#Article 1: Astronomie (1002 words)


Astronomie, řecky αστρονομία z άστρον (astron) hvězda a νόμος (nomos) zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry. Zvláště tedy výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru i vesmírem jako celkem.

Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. Na území Babylonie však nebylo k popisu používáno již vynalezené geometrie (grafy). První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času.

Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve sluneční soustavě. Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona.

Aristotelés ve svém díle O nebi z roku 340 př. n. l. dokázal, že tvar Země musí být kulatý, jelikož stín Země na Měsíci je při zatmění vždy kulatý, což by při plochém tvaru Země nebylo možné. Řekové také zjistili, že pokud sledujeme Polárku z jižnějšího místa na Zemi, jeví se nám níže nad obzorem než pro pozorovatele ze severu, kterému se bude její poloha na obloze jevit výše. Aristotelés dále určil poloměr Země, který ale odhadl na dvojnásobek skutečného poloměru. V aristotelovském modelu Země stojí Měsíc se Sluncem a hvězdami krouží kolem ní, a to po kruhových drahách.
 
Myšlenky Aristotelovy rozvinul ve 2. století našeho letopočtu Klaudios Ptolemaios, který také stavěl Zemi do středu a další objekty nechal obíhat kolem ní ve sférách:

Roku 1514 navrhl Mikuláš Koperník nový model, ve kterém bylo ve středu soustavy Slunce a planety obíhaly kolem něj po kruhových drahách, setkal se ale s problémy při pozorováních, objekty se nenacházely na správných souřadnicích.

Roku 1609 zkonstruoval Galileo Galilei dalekohled, s jehož pomocí objevil čtyři měsíce obíhající kolem planety Jupiter, a tím dokázal Koperníkovu teorii o Slunci ve středu a planetách kroužících kolem.

Johannes Kepler zaměnil kruhové dráhy planet za eliptické, čímž bylo dosaženo souladu s pozorovanými polohami těles.

V roce 1687 vydal sir Isaac Newton knihu Philosophiae Naturalis Principia Mathematica o poloze těles v prostoru a čase a zákon obecné přitažlivosti, podle něhož jsou k sobě tělesa vázána gravitací, která závisí na hmotnosti těles a na jejich vzdálenosti. Z gravitačního zákona vychází eliptický pohyb planet.

Roku 1929 studoval Edwin Hubble daleké galaxie, zjistil rudý posuv, který se zvětšuje se vzdáleností, to byl důkaz o rozpínání vesmíru. Fakt, že se od sebe objekty vzdalují, naznačuje, že někdy v minulosti byly objekty velmi blízko od sebe, tím se zrodily myšlenky o velkém třesku, místě a čase, kdy byl vesmír nekonečně malý a hustý.

V letech 1905–1915 napsal Albert Einstein teorii relativity – speciální, ve které zavedl konečnou rychlost světla a obecnou relativitu o gravitaci, čase a prostoru ve velkých rozměrech. Na začátku 20. století vznikla kvantová teorie o chování elementárních částic.

Čínská astronomie má velice dlouhou historii a dějepisci považují Číňany za „nejdůslednější a nejpřesnější pozorovatele nebeských jevů na světě před Araby.“
Jména hvězd později rozdělili do 28 kategorií („panství“, [říší]) v dobách dynastie Šang (Shang) v čínské době bronzové a zřejmě se zformovaly za vlády Wu-Tinga (Wu Ding) (1339–1281 př. n. l.).

Podrobné záznamy astrologických pozorování započaly v éře válek kolem 4. století př. n. l. a vzkvétaly dále od období dynastie Chan. Čínská astronomie byla rovníková soustředěná na podrobná pozorování hvězd z okolí pólu a byla založená na jiných principech než převládaly v západoevropské astronomii, kde východ a západ slunce zodiakálních souhvězdí tvořil základní ekliptický rámec.

Některé prvky indické astronomie se dostaly do Číny při expanzi buddhismu po dynastii Chan (25–220 n.l.), ale nejpodrobnější vtělení indické astronomie nastalo za dynastie Tchang (Tang, 618–907), kdy mnozí indičtí astronomové přesídlili do čínského hlavního města a čínští učenci, jako velký tantrický buddhistický mnich a matematik Ji-Šing (Yi Xing) propracoval její systém. Astronomie islámského středověku úzce spolupracovala se svými čínskými kolegy během dynastie Juan (Yuan) a po období poměrného ústupu za dynastie Ming astronomie ožila podněty západní kosmologie a techniky po vzniku jezuitských misií. Dalekohled byl zaveden v 17. století. V roce 1669 byla pekingská observatoř přestavěna pod vedením Ferdinanda Verbiesta. Dnešní Čína pokračuje v astronomických aktivitách s mnoha hvězdárnami a vlastním vesmírným programem.

Od novověku do současnosti se astronomie nesmírně rozšířila a vznikla celá řada nových oblastí výzkumu, které lze velmi zhruba rozdělit na pozorování a teorii, nebo podle objektu zájmu.

Astronom, česky hvězdář, se zabývá zkoumáním vesmíru. Kromě profesionálních astronomů se astronomii věnuje i řada astronomů amatérských.

Nejvýznamnějším zdrojem informací o vesmíru je elektromagnetické záření. Část jeho vlnových délek, vnímatelná očima, je světlo. Obory astronomického pozorování podle využívaných vlnových délek jsou

Nejstarší a nejdůležitější je optická astronomie, využívající světlo. Rozvoj dalších oborů souvisel s vývojem techniky. Například radioastronomie se začala rozvíjet ve 30. letech 20. století, kdy Karl Guthe Jansky při zkoumání zdrojů šumu rušících rádiové hovory objevil rádiové emise centra naší Galaxie. Atmosféra Země mnoho vlnových délek účinně pohlcuje, takže gama a rentgenové pozorování se mohlo konat jen pomocí stratosférických balónů a výrazný rozvoj se dostavil teprve s pokrokem kosmonautiky.

Ještě exotičtější je pozorování jiných částic než elektromagnetického záření.

Hypotetická gravitační astronomie by měla pozorovat gravitační vlny. V současnosti jsou převažujícím způsobem detekce velké interferometry. První pozorování gravitačních vln proběhlo 14. září 2015 na americkém detektoru LIGO, i když nepřímé důkazy byly předloženy již dříve.

Obecným teoretickým oborem je astrofyzika. Zabývá se fyzikou hvězd a mezihvězdné hmoty (hustotou, teplotou, chemickým složením atd.).

Kosmologie studuje vesmír jako celek a zvláště jeho vznik, současný a budoucí vývoj.

Astrobiologie se zabývá možnostmi existence života ve vesmíru.

Astronomie má nejužší vztah s fyzikou. Astronomická teorie je v podstatě fyzika astronomických systémů. Naopak astronomické systémy jsou pro velkou část fyzikální teorie nejdůležitější „laboratoří“, přirozeně především ve velkých prostorových a časových měřítkách se projevuje gravitace a testuje obecná teorie relativity. Ve vesmíru se vyskytují i extrémní podmínky, které nejsou zatím dosažitelné v laboratořích, například tlak, hustota, teplota, magnetické pole a další.

Významný vztah má astronomie i k religionistice.




#Article 2: Biologie (954 words)


Biologie (z řeckého  jako život a  jako věda – tedy životověda – věda zkoumající život) v nejširším slova smyslu je vědní obor zabývající se organismy a vším, co s nimi souvisí, od chemických dějů v organismech probíhajících na úrovni atomů a molekul, až po celé ekosystémy – tedy společenstva mnoha populací různých organismů a jejich vzájemné vztahy i vztahy k jejich životnímu prostředí.

V užším slova smyslu bychom pak biologii mohli popsat jako vědu, zkoumající organismy od úrovně subcelulární, tedy od úrovně jednotlivých buněčných organel se vším, co s nimi souvisí, přes úrovně buněk, tkání, orgánů a jedinců až po úroveň populací, společenstev, ekosystémů a biomů.

Slovo „biologie (řecky βιολογία; ze slov βίος (život) a λόγος (slovo)) bylo zřejmě poprvé použito v díle Michaela Christopha Hanova – Philosophiae naturalis sive physicae dogmaticae: Geologia, biologia, phytologia generalis et dendrologia, publikovaném v roce 1766. Termín „biologie“ tak, jak ho známe dnes, byl zaveden Jeanem-Baptistou Lamarckem (1744–1829). Historii biologie můžeme ovšem hledat už v dobách dávných lidských civilizací a klasických filozofů, jako způsob chápání života.

Ačkoli pojetí biologie jako samostatného souvislého odvětví vzniklo v 19. století, biologie se objevila již v dobách antického Řecka a Říma, kde se živou přírodou zabývali Aristoteles a Claudius Galén. V jejich bádání pokračovali ve středověku arabští lékaři jako al-Jahiz, Avicenna, Avenzoar a Ibn al-Nafis. Během období renesance a začátkem novověku biologie jako věda pronikla i do Evropy. Významnými vědci byli v té době William Harvey a Andreas Vesalius, kteří prováděli pokusy a pozorování a Linné a Buffon, kteří začali zkoumat různorodost života a fosílie stejně jako vývoj a chování organismů.

Na přelomu 18. a 19. století se biologie stala stále více přírodní vědou určenou pouze odborníkům. Badatelé jako Alexander von Humbolt zkoumali spolupráci mezi organismy a jejich životním prostředím. Nejvýznamnějším biologem 19. století je bezesporu Charles Darwin se svou teorií o evoluci na základě přírodního výběru. Ta se nejdříve setkávala s odporem společnosti, protože byla v rozporu s křesťanstvím, později však byla uznána jako pravdivá.

Počátkem 20. století znovuobjevení práce Gregora Mendela vedlo k rapidnímu vzrůstu výzkumu genetiky Thomasem Morganem a jeho studenty a kolem roku 1930 kombinací populační genetiky a přírodního výběru v „novo-Darwinovské syntéze“. James D. Watson a Francis Crick objevili roku 1953 strukturu DNA, za což dostali v roce 1962 Nobelovu cenu za medicínu. Po celé dvacáté století probíhal výzkum genetického kódu od jeho rozluštění v roce 1966 až po postupné mapování genomů jednotlivých organismů, pokračující v 21. století.

Rozeznáváme pět základů biologie:

Pod biologii tedy můžeme zařadit, nebo nalézt její úzkou spojitost s následujícími vědními obory:

a mnoho dalších specializovaných vědních disciplín.

Molekulární biologie studuje biologické buněčné procesy na jejich molekulární úrovni. Například podstata dědičnosti se dá odhalit jen studiem její molekulární podstaty.
Molekulární biologie popisuje biologické makromolekuly a jejich vzájemné funkční vztahy, přičemž zvláštní pozornost věnuje DNA, RNA a proteinům. Tato oblast molekulární biologie se nazývá molekulární genetika.
Znalosti molekulární biologie jsou využívány v medicíně a genetickém inženýrství, ale i například v kriminalistice.
Cytologie, neboli buněčná biologie studuje buňky, jejich stavbu, fyziologii, vlastnosti a chování ve vztahu k životním funkcím organismu. Je úzce provázána s molekulární biologii, organickou chemií, biochemií, biofyzikou, mikrobiologií, mikroskopií a histologií.
Genetika je věda zabývající se geny, dědičností a proměnlivostí organismů. Každá buňka v sobě přechovává v chromozomech genetickou informaci reprezentovanou strukturou DNA.
Vývojová biologie studuje růst a vývoj organismů. Vyvíjející se z embryologie, moderní vývojová biologie zkoumá genetické řízení růstu buněk a jejich rozdílností, jaký proces dává vznik tkáním, orgánům a celé anatomii.

Fyziologie zkoumá mechanické, fyzické a biochemické procesy živých organismů. Fyziologie má dva hlavní obory, fyziologii rostlin a fyziologii živočichů, ale principy fyziologie jsou univerzální, ať je zkoumán jakýkoliv organismus. Například, co známe o buňce kvasinky, dá se použít i na lidskou buňku.
Anatomie je důležité odvětví fyziologie a zabývá se funkcí orgánovými soustavami jako oběhovou, nervovou, dýchací a endokrinní. Studie těchto systémů se využívají v medicíně v disciplínách jako neurologie a imunologie.

Evoluce je odpovědná za původ druhů, stejně jako za jejich změny v průběhu času a zahrnuje vědce z mnoha taxonomicky orientovaných oborů. Zpravidla to zahrnuje vědce specializované na obory jako mammalogie, ornitologie, botanika nebo herpetologie, kteří využívají poznatky o přírodním řádu k zodpovědění hlavních otázek ohledně evoluce. Evoluční biologie se zakládá na paleontologii, která užívá poznatky k určení způsobu a rychlosti evoluce a také k rozvoji oblastí jako populační genetika a teorie evoluce.

Taxonomie se teoreticky i prakticky zabývá klasifikací druhů. Zařazuje organismy do jednotlivých kategorií (taxonů).
Základní taxonomické kategorie jsou:

Organismy se obvykle dělí do tří domén:

V současnosti se však ukazuje, že Eukaryota jsou ve skutečnosti vnitřní apomorfní skupinou archeí. 

Eukaryota se zpravidla dělí do šesti superskupin (k roku 2019):

dřívější systémy bývaly povětšinou založeny na konceptu (často nepřirozených) říší např. dle Thomase Cavaliera-Smithe:

Ekologie má několik významů. Ten původní definoval Ernst Haeckel v roce 1866 a znamená biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Ekologie má řadu oborů od obecné ekologie a globální ekologie k ekologii mikroorganismů, ekologie lesa a moří. Dle šíře zkoumaných objektů se ekologie dělí na ekologii jedince (autekologie), populací (demekologie), společenstev (synekologie) a biomů.
Etologie se zabývá studiem chování živočichů, jejich vrozených a naučených dovedností. Prvním moderním etologem byl Charles Darwin, jehož kniha (v originále The Expression of the Emotions in Man and Animals) inspiovala řadu dalších etologů.
Biogeografie studuje rozmístění organismů na Zemi, věnuje pozornost především tektonickým deskám, změně klimatu, migraci a kladistice.

Obecná biologie je průřezové odvětví biologie, zkoumající obecné základy živých soustav. Jejím hlavním úkolem je integrovat poznatky a zákonitosti související s živými soustavami a definovat je na všech úrovních života. Je úzce spjata s tzv. teoretickou biologií, která popisuje biologické zákonitosti za pomoci matematického, kybernetického a logického modelování a s přispěním dalších exaktních věd (zejména fyziky a chemie).




#Article 3: Filosofie (1323 words)


Filosofie nebo filozofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická disciplína, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí (Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat.

Myšlenky velkých filosofů nezastarávají a tím nejcitovanějším je dodnes Platón. Někteří filosofii charakterizovali takto:

Immanuel Kant vymezil úlohu filosofie třemi otázkami:

Od věd, které kdysi z filosofie vzešly, se filosofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat, jednak volnější metodou. Moderní vědy se omezují na to, co lze bezpečně doložit, vyzkoušet experimentem, modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého (pokud příslušné metodě rozumí). Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba děti – například, co je věda, co je to pravda nebo proč se nemá lhát. Naopak od poezie a literatury se filosofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, ale hlavně tím, že každé své tvrzení musí umět nějak obhájit, tedy vysvětlit, proč říká to, co říká.

Všechny lidské kultury měly a mají svoji tradiční moudrost, vyprávění, básně a přísloví, která se v dané společnosti přijímají jako autorita. Na to, co říkají, se nelze zeptat „proč?“ Potíž začíná tam, kde na sebe dvě různé moudrosti narazí: která z nich teď platí? Právě v takové situaci řeckých měst vznikl někdy v 6. století př. n. l. nový způsob hledání či „touhy po moudrosti“ (filo-sofie), který se neopíral o Homéra ani Hésioda, nýbrž snažil se přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka vlastním rozumem a diskusí. Rozum je totiž všem lidem společný a – jak říká Descartes – „mezi lidi nejlépe rozdělen“. Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost, nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat.

Filosofie v tomto užším slova smyslu se tedy vyznačuje tím, že žádný názor ani tvrzení nemůže přijmout jako nepochybný a musí se vždycky ptát: je to opravdu tak? A proč? Na druhé straně jí nic nebrání zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale také kritizovat a hodnotit.

Ve 20. století se začal název filosofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované systémy náboženské a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filosofii indické, čínské nebo africké. V anglicky mluvící oblasti se běžně hovoří i o „filosofii“ ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se přenáší i k nám.

Filosofie nejsou definitivní odpovědi, ale přesto se po filosofii někdy vyžaduje, aby se neptala po smyslu života, ale rovnou jej stanovila. Jiří Michálek o tom píše: „Hovoří se také o filosofickém světovém názoru, ba dokonce si mnozí myslí, že takové vytvoření světového názoru je nejvyšším úkolem filosofie. Toto pojetí filosofie je v nefilosofické veřejnosti tak zakořeněno, že, pokud tomuto požadavku filosofie nedostojí, je považována za zbytečnou. Světový názor vždy nějak pozitivně a definitivně určuje jsoucna (říká, co jsou) včetně člověka, uspořádává zkušenost zcela určitým směrem a tomu vše podřizuje, a tím zužuje a uzavírá lidský život a odnímá mu jeho nesamozřejmost. Filosofie je naopak vždy tím, co otvírá, začátkem a svým tázáním staví člověka do otevřeného pole možností a překonává přitom vždy zároveň sebe samu.“

Na rozdíl od jednotlivých věd, které se zpravidla vymezují také svojí specifickou metodou (matematickou, experimentální, historickou apod.), je filosofická metoda daleko volnější a začátečníkovi se může zdát, že žádná ani není. To je pravda potud, že filosofická práce se nedá popsat návodem, který by automaticky vedl k cíli. Na druhé straně filosofie vznikla právě tím, že na myšlení klade určité nároky. Tak filosofické myšlení má např.

Naopak zde neplatí žádné jiné autority než přesvědčivost racionálního argumentu.
Filosofie nedělá experimenty a neměří; snaží se spíš chápat a rozumět. Jejím zdrojem může být přímá zkušenost, ale často jsou to třeba staré texty, které se snaží pochopit a vykládat – někdy se mluví o hermeneutické metodě. Bývá pozadu za skutečností, kterou chce pochopit – proto říká Hegel, že „Minervina sova létá za soumraku.“ Filosof se může snažit postupovat deduktivně jako Sókratés, Spinoza nebo Kant, může pozorovat a srovnávat jako Aristotelés a může klást proti sobě protikladná stanoviska jako Tomáš Akvinský, nemůže se ale zbavit závislosti na jazyku: záleží i na tom, jak věci říká. Některá filosofická díla, například Platónova, Nietzschova, Sartrova nebo Heideggerova, mají blízko ke krásné literatuře. Někteří filosofové vytvářeli nová slova, aby se jejich pojmy nepletly, většina se ale snaží vystačit s běžným jazykem, protože se chce odvolávat na společnou lidskou zkušenost.

Protože nevytváří definitivní a nepochybná tvrzení, nemá ani povahu kumulativního vědění, kde se jednotlivé poznatky prostě skládají k sobě. Na druhé straně by ale mělo být samozřejmé, že filosof zná stav diskuse k dané otázce, a to ne jen za posledních několik let. Pro dnešní medicínu má Hippokratés jen historický význam, kdežto pro filosofii je Platón stále aktuální; britský filosof Whitehead dokonce napsal, že celá filosofie je jen komentář k Platónovi. Tak je filosofie vždycky diskusí, často napříč staletími. Málokdy se stane, aby se nějaký skutečný problém filosoficky „vyřešil“; spíš se udržuje a možná prohlubuje, přizpůsobuje měnícím se podmínkám našeho života.

Někdy se rozlišuje mezi historickým a systematickým přístupem k filosofii. Ve skutečnosti nejsou ani dějiny filosofie pouze dějinami, nýbrž také inspirací k vlastnímu myšlení, kdežto systematický výklad nějakého tématu obvykle vyžaduje vyložit i jeho minulost, původ. Vedle dějin filosofie k tomu často slouží i rozbor původu slov (etymologie), protože jazyk a slova jako stopy či sedimenty staleté lidské zkušenosti a přemýšlení často odhalují pozoruhodné souvislosti.

Na rozdíl od většiny empirických věd, které kumulují nové poznatky a kde se tedy zpravidla pracuje jen s nejnovější, většinou časopiseckou literaturou, udržuje filosofie diskusi s celou svou historií. Klasická díla vycházejí znovu a znovu, v původním jazyce i v překladech, a problém s jejich citováním je tedy podstatně odlišný. I když se většina filosofické literatury cituje běžným způsobem (např. autor, název, vydavatel, místo a rok, stránka), u některých nejvýznamnějších autorů se cituje způsobem, který na vydání nezávisí.

V antice se básně a divadelní hry citovaly např. číslem zpěvu a verše (Homér), podobně se dodnes cituje i Shakespeare (název, jednání, výstup) nebo Bible (kniha, kapitola, verš). Díla Tomáše Akvinského se také citují názvem díla, případně svazkem, a u jeho sum se uvádí číslo otázky (q. nebo quaest.), článku v ní (a. nebo art.), případně i bližší určení místa (např. resp. = odpověď); např. „STh Ia. IIae, q. XV., a. 2“ znamená: Summa theologica, první část druhého dílu, otázka 15, článek 2. Totéž místo lze citovat také stručněji jako „STh II. I. XV. 2“.

Pro díla Platónova a Aristotelova se za základ bere tzv. editio princeps (hlavní vydání), jeho stránky příp. sloupce. U Platóna je to vydání pařížského vydavatele H. Étienne (latinsky Stephanus) z roku 1578, jehož stránkování se u lepších vydání a překladů uvádí na okraji (in margine). Přesnější určení místa umožňují buď písmena a – e, která zhruba označují pětiny stránky, nebo údaj sloupce a řádku podle oxfordského vydání J. Burneta. Tak na začátek dialogu Prótagorás se odkáže citací „Prot 309a“ nebo „Prot 309a1“. Pro dílo Aristotelovo je základem berlínské vydání A. I. Bekkera z let 1816–1823. Na začátek Etiky Nikomachovy se odkáže jako „Et. Nic. (nebo EN) 1094a1“, což znamená stranu 1094, první sloupec, první řádek. Starší literatura ovšem cituje číslo knihy, kapitoly a věty.

Podobně je tomu i s dalšími významnými autory. Tak se Descartes cituje podle souborného vydání Adama a Tanneryho z let 1897–1913 (AT díl, stránka), Kant podle „Akademie-Ausgabe“, Berlín (AA svazek, stránka), Nietzsche podle kritického vydání díla a dopisů (KGW, KGB) nebo podle příručního vydání (KSA, KSB), obojí od Colliho a Montinariho. Zvyk uvádět na okraji stránky prvního vydání se zachovává také u Heideggerova „Bytí a času“ (1927).

(od nejpřístupnější k náročnější)




#Article 4: Lingvistika (313 words)


Lingvistika (dříve psáno linguistika) neboli jazykověda je věda zkoumající přirozený jazyk. Lze ji dělit na obecnou lingvistiku, aplikovanou lingvistiku, gramatiku a na jazykovědy jednotlivých jazyků nebo jejich skupin. Mezi ně patří např. anglická filologie neboli anglistika, dále např. bohemistika, germanistika, slovakistika, lusitanistika, turkologie; afrikanistika apod. (pro jejich seznam viz článek filologie). Označení filologie ovšem znamená široce pojaté studium jazyka, literatury i kulturních, historických a zeměpisných specifik dané oblasti (tzv. reálie). Lingvistiku je také možné chápat jako soubor jednotlivých jazykovědných disciplín (především fonologie, morfologie, lexikologie, syntaxe a textové lingvistiky). Jazykem se zabývá také mnoho dalších vědeckých disciplín, například psychologie, informatika, filosofie, biologie, anatomie člověka, sociologie, antropologie a další. Od 2. poloviny 20. století také vznikají hraniční jazykovědné disciplíny, jako je psycholingvistika, sociolingvistika, neurolingvistika aj. Roztříštěnost jazykověd však není sjednocována, ale jde spíše o paralelní disciplíny.

Jazyk je komplexní systém a skládá se z řady podsystémů (někdy nazývaných jazykové plány či roviny), které se mohou navzájem do určité míry ovlivňovat. Deskriptivní a teoretická lingvistika se podle toho dělí do následujících kategorií (dle české lingvistické tradice).

Lingvistika zahrnuje kromě obecné lingvistiky, která se zabývá jazykem jako takovým, také potenciálně otevřenou množinu podoborů, které zkoumají jednotlivé jazyky či jazykové rodiny (jednotlivé filologie). Příklady jsou bohemistika (čeština), anglistika (angličtina), sinologie (čínština), hispanistika (španělština), slovenistika (slovinština), či slavistika (slovanské jazyky), bantuistika (bantuské jazyky), turkologie atd. Nutno však dodat, že tyto termíny zpravidla charakterizují ani ne tak podobory lingvistiky, jako spíš podobory filologie. Bohemista může proto být i literární vědec či kulturolog.

Teoretická lingvistika využívá základní vědeckou metodu – formuluje explicitní a testovatelné teorie a hypotézy, jejichž platnost následně ověřuje analýzou dat.

Jazyk je velmi mnohotvárný jev a v závislosti na tom, z jakého úhlu k němu přistupujeme, můžeme lingvistiku zařadit do několika širších disciplín. Tyto druhy lingvistiky si nekonkurují, neboť přísně vzato zkoumají jiný jazykový objekt. Hranice mezi těmito jazyky a potažmo lingvistikami, které je zkoumají, jsou ovšem neostré.




#Article 5: Eugen Wüster (256 words)


Eugen Bernhard Wüster (10. října 1898 Wieselburg, Rakousko – 29. března 1977) byl rakouský jazykovědec, jeden z otců technické terminologie a normalizace.

Byl synem průmyslníka, studoval elektrotechniku a promoval v roce 1927. V roce 1931 získal doktorát a v témže roce převzal vedení rodinného podniku (pily s elektrocentrálou a válcovnou). Továrna mu umožnila financovat mnohé vědecké projekty.

Ve svých dílech o terminologii počítal s esperantem, později okcidentalem a interlinguou jako s mezinárodním normalizačním jazykem budoucnosti.

Velké renomé získal ve vědeckých kruzích. Jeho dílo o normalizaci v technice přeložil Ernest Drezen do ruštiny (1935) a v následujícím roce sovětský normalizační výbor inicioval založení Technického Výboru ISA 37, zabývajícího se normalizací principů tvoření termínů a vytvářením odborných slovníků. Po druhé světové válce, když se ISA změnila na ISO, dosáhl znovuvytvoření komise jako ISO/TC 37 (terminologie: principy a koordinace). V roce 1971 inicioval ve Vídni založení organizace Infoterm, kterou vedl až do své smrti.

Jako lexikograf spolupracoval na 1. vydání šestijazyčného Mezinárodního elektrotechnického slovníku (International Electrotechnical Vocabulary, Londýn 1938). Dále se zabýval problémy bibliografických záznamů, reformou německého pravopisu, zajímalo ho Mezinárodní desetinné třídění, problémy informatiky, byl odborníkem na pily (habilitace 1952), redigoval vzorný odborný slovník na příkladu nástrojů (The Machine Tool, Londýn 1968) a vyučoval na Zemědělské univerzitě ve Vídni. Zanechal mnoho nepublikovaných rukopisů na různá témata.

V mládí aktivně pracoval v esperantském hnutí, později pro okcidental a interlinguu, a zanechal bohaté dílo.

V poválečném období, jako průkopník technické normalizace, byl v kontaktu také s československým Úřadem pro normalizaci a měření a stál u zrodu mezinárodní organizace TermNet (Unesco).




#Article 6: Turistika (1316 words)


Turistika je zájmová činnost (sport, koníček, hobby) spočívající v krátkodobém cestování a poznávání prostředí, krajiny, památek, zvyků a lidí. Pak se turista vrací na místa svého obvyklého pobytu. Klasická turistika je pěší a spíše individuální, počátkem 20. století přibyla cykloturistika, později mototuristika a od poloviny 20. století turistika skupinová a organizovaná. Tím vzniká turistický průmysl a cestovní ruch jako stále významnější odvětví hospodářství. V Česku je turistika od 19. století velice oblíbená a komunita turistů rozšířená. Od roku 1888 mají čeští turisté svoji organizaci, Klub českých turistů (KČT), který udržuje na území České republiky hustou síť značených stezek pomocí turistických značek.

Pěší putování do vzdálených krajin začíná patrně náboženskými poutěmi často na velké vzdálenosti (Mekka, řeka Ganga, Santiago de Compostela, Jeruzalém, Řím aj.), při nichž poutníci zároveň sbírali zajímavé zážitky a někdy je pak i publikovali. V české literatuře jsou nejstarší cestopisy z poutí do Jeruzaléma od Martina Kabátníka (1492) nebo Oldřicha Prefáta z Vlkanova (1547). Jinou početnou skupinu poutníků tvořili pocestní studenti a řemeslní tovaryši na vandru.

Turistika v moderním smyslu slova vznikla koncem 18. století v souvislosti s romantismem a s objevem krás divoké přírody, zejména vysokých hor a přímořských krajů. Kolem roku 1800 se také poprvé objevuje slovo turistika, odvozené z francouzského tour, okružní cesta, putování. Jedním z prvních slavných turistů v Čechách byl Karel Hynek Mácha. K rozvoji turistiky významně přispěly železnice, které turistům umožnily dopravovat se do vysokohorských oblastí a jiných zajímavých krajin, kde pak začaly vznikat turistické ubytovny, hotely a počátky turismu jako hospodářského odvětví. V českých zemích hrála turistika významnou roli v poslední fázi národního obrození zejména ve vzdělaných vrstvách. K jejímu rozšíření přispělo i skautské hnutí.

V průběhu 20. století se nejdříve rozšířila turistika po vodě a na kolech, od 30. let i v autě a na motorce. V poválečných letech pronikla turistika i mezi dělníky a začala se organizovat v poznávacích zájezdech a exkurzích, z nichž vznikl masový turismus, dovolené v horách a u moře. Po roce 1989 se otevřely cesty do celého světa, pro organizované zájezdy a pobyty i pro individuální turisty.

Od 60. let 20. století se organizovaný cestovní ruch stává masovým jevem a jen v mezinárodním cestovním ruchu cestuje ročně téměř miliarda lidí. Vedle toho však trvá i klasická individuální turistika, pěší, cyklistická, motorizovaná i vodní a vznikají i nové formy turistického cestování, například autostop. Masově se rozšířila turistika mladých lidí a studentů, kteří se snaží cestovat co nejlevněji, využívají veřejnou dopravu, nocují pod širým nebem, pod stanem nebo využívají levné ubytování (např. hostely). Protože si tito turisté obvykle všechno nosí na zádech, vžilo se pro ně označení batůžkáři (anglicky backpackers).

Lidé také čím dál více využívají levných letenek jak po Evropě, tak po světě. Díky akcím leteckých společností a chybách v rezervačních systémech se dá i do exotických destinací dostat za pár tisíc korun. Akční ceny nabízí i autobusoví a železniční dopravci a cestování je tak dnes dostupné téměř každému.

Dalším trendem, který se v Česku rozšiřuje od roku 2013, je turistika naboso. Vznikají seskupení bosých turistů, spolek Bosá turistika, bosé parky či programy.

Organizované turistické trasy na konkrétní témata získávají popularitu, napr. Stezka „Po stopách dobrého vojáka Švejka“, Cesta česko-polského přátelství, Hradní stezka a Evropská cesta cihlové gotiky. Poskytují snadný přístup k turistickým informacím.

Atributem romantického turisty byla sbalená přikrývka nebo houně na spaní (přes rameno jako u vojáků), batoh a hůl. Koncem 19. století se objevila charakteristická turistická hůl, odlišná od tehdy běžných „špacírek”, zdobená a tvarem připomínající pastýřský čakan. Jako potvrzení a připomínka významnějších navštívených míst se na hole začaly přibíjet turistické známky, ražené plechové kotoučky o průměru asi 25 mm. Když vlastenecké čakany koncem 20. století vyšly z módy, začaly kolem roku 1997 plechovou známku nahrazovat větší dřevěné kotoučky s vypáleným obrázkem a nápisem, opatřené očkem k zavěšení. K atributům turisty přibyla ve 20. století PET láhev s vodou, mobil s fotoaparátem a zařízením pro GPS. Přikrývku nahradila karimatka, houně na spaní z pěnové umělé hmoty.   

Turistika má mnoho různých podob, které lze dělit například obecně na rekreační a poznávací nebo na tuzemskou a zahraniční. Níže jsou uvedeny specializovanější odvětví turistiky dle různých aspektů, která ale nemusí být ostře vymezena a mohou se různě kombinovat.

V angličtině je ustáleno několik dalších termínů, rozdělených do několika skupin:

Současně je zdraví považováno za více důležitou hodnotu lidského života, než je příjem nebo blahobyt. Situace pandemie COVID-19 demonstrovala potencionálně nebezpečné dopady turismu na zdraví domácích obyvatel. Cestovatelé mohou snadno šířit nemoci do destinací, které zatím nebyly zasaženy.

Negativní dopady na životní prostředí jsou v zahraniční literatuře často označovány pojmem „tourism pollution”, tedy turistické znečištění. Patří sem ale i vlivy, které jsou s turismem spojeny nepřímo jako je zemědělství, průmysl, aktivity rezidentů atd. Životní prostředí ovlivňuje především množství turistů a úroveň rozvoje cestovního ruchu.

Jedním z hlavních negativních vlivů turismu na životní prostředí je produkování emisí oxidu uhličitého a to zejména vlivem letecké dopravy. Podle výsledků studie z roku 2018, turismus představuje 8% všech emisí oxidu uhličitého. Dalším problémem je znečištění v podobě produkce pevných odpadů a znečištění vody. V některých destinacích, které mají jen velmi malou nebo žádnou odpadovou strategii může mít tento vliv velmi znepokojivé důsledky. Příkladem je například ostrovní stát Maledivy, kde na jednoho turistu připadá dvakrát víc odpadu než na obyvatele hlavního města Malé. Odpad se začal vyvážet na umělý ostrov Thilafushi, který se rozšiřuje právě naváženými odpadky a je označován za toxickou bombu. Ve zprávě BBC z března 2012 byl ostrov odpadků popsán jako „apokalyptický”. Turismus negativně přispívá ke znečištění povrchové i podzemní vody, pitné i užitkové. S jejím výrazným nedostatkem se potýká např. Kapské město, které se může stát prvním světovým městem, kterému dojde pitná voda. Z tohoto důvodu se majitelé hotelů i vládní úřady snaží vzdělávat návštěvníky, aby dbali na šetření – v hotelích by například neměli vyžadovat čisté ručníky a povlečení každý den.

Z hlediska produkce emisí v rámci domácího cestovního ruchu jsou údajně nejhorší Američané, Číňané, Němci a Indové. Nejhorší stopu v cizích zemích zanechávají Kanaďané, Švýcaři, Holanďané a Dánové.

V nárůstem masového turismu se v mnoha populárních destinacích objevují anti-turistické nálady a protesty proti hordám návštěvníků, kteří se stávají spíše příkořím než vítanými návštěvníky. Jedním z nejvíce výrazných protestů byla protestní akce nazvaná „Tourists go home” (anglicky: Turisté jděte domů), která se konala v roce 2014 ve Španělsku a jak napovídá jeho název, vyzívala turisty, aby se vrátili domů. Nápis „Tourists go home” se objevil například i v Benátkách nebo na Malorce, které také patří mezi turisty přeplněné destinace. Mezi další země čelící příliš velkému náporu turistů jsou např. Japonsko a Filipíny.

Negativa turismu jsou spojována také s estetikou. V turistických destinacích se objevují nešvary v podobě nevkusné křiklavé reklamy, která se snaží nalákat turisty, aniž by byla brána v potaz estetika prostředí, ve kterém se reklama nachází. Tím je také přispíváno k problematice vizuálního smogu. Tyto praktiky pohoršují především obyvatele památkových zón a historických center. Příkladem z domácího prostředí je dlouhodobá diskuze rozhořčených obyvatel Prahy, kterým se nelíbí prezentace turistických obchodů s nekvalitním zbožím a službami, které svou reklamou nerespektují historické jádro města. Příkladem který se stal symbolem této problematiky je provozovatel thajských masáží, používající křiklavé reklamy na fasádách historických domů. Problematika v roce 2020 vyústila peticí signatářů třech desítek občanských spolků, které po vedení Prahy požadují mimo jiné regulaci přebujelého a nekvalitního turismu, který je na úkor běžných služeb pro občany města a nereprezentuje Prahu ani ČR. Na problémy masového turismu v Praze dlouhodobě upozorňuje Janek Rubeš s pořadem Honest Guide.

S masovým turismem a oblibou ubytovacích platforem typu Airbnb se objevil i problém zvyšování cen nemovitostí a jejich nedostatek na trhu, čímž trpí jak kvalita života obyvatel, ale i provozovatelé hotelů, kteří přicházejí o zákazníky. Hoteliérům také vadí, že musí splňovat mnohem více kritérií a hygienických nařízení než provozovatelé krátkodobých pronájmů. Krátkodobé pronájmy bytů turistům sebou přináší také negativní jevy, které snižují kvalitu života stálých obyvatel jako je rušení nočního klidu, nepořádek ve společných prostorách a ztráta sousedských vazeb kvůli anonymitě.




#Article 7: Geocaching (1557 words)


Geocaching (anglicky , v češtině také často ) je hra na pomezí sportu a turistiky, která spočívá v použití navigačního globálního družicového polohového systému při hledání skryté schránky nazývané cache (v češtině psáno i keš), o níž jsou známy její zeměpisné souřadnice. Při hledání se používají turistické navigační přístroje či chytré telefony. Člověk zabývající se geocachingem bývá označován slovem geocacher, česky též geokačer nebo prostě kačer. Po objevení cache, zapsání se do logbooku (deníku) a případné výměně obsahu ji nálezce opět uschová a zamaskuje.

Všeobecně oceňovaným prvkem geocachingu je umisťování keší na místech, která jsou něčím zajímavá a přesto nejsou turisticky navštěvovaná. V popisu cache (listing) jsou pak uvedeny informace o místě s jeho zvláštnostmi a zajímavostmi. Cache se ale umisťují i do zajímavých míst velmi frekventovaných. V některých případech je zajímavým právě úkol, který je s nalezením cache spojen.

V současnosti (2020) existují přibližně 3 miliony keší ve 191 zemích světa, na všech kontinentech včetně Antarktidy. Ve světě existuje více než 200 geocacherských organizací.

Cache bývá voděvzdorná, většinou plastová schránka, kanystr, apod. Zakladatel cache (owner – majitel) po jejím umístění zveřejní její souřadnice na některý internetový server zabývající se geocachingem. Schránka by měla být dostatečně veliká, aby se do ní vešel deník (tzv. logbook), do něhož se zapisují její nálezci. Bývá zvykem umísťovat do cache také nějaké předměty na výměnu. Nálezce cache si smí takový předmět vzít (a například přenést do další cache), ale musí místo něj vložit něco vlastního (jiný předmět) pro další účastníky hry, o stejné nebo vyšší hodnotě.

Cache musí být od sebe vzdálené minimálně 0,1 míle, což je 161 metrů. Keše schvaluje a publikuje reviewer. Revieweři jsou dobrovolníci, kteří mají na starost publikování keší ve stanoveném území. Umístění keše musí dodržovat veškeré místní zákony, na soukromém majetku vyžadují souhlas majitele objektu. Dle regionálních pravidel v Česku se nesmějí zakládat na hřbitovech, dětských hřištích, základních a mateřských školách, nesmějí být zakopané hluboko pod zemí, ve vojenských prostorech atd.

Schránka by měla vždy obsahovat alespoň logbook a informaci pro náhodné nálezce („mudlokarta“). Schránka (nebo alespoň logbook) by měla být jednoznačně označena názvem cache.

Vhodným doplňkem základního obsahu cache je pak ještě tužka, uzavíratelný plastový sáček pro vodotěsné uložení logbooku a tužky a náhradní plastový sáček pro zabalení schránky (pokud je schránka od zakladatele takovým sáčkem opatřena).

Logbook, mudlokarta, vlastní schránka, obal, tužka, případně ořezávátko je stálou součástí cache, a nesmí se z ní odnášet, ani výměnou za jiné předměty!

Pokud to rozměry schránky cache dovolí, může zakladatel cache přiložit drobné předměty na výměnu, nebo trackovatelné předměty (TB nebo GC – viz níže).

Pokud nálezce v cache neobjeví žádný předmět na výměnu, nebo se mu žádný nelíbí, nemusí si jej vzít. Může v cache ale zanechat jiný takový drobný předmět. Rozhodně by si ale neměl vzít žádný předmět z cache, aniž by do cache jiný předmět o stejné nebo vyšší hodnotě výměnou vložil. Celková hodnota obsahu cache se nesmí výměnou snížit. Vhodnost konkrétních předmětů pro vložení do cache je dána jednak velikostí schránky, ale také představou, že nejčastějšími geocachery, kteří se na výměnu těší, jsou malé děti. Naprosto nevhodné jsou tedy předměty jako peníze (s výjimkou symbolických platných mincí jako např. jednotlivé mince cizích měn), cigarety, plynové zapalovače, předměty s nemravným vyobrazením apod. Nepřípustné je vkládání jakýchkoliv potravin (žvýkačky, sušenky, bonbony…).

V keších je možné nalézt i speciální trasovatelné předměty. Jsou to buď Travel Bugy (udávána mezinárodní zkratka TB, označováno jako TBxxxxx) – předměty opatřené speciální kovovou známkou s unikátním identifikačním kódem, nebo geocoiny (udávána mezinárodní zkratka GC, nebo též počeštěně geomince) – speciální mince s unikátním identifikačním kódem. Každý takový předmět má svůj úkol (anglicky current goal), který je uveden na serveru nebo přímo u travelbugu či geomince na kartičce či jiném prvku. Current goal obsahuje zpravidla cestovní cíl travelbugu či geomince (např. „docestovat do Japonska“), nebo jiné přání ownera (např. „travelbug musí přebývat v keších blízko vody“). Pro travelbug se užívá také zkratka TB a pro geocoin GC.

Pokud nalezená cache obsahuje TB nebo GC, může se geocacher rozhodnout, zda předmět (nemusí být výměnou za jiný předmět) z cache odnese (a pokusí se splnit či pomoci splnit jeho úkol co nejrychlejším přenesením do další cache podle jeho „current goal“), nebo zda si TB resp. GC pouze prohlédne (a poznamená jeho unikátní kód pro pozdější registraci na serveru). Nemusí však volit žádnou z těchto možností a tyto předměty může ignorovat.

Kromě TB a GC, registrovatelnými na serveru , se občas objevují i jiné trasovatelné předměty. Tyto jsou ale trasovatelné pomocí jiných serverů (např. , , ). Tyto aktivity jsou zpravidla organizované jednotlivci nespokojenými se skutečností, že s pořízením TB či GC je nutné (kromě výrobní ceny geocoinů) zaplatit drobný poplatek (jednotky dolarů) určený k financování provozu serveru.

Geocacher, který chce být majitelem TB či GC (a s určením nějakého „current goal“ jej vložit do nějaké cache), má možnost je získat pomocí některého z mnoha internetových obchodů zaměřených výhradně na prodej tohoto typu zboží a jiných doplňkových „geocaching“ předmětů (turistických navigačních přístrojů, oblečení, plastových schránek apod.)

K červnu 2005 bylo ve 215 zemích na celém světě přes 171 000 skrýší pro geocaching, z toho zhruba 700 v Česku. V září roku 2006 vzrostl počet skrýší v Česku na celkem 2570 a český geocaching dále prožíval svůj boom, neboť v listopadu 2007 bylo na českém území zaregistrováno již přes 5600 skrýší. Na začátku března 2008 bylo na světě registrováno přes půl milionu míst, z toho 6600 v Česku. Podle statistik serveru geocaching.com najde alespoň jednu cache za týden v průměru kolem 50 tisíc lidí. V ČR bylo založeno do 30. listopadu 2008 11496 keší, a do 31. srpna 2009 15707 keší V červenci 2012 dosáhl počet keší na celém světě čísla 1,5 milionu. V lednu 2014 dosahuje počet keší v systému Geocaching.com celosvětově 2,3 milionu, počet geocacherů přes 6 milionů. Počet aktivních keší v ČR je na počátku roku 2015 přes 40 tisíc, aktivních geocacherů kolem dvaceti tisíc. V jiných případech dohledávání geocache na místě uložení vyústilo v informování záchranných složek o podezřelé aktivitě. Došlo k tomu, že veřejné budovy či školy byly evakuovány, když učitelé či policejní jednotky objevili geocache, jako se stalo v případě střední školy Fairview High School v roce 2009. V několika případech byl obsah geocache zneškodněn pyrotechnickými jednotkami, protože existovalo podezření, že v krabičce je uschován nástražný výbušný systém. Rozličné oblasti, od starých hřbitovů po Disneyland, byly v důsledku nalezení geocache přechodně uzavřeny pro veřejnost.

Umístění geocachí bývá někdy terčem kritiky vládních orgánů či veřejnosti. Geocache bývají zaměněny s odpadem. Někteří geocacheři však při hledání geocache odpad z místa umístění naopak odnáší, tato praktika je úzce spojena s tzv. CITO eventy (Cache-In-Trash-Out). Eventy a geocache jsou často spojeny s ekologií a úklidem odpadu, mnoho oblastí tak vypadá čistěji, než bylo dříve a nejsou k tomu zapotřebí státní či lokální finanční zdroje. Geocaching není v USA protizákonný a obvykle je v případě, že je vysvětlen úředníkům, vnímán pozitivně. Nicméně, některá umístění geocache mohou být problematická. Ačkoliv je v pravidlech Groundspeaku zakázáno umisťovat geocache na soukromý majetek bez adekvátních povolení, tak se to stává a posléze je možné, že ostatní geocacheři mohou neoprávněně vniknout na cizí pozemek. Geocache také mohou být uschovány na místech, kde samotné dohledávání může vypadat podezřele (např. blízko škol, dětských hřišť, bank, soudů nebo v rezidentních oblastech). Podobný případ také může nastat, pokud je cache umístěna na místě, kde může být zaměněna za drogový balíček či bombu (speciálně v místech, kde se pohybuje mnoho lidí, pod mosty, poblíž bank, soudů či ambasád). I přes zmíněné problémy s odpadem či nástražnými výbušnými systémy, mohou někteří geocacheři umístit geocache na nebezpečná místa. Ukrytí geocache na těchto místech se nedoporučuje a webové stránky spojené s ukládáním geocachí se snaží vynutit dodržování pravidel a doporučují zakázat některé typy umístění. Nicméně, reviewři (uživatelé schvalující geocache) zpravidla nemohou přesně vidět kde a jak je každá jednotlivá geocache schovaná. Konečně, největší díl zodpovědnosti je na samotných geocacherech, mají možnosti reportovat problémy s umístěním geocache a také si musí počínat s nejvyšší opatrností.

Regionální pravidla pro ukládání geocachí mohou být poměrně komplexní. Například, ve Virginii Virginské Oddělení dopravy (Virginia Department of Transporation) a Agentura pro správu divoké přírody (Wildlife Management Agency) nedávno zakázali ukládání geocachí na všech územích pod kontrolou těchto organizací. Některá města a rekreační oblasti povolují ukládání geocachí s málo či žádnými omezeními, jiná však vyžadují komplikovaná povolení.

Rada Jižní Karolíny schválila v roce 2005 zákon č. 3777, ve kterém stojí: „Je zakázáno provozovat geocaching či letterboxing na hřbitově nebo na historickém či archeologickém nalezišti nebo na nemovitosti veřejně označené jako historická památka bez přímého písemného svolení správce hřbitova či pozemku.“ Zákon byl schválen při prvním čtení v Senátu a od té doby je platný.

Tři dospělí geocacheři, 24letá žena a její rodiče byli při hledání ammoboxu uvězněni v jeskyni a zachráněni hasiči v Rochesteru, ve státě New York. Mluvčí Rochesterských hasičů plk. Ted Kuppinger sdělil: „Je to komplikované, protože pokud se snažíte najít něco takového, tak se pravděpodobně pokusíte překonat sami sebe a přeceníte svoje síly.“

Při geocachingu zemřelo několik osob. Úmrtí jedenadvacetiletého zkušeného geocachera v prosinci 2011 s tématem „při přístupu ke keši to nevypadalo tak nebezpečně“ vedlo k diskuzi na fórech Groundspeaku o změnách, které by měly být provedeny a o tom, zda by Groundspeak či majitelé geocachí měli nést zodpovědnost.

V červnu 2018 smetla přívalová povodeň čtveřici geokačerů v zatrubněné části Motolského potoka v Praze. Dva lidé v přívalové povodni utonuli.




#Article 8: Fyzika (1292 words)


Fyzika (z řeckého φυσικός (fysikos): přírodní, ze základu φύσις (fysis): příroda, archaicky též silozpyt) je exaktní vědní obor, který zkoumá zákonitosti přírodních jevů. Popisuje vlastnosti a projevy hmoty, antihmoty, vakua, přírodních sil, světla i neviditelného záření, tepla, zvuku atd. Vztahy mezi těmito objekty fyzika obvykle vyjadřuje matematickými prostředky. Mnoho poznatků fyziky je úspěšně aplikováno v praxi, což významně přispívá k rozvoji civilizace.

Fyziku lze velmi obecně rozdělit podle metod na teoretickou fyziku, experimentální fyziku, numerické simulace a aplikovanou fyziku. Teoretická fyzika se snaží vyvodit z matematických objevů a experimentálních výsledků obecnější platnost zákonů a určit teoretické hranice jejich platnosti. Cílem experimentální fyziky je potvrzení nebo vyvrácení existující teorie. Často přitom dochází k jiným novým objevům. Numerické simulace umožňují udělat si představu o důsledcích přírodních zákonů za daných podmínek a dávají předpovědi ověřitelné pozorováním. Aplikovaná fyzika vychází z potřeb praxe. Její rozvoj je motivován potřebami z výroby, lidské spotřeby a z potřeby ochrany životního prostředí. Hranice mezi tímto dělením nejsou striktní. Příkladem metody a přechodu mezi experimentální a teoretickou fyzikou, při níž se využívají poznatky z vědy o informatice je modelování fyzikálních stavů a dějů s pomocí informačních technologií.

Následující tabulka je přehledem mnoha oborů a podoborů fyziky společně s teoriemi a tématy, které zahrnují. V mnoha případech se podobory prolínají několika různými obory, proto je třeba brát přehled jen jako orientační.

Fyzika se někdy označuje jako věda fundamentální. Kdybychom disponovali neomezenou výpočetní silou, celá chemie by se redukovala na řešení rovnic kvantové teorie. Skutečnost je ale taková, že přímé výpočty ze základních rovnic jsou dnes proveditelné jen pro jednodušší případy. Proto chemie vychází z fyziky jen částečně. Obdobný vztah (přinejmenším podle redukcionistického pohledu) platí pro biologii, ale protože biologické systémy jsou ještě složitější, přímé výpočty jsou ještě méně praktické. Na pomezí mezi fyzikou, biologií a chemií leží biofyzika. Kromě výpočtů chování molekul mají velké uplatnění v biologii i lékařství zobrazovací metody založené na složitějších fyzikálních základech (NMR, PET, spektroskopie a další).

Fyzika těsně souvisí s astronomií.

Počátky fyziky lze hledat ve starověku. Fyzika převážně patřila do filosofie, rozvíjela se kosmologie. Převažující metodou poznání byla úvaha a pozorování. Aristotelova fyzika tak odpovídá přirozené, vypozorované zkušenosti – vržený předmět se zastaví, těžké předměty padají dolů, lehké míří nahoru. (Přestože v porovnání se současnou mechanikou se taková teorie zdá úplně špatná, v určitém smyslu pořád platí - je limitou mechaniky ve viskózním prostředí). Výjimkou značně předbíhající dobu byl Archimédés, který prováděl experimenty a odvodil některé přesné kvantitativní zákony.

Aristotelovo učení se stalo vrcholem poznání na tisíc let. Pokroků v chemii a astronomii dosáhli arabští učenci, ale ve fyzice vývoj nastal teprve v renesanci. V Itálii Galileo Galilei začal systematicky provádět experimenty, což se stalo základem rozvoje fyziky a vědecké metody vůbec. Galilei také odvodil některé výsledky v mechanice, mimo jiné princip relativity. V astronomii Mikuláš Koperník navrhl heliocentrický systém a Johannes Kepler odvodil zákony pohybu nebeských těles. René Descartes a další položili základy pozdější matematizace fyziky (kartézské souřadnice).

Ke konci 17. stol Isaac Newton vydává asi nejvýznamnější dílo v dějinách fyziky vůbec Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (Matematické základy filosofie přírody). Vyslovuje zákony pohybu, které jsou základem mechaniky až do 20. století. V jednotném rámci s mechanikou formuluje univerzální zákon gravitace a odvozuje z něj Keplerovy zákony. Newton a Leibniz (nezávisle na sobě) vymysleli i potřebný matematický aparát, infinitezimální počet (tj.integrál a derivace).

Klasickou mechaniku rozvíjejí Joseph Louis Lagrange, William Rowan Hamilton, Leonhard Euler, Pierre Simon de Laplace a další. Úspěšně popisují mechaniku tekutin.

Charles-Augustin de Coulomb, Alessandro Volta a André-Marie Ampère studují elektrické jevy. Hans Christian Ørsted objevuje magnetické účinky elektrického proudu. Michael Faraday objevuje indukci. V druhé polovině 19. století James Clerk Maxwell přichází s teorií elektromagnetického pole, která spojuje a vysvětluje veškeré elektrické a magnetické jevy. Jako důsledek teorie předpovídá elektromagnetické vlny, a přivádí tak na stejný základ i optiku. Předpověď experimentálně ověřil Heinrich Rudolf Hertz.

Roku 1895 Wilhelm Conrad Röntgen objevuje „paprsky X“ (rentgenové záření), o rok později Henri Becquerel objevuje radioaktivitu, o další rok později Joseph John Thomson objevuje elektron. Pierre Curie a Marie Curie-Skłodowská studují jáchymovské radium. Vzniká tak jaderná fyzika.

V zázračném roce 1905 Albert Einstein zveřejňuje speciální teorii relativity, popisující chování časoprostoru při rychlostech větších než malých (časoprostorovou interpretaci STR popsal Hermann Minkowski). Kvantově vysvětluje fotoefekt - Einstein byl první, kdo vzal kvanta vážně. Další přelomovou práci Einsteina bylo vysvětlení Brownova pohybu pomocí statistické fyziky. Poslední Einsteinův článek zázračného roku se věnoval ekvivalenci hmotnosti a energie, z čehož vznikl známý vztah E=mc². O desetiletí později pak Einstein představuje obecnou teorii relativity, geometrickou relativistickou čtyřrozměrnou teorii gravitace.

Koncem 19. století se objevily problémy, které se nedaly vysvětlit tehdy známou (klasickou) mechanikou. Mezi ně patřilo
spektrum záření absolutně černého tělesa, fotoelektrický jev a vztahy mezi polohami spektrálních čar prvků. Počátkem 20. století spektrum černého tělesa bylo odvozeno Planckem a chováni fotoefektu vysvětleno Einsteinem pomocí kvantové hypotézy. Niels Bohr a další vysvětlili diskrétní spektra prvků tím, že použili tuto hypotézu ke zlepšení modelu atomu. Ucelené teorie kvantové mechaniky ve dvacátých letech formulovali Werner Heisenberg („maticová mechanika“) a Erwin Schrödinger („vlnová mechanika“), který dokázal ekvivalenci obou přístupů. Teorii značně zdokonalili Paul Dirac a John von Neumann.

Souběžně s kvantovou mechanikou se fyzici snažili popsat kvantově i pole. V jazyce kvantové teorie pole se pak na přelomu 20. století podařilo popsat elektromagnetismus, o což se zvláště zasloužili Richard Feynman a Julian Schwinger. V druhé polovině 20. století pak byla v rámci jedné teorie popsána i
slabá a silná interakce, a zároveň předpovězena či vysvětlena existence mnoha elementárních částic. Současnou všeobecně uznávanou teorií elementárních částic a interakcí je standardní model.

Rozvíjela se také kosmologie - naprostá většina současných teorií vychází z hypotézy velkého třesku a obvykle i z inflace. Aplikace fyziky plazmatu na raný vesmír umožnila testovat některé kosmologické hypotézy pomocí reliktního záření.

Poněkud stranou zájmu široké veřejnosti se vývoj odehrával také ve fyzice pevných látek a statistické fyzice. Obě oblasti se zabývají kvantovým popisem systémů mnoha částic, a tedy i projevy kvantového chování na makroskopické úrovni (významné zejména u jevů zkoumaných fyzikou nízkých teplot). Tento směr fyzikálního výzkumu měl a dosud má ohromný vliv na techniku a materiálové aplikace. Příkladem mohou být nové obory jako spintronika nebo metamateriálové technologie. Kromě toho ve fyzice pevných látek vznikla i řada teoretických konceptů, které našly uplatnění např. při sjednocování interakcí.

Na pomezí fyziky, matematiky a počítačové vědy od 70. let 20. století vznikl nový směr poznání, nazývaný teorie chaosu. Předmětem zkoumání jsou fraktály a nelineární systémy.

UNESCO vyhlásilo rok 2005 Světovým rokem fyziky.

Významná část teoretických fyziků považuje za obecný cíl snažení fyziky jednotný popis fyzikálních jevů, nejlépe v rámci jedné teorie (teorie všeho, finální teorie atp.). Z tohoto pohledu je největším problémem soudobé fyziky rozpor mezi standardním modelem, popisujícím tři interakce v rámci kvantové teorie pole, a Einsteinovou obecnou teorií relativity, popisující nekvantově čtvrtou interakci – gravitaci. Pokusy o nalezení konzistentní kvantové teorie gravitace (s nadsázkou nazývané „teorie všeho“), která by byla aplikovatelná pro mikrosvět i makrosvět a přinášela jednoznačné experimentálně ověřitelné výsledky, se dosud vytvořit nepodařilo.

Jedním z nadějných kandidátů na rámec, ve kterém kvantovou teorii gravitace bude možné formulovat, je teorii strun. Teorie strun se rozvíjí přibližně od 80. let 20. století a je nezpochybnitelné, že matematický aparát udělal ohromný krok kupředu. Na druhou stranu, teorie strun rozhodně není hotová. Pesimisté pochybují o vztahu současné teorie strun k realitě a vytýkají jí např. nedostatek nových testovatelných předpovědí.

Kromě tohoto hlubokého a velmi a velmi abstraktního problému existuje řada dalších otevřených problémů, z nichž některé mohou souviset. Některé z nich jsou natolik kontroverzní, že část fyziků vůbec zpochybňuje, že otázka patří do fyziky.

Mezi otevřené problémy nemusí spadat jen vysoce abstraktní teoretické a filosofické otázky. Příkladem konkrétního fyzikálního jevu probíhajícího na Zemi a v běžných rozměrech (ani mikroskopických, ani astronomických) a přitom po několik staletí odolávajícího fyzikálnímu či fyzikálně chemickému vysvětlení je kulový blesk.




#Article 9: Matematika (1174 words)


Matematika (z řeckého  (mathematikós) = milující poznání;  (máthema) = věda, vědění, poznání) je věda zabývající se z formálního hlediska kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Matematika je též popisována jako disciplína, jež se zabývá vytvářením abstraktních entit a vyhledáváním zákonitých vztahů mezi nimi.

Matematika je založena a budována jako exaktní věda. Její exaktnost (podobně jako jiných exaktních věd) tkví v tom že, jak matematické objekty, tak i operace nad nimi jsou exaktně vytyčeny (tj. s nulovou vnitřní vágností), tedy tak, že každý v matematice (v dané exaktní vědě) vzdělaný člověk naprosto přesně (bez jakýchkoli pochyb) ví, co znamenají. To je podstata exaktnosti této disciplíny. V rámci matematiky existuje ale ještě jinak chápaná exaktnost, a to exaktnost použitých metod a jejich výsledků:
  
Příkladem může být exaktní a neexaktní řešení: Některé aplikace jsou řešitelné pouze opuštěním přísného a omezujícího požadavku exaktnosti výsledku. Například proto, že neexistuje matematická funkce, která by byla (exaktním) řešením dané diferenciální rovnice. Může ale existovat posloupnost funkcí, která s libovolnou přesností (nikoli však exaktně), řešením té rovnice je. Dosazením exaktního výsledku (řešení) do výchozího vztahu (rovnice) dostáváme identitu. Neexaktní výsledek se od exaktního liší o „chybu “, takže po jeho dosazení identitu nedostaneme.

Charakteristickou vlastností matematiky je její důraz na absolutní přesnost metod a nezpochybnitelnost výsledků. Tyto vlastnosti, které matematiku odlišují od všech ostatních vědních disciplín, mají původ již v antickém Řecku. Nejstarším dochovaným příkladem tohoto přístupu je kniha řeckého matematika Euklida Základy pocházející z 4. století př. n. l.

Široké veřejnosti je známa tzv. elementární matematika, která se zabývá operováním s čísly, řešením praktických úloh, jednoduchých rovnic a popisem základních geometrických objektů. Ve fyzice, informatice, chemii, ekonomii a dalších oborech se často využívají výsledky aplikované matematiky, která je také těmito obory zpětně ovlivňována. Tzv. čistá matematika se zabývá pouze vysoce abstraktními pojmy, jejichž definování není přímo motivováno praktickým užitkem v reálném světě. Některé obory čisté matematiky se nacházejí na pomezí s logikou či filozofií.

Mezi jinými vědami se matematika vyznačuje nejvyšší mírou abstrakce a přesnosti. Díky těmto vlastnostem je často označována za královnu věd. Tzv. matematický důkaz je nejspolehlivější známý způsob, jak ověřovat pravdivost tvrzení. V matematice jsou za spolehlivá považována pouze ta tvrzení (nazývané věty), ke kterým je znám matematický důkaz. Nové pojmy jsou vytvářeny jednoznačnými definicemi z pojmů již zavedených.

Pro současnou matematiku je typická vysoká přesnost, zajišťovaná úplnou formalizací. Je-li stanoveno několik základních tvrzení (tzv. axiomy), je z nich možné s použitím odvozovacích pravidel založených na logice odvodit další pravdivá tvrzení pomocí formálních důkazů. Výklad matematických poznatků tak spočívá v definování nových pojmů, formulování platných vět o nich (případně takových vět, které je dávají do souvislosti s pojmy staršími) a dokazování pravdivosti těchto vět. Matematické práce mají proto často strukturu „definice – věta – důkaz“ s minimem doplňujícího textu či zcela bez něj. Stejně jako v jiných vědních disciplínách se také může objevit formulace neověřené hypotézy - předpokladu (jako výzva k jejímu dokázání či vyvrácení) nebo položení dosud nezodpovězené otázky.

Některé z matematikou vytvářených abstraktních pojmů slouží k vysvětlení či snadnějšímu uchopení pojmů dalších, jiné slouží v jiných vědních oborech jako nástroj k popisu určitých jevů nebo jako idealizovaný model reálných objektů či systémů, další pak umožňují precizaci a rozvoj konceptů a myšlenek některých disciplín filozofie. Zákonitosti objevené mezi těmito pojmy lze při vhodné aplikaci zpětně přeformulovat jako pravidla a vlastnosti skutečného světa nebo jako obecně platné teze. To však již není úkolem matematiky, nýbrž příslušné jiné disciplíny.

Je třeba připomenout, že jazyk matematiky je umělý formální jazyk, pro který platí kategorický požadavek exaktní (tj. s nulovou vnitřní vágností) interpretace všech jeho jazykových konstrukcí. Umělými formálními jazyky jsou i jazyky všech typů formálních logik a programovací jazyky. Nelze tedy např. v jakékoli formální logice použít přirozený jazyk, neboť ten má inherentně vágní, a tak i emocionální interpretaci (říkáme jí konotace) všech svých jazykových konstrukcí.. S tímto omylem se můžeme setkat v některých učebnicích formální logiky nebo umělé inteligence viz reprezentace znalostí. Je to překročení hranic exaktního světa porušením podmínky exaktní interpretace. Pro hlubší pochopení problému: Přirozený jazyk nemůže být součástí exaktního světa, nemá exaktní interpretaci svých jazykových konstrukcí. Napřiklad pokud nějaký objekt exaktního světa, třeba veličinu „Rychlost pohybu tělesa“, místo (obvyklého) symbolu V (jednočlenného řetězce symbolů), označíme konstrukcí přirozeného jazyka (větou): Marjánka se na něj usmívala, nelze tuto větu chápat jako větu přirozeného jazyka (a přiřazovat jí obvyklý význam), ale nutně jen jako řetězec symbolů dostávající v exaktním světě nový význam, a to jméno té veličiny. Ona věta dostává tedy stejný význam, jako měl původně symbol V. Přiřazení významu té větě je pak exaktní, jak odpovídá statutu veličiny jako elementu exaktního světa. Ještě poznamenejme, že pokud umělé formální jazyky mají vypovídat o znalostech o reálném světě, musí se tak dít prostřednictvím veličin viz Exaktní věda, jinak nelze. Veličina je jediným prostředníkem mezi reálným a exaktním světem.

Vznik matematiky byl zapříčiněn především potřebou řešit praktické úlohy, jako například různé obchodní úlohy, vyměřování a dělení pozemků, stavebnictví a měření času. Historie matematiky sahá až do pravěku, kdy vznikly první abstraktní matematické pojmy – přirozená čísla. Velký rozvoj prodělala v antickém Řecku, kde výrazných úspěchů dosáhla zejména geometrie. Další etapou prudkého rozvoje matematiky byl raný novověk, kdy byly především Descartem ustaveny základy matematické analýzy. Poté se díky práci Newtona, Leibnize, Eulera, Gausse a dalších matematiků podařilo dosáhnout zásadních výsledků v oblasti analýzy zejména položením základů diferenciálního a integrálního počtu.

Jiným významným obdobím dějin matematiky byl přelom 19. a 20. století, kdy zkoumání dokazatelnosti tvrzení bylo postaveno na solidní a formální základ, objevy v matematické logice a zavedením axiomatické teorie množin. Touto dobou začaly být též zkoumány abstraktní struktury, což umožňuje jedním důkazem ověřit matematické tvrzení pro širokou skupinu matematických objektů. Vyvrcholením tohoto trendu byl v polovině 20. století vznik teorie kategorií, která je pokládána za nejobecnější a nejabstraktnější matematickou disciplínu.

Hlavní klasické disciplíny matematiky se vyvinuly ze čtyř praktických lidských potřeb – potřeby počítat při obchodování, porozumět vztahům mezi číselně vyjádřenými množstvími, vyměřování pozemků a staveb a předpovídání astronomických jevů. Z těchto čtyř potřeb vznikly čtyři klasické matematické disciplíny – po řadě aritmetika, algebra, geometrie a matematická analýza, které se zabývají zhruba řečeno čtyřmi základními oblastmi zájmu matematiky – kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Později se díky snahám zastřešit tyto čtyři disciplíny jednotnou matematickou teorií a dosáhnout co největší přesnosti a nezpochybnitelnosti výsledků rozvinulo několik vzájemně provázaných disciplín nazývaných souhrnně základy matematiky. Tyto disciplíny kromě výše zmíněného umožnily také hlubší propojení matematiky s filozofií či rozvoj teoretické informatiky. Ve 20. století zaznamenaly ohromný rozvoj disciplíny aplikované matematiky, které slouží jako důležité nástroje v nejrůznější oborech lidské činnosti.

Studium kvantity je vůbec nejstarší oblastí matematiky. Jeho počátky se objevují již v pravěku, kdy dochází k porozumění pojmu přirozeného čísla. Postupem času následuje vytváření základních aritmetických operací a rozšiřování číselného oboru přes čísla celá, racionální, reálná a komplexní až k různým specializovaným číselným oborům jako jsou hyperkomplexní čísla, kvaterniony, oktoniony, ordinální a kardinální čísla nebo surreálná čísla.

I v teorii přirozených čísel zůstává dosud mnoho snadno formulovatelných otevřených problémů, např. hypotéza prvočíselných dvojic nebo Goldbachova hypotéza. Zřejmě nejslavnější problém celé matematiky, velká Fermatova věta, byl vyřešen v roce 1995 po 350 letech marných pokusů.




#Article 10: Morální realismus (198 words)


Morální realismus (moral realism) je moderní anglosaské označení pro filosofický názor či směr, podle něhož jsou morální pojmy reálné a morální soudy se tudíž opírají o poznání objektivních morálních hodnot. Tvrzení, že vražda je špatná, je právě tak pravdivé, jako tvrzení, že tráva je zelená.

Přesvědčení o skutečné platnosti mravních norem zastával Platón i Aristotelés, podle nichž je zlo důsledkem nedostatečného poznání. Pro křesťanské myslitele jsou tyto normy dány pravdivým Božím zjevením, pro většinu filosofů raného novověku jsou dány lidskou přirozeností. Naproti tomu antičtí skeptici, například Pyrrhón z Eleje, možnost takového poznání popírali a morálku pokládali za lidskou konvenci. 

V současné době se morální realisté hlásí ke kognitivismu, to jest k přesvědčení, že pravdivé poznání je možné, a navíc předpokládají, že morální hodnoty existují. Mezi morální realisty patří G. E. Moore, Ayn Rand, Alasdair MacIntyre, Leo Strauss nebo Thomas Nagel. Naproti tomu jiné teorie morálky soudí, že mravní soudy nepopisují fakta, nýbrž vyjadřují hodnotící postoje k nim (expresionismus: Hare, Ayer), jiní je pokládají za společensky užitečné fikce. Většina soudobých myslitelů zdůrazňuje situační povahu morálních soudů (mluvit pravdu na gestapu je špatné), případně je pokládají za relativní (John Rawls, Richard Rorty). Není však snadné říci, vůči čemu jsou relativní.




#Article 11: Chemie (302 words)


Chemie (řecky χημεία; archaicky též lučba) je věda, která se zabývá vlastnostmi, složením, přípravou, strukturou anorganických a organických látek a jejich vzájemnými interakcemi. Látky jsou složeny z atomů a z nich složených molekul nebo z iontů (iontové soli a taveniny). Chemie popisuje svým vlastním metodickým a teoretickým přístupem hmotu a navazuje tak na studia fyzikální a předchází studiu hmoty z biologického nebo např. geologického hlediska. Vzhledem k rozličnosti hmoty, která je složena z různých kombinací atomů, chemici často studují, jak atomy odlišných chemických prvků mezi sebou interagují a jaké molekuly a jakým průběhem z těchto interakcí vznikají.

Název tohoto vědního oboru chemie (řec. χημεία), či původně chymie, se objevil teprve ve 4. století n. l. ve spisech byzantských autorů. Jeho prapůvod však není dobře vysvětlen.

Obvykle bývá s odvoláním na alexandrijského encyklopedického autora Zosima Panopolidského (4. století n. l.) odvozován od názvu jakési bájné knihy Χήμευ (Chémey), která popisovala návod na zpracování kovů a byla prý božského původu.

Podle jiných může slovo chemie souviset se starým hebrejským názvem pro Egypt, Chemia (země Chámova), který uvádí již Plutarchos; tento výklad podporuje skutečnost, že starověcí Egypťané ovládali řadu chemických znalostí.

Třetí etymologická teorie spojuje chemii s řeckým slovem χυμός (chymós, česky kapalina nebo šťáva), čímž mohla být míněna tinktura potřebná pro transmutaci kovů, hledaná alchymisty.

Látkové přeměny jsou základem velké řady technologických postupů spojených s osvojením ohně (výroba keramiky a vápna či úprava potravy) nebo se zpracováním kůží a tkanin. Proto se dá říct, že chemie jako obor sledující zákonitosti látkových přeměn má původ už v době kamenné. Na to navazovaly technologie zpracování kovů (stříbro, zlato, měď, bronz, železo), výroba skla a také výroba kvasu či piva ve starověkých říších (Sumerové, starověký Egypt, Čína).

Chemie se tradičně dělí do několika oborů. Ty jsou ale v dnešní době častokrát provázány interdisciplinárními obory a jinými specializacemi.




#Article 12: Měď (3073 words)


Měď (chemická značka Cu,  Cuprum) je ušlechtilý kovový prvek načervenalé barvy, používaný člověkem již od pravěku: v pozdní době kamenné, zvané eneolit (též chalkolit, doba měděná) se začala měď těžit, tavit a zpracovávat vedle dosavadních kamenných industrií a předznamenala tak nástup doby bronzové. Do této doby (cca 3200 př. n. l.) patří např. nález těla tzv. Ötziho, vybaveného měděnou sekyrou remedellské kultury, r. 1990 v Alpách na hranici Rakouska a Itálie. Nejstarší doklady o tavení tohoto kovu v primitivních pecích, v nichž se topilo datlovými peckami nebo suchým trusem, pocházejí z 3. tisíciletí ze severní Mezopotámie. V období Římské říše se měď těžila hlavně na Kypru, proto dostala jméno cyprium (kov Kypru); později se zkrátilo na cuprum. České slovo měď (a podobně v ostatních slovanských jazycích) pochází se staré perštiny, která tento kov nazývala med.u (dělovina, odporové vodiče, termoelektrické články), manganu, olovoa, beryllia, hliníku (součástky odolné vyšším teplotám) i nekovů (fosfor, křemík).

Praktické využití bronzu je spojeno především s jejich vysokou odolností proti korozi, přestože jeho cena je výrazně vyšší než cena železa nebo oceli. Z bronzu se vyrábějí kovové součástky čerpadel, která pracují s vysokými tlaky v agresivním prostředí, kluzná ložiska, pružinová péra a velmi často součásti lodí a ponorek, protože velmi dobře odolávají působení mořské vody. Stejně jako v minulosti je pak bronz materiálem pro zhotovení soch, pamětních desek a mincí, medailí a podobných předmětů.

Slitina mědi se zinkem se nazývá mosaz. Mosaz obsahuje optimálně 32% zinku (maximálně 42%). Existují stovky různých mosazí, jejichž přesné složení je dáno mezinárodními normami a liší se od sebe mechanickými vlastnostmi (tvrdost, pevnost, mechanická opracovatelnost atd.), bodem tání a zpracovatelností litím (možností odlévání).

Běžná mosaz je poměrně měkká slitina jasně zlatavé barvy s poměrně nízkou chemickou odolností vůči kyselinám a louhům. Proti působení atmosférických vlivů je však mosaz značně odolná.

Používá se často k výrobě hudebních nástrojů a dekorativních předmětů, zhotovují se z ní součásti pro vybavení koupelen a drobné bytové doplňky a slouží také k výrobě bižuterie jako tzv. kočičí zlato. Díky vizuální podobnosti se zlatem se mohou vyskytnout i pokusy o úmyslnou záměnu a oklamání důvěřivého zákazníka. Poměrně časté jsou případy, kdy většina předmětu (např. ozdobný masivní řetízek) je vyrobena z mosazi a pouze na povrchu pozlacena. Při testu na kameni (buližník) nebo metodou rentgenové fluorescence se pak předmět jeví jako skutečně zlatý, protože se v obou případech zkouší pouze povrch.

V současné době existují i způsoby elektrolytického vylučování mosazných vrstev na kovový podklad a tohoto elektrolytického pomosazení se využívá k povrchové protikorozní ochraně především železných předmětů.

Zlaté klenotnické slitiny obsahuji kromě zlata nejčastěji stříbro a měď, můžeme v nich však nalézt i zinek, nikl, palladium a další kovy. Hlavním důvodem pro výrobu zlatých šperků ze slitin je velmi malá mechanická odolnost čistého zlata (měkkost, snadný otěr). Přídavky doprovodných kovů zvyšují tvrdost slitiny a mohou mít i estetický efekt. Měď se ve zlatých klenotnických materiálech vyskytuje v rozmezí 0 – 30 % a podle jejího obsahu je možno docílit i zvoleného barevného odstínu slitiny od zářivě žluté až po téměř červenou.

Stříbrné šperky jsou obvykle vyráběny ze slitin stříbra s mědí, v nichž obsah mědi činí 3 – 10 %. Důvodem je opět větší mechanická odolnost slitiny oproti čistému stříbru a navíc větší odolnost vůči korozi atmosférickými plyny s obsahem síry (oxid siřičitý, sulfan…).

Dentální slitiny, používané pro výrobu zubních náhrad, musí být především zdravotně nezávadné, tedy odolné proti korozi materiálu v chemicky poměrně silně agresivním prostředí ústní dutiny. K jejich výrobě se proto používají především drahé kovy jako zlato, stříbro, palladium, platina nebo iridium a další kovy jako měď, zinek, cín, antimon nebo indium mají za účel upravit mechanické vlastnosti slitiny, např. tvrdost a opracovatelnost.

Jiným typem dentální slitiny, používané pro zubní výplně, jsou dentální amalgámy. Tyto materiály obvykle tvoří slitina stříbra, mědi a cínu, která je velmi jemně rozmělněna. Před vlastním úkonem v zubní ordinaci se k definovanému množství této směsi přidá elementární rtuť, která během několika minut vytvoří velmi pevnou a chemicky odolnou slitinu – amalgám. Proto je velmi důležité, aby zubní lékař vyplnil dutiny v zubu amalgámem v relativně krátké době po smíchání, kdy je směs ještě tvárná.

Pro mincovní kovy se slitiny mědi s niklem a zinkem používají k ražbě mincí s vyšší nominální hodnotou právě pro poměrně vysokou cenu čisté mědi. Přísady mědi zde mají účel upravit zbarvení slitiny do žluta až červena a zároveň zvyšují korozní odolnost mince.

Ve sloučeninách se měď vyskytuje především v mocenstvích Cu1+ a Cu2+, vzácně i Cu3+ a ve velmi nestabilních sloučeninách Cu4+. Nejstálejší jsou sloučeniny Cu2+, které mají obvykle modrou nebo zelenou barvu. Sloučeniny Cu1+ svým chemickým chováním připomínají soli stříbrné, zatímco sloučeniny Cu3+ jsou mimořádně nestálé a za běžných podmínek se samovolně rozkládají.

Jsou látky často špatně rozpustné nebo úplně nerozpustné ve vodě. Soli jsou nejčastěji v bezvodém stavu bílé a v hydratovaném barevné; některé tvoří komplexní sloučeniny, které jsou nejčastěji bezbarvé.

Oxid měďný Cu2O je červená až černohnědá jemně práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Ve vodě se však rozpouští v prostředí amoniaku a koncentrovaného roztoku halogenovodíkové kyseliny za vzniku komplexních sloučenin. V přírodě se vyskytuje jako nerost kuprit. Působením zředěných kyslíkatých kyselin dojde k autooxidaci oxidu měďného za vzniku měďnaté soli a mědi. Oxid měďný se uplatňuje při barvení ve sklářství a keramice na červeno, do barev k nátěru dna lodí a slouží také k hubení škůdců. Oxid měďný se připravuje přidáním hydroxidu sodného a hroznového cukru k roztoku měďnaté soli nebo Fehlingovu roztoku.

Chlorid měďný CuCl je v čerstvém stavu bílý prášek nerozpustný ve vodě, který na vlhkém vzduchu nabíhá rychle do zelena. Chlorid měďný vytváří komplexní, adiční i podvojné sloučeniny. Připravuje se zahříváním měděných hoblin v koncentrované kyselině chlorovodíkové za přídavku malého množství chlorečnanu draselného. Může se také připravit redukcí chloridu měďnatého kyselinou siřičitou.

Bromid měďný CuBr je žlutozelená krystalická látka, nerozpustná ve vodě, která tvoří adiční a komplexní sloučeniny. Připravuje se tepelným rozkladem bromidu měďnatého.

Jodid měďný CuI je v čistém stavu bílý prášek, který se přimíšením jódu barví do hněda až černa; je nerozpustný ve vodě. V roztocích tvoří adiční a komplexní sloučeniny. Připravuje se zahříváním mědi s jódem a horkou koncentrovanou kyselinou jodovodíkovou nebo smíšením alkalického jodidu s roztokem měďnaté soli a přídavkem oxidu siřičitého nebo thiosíranu sodného.

Kyanid měďný CuCN je bílý prášek, nerozpustný ve vodě a zředěných kyselinách. Rozpouští se v koncentrovaných kyselinách, amoniaku a roztocích amonných solí za vzniku komplexních sloučenin. Připravuje se reakcí kyanidových iontů s měďnatými kationty, přičemž se zprvu vzniklý kyanid měďnatý rozkládá na dikyan a kyanid měďný.

Rhodanid měďný CuSCN je bílý prášek, ve vodě a kyselinách za chladu nerozpustný. V nadbytku rhodanidu se rozpouští za vzniku komplexní sloučeniny. Rhodanid měďný dokáže adovat amoniak, který se však opět snadno odštěpuje. Rhodanid měďný se připravuje reakcí měďnaté soli s rhodanidovými anionty za přítomnosti redukčního činidla.

Siřičitan měďný Cu2SO3 je bílý prášek, nerozpustný ve vodě, rozpustný v roztoku kyseliny siřičité. V roztoku vytváří málo stabilní podvojné a komplexní sloučeniny, většinou rozpustné. Siřičitan měďný se připravuje zaváděním oxidu siřičitého do roztoku octanu měďnatého, silně okyseleného kyselinou octovou.

Sulfid měďný Cu2S je tmavě olověně šedý krystalický prášek, nerozpustný ve vodě. V přírodě se nachází jako nerost chalkocit. Sulfid měďný vede dobře elektrický proud, avšak poněkud hůře než sulfid měďnatý. Sulfid měďný vytváří podvojné i komplexní sloučeniny, většinou rozpustné ve vodě. Lze jej získat žíháním sulfidu měďnatého v proudu vodíku za malého přidání síry.

Jsou to látky ve vodě většinou dobře rozpustné a ve vodě se ve velmi malém množství hydrolyticky štěpí. Hydratované měďnaté ionty jsou blankytně modré a v bezvodém stavu jsou měďnaté sloučeniny často bezbarvé, některé však i barevné.

Oxid měďnatý CuO je tmavohnědý, ve vodě nerozpustný prášek. V přírodě se vyskytuje jako nerost tenorit. Používá se k barvení skla a smaltů na zeleno, modro nebo červeno a v keramickém průmyslu k přípravě emailů pro zdobení keramiky. Také se využívá v kupronových článcích jako depolarizátor, v organické elementární analýze jako oxidační činidlo a v lékařství v mastech. Oxid měďnatý vzniká tepelným rozkladem hydroxidu měďnatého, dusičnanu měďnatého nebo uhličitanu měďnatého, nebo také zahříváním mědi.

Hydroxid měďnatý Cu(OH)2 je modrá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Při zahřívání se rozkládá na oxid měďnatý a vodu. Čerstvě sražený hydroxid měďnatý se rozpouští v alkalických hydroxidech za vzniku komplexních sloučenin hydroxoměďnatanů. Také se rozpouští v roztoku amoniaku na tmavěmodrý roztok, přičemž vzniká komplexní sloučenina, známá jako Schweizerovo činidlo (viz níže). Hydroxid měďnatý se připravuje srážením rozpustných měďnatých solí rozpustným alkalickým hydroxidem.

Fluorid měďnatý CuF2 je v hydratovaném stavu světle modrá krystalická látka a v bezvodém stavu bílý krystalický prášek, málo rozpustný ve studené vodě a horkou vodou se rozkládá na zásaditý fluorid. Připravuje se rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v nadbytku kyseliny fluorovodíkové nebo přímým slučováním mědi s fluorem.

Chlorid měďnatý CuCl2 je v bezvodém stavu temně hnědá roztékavá hmota a v podobě dihydrátu blankytně modrá krystalická látka, která se stopami vody barví zeleně. Rozpouští se dobře ve vodě, etanolu, acetonu a pyridinu. Roztok koncentrovaného chloridu měďnatého je temně hnědý, při zřeďování přechází přes zelenou až do modré barvy. V koncentrovaných roztocích chloridu měďnatého lze připravit komplexní (viz níže), podvojné i adiční sloučeniny. Koncentrovaný vodný roztok dokáže adovat velká množství oxidu dusnatého, který se při zřeďování uvolňuje. Chlorid měďnatý se připravuje rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v kyselině chlorovodíkové.

Bromid měďnatý CuBr2 tvoří v bezvodém stavu lesklé černé krystaly, v hydratované podobě hnědavě zelené krystaly. Ve vodném roztoku lze získat adiční, podvojné i komplexní sloučeniny. Bromid měďnatý se připravuje rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v kyselině bromovodíkové.

Jodid měďnatý CuI2 vzniká pouze jako přechodný produkt při reakci rozpustné měďnaté soli s rozpustným alkalickým jodidem. Jodid měďnatý se po chvíli rozkládá za vzniku jodidu měďného a jódu. Stálejší jsou adiční a podvojné soli.

Síran měďnatý, krystalizující z vodného roztoku jako pentahydrát CuSO4.5 H2O neboli modrá skalice, je blankytně modrá krystalická látka, dobře rozpustná ve vodě. V přírodě se vyskytuje jako nerost chalkantit. Opatrným zahříváním lze krystalickou vodu odstranit a vzniká bezvodá sůl CuSO4, která má bílou barvu. Velmi ochotně přijímá vodu zpět, čehož lze využít k sušení některých nepolárních organických rozpouštědel, v nichž je síran měďnatý prakticky nerozpustný. V roztoku vytváří snadno adiční a podvojné sloučeniny. Díky své dobré rozpustnosti ve vodě je využíván pro výrobu galvanických lázní pro proudové poměďování. Protože soli Cu2+ obecně jsou silně fungicidní (hubí houby a plísně), používají se přípravky s vysokým podílem modré skalice k ošetřování zemědělských plodin nebo osiva na ochranu proti houbovým a plísňovým infekcím. Modrá skalice se vyrábí rozpouštěním měděných odpadků v horké koncentrované kyselině sírové nebo ve zředěné kyselině sírové za přístupu vzduchu.

Dusičnan měďnatý krystaluje jako hexahydrát Cu(NO3)2. 6 H2O v modrých krystalcích, bezvodý je bezbarvý s poněkud nazelenalým nádechem, ve vodě je dobře rozpustný. V přírodě se vyskytuje jako nerost gerhardtit. Roztoky dusičnanu měďnatého se používají k úpravě povrchu železných slitků (moření) před dalším zpracováním. Dusičnan měďnatý se připravuje rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v kyselině dusičné.

Uhličitan měďnatý CuCO3 není znám v čistém stavu, ale pouze ve své zásadité podobě. Ve vodě je nerozpustný, ale rozpouští se ve zředěných kyselinách. V přírodě se vyskytuje v podobě nerostů malachitu a azuritu. V roztoku vytváří podvojné sloučeniny. Zásadité uhličitany měďnaté se používají jako malířské barvy, do modrých světlic v ohněstrůjství a v barvířství. Zásadité uhličitany měďnaté se vyrábějí srážením roztoků měďnatých solí alkalickými uhličitany, přičemž se vždy určitá část uhličitanu měďnatého rozkládá na hydroxid měďnatý.

Rhodanid měďnatý Cu(SCN)2 je černá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Ve vodě snadno vytváří rozpustné podvojné, adiční i komplexní sloučeniny. Velmi dobře se rozpouští v roztoku amoniaku. Rhodanid měďnatý se připravuje srážením roztoku měďnaté soli roztokem kyseliny rhodanovodíkové nebo alkalického rhodanidu.

Sulfid měďnatý CuS je černá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě a zředěných kyselinách; na vzduchu se částečně oxiduje na síran měďnatý. V přírodě se nachází jako nerost covellin. Sulfid měďnatý vede dobře elektrický proud. V prostředí oxidačních činidel, jako je peroxid vodíku, přechází na síran měďnatý. Sulfid měďnatý lze získat přiváděním sulfanu do roztoku měďnaté soli.

Oxichlorid měďnatý (CuCl2 . 3Cu(OH)2) je účinnou látkou chemického postřiku kuprikolu, který je v České republice registrován jako fungicid. Jde o látku zdraví i životnímu prostředí škodlivou. Při jeho tepelném rozkladu může docházet k uvolňování chlorovodíku a dalších toxických látek.

Analyticky využitelná je redukce iontu Cu2+ v alkalickém prostředí redukujícími sacharidy neboli sacharidy obsahujícími volný poloacetalový hydroxyl (všechny monosacharidy, laktóza, maltóza aj.). V přítomnosti těchto sloučenin skýtá alkalický roztok měďnaté soli – Fehlingovo činidlo – červenohnědou sraženinu oxidu měďného Cu2O, zatímco sacharidy neobsahující volný poloacetalový hydroxyl (neredukující sacharidy, např. sacharóza) tuto reakci neposkytují.

Sloučenin trojmocné mědi je známo velmi málo. První připravená sloučenina byla roku 1921 oxid měditý. Je to granátově červený prášek, který se podařilo získat působením peroxodisíranu draselného na čerstvě sražený hydroxid měďnatý. Oxid měditý je kyselé povahy a tvoří s hydroxidy červené hydroxoměditany s obecným vzorcem MI[Cu(OH)4], které se vodou i na vzduchu rozkládají. Roku 1949 se podařilo připravit fluorosůl trojmocné mědi K3[CuF6]. Roku 1951 se podařilo připravit také měditany KCuO2 a Ba(CuO2)2. Poté bylo připraveno ještě několik dalších sloučenin, žádná z nich však nemá praktický význam, neboť se na vzduchu rozkládají.

Komplexní sloučeniny CuIV nejsou stabilní na vzduchu, a proto nemají praktický význam (např. Cs2[CuIVF6]).

Komplexy mědi v oxidačním čísle III jsou neobyčejně náchylné k redukci. Účastní se však některých biologických dějů. Působením fluoru na směs 3 dílů chloridu draselného a 1 dílu chloridu měďného vzniká zelený paramagnetický hexafluoroměditan draselný K3[CuF6]. Je jediným vysokospinovým komplexem CuIII a snadno se redukuje. Ostatní komplexy jsou nízkospinové diamagnetické a většinou mají čtvercovou koordinační sféru.

Jednoduché soli tvoří téměř se všemi anionty, pouze s CN− a I− tvoří kovalentní sloučeniny. V roztocích je přítomen modrý hexaaquaměďnatý kationt [Cu(H2O)6]2+. Technicky nejdůležitější solí je modrá skalice CuSO4•5H2O. Se šesti molekulami vody krystaluje pouze chloristan a dusičnan (častější je však trihydrát).

Koordinační čísla u mědi jsou 4, 5 a 6. Nejčastěji tvoří tetraedrické uspořádání. Komplexy s fluorem a vodou jsou však oktaedrické. Měď díky svému uspořádání valenčních elektronů nedokáže vytvářet pravidelný oktaedr, a proto je okaedr deformován. Komplexní sloučeniny tvoří přednostně s dusíkatými ligandy, zejména s amoniakem, než s kyslíkatými ligandy, například vodou.

Amoniakáty mědi vznikají reakcí měďnatých solí s amoniakem. Nejčastější je tetraamminměďnatý ion [Cu(NH3)4]2+ intenzivně fialové barvy. Existuje však i amminměďnatý ion [Cu(NH3)]2+, diamminměďnatý ion [Cu(NH3)2]2+, triamminměďnatý [Cu(NH3)3]2+ a pentaamminměďnatý ion [Cu(NH3)5]2+, které jsou však méně běžné. Tato reakce se v analytické chemii používá jako důkaz přítomnosti iontu Cu2+ v roztoku. Takové komplexní sloučeniny mědi mohou být připraveny i jako pevné krystalické látky.

Schweizerovo činidlo, hydroxid tetraamminměďnatý [Cu(NH3)4](OH)2, je tmavě modrá, rozpustná krystalická látka. Roztok rozpouští celulózu, čehož se využívá při výrobě hedvábí. Připraví se přidáním roztoku amoniaku k čerstvé sraženině hydroxidu měďnatého nebo působením roztoku amoniaku s trochou chloridu amonného na měď za přístupu vzduchu.

Měďnaté ionty halogenidů vytvářejí v koncentrovaném roztoku s jinými koncentrovanými roztoky alkalických halogenidů acidokomplexy a dokonce i acidokyseliny – acidoměďnatany. Takové roztoky mají často hnědožlutou, hnědou až černou barvu a při zředění se komplexy rozkládají. Tyto komplexní látky lze získat v krystalickém stavu jako silně hygroskopické látky, které jsou v bezvodém stavu žluté až hnědé a v hydratované podobě světle modré až zelené.

Měďnatý kation vytváří komplexní sloučeniny s některými organickými látkami jako jsou glycerin, sacharidy nebo kyselina vinná. Ve všech těchto sloučeninách měď nahrazuje vodíkový kation v hydroxidových skupinách a váže se místo něho. Tyto sloučeniny vážou měď tak pevně, že v roztoku již nejsou žádné další měďnaté ionty přítomny. Fehlingovo činidlo, které se používá jako důkaz redukujících cukrů, se skládá z modré skalice, Seignettovy soli KNa[C4H4O6]•4 H2O (tetrahydrát vinanu draselno-sodného) a hydroxidu draselného.

Kyanid měďnatý není znám v čistém stavu, ale komplexní sloučeniny, tedy kyanoměďnatany, se podařilo v čistém stavu připravit. Jsou to bílé krystalické látky, dobře rozpustné ve vodě s obecným vzorcem M2I[Cu(CN)4].

Komplexy v oxidačním stavu CuI jsou ve vodě nestálé, avšak některé mohou být stabilizovány. Komplexy v oxidačním stavu Cu0 vytváří měď především s oxidem uhelnatým; jsou to organokovové sloučeniny.

Octan měďný CuC2H3O2 je bílá krystalická látka, nerozpustná ve vodě, na vzduchu stabilní, ale ve vodě se rozkládá. Připravuje se přikapáváním síranu hydroxylaminia do horkého roztoku octanu měďnatého a octanu amonného, vzniklá směs se poté okyselí velkým množstvím kyseliny octové a vyloučí se octan měďný.

Šťavelan měďný Cu2C2O4 je bílá krystalická látka, nerozpustná ve vodě. Připravuje se přidáním kyseliny šťavelové do roztoku chloridu měďného v koncentrované kyselině chlorovodíkové jako sraženina.

Octan měďnatý Cu(C2H3O2)2 je temně modrozelená krystalická látka, rozpustná ve vodě. Zásaditý octan měďnatý se označuje jako měděnka. Octan měďnatý v roztoku vytváří podvojné sloučeniny. Získává se rozpouštěním oxidu měďnatého v kyselině octové.

Šťavelan měďnatý CuC2O4 je světle modrá krystalická látka, nerozpustná ve vodě, rozpustná v silných kyselinách. Ve vodě vytváří rozpustné podvojné a adiční sloučeniny. Šťavelan měďnatý se připravuje srážením roztoků měďnatých solí roztokem kyseliny šťavelové nebo alkalického šťavelanu.

Měď (podobně jako zinek) patří mezi prvky s významným vlivem na živý organizmus, vyskytuje se v řadě enzymatických cyklů, nezbytných pro správnou funkci životních pochodů, a její přítomnost v potravě ovlivňuje zdravotní stav organizmu. Tyto enzymy například ovlivňují metabolismus sacharidů v organismu, ovlivňují tvorbu kostní hmoty a krvetvorbu i funkci nervové soustavy. Na nižší organismy však působí jako silný jed.

Kromě toho je měď centrálním kovem organokovové sloučeniny hemocyaninu, který u měkkýšů a některých členovců (např. krabů) funguje jako přenašeč kyslíku – analogie k hemoglobinu u teplokrevných živočichů.

Denní dávka mědi v potravě by se měla pohybovat kolem 1 miligramu, ale ani dávky až k 0,1 gramu organismu neškodí. Potravinami bohatými na měď jsou např. játra, kakao, ořechy, houby, korýši a měkkýši.

Nedostatek mědi se projevuje anémií (chudokrevností), zpomalením duševního vývoje a zhoršením metabolismu cukrů. Dochází ke ztrátě pigmentů a vypadávání vlasů, poruše tvorby a ztrátě kvality kostí a vaziva.

Přebytek mědi je u zdravých osob možný pouze po požití minimálně 250 mg mědi současně. Při požití takového množství se měď již začíná projevovat jako jed a působí stejně jako jiné těžké kovy (olovo, rtuť, kadmium apod.), tedy jako nevratný inhibitor enzymů. Při požití v množství mezi 0,25–2 gramy může měď způsobit vážné zdravotní poruchy a vyvolat vážná onemocnění. Při požití mědi ve větším množství než 2 gramy může nastat akutní otrava mědí a smrt. Otravy mědí jsou však vzácné, protože měď má v potravě nepříjemnou chuť, která ji činí nepoživatelnou. K poškození zdraví při práci dochází zpravidla jen při inhalaci par nebo velmi jemného prachu. Projevuje se jako tzv. horečka slévačů (nevolnost, pálení v krku, kašel, třesavka, prudký vzestup teploty, odeznění během 21–36 hodin bez následků).

Existuje také vzácná genetická porucha – Wilsonova choroba, při níž tělo nedokáže měď správně zpracovat a ta se pak ukládá ve tkáních. Postižené děti trpí poškozením jater, demencí, křečemi a třesem.




#Article 13: Kovy (530 words)


Kovy tvoří společně s polokovy a nekovy tři hlavní skupiny chemických prvků. Rozdělení je prováděno s ohledem na vazebné a ionizační vlastnosti prvků. Kovy jsou charakterizované jako elektropozitivní, mají snahu předávat valenční elektrony a tvořit jednoatomové kationty.

Kovy jsou hojně průmyslově využívány pro svoje ojedinělé fyzikální vlastnosti a pro snadnou zpracovatelnost. První zpracování kovů bylo uskutečněno asi 7 tisíc let před našim letopočtem na území dnešního Turecka.

V průmyslu se označení kovy také obecně používá pro kovové materiály - slitiny kovů nebo kovů s nekovy.

V astronomii jsou za kovy označovány všechny prvky mimo vodík a helium. Zastoupení kovů charakterizuje metalicita.

Alkalické kovy: Li, Na, K, Rb, Cs, Fr

Kovy alkalických zemin: Be, Mg, Ca, Sr, Ba, Ra

Přechodné kovy:  - Sc, Ti, V, Cr, Mn, Fe, Co, Ni, Cu, Zn;  - Y, Zr, Nb, Mo, Tc, Ru, Rh, Pd, Ag, Cd;  - Hf, Ta, W, Re, Os, Ir, Pt, Au, Hg;  - Rf, Db, Sg, Bh, Hs, Cn

Nepřechodné kovy: Al, Ga, In, Sn, Tl, Pb, Bi, Po, Fl

Ušlechtilé kovy: Cu, Ag, Au, Hg, Ru, Rh, Pd, Re, Os, Ir, Pt

Kovy skupiny železa: Fe, Co, Ni

Platinové kovy: lehké: Ru, Rh, Pd; těžké: Os, Ir, Pt

Lanthanoidy: La, Ce, Pr, Nd, Pm, Sm, Eu, Gd, Tb, Dy, Ho, Er, Tm, Yb, Lu

Aktinoidy: Ac, Th, Pa, U, Np, Pu, Am, Cm, Bk, Cf, Es, Fm, Md, No, Lr

Většina kovů se v přírodě vyskytuje v podobě oxidů, některé - zejména těžší kovy, jako rtuť a olovo - se vyskytují jako sulfidy. Jenom některé - zejména vzácné kovy a tzv. mincovní kovy - se vyskytují v ryzím kovovém stavu, neboť patří mezi chemicky nejstabilnější. Právě pro nízkou chemickou reaktivitu se používají v mincovnictví a klenotnictví, neboť nekorodují. Určité kovy se v přírodě nevyskytují vůbec, protože jsou radioaktivní a zmizely díky radioaktivnímu rozpadu.

Technecium a všechny prvky s atomovým číslem vyšším než plutonium vznikají v jaderných reaktorech nebo urychlovačích, zatímco promethium se vyskytuje jen ve stopových množstvích jako produkt spontánního štěpení uranu. Nejtěžší prvky byly získány pouze v množství několika atomů a jsou velmi silně radioaktivní.

Toxické kovy jsou kovy (antropogenního nebo přirozeného původu, avšak ve vyšší koncentraci než je optimální) mající toxické účinky. Mezi toxické kovy jsou řazeny např.: kadmium, rtuť, olovo. Významnou skupinou toxických kovů jsou těžké kovy.

Mezi kovy patří všechny chemické prvky kromě: H, He, B, C, N, O, F, Ne, Si, P, S, Cl, Ar, Ge, As, Se, Br, Kr, Sb, Te, I, Xe, At a Rn.

stejnorodé směsi obsahující více než 1 kov se nazývají slitiny. Typickými slitinami, známými z běžného života, jsou např.:

Je založena na redukci jejich oxidů (při redukci dochází ke snížení ox. čísla). Dobrým redukčním činidlem je uhlík, kterým lze redukovat většinu kovů kromě těch, které se s ním slučují za vzniku karbidů. Z dalších rud lze použít uhličitany nebo sulfidy, popř. halogenidy. Mnohé kovy se připravují elektrolýzou taveniny halogenidů, hydroxidů nebo oxidů.
Slitiny se připravují smíšením dvou nebo několika roztavených kovů, které vytvoří homogenní kapalnou směs. Ta dodatečným snížením teploty ztuhne. Kombinací různých kovů se vytváří slitiny s různými vlastnostmi jako například: tvrdost, pevnost, nízká hustota...

Metoda použitá při výrobě může být:

Redukce chemická

Redukce elektrochemická

Tepelný rozklad




#Article 14: Počítač (634 words)


Počítač je v informatice zařízení a výpočetní technika, která zpracovává data pomocí předem vytvořeného programu. Současný počítač je elektronický a skládá se z hardwaru, který představuje fyzické části počítače (mikroprocesor, klávesnice, monitor atd.) a ze softwaru (operační systém a programy). Počítač je zpravidla ovládán uživatelem, který poskytuje počítači data ke zpracování prostřednictvím jeho vstupních zařízení a počítač výsledky prezentuje pomocí výstupních zařízení. V současnosti jsou počítače využívány téměř ve všech oborech lidské činnosti.

Je obtížné najít v historii první počítač, protože význam slova se v průběhu času měnil. Původně slovo počítač označovalo člověka, který prováděl výpočty. Změna významu slova ve smyslu označení hardwaru nastala v době projektu Manhattan (vývoj atomové bomby).

Za prvního předchůdce počítače lze považovat mechanické počitadlo (tzv. abakus), které se používalo již v Babylonii od poloviny třetího tisíciletí př. n. l.. Za vynálezce dnešních počítačů je považován Charles Babbage, který v 19. století vymyslel základní principy fungování mechanického stroje pro řešení složitých výpočtů. Za prvního přímého předchůdce současných elektronických počítačů lze považovat elektronkový ENIAC.

Pod pojmem počítač si mnoho lidí představí buď notebook nebo PC, tedy osobní počítač. Ve skutečnosti je tento pojem daleko širší. Počítače řídí činnosti nejrůznějších zařízení a nacházejí se všude kolem nás – v automobilech, mobilních telefonech, automatických pračkách, mikrovlnných troubách, průmyslových robotech, letadlech, digitálních fotoaparátech, CD a DVD přehrávačích, záchodových splachovadlech, klikách od dveří (tedy, zámcích na karty), v dětských hračkách, …

Princip činnosti počítače může být dvojí:

Analogové počítače bývají úzce specializované obvykle na jednu úlohu nebo pouze na jednu třídu úloh. Oproti tomu číslicové počítače lze snadno zkonstruovat coby univerzální (ne všechny číslicové počítače ovšem zcela univerzální jsou). Podle Church-Turingovy teze je jakýkoliv číslicový počítač s určitými minimálními schopnostmi schopný provést v principu totéž jako libovolný jiný počítač. Vzhledem k této univerzalitě jsou dnes převážně používány i konstruovány číslicové počítače, protože jsou dnes již rychlejší a přesnější, než analogové počítače zpracovávající analogové úlohy.

Existují dvě základní koncepce konstrukce číslicového počítače:

Současné počítače nejsou konstruovány důsledně ani podle jednoho z těchto dvou základních schémat. Univerzální osobní počítače obsahují jen jednu paměť, do které se umisťují programy i zpracovávaná data, avšak mikroprocesor umožňuje paměť obsahující program označit jen pro čtení a naopak část paměti, která obsahuje data označit tak, že nelze vykonávat strojové instrukce, které jsou v ní uloženy. Harvardské schéma s oddělenou pamětí pro program a data se často používá u jednočipových počítačů a dalších malých vestavěných systémů (PDA, mobilní telefony a podobně) a především u signálových procesorů (DSP) u nichž dovoluje dosáhnout velké rychlosti zpracování dat.

Počítače se skládají ze dvou základních druhů komponentů:

Software zahrnuje nejen operační systém, pomocné programy a aplikační software, ale i programy, které jsou uloženy v počítači napevno (například v BIOSu nebo v některých vstupně-výstupních zařízeních). Software je nezbytný pro provoz počítače a řeší konkrétní úlohy ve spolupráci s uživatelem. Program vzniká při programování jako zápis algoritmu v nějakém programovacím jazyku. Spuštěný program označujeme jako proces.

Hardware je technické vybavení počítače. Zahrnujeme do něj všechny fyzické součásti počítače.

Běžný počítač se skládá z těchto součástí:

Počítače již dnes zasahují téměř do všech lidských činností i do běžného života. Předpokládá se, že jejich vliv se bude nadále zvyšovat a budou lidem poskytovat komfortnější služby. Počítače jsou stále více propojovány pomocí počítačových sítí a využívají celosvětovou síť Internet. Počítačové sítě umožňují sdílení zdrojů (soubory, tiskárny), ale i vzájemnou komunikaci, která je dnes jedním z hlavních moderních komunikačních nástrojů informační společnosti. Cloud computing tak nahrazuje stále více nezávislost osobních počítačů a centralizace zasahuje i do přístupu k informacím.

Zvyšovaná počítačová bezpečnost a práva v tomto celosvětovém propojení povedou k růstu v tlaku na důvěryhodné počítače. To již vede k omezování práv uživatelů počítačů i mobilních zařízení. Trusted Platform Module spolu s UEFI (respektive z App Store či Google Play) brání spouštění aplikací a přístupu k datům, které neschválí výrobce či majitel práv.




#Article 15: Mandriva Linux (1312 words)


Mandriva Linux (předtím též Mandrake Linux nebo Mandrakelinux) je francouzská distribuce Linuxu (GNU/Linux) zaměřená na snadnost instalace a použití. Vyvíjela ji společnost Mandriva do roku 2012; na opuštěný projekt navazuje komunitní OpenMandriva Lx.

První verze byla firmou Mandrakesoft postavena na Red Hat Linuxu 5.1 a grafickém prostředí KDE 1.0 v červenci roku 1998. Vyznačuje se množstvím nástrojů na snadnou konfiguraci systému. Jeho odlišností od jiných Linux systémů je to, že své balíčky postavené na bázi RPM kompiluje pro mikroprocesory třídy Pentium a vyšší.

Po akvizici se společností Conectiva v dubnu 2005 se společnost Mandrakesoft přejmenovala na Mandriva a vyvíjenou distribuci na Mandriva Linux. Tentýž rok ještě pohltila americkou distribuci Lycoris.

První verze byla vydána 1. července 1998. Jejím základem byl Red Hat Linux (verze 5.1) a grafické prostředí KDE. Tím se značně odchýlil od Red Hat Linuxu a zahrnoval mnoho originálních nástrojů, především pro usnadnění konfigurace systémů. Tuto distribuci vytvořil Gaël Duval a zaměřuje se na snadnost použití pro normální uživatele. Duval byl také spoluzakladatelem MadrakeSoft, ale byl propuštěn ze společnosti v roce 2006 spolu s mnoha dalšími zaměstnanci. Později Duval oznámil serveru NewsForge, že se chystá podat žalobu na společnost MadrakeSoft za nezákonné propuštění.

Mandriva 8. května 2010 vydala prohlášení, že společnost je kvůli finančním problémům na prodej.

Od vzniku až do verze 8.0 firma MandrakeSoft pojmenovala svou distribuci jako Linux-Mandrake. Později od verze 8.1 do verze 9.2 byla distribuce nazvána Linux Mandrake.

V únoru 2004 MandrakeSoft prohrál soudní spor s Hearts Corporation, kteří vlastní King Features Syndicate. Hearts Corporation tvrdil, že MandrakeSoft porušuje obchodní značku King Features komiksu Mandrake the Magician. Jako preventivní opatření MandrakeSoft změnil všechny názvy svých produktu tak, že odstranil mezeru mezi značkou a jménem produktu, změnil první písmena na malá a tím vytvořil jednoslovný název produktu. Od verze 10.0 se Madrake Linux stal známý jako Madrakelinux a logo bylo také změněno. Podobně se změnil název Mandrake Move na Mandrakemove.

V dubnu 2005 MandrakeSoft oznámil akvizici společnosti Conectiva, což byla brazilská společnost vyrábějící linuxové distribuce pro portugalsky (Brazílie) a španělsky mluvící země. V důsledku této akvizice a právního sporu s Hearts Corporation MadrakeSoft oznámil, že nová firma se bude jmenovat Mandriva a tím všechny výrobky přebírají název Mandriva Linux.

Hlavní rysy Mandriva Linuxu jsou:

Mandriva Linux obsahuje Mandriva Control Center, které usnadňuje konfiguraci některých nastavení. Mnoho programů jako Drakes nebo Draks, kolektivně pojmenované drakxtools, to má obsaženo. Například MouseDrake pro nastavení myši, DiskDrake pro nastavení diskových oddílů a drakconnect pro nastavení připojení k síti. Jsou napsány v Perlu a využívají GTK+ a většina z nich může běžet jak v grafickém tak i v textovém režimu pomocí textového uživatelského rozhraní ncurses.

Mandriva Linux používá jako standard KDE Plazma Desktop, ale také GNOME a jiné jako Xfce atd.

Unikátní téma poskytuje soulad mezi aplikací a prostředím. Galaxy byl prvně aplikován ve verzi 9.1 a Galaxy II se objevil ve verzi 10.0. Varianta Galaxy je tzv. „Galaxy Squared“, který využívá namísto kulatých čtvercově okenní tlačítka. Nový výchozí motiv „la Ora“ byl představen s vydáním Mandriva Linux 2007, ale „Galaxy“ je stále dostupný pro ty, kteří mu dávají přednost.

Mandriva používá správce balíčků nazvaný urpmi, který slouží jako správce RPM balíčků. To je podobné jako apt-get nebo yum. Upravený tak, že umožňuje bezproblémovou instalaci daného balíku tím, že automaticky instaluje jiné potřebné balíčky. Mezi jeho funkčnost také patří získávání balíčku z různých medií, včetně sítě/internetu, CD/DVD nebo lokálního disku. Urpmi má také jednoduché grafické rozhraní rpmdrake, který je integrován do Mandriva Control Center.

Live USB Mandriva Linuxu mohou být vytvářeny ručně nebo pomocí Unetbootin.

Mandriva nabízí několik Linuxových edicí. Některé z nich jsou volně šiřitelně, zatímco jiné se prodávají on-line a prostřednictvím sítě autorizovaných prodejců.

Vývojářský strom Mandrivy je znám jako tzv. Cooker. Jsou vydávány pouze stabilní verze.

Každé vydání nové verze Mandrivy Linux je rozděleno na několik různých edicí. Vydání je odvozeno ze stejné předlohy, z nichž je většina k dispozici ve veřejných repozitářích: všechny zdarma/open source software, který je na základě licence umožňuje distribuovat široké veřejnosti. Pouze komerční software, kde jeho licence neumožňuje veřejnou distribuci, není ve veřejných repozitářích.

Mandriva Linux Free je tradiční distribuce (před instalací je tu ještě DrakX). Oboje jsou zadarmo a obsahují pouze svobodný/open source software, za stažení tedy nechtějí žádný poplatek. Obvykle distribuováno na CD nosičích (tři nebo čtyři) a DVD edici pro x86-32- a x86-64bitové CPU architektury. Je zaměřena na uživatele, kteří chtějí vyzkoušet Mandriva Linux, předtím než si zakoupí komerční distribuci a také samozřejmě pro ty, kteří chtějí edici pouze zadarmo. Výběr balíčku je uzpůsoben pro běžné uživatele.

Mandriva Linux One je volně ke stažení. Je to Live CD, ale může být použito jako Live CD nebo jako instalace (s průvodcem instalací, který obsahuje nástroje pro rozdělení disku).

Uživatelé si mohou volit mezi různými jazyky, vybrat bud KDE nebo GNOME a zahrnout nebo vyloučit non-free software. (Není možné, aby byl KDE i GNOME nebo více než pár jazyků zahrnut na jednom Live CD) Hlavní verzí je verze s KDE s obsaženým non-free softwarem. Jeden obraz se skládá z podmnožiny z “main”, “contrib” a “non-free” částí hlavního stromu. Také byly odstraněny dokumentační soubory pro úsporu místa.

Mandriva Linux One 2008 má malý rozsah verzí. Kde jsou obsaženy KDE a GNOME s výchozím nastavením jazyků. Všechny verze obsahují non-free software.

Mandriva Linux Powerpack je tradiční distribuce (obsahuje instalátor, DrakX, který je jako první použit při instalaci distribuce na pevný disk před samotným během). Powerpack je hlavní komerční edice Mandriva Linuxu a jako taková vyžaduje platby za její používání. Obsahuje několik non-free balíčků určených pro koncového uživatele, včetně non-free ovladačů jako ovladače grafických karet značek NVIDIA a ATI, non-free firmware pro bezdrátové čipy a modemy, některé pluginy jako Java a Flash, aplikace typu Adobe Reader, Cedega a RealPlayer. To je poskytováno prostřednictvím internetových stránek Mandriva Store a prostřednictvím autorizovaných prodejců. Je také k dispozici předplacená služba u které můžete za roční poplatek stahovat neomezeně poslední verze Powerpacku. Ta se skládá z podmnožin balíčků ‘main’, ‘contrib’, ’non-free’ a ‘restricted’ části z hlavního stromu.
V Mandriva Linux 2008 byli distribuce Powerpack+ a Discovery sloučeny do jedné edice Powrpack.[určitě?] Uživatelé si mohou vybrat mezi nastavením pro začátečníky nebo instalaci desktopu zaměřený na pokročilé uživatele.

Mandriva Linx Discovery byla komerční distribuce zaměřená výhradně na začínající uživatele Linuxu. Edice byla distribuována prostřednictvím Mandriva Store, prostřednictvím autorizovaných prodejců nebo mohly být libovolně staženy členy Mandriva klubu.

Ve starších verzích Mandriva Linux 2007 byl Discovery postaven na instalaci DrakX. Discovery byl hybrid “Live DVD”, který mohl být spuštěn bez nutnosti instalace nebo mohla být provedena instalace na pevný disk.

Discovery bylo spíše na DVD než na CD, kde byly obsaženy všechny jazykové verze. Výběr balíčků byl přizpůsoben pro plochu pro začínající uživatele, téma bylo zvoleno pro používání začínajícím uživatelem a mnoho běžných aplikací nebylo součástí systému.

Mandriva Linux Powerpack+ byla verze Powerpack, která obsahovala další balíčky, převážně komerční. Stejně jako edice Powerpack byla prodávána prostřednictvím internetových stránek Mandriva Store, prostřednictvím autorizovaných prodejců a také byla zdarma ke stažení pro členy Mandriva klubu úrovně Gold a výše. Powerpack+ byl zaměřen na SOHO (Small Ofiice/Home Ofiice) s očekáváním, že by mohla být používána k běhu kancelářských serverů.

Deriváty jsou distribuce založené na Mandriva Linux, některé samostatné a jiné nezávislé projekty. Některé zachovávají kompatibilitu s Mandriva Linuxem takže instalace Mandriva Linuxu RPM funguje i na distribuce vzešlé z této.

Mandriva Flash je live distribuce založená na Mandriva Linux určená pro Live bootování z Flash Disku (4GB), který lze koupit přes internet. Díky USB 2.0 je znatelně rychlejší, než Live CD. V základu je grafické prostředí KDE, nechybí ani podpora 3D desktopu

Mandriva Corporate Server je distribuce speciálně šitá na míru pro podniky, které potřebují víceúčelový server. Vývoj byl postaven na předešlé verzi Mandriva Linux, s výběrem balíčků, konfiguračními nástroji. Zachování života každé distribuce je přibližně pět let. Aktuální verze Corporate Server je 4.0.

Mandriva Corporate Desktop je desktopový protějšek Corporate Serveru. Opět je založen na verzi Mandriva Linux Enterprise se specifickými úpravami a s pětiletou životností.




#Article 16: Linux (4298 words)


Linux nebo GNU/Linux (viz GNU/Linux kontroverze) je označení pro svobodný a otevřený počítačový operační systém, který je založený na linuxovém jádru. Linuxové systémy jsou šířeny v podobě distribucí, které je možné nainstalovat nebo používat bez instalace (tzv. live CD). Používané licence umožňují systém zdarma a velmi volně používat, distribuovat (kopírovat, sdílet) i upravovat. Tím se odlišuje od proprietárních systémů (např. Windows či macOS), za které je nutné platit a dodržovat omezující licence.

Operační systém Linux používá Linux kernel, který vychází z myšlenek Unixu a respektuje příslušné standardy POSIX a Single UNIX Specification. Název je odvozen z křestního jména jeho tvůrce Linuse Torvaldse a koncovka x odkazuje právě na Unix (podobně jako XENIX, Ultrix, IRIX, AIX a další UN*Xy).

Jádro Linuxu umožňuje spouštět více programů (úloh) najednou. Každý program se může skládat z jednoho nebo více procesů, tedy se jedná o víceúlohový systém. Každý proces potom může mít jeden nebo více podprocesů. Operační systémy, které umožňují běh více procesů, nebo dokonce podprocesů současně, jsou schopny využít i vícejádrové a víceprocesorové počítače a výrazně zefektivnit práci uživatele. Jádro Linuxu je víceuživatelské, takže umožňuje spouštět programy různých uživatelů, například jeden uživatel může obsluhovat počítač přímo, zatímco další mohou obsluhovat stejný počítač například přes síť nebo dokonce Internet. Příslušné uživatelské účty jsou před neoprávněným přístupem chráněny autentizací, například jménem a heslem. Uživatelé mají přidělena různá práva, od naprosté kontroly nad systémem, kterou má obvykle správce (root), až do různé míry omezené účty uživatelů.

V současné době je označením Linux míněno nejen jádro operačního systému, ale zahrnuje do něj též veškeré programové vybavení (software), které uživatelé používají (tj. aplikace, utility, grafické uživatelské rozhraní apod.) i přesto, že je vyvíjeno nezávisle na samotném jádře Linuxu. Linux je šířen v podobě linuxových distribucí, které obsahují jak zmíněné jádro, tak zmíněný doplňující software v takové formě, která usnadňuje jeho instalaci a používání (instalace někdy není nutná, viz Live CD).

Linux je open source software, což znamená, že jsou k dispozici jeho zdrojové kódy, které lze za dodržení jistých podmínek upravovat a vše dále šířit. Pro ochranu před zneužitím zdrojových kódů používá open source software různé licence. Samotné jádro Linuxu je chráněno a šířeno pod licencí GPLv2 (s důležitou výjimkou). Software, který je spolu s Linuxem šířen, je chráněn nejrůznějšími licencemi (GPL, LGPL, MPL, Licence MIT, BSD licence atd.). Většina distribucí vybírá software podle jejich licencí tak, aby vyhovoval buď volnějšímu výkladu open source nebo naopak přísnějšímu výkladu svobodného software (), což nemá na koncového uživatele přímý vliv, ovlivňuje to však zejména pohled na další vývoj jednotlivých součástí Linuxu.

Linus Torvalds začal vyvíjet jádro Linuxu v roce 1991 jako svůj koníček. Mezi důvody pro vznik právě unixového systému patřil fakt, že Unix je systém, který upřednostňuje jednoduchost a je přednášen na univerzitách (Torvalds studoval na finské univerzitě v Helsinkách obor Informatika). Torvalds byl dále inspirován MINIXem od Andrewa Tanenbauma, který napsal svoji verzi unixového systému jako doprovodný projekt ke své výuce a knihám o operačních systémech. Na rozdíl od něj však Torvalds nevyužil svůj projekt komerčně, protože preferoval otevřený vývoj (viz open source software).

První verze linuxového jádra (0.01) byla na Internetu zveřejněna 17. září 1991. K Linusově překvapení byl o jeho nedokonalý systém velký zájem a záhy začal dostávat e-mailem další podněty, opravy a zdrojové kódy. Torvalds jádro dále vyvíjel a zároveň začal příspěvky ostatních do svého jádra začleňoval a upravené zdrojové kódy obratem zveřejňovat (další verze byla zveřejněna již v říjnu). Od té doby se na vývoji podílely tisíce vývojářů z celého světa. Model vývoje linuxového jádra a podobného softwaru byl později výstižně popsán v eseji Katedrála a tržiště () od Erica S. Raymonda.

Již velmi brzo předběhl Linux ve vývoji svůj vzor – MINIX. Zejména v počátcích byl při vývoji využíván Projekt GNU, který se již delší dobu zabýval myšlenkou vývoje volně dostupného unixového systému, avšak vlastní jádro operačního systému neměl. Z projektu GNU hned počátku Linux využil shell bash a další nástroje (základní unixové nástroje používané na příkazovém řádku, kompilátor GCC, později též GNU C Library a další). Sám Linux však nikdy nebyl součástí GNU, i když samotné jádro používá licenci GPLv2, která též pochází od GNU.

Torvalds je dodnes hlavou vývoje jádra, které je zveřejňováno na serveru kernel.org. Sám vydává nové verze, přičemž některé starší verze jsou udržovány jinými lidmi. Kromě něj na vývoji spolupracují tisíce programátorů z celého světa. Již delší dobu se dá říct, že vývoj jádra je z velké části placen firmami, jako je Red Hat, Intel, IBM a další.

Ostatní součásti Linuxu jsou vyvíjeny samostatně (např. KDE, GNOME, X.Org atd.).

Logem a maskotem Linuxu je tučňák Tux vycházející z obrázku Larryho Ewinga z roku 1996. Kromě toho existují i jiná, méně známá zpodobnění, viz OS-tan. Jméno „Linux“ nevytvořil sám Torvalds, ale Ari Lemmke, který pracoval na helsinské univerzitě jako správce FTP serveru ftp.funet.fi, kde byla uveřejněna první verze Linuxu. Torvalds navrhoval jméno „Freax“ jako free (svobodný) + freak (blázen) + x (unixový systém), ale to se Lemmkemu nelíbilo a na FTP serveru vytvořil adresář „Linux“ (tj. Linusův unixový systém). Název „Linux“ se později stal ochrannou známkou (č. 1916230) na „software počítačového operačního systému, který usnadňuje práci s počítačem“, kterou vlastní sám Linus Torvalds. Licencování této ochranné známky nyní obstarává Linux Mark Institute (LMI).

Richard Stallman a Free Software Foundation změnily označení Linuxu na GNU/Linux a vidí linuxové distribuce používající software GNU jako varianty operačního systému GNU, a proto požadují, aby se takové systémy označovaly jako GNU/Linux, případně „Na Linuxu založený GNU systém“. Média a velká část uživatelů preferují krátké označení této rodiny operačních systémů jako Linux. Distribuce Debian používá označení GNU/Linux na výzvu Richarda Stallmana od roku 1994, samotná FSF pak od roku 1995. V současné době jsou v obvyklých distribucích Linuxu obsaženy vlastní projekty GNU v menšině (některé významné projekty se dokonce od GNU oprostily – např. GCC, GNU C Library). Mnoho dalších projektů (součásti distribucí) sice využívá licence od GNU (GPL, LGPL), ale nejsou to projekty GNU (nemají s GNU nic společného kromě použité licence). Je tedy zřejmé, že se jedná spíše o ideovou záležitost.

Linux jako takový je pouze jádro operačního systému (viz výše). K tomu, aby bylo možné počítač s Linuxem používat, je nutné doplnit jádro o další programy. Základ tvoří jednoduché utility (malé programy), které označujeme jako systémové nástroje a které slouží pro zajištění startu (bootování) a následně i zajištění běhu systému. Pro uživatele jsou pak k dispozici aplikace, které mu umožňují provádět nějakou užitečnou činnost (např. LibreOffice, Mozilla Firefox, Pidgin a další). Jednotlivé běžně používané nástroje i aplikace jsou volně dostupné na Internetu.

Protože jsou výše zmíněné nástroje i aplikace na Internetu dostupné v podobě zdrojových kódů, které je nejprve nutné přeložit do formy spustitelných souborů, bylo by pro uživatele velmi nepohodlné, kdyby si vše musel dělat sám. Proto existují takzvané distribuce, které obsahují vše potřebné v úhledném balení – přeložené binární soubory včetně instalačního programu, který umožňuje připravit Linux na uživatelově počítači k okamžitému používání (avšak Linux lze používat i bez instalace pomocí tzv. Live CD).

Distribuce jsou sestavovány jednotlivci, týmy dobrovolníků, ale i komerčními firmami. Distribuce zahrnuje jádro, další systémový a aplikační software, grafické uživatelské rozhraní (X.org, KDE, GNOME atd.). Distribuce mají různá zaměření, například výběr obsažených programů, podpora určité počítačové architektury, použití ve vestavěných systémech atd. V současné době existuje kolem 450 různých distribucí. Snímky obrazovek a další popisy distribucí lze nalézt na různých místech Internetu, například na serveru DistroWatch nebo i jinde.

Mezi nejznámější distribuce Linuxu patří: Arch Linux, Danix (česká distribuce), Debian, Fedora (nástupce Red Hat Linuxu), Red Hat Enterprise Linux (vychází z Fedory), Gentoo, Greenie, (slovenská distribuce), Knoppix, Mandriva (dříve Mandrake), Linux Mint (vychází z Ubuntu), Slackware, Slax (česká live distribuce), Source Mage, SUSE, Ubuntu, Kubuntu (derivát Ubuntu), …

Distribuce lze nalézt na Internetu a lze je i volně používat, protože se skládají z open source programů. I v distribuci je ke každému programu standardně přiložena licence, která je při instalaci uložena společně s programem na pevný disk, takže si vše uživatel může ověřit (ve skutečnosti open source programy vyžadují, aby s nimi licence byla dodávána nejen u zdrojových kódů, ale i u funkční podoby). Dílo vytvořené distribuce (tj. jak je vše na distribučním médiu organizováno) také podléhá licenci, avšak typicky se je opět open source. Většina linuxových distribucí je sestavována výhradně ze svobodného software, takže je lze nejen volně používat, ale i dále šířit. Některé však mohou obsahovat nesvobodný software, takže je lze volně používat, ale je omezeno jejich šíření. Například v případě, že obsahují komerční programy (ovladače pro grafickou kartu, počítačové hry atp.). Též profesionální komerční distribuce jsou však dostupné pouze po zaplacení (například Red Hat Enterprise Linux, SUSE Linux Enterprise Server), avšak díky povaze open source k některým existují volně šiřitelné identické klony (viz např. CentOS).

Základní výhodou linuxových distribucí je existence repozitářů, které jsou založeny na balíčkovacích systémech a obsahují snadno instalovatelné balíčky s jednotlivými programy. Díky tomu lze v linuxových distribucích velmi pohodlně instalovat a odebírat jednotlivé součásti systému a aplikace. Do repozitářů jsou umisťovány též aktualizace, které umožňují zajistit nejen automatické opravy chyb, ale zajišťují také bezpečnost systému odstraňováním zjištěných zranitelností a to nejen pro samotný operační systém (jako v případě Microsoft Windows), ale i pro všechny ostatní součásti příslušné distribuce.

Za své dlouhé působení Linux získal mnoho příznivců a významné místo na trhu operačních systémů. Zatím je rozšířený zejména na internetových a intranetových serverech a v oblasti vysoce výkonných výpočetních stanic (v žebříčku 500 nejvýkonnějších superpočítačů/TOP500 má podíl 100%).

V posledních letech se Linux pozvolna rozšiřuje i do firemní sféry a na domácí počítače, takže jeho podíl na PC dosáhl tři procenta. Přestože zvládá prakticky všechny činnosti od počítače očekávané a mezi jeho přednosti patří bezpečnost, nízká cena a flexibilita, rozšíření stále brání zejména velké množství aplikací dostupných pouze pro Microsoft Windows (zvláště počítačových her) a nejistá podpora spuštění těchto konkrétních aplikací pod Linuxem. Nutno také dodat, že v současnosti se Linux prosazuje i na poli chytrých telefonů a tabletů.

Instalace se liší podle zvolené linuxové distribuce. Většina distribucí nabízí textovou i grafickou verzi instalace, kterou obvykle zvládne i začátečník ─ mnozí tvrdí, že instalace některých distribucí Linuxu je výrazně snadnější než u konkurenčních Microsoft Windows. Při instalaci se také obvykle nainstaluje nejen samotný operační systém, ale i veškerý software potřebný k používání počítače.

Instalovat se může přímo z instalačního média (pak se ovšem nainstalují aplikace ve verzi, která byla k dispozici v době vydání distribuce) nebo lze z instalačního média pouze nabootovat a stáhnout aktuální verzi distribuce ze sítě. Některé distribuce lze také instalovat z jiného běžícího systému (jiné distribuce Linuxu), i když je to spíš zajímavost pro odborníky než doporučená metoda pro začátečníka.

Pro běh aplikací z Microsoft Windows je dnes k dispozici řada emulátorů. Některé z nich jsou založené na vytváření plnohodnotných virtuálních strojů. Jiné pouze překládají systémová volání, což jednak vede k mnohem efektivnějšímu běhu spouštěných aplikací a jednak k efektivnějšímu využití stávajícího hardwaru (například podpora 3D akcelerace grafických jednotek). Jejich nevýhodou je pak možnost použití pouze na architektuře x86 a kompatibilních. Existují emulátory zdarma, z nichž nejznámější je Wine. V současné době pomocí Wine funguje pod Linuxem většina Windows aplikací nebo pro ně existuje alternativa. Za zmínku stojí i komerční odnož Cedega, která se specializuje na možnost hraní her napsaných pro Microsoft Windows, nebo CrossOver. Dále lze použít emulátory virtuálního PC: Bochs, QEMU, VirtualBox (GPL), VMWare (proprietární).

Základním programovacím jazykem v Linuxu je jazyk C a sada GCC, která obsahuje překladače pro několik jazyků (zejména C a C++). Nedílnou součástí programovacích nástrojů jsou i GNU binutils, které obsahují nástroje pro překlad jazyka symbolických adres a linkování binárních objektových souborů do spustitelné podoby; na systému Linux jsou standardně objektové soubory i spustitelné programy uloženy ve formátu ELF (executable and linkable format). Prostředí GNU nabízí i řadu dalších nástrojů pro usnadnění vývoje složitějších programů
(make, autoconf, gettext).

Linux podporuje i celou řadu dalších programovacích jazyků. Kromě jednoduchého jazyka zabudovaného
přímo v příkazové řádce (shell) jsou nejpoužívanějšími jazyky v linuxovém prostředí Perl a Python. Protože se Linux stal velice populární platformou pro provoz WWW serverů, tak obrovské množství uživatelských aplikací které se dnes běžně provozují pod tímto systémem jsou ve skutečnosti webové aplikace napsané v jazyce PHP.

Programování v Linuxu většinou probíhá v cyklu: programátor napíše zdrojový kód v textovém editoru, pak spustí v příkazové řádce kompilátor a program otestuje. Existují i programátorské editory, které za
programátora spustí kompilátor a případně ve zdrojovém textu označí chyby. Samozřejmostí je i zvýraznění syntaxe a nyní jsou k dispozici již i rozvinutá plně funkční vývojová prostředí označovaná jako IDE nebo v případě návrhu grafického uživatelského rozhraní označovaná RAD. Tato prostředí jsou obvykle určena pro grafické rozhraní X Window System. Vesměs jsou zaměřená na kompilované jazyky, existují ale i taková, která podporují ladění skriptovacích jazyků (např. Pythonu), například IDEA. K programování grafických aplikací lze použít např. Anjuta, Glade či KDevelop (primárně pro prostředí KDE).

Podpora linuxových distribucí je obvykle realizována komerčními společnostmi. V případě společností, jako jsou Canonical, Novell, Red Hat nebo Mandriva, jde přímo o společnosti spravující určitou distribuci. Na druhé straně jsou společnosti jako např. VA Linux, které se specializují na aplikace řešení postavených na Linuxu.

Nejrozšířenější model podpory je ten, že s koupí distribuce dostáváte právo využít omezenou podporu po omezený čas a v případě potřeby můžete později dokoupit další služby.

Pro uživatele distribucí, které jsou zdarma, slouží jako poměrně dobrá podpora řada diskusních fór, v angličtině i češtině.

Kromě distribucí Linuxu, určených pro všeobecné použití na počítačích a serverech, mohou být distribuce specializovány pro různé účely, například jako podpora architektury počítačů, vestavěných systémů, stability, zabezpečení, lokalizace do konkrétního regionu nebo jazyka, cílení na konkrétní skupiny uživatelů, podpora pro aplikace v reálném čase (real-time applications). Navíc některé distribuce záměrně zahrnují pouze volný software (free software). V roce 2015 se aktivně rozvíjí více než čtyři sta linuxových distribucí.

Popularita Linuxu na běžných stolních počítačích a noteboocích se v průběhu let zvyšuje. Většina moderních distribucí zahrnuje grafické uživatelské rozhraní, které má od února 2015 dvě nejpopulárnější prostředí jako KDE Plasma Desktop a Xfce.

Jelikož není k dispozici žádný oficiální desktop Linux, desktopová prostředí a distribuce Linuxu vybírají součásti z fondu volného a otevřeného softwaru, s nímž vytvářejí grafické uživatelské rozhraní. Například GNOME má své příkazy pro uživatelské rozhraní udělány formou průvodce.

Spolupráce při vývoji volného softwaru umožňuje distribuovat jej různým týmům, které provádějí jazykovou lokalizaci některých distribucí systému Linux pro použití v lokálních sítích. Například jazyková verze Knoppix v jazyce Sinhalese byla značně dostupná předtím, než společnost Microsoft přeložila Windows XP do Sinhalese. Významnou roli při vývoji lokalizovaného systému hraje společnost Lanka Linux User Group tím, že kombinuje znalosti univerzitních profesorů, lingvistů a místních vývojářů.

Mnoho populárních aplikací je k dispozici pro různé operační systémy. Například Mozilla Firefox, OpenOffice.org, LibreOffice, Blender jsou ke stažení pro všechny operační systémy a jejich distribuce. Navíc některé aplikace původně vyvinuté pro Linux, jako jsou Pidgin a GIMP, byly vydány kvůli své oblíbenosti i pro ostatní operačních systémy (včetně Windows a MacOS). Navíc je v Linuxu podporováno rostoucí množství proprietárních desktopových aplikací, jako například Autodesk Maya, Softimage XSI a Apple Shake v oblasti animace a vizuálních efektů. Existuje také několik společností, které přenášely své hry nebo hry jiných společností na Linux, přičemž Linux byl také podporovanou platformou jak pro populární distribuční služby Steam, tak pro službu Desura.

Mnoho dalších typů aplikací, které jsou k dispozici pro systémy Microsoft Windows a MacOS, bylo též přepracováno na Linux. Buď je na internetu k nalezení free softwarová aplikace, která funguje jako aplikace nalezená v jiném operačním systému nebo verze aplikace, která funguje na Linuxu, jako například Skype a některé videohry jako Dota 2 a Team Fortress 2.

Projekt Wine dále poskytuje možnost konkrétní kompatibility se systémem Windows, která umožňuje spouštět nemodifikované aplikace systému Windows v systému Linux. Ta je podporována skupinami jako CodeWeavers, kteří vyrábí komerční verzi softwaru. Od roku 2009 společnost Google rovněž poskytla finanční prostředky na Projekt Wine.

Vedle viditelných komponent, jako například X window managers, jsou také důležité neviditelné programy, které hostují freedesktop.org, jako například D-Bus nebo PulseAudio, jichž využívají obě hlavní desktopová prostředí GNOME a KDE a každé z nich nabízí grafické rozhraní napsané pomocí příslušné sady nástrojů GTK + nebo Qt.

Instalace, aktualizace a odstraňování softwaru v operačním systému Linux se obvykle provádí pomocí správců balíčků, jako jsou Synaptic Package Manager, PackageKit a Yum Extender. Zatímco většina hlavních distribucí Linuxu má rozsáhlé repozitáře, které často obsahují desítky tisíc balíčků, není z oficiálních repozitářů k dispozici celý software, který lze spustit na Linuxu. Uživatelé mohou také instalovat balíčky z neoficiálních repozitářů, stahovat předkompilované balíky přímo z webových stránek nebo sami sestavit zdrojový kód. Všechny tyto metody přicházejí s různými stupni obtížnosti, kompilace zdrojového kódu se obecně považuje za náročný proces pro nové uživatele Linuxu, ale v moderních distribucích je málo potřebná a není specifickou metodou pro Linux.

Distribuce Linuxu se stala populární i na trhu s netbooky u řady zařízení jako jsou Asus Eee PC nebo Acer Aspire One.

V roce 2009 společnost Google oznámila svůj systém Chrome OS jako minimalistický operační systém založený na operačních systémech Linuxu. Systém Chrome OS nekontroluje žádné webové aplikace s výjimkou správce souborů a přehrávačů médií (v pozdějších verzích byla přidána určitá úroveň podpory aplikací pro Android). Netbooky dodávané s operačním systémem, označované jako Chromebooky, se na trhu objevily v červnu 2011.

Distribuce Linuxu jsou již dlouho využívány jako operační systémy pro servery. Společnost Netcraft oznámila v září 2006, že osm z deseti nejspolehlivějšími hostingovými společnostmi provozovalo linuxové distribuce na svých webových serverech. V červnu 2008 byly distribuce Linuxu zastoupeny v pět z deseti případů serverových systémů, FreeBSD tři z deseti a Microsoft dva z deseti, od února 2010 distribuce Linuxu representovaly šest z deseti případů, FreeBSD tři z deseti a Microsoft jeden z deseti, přičemž Linux vedl.

Distribuce Linuxu tvoří základní kámen kombinace serverů a softwarových systémů LAMP (Linux, Apache, MariaDB / MySQL, Perl / PHP / Python), které získaly popularitu mezi vývojáři.

Distribuce systému Linux se stávají stále populárnějšími na sálových počítačích, částečně kvůli cenám a modelu s otevřeným zdrojovým kódem. V prosinci 2009 počítačový gigant IBM oznámil, že převážně prodává a prodává Enterprise Linux Server na bázi mainframe. V síti LinuxCon North America 2015 oznámila společnost IBM LinuxONE řadu sálových počítačů speciálně navržených pro provozování systému Linux s otevřeným zdrojovým kódem.

Distribuce Linuxu jsou také dominantní jako operační systémy pro superpočítače.

Android se stal dominantním mobilním operačním systémem pro smartphony, který běží na 79,3% smartphonech na světe. Android je také oblíbeným operačním systémem pro tablety a chytré televize.

Mobilní telefony a PDA s operačním systémem Linux na open-source platformách se staly běžnějšími od roku 2007, příklady zahrnují Nokia N810, Neo1973 značky Openmoko a Motorola ROKR E8.

Nokia Maemo, jeden z nejčasnějších mobilních operačních systémů, byl založen na Debianu. Ten byl později sloučen s Moblinem od Intelu. Projekt byl později ukončen ve prospěch společnosti Tizen, operačního systému zaměřeného na mobilní zařízení a také IVI. Tizen je projekt v rámci nadace Linux. Několik produktů od společnosti Samsung už běží na operačním systému Tizen, Samsung Gear 2 je nejvýznamnějším příkladem. Smartphony Samsung Z mají používat Tizen namísto Androidu.

Mozilla Firefox OS se skládá z jádra Linuxu, vrstvy abstrakce hardwaru, prostředí runtime založeného na webových standardech a uživatelského rozhraní a integrovaného webového prohlížeče.

Společnost Canonical vydala aplikaci Ubuntu Touch s cílem přiblížit se k operačnímu systému na PC Ubuntu. Operační systém také poskytuje plnou verzi Ubuntu plochu pro připojení k externímu monitoru.

Zařízení Embedded Linux a Linux Jolla Phone využívá operační systém Sailfish, který je založen na Linuxu. Systém pro zábavu v automobilu, modelu Tesla Model S, je založen na softwaru Ubuntu, Nokia X – smartphone, který běží na jádru z Linuxu. Vzhledem k jeho nízké ceně a snadné práci s ním se Linux často používá ve vestavěných systémech.

Populární digitální videorekordér TiVo například používá upravený systém Linux, stejně jako několik síťových firewallů a routerů od výrobců, jako je Cisco/Linksys. Korg OASYS, Korg KRONOS, hudební stanice Yamaha Motif XS/Motif XF, Yamaha S90XS/S70XS, syntezátory Yamaha MOX6/MOX8, generátor Yamaha Motif-Rack XS a digitální klavír Roland RD-700GX jsou také provozovány na Linuxu. Linux je také používán v systémech řízení podsvícení, jako je konzola WholeHogIII

V minulosti bylo pro Linux dostupných jen málo her. V posledních letech bylo vydáno více her s podporuje Linuxu (především Indie hry), s výjimkou několika herních AAA titulů. Android, populární mobilní platforma, která používá jádro Linuxu, začala hodně zajímat vývojáře a je jednou z hlavních platforem pro vývoj mobilních her spolu s operačním systémem iOS od společnosti Apple pro zařízení iPhone a iPad.

Dne 14. února 2013 společnost Valve vydala Linuxovou verzi systému Steam, která je oblíbenou herní distribuční platformou na PC. Mnoho steam her bylo přeneseno na Linux. Dne 13. prosince 2013 společnost Valve vydala SteamOS, herní systém založený na Debianu, určený pro beta testování, s plánem používat Steam machines jako herní a zábavní platformu. Valve vyvinul také VOGL, nástroj pro rozpoznávání OpenGL, určený k podpoře vývoje videoher, stejně jako přenosu jeho Source engine na Linux desktop. V důsledku snahy společnosti Valve jsou nyní na platformě Linux již nativně dostupné některé významné hry jako DotA 2, Team Fortress 2, Portal, Portal 2 a Left 4 Dead 2.

Dne 31. července 2013 Nvidia vydala herní tablet Shield, s pokusem používat platformu Android coby specializované herní platformy.

Někteří uživatelé systému Linux hrají Windows hry přes Wine nebo CrossOver Linux.

Vzhledem k flexibilitě, přizpůsobitelnosti a volné a otevřené povaze Linuxu je možné jej velmi dobře vyladit pro konkrétní účel. Existují dvě hlavní metody pro vytváření specializované linuxové distribuce: začít od nuly nebo z obecné distribuce jako základny. Distribuce, které se často používají k tomuto účelu, zahrnují Debian, Fedoru, Ubuntu (které je samo založeno na Debianu), Arch Linux, Gentoo a Slackware. Naproti tomu distribuce Linuxu, postavené od začátku, nemají obecný základ; namísto toho se soustředí na filozofii JeOS s tím, že zahrnuje pouze nezbytné součásti a vyhýbá se režijním nadbytečným nákladům spojených s distribucí.

HTPC využívá OpenELEC, linuxovou distribuce, speciálně vyladěná pro tento systém, která zahrnuje software pro centrum médií Kodi. Byl vybudován od základů dodržujících princip JeOS. Tento OS je velmi lehký a vhodný pro omezený rozsah použití HTPC.

K dispozici jsou také speciální edice distribucí Linux, které obsahují software MythTV media center, jako je Mythbuntu, speciální vydání Ubuntu.

Kali Linux je Linuxová distribuce založená na Debianu určená pro digitální forenzní a penetrační testování. Dodává se s předinstalovanými několika softwarovými aplikacemi pro penetrační testování a identifikaci bezpečnostních problémů. Nástroj BackBox od společnosti Ubuntu poskytuje předinstalované nástroje pro zabezpečení a síťovou analýzu pro etické hackování.

Existuje mnoho linuxových distribucí vytvořených s ochranou soukromí, tajemstvím, anonymitou v síti a bezpečností informací, včetně Tails, Tin Hat Linux a Tinfoil Hat Linux. Lightweight Portable Security je distribuce založená na Arch Linuxu a vyvinutá Ministerstvem obrany Spojených států. Tor-ramdisk je minimální distribuce vytvořená výhradně pro hostování anonymního softwaru Tor.

Linux Live CD se již dlouho používá jako nástroj pro obnovu dat z poškozeného počítačového systému a pro opravu systému. Na základě této myšlenky se objevilo několik linuxových distribucí přizpůsobených pro tento účel, z nichž většina používá GParted jako editor oddílů s doplňkovým softwarem pro obnovu dat a opravu systému:

SpaceX využívá několik redundantních letových počítačů v konstrukci se systémem odolným vůči chybám v raketě Falcon 9. Každý motor Merlin je řízen třemi voting počítači, přičemž dva počítače mají fyzické procesory a neustále se vzájemně kontrolují. Linux není ve své podstatě tolerantní k chybám (žádný operační systém není, protože je funkcí celého systému včetně hardwaru), ale letový počítačový software to pokládá za svůj účel. Pro flexibilitu se místo náhradních dílů, vytvrzených za použití radiace, používají komerčně vyráběné náhradní díly a systémy tolerantní vůči radiaci. Od září 2018 provedla společnost SpaceX více než 60 startů Falconu 9. Od roku 2010, všechny, kromě jednoho, úspěšně dodaly své primární užitečné zatížení na zamýšlenou oběžnou dráhu, a plánuje jej použít k přepravě astronautů na Mezinárodní kosmickou stanici.

Systém Windows zde byl navíc používán jako operační systém na kritických systémech, které nejsou určeny pro poslání. Notebooky používané na palubě kosmické stanice byly ale nahrazeny Linuxem. První humanoidní robot s operačním systémem Linux také prochází testováním v letu.

Laboratoř Jet Propulsion používala Linux již řadu let na pomoc při projektech spojených s výstavbou bezpilotního vesmírného letu a průzkumu hlubokého vesmíru; NASA využívá Linux v robotice v roveru Mars a Ubuntu Linux pro ukládání dat ze satelitů.

Distribuce Linuxu byly vytvořeny tak, aby poskytovaly studentům praktické zkušenosti s kódováním a zdrojovým kódem na zařízeních jako je Raspberry Pi. Kromě vytvoření praktického zařízení je záměrem ukázat studentům jak věci pracují.

Projekty Ubuntu Edubuntu a Projekt Linux Schools, stejně jako Debian derivát Skolelinux, poskytují vzdělávací softwarové balíčky. Obsahují také nástroje pro správu a budování školních počítačových laboratoří a počítačových učeben, jako je Linux Terminal Server Project (LTSP).

Instant WebKiosk a Webconverger jsou distribuce Linuxu založené na prohlížeči, které se často používají ve webových kioscích a digitálním značení. Thinstation je minimalistická distribuce určená pro tenké klienty. Rocks Cluster Distribution je přizpůsoben pro vysoce výkonné výpočetní clustery.

Existují distribuce Linuxu s obecným účelem, které jsou zaměřeny na určité publikum, jako jsou uživatelé určitého jazyka nebo zeměpisné oblasti. Mezi takové příklady patří Ubuntu Kylin pro uživatele čínského jazyka a BlankOn zaměřené na indonéské obyvatele. Profesionální distribuce zahrnují Ubuntu Studio pro tvorbu médií a DNALinux pro bioinformatiku. Dále sem patří muslimsky-orientované distribuce jménem Sabily, který následně poskytuje také některé islámské nástroje. Některé organizace používají interně lehce specializované linuxové distribuce, včetně GendBuntu používané francouzským národním četnictvem, Goobuntu, který interně používá společnost Google a Astra Linux, vyvinutý speciálně pro ruskou armádu.

Název Linux původně označoval jen samotné jádro, ale velmi brzy byl název zevšeobecněn a vztažen na celý operační systém skládající se z jádra Linux a operačního systému GNU. Už delší dobu ale neplatí, že Linux a GNU tvoří takřka celý systém, do systému byla postupně zahrnuta řada dalších programů.

V angličtině vznikaly dříve spory, jak se má správně slovo Linux vyslovovat. Běžně je toto slovo vyslovováno , avšak existují různé varianty. Například sám Linus Torvalds, původce jména Linux, slovo vyslovuje podobně jako v češtině –  (, ).

Dokumenty o Linuxu:




#Article 17: Mytologie (1008 words)


Mytologie (mythologie, bájesloví, případně bájeslovectví) je věda zabývající se studiem mýtů. Zároveň je také toto slovo používáno jako termín pro předmět zkoumání této vědy, pro soustavu mýtů (např. egyptská mytologie, řecká mytologie, římská mytologie). Doslovně znamená mytologie vyprávění příběhu a toto slovo bylo tak původně i užíváno. Tradičně bývá řazena do antropologie náboženství.

Nejstarší kritická reflexe mýtů se objevuje u prvních řeckých filosofů, například představitelů Milétské školy, kteří v opozici k tradiční kosmologii hledali původ světa v pralátce (arché). O něco později Xenofanés odmítl antropomorfní bohy, argumentoval tím, že kdyby zvířata uměla vytvářet sochy a obrazy, také by bohy zobrazila k obrazu svému. Hérakleitos se domníval, že neexistuje nic věčného ani neměnného a povýšil na nejvyšší princip Logos. Platón sice literární zpracování klasických mýtů odmítal, přestože ve svých filosofických dílech s některými mýty pracoval, s jeho dílem je spojen například mýtus o Atlantidě nebo mytologické představy o reinkarnaci. Je také prvním autorem, v jehož díle je doloženo slovo mytologie. Mezi první teoretické modely podstaty mýtu patří názor Theagenése z Rhegia, který mýtu přisuzuje symbolickou hodnotu, z čehož vyplývá že by měl být chápán jako alegorie. U Hérodota se zas objevuje názor že mýty jsou překroucením historie a že bohové byly původně výjimečnými lidmi. Tato teorie se podle řeckého filosofa Euhémera nazývá euhemerismus. Pojetí alegorie se později prosadilo především u stoiků, zatímco euhemerismus u epikurejců a také u patristických a středověkých křesťanských učenců. Někteří autoři jako Cicero ovšem oba názorové směry úspěšně kombinovali. Římský filozof Lucretius zase proslul racionálními argumenty proti existenci kentaurů, draků a podobných monster. V době středověku byly poprvé zaznamenány neklasické mýty, například irskými mnichy zkompilované Knihy o dobývání Irska, Gesta Danorum Saxona Grammatica nebo Prozaická Edda Snorriho Sturlusona, z této doby pochází i nejdůležitější zprávy o slovanské mytologii v Helmondově, Kosmově či Nestorově kronice.

Během renesance studium mýtů přes zájem o klasickou kulturu stagnovalo, Daniel Heinsius se pokoušel o srovnání antické mytologie se Starým zákonem, na což v 17. století navázal Samuel Bochart, který mimo jiné ztotožnil Prométheova otce Iapetea s hebrejským Jáfetem. Až během 18. století začaly vznikat práce jako O původu pohádek Bernarda Fontelleho, O kultu fetišů Charlese de Brosses nebo Nová věda Giambattisty Vica, které představovaly už poměrně vyspělý model chápání mýtů. V druhé polovině 18. století zájem o mýty rapidně vzrostl díky nástupu romantismu, který je přijímal někdy až s nekritickým obdivem. Novou vlnu bádání zahájil německý filosof Johann Gottfried Herder, jehož myšlenky ovlivnily pozdější národní obrození a dále bratři Grimmové, Friedrich Schelling a později Ernst Cassirer, kteří prosazovali autonomii mýtu. Zvláště Cassierer koncem 19. století přikládal mýtu ústřední význam, označil mýtus za podloží, z něhož vyrůstají další lidské formy prožívání a poznávání reality, jako je umění, náboźenství, právo, ale i věda a technika.
Ještě předtím, počátkem 19. století měly velký vliv na rozvoj mytologie vykopávky na Předním východě a v Egyptě, kolonizaci Indie a rozpoznání existence indoevropské jazykové skupiny Williamem Jonesem. To vyústilo mimo jiné ve vznik srovnávací mytologie založené na srovnávací lingvistice, což však vedlo k nedostatečně zdůvodněnému ztotožňování mýtických postav na základně jazykové podobnosti.

Počátkem 19. století se široce rozšířila interpretační metoda alegorie vykládající mýty pomocí jednoho úzkého přírodního jevu, například bouře u Adalberta Kuhna, ohně u Johanna Hertela, měsíce u Georga Hüsinga a slunce u Maxe Müllera či heliolitické školy. Poslední jmenovaná teorie byla obzvláště vlivná a v konečném důsledku podpořila dlouhou diskreditaci srovnávací mytologie. Tuto metodu uplatlin v kontextu slovanské mytologie i Karel Jaromír Erben.
Na konci 19. a začátku 20. století se stal dominantním přístupem ritualismus, často ve spojení s evolucionismem. Vědci v tomto období hledají nejarchaičtější či nejpůvodnější formu náboženství a mytologie, sestavují evoluční linie. Klíčovou roli má studium vztahů mezi mýtem a rituálem,nto směr byl představován především Jamesem Frazerem proslaveným dílem Zlatá ratolest, Edwardem Tylorem a Jane E. Harrisonová. Podle této teorie je mýtus verbalizovaným rituálem. Pokud rituál zanikne, mýtus tím ztrácí svou funkci a postupně je degradován, často až do žánru pověsti či pohádky.
Odpovědí na evolucionismus se stává difuzionismus, zaměřený na výzkum rozšíření kulturních jevů, vymezování kulturních celků a jejich vzájemné interakce, šíření kulturních fenoménů včetně mýtů migrací a kulturní výměnou. Významným představitelem tohoto směru byli Franz Boas a Wilhelm Schmidt, známý svou kontroverzí teorií urmonoteismu, podle níž primitivní lidské kultury vyznávaly monoteismus, zatímco polyteistické mytologie vznikly sekundárně, degenerací prapůvodního monoteismu.
Vlivné byly také teorie založené na sociologii, představované například Émilem Durkheimem, Marcelem Maussem a Paulem Radinem, podle nichž mýty plní především funkci společenské smlouvy, napomáhají udržovat optimální mezilidské vztahy, zvyšují soudržnost lidské komunity a schopnost jejího fungování. Ve dvacátém století na toto pojetí mytologie navázali Mary Douglas a Clifford Geertz, pro něhož byly mýty veřejným vyjádřením způsobu, jakým příslušníci určité kultury rozumí světu kolem sebe.

Co se psychoanalýzy týče, mýty studoval již Freud, který ale k mýtům a náboženství obecně zaujímal spíše negativní postoj. Mnohem větší pozornost jim věnovala jungiánská odnož. Sám Jung v mýtech viděl projevy kolektivního nevědomí a věnoval velkou pozornost teorii archetypů. Jeho myšlenky byly rozvedeny například Josephem Campbellem, podle něhož mýtus představuje cestu lidského jedince k poznání sebe sama. K dalším představitelům psychoanalýzy v mytologii patřili Otto Rank, Richard Somerset Raglan nebo James Hillman.
Značný vliv měl na mytologii též strukturalismus v díle Claude Lévi-Strausse, v jehož díle došlo ke sblížení mytologie s antropologií, neboť mýty v sobě dle Lévi-Strausse kódují základní struktury každé lidské společnosti, jež je možné vyjádřit pomocí řady binárních opozic. Naproti tomu Mircea Eliade přistupoval k mytologii z hlediska hermeneutické religionistiky, především zdůrazňoval protiklad posvátného a profánního, případně chaosu a řádu. Ustřední pro něj byl pojem posvátna jako nezávisle existující entity, která proniká do profánního světa každodenní lidské existence, tento proces pronikání posvátka do běžné reality se označuje jako hierofanie. Mýty podle Eliadeho zachycují okamžiky hierofanie, která s sebou přináší i přeměnu chaosu v řád.
Od poloviny 20. století se také začala vracet indoevropská srovnávací mytologie, představovaná hlavně dílem Georgese Dumézila a jeho trojfunkční teorií, na rozdíl od raných srovnávacích teorií založená především na kritické analýze textů.
Mezi nejnovější tendence v přístupu ke studiu mýtů představuje kognitivní religionistika, např. v díle Pascala Boyera nebo v podobě spojené s antropologií u Jareda Diamonda.




#Article 18: Umění (697 words)


Umění (od „uměti“, řecky τέχνη, techné, jako řemeslná technika) je součást lidské kultury, v širokém slova smyslu užitečná dovednost, kterou neovládá každý a které je případně třeba se naučit. Od renesance se však nejčastěji užívá v užším smyslu „krásných umění“, kde se klade důraz na tvořivost, originalitu a individualitu umělce. Hodnocení je však subjektivní.

Umění v tomto smyslu se od starověku dělí na umění výtvarná, která vytvářejí trvalá vizuální umělecká díla (například malířství, sochařství, architektura), a umění múzická či performativní, kde umělec sám vystupuje před publikem (například tanec, zpěv, hudba, divadlo). Toto rozlišení se sice díky písmu, notovému záznamu a dalším záznamovým technikám do značné míry přežilo, přesto se stále užívá.

Uměním se zabývá řada věd, zejména estetika, dějiny umění, sociologie umění, psychologie umění, literární věda a další specializované obory. Estetika se zabývá povahou uměleckého díla a krásy vůbec, psychologie a sociologie jeho individuálním a společenským působením či významem. Historické obory (dějiny umění, hudby, literatury atd.) sledují vývoj uměleckých projevů v dějinách a řadí je do různých slohů. Sémiotika chápe umění jako tvorbu a rozvíjení určitých znaků, výtvarných, literárních, hudebních atd. a zkoumá jejich význam a působení.

Pojem umění je tak široký, mnohotvárný a proměnlivý, že jej podle mnoha odborníků nelze definovat. Pokusy o definici vycházejí buď z vlastností uměleckých děl a činností samých (umění znázorňuje, vyjadřuje, esteticky působí), z jeho historie (původ z kultu a rituálu, společenský význam, umělecké instituce) anebo jen tvrdí, že umění je to, co za ně určitá společnost pokládá (konstruktivismus). Encyclopedia Britannica vymezuje umění jako „užívání dovedností a představivosti k vytváření estetických předmětů, prostředí nebo zážitků, které lze sdílet s druhými lidmi.“ Podle prof. C. Tiedemanna z hamburské univerzity je umění „ta oblast kulturní činnosti, kde se lidé snaží podle svého nadání, znalostí a dovedností vyjadřovat své myšlenky a city buď vytvářením děl nebo jednáním.“

Umění provází lidské společnosti od nejstarších dob a například zdobení vlastního těla, předmětů a obydlí lze najít v každé lidské společnosti. Jeskynní malířství odpovídá transu a užívání drog. Ve starověkých společnostech bylo úzce spojeno s kultem a rituály, s posvátnými místy, chrámy a slavnostmi, u Homéra a antických básníků je božského původu. Od starověku sloužilo jako výraz panovnické moci a prestiže měst, ve středověku zejména jako chrámové umění (výtvarné, hudební i divadelní), a to většinou jako anonymní. Od renesance se zájem obracel k originalitě umělce, vznikaly první galerie a umělecké akademie a umělecké předměty se stávaly předmětem sběratelství. Na osvícenské zdůraznění umění jako výrazu harmonie (klasicismus) a na romantické pojetí umělce jako génia reagovali někteří umělci od 19. století odmítáním dobových konvencí a akademismu, případně protestem a provokací.

Od 19. století ovlivňují umění nové technické možnosti jednak reprodukce a záznamu, jednak jako nová média umělecké tvorby (například fotografie a film). Začalo se nově oceňovat lidové umění i umělecké řemeslo a umění se také stávalo nástrojem propagandy (plakát, film, reklama). Vznikaly také první umělecké školy a další umělecké instituce jako například výstavy a festivaly. Od 20. století se umění zbavuje své znázorňovací funkce (abstraktní umění) a s rozpadem slohu se dále individualizuje. Zároveň je pod silným tlakem komercializace a soutěže o úspěch, objevují se další nová média a někteří umělci se snaží smazávat hranice mezi uměním a běžným životem (akční umění, happening).

Z hlediska individuálního je základním kritériem umění (umělecké hodnoty) jeho estetický účinek. Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a je tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami.
 
Z hlediska sociálního je umění (umělecký proces) nezbytným nástrojem k tvorbě nových či k inovaci dosavadních znaků, k ověřování jejich účinnosti (umělec ji ověřuje napřed na sobě, dále na svých divácích či posluchačích) a posléze ke vzájemné dohodě o jejich významu (zde se uplatňuje prosazování jednotlivých osobních účinků). Původně umělecký znak tak po jisté době přechází do znakového systému se svým obecně sdíleným a opakovatelně vyvolavatelným významem a posiluje tak užívaný komunikační systém. Z tohoto hlediska platí, že každý znak byl původně metaforou, v němž nový znak nějakým způsobem inovoval vztahy ke znakům na něj návazným.
 
Abychom umělecký (metaforický) účinek dokázali rozpoznat, musíme se vědomě nebo nevědomky naučit dosavadním znakovým systémům, vůči nimž se umělecký znak vymezuje. K porozumění umění je tedy nezbytná výchova k umění.
 




#Article 19: Estetický účinek (332 words)


Estetický účinek je filozofický pojem.

Estetický účinek byl chápán v různých dobách různě. Názor, že estetický účinek znamená, „jak na nás dílo působí z hlediska podílu na idei Krásy“, který zde byl uveden jako první, má za podklad pozdně klasicistní smýšlení, v němž již krása nebyla přisuzována Božímu zjevení, ale přesto byla považována za něco velmi nezávislého na lidském postoji, vzešlého z vyšších sil (v romantismu byl tento přesah nad lidstvo a člověka zkonkretizován - nositelem estetického účinku byly přírodní síly, zejména živly a člověku málo dostupné krajiny). Je příznačné, že povstání estetického účinku bylo charakterizováno jako záležitost oproštění se od zájmu či prospěchu (Kant). Později původ estetického účinku „klesl“ na sociální úroveň (diferenciace estetického účinku v poměru k sociálnímu postavení).

V současnosti se estetický účinek vztahuje přímo k subjektu. Uznává se, že každému subjektu působí estetické účinky něco zcela jiného, v závislosti od jeho dosavadních životních zkušeností (historie jeho osobních i sociálních interakcí). Uplatňování estetického účinku jako společenské normy je pak považováno za příznak totality.

V dynamickém pojetí vzniká estetický účinek jako výsledek vědomého či mimovědomého porovnání dosavadní zkušenosti se zkušeností aktuální interakce. Estetického účinku je možné dosáhnout tím, že se novou zkušenost podaří uvědoměle či neuvědoměle zařadit k dosavadnímu řádu (konzervativní pojetí). Zkušenosti, které se nekryjí se zavedenými, jsou pak odmítány. V modernistickém pojetí - pokud se obě zkušenosti nekryjí, je možné posuzovat novou zkušenost také jako přesah - osvobození od dosavadních konvencí (které je samozřejmě dočasné, protože každý přesah se v tomto historickém postupu posléze může stát základem opakování, konvencí). V postmodernistickém, pluralistickém přístupu se uznává, že uspokojení z řádu světa může být stejně silné jako uspokojení z přesahu vlastní zkušenosti a toleruje se libovolné uplatňování toho kterého přístupu v dané situaci, pokud probíhá bez perzekuce přístupu protikladného. Jednostranná převaha uplatňování prvního či druhého přístupu je pak připisována psychologickém založení - první typ je spíše neurotický, druhý skeptický.

Zdrojem, jehož hlavním účelem je vytváření estetického účinku (nezaměňovat s krásou, neboť estetický účinek může mít i záporné rysy), je umění.




#Article 20: NetBSD (609 words)


NetBSD je open source operační systém vycházející ze systému Unix. Při jeho vývoji se více než u jiných systémů klade důraz na zachování jednoduchosti, čistoty a přehlednosti kódu, jak je obvyklé pro BSD Unix. Díky tomu NetBSD běží na mnoha různých platformách, zahrnujících servery, desktopy i handheldy; často je používán ve vestavěných systémech.

Projekt NetBSD byl založen roku 1993 vývojáři systému 386BSD kvůli nejistému směřování tohoto systému a nespokojenosti s jeho vývojovým modelem. 386BSD jako takový zakrátko ukončil svůj vývoj, avšak jako první port systému BSD UNIX na architekturu i386 (IA-32) poskytl základ pro další vývoj NetBSD, který se stal jeho logickým pokračováním.

Samotný 386BSD byl založený na Net/2 vydání systému BSD Unix. NetBSD používá kód z 386BSD, jako z následujícího BSD vydaní 4.4BSD-Lite, který se nemohl nadále označovat jménem UNIX (tuto obchodní známku v současnosti vlastní The Open Group). V následujících letech NetBSD díky open source vývojovému modelu držel krok s ostatními moderními operačními systémy, a to počítáme-li i komerční varianty Unixu.
Důležitou událostí byl odchod jednoho ze zakladatelů NetBSD, Thea de Raadta, z NetBSD Core Group, kterému předcházel konflikt s ostatními vývojáři. Theo de Raadt následně založil projekt OpenBSD.

Krátce po založení NetBSD se ze společných předchůdců vyčlenil FreeBSD. Tento projekt se vyvinul do současně nejpoužívanější varianty systému BSD. Projekty FreeBSD a NetBSD si vzájemně vypomáhaly sdílením části kódu a jsou navzájem binárně kompatibilní.
V rámci projektu OpenBSD, který se od NetBSD vyčlenil, vzniklo množství softwaru, hlavně oblasti sítí, bezpečnosti a ovladačů zařízení. Velká část kódu vyvinutého původně pro OpenBSD je nyní součástí NetBSD. Některé unixové příkazy operačních systémů macOS pocházejí z NetBSD.

Díky široké podpoře hardwaru se NetBSD používá i v jednoúčelových () zařízeních, přenosných počítačích nebo na starším hardware. Je též využíván jako server. Pokročilé bezpečnostní funkce, z kterých mnohé mají původ v OpenBSD, dělají z NetBSD systém vhodný pro nasazení v úlohách citlivých na zabezpečení (například síťový firewall [ˈfaiəˌwoːl]). Jako první z rodiny BSD implementovalo NetBSD randomizační systém Kernel ASLR, který výrazně zvyšuje bezpečnost systému, protože je činí odolným při pokusech o prolomení zabezpečení operační paměti.

NetBSD je svobodný software, šířený podle BSD licence (resp. její zjednodušené, 2-bodové verze). Jediné praktické omezení při jeho šíření je ponechání zmínky o autorských právech ve zdrojových souborech. K sestavení NetBSD je potřeba překladač GCC (šířený pod licenci GPL), avšak běžící systém NetBSD je možné používat bez jakéhokoliv GPL softwaru.

NetBSD se snaží o implementaci API podle normy POSIX, což by teoreticky mělo umožnit bezproblémové používání prakticky všech unixových programů v nezměněné formě, pokud jsou dostupné jejich zdrojové kódy. Z různých důvodů toto však vždy neplatí.
Kromě toho NetBSD disponuje podporou ABI mnoha dalších OS, například UNIX systém V, Linux, či FreeBSD. Tato vlastnost umožňuje běh většiny komerčně dostupného nesvobodného softwaru. Dále existuje i experimentální podpora pro spustitelné soubory systému MS Windows ve formě PE/COFF, ale v současnosti není moc použitelná. Namísto něj je možné používat software pro systém Windows s pomocí programu Wine.
Velké množství softwaru je dostupné přes balíčkový systém . Ten umožňuje jednoduché stažení a instalaci přibližně 18 000 přehledně roztříděných balíčků. Mnohé z nich jsou dostupné i ve spustitelné formě a dají se přebírat a instalovat automaticky. Pkgsrc je možné používat i na jiných platformách, nezávislé na NetBSD.

Fakt, že NetBSD není tak rozšířený jako srovnatelné operační systémy, má za následek jeho slabší podporu, zejména pak nového hardwaru.
Například výkon diskového subsystému se systémem diskových poli , který NetBSD používá, se ukázal jako citelně nižší než subsystém linuxový. V současné době není možné bez zásahu do zdrojových souboru používat v textové konzoli jiné národní znaky než ze sady ISO Latin-1. Tento handicap je možné napravit buď úpravou zdrojového kódu anebo použitím grafického systému X11.




#Article 21: Wikipedie (1560 words)


Wikipedie (anglicky a v mnoha dalších jazycích Wikipedia) je mnohojazyčná online encyklopedie vytvořená a udržovaná jako projekt otevřené spolupráce se svobodným (otevřeným) obsahem, na jejíž tvorbě spolupracují dobrovolní přispěvatelé z celého světa. Využívá wiki redakční systém a je to největší a nejoblíbenější všeobecné referenční dílo na World Wide Webu; podle hodnocení služby Alexa Internet z června 2019 je jednou z nejpopulárnějších webových stránek vůbec. Obsahuje výhradně bezplatný obsah a neobsahuje jakékoliv komerční reklamy. Wikipedie je vlastněna a podporována, stejně jako další vzájemně propojené projekty, nadací Wikimedia Foundation, neziskovou organizací, která je financována především prostřednictvím darů.

Wikipedie byla spuštěna 15. ledna 2001 Jimmym Walesem a Larrym Sangerem. Její jméno navrhl Larry Sanger, jako spojení slov „“ (havajské slovo pro „rychlý“) a „encyklopedie“. Zpočátku fungovala pouze anglická jazyková verze, brzy ale vznikly i další jazykové mutace. Česká verze byla spuštěna 3. května 2002. Celkově obsahovala Wikipedie v lednu 2021 více než 55,5 milionu článků ve více než 300 různých jazycích a v únoru 2014 dosáhla 18 miliard zobrazení stránek a téměř 500 milionů jedinečných návštěvníků měsíčně.

Wikipedie funguje na principu tzv. wiki, což znamená, že nový článek může vložit a libovolný článek může změnit (ať už pouze opravit překlep, zkorigovat věcnou chybu, článek výrazně rozšířit nebo zcela přepsat) takřka kdokoli s přístupem na web. Jedním ze základních pravidel prosazovaných uživateli je tzv. nezaujatý úhel pohledu – články musí nezaujatě prezentovat všechny podstatné názory na příslušné téma, aniž by některý vydávaly za jedinou objektivní pravdu. Požadavek na ověřitelnost údajů v článcích je uplatňován zejména u kontroverzních údajů a témat.

Zárodek Wikipedie vznikl v roce 1995, kdy programátor Ward Cunningham založil webové stránky nazvané WikiWikiWeb, které mohl upravovat každý jejich návštěvník – od té doby se podobných systémů, dnes označovaných jako wiki (havajské slovo pro „rychlý“, míněno stránky, na kterých může návštěvník cokoliv rychle opravit) objevilo velké množství. Velmi často jsou používány např. jako vnitrofiremní báze znalostí.

Wikipedie jako taková vznikla 15. ledna 2001 jako doplňkový projekt k dnes již neexistující encyklopedii Nupedia, do které mohli přispívat jen odborníci. Zakladateli obou projektů byli Američané Jimmy Wales (přezdívaný Jimbo), internetový podnikatel, a Larry Sanger, filosof a informatik, který brzy z Wikipedie odešel. Wales 20. června 2003 založil podle zákonů státu Florida (USA) neziskovou nadaci Wikimedia, na kterou převedl autorská a vlastnická práva související s Wikipedií i sesterskými projekty. Sanger na konci roku 2004 rozpoutal diskusi článkem, v němž kritizoval anti-elitářství, které od spolupráce odrazuje experty, a v roce 2006 založil vlastní projekt Citizendium, který má tento nedostatek napravovat.

Popularita Wikipedie vytrvale roste. Postupně vedle ní vzniklo také několik sesterských projektů. Wikipedie patří mezi nejpopulárnější referenční stránky na webu, každý den obslouží přibližně 60 milionů požadavků. V počtu návštěv byla v červnu 2013 na 7. místě mezi všemi internetovými stránkami. Německá verze Wikipedie byla vydána na CD a tisícistránkový výběr asi 20 000 článků německé Wikipedie byl ve spolupráci s respektovanou vydavatelskou skupinou Bertelsmann v září 2008 vydán také knižně Das Wikipedia-Lexikon in einem Band. Na Internetu existuje velké množství serverů, které kopii obsahu Wikipedie nabízejí za podmínek licence GFDL.

V květnu 2005 obsahovala Wikipedie dohromady přibližně 1,5 milionu článků, v listopadu 2006 přes 5,6 milionů a v dubnu 2008 již přes 10 milionů článků. V lednu 2019 měla Wikipedie přes 49,3 milionu článků. V roce 2011 proběhl fundraising a Wikipedie tak získala 20 milionů dolarů na svůj provoz a zůstává tak dále bez reklamních prostorů.

V lednu 2021 existovala Wikipedie ve více než 300 jazykových verzích. Anglická a cebuánská verze měla přes 5 milionu článků, dalších 16 verzí mělo přes milion článků, 52 přes 100 000 článků, 81 verzí více než 10 000 článků, 121 verzí více než 1 000 článků, 34 verzí více než 100 článků a 10 verzí méně než 100 článků. Pro odlišení jednotlivých jazykových verzí se v URL používá standard ISO 639-1 – např. en pro angličtinu, cs pro češtinu atd.

Nejrozsáhlejšími verzemi jsou anglická (11,2 % celkového počtu článků Wikipedie), cebuánská (9,8 %), švédská (6,2 %), německá (4,5 %), francouzská (4,1 %) a nizozemská (3,7 %). 51,2 % článků Wikipedie je napsáno v 10 jazycích, 70,6 % ve 20 jazycích.

Česká Wikipedie byla spuštěna 3. května 2002 a v lednu 2021 obsahovala přes 470 000 článků jako 27. v pořadí. České články představovaly 0,8 % z celkového počtu článků na Wikipedii. Slovenská Wikipedie měla ve stejné době přes 235 000 článků.

V lednu 2021 bylo na všech jazykových verzích registrováno celkem přes 93,5 milionu uživatelů, z toho na anglické 43,5 %, španělské 6,5 %, francouzské 4,3 % a německé 3,9 %. Asi 316 200 uživatelů bylo aktivních, kteří editovali v posledních 30 dnech. Z těch bylo opět nejvíce na anglické Wikipedii (40,1 %), francouzské (6,4 %), německé (6 %) nebo španělské (4,8 %). Celkem bylo evidováno 3 919 správců.

V porovnání k počtu uživatelů jazyka (údaje z března 2017 na serveru OpenFacts. Podrobné informace o serverech a software jsou na anglických stránkách „Wikimedia servers“.

Jsou vyvinuty různé softwarové pomůcky, které usnadňují prohlížení a editaci Wikipedie. Například pro snadnější užívání a editaci Wikipedie v prohlížeči Mozilla Firefox existuje rozšíření Wikipedia Extension. V říjnu 2010 byl představen online nástroj WikiBhasha, který umožňuje snadnější tvorbu článků pomocí překladu z anglické Wikipedie do některých jiných jazykových verzí.

Wikipedie se pravidelně stává objektem zájmu médií, zakladatel Wikipedie Jimbo Wales se dokonce v roce 2006 objevil v žebříčku 100 nejvlivnějších lidí světa časopisu Time. Kromě toho se Wikipedie stala objektem řady studií, výzkumů a srovnání kvality, které se dosud zpravidla zaměřují na největší jazykové verze, anglickou a německou. Značnou pozornost vyvolal článek časopisu Nature na konci roku 2005, ve kterém byly porovnávány anglická Wikipedie a Encyclopædia Britannica se závěrem, že obsahují srovnatelný počet chyb. Britannica metodiku a výsledky srovnání ostře odmítla.

Wikipedie je velmi oblíbeným zdrojem referátů pro studenty všech typů škol. Podle průzkumu Cambridge ji ke studiu využívá celkem 82 procent vysokoškoláků.

Ke sledovaným tématům patří spory o podobu článků, při nichž (zpravidla) dva uživatelé neustále mění editace toho druhého do své původní podoby. Většina těchto tzv. revertovacích válek (angl. edit wars) se týká malého procenta kontroverzních článků. Na anglické Wikipedii k vysoce kontroverzním tématům patří např. George W. Bush, anarchismus a Mohamed. K zabránění revertovacích válek byla na Wikipedii přijata řada opatření, např. pravidlo tří revertů nebo úvodní upozornění vztahující se ke kontroverzním článkům. Také se vyvinuly metody, jak revertovací války na Wikipedii automaticky detekovat.

Kolem Wikipedie už vzniklo několik skandálů, vyvolaných nepravdivým obsahem článků – například v polské verzi Wikipedie dlouho existoval článek o Henryku Batutovi, což byla zcela fiktivní osoba. Trvale kriticky se k Wikipedii vyjadřují zástupci Encyclopedie Britanniky.

Nejčastěji uváděným nedostatkem Wikipedie je to, že žádná vydavatelská autorita neručí za správnost obsahu.

Jiná kritika se zaměřuje na fungování komunity přispěvatelů Wikipedie, případně na konkrétní čelné osoby projektu. Často pochází zevnitř komunity existující kolem Wikipedie, např. od přispěvatelů, kteří se s komunitou rozešli ve zlém, účast na tvorbě Wikipedie jim byla zakázána apod. Například stránka  obsahuje široké spektrum negativních hodnocení anglické Wikipedie až po zesměšňování a urážky konkrétních osob.

Daniel Dočekal o Wikipedii uvedl: „Přínosem Wikipedie je velké množství volně dostupných informací, které jsou navíc poměrně dobře vzájemně propojeny. Pokud je obsah brán s nutnou rezervou toho, že je vytvářen lidmi, tak může být velmi užitečný při rešerších.“

V roce 2013 byla po Wikipedii pojmenována planetka.

Některé zdroje Wikipedii kritizují pro její systematickou liberální (v americkém smyslu slova liberalismus, tj. liberálně-levicovou), levicovou a protikonzervativní zaujatost. Sám zakladatel Wikipedie Jimmy Wales uznává, že je obsah Wikipedie liberálnější nežli názory průměru americké společnosti, ale vysvětluje to tím, že mezinárodní anglickojazyčná komunita je liberálnější než obyvatelstvo Spojených států. Lawrence Solomon v National Review dochází ke zjištění, že články o tématech jako globální oteplování, inteligentní design či Roe vs. Wade vykazují systematickou zaujatost ve prospěch liberálů. Zaujatý a hyperkritický pohled Wikipedie na inteligentní design uvádí ve svém článku v roce 2007 i The Christian Post.

Nicholas Stix v časopise American Renaissance dokládá systematickou levicovou zaujatost Wikipedie v rasových otázkách. Wikipedie se staví pozitivně k rasové desegregaci, afirmativní akci a mezirasovému manželství. Informuje o bělošském násilí vůči jiným rasovým skupinám, ale naopak zamlčuje události opačného charakteru. Pozitivně se vyjadřuje o antirasistických i radikálních černošských aktivistech, ale naopak pomlouvá a negativně nálepkuje členy probělošských skupin. Když přijde na „věrohodného zdroje“ v otázce rasy a politiky, může jimi být jen cokoliv „věrohodně levicového“. Zdroji mohou být liberální vysokoškolské noviny a dokonce i fundraisingové dopisy organizací jako Southern Poverty Law Center či Anti-Defamation League, naopak nepohodlné stránky jsou odstraňovány.

V září 2010 srovnal Rowan Scarborough v časopise Human Events přístup Wikipedie k biografickým článkům o kandidátech ve volbách konaných v témže roce a vyšlo mu, že Wikipedie systematicky výrazně negativněji informuje o konzervativcích a kandidátech podporovaných hnutím Tea Party nežli o liberálech a středově orientovaných kandidátech.

Tim Anderson, vyučující na University of Sydney, tvrdí, že Wikipedie podporuje politiku americké vlády a to, co o ní tvrdí média vlastněná velkými korporacemi. V článku o Hugo Chávezovi jsou používány vůči němu kritické zdroje, ale zdroje jako Venezuela Analysis a Z Magazine označují správci Wikipedie za „nepoužitelné“.

Vedle Wikipedie provozuje nadace Wikimedia několik dalších otevřených projektů, které plní jiné než encyklopedické cíle. Mezi nejdůležitější patří: Wikislovník – výkladový slovník a tezaurus, Wikizdroje – úložiště volných dokumentů, Wikimedia Commons – repozitář svobodných multimediálních děl, Wikizprávy – otevřené zpravodajství, Wikicitáty – sbírka citátů, Wikiknihy – volně dostupné učebnice a příručky, Wikidruhy – adresář biologických druhů, Wikidata – svobodná databáze znalostí a Wikicesty – cestovní průvodce.




#Article 22: Encyklopedie (333 words)


Encyklopedie ( okružní +  výchova) je strukturované, zpravidla objemné dílo, které se pokouší zevrubně představit lidské poznání týkající se jednoho, více, anebo všech oborů. Řeckého pojmu  poprvé užil v 5. století př. n. l. Hippias z Elidy, který jim označoval všeobecné vzdělání.

Encyklopedie je specifický druh slovníku, jde o naučný slovník, a jeho hesla (encyklopedická hesla) mohou být tedy řazena různými způsoby. Některé encyklopedie jsou tedy řazeny abecedně, jiné tematicky. Samostatnou kapitolou jsou elektronické encyklopedie, u kterých mnohdy ani nemá otázka řazení hesel příliš smysl.

Na rozdíl od výkladového slovníku, který přináší stručnou definici hesla, se encyklopedie snaží přiblížit předmět hlouběji a podrobněji. Encyklopedický text může být také lépe strukturován a přinést pro čtenáře dostatečnou informaci o daném tématu hesla, doplněnou o ilustrace, mapy, přehledy, grafy, bibliografii apod. Také zpravidla často odkazuje na související hesla.

Encyklopedii lze definovat pomocí čtyř základních vlastností: jejího předmětu, účelu, metody či členění a proces vzniku.

Idea encyklopedie je velmi stará – pochází ze starověkého Řecka (tzv. „zaokrouhlené vzdělání“ – enkyklios paideia). Římané tento pedagogický koncept přejímali a v dílech různých myslitelů (např. Varro, Martianus Capella) postupně vykrystalizoval ve svobodná umění (septem artes liberales). Toto přejal i středověk. V raném středověku byli důležitými encyklopedisty Cassiodorus, Isidor ze Sevilly, Beda Ctihodný či Rabanus Maurus, ve vrcholném středověku to byli např. Thierry ze Chartres, Alexander Neckam či Vincent z Beauvais.

V renesanci a zvláště v éře osvícenství se touha popsat co nejlépe a nejdetailněji okolní svět objevila znovu. Proto se rozvíjely vědy (zvláště přírodní vědy) a vznikaly první novodobé encyklopedie. Jejich cílem bylo shrnout dosavadní lidské vědění a podat celkový obraz úsilí lidského ducha. 
První velkou encyklopedií byla Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, vydávaná v letech 1751–1772, jež byla sestavena Denisem Diderotem a jeho spolupracovníky, kterými byli například Jean-Jacques Rousseau, Jean d'Alembert, Voltaire, Charles Louis Montesquieu, Étienne Bonnot de Condillac, Claude-Adrien Helvétius či Paul Heinrich Dietrich von Holbach. Encyklopedie vznikla na základě osvícenského racionalismu.
Prvními českými encyklopedisty osvícenské epochy byli František Martin Pelcl a Bohumír Jan Dlabač.




#Article 23: Čeština (2890 words)


Čeština neboli český jazyk je západoslovanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté lužické srbštině a polštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Je částečně ovlivněná latinou a němčinou. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století.

Češtinou jako mateřským jazykem mluví zhruba 10,7 milionu lidí – prakticky všichni v České republice. Celkový počet českých mluvčích se odhaduje na 13,2 milionu, což zahrnuje 2,5 milionu uživatelů češtiny jako druhého jazyka. V důsledku několika vystěhovaleckých vln ve druhé polovině 19. a ve 20. století hovoří totiž česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA (55 tisíc mluvčích), Kanadě, Německu, Rakousku, Rumunsku, Austrálii, na Ukrajině, v Srbsku (37 tisíc mluvčích), Chorvatsku (6 290 mluvčích), Rumunsku (2 170 mluvčích), Polsku (1 430 mluvčích) a v řadě dalších zemí.

Čeština je flektivní jazyk vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování a velmi volným slovosledem. K písemným záznamům používá latinku doplněnou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk na první slabice, opozice délky samohlásek a specifická souhláska „ř“ (zvýšená alveolární vibranta = znělá dásňová kmitavá souhláska).

Dělí se na:

Koexistence spisovné a obecné češtiny je některými autory označována jako diglosie.

Spisovný standard neupravuje žádný zákon, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky a formálně jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství.

Čeština (spisovná) je úředním jazykem České republiky a Evropské unie. V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku.

Čeština je slovanský jazyk a patří tak do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří dále polština, kašubština a lužická srbština (horní a dolní). Čeština je nejzápadnějším slovanským jazykem.

Čeština je blízká a vzájemně dobře srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. Například severoněmecké dialekty němčiny jsou jen obtížně srozumitelné s jižními a jsou více příbuzné staré angličtině nebo nizozemštině než spisovné němčině. V Česku a na Slovensku naproti tomu panuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa), Češi zpravidla bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka.

Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí).

Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka zpočátku plnila staroslověnština psaná hlaholicí, později latina psaná latinkou. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: „Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“ Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek).

Ve 14. století se česky začínají psát úřední listiny a objevuje se i první česky psaná literatura. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis, který chybějící fonetické znaky vytváří kombinací písmen latinky. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Každopádně byl rozhodným zastáncem názoru, že by se neměly používat výpůjčky z cizích jazyků, pokud pro danou věc již existuje vhodné domácí označení. Tyto puristické tendence v dalších staletích sílily a důležitým způsobem formovaly slovní zásobu.

Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. K rozkvětu češtiny přispěla zejména Jednota bratrská, která užívala češtinu jako liturgický jazyk a vytvořila nový překlad bible vynikající svou typografickou úrovní. Tato tzv. Bible kralická (1579) byla po velmi dlouhou dobu považována za vzor spisovného jazyka nejen pro češtinu ale i slovenštinu.

Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k nucené emigraci české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.), která spolu s Třicetiletou válkou zapříčinila postupný úpadek česky psané literatury. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou. Čeština sice nadále zůstala dominantním jazykem na venkově (mimo příhraničních oblastí a Slezska), ale ve městech a u vyšších vrstev obyvatelstva převládla němčina. I v této době vycházely česky psané knihy, které ovšem podléhaly přísné cenzuře a nedosahovaly úrovně z dob Jednoty bratrské. Úpadek české literatury nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny, ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí, utužování nevolnictví a zavržením děl nekatolických autorů. Ostatně ani jazykově německé literatury v českých zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší.

Pro češtinu v tomto období je typická chudší slovní zásoba a výrazná diferenciace nářečí v důsledku relativní izolovanosti venkovských oblastí, zejména moravských a slezských, které se vyvíjely odchylně od obecné češtiny. Ve městech, kde docházelo k intenzivnějšímu styku s němčinou, pronikaly do češtiny četné germanismy. Spisovná čeština je zasažena tzv. brusičstvím, radikální formou jazykového purismu, které se snažilo očistit češtinu od veškerých cizorodých prvků i za cenu odtržení od živého jazyka. Tyto snahy zůstaly záležitostí úzké vrstvy inteligence a ve svém důsledku jen prohloubily úpadek češtiny jako literárního jazyka.

V 18. století se objevuje snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí. Tato snaha byla vedena spíše pragmatickými důvody než nacionálními motivy. Čeština ztratila svůj (již spíše formální) statut úředního jazyka, ale reálné jazykové poměry se příliš nezměnily, neboť česky mluvící obyvatelstvo zůstávalo stále početné; po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska navíc získalo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví a příliv lidí z venkova do měst pak na konci 18. století odstartovaly proces označovaný jako národní obrození.

Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijata gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého bratrského pravopisu (např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj). K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Nová spisovná čeština nicméně příliš nereflektovala přirozený vývoj, jakým český jazyk prošel od dob Bible kralické. Výsledkem se stala existence dvou variant jednoho jazyka (hovorové spisovné a spisovné češtiny) vedle sebe.

Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století obnovena úroveň česky psané literatury. Díky povinné školní docházce a rostoucí gramotnosti obyvatelstva přestala být spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Bylo vytvořeno odborné české názvosloví, začaly vycházet české odborné publikace a začalo se přednášet v češtině na universitách. V 2. polovině 19. století se pak rozvíjející se publicistika a umělecká tvorba postupně snažila přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku.

Během 20. století do spisovného jazyka stále výrazněji pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Společenské změny po 2. světové válce pak vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi nebyly do té doby zasaženy. Jako důsledek globalizace se v 21. století objevují stále v hojnější míře anglicismy.

Slovní zásoba je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky. Příčina zřejmě tkví v tradičně silných puristických tendencích češtiny během 16.–20. století, které se z historicko-kulturních důvodů přenášely i do slovenštiny.

Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho takových slov se řadí do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat) a poněkud nepřesně do nářečí, např. brněnské šalina (z něm. Elektrische Linie), zoncna (Sonne) nebo koc (Katze). V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (tzv. kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány, například slovní druhy jako číslovky, spojky, příslovce (z lat. numeralia, conjunctio, adverbium). Ruština pak ovlivnila češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano) a bankovnictví (konto), z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta). Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware).

Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z japonštiny čaj, z hindštiny džungle či jóga.

Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění:

Někdy se používá souběžně původní i počeštěný pravopis, např. business i byznys (i když PČP (1999, 2005) už uvádějí jen byznys).

Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má čeština na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech  má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech  druhé v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby.

Pro češtinu jsou typická slova o délce přibližně 8 grafémů (grafických nebo písemných znaků) – slova tvořená 6–10 grafémy pokrývají 75 % slovní zásoby. V psaném jazyce se nejvíce vyskytují grafémy o, e, a, n, t, dvojice grafémů st, po, ní, ov, na a trojice grafémů pro, ost, ova, sta, pře.

Největší skupina slovních kořenů je ze 3 grafémů, tvořených kombinací souhláska-samohláska-souhláska (had, cop, jít) – téměř 50 % všech kořenů. Užití konkrétních slov je v každém jazyce neproporční – kdy malá skupina slov tvoří jádro slovníku, zatímco zbytek slov se užívá jen okrajově. V češtině tak 10 nejběžnějších lemmat pokrývá asi 20 % textu a 1 000 nejběžnějších lemmat pokrývá 65 % textu. To ovšem neznamená, že znalost 1 000 slov postačuje k porozumění textu, protože každý text (i běžný) operuje s malým množstvím specifických slov, která obvykle tvoří jádro výpovědi.

Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin (kterým odpovídají i 4 české interdialekty):

České interdialekty jsou také čtyři:

Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci (tedy Sudety) jsou tradičně uváděna jako nářečně různorodá. Stav českých nářečí v 60.–70. letech 20. století zachycuje šestidílný Český jazykový atlas, jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami.

Česká abeceda sestává ze 42 grafémů/písmen (včetně grafické spřežky ch; nejčastějším z nich je o (1.) a e (2.), nejméně častým ó (41.) a q (42.)). Používá latinku doplněnou o tyto znaky s diakritikou:

Čeština také používá spřežku ch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na začátku slova psaného dále malými písmeny, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch, např.: Chrudim, ulice Chobot.

Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka dž (k zápisu znělého protějšku č, např. původní české džbán a přejatá slova džus, džem, džíp), zcela výjimečně pak dz (znělý protějšek c). Tyto spřežky se nepovažují za samostatná písmena, nýbrž za písmena dvě.

Český háček (č, ž, š aj.) převzalo i několik dalších jazyků: kromě slovenštiny například bosenština, chorvatština, lakotština, litevština, lotyština, některé varianty sámštiny, slovinština aj.

Dominantní princip českého pravopisu je princip fonologický s prvky pravopisu morfologického (had/hadi) a historicko-etymologického (panna z pán + -na)). V koncovkách příčestí se uplatňuje pravopis syntaktický (dělali/dělaly/dělala). Jedno písmeno (grafém) se zpravidla používá pro zápis jednoho fonému (ne vždy i každého zvuku, srov. alofony jako např. ŋ a n) s tím, že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka (psaní i/y, í/ý, ě, ú/ů).

Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože háček na ě vyznačuje změkčenost předcházející souhlásky a použití ů je podmíněno historickým vývojem (původní hláska /u:/ se píše ú; hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ (později /uo/) se píše ů). Na začátku českých slov se kromě grafémů ě, Ě a ů, Ů nevyskytuje ani ý, Ý.

Písmena s háčkem č, ř, š, a ž (tj. kromě ě, ď, ť a ň) se při abecedním řazení, např. ve slovnících, kladou za své základní znaky bez háčku jako samostatná písmena. Ostatní písmena s diakritikou – samohlásky a také písmena měkkých souhlásek ď, ť a ň – mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky, uplatňuje se řazení typu car – cár – carevič (Pravidla českého pravopisu, 2005)).

Čeština má 10 samohlásek (5 krátkých a 5 dlouhých), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky.

K charakteristickým rysům české výslovnosti patří zejména:

Čeština je flektivní jazyk (tj. ohebný), který vyjadřuje větnou syntax (skladbu) pomocí flexe (skloňování a časování). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov.

Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné:

Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný.

Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu).

Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek.

Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla).

Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum).

Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost.

Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem.

Základním tvarem u sloves je infinitiv.

Díky tomu, že hlavní větné členy lze zpravidla rozlišit na základě jejich morfologie, může se jejich slovosled řídit aktuálním větným členěním – na začátku věty jsou obvykle (je-li použit objektivní slovosled) členy vyjadřující informace známé obecně nebo uvedené v předchozím textu (kulisa a téma), za nimi následují informace nové (tzv. réma). Aktuální větné členění tak často překrývá základní slovosled typu SVO (podmět–přísudek–předmět), který se uplatňuje, pokud by mohlo dojít k záměně nebo u neobratných mluvčích. Slovosled v češtině významně ovlivňuje fakt, že podmět je často nevyjádřený, a že mnoho nezdůrazněných krátkých tvarů zájmen, volných morfémů i některá příslovce a spojovací výrazy se sdružují do klitického trsu (příklonkové skupiny, příklonkového clusteru) umístěného za první hlavní větný člen (například ve větě Zítra bych se tam mohl stavit., která by bez těchto vlivů zněla nepřijatelně: Já mohl bych stavit se tam zítra.).

Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce (finanční úřady též ve slovenštině). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině.

Podle Listiny základních práv a svobod
(součást ústavního pořádku ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk.

Čeština je též (od května 2004) jedním z 24 (stav k roku 2013) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné.

Za autoritu v záležitostech českého jazyka je tradičně pokládán (ovšem nemá to podporu v zákoně či úřadech) Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný výzkum současné češtiny i její historie. Vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje užívání uvedených příruček ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách.

Český jazyk se v současnosti (2020) vyučuje v střediscích výuky češtiny, tzv. lektorátech na 35 univerzitách v 24 zemích světa. Lektoráty zřizují na základě zájmu zahraničních vysokých škol česká ministerstva (ministerstvo školství a zahraničních věcí) v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí.




#Article 24: Pedagogika (1850 words)


Pedagogika je společenská věda, která zkoumá podstatu, strukturu a zákonitosti výchovy a vzdělávání jako záměrné, cílevědomé a soustavné činnosti formující osobnost člověka v nejrůznějších sférách života společnosti. Studuje a kriticky hodnotí myšlenkové dědictví minulosti, sleduje vývoj školství, výchovy a vzdělávání v zahraničí a ve spolupráci s dalšími vědními disciplínami formuluje nové vývojové trendy pro různé oblasti výchovy a vzdělávání.

Pedagogika jako obecný obor se dále dělí na konkrétní pedagogiky (např. hudební nebo výtvarná pedagogika) a specializace jako didaktiky konkrétních oborů (např. didaktika matematiky) se svými metodikami. Úzce spolupracuje s psychologií, zejména pedagogickou, ale také v poslední době s neurovědami a psychologií osobnosti.

Vědecká pedagogika studovaná v doktorském studiu na filozofických fakultách (Ph.D.) vychází historicky z filozofie výchovy, na fakultách pedagogických se zaměřuje hlavně na konkrétní didaktiky školních oborů. Hlavním rozdílem je, že filozofická pedagogika hledá, srovnává a analyzuje smysl a pojetí jednotlivých filosofických kategorií pro výchovu a učení obecně v životě (Filozofická fakulta UK), ale pedagogika učitelská je zaměřena spíše prakticky, především pro školní prostředí a vzdělávací soustavu (Pedagogická fakulta UK).

Probíhá spor, nakolik má být pedagogika normativní vědou, tzn. nakolik se má zaměřovat na definování cílů, obsahu a účelu výchovy a nakolik jí má jít především o neutrální popis a objasňování výchovných jevů a procesů. Např. Průcha definuje pedagogiku jako vědu, která „se zabývá (1) vším tím, co vytváří a determinuje nějaké edukační prostředí, (2) procesy, jež se v těchto prostředích realizují, (3) výsledky a efekty těchto procesů.“

V současnosti (2009) neexistuje jednotné pojetí pedagogiky, ani shoda v hlavním účelu pedagogiky. Různá pojetí se liší podle jednotlivých autorů, teoretických směrů i podle kulturní orientace charakteristické pro určitou zemi.

Za zakladatele pedagogiky jako vědy o výchově bývá považován Jan Amos Komenský, za zakladatele moderní pedagogické teorie lze považovat J. F. Herbarta.

Slovo pedagogika pochází z antického Řecka. Zde byl slovem paidagógos (řecky: παιδαγωγέω; paidós: dítě, ágein: vést, doprovázet) označován otrok, který pečoval a doprovázel syna (dívky nebyly veřejně vzdělávány) svého pána na cvičení a do školy. Podle dochovaných řeckých a římských spisů se v antické latině slovo paedagogus již objevuje ve významu učitele a vychovatele. Ten, ač byl otrokem, disponoval zvláštní kvalifikací pro vykonávání profese pedagoga. Z latiny bylo slovo paedagogus převzato do většiny indoevropských i jiných jazyků. V českém jazyce pedagogika označuje vědu o výchově a vzdělávání člověka.

Pedagogy v angličtině neznamená pedagogika, ale spíše odpovídá českému pojmu obecná didaktika, zatímco českému pedagogika odpovídá svým obsahem anglický termín educational sciences, v překladu edukační vědy. Edukační vědy potom označují velkou skupinu souvisejících disciplín, což je mnohem bližší modernímu pojetí pedagogiky, proto například Jan Průcha preferuje ve svých pracích termín edukační vědy. V nových publikacích se proto také setkáváme s pojmy edukace, edukant, edukátor, edukační realita a dalšími.

Pedagogika má své kořeny ve filosofii, ze které se oddělila až v 19. století. Pedagogice se věnovali například Sofisté, z filosofů pak Sókratés, Platón, Aristotelés a další. Mezi nejvýznamnější teoretiky pedagogiky patří Jan Amos Komenský, John Locke, Jean Jacques Rousseau, Friedrich Fröbel, Adolf Diesterweg, Johann Heinrich Pestalozzi, Johann Friedrich Herbart, Gustav Adolf Lindner, Konstantin Dmitrijevič Ušinskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Herbert Spencer a další.

Tradiční pedagogika byla pojímána jako především aplikovaná (užitá) věda a zdůrazňovala se její normativní funkce, tzn. její teorie byla zaměřována hlavně na to, aby vytyčovala nebo předpisovala ideální podobu toho, čeho se má výchovou jedinců, skupin, národa dosáhnout.

Moderní pedagogika se naproti tomu zaměřuje na neutrální popis toho, jak fungují edukační mechanismy, klade důraz na vědeckou deskripci (popis), analýzu a explanaci (vysvětlení a pochopení) problémů edukační reality. Významnou charakteristikou moderní pedagogiky je realizace a rozvoj pedagogického výzkumu.

Edukační prostředí (edukační realita) je jednoduše prostředí, v kterém probíhají edukační procesy. Edukační procesy jsou takové činnosti lidí, při nichž dochází k učení na straně nějakého subjektu (edukant), jemuž je exponován nějakým jiným subjektem (edukátor) přímo nebo zprostředkovaně (např. textem) určitý druh informace.

Pedagogickou vědou jsou nejvíce probádány edukační procesy, které obsahují řízené učení, kterým se rozumí učení, které je zvnějšku nějak regulováno a organizováno tak, aby bylo účinné (typicky se s nimi můžeme setkat např. ve škole). Jako procesy s neřízeným učením se označují procesy, kdy dochází k vědomé autoregulaci učení (např. při samostudiu). Pro oba druhy výše zmíněných procesů je společná intencionalita – subjekt usiluje o to, aby se učil; jedná se o záměrné učení. Bezděčným (náhodným, spontánním) učením se pedagogika nějak hlouběji nezabývá.

Charakter edukačních procesů má úzký vztah k charakteru edukačního prostředí, v kterém se tyto procesy odehrávají. Z hlediska pedagogiky jsou zajímavé především fyzikální parametry prostřed (osvětlení, prostorové dispozice, využití barev), psychosociální parametry prostředí (vztahy mezi edukanty a edukátory) a druh subjektů, kteří jsou v daném prostředí přítomni (např. rodiče, děti, sourozenci, příbuzní v rodinném prostředí versus důstojníci, poddůstojníci, vojáci ve vojenském prostředí).

Dalším významným pojmem pedagogiky jsou edukační konstrukty, což jsou různé teorie, plány, modely, předpisy a jiné teoretické výtvory, které nějakým způsobem určují či ovlivňují reálné edukační procesy (tzn. např. učební plány, didaktické testy, vysvědčení či různé certifikáty, učebnice, výukové filmy, programy, ale i veškeré produkty pedagogické teorie, jako monografie, referáty na konferencích apod.).

Pojem edukace významově zahrnuje pojmy výchova i vzdělávání. Výchova je záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout změn v různých složkách jeho osobnosti, pojem má eticko-normativní nádech, mluví se o výchově mravní, vlastenecké, estetické, citové, výchově k rodičovství a manželství, výchově k míru, apod. Vzdělávání je proces záměrného a organizovaného osvojování poznatků, dovedností, postojů aj., realizovaný prostřednictvím edukačního procesu. Výsledek tohoto procesu by mohl být označen výrazem „naučenost“. Výchova i vzdělávání jsou součástí socializace.

Pedagogika zahrnuje jak teorii, tak výzkum. Jedná se o základní i aplikovanou, multiparadigmatickou a často interdisciplinární vědu (čerpá především z psychologie, sociologie, filosofie a dalších věd).

Brezinka rozdělil pedagogiku na tři samostatné disciplíny, a to: Věda o výchově, Filozofie výchovy a Praktická pedagogika.

Věda o výchově obsahuje výchovu samotnou a také vzdělávání, které je záměrné osvojování si poznatků, dovedností či kompetencí. Netýká se však již hodnot, ale pouze vědomostí a schopností. Předmětem vědy o výchově je realita jako výchova, což je zkoumání bez záměru. Dále specifičnost pedagogiky, kde se vše porovnává a hledá se účelový vztah. Podle Pařízka je výchova chápána jako jev, jehož podstatným znakem je záměrné, soustavné a organizované působení na člověka. Výchovu nám popisují výroky, které jsou tří druhů. Prvním je výrok deskriptivní, který popisuje přesně dané věci a lze jej verifikovat, tzn. ověřit jeho správnost. Dalším je výrok hodnotový, který se již nedá ověřit a je v něm zobrazena norma, jak by něco mělo být, či zachycuje hodnocení. Posledním je výrok normativní, který se týká norem, hodnot nebo také idejí.

Filozofii výchovy se dá shrnout jako něco, „jak by to mělo být“. Předmětem filozofie výchovy jako normativní disciplíny jsou hodnota, mravnost, dobro, norma a víra. Otokar Chlup však říká: „Pedagogika jako věda o výchově studuje a stanoví normy všestranného chování, didaktika jako teorie vyučování normy správného vyučování... Jako věda normativní stanoví pedagogika buď celistvé nebo konečné či jednotlivé a částečné cíle, k nimž mají směřovati činnosti a pochody výchovy a výuky.“ V současné době je ale útlum této disciplíny.

Praktická pedagogika je deskriptivní i normativní formou, určuje jak vyučovat a opírá se tak o obě předchozí disciplíny. Řeší, jak by mělo vypadat ideální vyučování, a má praktický účel. V rámci praktické pedagogiky je nepostradatelnou součástí vyučování. Vyučování je disciplína o předávání obsahu, tzv. řízený proces. Podle Hirsta je vyučování intencionální aktivita, kdy je dosaženo učení. Existuje několik pohledů na vyučování. Prvním z nich je, že vyučování je aktivita zdravého rozumu. Tento termín byl převzat z anglosaských vod, vylučuje odbornou stránku a nejsou potřeba specifické postupy. Dalším pohledem je vyučování jako umění, kde je podstatná osobnost učitele. Vyučování jako řemeslo, je třetím pohledem a je založeno na zkušenosti a zdokonalování se v něm léty získanou praxí a nabytými intuicemi a informacemi. Dále je vyučování jako aplikovaná věda, kde se jedná o technický způsob náhledu. Učitelé by měli dodržovat přesně dané vyzkoumané normy. Posledním pohledem je vyučování jako reflektivní praxe, které je založeno na evaluaci. Vede k tomu, že učitelé nad sebou musí přemýšlet.

Strukturování pedagogiky se liší autor od autora. Průcha uvádí následující disciplíny (obory) pedagogiky:

(Průcha, s. 26, pouze seznam disciplín, nikoliv popisy)

Pedagogika jako aplikovaná disciplína se v České republice vyučuje na středních pedagogických školách nebo vyšších odborných školách s pedagogickým zaměřením a především na vysokých školách v oborech s pedagogickým zaměřením.

Konkrétní didaktiky oborů se studují hlavně na pedagogických fakultách (např. didaktika českého jazyka, učitelství biologie apod.) jako pětiletý obor učitelství pro ZŠ a SŠ v mgr. studiu nebo jako tříleté a čtyřleté doktorské studium didaktiky. Kromě pedagogických fakult se pedagogika na VŠ vyučuje na více než 30 jiných fakultách, obvykle v rámci studia učitelství pro SŠ (např. učitelství matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě UK nebo učitelství latinského jazyka na Filozofické fakultě UK apod.).

Studium pedagogiky jako vědecké disciplíny vycházející z filozofie výchovy poskytují ve třetím stupni studia – tříletém a čtyřletém doktorském studiu (Ph.D.) v mezinárodním měřítku Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra pedagogiky, a Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky. Obor akreditovala i Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd.

Speciální pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě, Katedře speciální pedagogiky, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.

Primární pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě, Katedře primární pedagogiky, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.

Sociální pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Filozofické fakultě, Katedře pedagogiky, v bakalářském a magisterském studiu.

Andragogiku (pedagogiku dospělých) lze studovat na Univerzitě Karlově, Filozofické fakultě, Katedře andragogiky a personálního řízení, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.

Doktorské studium Ph.D. pedagogických věd představuje nejvyšší možnou kvalifikaci pro pedagogy-výzkumníky, kteří jsou připraveni nejen pro oblast výzkumu a vývoje, ale rovněž pro akademickou dráhu na univerzitách. Realizuje se na Univerzitě Karlově v Praze na filozofické fakultě ve studijním programu Pedagogika jak v oboru Andragogika tak v oboru Sociální pedagogika a oboru Pedagogika a na Masarykově univerzitě v Brně na Filozofické fakultě na Ústavu pedagogických věd v oboru Pedagogika a Andragogika. Ve všech případech se opírá primárně o filozofii výchovy s interdisciplinaritou psychologie osobnosti, sociologie výchovy a neurověd s návazností na predchozí studijní magisterskou specializaci. Dále se na FF UK realizuje v programu Historické vědy v oboru Didaktika dějepisu a v programu Filologie a v oboru Didaktika konkrétního jazyka a to v návaznosti na konkrétní obor a jeho metodologii. Na FFUK se jedná o nejstarší pedagogické stufium od založení tzv. artistické fakulty.

Na pedagogické fakultě UK se realizuje v programu Pedagogika v oboru Pedagogika a v oboru Primární pedagogika , v oboru Didaktika českého jazyka, v oboru Didaktika matematiky a v oboru Hudební teorie a pedagogika. Ve studijním programu Specializace v pedagogice se realizuje v oboru Výtvarná výchova a Vzdělávání v biologii.

Na přírodovědecké fakultě UK se realizuje v oboru Didaktika chemie a v oboru Vzděláváni v chemii. Na matematicko-fyzikákní fakultě se realizuje v oboru Didaktika fyziky a obecné otázky fyziky. Na Akademii múzických umění v Praze, na divadelní fakultě se realizuje program Teorie a praxe dramatické výchovy.

Na Masarykově univerzitě v Brně na pedagogické fakultě se v programu Specializace v pedagogice realizuje obor Didaktika geografie. Na Univerzitě Palackého v Olomouci, na pedagogické fakultě se v programu Specializace v pedagogice realizuje obor Didaktika literatury a obor Didaktika informatiky.

Některé české odborné pedagogické časopisy

Některé české populární pedagogické časopisy




#Article 25: Politika (1070 words)


Politika (z řeckého polis – město, politiké techné – správa obce) je mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Věda zabývající se politikou se nazývá politologie. Politika je sférou, v níž je přítomné neustálé větší či menší napětí mezi „vládnoucí“ (politika shora) a „emancipační“ (politika zdola) politikou. Politiku lze chápat také jako boj o společenské uspořádání.

V rámci rozhodovacích procesů je politika správa věcí veřejných, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy.

Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím. V otevřených společnostech demokracií vstupují do politiky politické subjekty politickým přesvědčováním (argumentací zúčastněných stran) a vyjednáváním (často kompromisní dohodou) a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané), stejně jako organizace (politické strany a hnutí, spolky a jiné zájmové skupiny). Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou (která vykonává politickou moc).

V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny nebo nasazení prostředků (ať legitimních, nebo ne) k dosažení určitého cíle.

Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku. Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů.

České slovo (politika) má několik významů, je ekvivalentem tří anglických termínů, které však operují na různé rovině obecnosti.

Čínská politická filosofie má své kořeny už v období Jara a Podzimu, zvláště je spojeno s Konfuciem (6. století př. Kr.). Politická filosofie v Číně vznikla jako odpověď na společenské a politické rozdrobení země v období Jara a Podzimu a Období válčících států. Hlavní společensko-politické směry v tomto období čerpaly z filosofií konfucianismu, legismu, mohismu, agrarismu a taoismu. Filosofové jako Konfucius, Mencius a Mocius se ve svých politických filosofiích pokoušeli o to najít společnou řeč. Konfucionismus obhajoval hierarchickou, meritokratickou vládu založenou na empatii, loajalitě a mezilidských vztazích. Legismus se stavěl za striktně autoritářskou vládu založenou na drakónských trestech a zákonech. Mohismus podporoval společnou, decentralizovanou, „liberální“ vládu založenou na filosofii asketismu (V Číně má tradici v podobě mnišských společenství). Agraristé propagovali rolnický „komunismus“ a egalitářství. Příznivci taoismu byli jednimi z prvních zastánců proto-anarchismu.

Legismus byl dominantní politickou filosofií v období Dynastie Čching, v období Dynastie Chan byl však vytlačen státním konfucionismem, který se v Číně držel na nejzastávanějších filosofiích až do příchodu komunismu.

Celá západní politická (od polis) filosofie pramení z filosofie Antického Řecka, kde první filosoficko-politické debaty vedl již Platón. Antická polis stála u zrodu základních politických směrů v Aristotelově klasifikaci: timokracii, tyranii, demokracii a oligarchii. Jedna z prvních knih o politice, která formovala i novověké státy byla Platónova Ústava, která inspirovala i Aristotela k jeho Politice a Etice Nikomachově. Do římského politického myšlení pak pronikla především filosofie stocismu.

Hierarchizace společnosti na kasty umožnila indické společnosti vyvíjet svou politiku již dlouho před vznikem prvních států. Ve starověké Indii pak společenská situace vyústila do jasně vymezené hranice mezi náboženskou a světskou správou. Správa státu byla rozdělena na vládu, administraci, obranu, zákon a pořádek. Mantraga byla hlavním vládnoucím orgánem, sestávající z krále, předsedy vlády, vůdce armády a velekněze. Předseda vlády stál v čele skupiny ministrů společně s vrchním soudcem (Maha Amatya).

Pravidla, která v indické společnosti postupně vznikala byla silně ovlivněna védami. Jeden z předních myslitelů starověké indie byl Čánakja, který žil ve 4. st. př. Kr. Jeho Arthašástra kromě vojenské strategie udílela také vládci rady jak vést ekonomicky stabilní stát a jak dohlížet na trestné konání.

Základem středověké politické filosofie byla kombinace Aristotelova a Augustinova učení: Scholastika, která stavěla na harmonii rozumové a zjevené pravdy. Asi nejvlivnějším filosofem v této sféře byl Tomáš Akvinský, který značně pomohl znovuobjevení Aristotelových děl. Scholastika byla nejdůležitější filosofií ještě v renesanci.

Tomáš Akvinský své politické názory zachytil v Summa Theologiae, kde říká například, že král tyran není král určený Bohem. Jeho myšlenky do jisté míry následně reflektuje i Magna Charta Libertatum, listina mnohými považována za základní kámen Anglo-Americké politické svobody, která explicitně prosazuje právo vzpoury proti panovníkovi za účelem dosažení spravedlnosti.

Mezi běžnými lidmi však byla politika podle mnohých sociologů ve středověku vnímána jako světská (nesvatá) záležitost, do které není radno zabředávat.

Během renesance byl pohled na politiku jako na nesvatou službu postupně vlivem humanismu opouštěn a po celé evropě se proto začalo objevovat mnoho filosofů, které nad státem a společností uvažovali.

Jedním z nejvlivnějších děl renesance byl Machiavelliho Princ, sepsán mezi lety 1511 a 1512 a posmrtně vydán r. 1532. Vedle Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio, kde Machiavelli rozebírá klasické římské období politické myšlení renesanční Evropy značně ovlivnil. Některé soudobé osobnosti (např. Jean-Jacques Rousseau) vykládali Prince jako satiru pro rod Medicejů, po té co znovuzískali Florencii a Machiavelliho z ní vyhnali. Přestože Princ byl skutečně sepsán pro Mediceje, Machiavelli podporoval Florentskou republiku a oligarchii Medicejů kritizoval. Ať tak či onak, Machiavelliho dílo vůbec poprvé představuje pragmatický, konsekvencionalistický pohled na politiku. Ani Machiavelli, ani Hobbes nevěřili v Bohem seslané panovníky, namísto toho věřili ve vrozené umění vládnout. Tento pohled nabýval na důležitosti při vzniku autokratických vlád, protože pouze ty podle společenského povědomí mohli udržet pořádek.

Během osvícenství mělo největší dopad na politické ideologie objevení tribálních společností mimo Evropu a vypuknutí série občanských válek (Anglická, Americká, Francouzská revoluce). Myslitele jako Thomas Hobbes, John Locke, Montesquieu a Jean-Jacques Rousseau velice poznamenala také Haitská revoluce.

Tito myslitelé přišli s novým pohledem na účel státu: V první řadě se ptali, jakým právem lidé tvoří státy, v druhé pak jaká je dokonalá forma státu. S příchodem idey přirozeného řádu se mohli sociální vědy oddělit od církevního učení.

Politické a ekonomické vztahy byly drasticky posunuty jejich teoriemi, částečně tak podpořili vznik cechů (jako samostatných správních celků), svobodného trhu a protestanství (myšlenkami o národním náboženství). Kritika katolické církve na sebe nedala dlouho čekat a tomuto směru se postavil například François Marie Arouet de Voltaire.

Marxistická kritika kapitalismu byla vedle liberalismu a fašismu jednou z rozhodujících ideologií dvacátého století. Industriální revoluce, urbanizace a rostoucí význam velkých závodů dal vzniknout socialistickému hnutí. V polovině 19. století socialismus s uvedením marxismu nabýval na popularitě, především mezi městskými pracovníky v továrnách.

Radikální změnu v politickém smýšlení přivedla 1. světová válka. Ruská revoluce roku 1917 (a podobné, ačkoli méně úspěšné revoluce v dalších evropských státech) přinesla komunismus. V té době poprvé tvořily vlády sociální demokraté - což souviselo s rozšířením univerzálního volebního práva napříč vyspělými státy, přestože většina kolonií stále zůstávala v rukou evropských velmocí.




#Article 26: Kino (299 words)


Kino neboli biograf je místo (obvykle budova), které je určeno k hromadnému sledování filmových představení. Filmový projektor, který je umístěn vzadu v projekční kabině, promítá film na plátno, které je umístěno vpředu před hledištěm. Do hlediště se běžný divák dostane teprve po zaplacení vstupného, obvykle až po zakoupení vstupenky.

Název kino je odvozen z řeckého kinēma (pohyb) a graf (záznam, z grafō = píši). Starší označení biograf pochází z řeckého bios (život, bio- = životo-). Původní název byl kinematograf (čili záznam pohybu) nebo biograf (záznam života). Thomas Alva Edison si dal roku 1889 patentovat pod označením kinematograf kameru, pod názvem kinetoskop filmovou promítačku, zvukový doprovod obstarával další Edisonův vynález - fonograf.

V hovorové řeči došlo ke spojení a zkrácení obou termínů na kino (bio v období první republiky), ve slangové řeči na biák. Od výše uvedených slov je také odvozeno označení pro klasický fotografický materiál nazývaný kinofilm. Kino s více sály nazýváme multikino.

Termínem letní kino označujeme specializované kino, které není provozováno v zastřešeném sále, ale pod širým nebem. V zastřešeném prostoru se zde z praktických důvodů obvykle nachází pouze promítací přístroj a sklad filmů. Vzhledem k tomu, že prostor není možné vytápět a zatemnit, bývá takovéto kino v provozu pouze během letních měsíců a pouze v pozdních večerních hodinách. Bývá proto zřizováno např. ve velkých rekreačních oblastech, které jsou provozně vytížené pouze v létě. 

Termínem autokino se označuje kino, jehož hlediště je uzpůsobeno tak, že se na promítaný film mohou dívat diváci usazení ve svých automobilech. Zvuk je přehráván do jednotlivých automobilů prostřednictvím např. autorádií, 1896 - 1898 dřevěná bouda na Výstavišti, 1901 - zmíněna Na Maninách, v zahradě 1.měšťanského pivovaru (divadlo Uranie), tj. stále východní areál Výstaviště Praha VII- Holešovice, 1943 budova vyhořela, zbořena

Do roku 1914 již v Praze souběžně působilo kolem 15 kin, nejznámější byla:




#Article 27: Didaktika (161 words)


Didaktika je teorie vzdělávání, která se zabývá formami, postupy a cíli vyučování. Je součástí pedagogiky, zabývající se metodami a formami školního vyučování. Didaktika je pojem odvozený z řeckého slova didasko, které znamená učím nebo vyučuji. Předmět didaktika je nezbytnou součástí studia každého studenta, který má v úmyslu se někdy zabývat učitelským povoláním.

Didaktika se zabývá více oblastmi souvisejícími s vyučováním:

Didaktiku rozdělujeme na obecnou a speciální didaktiku:

Na vzniku a rozvoji didaktiky se podíleli:

I čeští a slovenští pedagogové významně přispěli k rozvoji didaktiky. Jsou to hlavně:

Koncem 19. a začátku 20. století vznikl rozpor mezi požadavky společnosti a výsledky práce školy. Nastala kritika školy a vyučování. Začaly se hledat nové formy a metody vyučování. Cílem bylo reformovat školu a vyučování. V této době vzniklo tzv. hnutí nové výchovy, činná škola, pracovní škola. Mezi představitele tohoto hnutí patří:

Moderní, progresivní, netradiční, inovační vzdělávání lze dosáhnout mnoha způsoby:

Příklady méně tradičních metod vzdělávání jsou například Otevřené vyučování, Zážitková pedagogika či Projektové učení.




#Article 28: Literatura (1459 words)


Literatura (z latinského littera, písmeno) neboli písemnictví, někdy také slovesnost, je v širším slova smyslu souhrn všech písemně zaznamenaných textů, v moderních definicích někdy včetně ústně tradovaných projevů (například ústní lidová slovesnost). Kromě umělecké literatury se k ní v tomto smyslu řadí také odborná literatura, náboženské spisy, autobiografická literatura, korespondence a další typy textů. V užším slova smyslu se literaturou obvykle myslí pouze umělecká literatura (krásná literatura, beletrie). Někdy může být vymezena ještě úžeji význačností nebo hodnotou jednotlivých děl, imaginativností či fikčností textů, popřípadě ozvláštňující funkcí použitého jazyka. Výpovědi předkládané v umělecké literatuře nejsou obvykle hodnoceny coby pravdivé nebo nepravdivé, nýbrž jako fikční. Umělecké literární dílo je zároveň vysoce komplexní a rozvětvené, s mnoha vrstvami, významy a vztahy a není možné ho jednoduše uchopit, popsat či redukovat.

Literatura je výraznou součástí lidské kultury a civilizace. Má značný význam při konstituci lokálních (zejména národních) podob kultury a umožňuje šířit standardizovaný jazyk a vytvářet vědomí moderních jazykových a národních komunit. Literatura je však zároveň kosmopolitním fenoménem a je možné ji chápat jako propojený celek – autoři literárních děl bývají ovlivněni také cizojazyčnými texty a mezi jednotlivými národními literaturami probíhá výměna vlivů a idejí. Přestože značná část literatury oficiálně vychází tiskem, některá literární díla zůstávají v rukopisech, popřípadě jsou rozšiřována samizdatem nebo publikována na internetu. V minulosti byla literatura tradičně rozlišována na klasickou (kanonickou, uměleckou, kvalitní a hodnou pozornosti) a na populární (brakovou, nehodnotnou). V souvislosti s postmodernismem a novými přístupy a proudy v literární vědě bylo však toto rigidní rozdělení zpochybněno a upouští se od něj, přičemž také populární literatura se stává předmětem výzkumu.

Literaturou se zabývá literární věda. Pod tu spadá literární teorie (zkoumá a popisuje obecné zákonitosti literatury jako uměleckého jevu), literární historie (zkoumá dějiny literatury) a literární kritika (zkoumá, hodnotí a třídí literární díla). Významnou disciplínou literární vědy je také literární komparatistika, někdy nazývaná pouze komparatistika či obecná a srovnávací literatura.

V užším slova smyslu je jako literatura chápán pouze umělecký text. Ten může být vymezen čistě naratologicky, tedy jako fikce, imaginativní, smyšlené psaní. Slabinou tohoto pojetí je však existence nefikčních literárních děl, stejně jako fikcí, jež se za literaturu obecně nepovažují, popřípadě také děl o jejichž fikčnosti či historičnosti nelze rozhodnout.

Existuje také lingvistické vymezení, chápání literatury jako textů zvláštním způsobem zacházejících s jazykem, přesněji řečeno textů obsahující jazykovou intenzifikaci, deformaci a ozvláštnění. Tento názor zastávali formalisté, například Šklovskij nebo Jakobson. Zde se však nabízí námitka, že ozvláštnění a neobvyklý styl se často objevují i při běžném použití jazyka a literárnost textu je často zřejmá až z kontextu.

Vhodným měřítkem může být hodnotový soud: literární texty neobsahují žádnou inherentní vlastnost, důležité je pouze, jak se lidé k literatuře sami vztahují; jednotlivé texty mohou proto s postupem času nebo v různých společnostech status literatury získávat či ztrácet. Literatura je v tomto smyslu funkčním pojmem, nikoliv pojmem ontologickým. Tento přístup k věci však může být spojen s rigidním chápáním hodnotných literárních děl – a sice v tom smyslu, že za hodnotná (a tudíž literární) jsou považována pouze vrcholná díla, případně díla spojená s výraznými autorskými individualitami.

Podle strukturalistického pojetí je základním rozlišovacím znakem umělecké literatury její funkce: plní v první řadě funkci estetickou či poetickou. V pojetí sémiotika a lingvisty Romana Jakobsona, který pojem poetické funkce zavedl, je důležité zejména oddělení znaku od jím označovaného objektu. Pozornost pak strhává znak sám, stává se samostatnou a autorefenční jednotkou. Pro poetickou funkci je také důležitý princip kombinace: znak není mluvčím vybírán bez kontextu, nýbrž ve vztahu k ostatním použitým znakům, v rámci výstavby znakové řady. Například spojení „Jana a Magdaléna“ může být preferováno před opačným pořadím, protože v něm funguje princip slabičného narůstání, bývají vytvářeny aliterace a podobně. V literárním díle jsou však v menší míře přítomné i ostatní funkce jazyka (emotivní, poznávací, fatická, metajazyková a konotativní) a působí jako podřízená, přídatná složka. Epika do velké míry obsahuje referenční funkci jazyka, lyrika je většinou spojena s emotivní funkcí a básnictví oslovující druhou osobu se silně pojí s funkcí konotativní.

V současném západním hodnotovém a uměleckém diskursu platí, že text se stává literárním dílem teprve tehdy, kdy je v něm přítomno a čtenáři vnímáno určité uspořádání, kompozice a postupy tradičně přijímané jako literární. Takovým tradičním postupem může být v případě poezie básnickost, tedy rytmičnost, metaforičnost, grafické uspořádání a podobně; v případě prózy uspořádání pomocí syžetového vyprávění vytvářejícího fikční svět. Důležitým postupem může být také přímé označení textu za literární dílo, popřípadě žánrová specifikace. Tyto postupy ukotvují dílo v literární tradici, zároveň se však proti nim text může vymezovat nebo je deformovat a aktualizovat, čímž je vytvářena tradice nová.

Odborným zkoumáním literatury se zabývá literární věda, rozdělovaná na literární teorii, literární historii a literární kritiku. Mezi obory, které v rámci literární vědy existují nebo kterých literární věda využívá, patří mimo jiné literární interpretace, textologie, stylistika, naratologie, tematologie, versologie a prozódie. Četné podněty přijímá literární věda také z teorie komunikace, teorie médií, genderových studií, queer studií, sémiotiky, kulturologie či estetiky.

Literatura byla teoreticky reflektována již ve starověku. Mezi významné antické spisy o literatuře patří Aristotelova Poetika nebo Longinovo pojednání O vznešenu. Současná podoba literární vědy je však spojena až s rozvojem moderní filologie v 19. a 20. století. Myšlení o literatuře výrazně ovlivnil ruský formalismus (Viktor Šklovskij (1893-1984), Jurij Tyňanov (1894-1943), Boris Ejchenbaum (1886-1959)) a na něj navazující strukturalismus (případně poststrukturalismus) a sémiotika (Vladimir Propp (1895-1970), Jurij Lotman (1922-1993), Roland Barthes (1915-1980), Tzvetan Todorov (1939-2017), Julia Kristeva (1941), Umberto Eco (1932-2016)). Literární díla však vlastním prizmatem a metodami zkoumá také angloamerická nová kritika, marxistická literární věda, feministická literární teorie nebo dekonstruktivismus.

V českém prostředí je zkoumání literatury spojeno především se jménem kritika Františka Xavera Šaldy (1867-1937). České myšlení o literatuře později značně ovlivnil literární vědec a filosof Václav Černý (1905-1987) a také strukturalista René Wellek (1903-1995). S vlivnou teorií fikčních světů je spojen literární teoretik Lubomír Doležel (1922-2017). Mezi současné významné literární vědce patří Petr A. Bílek (1962), Jiří Pelán (1950), Josef Vojvodík (1964) nebo Vladimír Papoušek (1957). Anglickou literaturou se zabývá Martin Hilský (1943).

Literární teorie se pokouší o popis obecných literárních zákonitostí, které hrají roli při vzniku literárního díla (problematika geneze), při jeho zařazování do literárního procesu a jeho čtenářské (případně posluchačské či divácké) konkretizaci. Jednotlivé literární teorie, které v rámci obecné literární teorie vznikají, lze rozdělovat na normativní, deskriptivní a empirické. Normativní teorie stanovují estetická kritéria, která musejí texty splňovat, aby byly akceptovány jako literární umělecká díla. Deskriptivní teorie naopak vycházejí ze stanoveného souboru textů (korpusu) a pokoušejí se vydestilovat jejich společné a zvláštní rysy (například za účelem vytvoření žánrové klasifikace). Empirické teorie stanovují hypotetické kauzální souvislosti a zákonitosti a ty následně v literárních textech ověřují nebo vyvracejí.

Literární historie se zabývá zaznamenáváním a zkoumáním relevantních událostí v kontextu literatury (publikace knih, proměny trhu, životní data autorů), dále pak jejich zasazováním do vzájemných souvislostí a vytvářením systematizujících literárněhistorických konstruktů. V současnosti se objevuje šest hlavních badatelských směrů:
sociální dějiny literatury (literatura a její vzájemné ovlivňování se společností)
foucaultovská diskursivní analýza mediální interpretace (vliv materiálních médií a kulturních činností, například tisku, moderních masmédií, státního mocenského aparátu, školství a podobně)
systémově-teoretické přístupy
eklektické práce nového historismu (rozvolněný přístup bez hlavní řídící teorie či diskursu)
revizionistické studie například feministické nebo genderové
V české vědě od 19. století dlouho přetrvávalo členění literární historie na dějiny jednotlivých národních literatur a jejich oddělené zkoumání. Od přelomu tisíciletí se objevují snahy tento přístup nahradit komparativnějšími metodami, zkoumáním literárních dějin v širších kulturních kontextech, například středoevropském.

Druhy a žánry umělecké literatury se zabývá genologie. Otázka literárních žánrů hrála v dějinách poetiky klíčovou úlohu už od antiky. V Aristotelově Poetice už dokonce nalezneme určitý zárodek moderního členění literárních druhů, Aristoteles od sebe odlišuje různé druhy básnictví, zejména epické, a drama, které rozděluje na tragédie a komedie.

Základní a obecně přijímané genologické dělení literatury na literární druhy či oblasti však vzniklo až v klasicismu. Literární druhy se dělí podle výrazu na epiku (vyprávěcí literaturu), lyriku a drama. Podle textové organizace lze rozlišit poezii a prózu. Výraz žánr pak označuje specifickými kritérii definované typy literárních textů. Každý žánr má vlastní pravidla a konvence, která čtenář musí znát, aby dokázal text číst správným způsobem – například u detektivky se předpokládá čtenářova obeznámenost s tím, že řešení bude nalezeno teprve po jisté době a že bude překvapivé. Mezi epické žánry patří román, novela nebo povídka. Dále je možné rozlišovat žánrové varianty (v případě románu jde například o psychologický román, historický román, milostný román a podobně) a žánrové formy (uvedený román může mít formu deníku, korespondence, kroniky a tak dále).

Některé genologické koncepce a úvahy byly silně ovlivněny dobou vzniku. Ferdinand Brunetiěre například na konci 19. století prosazoval analogii žánru s biologickým druhem a v souladu s rozkvětem přírodních věd a darwinovského pojetí přirozeného výběru uvažoval o genezi a vývoji žánrů od jejich vzniku až k nevyhnutelnému postupnému zániku.

Mimo geografické rozčlenění stojí esperantská literatura.




#Article 29: Esperantská literatura (477 words)


Esperantská literatura patří mezi nejmladší světové literatury, protože začala vznikat teprve po zveřejnění esperanta v roce 1887. Nejdříve vznikala literatura překladová, podobně jako u národních literatur, ale brzy se začala objevovat i původní díla. Charakteristickým znakem je různá národnost esperantských autorů.

Prvním spisovatelem, který v esperantu psal byl přirozeně jeho tvůrce – Ludvík Lazar Zamenhof. Sám napsal několik básní a přeložil některá významná díla ostatních autorů – např. pohádky Hanse Christiana Andersena Císařovy nové šaty (La novaj vestoj de la reĝo), Malá mořská víla (La virineto de maro), Shakespearova Hamleta (Hamleto, reĝido de Danujo), Gogolova Revizora (La Revizoro), romantické drama Friedricha Schillera Loupežníci (La Rabistoj) a mnoho částí ze Starého zákona.

Ukrajinský esperantista Nikolaj Afrikanovič Borovko napsal pravděpodobně první esperantský thriller – En la tombo (V hrobě). Novela vyšla v roce 1892 v časopisu La Esperantisto. Také přeložil Puškinovo drama Kamenný host (La ŝtona gasto).

Velkým impulzem pro původní tvorbu byl první Světový kongres v roce 1905.

Ruský esperantista Ivan Genadievič Širjaev do roku 1930 sepsal celkem 2092 článků pod názvem Esperanto-Enciklopedio, které se později staly základem pro Encyklopedii esperanta (Enciklopedio de Esperanto), která vyšla o tři roky později. Jeho první román Sen titolo (Bez názvu) vyšel až v roce 1995. V následujících dvou letech po prvním Světovém kongresu napsal soubor povídek Sep rakontoj (Sedm povídek) a povídku La ciganino (Cikánka), která vyšla i v tisku Brailovým písmem.

První dva původní romány v esperantu napsal francouzský lékař a esperantský překladatel Henri Vallienne. V roce 1907 napsal román Kastelo de Prelongo (Hrad Prelongo) a o rok později román Ĉu li? (On?). Kromě toho přeložil také Vergiliovu Aeneis (Eneado), Ovidiovy Proměny (La Metamorfozoj) i Manon Lescaut francouzského romanopisce Antoina Françoise Prévosta.

K růstu antimilitaristické poezie přispěl také český esperantista Stanislav Schulhof. Vydal několik básnických sbírek: Per espero al despero (Nadějí k beznaději) věnovanou památce rodičů, Kion la vivo alportis (Co život přinesl) věnovanou Janu Amosi Komenskému, Aŭtunaj floroj (Podzimní květy) věnovanou Ludvíku Lazaru Zamenhofovi.

Po první světové válce přinesl svěží dech esperantské poezii Julio Baghy. Jeho první básnická sbírka Preter la vivo (Mimo život) získala pro básnické obrazy nové významy. Další básnické sbírky potvrzují jeho hledání nových forem. V románech se prezentuje jako bojovník za mír. V románu Viktimoj (Oběti) předkládá svoje zážitky ze zajateckého tábora na Sibiři, kde byl během První světové války vězněn.

Émile Boirac –
Eugen Lanti –
Ivo Lapenna –
Jaroslav Mařík –
Julie Šupichová –
Paul Neergaard –
Vlastimil Novobilský –
Jan Werner

A. D. Atanasov –
Kazimierz Bein (Kabe) –
Vilmos Bénczik –
Josef Cink –
Theodor Čejka –
Ján Valašťan Dolinský –
Ota Ginz –
Ľudo Izák –
Hector Hodler –
Rudolf Hromada –
Stanislav Kamarýt –
Theodor Kilian –
František Lorenc –
Miloš Lukáš –
Tomáš Pumpr –
Ivo Rotkvić –
Pavel Rosa –
Eva Seemannová –
Adolf Staňura –
Magda Šaturová –
Maria Šidlovskaja –
Albert Škarvan –
Josef Vondroušek




#Article 30: Periodická tabulka (633 words)


Periodická tabulka prvků, nebo též periodická soustava prvků, je uspořádání všech chemických prvků v podobě tabulky, ve které jsou prvky seskupeny podle rostoucích protonových čísel, elektronové konfigurace a cyklicky se opakujících podobných chemických vlastností. Řídí se tzv. periodickým zákonem, který roku 1869 publikoval Dmitrij Ivanovič Mendělejev, jenž seřadil prvky podle rostoucí hmotnosti jejich atomů. Rovněž používaný název Mendělejevova tabulka prvků je striktně vzato pouze názvem původní Mendělejevovy tabulky. Na počest 150. výročí publikace periodického zákona prohlásila OSN rok 2019 za Mezinárodní rok periodické tabulky prvků.

Pro snadnější zapamatování skupin prvků v periodické tabulce lze využít mnemotechnické pomůcky.

Standardní dlouhá tabulka

Vysvětlivky

Objev periodické tabulky umožnil italský chemik Stanislao Cannizzaro (1826–1910), který v roce 1858 publikoval soubor zaměřených atomových vah (nyní známých jako hmotnostní čísla) šedesáti prvků, které byly tehdy známy. Seřazení prvků podle vzrůstající atomové váhy odhalilo pozoruhodné opakování chemických vlastností v pravidelných intervalech. Toho si všiml v roce 1864 anglický chemik John Newlands (1838–1898), avšak jeho zákon oktáv mu nepřinesl nic než výsměch.

Dmitrij Ivanovič Mendělejev (1834–1907) učinil v zásadě tentýž objev o pět let později. To, co Mendělejev vykonal, bylo však mnohem významnější, takže je plným právem považován za pravého objevitele periodické tabulky on.

Mendělejevova periodická tabulka prvků nebyla prvním pokusem sestavit prvky podle některých jejich vlastností. Historicky první doloženou tabulku pocházející z roku 1772 vytvořil Louis-Bernard Guyton de Morveau. Zahrnovala chemicky jednoduché látky a použil ji Antoine Lavoisier.

Roku 1857 publikoval Jean-Baptiste Dumas základní periodickou tabulku, která obsahovala 32 prvků v osmi sloupcích, které poukazovaly na jejich společné vlastnosti.

Roku 1862 uspořádal Alexandre-Emile Béguyer de Chancourtois poprvé prvky podle vzrůstající atomové hmotnosti. Podobné prvky umístil stejným směrem a vytvořil tak šroubovicové uspořádání prvků. Roku 1864 publikoval Julius Lothar Meyer tabulku mocenství pro 49 tehdy známých prvků a ještě v témže roce publikoval také William Odling svou téměř správnou tabulku se 17 svislými sloupci, do které zahrnul 57 prvků.

Roku 1869 zformuloval Dmitrij Ivanovič Mendělejev periodický zákon a různé formy periodické tabulky, která obsahovala 63 prvků. O dva roky později Mendělejev upravil a zlepšil svou periodickou tabulku a předpověděl objev 10 prvků – dnes známé jako Sc, Ga, Ge, Tc, Re, Po, Fr, Ra, Ac a Pd. Z těchto prvků popsal s udivující předvídavostí skandium, gallium, germanium a polonium. Pro neobjevené prvky nechal Mendělejev v tabulce místo a postupem času se všechna volná místa, která v tabulce nechal, zaplnila nově objevenými prvky. Významným Mendělejevovým obhájcem, neboť jeho zákon nebyl zpočátku jednoznačně přijat, byl český chemik Bohuslav Brauner.

Objevují se i alternativní uspořádání periodické tabulky. Nejvýznamnější je verze, kterou roku 1928 zavedl Charles Janet. Tato tabulka je uspořádána podle zaplňování orbitalů a je užívána fyziky.

Vědci předpokládají, že v průběhu 21. století se podaří objevit další prvky.

Budoucí vývoj rozvržení periodické tabulky při objevování dalších prvků je zkoumán kvantověmechanickými výpočty. Glenn T. Seaborg navrhl rozšíření o 8. periodu, která bude po prvcích bloku s nově zahrnovat (ve velmi dlouhé podobě tabulky) tzv. superaktinoidy (až do prvku 153). Představa vycházela z pokračující platnosti Madelungova pravidla – po bloku s bude následovat nejprve vložený blok g (orbitaly 5g) a poté blok f (orbitaly 6f).

Podrobné kvantověmechanické výpočty se započtením relativistických efektů, provedené Pekkou Pyykkö, B. Frickem a dalšími fyziky, však zpochybnily takové pořadí zaplňování, a to nejen pro 9. periodu, ale již i pro druhou polovinu 8. periody (po prvcích bloku 5g, tedy od prvku 139). Podle jejich výsledků by se zásadně změnilo pořadí zaplňování konce 8. periody, která by tak již nebyla analogická nižším periodám.

Že tradiční výstavba elektronového obalu podle Madelungova pravidla nebude pro 8. periodu platit, ukazují již relativistické kvantově-mechanické výpočty provedené pro oganesson. Vzhledem k velikosti obalu začíná ve spin-orbitální interakci převažovat nad LS vazbou vazba jj a klasický popis uspořádání obalu do slupek a orbitalů se již nejeví jako korektní, ale že jeho struktura je bližší Fermiho elektronovému plynu.




#Article 31: Miroslav Horníček (860 words)


Zasloužilý umělec Miroslav Horníček (10. listopadu 1918 Plzeň – 15. února 2003 Liberec) byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik.

K divadlu se dostal na plzeňské reálce, kde chodil do ochotnického spolku a se spolužáky založil Studentský avantgardní kolektiv. Po vystudování byl krátce zaměstnán jako úředník v plzeňské nemocnici. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni, brzy po válce odešel do Prahy. Nejprve hrál v Divadle Větrník, o rok později nastoupil k bratrům Oldřichu a Lubomíru Lipským do Divadla satiry. Poté hrál šest let na scéně Národního divadla. V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha v Divadle ABC (Jiří Voskovec po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických). S Werichem hrál šest let, například ve hrách Těžká Barbora nebo Husaři.

Po Werichově odchodu roku 1961 vytvořil podobnou dvojici s Milošem Kopeckým. Nehráli však spolu dlouho. Už v roce 1962 se stal na dva roky členem Hudebního divadla v Karlíně a záhy i Divadla Semafor, kde účinkoval například ve hře Člověk z půdy. Působil i v Městských divadlech pražských, velmi známé a značně populární byly jeho Hovory přes rampu, kde přímo z divadelní rampy odpovídal na živé dotazy diváků kladené z hlediště a tak neformálně besedoval s publikem.

Hrál také ve filmech. Ztvárnil hlavní role ve filmech Táto, sežeň štěně! a Kam čert nemůže a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři, dále několik vedlejších rolí v mnoha dalších filmech, z nichž nejznámější je role Krásného prince ve filmové pohádce Byl jednou jeden král. V roce 1965 si zahrál v komediálním snímku z produkce východoněmecké Defy Bez pasu v cizích postelích. Známé je také jeho působení v roli moderátora filmového zpravodajství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

V roce 1966 byl zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem.

V roce 1967 se účastnil avantgardního projektu Kinoautomat autorů Radúze Činčery, scenáristy Pavla Juráčka a režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka na světové výstavě v Montrealu. Horníček působil v roli průvodce filmovým představením, které se v určitých dramatických momentech větvilo. Samo publikum rozhodovalo, jak bude děj pokračovat. Zajímavostí je, že on sám neuměl vůbec anglicky. Text měl foneticky odposlouchaný a naučený. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas a po celou dobu výstavy byla představení beznadějně vyprodaná, jednalo se o první případ tzv. interaktivního filmu na světě.

Z tohoto pobytu vytěžil knihu fejetonů Javorové listy, uveřejňovaných původně v Literárních novinách.

Po návratu z Montrealu se společně s režisérem Vladimírem Svitáčkem pustili do televizního projektu, který mu přinesl obrovskou popularitu. Scéna byla jednoduchá. Uprostřed publika byl stolek, u kterého seděl nad lahví červeného vína Horníček se svým hostem. Promlouval s takovými osobnostmi, jako byli mj. Jan Werich, Jan Pivec, Jiří Sovák, Július Satinský a Milan Lasica. Do svých rozhovorů vkládal inteligentní humor, který oslovuje mnohé diváky i dnes. V roce 2004 vyšla v reedici kniha Hovory H. Pořad se vysílal v letech 1969–1971, celkem bylo natočeno 28 dílů, ale televize odvysílala pouze 25, s nástupem normalizace byl však zrušen. Dochovaly se z něj vzácné televizní záznamy, pořad vyšel i na gramofonových deskách firmy Supraphon, později i na CD. Roku 1990 bylo natočeno ještě sedmnáct dílů pořadu, ale s pozměněným názvem Hovory H ještě po dvaceti letech.

Jeho dalším velkým televizním projektem byl desetidílný seriál Byli jednou dva písaři, dokončený v roce 1972. Na jeho tvorbě se sešla tehdejší umělecká elita. Režisér Divadla Semafor Ján Roháč, scenárista Jaroslav Dietl a herci v čele s dvojicí Sovák, Horníček. Dílem prostupuje jemný humor, nadhled a pohoda. 

Seriál měl však pro něj tragický dopad. V půli natáčení, přímo v jeho dějišti, tragicky zemřel jeho jediný syn, kterého si pozval na natáčení. Seriál byl přesto dokončen a na výsledku díla to nebylo znát.

Jako prvotina mu vyšla kniha Dobře utajené housle, potom již zmíněné Javorové listy. V sedmdesátých letech vyšly jeho knihy Hovory, Listy z Provence (vyjadřuje lásku k Francii), Jablko je vinno a Chvála pohybu. V dalších letech i Julius a Albert, Klaunovy rozpravy, Hovory s Janem Werichem, Chvalozpěvy, Saze na hrušce a povídky Pětatřicet skvělých průvanů nebo S paní ve spaní. Některé z těchto knih vyšly i ve zvukové formě, jednalo se o autorská čtení či autorské dramatizace zaznamenané na gramofonových deskách firmy Supraphon.

Napsal také řadu divadelních her, například: Tvrďák aneb Albert, Julius a tma, Rozhodně nesprávné okno, Dva muži v šachu, Tři Alberti a slečna Matylda, Můj strýček kauboj aneb Rodeo, Slaměný klobouk, Setkání s Veronikou, Muž jménem Juan.

Stal se autorem mnoha surrealistických koláží. Poslední výstava za života byla Dobře utajené koláže v Praze roku 2002.

Byl také duchovním otcem mnoha kulturních událostí a počinů. Spolupracoval s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem (které dokonce seznámil) i v „předsemaforské“ době (například představení Člověk z půdy). Další partneři: Miloš Kopecký (Tvrďák – spoluautoři i protagonisté), Tomáš Sláma, Igor Šebo, Pavel Bobek, Pavel Dostál (napsali spolu divadelní hru Dva na smetišti). Spolupracoval též s folkovou skupinou Český skiffle pana Jiřího Traxlera, objevil se i na LP desce firmy Supraphon Staropražské hrací strojky. Supraphon vydával také jeho interpretace textů jiných autorů – např. Jerome Klapka Jerome Tři muži ve člunu nebo Ota Pavel Smrt krásných srnců.

Zemřel v Liberci a je pochován v Kytlicích.




#Article 32: Mechanika (2310 words)


Mechanika je obor fyziky, který se zabývá mechanickým pohybem, tedy přemísťováním těles v prostoru a čase a změnami velikostí a tvarů těles.

Mezi nejčastěji používané veličiny v mechanice patří poloha, rychlost, zrychlení, síla, energie a hybnost.

Mechanika patří k nejstarším oborům fyziky a od počátku byla úzce spojena s technickými aplikacemi, např. s tvorbou mechanických strojů.

Mechanika je založena na principech tvořících obecnější teorii (např. speciální teorie relativity, kvantová teorie, teorie chaosu).

Mechaniku lze dělit podle různých kritérií.

Ve vztahu k příčinám studovaného pohybu lze mechaniku rozdělit na

Působení sil na tělesa různého skupenství se projevuje různě. Podle tohoto hlediska lze mechaniku rozdělit na

Fyzikální přístup ke studiu reality umožňuje provádět zjednodušení při zachování dostatečné přesnosti výsledku (např. nahrazení planety pohybující se v gravitačním poli hmotným bodem může být v mnoha případech postačující). Tento přístup umožňuje rozdělit mechaniku na

Část mechaniky zabývající se zkoumáním vlastností a pohybu těles (nikoliv hmotných bodů) v prostoru a změnami jejich velikostí a tvarů bývá označována jako mechanika těles. Mechanika těles využívá nástrojů mechaniky soustavy hmotných bodů a mechaniky kontinua, tzn. reálná tělesa jsou nahrazována soustavou hmotných bodů nebo představou o spojitě rozložené hmotě (tzv. kontinuu).
Vlastnosti tělesa jsou určovány podmínkami kladenými na vazby mezi jednotlivými hmotnými body soustavy popisující těleso (popř. viskozitou při popisu kontinuem). Síla těchto vazeb má úzký vztah ke skupenství tělesa. Podle těchto vazeb lze mechaniku těles dělit na

Podle fyzikálních principů, na nichž jsou vystavěny postupy lze mechaniku rozdělit na

aj.

K prvnímu využívání principů patřících do mechaniky docházelo již za dob předchůdců současného člověka. Bylo to využívání jednoduchých kamenných, kostěných, dřevěných a později také kovových nástrojů, které usnadňovaly každodenní život a přinášely výhodu v boji o přežití. Snadno si lze představit, že se pravěký člověk naučil používat páku k manipulaci s břemeny, využíval vlastnosti pohybu těles při šikmém vrhu, uměl házet oštěpem, později střílet z luku, a znal také chování primitivních plavidel na vodě. Nejstarší nalezené kosterní pozůstatky a kamenné nástroje příslušníka rodu Homo, pocházejí z doby před cca dvěma miliony let.

Velký pokrok techniky nastal s rozvojem zemědělství, díky jehož trvalejším přebytkům a možnosti tvoření zásob byl umožněn rozvoj řemesel. Závlahové zemědělství je spojeno se vznikem prvních civilizací v okolí velkých řek, Eufratu a Tigridu, Nilu, Indu a Žluté řeky. Počátky neolitického zemědělství v Mezopotámii a v Egyptě spadají do doby někdy kolem 8 000 př.n.l.

Sumerové a Babyloňané vyvinuli vyspělou techniku, při své stavební činnosti využívali vlastnosti jednoduchých strojů a měřili délky, obsahy, objemy a čas a také vážili. Sumerům pak náleží jedna z největších vymožeností lidstva - vynález kola, které je vlastně jednou z aplikací páky.

Egyptská kultura se vyvíjela souběžně se sumersko-babylonskou a částečně pod jejím vlivem. Dochovala se zobrazení rovnoramenných vah a závaží v podobě prstenců z drahých kovů. Egypťané projektovali, vytyčovali a stavěli velkolepé stavby, pyramidy a chrámy. Na rozdíl od Babyloňanů nezanechali rozsáhlé knihovny ani systematické záznamy o astronomických úkazech. Přesto víme, že prováděli velmi přesná astronomická pozorování, mimo jiné také pomocí přístroje zvaného merchet, jakéhosi vizíru.

Čínská civilizace patří k nejstarším na světě, ve 3. tisíciletí př.n.l. vstoupila do doby bronzové. O tisíc let později se rozvíjí pěstování rýže, výroba hedvábí, kolová doprava, vzniká písmo, literatura a věda - matematika, astronomie. Z hlediska přírodovědy patří mezi nejdůležitější spisy Kniha proměn, která se pokouší vystihnout jednotu světa, jeho proměny a hybné síly, vznik a zánik věcí, vztahy nebe a země a místo člověka v přírodě.

Příchod Řeků z původních sídel kdesi v eurasijských stepích se odehrál někdy začátkem 2. tisíciletí př.n.l. a souvisel s velkým stěhováním nejstarších indoevropských národů. Někdy v 8. st. př. n. l., po několika temných stoletích vzniká Homérova Ilias a Odyssea, jimiž začíná evropská literatura a v 7. st. př. n. l. se naplno začíná rozvíjet kultura, filosofie a věda, základ evropského racionálního myšlení a technické civilizace, to vše během několika století, kterým se říká řecký zázrak. Oproti ostatním dávným civilizacím, které prošly tisíciletým vývojem matematiky, astronomie a přírodních věd, se Řekové začali pokoušet o rozumové, logické vysvětlování jevů, hledání a vyjadřování přírodních zákonů, formulování matematických vět a jejich dokazování. Znalost geometrie umožnila Řekům rozvinout dvě oblasti fyziky - statiku, tedy část mechaniky zabývající se rovnováhou a katoptriku, část optiky zabývající se lomem světla a popisem zrcadel. Poprvé oddělili náboženství a mytologii od filosofie a vytvořili první racionální modely světa.

Iónská přírodní filosofie se zrodila v maloasijském Milétu. Tamní filosofická škola hledala jednotnou podstatu světa v podobě nějaké univerzální pralátky (arché), podobně jako moderní fyzika hledá jednotný základ všech druhů sil. Za prvního z ionských filosofů a vůbec prvního evropského vědce, astronoma, matematika a fyzika považujeme Thaleta z Milétu (asi 625-547 př.n.l.). Za pralátku považoval Thales všepronikající a všudypřítomnou vodu. Jeho přítel a žák Anaximandros s ním v tomto nesouhlasil a za pralátku a prapočátek všeho považoval cosi neurčeného, neomezeného, co nazýval apeiron, princip všeho vznikání a zanikání, které trochu připomíná čínské tao. Dnes bychom si jí mohli představit třeba jako určitou obdobu energie. Na rozdíl od Tháleta považoval Zemi za válec, který se nachází ve středu světa a volně se v něm vznáší, není ničím poután a na svém místě se udržuje jen tím, že je od všech konců stejně vzdálen. Země nemůže padat dolů, protože ve světovém prostoru není určeno, kde je nahoře a kde dole. To je geniální myšlenka, Anaximandros zde poprvé použil fyzikální princip symetrie. Dalšími z milétských byli Anaximenés, který považoval za pralátku vzduch (pneuma), Hérakleitos, který za pralátku považoval oheň a Anaxagorás (500-428 př.n.l.), který je počítán k posledním představitelům ionské filosofie. Pro iónské Řeky byly samozřejmou součástí života kola s loukotěmi, stavba plachetnic, lodí poháněných vesly, používání vah, olovnice, vodováhy, úhloměru, kružítka, kleští, kovářského měchu, páky, klínu, kladky, sifonu, vodních hodin.

K dalším, kteří významně zasáhli do dějin matematiky a fyziky a ovlivnili mnohé následovníky, byli pythagoreici, vlastně příslušníci jakési sekty pod vedením Pythagora (asi 580-500 př.n.l.). Poprvé uvedli Zemi do pohybu, i když tato myšlenka se prosadila až koncem novověku a astronomicky byla prokázána s konečnou platností až v 18. století. Do jejich řad bývají počítáni Empedoklés, Filolaos, Eudoxos, Hérakleitos a za zakladatele řecké mechaniky je považován Archytas z Tarentu (428-365 př.n.l.). Matematické metody používal i k praktickým fyzikálním aplikacím a k řešení technických problémů. Zabýval se teorií kladky, kola na hřídeli a šroubu, konstruoval mechanizmy poháněné stlačeným vzduchem.

Řekové si nedovedli teoreticky poradit s nejzajímavějšími vlastnostmi přírody, kterou představují pohyb, změna, vznik a zánik věcí. Těmito otázkami se zabývali eleaté na území jižní Itálie. Nejznámějším z eleatů byl Zenón (490-430 př.n.l.), spojovaný s takzvanými aporiemi, rozpornými myšlenkovými důkazy, podle nichž pohyb a změna nemohou existovat. Teprve objev matematické analýzy v 17. století ukázal, i když ne dokonale, jak popsat mechanický pohyb a jak zacházet s nekonečně malými a nekonečně velkými veličinami.

Leukippos z Milétu (asi 490-420 př.n.l.) řešil eleatské problémy nekonečné dělitelnosti tak, že při dělení dojdeme až k malým částečkám, které už dělit nelze a nazval je nedělitelnými, tedy atomy. Obdobně předpokládal, že i prostor má nedělitelné části - amery. Vznikl tak atomismus, který po Leukiposovi rozvíjel Démokritos (asi 460-370 př.n.l.), jehož atomy jsou v neustálém pohybu, který probíhá podle nutnosti, nic není ponecháno náhodě. Jde tedy o strohý mechanický determinismus, podobně jako později u Newtona.

Aristotelés, jako pravděpodobně největší z antických filosofů, který ovlivnil evropské myšlení na více než dvě tisíciletí, položil základy formální logiky jako způsobu vědeckého uvažování. Prováděl pozorování a nevyhýbal se ani experimentování. Pokusil se o vysvětlení zákonitostí pohybu jak pozemských, tak nebeských těles a může být v podstatě považován za prvního fyzika, i když převážně spekulativního. V Athénách založil kolem roku 335 př.n.l. vlastní školu Lykeion (odtud dnešní lyceum), ke které náležela velká knihovna. Jeho dílo je nesmírně rozsáhlé a je jedno z největších, jaké kdy jednotlivec vytvořil. V mnoha svých závěrech se mýlil, není však jeho vinou, že jeho učení bylo ve středověku dogmatizováno a tím bohužel zčásti brzdilo vědecký pokrok.

Z přelomu 4. a 3. st. př.n.l. se dochovala první známá kniha o mechanice, spis nazvaný Mechanické problémy. Za autora byl považován Aristotelés, podle novějších výzkumů ale pochází z doby o něco pozdější, a napsal ho pravděpodobně někdo z jeho žáků z peripatetické školy, pravděpodobně právě Archytas z Tarentu. Někdy se autor uvádí jako Pseudoaristoteles.

Fyzika, a zejména mechanika, dosáhla v helénistickém období (cca 4. až 1.st. př.n.l.), zejména v Alexandrii, vysokého stupně poznání. Byly odhaleny základní zákony statiky, rovnováhy a skládání sil, postupy zjišťování polohy těžiště těles, zákony hydrostatického tlaku, plování a mnoho dalšího. Zakladatelem alexandrijské mechaniky byl Ktesibios, pravděpodobně první z knihovníků neboli vědeckých ředitelů Múseia, které navázalo na Aristotelovu athénskou školu Lykeion a na téměř 600 let se stalo významným střediskem vědy, výzkumu, výuky, uchovávání a rozvíjení nových poznatků. Ktesibiovým následovníkem byl Filón z Bizantia, od kterého se dochovaly úryvky ze souboru spisů, týkajících se použití mechaniky a válečné techniky. Stratón z Lampsaku, který po Aristotelovi a Theofrastovi v 1. polovině 3. st př.n.l. řídil Lykeium, strávil nejprve také několik let v královském paláci v Alexandrii, kde se podílel se na vzniku Múseia. Zabýval se mechanikou těles, kapalin i plynů.

V Řeckých Syracusách působil za vlády Hierona II. ve 3. st. př. n. l. největší z matematiků, fyziků a techniků starověku - Archimédés. Udržoval pravidelnou korespondenci s matematiky v Múseionu. Ve svém díle O metodě, které bylo objeveno až počátkem 20. století, využívá mechaniku a fyzikální představy k intuitivnímu zjištění výsledku a až poté přechází k přesnému důkazu. Zanechal 13 traktátů, věnovaných konkrétním problémům matematiky a fyziky. Pracoval na důkladné teorii mechanické rovnováhy založené na pojmech těžiště a statický moment, které také definoval. Na toto téma se zachoval jeho traktát O rovnováze neboli těžištích rovinných obrazců. Pod Eukleidovým vlivem se snažil o axiomatizaci statiky. Zabýval se principy činnosti jednoduchých strojů – páky, kladky, nakloněné roviny, klínu a ozubeného kola a objevil a formuloval zákonitosti jejich rovnováhy. Významně přispěl k poznatkům hydrostatiky, slavný Archimédův zákon zformuloval v traktátu O plovoucích tělesech. Poslední dva roky svého života, ač do té doby téměř výhradně teoretický vědec, věnoval své umění plně do služeb obrany rodného města a pomocí válečných mechanických strojů, katapultů, balistů, beranů a jeřábů s chapadly ničil římské útočníky.

Nejvýznamnějším fyzikem alexandrijské mechaniky byl Hérón Alexandrijský. Jeho spis Mechanika z 1.st.nl. se dochoval pouze v arabském překladu pod názvem Heronova kniha o zvedání těžkých předmětů a v citátech Pappa Alexandrijského. V první části tohoto díla se již objevuje skládání pohybů podle pravidla rovnonběžníku, zjišťování polohy těžišť těles, reakce v opěrných bodech. Klasifikuje i 5 jednoduchých strojů, jejich vzájemné propojení a také složitější stroje jako jeřáby, zvedáky, lisy, apod.

Aerodynamický tvar - Aerodynamická vztlaková síla - Aerodynamika - Aerostatika - Afélium - Aneroid - Apogeum - Archimédův zákon - Atmosférický tlak

Centrální gravitační pole - Coriolisova síla

Dostředivá síla - Dostředivé zrychlení - Dvojice sil

Einsteinův princip relativity - Elevační úhel

Hmotný bod - Homogenní gravitační pole - Hybnost - Hydraulické zařízení - Hydrodynamický paradox - Hydrodynamika - Hydrostatický paradox - Hydrostatická tlaková síla - Hydrostatický tlak - Hydrostatika

Impuls síly - Inerciální vztažná soustava

Jednoduchý stroj

Kartézská soustava souřadnic - Keplerovy zákony - Kinetická energie - Kmitočet - Kladka - Kladkostroj - Klidové tření - Klín - Kolo na hřídeli - 1. kosmická rychlost - 2. kosmická rychlost - Kruhová rychlost - Křivočarý pohyb

Laminární proudění

Manometr - Mechanická energie - Mechanická práce - Mechanický stroj - Mechanika kapalin a plynů - Mechanika tekutin - Měrná tíha - Moment setrvačnosti - Moment síly

Nakloněná rovina - Neinerciální vztažná soustava - Nerovnoměrný pohyb - Nerovnoměrný pohyb po kružnici - Nerovnoměrný přímočarý pohyb - Newtonovy pohybové zákony - Newtonův gravitační zákon - 1. Newtonův pohybový zákon - 2. Newtonův pohybový zákon - 3. Newtonův pohybový zákon - Normální atmosférický tlak

Objemový průtok - Odpor prostředí - Odporová síla - Odstředivá síla - Osa otáčení - Otáčivý pohyb

Páka - Pascalův zákon - Perigeum - Perihelium - perioda (fyzika) - Pevná kladka - Plování těles - Podtlak - Pohyb - Pohybová energie - Pohyb po kružnici - Pohyb tělesa kolem Slunce - Pohyb tělesa kolem Země - Polární soustava souřadnic - Poloha tělesa - Polohová energie - Polohová energie pružnosti - Polohový vektor - Posuvný pohyb - Potenciální energie - Potenciální energie pružnosti - Pneumatické zařízení - Princip nezávislosti pohybů - Proudění - Průvodič - Přetlak - Převody - Příkon - Přímočarý pohyb - Pumpa

Rameno valivého odporu - Relativita pohybu - Rovnováha sil - Rovnoměrný pohyb - Rovnoměrný pohyb po kružnici - Rovnoměrný přímočarý pohyb - Rovnoměrně zrychlený pohyb po kružnici - Rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb - Rovnovážná poloha - Rozklad sil - Rychlost

Setrvačná síla - Síla - Skládání pohybů - Skládání rychlostí - Skládání sil - Smykové tření - Smykový pohyb - Součinitel klidového tření - Součinitel smykového tření - Součinitel valivého tření - Soustava souřadnic - Spojené nádoby - Stabilita - Stálá rovnovážná poloha

Šroub

Tekutina - Těžiště - Těžnice - Tíha - Tíhová síla - Tíhové zrychlení - Trajektorie - Translace - Tření - Třecí síla - Tuhé těleso - Turbulentní proudění

Účinnost - Úhlová dráha - Úhlová rychlost - Úhlové zrychlení -
Úniková rychlost

Valivé tření - Valivý odpor - Valivý pohyb - Volná kladka - Volná rovnovážná poloha - Volný pád - Vratká rovnovážná poloha - Vrh svislý - Vrh vodorovný - Vrh šikmý - Výkon - Vztažná soustava - Vztlaková síla

Zákon akce a reakce - Zákon setrvačnosti - Zákon síly - Zákon zachování hybnosti - Zákon zachování mechanické energie - Zrychlení

Coriolisova síla - Dostředivá síla - Dostředivé zrychlení - Dráha - Dvojice sil - Frekvence - Gravitační síla - Gravitační zrychlení - Hybnost - Hydrostatická tlaková síla - Hydrostatický tlak - Mechanická energie - Mechanická práce - Měrná tíha - Moment setrvačnosti - Moment síly - Odporová síla - Odstředivá síla - perioda (fyzika) - Pohybová energie - Polohová energie - Příkon - Rychlost - Setrvačná síla - Tíha - Tlaková síla - Třecí síla - Účinnost - Úhlová dráha - Úhlová rychlost - Úhlové zrychlení - Výkon - Vztlaková síla - Zrychlení




#Article 33: Vrh šikmý (106 words)


Vrh šikmý je pohyb tělesa v tíhovém poli, při kterém počáteční rychlost svírá s horizontem nenulový elevační úhel.

Při kladném elevačním úhlu (0° 0 svírající s vodorovným směrem elevační úhel α. Následný pohyb (ve vakuu, resp. při zanedbání odporu vzduchu) se skládá z rovnoměrného přímočarého pohybu touto rychlostí v původním směru (tímto směrem položíme osu x) a z volného pádu (tedy rovnoměrně zrychleného pohybu) ve směru tíhového zrychlení g, který lze ztotožnit s pohybem ve směru osy y. Ve směru osy z tedy pohyb neprobíhá (trajektorií tedy bude rovinná křivka).

Proto platí:

Vyloučením času  a přesunem počátku soustavy souřadnic do bodu  získáme rovnici trajektorie šikmého vrhu:




#Article 34: Historiografie (1780 words)


Dějepis (historická věda) je humanitní a společenská věda zkoumající dějiny (historii) člověka a jeho civilizace na základě studia různých pramenů a s použitím rozličných metod.

Historiografie, též dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti (např. na úrovni jednotlivců, společenských vrstev, národů) určitým systematickým způsobem.

Historiografie je předchůdcem historické vědy v tom smyslu, že před vznikem (kriticky analyzující) historické vědy existovala jen („nevědecká“ a do značné míry uměleckými styly ovlivněná) historiografie. Z jiného hlediska lze historiografii považovat za jeden z výsledků zkoumání historické vědy, protože zobrazuje stav, proudy a cíle historického výzkumu.

Historický výzkum tak, jak jej chápeme dnes, objasňuje, systematizuje a zachovává poznatky vztahující se k dějinám světa a národním a teritoriálním dějinám. Věnuje se dějinám vzniku a rozvoje lidské společnosti a životu jedince v ní, dějinám lidské kultury. Historický výzkum se dále zaměřuje na dějiny lidského vědění a jeho parcializace, věnuje se společenským, politickým a ekonomickým souvislostem v uvedených dějinných procesech.

Sám dějepis se v minulosti bohatě vyvíjel, má své dějiny. V antickém Řecku se původně objevila jednoduchá analistika a díla oslavující vládce, tzv. apoteózy. Později se objevují pokusy o univerzální vylíčení dějin od zrození světa. Průkopníkem racionální přístupu k dějinám byl Hekataios. Za prvního politického historika je označován Hérodotos, který ve svém díle Historiai popisuje historii řecko-perského světa, vznik rozporu mezi těmito civilizacemi, růst perské moci a dějiny řecko-perských válek. Dalším významným řeckým historikem byl Thúkydidés, který popsal dějiny peloponéské války. Na něj navázali např. Theopompos a Xenofón. K významným zdrojům o alexandrovské epoše patří dílo Arriána. Řecké pojetí historiografie a také řečtina měly vliv i v Ptolemaiovském Egyptě. Prvním egyptským historikem se tak stal Manehto se svým dílem Aigyptiaka.

Starověké římské dějepisectví navázalo na řecké. Nejstarší římská historiografická díla jsou také psána řecky nebo rovnou řeckými autory. Z Řeků vyniká např. Polybios, popisující dějiny punských válek, či Poseidónios. Řečtinu jako jazyk vzdělanců ale volili dlouho i římští autoři narození mimo Řecko. Např. Diodóros Sicilský ve své Bibliothéké historiké, Appiános nebo Cassius Dio. Plútarchos rozvinul historiografický žánr biografie, jeho hlavním historickým dílem jsou Životopisy slavných Řeků a Římanů (Bioi paralléloi, tj. Paralelní životopisy), dvacet dva dvojic životopisů významných řeckých a římských osobností. Řečtinu zvolil i židovský historik Flavius Iosephus, když sepisoval dějiny první židovské války. Časem se však objevili i latinsky píšící římští historici, průkopníkem byl Cato starší (Origines) nebo Sallustius (De coniuratione Catilinae, Bellum Iugurthinum). K nejvýznamnějším pak patřil Livius, autor monumentálních dějin Říma Ab urbe condita. Suetonius latinsky napsal Životopisy dvanácti císařů, z pozdních římských autorů je ceněn zejména Ammianus Marcellinus (Res gestae).

Za zakladatele čínské historiografie je považován S’-ma Čchien, autor 2. století př. n. l. Jeho zásadní dílo, Zápisky historika (Š’-ťi), neboli Kniha vrchních písařů, popisuje dějiny Číny od mýtických počátků. Dílo mimořádné svým rozsahem i literární úrovní se stalo vzorem pro pozdější čínské dějepisné knihy, počínaje Kronikou Chanů z 1. století, jejímž autorem je Pan Ku.

V pozdní antice se začala rozvíjet i křesťanská historiografie, k otcům zakladatelům patřil Eusebios z Kaisareie (Historia ecclesiastica) a Svatý Jeroným (Dějiny křesťanského písemnictví). Z raného křesťanského středověku zanechali nejcennější díla Isidor ze Sevilly, který sepsal dějiny gótských, vandalských a suévských králů, Jordanes (De origine actibusque Getarum), Řehoř z Tours, díky jehož dílu Historia Francorum můžeme rekonstruovat dějiny vlivné Franské říše, a Beda Ctihodný, bez jehož Historia ecclesiastica gentis Anglorum by bylo studium raných anglických dějin takřka nemožné. Také Byzanc rozvinula vlastní historiografickou tradici, představoval ji zejména Prokopios z Kaisareie se svým dílem o byzantsko-perských, byzantsko-vandalských a byzantsko-ostrogótských válkách za vlády císaře Justiniána I. Některé práce z vrcholného středověku jsou paradoxně méně ceněny, například dílo Geoffreyho z Monmouthu je považováno za málo důvěryhodné, nicméně mělo velký vliv (rozšířilo například popularitu artušovských legend). Zatímco raně středověká díla sloužila často náboženské ideji, ve středověku se objevila i funkce politická a dokonce již (pre)nacionální, jak je to vidět v případě Saxo Grammatica a jeho Gesta Danorum. Pozdní byzantské dějepravectví reprezentovala například Anna Komnenovna, díky které se dochovala řada cenných informací o první křížové výpravě. K zakladatelům americké historiografie a svědkům evropské kolonizace amerického kontinentu patří Bartolomé de las Casas (O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější).

K nejvýznamnějším historikům islámského zlatého věku patřil v 9. století Muhammad at-Tabarí (Dějiny panovníků a králů), v 10. století Al-Masúdí, ve 14. století pak Ibn Chaldún (zejm. Kitáb al-‘ibar).

Představu, jak má vypadat osvícenská historiografická práce, formuloval Voltaire, například ve své dějepisné knize Le Siècle de Louis XIV. Podobný vliv měl v Anglii David Hume se svou šestidílnou knihou The History of England. Voltaire a Hume byli filozofové, Edward Gibbon již rozvíjel jejich odkaz jako specializovaný historik. Proslul svým dílem The History of the Decline and Fall of the Roman Empire. Romantismus 19. století vnesl do historiografie i emoce a představu o dějinách formovaných silnými osobnostmi - zejm. Thomas Carlyle a jeho The French Revolution: A History. Dílo Julese Micheleta Histoire de France je ukázkou toho, jak historici dějiny nejen popisují, ale mohou přímo formovat způsob, jak dějiny lidé vnímají - byl to Michelet, kdo zavedl pojem renesance pro popis určité epochy a stylu, a dodnes většina lidí při pohledu zpět do dějin Evropy tuto epochu vidí, skrze Micheletův konstrukt dějiny vnímá. 19. století mělo vůbec mimořádný zájem o dějiny umění, z nichž se později stal samostatný obor (Jacob Burckhardt, Hippolyte Taine). Leopold von Ranke pak nastavoval některá základní pravidla vědecké historiografie, která jsou z velké části uznávána dodnes. Opačný přístup, kdy někteří autoři, většinou filozofové, chtěli historii použít jako důkaz nějaké velké myšlenkové koncepce, však v 19. století rovněž kvetl (Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Karl Marx). 19. století bylo také érou zrodu moderních národů a tedy časem velkých syntetických národních historií - např. Dějiny ruského státu Nikolaje Michajloviče Karamzina. Tato nacionalizovaná dějepisná vyprávění dějiny nejen nově uchopovala, ale často přímo formovala národní vědomí a identitu. Ideologie byla ale přítomná ve většině dějepisných knih té doby, dílo Thomase Macaulayho je například uváděno jako klasický příklad dějin z liberálního pohledu. Z historiků 19. století má výsadní postavení Theodor Mommsen tím, že si za své práce vysloužil Nobelovu cenu za literaturu, což se jinak historikům příliš nestává. Nejznámějším Mommsenovým dílem jsou Římské dějiny (Römische Geschichte), které vyšly ve třech dílech v letech 1854–1856. 

Vlivnou historiografickou školou 20. století se stala tzv. škola Annales, pro niž se stala typická spolupráce s dalšími humanitními (antropologie, sociologie, psychologie, etymologie), ale i přírodovědnými a exaktními obory (geografie, statistika, demografie, klimatologie). Za zakladatele a zároveň hlavní představitele první generace (1929–1945) jsou považování Marc Bloch a Lucien Febvre. Nejslavnějším reprezentantem školy se stal ovšem Fernand Braudel, proslulý svým socio-ekonomickým pohledem na dějiny a zájmem o tzv. pomalé procesy (longue durée). Michel Foucault se od konce 60. let 20. století snažil o postmoderní obrat v dějepisectví prosazením konceptu dějin idejí (Dějiny šílenství v době osvícenství, Zrození kliniky, Dějiny sexuality). Součástí postmoderního obratu bylo ustavení tzv. mikrohistorie. Jedním z prvních badatelů, který prosazoval mikrohistorický přístup, byl italský historik Carlo Ginzburg, jehož proslavila kniha Sýr a červi. Populární jsou stále ale i makrohistorické analýzy, pokoušející se s nějakým klíčem uchopit celé dějiny lidstva, jako například Juval Noach Harari ve svém díle Sapiens: od zvířete k božskému jedinci.

Samostatnou větev představují dějiny archeologie, která se začala rozvíjet v 19. století. K nejslavnějším archeologům patří Jean-François Champollion, Howard Carter, Arthur Evans, Flinders Petrie nebo Heinrich Schliemann, kteří objevili a zachránili to, čemu dnes rozumíme pod pojmy starověké nebo historické památky, co tak ale ještě třeba v 17. století nebylo vůbec vnímáno. Archeologie dnes často stojí na pomezí historie a osamostatnělých oborů, jako je egyptologie, asyriologie ad.

V českých zemích se historiografie začala rozvíjet záhy po vzniku českého knížectví v 9. století. První menší záznamy historických událostí se pokoušely od 12. století uceleně shrnout kroniky (Kosmova kronika, Zbraslavská kronika, tzv. Dalimilova kronika, husitské kroniky). Další kroniky byly napsány také v období humanismu, autoři však začínali psát také o dějinách náboženských hnutí, k nimž patřili (o Jednotě bratrské Jan Blahoslav), nebo o dějinách svého stavu (šlechtických rodů či měst). Po porážce českých stavů na Bílé hoře museli protestanté české země opustit; jejich tvorba pak ještě nějakou dobu doznívala v exilu. Domácí katolická historiografie se snažila navázat na tradici české katolické historiografie, avšak s nevelkým úspěchem.

Nový vzestup dějepisectví v českých zemích zaznamenalo až s příchodem osvícenství, které kladlo důraz na kritiku pramenů a jejich edici. Ediční činnost ovšem vedla k bourání starých mýtů (Dobner zpochybnil věrohodnost Hájkovy kroniky) a novému pohledu na některé události českých dějin (Pelcl pozitivně ohodnotil Husovu činnost, Dobrovský přehodnotil pohled na Jana Nepomuckého). Po roce 1820 ovšem začal romantismus osvícenské principy vytlačovat a historiografie měla začít sloužit nacionálním zájmům. Největší dílo sepsal Palacký, který české dějiny charakterizoval jako neustálé potýkání českého a německého živlu.

Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině 19. století s příchodem pozitivismu, který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům (Tomek, Gindely), Jaroslav Goll ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii.

Goll také vychoval na oddělené české pražské univerzitě skupinu žáků, které se začalo říkat „Gollova škola“. Nejednalo se o homogenní skupinu, společné jí však byla gollovská pozitivistická metoda. Mezi hlavní představitele patřil Pekař, Šusta, Novotný, Krofta a Nejedlý. Kromě této skupiny působila ještě starší generace pracující tradičními metodami poplatnými nacionálním, politickým či náboženským požadavkům. Také se od historické vědy začaly oddělovat pomocné vědy historické (Emler, Friedrich) a archeologie (Píč, Niederle). A v neposlední řadě se vyvíjela také historiografie českých Němců, byť pod silným vlivem nacionalismu (Bachmann, Bretholz).

V meziválečném období dále pokračovala činnost pozitivistické historiografie, avšak její zmechanizování a odosobnění vedlo ke skepsi, kritice pozitivistické metodologie (Werstadt, Slavík). Určité východisko představovalo obohacení politických dějin o hospodářsko-sociální dějiny (Mendl), v čemž pokračovala také mladší generace ve 30. letech. Z řady historiků vybočoval Kalista, jenž představil svou vlastní koncepci historikovy práce, jež podle něj měla být tvůrčí činností.

Přeryv v české historiografii znamenala nacistická okupace a nastolení komunistického režimu. O dějinách se muselo oficiálně psát v souladu s marxistickou ideologií. Politicky nevyhovující autoři museli svá díla vydávat pod jménem svého kolegy, který mohl publikovat, nebo jejich práce nevycházely vůbec. Svobodnou vědeckou činnost umožnila až sametová revoluce roku 1989.

Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance.

Mezi metody zkoumání v historiografii náleží:

Historickému bádání jsou nápomocny také pomocné vědy historické i vědní disciplíny formálně od historické vědy oddělené (parcializované), jako je lingvistika, geografie, sociologie, statistika, demografie či kartografie.

Historiografie plní řadu sociálních funkcí. Mezi ty základní, definované Jürgenem Kockou, patří:

O dějinách historiografie




#Article 35: Dějiny Evropy (2014 words)


Prvním příslušníky lidského rodu v Evropě byli Homo antecessor, kteří do ní pronikli před 800 tisíci lety a před 600 tisíci lety se vyvinuli v Homo heidelbergensis a ti zas pod vlivem snižujících se teplot před 250 tisíci lety na Homo neanderthalensis. Stali se nositeli kultur jako Micoquien, Mousterien a Châtelperronian a před 70 tisíci lety osídlili i Přední východ a střední Asii. První Homo sapiens v Evropě se začali nejspíš šířit před 45 tisíci lety Středomořím a na Balkán. Přibližně před 36 500 lety pak přichází ze střední Asie další populace Homo sapiens nazývaná kromaňonci a zakládá kulturu aurignacien a během interglaciálu před 29 tisíci lety z Arabského poloostrova nositelé kultury gravettien. V této době, nejspíš pod vlivem přečíslení nově příchozími vymírají neandrtálci. V období 22 – 10 tisíci lety následují kultury solutréen, magdalenién, hamburská, ahrensburg a swiderian. S koncem poslední doby ledové lidé (ještě jako lovci a sběrači) migrují do Evropy.

Přibližně kolem roku 8 000 př. n. l. začíná s koncem doby ledové v Evropě mezolit, který v regionech méně vhodných pro zemědělství, jako je severní Evropa, trval až do doby 5 – 4 000 př. n. l. Oteplení v této době způsobilo počátek rozsáhlého zalesňování Evropy.

Neolit počíná s příchodem zemědělství, které se do Evropy rozšířilo z Předního východu. V Řecku začíná kolem roku 7 000 př. n. l., ve střední Evropě kolem roku 6 000 př. n. l., v západní Evropě kolem roku 5 000 př. n. l. a nakonec, kolem roku 4 000 př. n. l. i na Britských ostrovech a v jižní Skandinávii. Mezi neolitické kultury patří například kultura s lineární keramikou rozšířená v letech 5 500 – 4 500 př. n. l. ve střední Evropě, kultura Vinča rozšířená mezi 6. a 3. tisíciletím na Balkáně a také tzv. megalitické kultury v západní Evropě a západním Středomoří šířící se od 4. tisíciletí. Dodnes známá a zachovaná naleziště památek megalitické kultury se táhnou téměř polokruhem od Skandinávie, před Britské ostrovy, Francii, Pyrenejský poloostrov až po středomořské ostrovy (kde zahrnují i severoafrické pobřeží); další naleziště jsou v severním Německu, Polsku na Balkáně, v Palestině, Turecku. Jen málo se dosud ví o spojitosti se stavbami podobného charakteru na ostatních kontinentech.

Eneolit nebo chalkolit počíná se zpracováním mědi, v Evropě nejdříve na Balkáně kolem roku 4 500 př. n. l.
V letech 4 000 – 2 700 př. n. l. se ve střední a severní Evropě objevuje kultura s nálevkovitými poháry a jižně od ní v letech 3 400 – 3 000 kultura s kanelovanými poháry. V letech 2 400 – 1800 př. n. l. se po většině Evropy kultura se zvoncovými poháry.

Kolem roku 2 800 př. n. l. se objevují dvě kultury považované za první doložitelné Indoevropany v Evropě, jedná se o kulturu se šňůrovou keramikou a kulturu okrových hrobů rozšířené východní a střední Evropě od Finska po Balkán. Podle jedné z teorií, autochtonní, se tyto kultury vyvinuly z předchozích, podle druhé, migrační, její nositelé byli nově příchozími.

Od 3. tisíciletí př. n. l. počíná v oblasti Egejského moře doba bronzová představovaná mínojskou a kykladskou kulturou a později mykénskou. Ve střední Evropě počíná zpracování bronzu kolem roku 2 300 př. n. l. a dochází k rozvoji únětické kultury.Ta je v letech 1300 – 750 př. n. l. následována kulturou popelnicových polí. Doba železná počíná v Řecku kolem roku 1 200 př. n. l. a kolem roku 700. př. n. l.

První kulturou která je pokládána za keltskou je halštatská, následující kulturu popelnicových polí, rozkládající se od střední Francie po Maďarsko a existující v letech 750 – 450 př. n. l. Byla nahrazena kulturou laténskou existující až do přelomu letopočtu, ta expandovala ze střední Evropy do Španělska, na Balkán, Britské ostrovy a také do Malé Asie. Keltové představující tzv. laténskou kulturu obývali západní, střední a částečně i jižní a východní Evropy. Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a s vlastním náboženstvím. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura) - rozvinuli zemědělství, obchod, nebo umělecké a řemeslné činnosti, mj, šperky a ražbu peněz. V roce 378 př. n. l. vyplenili Keltové Řím a o sto let později také vpadli do Řecka. Užívali i písmo. V 1. století př. n. l. podlehli Keltové v severní Itálii, Galii a Britanii vojenské expanzi Římanů a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Ve Španělsku se Keltové smísily s národem Iberů, neznámého původu. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou, kornštinou a bretonštinou.

Mezi roky 1 200 – 900 př. n. l. nastává v Řecku v souvislosti s invazí mořských národů jako byli Dórové pád mykénské civilizace tzv. Temné období a počíná doba železná. Po ní následuje nový rozkvět a řecká kolonizace Středomoří kdy se Řekové museli bránit Perské říši v rámci řecko-perských válek. Následné spory mezi městskými státy jako peloponéská válka vedly k jejich oslabení a zabrání Makedonií, jejíž pozdější král, Alexandr Veliký dobyl Perskou říši a rozšířil řeckou kulturu na Přední východ, čímž počala epocha helénismu. V 2. století př. n. l. se Řecko stalo součástí Římské říše.

Město Řím bylo Latiny založeno roku 753 př. n. l. kdy Itálii dominovali Etruskové a na severu Veneti a Ligurové. Na počátku 5. století př. n. l. počala klesat etruská moc a Řím se stal republikou, která počala dominovat Středomoří. K další expanzi a rozvoji došlo se vznikem císařství v roce 27 př. n. l.. Římané během své dlouhé vojenské expanze vyvrátili a ovládli území mnoha kultur, např. Kartágo, Kelty v Galii a Británii, antické Řecko, Dacii a Egypt, podmanili si středomoří a část západní Evropy. Po přelomu letopočtu se začalo v Římské říši šířit křesťanství, které roku 313 přestalo být pronásledováno a do roku 392 se postupně se stalo jediným povoleným náboženstvím říše, které nahradilo původní antická náboženství. se naplno rozbíhá stěhování národů. Roku 395 je říše trvale rozdělena na Západořímskou a Východořímskou. Západořímská říše se na konci 4. století v důsledku vnitřních mocenských a ekonomických problémů a stěhování národů, spojeného s příchodem nových většinou germánských kmenů, postupně rozkládala a definitivně zaniká roku 476 zaniká. Východořímská říše nazývaná později historiky jako Byzantská říše, přetrvala až do roku 1453, kdy podlehla expanzi Osmanských Turků. 

Stěhování národů je období pozdního starověku, začínající ve 4. století, kdy nově příchozí germánské kmeny pronikaly na území Římské říše. Z konce tohoto období, z 5. a 6. století, se nám dochovaly první jisté písemné zmínky o Slovanech (nazývaných v raně středověkých německých análech jménem Venetové) a Avarech.

Mezi další evropská etnika patřili Germáni kteří mezi lety 750 – 100 př. n. l. expandovali z jižní Skandinávie a Jutského poloostrova na jih a střetli se s Římany a Kelty. Na konci starověku, během stěhování národů, pak osídlili rozsáhlá území Evropy.

Východní část Balkánského poloostrova obývali Thrákové, skupina indoevropských kmenů, kteří byli postupně helenizováni, romanizováni a nakonec slavizovány. Jejich blízkými příbuznými byli Dákové a Getové, předci dnešních Rumunů. Východní Balkán obývali jistou dobu také Frýgové, jeden z mořských národů, byli však Thráky vytlačeni do Malé Asie. Západní Balkán byl obydlen Ilyry, kteří byli později z větší části romanizováni a později slavizováni, druhá část se stala předky Albánců.

Severní Černomoří osídlili mezi roky 800 – 400 př. n. l. nomádské kmeny Skytů íránského původu, východně od nich pak žili příbuzné kmeny Sarmatů. Před Skyty obývali tuto oblast Kimmeriové, kteří se poté rozdělili na dvě skupiny, jedna z nich pronikla na Balkán a splynula s Thráky, druhá na Kavkaz. Území mezi Vislou a horním Dněprem obývalo záhadné etnikum Venedů, zmiňované římskými autory. Mezi další tajemná etnika starověké východní Evropy patří Fenni, Aesti a Sitones.

Za počátek evropského středověku je považován pád Západořímské říše v roce 476, případně příchod Slovanů do Střední Evropy v 5.-6. století chápaný jako konec stěhování národů. V bývalé Západořímské říši na počátku středověku dochází k formování nových států a ke změně společnosti na feudální. Vizigóti vyznávající ariánské křesťanství vytvořili po roce 419 v jižní Gali a Hispanii Vizigotské království (419-720) a v severní Galii přijal kmen Franků katolickou víru, vojensky si podrobil sousední kmeny a vytvořil tak Franskou říší (481–843). V 5. a 6. století je území střední Evropy na východ od řek Labe a Sála, východní Evropy i Balkánu obýváno Slovany. Před christianizací Slovanů patřily mezi dodnes zaznamenaná kulturně-náboženská centra slovanského náboženství např. chrámy v Retře nebo v Arkoně (do roku 1168). Mezi doložené slovanské politické útvary patřily např. některé kmenové svazy Polabských Slovanů (např. svaz Luticů či Oboritů), Sámova říše (624–659), Velkomoravská říše (833–906), Bulharská říše v 7. století, Kyjevská Rus (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko, České knížectví v 9. století a Polsko roku 960. Počátkem 8. století pronikají do Hispánie muslimští Arabové a Berbeři z oblasti dnešního Maroka. Muslimům se podařilo rozvrátit Vizigotskou říši, ovládnout Pyrenejský poloostrov a vytvořit zde Córdobský emirát (756–929). V další expanzi do Evropy muslimy zastavili Frankové. V 8. – 11. století podnikali skandinávští mořeplavci zvaní vikingové válečné či obchodní cesty do různých částí Evropy. Vikingové se dostali také na Faerské ostrovy, kolonizovali Island a Grónsko a okolo roku 985 odtud pronikli do Severní Ameriky, kde zbudovali později zaniklou osadu v severní části Newfoundlandu. V roce 895 do Evropy pronikli Maďaři, usadili se v Uherských nížinách a roku 1000 zde založili Uherské království (1000–1918). Na počátku 10. století vzniká Svatá říše římská, která začíná dominovat střední Evropě.

Východořímská říše zažila na počátku středověku svůj rozkvět a zabrala velkou část Středomoří, včetně Itálie a jižního Balkánu. Na počátku 7. století však začala být ohrožována arabskou expanzí, která připravila říši o dvě třetiny území a ukončila etapu pozdní antiky. Od té doby se mluví o Byzantské říši, která na konci 10. století zažila nový rozkvět. Na počátku 13. století počala opět upadat pod vlivem křižáckých válek a roku 1453 bylo její hlavní město Konstantinopol definitivně dobyto osmanskými Turky.

Od 11. století dochází k rozkvětu západní, jižní a střední Evropy a došlo k procesu velké kolonizace. Také je znovudobyt Pyrenejský poloostrov v rámci reconquisty, dokončena christianizace východní Evropy a dočasné územní zisky křesťanům přináší křižácké války. Dochází k posílení královské moci například v Anglii, Francii, Čechách a Království obojí Sicílie, zatímco Itálie a Německo tvořící Svatou říši Římskou zůstávají politicky rozdrobené.

Vrcholný středověk končí ve 14. století krizí pozdního středověku, kdy Evropu zasáhla morová epidemie, hladomory, války, náboženské spory a lidová povstání. Zatímco v západní Evropě dochází k dalšímu posílení královské moci ve Francii, Anglii a nově vzniklém Španělsku, ve střední Evropě se prosazuje stavovský systém oslabující moc krále.

Jako počátek evropského novověku bývá tradičně považováno objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492, případně vystoupení Martina Luthera roku 1517, které vedlo ke vzniku reformace. V této době se evropská intelektuální elita snaží navazovat na antický svět, čímž dává vzniknout renesanci a humanismu, dochází k významným zámořským objevům, zároveň se však jedná o období náboženských válek a především ve střední Evropě procesů s čarodějnicemi. Během 18. století je raný novověk ukončen nástupem osvícenství, pod jehož vlivem se počíná prosazovat panovnický absolutismus a průmyslové revoluce.

Na konci 18. století počíná radikální proměna evropské společnosti v souvislosti s nástupem průmyslové revoluce. Dochází také k společenské proměně směrem k republikánství představované Americkou válkou za nezávislost a především Francouzskou revolucí. Během 19. století se pak Evropou šíří nové myšlenky liberalismu, socialismu a nacionalismu. Politicky začíná dominovat několik málo států: Velká Británie, Francie, Prusko, Rakousko-Uhersko a Rusko, které se snaží úspěšně i neúspěšně získat rozsáhlé kolonie. V druhé polovině 19. století také dochází ke sjednocení Německa a Itálie.

Počátek 20. století byl poznamenán první světovou válkou, která vyústila v rozpad Rakouska-Uherska na národní státy a přerod Ruska v Sovětský svaz. Na konci 20. let pak Evropu zasáhla Velká hospodářská krize, která přispěla k rozvoji nacismu v Německu a vyvolání druhé světové války. Po ní došlo k rozdělení Evropy na Západní blok, držící se ideálů demokracie a tržní ekonomiky, a Východní blok, držící se ideálů socialismu, představovaný Sovětským svazem a jeho satelity. Po rozpadu Východního bloku se tyto státy snažily přiblížit západní Evropě, s čímž souvisí rozšiřování Evropské unie na bývalé komunistické země.




#Article 36: Dějiny Belgie (3481 words)


Dějiny území Belgického království jsou propleteny s dějinami Nizozemska, Německa, Francie a Lucemburska. Po většinu historie bylo území dnešní Belgie buď částí většího státního celku (Franská říše), nebo bylo rozdrobeno do menších útvarů (Brabantské vévodství, Flanderské hrabství, Lutyšské knížectví, Lucemburské hrabství). Strategická poloha tohoto území ho rovněž předurčila být pověstným “bojištěm Evropy” – osudové bitvy velkých mezinárodních konfliktů se odehrávaly na území Belgie již za osmdesátileté a třicetileté války, později i za první a druhé světové války. Belgické dějiny jsou poznamenány též potýkáním dvou jazykových skupin, vlámsky (nizozemsky) mluvícího severu a francouzsky mluvícího jihu (Valonska). Prvním, kdo tyto dvě jednotky spojil do jednoho celku, byl římský císař a burgundský vévoda Karel V. v rámci své pragmatické sankce z roku 1549. Oddělení tohoto území od Nizozemska utvrdila osmdesátiletá válka (1568–1648). Poté ho však ovládaly různé cizí mocnosti - Španělé, Rakušané i Francouzi. Politická nesuverenita nijak ovšem nebránila rozkvětu obchodu a kultury. Belgie se stala jedním z evropských epicenter průmyslové revoluce, rozvoje měšťanské třídy a společnosti založené na obchodu. Moderní Belgie vznikla roku 1830, díky belgické revoluci. Jazyková hranice však nikdy zcela nezmizela a střet vlámské a valonské části země naplňuje moderní politické dějiny Belgie. Belgie byla postupně, od 70. let 20. století, federalizována a nezřídka se diskutuje i o možnosti jejího rozdělení na dva státy. K belgickým dějinám patří i koloniální dobrodružství, které tento malý stát zahájil v 19. století, především v centrální Africe. Bilance belgického kolonialismu patří k nejkrvavějším – její součástí jsou miliony mrtvých domorodců. Kolonie získaly nezávislost v 60. letech 20. století. V poválečném období se Belgie stala typickým západoevropským sociálním státem, cílem masivní migrace z Afriky a Blízkého východu, propagátorem liberalizačních trendů (povolení eutanazie či sňatků gayů) a také lídrem evropského integračního procesu. Brusel není jen hlavním městem Belgie, ale i sídlem hlavních institucí Evropské unie – Evropské komise a Evropského parlamentu. Sídlí v něm také velitelství vojenské aliance NATO, k jehož zakladatelům Belgie rovněž patřila.

Na území Belgie, nedaleko městečka Engis, byly v letech 1829–30 objeveny vůbec první pozůstatky lidského druhu, který pak získal jméno podle pozdějších objevů v údolí Neanderthal v Německu – člověk neandrtálský. Neandrtálci žili na území Belgie již 100 000 let př. n. l.

V neolitu zasahovala na belgické území kultura s lineární keramikou. Specifické na jejích projevech v Belgii bylo jinde nepříliš obvyklé opevňování vesnic zdmi. K nejcennějším pozůstatkům po této kultuře patří doly ve Spiennes, kde neolitičtí obyvatelé těžili pazourky, a které byly roku 2000 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. První zemědělskou kulturou na území Belgie byla michelsberská kultura.

Ve třetím a na konci čtvrtého tisíciletí př. n. l. celé území vykazovalo relativně malé lidské osídlení. Změna přišla na konci doby bronzové, okolo roku 1750 př. n. l., kdy území začaly osídlovat různé kmeny, které Římané později označovaly za keltské, byť zejména obyvatelstvo na severu možná keltské nebylo. Tyto nové kmeny sebou přinesly kulturu popelnicových polí, později kulturu halštatskou a laténskou. Z doby zhruba 500 př. n. l. je doložen obchod se Středomořím, z doby kolem roku 150 př. n. l. ražba mincí. Římané užívali pro všechny Kelty v této oblasti termín Belgové a odtud také pochází dnešní slovo Belgie.

V letech 59 – 52 př. n. l. si  Belgy podrobil římský vůdce Julius Caesar a připojil jejich území k Římské říši. Ve svých zápiscích přitom Belgy označil za “nejstatečnější z Galů”. V roce 27 př. n. l. byla z území Belgů vytvořena provincie Gallia Belgica s hlavním městem v Remeši. Za Domiciána (81–96) byla z Belgiky oddělena Germania Inferior a Germania Superior. V roce 300 byla Belgica rozdělena na Belgica Prima s hlavním městem v Trevíru a Belgica Secunda s hlavním městem v Remeši. 

V letech 406–407 obsadili Belgii Germáni – Frankové. Severní část dnešního území se velmi germanizovala, zatímco na jihu zůstali latinsky hovořící Galořímané - to byl prapočátek současného jazykového rozštěpení země. V roce 450 Frankové expandovali do Galie, kde založili Franskou říši, jejíž součástí byla i Belgie. Během 7. století byli christianizováni, přičemž klíčovou úlohu sehrál Servatius z Tongerenu. Západní část byla součástí Neustrie, východní Austrasie. Po rozpadu Franské říše v roce 843 byla většina Belgie, včetně východních Flander, součástí Svaté říše římské, zatímco většina Flander byla lénem francouzského krále.

V roce 1384 zdědil Flandry burgundský vévoda Filip Smělý. Belgie se tak stala součástí vévodství burgundského. V roce 1477 však Karel Smělý zahynul v bitvě u Nancy, čímž burgundští vévodové vymřeli. Belgii a vůbec celé Nizozemí zdědili Habsburkové. Po rozdělení habsburské dynastie patřila Belgie nejprve španělským Habsburkům (1553–1713), pak rakouským (1713–1794).

Pod těmito různými vládci, a zvláště mezi 12. a 17. stoletím, se díky své výhodné poloze stávala belgická města významnými centry obchodu, průmyslu a umění. Vlámští malířští mistři (Peter Paul Rubens, Anthonis van Dyck, Pieter Breughel) byli ve své době nejoceňovanějšími v celé Evropě.

V roce 1795 Belgii anektovala Francie v čele s Napoleonem, a po jeho porážce na základě výsledku Vídeňského kongresu (1815) připadla Nizozemí.

Po povstání, které vzniklo v bruselském operním divadle La Monnaie, vyhlásila 4. října 1830 provizorní belgická vláda nezávislost na Nizozemsku. Byla vytvořena parlamentní monarchie a 21. července 1831 na belgický trůn nastoupil král Leopold I. Belgický z ernestinské linie Wettinů (rod Sasko–Coburg–Gotha). V tento den slaví Belgičané Den nezávislosti. Belgické ústavní zřízení pak bylo po celé 19. století vzorem pro evropské liberály.

Během vlády Leopolda II. (1865–1909) získala Belgie kolonii v Kongu, jejíž přírodní bohatství nemilosrdně vydrancovala, samozřejmě s velkým ziskem. Kolonie nejdříve patřila přímo králi, ale roku 1908, po masivní mezinárodní kritice belgického monarchy, byla předána státu a přejmenována na Belgické Kongo. Tato formální změna ovšem zásadní zlepšení situace domorodců nepřinesla. Belgické koloniální vykořisťování v centrální Africe bývá většinou hodnoceno jako mnohem horší než francouzské na severu, německé na jihovýchodě nebo britské na jihu kontinentu. Mezi lety 1880–1920 populace Konga klesla na polovinu. Počet obětí teroru dosáhl k deseti milionům. Proti spontánně vznikajícím hnutím odporu nekompromisně zasahovala armáda.

Po vypuknutí první světové války, Německo napadlo neutrální Belgii a Lucembursko, v rámci tzv. Schlieffenova plánu. Snažilo se obejít francouzské opevnění a přes Belgii rychle zaútočit na Paříž. Ohrožení Francie přimělo Británii vstoupit do války. Jako odůvodnění použila spojeneckou smlouvu s Belgií z roku 1839. Belgická armáda během prvních dnů po napadení kladla tvrdohlavý odpor, ačkoli Němci spoléhali na to, že by mohla nechat německá vojska snadno projít. Tomu se postavil zejména král Albert I. „Belgie je národ, nikoli silnice,“ je jeho slavný výrok z této doby, který z něj učinil národního hrdinu, ačkoli Belgičané desetinásobné německé přesile samozřejmě podlehli. Zdrželi však Němce na svém území téměř měsíc, což dalo francouzským a britským silám čas se připravit na protiútok na Marně. Německý “závod k moři” Belgičané zastavili zejména v památné bitvě na řece Yseru.

Část belgických jednotek po porážce ustoupila na území Francie, k Le Havru. Tyto belgické jednotky bojovaly na západní frontě až do roku 1918. Do Francie a Nizozemska odešlo také 1,4 milionu uprchlíků. Jednotky z belgického Konga sehrály hlavní roli v Africké kampani. Němečtí útočníci se setkali i s odporem obyvatelstva záškodnickými akcemi, včetně ničení železničních tratí, na což odpovídali brutálním terorem. Okolo 6000 civilistů bylo okupačními jednotkami zastřeleno, hlavně v prvních měsících války.

Belgie pak byla čtyři roky okupována. Během této doby platilo stanné právo. Obyvatelstvo většinou reagovalo pasivním odporem. Nepříjemným rysem okupace bylo, že se Němci pokusili zneužít jazykově-národnostního rozštěpení Belgie, aby narušili vyvřelý odpor vůči agresivnímu germánství. Vlámské obyvatelstvo označovali za utlačované a snažili se mu poskytovat různé výhody (tzv. flamenpolitik). Mj. zavedli vyučování vlámštiny na školách. Tato politika zanechala trvalé důsledky a takto rozdmýchané „vlámské národní vědomí“ už nikdy zcela nevyhaslo. Belgie během okupace též čelila potravinové krizi. Mezinárodní pomoc zorganizoval bývalý americký prezident Herbert Hoover (Commission for Relief in Belgium). S německým souhlasem – a k britské nevoli – jeho organizace nakonec sytila až 10 milionů lidí denně. Často je to označováno za jeden z nejpozoruhodnějších humanitárních výkonů v dějinách. Ekonomicky byla země ovšem okupanty zcela zplundrována, tisíce strojů, ba celé továrny byly odvezeny do Německa. Odvezeny byly i stroje, které Němci nemohli přímo využít – posloužily jako šrot pro německé ocelárny.

V závěru války se na území Belgie odehrála i neblaze proslulá bitva u Yper, kde byl prvně užit bojový plyn yperit.

Zatímco v roce 1914 měla Belgie jednu z nejlépe fungujících ekonomik v Evropě, v roce 1919, rok po konci války a okupace, činila nezaměstnanost hrozivých 80 procent. Vláda po válce kupříkladu disponovala jen 81 lokomotivami, ačkoli před válkou jich měla 3470. Po válce vedla všeobecná demoralizace k útokům na skutečné i domnělé kolaboranty s Němci a válečné zbohatlíky, pouliční násilí vláda zvládala jen s obtížemi. Přesto se situace rychle uklidnila a i ekonomická situace se začala rychle zlepšovat. Už v roce 1920 Belgie ukázala svou sílu uspořádáním prvních poválečných olympijských her v Antverpách. V roce 1921 Lucembursko vytvořilo s Belgií hospodářskou unii, což ekonomice také značně pomohlo. Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat belgický frank na lucemburském území a naopak.

Belgie byla jednou ze zemí, které Versailleská mírová smlouva přála – německé válečné reparace byly stanoveny na 12,5 miliard liber šterlinků. V letech 1923–1926 belgická armáda vstoupila i na německé území, aby vyplácení reparací zajistila. O účelnosti této politiky a jejím vlivu na růst resentimentů a nacismu v Německu se ovšem dodnes diskutuje. Po válce získala Belgie též dva pruské okresy Eupen a Malmédy, čímž získala německy mluvící menšinu, již má na svém území dosud. Belgie po válce požadovala i některá nizozemská území – Nizozemce Belgičané označovali za německé spolupachatele. Tyto požadavky však uspokojeny nebyly.

Dvacátá léta byla v Belgii dobou ekonomického, ale i kulturního rozkvětu. Dařilo se avantgardnímu umění (René Magritte, Paul Delvaux) a vznikla též osobitá tradice belgického komiksu (Hergého Tintin ad.).

V roce 1925 byla Belgie pověřena správou bývalé Německé východní Afriky, která hraničila s Belgickým Kongem na východě. Území se tehdy nazývalo obvykle Ruanda-Urundi (dnes jde o dva nezávislé státy: Rwanda a Burundi). Belgičané slíbili podporovat vzdělanost, tento slib však nesplnili: když v roce 1962 Belgie koloniální moc nad tímto územím ztratila, bylo na něm napočítáno jen 100 Afričanů se střední školou.

Tak jako před první světovou válkou, i před tou druhou Belgie věřila, že ji ochrání její neutralita. I tentokrát šlo o omyl. 10. května 1940 byla země napadena německou armádou. Po 18 dnech bojů se Belgie a její vrchní velitel  Leopold III. vzdali. Premiér Hubert Pierlot odešel do Londýna, kde vytvořil exilovou vládu. Odešla i značná část armády, která pak bojovala po boku spojenců a podílela se i na vylodění v Normandii roku 1944 (známá Pironova brigáda). Jako v minulé válce, i tentokrát sehrály značnou roli jednotky Belgického Konga, které se zapojily do války proti Italům ve východní Africe. Konžští vojáci sloužili také na Blízkém východě a v Barmě. Belgické Kongo sehrálo také značnou roli jako zásobárna surovin, včetně uranu - uran použitý v projektu Manhattan a v atomových bombách vypuštěných Američany na Hirošimu a Nagasaki pocházel právě odtud.

Území Belgie bylo během okupace řízeno německou vojenskou vládou. Neblaze proslula bývalá pevnost v Breendonku, nedaleko Mechelenu, kterou nacisté použili k věznění Židů, politických vězňů a odbojářů. Z 3500 vězněných v Breendonku mezi lety 1940–44 zemřelo 1733. Židé na okupaci doplatili nejvíce. V roce 1940 žilo v Belgii téměř 70 000 Židů. Z nich bylo 46% deportováno z tranzitního tábora Mechelen, zatímco dalších 5034 lidí bylo deportováno přes internační tábor Drancy (poblíž Paříže). Od léta 1942 do 1944 odjelo z Belgie osmadvacet transportů s 25 257 Židy a 351 Romy do východní Evropy. Jejich cílem byl často tábor smrti v Osvětimi. Na konci války se vrátilo pouze 1205 deportovaných.

Odboj proti německým okupantům byl silný, byť značně roztříštěný. Vláda v exilu podporovala organizaci Armée Secrète, nicméně šlo spíše o zastřešující termín řady nezávislých center. Některé organizace byly velmi levicové, jako komunistická Front de l'Indépendance, jiné krajně pravicové jako Légion Belge, další, jako Groupe G, politicky vyhraněné nebyly. Belgický odboj mj. zorganizoval evakuaci asi 14 000 spojeneckých letců na Gibraltar. Existovala ovšem i kolaborace, ať už vlámská (DeVlag, Vlaamsch Nationaal Verbond), nebo valonská (rexistické hnutí).

Belgie byla osvobozena na konci roku 1944, britskou, kanadskou a americkou armádou. 3. září 1944 velšské gardy osvobodily Brusel. Britská 2. armáda obsadila 4. září 1944 Antverpy, klíčové pro zásobování armád. Znovudobytí Antverp bylo také hlavním cílem německé protiofenzivy v Ardenách. Ta vyústila v těžké boje na belgické půdě během zimy 1944–45. Avšak německý útok byl odražen, mj. i za pomoci 100 000 mobilizovaných Belgičanů z osvobozených území. Po porážce Německa belgičtí vojáci okupovali i část západního Německa. Poslední belgičtí vojáci opustili Německo až v roce 2002.

Po konci války vyvstala otázka, zda se má do čela státu vrátit král Leopold III., který se roku 1940 vzdal německé armádě a na rozdíl od vlády neodjel ze země. Dokonce se za války několikrát setkal s německým diktátorem Hitlerem, což na část veřejnosti působilo jako kolaborace - tento postoj formulovala zvláště levice. Situace skončila jakýmsi patem, kdy formálně král byl králem, ale zůstával v exilu ve Švýcarsku, zatímco povinnosti doma za něj plnil jeho bratr, princ Charles. Roku 1950 bylo vypsáno referendum o tom, zda se má král vrátit. Ačkoli celkový výsledek byl poměrně jasný - 57,6 procent hlasovalo pro Leopoldův návrat, problém byl, že referendum odhalilo a zesílilo národnostní rozštěp - Vlámové volili jasně pro návrat krále (70 procent), Valoni ovšem spíše proti (58 procenty). Levice na valonských územích pak uspořádala velké protesty a hrozila i generální stávkou. Sám Leopold situaci vyřešil tím, že 16. července 1951 abdikoval ve prospěch svého tehdy dvacetiletého syna Baudouina.

Po dvou bolestných zkušenostech s nerespektovanou neutralitou se Belgičané po válce stali velkými příznivci kolektivní bezpečnosti. Byli zakládajícími členy NATO. Roli Belgie v tomto procesu symbolizuje i to, že se Brusel stal sídlem ústředí této vojenské aliance. V roce 1951 se jednotka dobrovolníků v rámci belgické armády zapojila i do korejské války proti Číňanům a Severokorejcům. Zúčastnila se několika klíčových bitev, zabito bylo přes 300 Belgičanů. Poslední belgičtí vojáci se vrátili z Koreje v roce 1955.

Další belgickou strategií se stala regionální i evropská integrace. Již 5. září 1944 byla vytvořena Beneluxská celní unie. Reálně začala fungovat v roce 1948. V roce 1960 byla nahrazena Beneluxskou ekonomickou unií. Belgie byla také jedním ze zakládajících členů Evropského společenství uhlí a oceli v červenci 1952 a z ní vycházejícího Evropského hospodářského společenství vytvořeného Římskou smlouvou 25. března 1957. To byl základ budoucí Evropské unie. Klíčovou osobností počátku integračního procesu, jak beneluxského, tak západoevropského, byl mnohonásobný belgický ministr zahraničí a premiér Paul-Henri Spaak, sociální demokrat, který stanul též v čele NATO a byl prvním předsedou Evropského parlamentu.

Poválečné ekonomice silně pomohl americký Marshallův plán. Belgie díky němu získala v letech 1948 až 1951 finanční injekci 559 milionů dolarů, které nemusela nikdy splatit. Shodou okolností, vzhledem ke zvláštní síti lokálních organizací spravujících americkou pomoc, mimořádně díky tomu vzrostl vliv odborů v belgické společnosti. Jinak struktura nově budovaného hospodářství vycházela z poválečného keynesiánského konsensu. Výsledkem byl fascinující ekonomický růst v následujících 30 letech. Ten byl typický pro celou západní Evropu, ale Belgie v něm hrála roli premianta. Začalo se hovořit o belgickém hospodářském zázraku. Mocně vzrostla životní úroveň. Podle jedné studie belgičtí pracovníci vydělali do roku 1961 o 50 procent víc než jejich protějšky v Itálii a o 40 procent víc než v sousedním Nizozemsku. 

Přesto měl tento pozitivní proces jeden sporný důsledek. Vlámské území bylo po válce mnohem více zničené a zaostalé než valonské. Především Flandry proto čerpaly z Marshallova plánu. Zahájily tak dynamický růst a ze zaostalejší, zemědělské části země se rychle stala prosperující oblast. Problém byl, že to nebylo doprovázeno adekvátním růstem ve Valonsku. Tato oblast, jejíž bohatství spočívalo tradičně v těžbě uhlí a těžkém průmyslu, spíše stagnovala a přechod k postindustriální společnosti a krize uhelného a těžkého průmyslu od 60. let (a zvláště pak od roku 1973) ekonomický rozštěp země ještě prohloubily. Vzhledem k tomu, že tento rozštěp kopíroval i rozštěp národnostní, stal se nacionální problém pro Belgii od 60. let ústředním vnitropolitickým tématem. Když roku 1960 nespokojení valonští dělníci vyhlásili generální stávku, jejich vlámští kolegové se k nim nepřipojili. Výsledkem byl vznik tzv. renardismu (podle odboráře André Renarda), který kombinoval militantní socialismus s valonským nacionalismem. Byli to tudíž paradoxně valonští dělníci, kteří začali jako první mluvit o federalizaci Belgie. Brzy se tématu ovšemže chytli i vlámští nacionalisté.

Navíc vše zesiloval i problém náboženství - Valoni jsou převážně katolíci, Vlámové protestanti. Právě nábožensky podbarvenými spory v 50. letech boje začaly - tzv. válkou o školy, kde šlo o to, zda mají katoličtí kněží bez pedagogického vzdělání učit na belgických státních školách. Spor byl roku 1958 zažehnán kompromisem, ale v průběhu 60. let plynule přešel ve spor jazykový. Vlámové začali požadovat zrovnoprávnění vlámštiny (de facto nizozemštiny) (do roku 1967 neexistoval ani nizozemský text ústavy). Začalo se hovořit o tzv. jazykové válce. Vyvrcholila v roce 1968 rozdělením katolické univerzity v Lovani na dvě části, vlámskou a valonskou (Katholieke Universiteit Leuven a Université Catholique de Louvain). Brzy se rozštěpily i hlavní politické strany podle národnostního klíče. Cesta k federalizaci byla otevřena.

V 50. a 60. letech ovšem musela Belgie čelit ještě další otázce - svému koloniálnímu dědictví. Už od 50. let se mluvilo o nutnosti dekolonizace, ovšem ta byla naplánována jako dosti pozvolný proces. Po vypuknutí povstání v Kongu roku 1959, jež vedl Patrice Lumumba, však bylo jasné, že vše půjde mnohem rychleji. Roku 1960 Kongo vyhlásilo republiku a belgické vojenské síly zůstaly pasivní, a to i tehdy, když černošské davy začaly útočit na bílé obyvatelstvo. Zorganizovaly pouze evakuaci belgických občanů. Situace se však rychle komplikovala - jižní část Konga, tzv. Katanga, vyhlásila nezávislost, s podporou části belgických důstojníků. Navíc se v rámci studené války Sovětský svaz snažil nastalé situace využít a vtáhnout Lumumbův režim do východního bloku. Belgičané tak podpořili pravicového Josepha Mobutua, který se proti Lumumbovi postavil. Výsledkem bylo Lumumbovo zavraždění a občanská válka. Mobutu v ní zvítězil a zemi přejmenoval na Zaire.

Federalizace Belgie proběhla v pěti etapách v období od roku 1970 do roku 2001. Prvním signálem byl v roce 1968 rozpad univerzity v Lovani na vlámskou a francouzskou univerzitu. Roku 1970 byl do ústavy zanesen princip tří „kulturních společenství“ (vlámské, frankofonní a germanofonní) a tři územní „regiony“. V roce 1980 z názvů společenství odpadlo slovo „kulturní“, všechna tři společenství a rovněž vlámský i valonský region zřídila své „rady“ (parlamenty) a „exekutivu“ (vlády). Rada i vláda valonského společenství se však sloučila s radou a vládou valonského regionu. V letech 1988–1989 zřídil vlastní parlament a vládu i Region Brusel - hlavní město, současně byla regionům předána pravomoc nad veřejnými pracemi a dopravou a společenstvím působnost v oblasti vzdělávání. V roce 1993 se do ústavy dostala formulace, že „Belgie je federální stát, který se skládá ze společenství a regionů“, čímž se stala Belgie federací de iure, a společenství a regiony získaly další kompetence. Pátou etapou federalizace byly v roce 2001 Lambermontská a Lombardská dohoda, kterou do kompetence regionů přešlo i zemědělství, mořský rybolov, zahraniční obchod, otázky volebních výdajů, financování politických stran a regionální rozvoj. Lombardská dohoda rozdělila parlament Bruselského regionu na frankofonní a vlámskou část se zákazem majorizace.

Po roce 2000 sílí na vlámské straně snahy o úplné rozdělení Belgie. Filip Dewinter, předseda nacionalistické strany Vlámský zájem, požaduje „sametový rozvod“, za jehož vzor považuje rozdělení Československa v roce 1993, rovněž vlámští křesťanští demokraté (předseda Yves Leterme) podporují další prohlubování autonomie. Hlavní překážkou rozdělení je dvojjazyčné hlavní město Brusel. Dne 13. listopadu 2006 belgická televize odvysílala fiktivní vyhlášení vlámské nezávislosti, za tento žert bylo vedení televize kritizováno.

Po roce 1990 Belgie zažívá období poklesu a mnoha problémů. V ekonomické oblasti musely vlády po roce 1992 začít řešit otázku státního dluhu, který se dotkl hranice 130 procent HDP. Podařilo se jim sice dluhovou spirálu zastavit, ale za cenu frustrace části veřejnosti. Frustrace, která se ihned přebarvila do nacionálních barev. 

V roce 1996 otřásl Belgií skandál kolem sadistického pedofila Marca Dutrouxe. Ukázalo se, že pedofilní sítě prorostly až do nejvyšších míst politiky a že státní aparát, včetně justice, de facto pedofilnímu spiknutí pomáhal, byť spíše kvůli své byrokratičnosti a neschopnosti. 

Belgie zůstala věrna tradici velmi liberální politiky, takže v roce 2002 povolila jako druhá země na světě (po Nizozemsku) eutanázii, v roce 2003 pak jako druhá  na světě (opět po Nizozemsku) umožnila sňatky osob stejného pohlaví a roku 2005 adopci dětí homosexuály. Politická scéna je nicméně stále více paralyzovaná národnostním rozštěpem - po volbách v roce 2010 Belgie vytvořila světový rekord v době od voleb, kdy se politici nedokázali dohodnout na vládním uspořádání (541 dní). 

Dalším problémem se stalo přistěhovalectví, zejména z muslimských zemí. To bylo dlouho podporováno, mj. i kvůli tomu, že přistěhovalci ředili národnostní problém a politici dlouho věřili, že právě oni budou tmel rozdělené společnosti, lidé s belgickou a nikoli vlámskou či valonskou identitou. Velká část muslimských přistěhovalců však belgickou identitu nepřijala. S nástupem vlny sunnitského fundamentalismu (reprezentovaného zejména Islámským státem) se řada belgických muslimů radikalizovala - po teroristických útocích v Paříži roku 2015, při nichž bylo zavražděno 130 lidí, se ukázalo, že teroristická síť má zázemí právě v Belgii, a že státní aparát není schopen tomuto problému čelit.




#Article 37: Tíhové zrychlení (424 words)


Tíhové zrychlení je zrychlení volného pádu těles zanedbatelných rozměrů (hmotných bodů) v dané vztažné soustavě a představuje superpozici gravitačních a setrvačných zrychlení působících na tělesa v této soustavě. 

Nejčastěji se tíhovým zrychlením míní speciální případ zrychlení volného pádu v soustavě spojené s povrchem kosmického tělesa (například Země); hlavní složkou tíhového zrychlení je gravitační zrychlení vyvolané tímto tělesem, ale pokud se jedná o rotující těleso (a tedy i Zemi), působí kromě gravitační síly také odstředivá síla, což je setrvačná síla vznikající v důsledku otáčení tělesa kolem jeho osy. Proto je tíhové zrychlení na rovníku menší než na pólech.

Beztížný stav nastává ve vztažných soustavách, ve kterých je tíhové zrychlení nulové, tedy skládající se setrvačné a gravitační síly se vzájemně vektorově odečítají. Typickým příkladem je kabina pohybující se se zrychlením rovným zrychlení vnějšího gravitačního pole – volně se pohybující družice, padající kabina výtahu apod.

Hodnota tíhového zrychlení na Zemi činí v českých zeměpisných šířkách (49° až 51°) přibližně 9,81 m/s².

Tíhové zrychlení se ve zrychlení padajících těles plně projeví ve vakuu, kde nepůsobí odporové síly a pád je možno považovat za volný. V atmosféře je pohyb těles brzděn odporem vzduchu.

Působení tíhového zrychlení poprvé přesně popsal Galileo Galilei, který vyslovil a experimentálně ověřil a geografické šířce, nadmořské výšce a nepatrně i na lokální hustotě hornin pod povrchem.

Pro fyzikální a technické použití je vhodné stanovit univerzální standardní hodnotu. Ta se nazývá normální tíhové zrychlení, značí g0 nebo gn a její hodnota vychází z tíhového zrychlení na 45° zeměpisné šířky u hladiny moře:

Pro výšky zanedbatelné vzhledem k průměru Země se g snižuje na jeden metr nadmořské výšky přibližně o 3×10−6 m/s2. Tíhové zrychlení je mírně ovlivňováno i pozicí Měsíce vůči Zemi, což se projevuje např. přílivem a odlivem hladiny moře.

Tíhové zrychlení lze definovat jako zvýšení rychlosti tělesa působením pouze gravitačních a setrvačných sil působících na povrchu kosmického tělesa za jednu sekundu při volném pádu ve vakuu. Jednotkou tíhového zrychlení je m/s2. Tíhové zrychlení definujeme na konkrétním místě povrchu konkrétního kosmického tělesa, může být proměnlivé i časově. Pokud se výrazněji projevují vlivy rotace, okolních těles, nebo při nepravidelném tvaru kosmického tělesa, měli bychom tíhové zrychlení definovat jako vektor.

Tíhové zrychlení tedy obecně závisí na

Gravitační složka tíhového zrychlení (ag) vně daného tělesa v souladu s gravitačním zákonem klesá s druhou mocninou vzdálenosti od středu tělesa (např. Země). Obecně pro gravitační zrychlení ve vzdálenosti r od středu tělesa (ať už je to pod povrchem, na něm nebo nad ním) s kulově symetrickým rozložením hmotnosti, u kterého M(r) udává celkovou hmotnost uvnitř koule s poloměrem r, platí vztah 



#Article 38: Hmotný bod (359 words)


Hmotný bod je fyzikální abstrakce/model reálné situace v prostoru, kterému je přiřazena hmotnost o určité velikosti. Takto definovaný hmotný bod je bezrozměrným útvarem a používá se tedy pouze pokud vás nezajímá deformace ani otáčení daného tělesa, ale pouze jeho pohyb podél určité křivky, tedy o jeho posuvném pohybu.

Hmotný bod je abstraktní náhrada za skutečné těleso (nebo jeho část), jehož tvar a rozměry nejsou pro sledovaný jev podstatné a lze je tedy zanedbat. Některé vlastnosti tělesa se přenáší i na hmotný bod, jde např. o hmotnost, polohu, rychlost, elektrický náboj apod.

Hmotný bod je obvykle ztotožňován s těžištěm popisovaného tělesa.

Pojem hmotného bodu se používá nejen pro tělesa malých rozměrů.

Např. při sledování pohybu malého tělesa v gravitačním poli můžeme postupovat tak, že zanedbáme odpor vzduchu. V takovém případě působí na těleso pouze gravitační pole a vzhledem k malým rozměrům tělesa je možné jej nahradit hmotným bodem. Pokud uvažujeme s odporem vzduchu, pak musíme znát tvar pohybujícího se tělesa, neboť na něm závisí odporová síla, a v takovém případě již těleso hmotným bodem nahradit nelze.

Jiným příkladem může být nahrazení planety obíhající kolem Slunce za hmotný bod. Pokud sledujeme pohyb jednotlivých planet ve sluneční soustavě a jestliže předpokládáme, že jednotlivé planety jsou od sebe dostatečně vzdálené a nezajímáme se o jejich rotaci a další vlastnosti, které souvisejí s tvarem a rozměry planet, pak lze planety považovat za hmotné body. Pokud se však poněkud přiblížíme a budeme sledovat např. vliv Měsíce na Zemi (slapové jevy apod.), pak nelze náhradu hmotným bodem provést.

Často se také používá náhrada tělesa soustavou hmotných bodů (tzn. vhodně zvolené části tělesa jsou nahrazeny hmotnými body). Následné sledování sil působících mezi jednotlivými hmotnými body soustavy namáhání jednotlivých částí tělesa. Tento postup bývá využíván např. při statickém posuzování staveb.

Pojem hmotného bodu je užitečný pro teoretickou výstavbu mechaniky. Např. pro popis makroskopických těles lze použít představu, že takové těleso je složeno z velkého množství vzájemně vázaných hmotných bodů.

Pokud na hmotný bod nepůsobí žádné síly, označujeme jej jako volný hmotný bod. Vztažné soustavy, vzhledem ke kterým je volný hmotný bod v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu jsou inerciálními soustavami. V opačném případě se jedná o neinerciální soustavu.




#Article 39: Trajektorie (175 words)


Trajektorie (též pohybová křivka) je geometrická čára prostorem, kterou hmotný bod nebo těleso při pohybu opisuje. Jedná se tedy o množinu všech poloh (hmotného) bodu, v nichž se může v různých časových okamžicích nacházet.

Trajektorií může být přímka, kružnice, elipsa či jakákoliv obecná křivka. Podle tvaru trajektorie dělíme pohyb na přímočarý a křivočarý.

Trajektorii pohybu lze vyjádřit pomocí polohového vektoru , který vyjádříme jako funkci času , tzn. .

Tvar trajektorie je závislý na volbě vztažné soustavy.

Délka trajektorie se nazývá dráha. Je to vzdálenost, kterou hmotný bod opíše za určitou dobu a značí se obvykle s. Dráha je funkcí času (závisí na čase), tedy .

Mějme např. bod na obvodu jedoucího kola. Zvolíme-li za vztažnou soustavu zemi, bude trajektorií pohybu tzv. cykloida. Pokud zvolíme soustavu spojenou např. s automobilem, ke kterému kolo patří, pak bude bod na obvodu kola vykonávat pohyb po kružnici, tj. trajektorií bude kružnice. 

Budeme-li místo bodu na obvodu sledovat střed daného kola, pak v případě volby vztažné soustavy spojené se zemí půjde o pohyb přímočarý a trajektorií bude tedy přímka.




#Article 40: Křivočarý pohyb (242 words)


Křivočarý (též obecný) pohyb je takový pohyb, při kterém je trajektorií obecná křivka.

Základními charakteristikami obecného pohybu jsou poloha tělesa, jeho rychlost a zrychlení v daném čase.

Polohu tělesa lze určit pomocí polohového vektoru , který je v takovém případě spojitou vektorovou funkcí času, což lze vyjádřit zápisem

Obecný pohyb je charakterizován tím, že vektor rychlosti i zrychlení se s časem mění. Trajektorií je tedy prostorová křivka, po níž se těleso (hmotný bod) pohybuje s proměnlivou rychlostí a zrychlením. U tohoto pohybu může být směr zrychlení vzhledem ke směru rychlosti obecně libovolný.

O rychlosti lze v případě obecného pohybu říci pouze to, že má směr tečny k trajektorii pohybu.

Při křivočarém pohybu se v podstatě vždy vyskytuje zrychlení. Velikost rychlosti se však nemusí měnit, pokud se mění směr rychlosti. Příkladem takového pohybu může být kruhový pohyb.

Zrychlení je výhodné rozložit do směru pohybu, tzn. do směru tečny k trajektorii, a do směru kolmého k pohybu, tzn. do směru normály k trajektorii. Hovoříme pak o zrychlení tečném a normálovém.

Nutno rozlišovat pohyb bodu a pohyb tělesa. Pohyb bodu charakterizuje tvar trajektorie (čáry), kterou bod při svém pohybu opisuje: pohyb přímočarý a pohyb křivočarý. Pohyb tělesa charakterizují trajektorie nejméně dvou bodů: jsou-li to shodné křivky nebo přímky jedná se o pohyb posuvný. Jsou-li to soustředné kružnice, je to pohyb otáčivý, a pokud dva body tělesa opisují různé trajektorie - např. jeden přímku a druhý kružnici (ojnice klikového mechanizmu), jedná se o obecný pohyb tělesa.




#Article 41: Rychlost (450 words)


Rychlost je charakteristika pohybu, která určuje, jakým způsobem se mění poloha tělesa (hmotného bodu) v čase.

Rychlost je vektorová fyzikální veličina, neboť udává jak velikost změny, tak i její směr.

Pokud dva běžci závodí na stejné trati, pak se pohybují po stejné trajektorii a po skončení závodu mají za sebou také stejnou dráhu. Pokud však jeden ze závodníků doběhne do cíle dříve, nebudou pohyby obou závodníků stejné. Závodníci urazí tedy danou dráhu v rozdílném čase. Veličina charakterizující rozdíl v těchto pohybech je právě rychlost.

Rozlišuje se rychlost okamžitá a průměrná.

Pokud není uvedeno jinak, označuje rychlost časovou změnu polohy při mechanickém pohybu. Obecněji se rychlost používá pro označení časové změny jakéhokoliv pohybu (např. rychlost chemické reakce, rychlost společenských změn apod.).

Časová změna rychlosti se nazývá zrychlení, záporné zrychlení se nazývá zpomalení; obě veličiny vyjadřuji změnu resp. přírůstek či úbytek okamžité rychlosti v nekonečně krátkém čase (jedná se o druhou derivaci dráhy podle času).

Od okamžité rychlosti se průměrná rychlost liší tak, že je definována jako celková vzdálenost uražená za určitý čas. Např. pokud je vzdálenost 80 kilometrů ujetá za 1 hodinu, pak je průměrná rychlost 80 kilometrů za hodinu. Podobně, pokud je 320 kilometrů ujeto za 4 hodiny, je průměrná rychlost opět 80 kilometrů za hodinu. Pokud je vzdálenost v kilometrech (km) vydělena časem v hodinách (h), výsledkem jsou kilometry za hodinu (km/h). Průměrná rychlost nepopisuje změny rychlosti, které mohly nastat v kratších časových intervalech (protože průměrná rychlost je celková vzdálenost dělená celkovým časem cesty). Takže průměrná rychlost se značně liší od okamžité rychlosti. Průměrná rychlost se vypočítá:

nebo exaktněji

Okamžitá rychlost je rychlost v daném časovém okamžiku. Jelikož je časový okamžik nekonečně krátký, vypočte se okamžitá rychlost jako první derivace dráhy podle času, tedy limitním přechodem od průměrné rychlosti:

Při pohybu po kružnici se k vyjádření rychlosti používají dvě různé veličiny – obvodová rychlost a úhlová rychlost, které se odlišují rozměrem i jednotkami.

Mezi obvodovou a úhlovou rychlostí platí vztah

kde ω je úhlová rychlost, r je poloměr kružnice. Ve vektorovém vyjádření:

Tento vztah je speciálním případem vektorového vyjádření úhlové rychlosti.

Při určování rychlosti v relativistické mechanice se postupuje podobně jako u klasické (nerelativistické) rychlosti.

Pro hmotný bod, který se pohybuje prostorem, lze rychlost ve vztažné soustavě S vyjádřit složkami

Ve vztažné soustavě S'  budou složky rychlosti  tohoto hmotného bodu vůči soustavě S'  mít následující složky

Toto vyjádření je stejné jako v klasické mechanice. Rozdíl však spočívá v tom, že jednotlivé souřadnice (prostorové i časové) se v teorii relativity transformují odlišně než v klasické fyzice.

Předpokládejme, že soustava S'  se vůči soustavě S pohybuje konstantní rychlostí , Přičemž pohyb probíhá podél os x, x' , které vzájemně splývají.

Složky rychlosti  lze vyjádřit prostřednictvím speciální Lorentzovy transformace. Jejich diferencováním dostaneme



#Article 42: Kruhová rychlost (109 words)


Kruhová rychlost (u Země při povrchu jde o 1. kosmickou rychlost) je rychlost, kterou se pohybuje po kruhové dráze kolem centrálního tělesa v dané výši těleso zanedbatelně malé hmotnosti.

Velikost kruhové rychlosti  závisí na hmotnosti M (respektive gravitačním parametru ) centrálního tělesa a na poloměru kruhové dráhy  podle vztahu

kde G je gravitační konstanta.

Kruhová rychlost tedy nepřímo úměrně závisí na odmocnině vzdálenosti. V tabulce vpravo jsou uvedeny hodnoty kruhové rychlosti pro různé výšky kruhových drah v gravitačním poli Země, v následující tabulce kruhové rychlosti přepočítané na povrch (resp. u plynných obrů horní hranici mraků a u Slunce na hranici fotosféry – označeno hvězdičkou) u některých těles sluneční soustavy.




#Article 43: Úniková rychlost (184 words)


Úniková rychlost (u Země při povrchu mluvíme o 2. kosmické rychlosti) je rychlost, kterou se pohybuje po parabolické dráze kolem centrálního tělesa v dané výši těleso zanedbatelně malé hmotnosti. Je to nejnižší možná rychlost, při které těleso může definitivně opustit sféru gravitačního vlivu planety.

Velikost únikové rychlosti  v daném místě závisí na hmotnosti centrálního tělesa  a na vzdálenosti  od středu tohoto tělesa podle vztahu

kde  je gravitační konstanta a  je gravitační parametr centrálního tělesa.

Ze vzorce je zřejmé, že úniková rychlost se vzdáleností od centrálního tělesa klesá. V tabulce níže jsou uvedeny hodnoty únikové rychlosti pro různé výšky drah v gravitačním poli Země, v následující tabulce pak únikové rychlosti přepočítané na povrch (resp. horní hranici mraků) u jednotlivých planet sluneční soustavy.

Jistým zvláštním případem je tak zvaná černá díra, kde úniková rychlost je (teoreticky) větší nežli rychlost světla, která však nemůže být překročena; proto vše, co překročí horizont událostí, zůstává z dnešního hlediska nenávratně uvnitř černé díry (a je tedy zvenčí nepozorovatelné).

Tato tabulka uvádí závislost mezi únikovou rychlostí a výškou nad povrchem Země.

Tato tabulka uvádí únikovou rychlost na různých tělesech Sluneční soustavy.




#Article 44: Odstředivá síla (1144 words)


Odstředivá síla (nebo také centrifugální) je síla působící na těleso resp. hmotný bod směrem od středu křivosti trajektorie. V případě pohybu po kružnici jde o střed této kružnice. V obecnějším případě pohybu po hladké křivce jde o střed oskulační kružnice. Existují dva odlišné typy sil, které mají odstředivý směr. Prvním je reakce na dostředivou sílu v inerciální vztažné soustavě, což je síla skutečná. Druhým typem je setrvačná odstředivá síla, kterou zavádíme v otáčející se vztažné soustavě, má charakter zdánlivé síly, a proto k ní neexistuje žádná reakce. Zaměňování těchto dvou druhů sil je běžné, ale nesprávné a často zavádějící.

Těleso A, které se v inerciální vztažné soustavě pohybuje po zakřivené trajektorii, má dostředivé zrychlení. Podle druhého Newtonova zákona (zákon síly) musí být toto zrychlení způsobeno silou, kterou nějaké jiné těleso B působí na těleso A. Tato síla má stejný směr jako zrychlení, to znamená do středu, a proto se nazývá dostředivou silou. Podle třetího Newtonova zákona (akce a reakce) musí také těleso A působit stejně velkou silou na těleso B, ale opačným směrem. To znamená, že tato reakce má směr od středu otáčení a lze ji označovat jako odstředivou sílu.

Příklad: průjezd obloukem. Aby železniční vůz projel levým obloukem a nepokračoval v pohybu přímým směrem (zákon setrvačnosti), musí na něj působit síla směrem doleva. Na železnici tuto dostředivou sílu zajišťuje kolej a můžeme ji nazvat akcí. Zároveň s ní vzniká reakce, takže vůz působí na kolej stejně velkou silou, ale směrem doprava. Kdyby nebyla kolej dobře uložena, tato síla by s ní pohnula (což se občas i stane, zejména při spolupůsobení pnutí v extrémních vedrech). Míří směrem od středu oblouku, takže jí můžeme říkat odstředivá síla. Je to síla skutečná, ale působí na kolej, nikoli na jedoucí vůz. Nemá tedy význam sčítat ji se silami působícími na vůz. Situaci jsme popsali v inerciální vztažné soustavě spjaté se Zemí. V této soustavě není žádná odstředivá síla, která by působila na vůz.

Velikost odstředivé síly  působící na kolej je stejná jako velikost dostředivé síly , kterou působí kolej na vůz. To znamená

kde  je hmotnost vozu,  je okamžitá rychlost jízdy,  je dostředivé zrychlení,  je poloměr křivosti oblouku a  je úhlová rychlost.

Příručka pro učitele fyziky na SŠ doporučuje používat pojem odstředivá síla pouze pro tuto skutečnou sílu v inerciální vztažné soustavě, nikoli pro setrvačnou, tedy zdánlivou sílu v neinerciálních soustavách, která je popsána v následující sekci. Aby nemohlo dojít k záměně, používá se ve středoškolských učebnicích a dalších textech pro zdánlivou sílu v otáčející se soustavě přesnější označení setrvačná odstředivá síla.

Naopak v publikacích zaměřených teoretičtěji se pojem odstředivá síla používá právě pro sílu setrvačnou, a to jako pojem důležitý k jejímu odlišení od jiných druhů setrvačné síly. Teoretičtější práce se zabývají obecnými mechanickými systémy a zákonitostmi jejich pohybu - zajímá je tedy působení sil a vnějších vazeb na takový systém, nikoli jak takový systém zpětně působí na tyto vazby, proto se o reakci na dostředivou sílu jako o odstředivé síle vůbec nemluví.

Setrvačné síly zavádíme v neinerciálních vztažných soustavách, kde mají předměty setrvačné zrychlení, které není způsobeno žádnými skutečnými silami, ale vlastním pohybem soustavy. Cílem tohoto formálního kroku je, aby i v těchto vztažných soustavách bylo možné používat pohybovou rovnici (zákon síly) ve tvaru . Příkladem budiž opět vůz projíždějící obloukem, ale tentokrát chceme situaci popisovat ve vztažné soustavě spjaté s vozem. V této soustavě na vůz také působí kolej skutečnou dostředivou silou, jenže vůz se nepohybuje. To můžeme přisoudit působení stejně velké síly opačného směru. Má směr od středu oblouku, jde tedy o odstředivou sílu. Na rozdíl od výše popsané síly působící na kolej, tato síla musí působit na vůz, aby se nepohyboval. Její velikost musí být právě taková, aby kompenzovala dostředivou sílu, to znamená

Působení setrvačné síly  ale nelze vysvětlit vlivem žádného tělesa. Také k ní neexistuje žádná síla reakce. Je „způsobena“ pouze naší volbou vztažné soustavy. Proto patří do kategorie zdánlivých sil. Setrvačné odstředivé zrychlení vozu je stejně velké jako dostředivé zrychlení.

Proto v této soustavě setrvává vůz v klidu.

Je-li uvnitř vozu umístěn předmět o hmotnosti , řekněme míček na stolku, pak v soustavě spjaté s vozem má i míček setrvačné odstředivé zrychlení o velikosti , kde  je zrychlení vozu vůči inerciální soustavě. Není-li míček nijak upevněn, není toto zrychlení kompenzováno žádnou silou a cestující uvidí, že míček začne opravdu zrychlovat směrem ven z oblouku. Přesto neexistuje žádné těleso, které by míček z oblouku silou vytlačovalo. Přisuzujeme to setrvačné odstředivé síle o velikosti  působící na míček v neinerciální soustavě. Vidíme, že tato síla je úměrná hmotnosti předmětu, na který působí, takže pro každý předmět ve voze má jinou velikost. Naopak velikost odstředivého zrychlení  je pro všechny předměty v této soustavě společná. (Pro jednoduchost předpokládáme, že vozová skříň má dostatečně malé rozměry, takže poloměr zatáčení  je přibližně stejný pro všechny uvažované předměty.)

Setrvačnou odstředivou sílu lze definovat i pro obecný pohyb neinerciální soustavy (tedy i pro zrychlené otáčení) a obecnou (tedy i pro pohyblivou) polohu místa v ní. Pohybuje-li se neinerciální soustava v daném okamžiku vzhledem k inerciálnímu rámci s úhlovou rychlostí  (s osou otáčení procházející počátkem neinerciální soustavy), působí v místě s polohovým vektorem  v této soustavě setrvačná odstředivá síla

Stejně jako ve speciálním případě tedy závisí přímo úměrně na kolmé vzdálenosti místa od okamžité osy otáčení a na dvojmoci velikosti úhlové rychlosti. Závislost na úhlovém zrychlení a na rychlosti v neinerciální soustavě se v ní neprojeví - na nich závisejí další setrvačné síly - Eulerova a Coriolisova.

V přírodě existuje ještě jeden druh síly, který má tu vlastnost, že uděluje všem předmětům stejné zrychlení. Jedná se o gravitační sílu. Podle principu ekvivalence jsou její účinky přesně stejné jako účinky setrvačných sil. Působí-li na nějaké těleso gravitace a navíc setrvačná síla, jsou veškeré účinky stejné, jako když síly nahradíme jedinou „gravitační“ silou. Například bobista na výše uvedeném obrázku se vlivem setrvačné odstředivé síly cítí, jakoby na něj působila silnější gravitace a mačkala ho do sedačky.

Planeta Země je přibližně koule, která se pomalu otáčí kolem své osy, takže vztažná soustava s ní spjatá není přesně inerciální. (Lze se o tom přesvědčit například Foucaultovým kyvadlem.) V soustavě spjaté se Zemí působí na předměty gravitační síla a zároveň setrvačná odstředivá síla směrem od osy otáčení. Úhlová rychlost  je pro všechny předměty na Zemi stejná (jedna otáčka za den). Setrvačné odstředivé zrychlení tedy roste úměrně poloměru  kružnice, kterou předmět opisuje, čili jeho vzdálenosti od zemské osy. Tu lze vypočítat jako , kde  je poloměr planety a  je zeměpisná šířka. Odstředivé zrychlení je potom . Největší odstředivé zrychlení je na rovníku, nulové na pólech, v Praze má hodnotu zhruba 0,022 m/s². Setrvačná odstředivá síla se vektorově sčítá se silou gravitační a výsledkem je tíhová síla, která nás tlačí k Zemi. Zatímco gravitace míří přesně do středu planety (těžiště), tíhová síla má směr mírně odlišný. Zavěsíme-li na severní polokouli olovnici, nemíří přesně do středu Země, protože je odstředivou silou mírně tažena k jihu. Zároveň je mírně nadlehčována.




#Article 45: Dostředivá síla (238 words)


Dostředivá (centripetální) síla (často označovaná Fd) je síla, která má směr do středu křivosti trajektorie tělesa při křivočarém pohybu (při pohybu po kružnici do středu kružnice). Má směr normály k trajektorii v daném místě, je tedy kolmá na vektor rychlosti. Dostředivá síla způsobuje změnu směru vektoru rychlosti (dostředivé zrychlení), a tím zakřivení trajektorie, velikost vektoru rychlosti však nemění.

Vztah velikosti dostředivé síly, hmotnosti tělesa m, velikosti rychlosti tělesa v (popř. úhlové rychlosti ω) a poloměru křivosti r je

.

V otáčející se neinerciální vztažné soustavě vzniká odstředivá síla, která se často označuje jako reakce (reaktivní síla podle Třetího Newtonova zákona) k síle dostředivé. Je to však pouze síla zdánlivá a závisí na volbě vztažné soustavy.

Pohybuje-li se těleso (hmotný bod) po kružnici s konstantní úhlovou rychlostí ω, pak pro úhel φ úsečky spojující těleso a střed kružnice platí:

kde t je čas. Je-li x souřadnice tělesa v kartézském souřadném systému se středem ve středu kružnice, pak pro tuto platí:

Víme, že složku zrychlení ve směru osy x získáme druhou derivací souřadnice x podle času:

kde  je složka zrychlení tělesa ve směru osy x, tedy platí:

Pro , kde k= 0,1,2,…,n pak platí, že absolutní hodnota této složky zrychlení ve směru „x“ je rovna hledanému dostředivému zrychlení ad:

.

Dostředivou sílu F d pak spočítáme z Newtonova zákona:

První Newtonův zákon říká že pohybující se předmět pokračuje v pohybu po přímé dráze, dokud jej nějaká síla nedonutí změnit směr




#Article 46: Geografie (816 words)


Geografie (z řeckého γεός geos pozemský, zemský + γράφειν grafein psáti), česky též zeměpis, je věda studující prostorové rozšíření jevů na Zemi (přesněji části Země, nazývané „krajinná sféra“), jejich vzájemnou interakci a vývoj v čase. Geografie studuje aktuální problémy dynamicky se měnící společnosti a její interakce s krajinou. Označení se poprvé objevuje ve 3. stol. př. n. l. v díle Geografíka sepsaném Eratosthenem z Kyrény. Geografie se nachází na rozhraní přírodních, společenských a technických oborů, jde o vědu syntetickou a komplexní. Geografie se dělí na fyzickou geografii, sociální geografii, regionální geografii a kartografii. Geografové jsou schopni sociálně geografické i fyzicko-geografické jevy sledovat v prostoru, hodnotit příčiny a prostorové dopady některých činností a sledovat a hodnotit prostorové rozdíly a podobnosti mezi regiony.

Soustava zeměpisných věd

Objektem geografie (= zeměpisu) je krajinná sféra, popisovaná na několika úrovních. Podle těchto úrovní se dělí geografie na čtyři základní části:

Starověké státy zahrnovaly na svou dobu obrovské masy lidí. Vytvářely velká sídla s vysokou kulturou stavebnictví, písemnictví, vědy i umění. Sdružovaly zástupce různých rasových typů i etnických skupin. Státníci se museli seznamovat s územími a národy, nejen se svými, ale i v jiných regionech. Realizovaly se dlouhé cesty i vojenská tažení, doprovázená vzájemným objevováním národů. Docházelo k plodnému sbližování kultur, k přebírání shromážděných poznatků i představ, návyků i vynálezů.

Víme o dalekých výpravách Egypťanů, Mínojců (obyvatelé Kréty), Foiničanů, Kartaginců, dávných indických mořeplavců aj. Kladly si vesměs praktické cíle – rozšiřování poznatků i zdrojů surovin (mědi, cínu, dřeva, pryskyřice, lnu, kůže, vosku, slonoviny) a potravin (obilí, datlí). Velký význam měly svazky se zeměmi, které oplývaly zlatem, stříbrem, drahokamy.

Už v antice – ve Starém Řecku a později v Římě – vznikaly významné geografické práce. Dlouhou dobu byly součástí filozofie, historie či medicíny.

Iónská škola je nejstarší známou řeckou filozofickou školou (z 6. stol. př. n. l.). Jejím představitelům – Tháletovi (první filozof, matematik a astronom), Anaximandrovi, Anaximenovi aj. – patří množství objevů v matematice, astronomii či geografii.
V rámci nerozčleněné iónské vědy se vytvářely mj. i prvky fyzickogeografických koncepcí, zárodky obecné zeměvědy.

Rozvoj mořeplavby a obchodu stimuloval vznik prvních geografických popisů. Říkalo se jim gés periodos (objezdy země). Členily se na periply (periplous jako obeplutí) – popisy pobřeží, praktické návody k navigaci podél mořských břehů; a periegezy – popis pevniny.

Ve středověku geografie v evropských zemích prakticky zanikla. Dědictví antiky chránili, překládali a rozmnožovali především v arabském světě a dalších regionech Blízkého východu i Střední Asie.

Mapy raného středověku nejčastěji ilustrovaly Bibli. Země měla tvar obdélníků (podle Kosmy), oválu či kruhu rozčleněného na tři části. (Noe prý po potopě rozdělil Zemi mezi tři syny). Tyto mapy bývají nejčastěji orientovány na východ; uprostřed leží Jeruzalém; nechybí na nich označení ráje, mytické říše Magog (severně od Kavkazu – jejím vládcem byl údajně Noemův syn Gog), různé fantastické země – i příšery.

Charakteristické jsou rozsáhlé texty (legendy) na velmi schematických kresbách.

Ani v Evropě se vývoj vědy ve středověku úplně nezastavil. Po mnohá staletí tam probíhal složitý proces zemědělského využívání vnitřních rovin; orná půda se vytvářela i v nejodlehlejších koutech, velmi vzdálených od moře. Formoval se pevný svazek rolníků s půdou. Na vrcholech hor, ochraňujících přístupy do rozoraných rovin a údolí, vznikaly hrady a zámky feudálních rytířů. Při úpatích se vytvářela řemeslnická a obchodní sídla, v nichž bohatli středověcí měšťané.

Poznatky z geografie, potřebné při rozvíjení geografické dělby práce uvnitř antických států i mezi nimi, pečlivě shrnuté Strabónem a Ptolemaiem, byly středověkým vládcům Evropy po dlouhá staletí prakticky k ničemu.

Časem však vznikala potřeba rozšiřovat obchod. Začalo se obchodovat s východem, vytvářely se daleké a riskantní cesty. Velké objevné cesty v 16. a 17. století zvýšily zájem o přesné geografické údaje z prozkoumaných oblastí a během 18. století dochází k etablování se geografie jako moderní vědy na evropských univerzitách.

V období 19. a hlavně od poloviny 20. století dochází v geografii k velkému nárůstu poznání i k rozvoji teoreticko-metodologického aparátu. Během tohoto období prošla geografie čtyřmi významnými obdobími: environmentální determinismus, regionální geografie, kvantitativní revoluce a kritická geografie.

Moderní geografie se zabývá rozložením jevů a procesů v prostoru a v čase, zajímá ji nejen současný stav, ale i jeho historické příčiny a budoucí důsledky. Pomocí sofistikovaných metod sleduje sociálně-geografické i fyzicko-geografické jevy v prostoru a ve vzájemných vazbách i hodnotí prostorové dopady různých jevů na společnost a přírodu.

Současná geografie si již nevystačí s pouhým popisem stavu věcí, ale usiluje o nalezení pravidelností, vývojových trendů, vysvětlování příčin a důsledků problémů, formulování hypotéz a prognóz budoucího vývoje apod. Zabývá nejen základním, ale i v praxi využitelným výzkumem, který reaguje na aktuální problémy dynamicky se měnící společnosti.

Geografická data se získávají prostřednictvím globálních družicových polohových systémech, dálkového průzkumu Země (DPZ) či měřením přímo v terénu pomocí speciálních přístrojů. Rozsáhlé soubory dat se zpracovávají za pomoci moderních počítačových technik geografického informačního systému (GIS) umožňujícího pokročilou geostatistickou analýzu či 3D vizualizaci prostorových dat. Součástí geografického výzkumu jsou i další kvantitativní a kvalitativní výzkumné metody používané při sběru a analýze dat.




#Article 47: Slezsko (2063 words)


Slezsko (, , , , ) je historické území, rozkládající se v současnosti převážně v Polsku, zčásti v Česku a z malé části (územní výběžek a tři exklávy) v Německu. Tradičně jsou v rámci Slezska rozlišovány dva velké regiony, Dolní Slezsko a Horní Slezsko, s odlišnou historií a charakteristikami. V průběhu dějin patřilo území Slezska zcela nebo zčásti k mnoha nadřazeným státním útvarům – v časové posloupnosti to byly postupně Slezská knížectví, Polské království, České země, Uhersko, Prusko, Rakouské císařství, Německé císařství, Rakousko-Uhersko, Německo (Výmarská republika a poté Nacistické Německo) a v současnosti Polsko. V letech 1335–1742 Slezsko bylo součástí Koruny české. Počínaje rokem 1742 bylo historické Slezsko rozdělené na několik částí s proměnlivým rozsahem a právním postavením, patřící k různým státům (Rakouské Slezsko, České Slezsko, Pruské Slezsko, Polské Slezsko).

Existuje několik teorií týkajících se vzniku slova Slezsko. Převážně němečtí badatelé odvozovali pojmenování Slezska od germánského kmene Silingů (latinsky Silingae), jehož příslušníci na slezském území dočasně sídlili. Dle dalších teorií je možné odvodit název tohoto území od hory Ślęży či od řeky Slenzy (polsky Ślęza, německy Lohe). Označení Slezska však může mít původ i ve slovanských výrazech ślęg, ślęgać či śleganina označujících nepohodu, vlhkost a deštivé počasí. Někteří badatelé hledají původ tohoto slova až v starším indoevropském základě. Poslední studie se však přiklánějí k tomu, že nejpravděpodobněji byl název Slezska odvozen od řeky Slenzy.

Povrch Slezska je převážně nížinatý. V polské části Slezska se rozkládá rozsáhlá Slezská nížina, jíž protéká nejdůležitější slezská řeka Odra. Nejvyšší horou Slezska je Sněžka (1603 m n. m.). Na jižní hranici Slezska se zvedají pohoří Sudety (Lužické hory, Krkonoše, Rychlebské hory, Hrubý Jeseník), Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy. Pokud ke Slezsku připočteme i Kladsko, leží na jižní hranici Slezska také Orlické hory a Králický Sněžník. Východní hranici tvoří horní tok Visly, poté pokračuje severozápadním směrem podél řek Liswarta a Przemsze, dolinou řeky Barycze a následně jihovýchodním směrem k soutoku Odry a Lužické Nisy, po níž putuje zpět k Lužickým horám.

Slezsko sousedí s několika historickými zeměmi; od jihu po směru hodinových ručiček to jsou Morava, Čechy, Horní a Dolní Lužice, Braniborsko, Velkopolsko, Malopolsko a Horní Uhry.

V šestém století bylo Slezsko osídleno slovanskými kmeny Slezanů, Opolanů a dalších. Původně se název Slezsko vztahoval pouze na dnešní Dolní Slezsko; dnešní Horní Slezsko bylo kdysi nazýváno Opolsko. Území Slezska bylo od roku 990 součástí polského státu. Od roku 1138, kdy začalo období decentralizace polského státu, bylo Slezsko jedním z údělných knížectví na čele s členem polské vládnoucí Piastovské dynastie, který podléhal hlavnímu polskému knížeti sídlícímu v Krakově. V roce 1177 bylo Slezsko rozděleno na tři části, z nichž západní (Velké Hlohovsko) a střední (Velké Vratislavsko) byly spojeny v první polovině 13. století Jindřichem I. Ke třetímu, východnímu údělu připojil Měšek I. Slezský část jižního Polska, které nebylo původně součástí Slezska (pozdější Bytomsko, Osvětimsko, Zátorsko a další), a tak vzniklo tzv. Velké Opolsko – pozdější Horní Slezsko (Górny Śląsk), které mělo centrum v Ratiboři, později v Opolí. Smlouvou z roku 1202 se piastovští panovníci v obou částech Slezska vzdali vzájemně dědických práv, čímž se potvrdilo rozdělení území na Horní a Dolní Slezsko. Tyto názvy však byly užívány až od 15. století a záhy měly ryze geografický charakter, protože proces dalšího dělení obou částí Slezska rychle pokračoval.

Už po drtivé porážce v bitvě u Lehnice s Mongoly roku 1241 došlo k osamostatnění tzv. Středního Slezska od Lehnicka a koncem 13. století se osamostatnilo i Hlohovsko, Zaháňsko, Javorsko a později Volovsko. Od Vratislavska (spojeného už s Niskem) se pak oddělilo Svídnicko, Olešnicko, Minsterbersko, Břežsko a řada menších území.

Dělení ovšem zasáhlo i Horní Slezsko, kde se od (Velkého) Opolska oddělilo po roce 1281 Těšínsko, Ratibořsko, Bytomsko, Kozelsko. Současně za slezská knížectví začaly být považovány od 15. století i Opavsko a Krnovsko (definitivně stvrzeno až roku 1659), které dříve příslušely k Moravě.

Již Václav II. uvedl řadu slezských knížectví do lenního vztahu k Českému království, tento proces dovršil v letech 1327–1335 Jan Lucemburský. Českou svrchovanost nad Slezskem opakovaně uznal i polský král Kazimír III. Veliký (1333–1370); nejprve roku 1333 Vyšehradskou a pak roku 1335 Trenčínskou smlouvou (na schůzce s Janem Lucemburským a tehdy ještě markrabětem Karlem výměnou za to, že se český král zřekl nároků na polskou korunu) a znovu roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., který zároveň sňatkem s Annou Svídnickou získal dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví (Javorsko, Svídnicko). Svídnicko pak vedle Vratislavska a Hlohovska patřilo k oporám moci českého krále.

I ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení slezského území: osamostatnilo se například Stínavsko (Stěnavsko, něm. Steinau), území na sever od Kladska, které se načas oddělilo od Minsterberska (za knížete Václava, 1474), Namyslov (Namslau), Nemodlínsko (Falkenberg) a další úděly a panství, takže počet vévodství a knížectví přesahoval i dvě desítky. Vymíráním jednotlivých piastovských větví (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z celého rodu Piastovců) připadala území přímo České koruně. V 15. století zároveň Polsko získalo zpět koupí Osvětimsko, Zátorsko a Seversko, která se pak přestala počítat mezi slezská území (v té době se také ustálilo rozdělení na Horní a Dolní Slezsko).

Za husitských válek dochází ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království. Tehdy zůstali obyvatelé Slezska nejen věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů. V té době, díky přílivu německých kolonistů od 11. století, bylo už území především ve městech do značné míry germanizováno, na východě však stále převažovali Poláci. Husité sice řadu měst a některá knížectví dobyli, ale vzhledem k nepevné vládě v samotných Čechách se pouta mezi oběma zeměmi uvolnila. Jiří z Poděbrad na jedné straně pro sebe a své potomky zakoupil Kladsko a Minstrberské knížectví, na druhou stranu však v boji s uherským králem Matyášem Korvínem ztratil nejen Slezsko, ale i ostatní vedlejší země Koruny české. Matyáš Korvín zde provedl určitou centralizaci slezské správy, v níž krále zastupoval vrchní hejtman; centrální orgány měly sídlo ve Vratislavi. Od 15. století začali o Slezsko projevovat zájem braniborští Hohenzollerni, kteří roku 1482 získali Krosensko, poté i některá další území, jako například Krnovsko a Bohumínsko. V Ratibořsku vládli až do roku 1521 opavští Přemyslovci. Potomci Jiřího z Poděbrad vládli v Olešnicku do roku 1647.

K České koruně se Slezsko vrátilo až roku 1490 s nástupem Vladislava Jagellonského na uherský trůn, de iure však až s nástupem Ferdinanda I. na český trůn. Brzy poté však území zasáhla silná reformace, v jejímž důsledku se Slezsko na počátku třicetileté války významně podílelo na stavovském protihabsburském odboji, po Vestfálském míru z roku 1648 tu pak na rozdíl od Čech a Moravy dokonce byla povolena náboženská tolerance. Ani ta však nezabránila tomu, aby značná část obyvatel z náboženských důvodů inklinovala k protestantskému Prusku. Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jedním z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války.

V letech 1740–1742, 1744–1745 a 1756–1763 proběhly celkem tři války o rakouské dědictví mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i mírem Hubertusburským. Pouze menší část Slezska (o rozloze asi 4 459 km² a zhruba s 1 mil. obyvatel), označovaná jako Rakouské, či později České Slezsko, zůstala s titulem země součástí České koruny. Hlavním zemským městem se stala Opava, tehdy něm. . Tím byla až do roku 1928, kdy byla v důsledku snahy omezit německý vliv zbavena titulu statutárního města a země Slezská byla spojena s Moravskou v zemi Moravskoslezskou. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko.

V období před 2. světovou válkou i během ní byla velká většina obyvatel Slezska německé národnosti. V Dolním Slezsku, jakožto západní části Slezska, už Slezané de facto vymřeli koncem 19. století, respektive vymřela slezština slovanského charakteru, která ještě v XVII. století sahala až k Vratislavi. V Horním Slezsku byla situace jiná – převažovali tam Poláci. V západní části tohoto území byla většina obyvatel německá, ale ve východní části území tzv. „Ostoberschlesien“ převažovali Poláci. V západní části Rakouského Slezska žili v okolí Jesenicka, Opavska atd. převážně Němci, ale v jihovýchodní části Opavska převládali Češi. Ve východní části Rakouského Slezska, na Těšínsku, převažovali Poláci a Češi, ale žili tam také Němci.

Na Těšínsku se v průběhu minulého století vytvořila vedle národnostně uvědomělých Čechů, Poláků a Němců početná skupina místního obyvatelstva, která se nehlásila k žádné z výše uvedených jazykových skupin tzv. Šlonzáci.

Na Hlučínsku, které bylo v letech 1742–1920 součástí Pruska, resp. Německa, a bylo bez plebiscitu připojeno k Československu až v roce 1920, žili Moravci nebo Prajzáci, mluvící slovanským dialektem „po našemu“.

Pozn.: I Slezané mluvící „slovanskými dialekty“ spadali v době nacionalismu pod tzv. Deutsche Volksliste. Během války muselo narukovat do Wehrmachtu mnoho Šlonzáků, kteří se přihlásili k německé národnosti. Hlučínsko bylo přičleněno k „Altreichu“ a branná povinnost do Wehrmachtu tu byla povinná.

V období před zvyšujícím se nacionalismem nebyl žádný velký problém v soužití mezi těmito třemi národnostmi ve Slezsku, ať už mezi Čechy a Němci Za jazyk ji pokládá Knihovna Kongresu Spojených států, která slezštině přiřadila mezinárodní kód „szl“.

Od začátku 13. století se na území Slezska začali usazovat také Němci. Ti si zde postupem doby vytvořili svůj dialekt němčiny, tzv. slezskou němčinu (Schläsisch, Schläsch). V tomto dialektu se často mění en na a, např. Kirschen – Kerscha, essen – assa, a podobně.

Hornoslezští autoři píší své díla v němčině, polštině i češtině. Hornoslezská literatura je zaměřena na jejich historii a to zejména na první polovinu dvacátého století. Důraz je kladen především na problémy deportace nebo popolštování obyvatelstva po druhé světové válce. Jeden ze známých autorů, jenž tvořil literaturu na toto téma, byl Horst Bieniek.

V době komunismu bylo potlačováno psaní o německé nebo české historii v regionu (v polské části Slezska), zejména týkající se meziválečného období a druhé světové války. Z toho důvodu emigrovalo mnoho spisovatelů (hlavně) do Německa.

Období po roce 1989 bylo označováno jako odkrývání slezské totožnosti. V této době spisovatelé psali o Slezsku, její historii, tradicích a podobně.

Psané poezie ve slezštině moc není, zato však mnoho slezských básníků píše básně v polštině. Jednou z takových autorek je například Marta Fox.

Kroje se ve Slezsku nosily do poloviny 19. století, v některých oblastech (např. dnešní Bojków) tradice kroje vydržela částečně až do 20. století, dnes je kroj považován za staromódní.

Kroj lidé rozlišovali na všední, nedělní a slavnostní. Slavnostní kroj se skládal s pěti bílých, silně naškrobených spodnic, svrchní sukně, rukávců a kordulky. Na nohách se většinou nosily vysoké šněrovací boty.

Dnes jsou kostýmy nošeny folklorními skupinami nebo vystaveny v muzeích, galeriích či domácích skříních. Někdy jsou kostýmy nošeny na lidových slavnostech, ale v běžném životě se kostýmy již vůbec nenosí.

Ze Slezska pochází mnoho šlechticů, světců protestantské i katolické víry, ministrů a jiných vysokých činitelů, ale také vynikajících vědců, malířů, básníků a spisovatelů.

Hanna Reitsch (1912 v Jelení Hoře – 1979 ve Frankfurtu nad Mohanem) byla významná a úspěšná německá pilotka 20. století. Hanna Reitsch zdolala přes 40 rekordů ve všech třídách a druhů letadel.

Slezští spisovatelé byli např. Walenty Roździeński (1570–1641) a Gerhart Hauptmann (1862–1946). Známým básníkem byl Andreas Gryphius, narozen roku 1616 v tehdejším Glogau (Głogów). Jeho hlavní okruh práce bylo téma na třicetiletou válku s jejími důsledky na Slezsko. Dalším významným básníkem je Martin Opitz, jenž byl významný německy píšící básník a vydavatel období baroka a zakladatel tzv. slezské básnické školy. Dále byl významným spisovatel Jakob Böhme (1575–1624), též nazývaný Jakob Boehme, byl německý křesťanský mystik. Nejznámější slezský básník německé romantiky je Joseph von Eichendorff (1788–1857). Mezi známé spisovatele se ještě řadí Óndra Łysohorský (1905–1989) – kromě poezie co napsal také zkodifikoval lašský dialekt spadající pod slezštinu.

Mezi slezské malíře se často uvádí Adolph von Menzel.

Celkem 17 osobností ze Slezska, většinou německé národnosti, bylo vyznamenáno Nobelovou cenou:

Také Dietrich Bonhoeffer, Wolfgang Thierse, Klaus Töpfer, Manfred Kanther, Erich Mende, Katja Ebstein, Adam Taubitz, Joachim kardinál Meisner Dieter Hildebrandt Werner Schulemann Emanuel Sperner Konrad Bloch Bernhard Grzimek Gregor Mendel, Fritz London, Theodor Kaluza, Maria Cunitz, Richard Courant, Carl Friedländer, Carl Wernicke, Georg Graf von Arco jsou Slezané.

Hráči v německé fotbalové reprezentaci jako Lukas Podolski narozený v Hlivicích nebo Miroslav Klose narozený v Opolí také pocházejí ze Slezska.

Následující tabulka ukazuje slezská města s populací větší než 100 000 obyvatel.




#Article 48: Krnov (2351 words)


Krnov ( Jägerndorf, polsky Karniów nebo Krnów, latinsky Carnovia) je hornoslezské město v Moravskoslezském kraji, 22 km severozápadně od města Opavy a 18 km severovýchodně od města Bruntál, v podhůří Nízkého Jeseníku. Leží na soutoku řek Opavy a Opavice, v těsné blízkosti hranic s Polskem. Žije zde  obyvatel. Krnov je, podle statistických údajů o počtu obyvatel, 48. největším městem České republiky. Ve městě je evidováno celkem 218 ulic a 3 514 adres.

Historie města sahá až do 13. století, kdy také Krnov získal městská práva. Oblast je ovšem skoro bez přerušení osídlena již od doby kamenné. Na přelomu 19. a 20. století došlo ve městě k prudkému rozvoji textilní výroby, která však postupně z větší části upadla. Konec druhé světové války přinesl odsun velké části obyvatelstva.

V dnešní době je Krnov sídlem výrobce textilní galanterie Pega nebo nápojů Kofola. Na území města se nachází několik pamětihodností a historických objektů, např. Krnovská synagoga, koncertní síň sv. Ducha a další. Sídlí zde také pobočka bruntálského okresního soudu.

První písemně doložený název Kyrnow pochází z roku 1240 a je odvozen od osobního jména Krn, pomocí přivlastňovací přípony -ov, slezsky: Karńůw (Krnov). V překladu tedy název znamenal Krnův majetek (hrad). Německý název Jegerdorf je poprvé zaznamenán v roce 1253. V roce 1281 se objevil název Jegerndorf, ze kterého se vyvinul dnešní název Jägerndorf. Latinské označení Carnovia, které vzniklo z české předlohy, pochází z roku 1316 jako Karnovia. Na počátku 20. století se také objevuje zkomolenina Krňov.

Název města Krnov se také vyskytuje i v jiných jazycích: polsky: Krnów (od 1945) nebo Karniów (staropolské označení Krnova, dodnes používané); řecky: Κρνοβ (Krnov);  jidiš: קרנאוו (Krnov), יעגערנדארף (Jegerndorf)

Město Krnov je střediskem severní části okresu Bruntál. Sousedí na severu a východě se státní hranicí Česka (proti mjastu Hłubczyce a Branice), na jihu s Úvalnem a Býkovem-Láryšovem, na západě s Branticemi a na severozápadě s Hošťálkovy a Městem Albrechticemi. Od okresního města Bruntálu je vzdáleno 20 km a od krajského města Ostravy 51 km.

Krnov se rozkládá na severovýchodním úpatí Nízkého Jeseníku, v průměrné nadmořské výšce 316 m n. m. Nejvýraznějším (ne však nejvyšším) přírodním výškovým bodem je vrch Cvilín, jehož Přední Cvilínský kopec (441 m n. m.), s kamennou rozhlednou a barokním kostelem Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže, pata rozhledny je ve výšce 436 m n. m. Cvilínský vrch se rozkládá jihovýchodně od centra města. Z rozhledny tohoto kopce lze dohlédnout na další dva výškové body města – Bezručův vrch (390 m n. m.) a vrch Vyhlídka (550 m n. m.), na kterém se nachází nově postavená dřevěná rozhledna. Nejvyšších poloh dosahuje území města na severozápadě nad Ježníkem (Bednářský vrch na hranici s Branticemi 588 m n. m., Tříslový vrch na hranici s Hošťálkovy 566 m n. m.) Vyhlídka (553/552 m n. m.) s rozhlednou, výraznými dominantami jsou dále Kostelecký vrch nad Kostelcem (472/473 m n. m.) a vedle Předního Cvilínského kopce rovněž Zadní Cvilínský kopec (423 m n. m.).

Geomorfologicky patří katastr města Krnova ke dvěma různým provinciím a třem celkům: východní okrajová část při Červeném Dvoře k provincii Středoevropská nížina, subprovincii Středopolské nížiny, oblasti Slezská nížina (geomorfologický celek Opavská pahorkatina, podcelek Poopavská nížina), jižní a západní část k provincii Česká vysočina, subprovincii Krkonošsko-jesenické (Sudetské), oblasti Jesenické (Východosudetské) (geomorfologický celek Nízký Jeseník, podcelek Brantická vrchovina, na severozápadě též geomorfologický celek Zlatohorská vrchovina  podcelek Jindřichovská pahorkatina). Právě ke Zlatohorské vrchovině náleží vlastní střed města. Dle publikace Vyšší geomorfologické jednotky České republiky je nejvyšším bodem geomorfologického celku Opavská pahorkatina vrstevnice 340 m n. m. jihovýchodně od vrchu Hradisko/Přední Cvilínský kopec. Vrch Hradisko/Přední Cvilínský kopec má 441 m n. m. a nachází se 2,5 km jihovýchodně od města Krnov v okrese Bruntál.

Území Krnova patří do povodí Odry, resp. Opavy. Opava přitéká na území města ze západu od Brantic a obtéká centrum města z jihu. V Horním předměstí, cca 1000 m od centra, přijímá ze severozápadu od Města Albrechtic přitékající Opavici a poté se obrací k jihu. Opavice a od soutoku s ní Opava tvoří východní hranici města a současně přírodní státní hranici Česka s Polskem; pouze Horní předměstí se nachází na pravé straně těchto toků. Jižní hranici území Krnova oproti Úvalnu tvoří Hájnický potok. Ještě před vstupem do samotného města přijímá řeka Opavice zprava postupně několik drobných, východozápadně směřujících toků: Kobylí potok protékající Krásnými Loučkami, potok Hůrka s rybníky Chomýž I (lidově Rusák) a Chomýž II) ústící do Opavice v Chomýži a Ježnický potok protékající Ježníkem; levým přítokem Opavice je Mohla (polsky Potok Mokry). Levé přítoky Opavy v Krnově jsou Kostelecký potok, Opavice, Trmantický potok (ZVHS užívá název Thirmický potok, slezsky Potok Tiermięcicki) tekoucí od polské vesnice Ciermięcice a Obecní potok tekoucí z Obecního kopce (nebo Czeska Hórka). Pravé přítoky Opavy v Krnově jsou Guntramovický potok, Mlýnský náhon a Hájnický potok. Největší vodní plochou města je Petrův rybník (lidově Balaton) poblíž osady Petrův Důl.

Území města pokrývá z více než třetiny orná půda, z více než čtvrtiny les a z desetiny travnaté plochy (louky a pastviny). Další velká část je pokryta městskou zelení (zahrady a sady zaujímají 5 % katastru). Samotné centrum obsahuje „zelenou“ odpočinkovou zónu s lavičkami a porostem. Blízko centra můžeme také nalézt několik parků, např. Smetanovy sady (nachází se zde busta Bedřicha Smetany), Dvořákovy sady a Městský park. 22,5 % katastru představují zastavěné a ostatní (např. průmyslové) plochy.

Severně od města, v ZSJ Bažantnice v části obce Pod Bezručovým vrchem a zároveň v k. ú. Krnov-Horní předměstí, přibližně na ploše 4,39 ha se rozkládá přírodní památka Staré hliniště. Jedná se o opuštěné hliniště bývalé cihelny, které se stalo útočištěm mnoha chráněných živočišných a rostlinných druhů. Můžeme zde nalézt několik druhů čolků a žab, ptáků (např. skřivan lesní, žluva hajní) a také několik druhů rostlin (např. vemeník dvoulistý). Na místě se nachází centrum ekologické výchovy.

Na území bývalé obce Chařová, dnes jihovýchodní „místní část“ Krnova, se nachází Chářovský park. Tento rozsáhlý park byl založen v roce 1899 a později byl řazen mezi dendrologicky nejvýznamnější parky v okrese Bruntál. Pokrývá plocha cca 2,2 ha, část plochy zabírají kaskádové jezírka a říčky. Na počátku své existence fungoval park jako sbírka, která byla přístupná jen vybraným návštěvám. Po druhé světové, jako spousta parků tohoto druhu v českém pohraničí, začal postupně chátrat a došlo k odumření mnoha vzácných druhů rostlin a dřevin. V 70. letech došlo k částečné rekonstrukci parku a výsadbě dřevin. V roce 1997 zasáhla Krnov ničivá povodeň, která zaplavila téměř celé město.. Padlo za oběť sto stromů v městských parcích a velké ztráty utrpěly také městské lesy. Po této události proběhla výrázná rekonstrukce parku. Flóru zdejšího parku tvoří několik druhů jehličnanů – smrk ajanský, jinan dvoulaločný, Borovice Jeffreyova, mnoho druhů cypřišků a další. Z listnatých stromů lze můžeme nalézt javor dlanitolistý, vzácnější a stálezelenou bobkovišeň lékařskou a cesmínu obecnou, dále pak americký jasan a mnoho dalších.

Podle údajů z roku 2006 bylo ve městě k trvalému pobytu (nebo jakémukoliv platnému pobytu cizince, azylanta) přihlášeno 25 513 obyvatel, z toho 10 449 mužů nad 15 let, 1 953 chlapců do 15 let, 11 304 žen nad 15 let, 1 807 dívek do 15 let.

V roce 1939 žilo v Krnově 24 175 obyvatel a město vzkvétalo po kulturní i průmyslové stránce. V politickém okrese Krnov (něm. Politischer Bezirk Jägerndorf), resp. od r. 1938 venkovském okrese Jägerndorf (Landkreis Jägerndorf) v roce 1939 žilo 61 777 obyvatel. Podle záznamů zásobovací agendy žilo v Krnově po osvobození 6 540 osob české a slovenské národnosti. V květnu roku 1947 žilo v Krnově již 16 335 obyvatel. Co se týče rozvoje obyvatel v okrese Krnov, tak v roce 1946 zde žilo 25 780 obyvatel a při sčítání lidu 22. května 1947 bylo zjištěno v okrese Krnov 34 552 obyvatel a na konci roku již 35 901 obyvatel. Od tohoto roku přibývá v okrese každoročně 1000 obyvatel. V roce 1948 už měl okres Krnov 37 476 obyvatel.

Do 31. prosince 1978 se město Krnov členilo na tyto části obce: Guntramovice, Chomýž, Ježník, Krásné Loučky, Krnov, Mariánské Pole. Všechna tato sídla i nadále existují, přestože již některé nemají status části obce. Od 30. dubna 1976 do 31. prosince 1991 byla dnešní obec Býkov-Láryšov částí obce Krnov pod názvem Býkov.

Od 1. ledna 1979 jsou zde oficiálně evidovány tři části obce, které vymezením odpovídají třem katastrálním územím, avšak mají odlišné názvy.

Krnov je obec s rozšířenou působností. Městský úřad Krnov vykonává také přenesenou působnost v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony na území stanoveném vyhláškou Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb. Jde o jeden ze tří správních obvodů rozšířené působnosti obcí v okrese Bruntál v Moravskoslezském kraji. Zahrnuje města Krnov, Janov a Město Albrechtice a dalších 22 obcí. Ve správním obvodu obce s rozšířenou působností Krnov jsou 3 správní obvody obce s pověřeným obecním úřadem (Krnov, Město Albrechtice, Osoblaha). Celkem územní obvod zahrnuje tyto obce:
Bohušov, Brantice, Býkov-Láryšov, Čaková, Dívčí Hrad, Heřmanovice, Hlinka, Holčovice, Hošťálkovy, Janov, Jindřichov, Krasov, Krnov, Lichnov, Liptaň, Město Albrechtice, Osoblaha, Petrovice, Rusín, Slezské Pavlovice, Slezské Rudoltice, Třemešná, Úvalno, Vysoká a Zátor.

První zmínka o Krnovu pochází ze 13. století, přesněji z roku 1240. Městská práva získal okolo roku 1253. Po rozdělení Slezska v roce 1742 se Krnov stal pohraničním městem a tím i vojenskou pevností. Nejbouřlivější rozvoj Krnova nastal na konci 19. a na počátku 20. století, kdy ve městě vyrostlo mnoho velkých textilních továren, celý okolní kraj prosperoval, počet obyvatel stoupl až na 30 000. Ve 30. letech 20. století se německé obyvatelstvo, které zde převažovalo, aktivně přihlásilo k německé třetí říši. V roce 1945 bylo město bombardováno Rudou armádou (osvobozeno 6. května 1945) a po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti. Místo nich sem přicházeli lidé z různých míst Československa, v padesátých letech se zde usadilo mnoho Řeků, kteří prchali před občanskou válkou (viz Řecká menšina v Česku).

Na Zelený čtvrtek dne 1. dubna 1779 krnovští obyvatelé zpozorovali požár. Ze začátku hořelo na třech místech – střecha minoritského kláštera a vojenského lazaretu ve vodní ulici a jedna stáj. Největším ohniskem byla klášterní budova, ze které přešel plamen na vedlejší kostel, na kterém shořela střecha i s věžemi, zvony se zcela roztavily. Odtud se oheň šířil všude okolo po celém městě. Požár nezasáhl pouze kostel sv. Ducha (nyní kostelní síň). Byly to nejsmutnější Velikonoce, které Krnov a jeho obyvatele potkaly. Oheň poničil majetek obyvatel a také mnoho kulturních a uměleckých památek, které ztratily na svých hodnotách a archeologické čistotě.

Dne 28. srpna téhož roku navštívil Krnov syn Marie Terezie císař Josef II., na kterého zapůsobilo zničené město zdrcujícím dojmem, proto přispěl 300 dukátů. Dále na obnovu města přispěla 40 000 zlatých císařovna, Olomoucký arcibiskup i neznámí dobrovolníci. Ale i tak byla Městská rada ve špatné finanční situaci. Městu zůstal jen zlomek jeho původního majetku. Nepodařilo se vypátrat, kdo požár způsobil, ačkoliv z jeho založení měšťané podezřívali Prusy, kteří se údajně měli mstít, že Rakušané poškodili a zapálili město Prudník.

Převažující textilní průmysl ve městě po pádu komunistického režimu v roce 1989 upadl, zachovala se jediná vyrábějící firma Pega, která se specializuje na výrobu textilní galanterie (stuhy, prýmky, elastické příze). Dále stojí nad propastí strojírenský závod Strojosvit (založený kdysi firmou Baťa), vyrábějící kožedělné stroje a zaměstnávající dříve podstatnou část obyvatel. Krnovské opravny a strojírny opravují železniční vozy a vyrábějí tramvaje. Celorepublikově známou firmou je firma Dakon, která vyrábí stejnojmenné kotle. Mezi velké firmy, které se dají označit slovy prosperující patří, Krnovské škrobárny, Velkopekárna Aspec, vyrábějící tyčinky Club, jež obdržely značku kvality Czech Made. Mezi menší firmy patří, teplárenská firma Dalkia, ad.

V Krnově sídlí i firma Rieger-Kloss vyrábějící píšťalové varhany. V březnu 2018 firma na sebe prostřednictvím jednatele Jakuba Škrbele podala insolvenční návrh.

V roce 1989 bylo ve městě 6 úplných základních škol a 2 školy pouze národní. Se zmenšujícím se počtem dětí ubývají také školy, v roce 2003 jsou zde 4 úplné základní školy. Střední školy jsou v Krnově Gymnázium, Střední škola průmyslová, Střední pedagogická a zdravotnická škola, Střední odborná škola dopravy a cestovního ruchu, Střední škola automobilní a soukromá Střední umělecká škola varhanářská. Dále jsou v Krnově dvě umělecké školy s obory výtvarnými, tanečními, hudebními a literárně dramatickými. Pro postižené děti je v Krnově Mateřská, základní a střední škola Slezské diakonie.

Krnov leží na silnici I/57, která spojuje Polsko a Slovensko. Severně od města se na této silnici nachází hraniční přechod Bartultovice, který slouží osobní a nákladní přeshraniční dopravě. Město také protíná silnice I/45, která spojuje Česko s polskými Hlubčicemi. Přechod Krnov – Pietrowice, jenž se nachází na této silnici, je situován v severní části města a slouží osobní a nákladní dopravě (do 3,5 t). Krnov disponuje přímým silničním spojením s Opavou, Bruntálem, Městem Albrechticemi,  Jeseníkem a Horním Benešovem.

Městskou hromadnou dopravu zajišťuje šest autobusových linek (801 až 807, mimo 804) společnosti Arriva Morava. Od roku 2004 je MHD v Krnově začleněna do ostravského dopravního systému ODIS. Arriva Morava také provozuje dálkové autobusové linky, které spojují Krnov s Brnem, Ostravou a Jeseníkem. V letních měsících dále vypravuje tzv. Cyklobusy Jeseníky, v zimních tzv. Skibusy Jeseníky, které turistům, resp. lyžařům, umožňují přímé spojení Jeseníků s Krnovem a dalšími městy. Spojení s obcemi v okolí Krnova zajišťuje společnost Transdev Morava.

Krnovem prochází železniční Trať 310 spojující Opavu s Olomoucí. Provoz na této neelektrifikované trati byl zahájen v roce 1872 Moravskoslezskou ústřední dráhou. Na území města se nachází železniční stanice Krnov, železniční zastávka Krnov-Cvilín a železniční zastávka Krásné-Loučky. Stanice Krnov je uzlovou stanicí, ze které je možné se dostat do Opavy, Olomouce, Hłuchołaz a Jeseníku (Trať 292). Součástí této stanice bylo, dnes již zrušené, depo kolejových vozidel. Zastávka Krnov-Cvilín se nachází v blízkosti centra, na trati Krnov – Opava. Od roku 1873 až do konce 2. světové války také existovala železniční trať mezi Krnovem a slezskými Hłubczycemi, po které jsou v Krnově dnes již patrné pouhé zbytky.

Jižně od centra města se nachází veřejné vnitrostátní letiště Letiště Krnov, které je vybaveno travnatou přistávací dráhou a sídlí na něm Aeroklub Krnov. Aeroklub poskytuje vyhlídkové lety nad Krnovem a širokém okolí, příznivci parašutismu mohou využívat služeb „paraklubu“, který taktéž sídlí na letišti. Sportovní letiště Aeroklub Krnov – od roku 1994 má statut veřejného vnitrostátního letiště pro mála sportovní letadla. Slouží zejména sportovním účelům, dále k protipožární prevenci, ochraně rostlin (zemědělství a lesnictví), vyhlídkovým vyhlídkovým letům a podnikatelům.

Nad Krnovem má od 21. června 1954 patronát město Ansbach ve Středních Francích v Bavorsku.




#Article 49: Esperanto (5711 words)


Esperanto (původně Lingvo Internacia – „mezinárodní jazyk“) je nejrozšířenějším mezinárodním plánovým jazykem. Název je odvozen ze pseudonymu, pod nímž roku 1887 polský židovský lékař Ludvík Lazar Zamenhof základy této řeči publikoval. Záměrem tvůrce bylo vytvořit snadno naučitelný neutrální jazyk, vhodný pro použití v mezinárodní komunikaci; jeho cílem však nebylo nahradit ostatní národní řeči.

Ačkoliv žádná oficiálně uznaná země nepřijala esperanto jako úřední jazyk, bylo krátce požíváno jako jazyk úřední na Růžovém ostrově, a nadále je používáno komunitou o odhadovaném počtu 100 000 až 2 000 000 mluvčích, z čehož asi tisícovku tvoří mluvčí rodilí. Dosáhlo také některých mezinárodních uznání, jako jsou dvě rezoluce UNESCO či podpora známých osobností veřejného života. V současnosti je esperanto využíváno pro účely cestování, dopisování, mezinárodních setkání a kulturních výměn, kongresů, vědeckých diskuzí, původní i překladové literatury, divadla a kina, hudby, tištěného i internetového zpravodajství, rozhlasového a televizního vysílání.

Slovní zásoba esperanta pochází především ze západoevropských jazyků, zatímco jeho skladba a tvarosloví poukazují na silný slovanský vliv. Morfémy jsou neměnné a lze je téměř bez omezení kombinovat do rozmanitých slov; esperanto má tedy mnoho společného s izolujícími jazyky jako je čínština, zatímco vnitřní struktura jeho slov připomíná jazyky aglutinační jako je japonština, svahilština nebo turečtina.

U zrodu esperanta stál Ludvík Lazar Zamenhof. Vyrůstal v mnohojazyčném, tehdy k Ruskému impériu náležejícím, dnes polském městě Bělostoku, kde byl svědkem častých rozepří mezi jednotlivými etniky (Rusové, Poláci, Němci, Židé). Protože za jednu z hlavních příčin těchto konfliktů považoval neexistenci společného jazyka, začal již jako školák pracovat na projektu nové vhodné řeči, která by tuto roli mohla plnit. Měla by být – na rozdíl od národních jazyků – neutrální a snadno naučitelná, tedy také přijatelná jako druhý jazyk pro všechny, jazyk vyučovaný společně s těmi národními a používaný v situacích vyžadujících dorozumění mezi národy.

Zamenhof nejdříve uvažoval o oživení latiny, kterou se učil ve škole, ale usoudil, že je pro běžné dorozumívání zbytečně složitá. Když studoval angličtinu, povšiml si, že časování sloves podle osoby a čísla není nutné a že gramatický systém jazyka může být mnohem jednodušší, než si předtím myslel. Stále však zůstávala překážka v učení se velkému množství slovíček nazpaměť. Jednou Zamenhofa zaujaly dva ruské nápisy: швейцарская [švejcarskaja] (vrátnice, odvozeno od швейцар [švejcar] – vrátný) a кондитерская [konditěrskaja] (cukrárna, odvozeno od кондитер [konditěr] – cukrář). Tato slova stejného zakončení mu vnukla myšlenku, že užívání pravidelných předpon a přípon by mohlo významně snížit množství slovních kořenů nutných k dorozumění. Aby byly kořeny co nejmezinárodnější, rozhodl se převzít slovní zásobu především z románských a germánských jazyků, tedy těch, jež byly tehdy ve školách na celém světě vyučovány nejčastěji.

První Zamenhofův projekt, nazvaný Lingwe Uniwersala, byl víceméně hotov již roku 1878, ale autorův otec, učitel jazyků, považoval tuto práci za marnou a utopistickou, proto zřejmě rukopis, který mu byl svěřen, zničil. V letech 1879–1885 Zamenhof studoval lékařství v Moskvě a Varšavě. Tou dobou začal opět pracovat na mezinárodním jazyce. První obnovené verzi vyučoval roku 1879 své přátele. Po několika letech již překládal poezii, aby jazyk co nejvíce zdokonalil. Roku 1885 autor napsal: „Šest let jsem pracoval na zdokonalování a zkoušení esperanta, ačkoli se mi již v roce 1878 zdálo, že je jazyk úplně hotov.“

Zamenhofovi přicházelo veliké množství nadšených dopisů, které často přinášely také návrhy nejrůznějších úprav jazyka. Všechny podněty zaznamenával a později je začal i uveřejňovat v časopise Esperantisto, vycházejícím v Norimberku. V témže periodiku nechal o úpravách také dvakrát hlasovat, většina čtenářů však se změnami nesouhlasila. Po těchto hlasováních na jistý čas ztichly hlasy volající po reformě a jazyk se začal rozšiřovat. Nejvíce odběratelů měl časopis v tehdejším Rusku. Velkou ranou pro něj tedy bylo, když carská cenzura jeho šíření zakázala kvůli článku Lva Nikolajeviče Tolstého. Časopis kvůli tomu musel být zrušen, ale zanedlouho byl vystřídán novým, nazvaným Lingvo Internacia. Nejprve byl redigován ve švédské Uppsale, později v Maďarsku a nakonec v Paříži, kde jeho vydávání zastavila až první světová válka.

Nový mezinárodní jazyk začali brzy jeho uživatelé používat také k organizaci odborné a zájmové činnosti na mezinárodní úrovni. V prvních desetiletích probíhala komunikace v esperantu téměř výhradně písemnou formou, ale po nečekaně úspěšném prvním Světovém kongresu esperanta, uspořádaném roku 1905 ve francouzské Boulogne-sur-Mer, na kterém se ověřily možnosti používání této řeči v mluvené formě, začaly nabývat na intenzitě i osobní kontakty a setkávání mezi jejími mluvčími.

Esperanto brzy začaly pro svou činnost používat i různé organizace a hnutí. Již na světovém kongresu v Barceloně roku 1909 se uskutečnilo několik setkání přítomných katolíků, kteří se nakonec rozhodli uspořádat v nadcházejícím roce, 1910, zvláštní kongres katolických esperantistů. Během něj bylo založeno Mezinárodní sdružení katolických esperantistů (IKUE – Internacia Katolika Unuiĝo Esperantista). Časopis Espero Katolika (Katolická naděje) však vycházel již od roku 1903 a se svými více než 100 lety je dnes nejdéle vycházejícím esperantským periodikem.

V roce 1912 se Zamenhof při slavnostním projevu během osmého Světového kongresu esperanta v Krakově vzdal své oficiální role ve hnutí. Desátý kongres se měl konat roku 1914 v Paříži, přihlásilo se na něj téměř 4000 lidí, ale začínající válka jej znemožnila a Zamenhof se mohl vrátit do své vlasti jen přes skandinávské státy.

Světový esperantský svaz sídlil v době války v neutrálním Švýcarsku, odkud skupina esperantistů pod vedením Hectora Hodlera a za podpory Romaina Rollanda zprostředkovávala poštovní styk mezi znepřátelenými zeměmi. Dobrovolníci v Ženevě každý den přeposílali na druhou stranu barikády dvě stě až tři sta dopisů osobního charakteru, podle potřeby kvůli cenzuře příslušně přeložených. Celkem takto esperantisté pomohli v přibližně 200 tisících případech, za což jim bylo po válce uděleno čestné uznání Společnosti národů.

Po válce touha po míru a harmonii vzbudila nové naděje, díky čemuž se esperanto velmi rychle šířilo. První poválečný kongres se konal roku 1920 v Haagu, 13. světový kongres v roce 1921 v Praze. Roku 1927 bylo ve vídeňském Hofburgu otevřeno Mezinárodní esperantské muzeum, v roce 1929 připojené k Rakouské národní knihovně a dnes sídlící v samostatné budově.

Slibný vývoj však přerušila druhá světová válka: Mezi národy bylo vyvoláváno nepřátelství, esperantisté byli povoláváni na frontu a mnozí zde padli, velké množství židovských esperantistů zahynulo v koncentračních táborech a gulazích (mnohdy v přímé souvislosti s jejich vztahem k esperantu). V holokaustu zahynuly i všechny tři děti Ludvíka Zamenhofa, pouze jeho vnuk Louis-Christophe Zaleski-Zamenhof unikl v roce 1942 z varšavského ghetta, skrýval se pod falešným jménem a poté emigroval do Francie, kde zemřel v roce 2019.

Snahy o prosazení esperanta jako univerzálního jazyka se přesto setkávaly s pozitivní odezvou i po válce: Petice v jeho prospěch adresované Spojeným národům podepsalo přes 80 milionů lidí, v Československu například prof. Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny.

Valné shromáždění UNESCO přijalo podobné rezoluce v Montevideu 10. prosince 1954 a v Sofii 8. listopadu 1985. Vzalo v nich na vědomí výsledky dosažené esperantem na poli mezinárodní duchovní výměny i pro sblížení národů světa a vyzvalo členské státy, aby se chopily iniciativy při zavádění studijních programů o jazykovém problému a esperantu na svých školách a institucích vyššího vzdělávání.

K esperantu se hlásila i rada předsedů Polské akademie věd. Jubilejního 72. Světového kongresu roku 1987 (výročí 100 let od uveřejnění jazyka) se ve Varšavě zúčastnilo téměř šest tisíc lidí z 60 národů.

Pokroků dosáhli také katoličtí esperantisté – roku 1990 byl vydán dokument Norme per la celebrazione della Messa in esperanto, kterým Svatý stolec povoluje vysluhovat mši svatou v této řeči bez zvláštního povolení. Esperanto se tak stalo jediným schváleným umělým liturgickým jazykem katolické církve.

Jedním z pozdních konkurentů esperanta se stal v roce 1930 projekt zjednodušené angličtiny C. K. Ogdena. Ten našel za druhé světové války podporu u Winstona Churchilla, který již v roce 1943 vyzdvihl ekonomické a politické výhody šíření angličtiny pro Velkou Británii a Spojené státy americké, protože to podle něj přinese těmto zemím „mnohem trvalejší a větší zisk než zabírání velkých území“. Ustavení angličtiny jako mezinárodního jazyka „za účelem podpory a udržování západních hospodářských zájmů“ dostala za cíl státem zřízená Britská rada (British Council), k jejímž snahám se v 50. letech připojily i Spojené státy. Skutečnost, že mnohé z cílů esperantského hnutí dosud nedošly naplnění a že jako dorozumívací jazyk většiny mezinárodních aktivit se dnes používá angličtina, bývá často přisuzována právě technologické a kulturní dominanci Velké Británie a USA po druhé světové válce.

První českou učebnici, nazvanou „Úplná učebnice mezinárodní řeči dra. Esperanta“, vydal již v roce 1890, tři roky po zveřejnění řeči Zamenhofem, František Vladimír Lorenc. První esperantský klub byl založen roku 1901 v Brně. Mezi zakladatele patřili například dělnický poslanec Josef Hybeš a redaktor Dělnických listů Karel Pelant. V Praze byl první klub založen roku 1902, spoluzakladatelem byl Stanislav Kostka Neumann. Roku 1902 byly v Praze dva svazy – Bohema Unio Esperantista, jenž přijímal pouze kluby a spolky, a Bohema Asocio Esperantista, určený pro jednotlivce. Oba vydávaly vlastní časopis.

Po první světové válce se oba konkurenční svazy spojily pod jménem Ĉeĥoslovaka Asocio Esperantista, roku 1936 bylo sdružení přejmenováno na Esperanto-Asocio en ČSR. V té době pravidelně vycházel časopis La Progreso, později také Ligilo. Roku 1940 byl svaz zlikvidován gestapem a po druhé světové válce, hned v roce 1945, opět obnoven. Spolek tehdy vydával časopisy Esperantista a na Slovensku Esperantisto Slovaka.

Po mnoho let byly pořádány pravidelné letní školy esperanta v Doksech a semináře v Dudincích, Herborticích, Karlových Varech, Opátce u Košic, Rožnově pod Radhoštěm, v Popradu a Svitu. Před druhou světovou válkou, v letech 1931–1938, byly vedeny z Brna tři rozhlasové kurzy esperanta. Kromě kurzů a přednášek byly odtud vysílány také umělecky hodnotné činoherní, operní, operetní a kabaretní pořady, ve kterých účinkovali mimo jiné Karel Höger, František Kožík, Zdeňka Švabíková či Vladimír Leraus. Po válce vysílala v esperantu stanice Praha třikrát denně, pořady v tomto jazyce nechyběly ani v relacích z Ostravy a Bratislavy.

Ve vyhlazovacích táborech zahynulo za války množství esperantistů, především židovského původu, mezi něž patřil např. Petr Ginz – syn česko-židovského páru esperantistů později proslavený knihou Deník mého bratra. Německy mluvící esperantisté byli zase odsunuti do Německa.

Následkem politických změn byl opětovný rozvoj esperantského hnutí přerušen v roce 1952, kdy bylo esperantskému svazu i všem esperantským odbočkám závodních klubů „doporučeno“, aby se rozpustily, protože „od dob, kdy soudruh Lenin zdůraznil význam esperanta pro dělnickou třídu, uplynulo velmi mnoho času“ a „mezi tím… statisíce dělníků… učí se mateřštině průkopníků socialismu – ruštině“. Esperantské časopisy musely přestat vycházet, kluby mohly existovat pouze u osvětových besed nebo při Parcích kultury a oddechu, jejich činnost řídil Celostátní poradní esperantský výbor, později Československý esperantský výbor u Osvětového ústavu v Praze. Do roku 1950 bylo uspořádáno osm Celostátních československých esperantských sjezdů, z toho tři v Brně.

V březnu 1969 byl v Brně založen Český esperantský svaz (ČES – Ĉeĥa Esperanto-Asocio). Roku 2005 se z něj po svém znovuobnovení vydělila sekce mládeže jako Česká esperantská mládež (ĈEJ – Ĉeĥa Esperanto-Junularo). Uskutečnil se 81. Světový kongres esperanta v Praze (1996) a 65. Mezinárodní kongres esperantské mládeže v Liberci (2009).

V dnešním světě, který stále jasněji vnímá práva menšin i jazykovou a kulturní rozmanitost, získává mezinárodní jazyk esperanto opět pozornost rozhodujících činitelů. Nevládní organizace a sdružení naléhají, aby se nastolila otázka mezinárodní řeči na pořad diskuze Spojených národů a Evropské unie. V červenci 1996 Sympozium mezinárodních organizací na počest Inazo Nitobeho svolalo v Praze skupinu nezávislých expertů, kteří prověřovali tehdejší postavení esperanta a navrhli jeho začlenění do aktuálních rozhovorů o jazykových právech a jazykové politice. Pražský manifest (přijatý na Světovém esperantském kongresu roku 1996 v Praze), moderní deklarace hodnot a cílů motivujících esperantské hnutí, zdůrazňuje jazykovou demokracii a zachování jazykové rozmanitosti. Mezi známými osobnostmi používajícími esperanto v poslední době jsou mimo jiné nositel Nobelovy ceny Reinhard Selten (1994), mistryně světa v šachu Judit Polgárová a Tivadar Soros, otec finančníka George Sorose. Esperanto se jako komunikační prostředek používá i v projektu „Dialogy domorodců“, programu na posilnění výměny zkušeností mezi domorodými národy ve světě, který odmítá bývalé koloniální jazyky.

Tvůrce esperanta Ludvík Lazar Zamenhof věděl, že jazyk se musí rozšiřovat kolektivním používáním, proto omezil svůj prvotní návrh na minimální gramatiku a malou slovní zásobu. Dnes je však esperanto plně rozvinutým jazykem s celosvětovou komunitou mluvčích a kompletními vyjadřovacími prostředky. Mnohé ze Zamenhofových idejí předešly myšlenky zakladatele moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussure, jehož bratr René byl esperantistou.

Na začátku jazyk esperanto sestával z asi tisíce slovních kořenů, z nichž bylo možno vytvořit 10–12 tisíc slov. Dnešní esperantské slovníky často obsahují i 15–20 tisíc kořenů, ze kterých lze již vytvářet slov statisíce; jazyk se navíc stále vyvíjí. Aktuální tendence sleduje a kontroluje Akademie esperanta. V průběhu historie již bylo esperanta využíváno za účelem dosažení téměř všech představitelných cílů, některé z nich byly problematické či vyvolávající polemiku. Esperanto bylo zakázáno a jeho uživatelé pronásledováni jak za Stalina, který je považoval za „řeč kosmopolitů“, tak za Hitlera, který jej v knize Mein Kampf označil za „řeč Židů“ (Zamenhof, tvůrce esperanta, byl Žid).

Nynější esperanto je výsledkem kolektivní práce několika set básníků, filologů, spisovatelů a tří generací jeho uživatelů. Za více než 120 let bylo vytvořeno mnoho tisíc slov, výrazů, slovních obratů, metafor aj., byly také vypracovány desítky odborných slovníků pro různé vědní obory.

Světový esperantský svaz (UEA – Universala Esperanto-Asocio), jehož členové tvoří nejaktivnější část esperantské komunity, má své národní svazy v 62 státech a individuální členy v téměř dvojnásobném počtu zemí. Počet prodaných učebnic a členské statistiky místních skupin ukazují, že lidí s minimální znalostí jazyka jsou statisíce či dokonce miliony. Mluvčí esperanta se nacházejí na celém světě, a to se značnou koncentrací v tak různých zemích jako je Brazílie, Bulharsko, Čína, Írán, Japonsko, Kuba či Madagaskar.

Podle údajů projektu Ethnologue je celkový počet mluvčích esperanta odhadován na dva miliony, z toho asi pro dva tisíce je díky jeho používání v domácnostech, především v mezinárodních manželstvích, esperanto rodným jazykem. Historik a esperantista Ziko Marcus Sikosek tento odhad označil za nadsazený, vycházeje z porovnání s reálnými počty mluvčích v Kolíně nad Rýnem a počty členů esperantských organizací. Jiné odhady udávají skromnější čísla, obvykle mezi statisícem a miliónem. Nepřesnosti v údajích plynou především ze skutečnosti, že počet uživatelů kteréhokoli mezinárodního pomocného jazyka je obecně obtížné zjistit, jelikož například sčítáním lidu se ve většině zemí světa zjišťuje pouze mateřský jazyk obyvatel, nikoli jejich další jazykové znalosti.

Dorozumívat se esperantem je možno začít velmi rychle, což poskytuje ideální úvod do studia cizích jazyků. Už za několik týdnů si mohou studenti začít v této řeči dopisovat a za několik měsíců mohou v rámci svých škol či soukromě cestovat do ciziny. Experimentální a neformální pozorování naznačují, že předcházející učení se esperantu může mít pozitivní účinky na následné studium jiných cizích jazyků (hovoří se o takzvaném propedeutickém efektu). Byly prováděny i některé pokusy o formální výzkum tohoto fenoménu: například skupina studentů, která se učila rok esperanto a poté tři roky francouzštinu, měla lepší výsledky než kontrolní skupina, která se učila francouzštinu celé čtyři roky. Podobné výsledky byly získány, i když byla druhým jazykem japonština nebo při zkrácení doby experimentu na polovinu. Zmiňovaná studie však již neuvádí, jakých výsledků dosahují studenti, kteří se v prvním roce učí jiný cizí jazyk než esperanto, například latinu.

Ačkoli se esperanto vyučuje na některých školách (v Česku dnes například na Masarykově univerzitě v Brně a Univerzitě Palackého v Olomouci), nejčastěji se ho lidé učí jako samouci, pomocí korespondenčních či multimediálních kurzů (papírovou i elektronickou poštou nebo prostřednictvím webů jako je lernu! nebo Duolingo) či v místních esperantských klubech. Mezinárodním  speciálně zaměřeným na začátečníky je Letní škola esperanta pořádaná od roku 2007 na Slovensku. Existují učebnice a pomůcky pro samouky ve více než 100 jazycích.

Esperanto není oficiálním jazykem žádné země, přestože na počátku 20. století existovaly plány na ustanovení Neutrálního Moresnetu jako vůbec prvního esperantského státu a na krátce existujícím umělém Růžovém ostrově existoval roku 1968 mikronárod, jenž používal esperanto jako svůj oficiální jazyk. Tato řeč nicméně slouží jako oficiální pracovní jazyk některých neziskových organizací (především v rámci esperantského hnutí). Esperanto je také jediným schváleným umělým liturgickým jazykem katolické církve. Překlady do a z esperanta nabízejí komerční překladatelské agentury a v České republice je rovněž jmenováno několik soudních tlumočníků pro esperanto.

Roku 1954 Valné shromáždění UNESCO uznalo, že výsledky dosažené esperantem jsou v souladu s cíli této organizace. V důsledku toho byly ustanoveny oficiální vztahy mezi UNESCO a Světovým esperantským svazem, který se stal nestátní členskou organizací kategorie B. Spolupráce mezi nimi přetrvává: Roku 1977 vystoupil generální ředitel UNESCO Amadou-Mahtar M’Bow s projevem na 62. Světovém esperantském kongresu v islandském Reykjavíku. V roce 1985 vyzvalo Valné shromáždění UNESCO členské státy a mezinárodní organizace jak k zavedení studijních programů o jazykovém problému a esperantu ve školách, tak k prostudování možnosti využití tohoto jazyka v mezinárodním styku. Světový esperantský svaz má poradní vztahy s Organizací spojených národů (OSN), UNICEF, Radou Evropy, Organizací amerických států a Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO).

Švýcarský ekonom François Grin spočítal, že přijetí esperanta Evropskou unií by přineslo úsporu 25 miliard eur ročně a přímo by z něj profitovalo 85 % občanů, zatímco nynější dominance angličtiny znamená zisk 17–18 miliard eur ročně pro Spojené království, což nezahrnuje výhody plynoucí z nadřazeného postavení rodilých mluvčí v jednáních a sporech vedených v angličtině.

Evropská politická strana Evropa – Demokracie – Esperanto získala ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 ve Francii 25 259 hlasů a v roce 2009 28 944 hlasů ve Francii a 11 722 v Německu. Organizace Evropská esperantská unie předložila v dubnu 2012 Evropské komisi jednu z prvních evropských občanských iniciativ, která navrhuje doplnit evropskou hymnu slovy v esperantu a umožnit tak občanům zpívat ji společně a posílit tím evropskou identitu při zachování identit národních.

Usnesením městské rady nese od 11. července 2006 německé město Herzberg am Harz oficiální označení esperantské město (Herzberg am Harz – die Esperanto-Stadt/La Esperanto-urbo), s čímž je spojeno pořádání kulturních a vzdělávacích aktivit souvisejících s esperantem, jakož i partnerství s polským městem Góra realizované na základě esperanta.

V esperantu se každoročně konají stovky mezinárodních konferencí a setkání – bez tlumočníků. Největšími jsou Světové esperantské kongresy, naposledy pořádané ve městech Reykjavík (Island, 2013), Buenos Aires (Argentina, 2014), Lille (Francie, 2015), Nitra (Slovensko, 2016) a Soul (Jižní Korea, 2017), Lisabon (Portugalsko, 2018), Lahti (Finsko, 2019). Další se budou konat ve městech Montréal (Kanada, 2020). V letech 1921 a 1996 hostila Světový kongres Praha. Od roku 1938 se každoročně koná také Mezinárodní kongres esperantské mládeže, který v roce 2018 proběhne ve španělském městě Badajoz; v Česku takový kongres pořádala Česká esperantská mládež v roce 2009 v Liberci za účasti 343 osob ze 41 zemí. Šesté setkání esperantistů ze zemí středního východu se v roce 2013 uskutečnilo v Jerevanu, osmý Celoamerický kongres byl uspořádán roku 2011 v São Paulu a sedmý Asijský kongres proběhl v Jeruzalémě v roce 2013.

Pasporta Servo je služba pro podporu využití esperanta v cestování. Zabezpečuje ji sekce mládeže Světového esperantského svazu. Jejím základem je každoročně vydávaná publikace obsahující adresy 1087 hostitelů v 672 městech 90 zemí (vydání z roku 2011), poskytujících bezplatně ubytování cestujícím hovořícím esperantem. Od roku 2009 je služba zabezpečována primárně v elektronické podobě na internetu, tištěný seznam hositelů však nadále zůstává dostupný.

Na mnoha univerzitách je esperanto součástí lingvistických kurzů, některé ho nabízejí jako nezávislý studijní obor. Zvláště pozoruhodné jsou Univerzita Eötvöse Loránda v Budapešti s oddělením esperantologie na katedře všeobecné a aplikované jazykovědy a Univerzita Adama Mickiewicze v polské Poznani s diplomovým programem z interlingvistiky. Bibliografie amerického Sdružení moderních jazyků registruje každoročně více než 300 odborných publikací o esperantu. Knihovna Esperantského svazu Velké Británie má více než 20 tisíc svazků. Mezi další velké knihovny patří Hodlerova knihovna v rotterdamském ústředí Světového esperantského svazu, Esperantská knihovna v německém Aalenu nebo knihovna Mezinárodního esperantského muzea ve Vídni, které je součástí Rakouské národní knihovny. Knihovny ve Vídni a Aalenu poskytují informace o svých sbírkách také prostřednictvím internetu a jsou přístupné prostřednictvím mezinárodní meziknihovní výpůjční služby. V České republice je od roku 2008 v provozu Muzeum esperanta ve Svitavách.

Esperantisté jsou sdruženi i v rozmanitých odborných svazech, jako např. lékaři, spisovatelé, železničáři, vědci, hudebníci a mnozí jiní. Tato sdružení často vydávají své vlastní časopisy, organizují konference a pomáhají rozšiřovat profesionální a speciální využívání esperanta. Mezinárodní akademie věd v San Marinu, která zařadila esperanto mezi svých pět pracovních jazyků, usnadňuje spolupráci na univerzitní úrovni. Pravidelně se konají konference o využití esperanta ve vědě a technice (např. KAEST v Česku a na Slovensku od roku 1978). Původní a přeložené publikace pravidelně vycházejí v oborech astronomie, informatika, botanika, entomologie, chemie, právo a filozofie. Esperantská podoba encyklopedie Wikipedie vznikla jako jedna z jejích prvních jazykových verzí roce 2001, a díky této verzi a českému esperantistovi Miroslavu Malovcovi o rok později vznikla česká mutace této internetové encyklopedie. Existují zájmové organizace esperantistů, jako jsou skauti, zrakově postižení, šachisté, hráči Go (japonská národní hra). Mládežnická sekce Světového esperantského svazu – Světová esperantská mládež (TEJO) organizuje mezinárodní setkání a vydává svá vlastní periodika. Buddhisté, šintoisté, katolíci, kvakeři, protestanti, mormoni a bahaisté mají vlastní esperantské organizace. Rovněž mnohé další společenské organizace používají esperanto.

V esperantu existuje jak původní, tak přeložená literatura, celkem čítající asi 50 000 titulů. Bohatou literární tradici esperanta uznává i Mezinárodní PEN klub, jehož esperantská sekce byla založena během 60. kongresu klubu v září 1993. Mezi význačné současné spisovatele píšící v esperantu patří: Trevor Steele (Austrálie), István Nemere (Maďarsko), Spomenka Štimec (Chorvatsko); básníci Mauro Nervi (Itálie), Mao Zifu (Čína) a Abel Montagut (Katalánsko); esejisté a překladatelé Probal Dašgupta (Indie), Humphrey Tonkin (USA) a Kurisu Kei (Japonsko). Skotský básník William Auld byl za svou poetickou tvorbu několikrát (mj. v letech 1999 a 2000) navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Esperantský překlad Starého a Nového zákona vyšel roku 1926, ekumenická verze včetně deuterokanonických knih pak v roce 2006. Mezi známá literární díla přeložená do esperanta a vydaná v poslední době se řadí například Stařec a moře od Hemingwaye, Pán prstenů od Tolkiena, Sto roků samoty od García Márqueze, Čtyřverší Omara Chajjáma, Plechový bubínek Güntera Grasse, Milion Marca Pola, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška či velká rodinná sága Cchao Süe-čchina Sen v červeném domě. Pro děti je kromě Asterixe, Medvídka Pú a Tintina přeložena například i Pipi Dlouhá Punčocha a všechny knihy Muminků finské autorky Tove Janssonové; texty některých překladů lze nalézt rovněž na internetu. Naopak z esperanta byla do slovenštiny přeložena Maškaráda, kniha Tivadara Sorose vydaná esperantem roku 1965: autor v ní popisuje život rodiny v Budapešti během nacistické okupace.

Hudební žánry v esperantu zahrnují lidové písně, rockovou hudbu, kabarety, písně pro sólisty a pro sbory i operu. Mezi aktivní esperantské hudebníky se řadí např. švédská společenskokritická skupina La Perdita Generacio, okcitánský zpěvák JoMo, finská skupina Dolchamar, brazilská Supernova, fríské uskupení Kajto či polský bard a přítel Jarka Nohavici Georgo Handzlik. Též někteří populární skladatelé a umělci, včetně britského Elvise Costella a amerického Michaela Jacksona, nahrávali písně v esperantu, komponovali skladby inspirované tímto jazykem nebo jej používali ve svých propagačních materiálech. Známá československá pop-rocková skupina Team po velkém úspěchu svého prvního alba Team nahrála toto album i v esperantu a už v roce 1989 díky tomu mohla vystoupit na několika zahraničních . Jeden z jejích členů, Milan Dočekal, se s esperantskou verzí písně Drahá, vráť mi hlavu představil i na výběrovém albu Vinilkosmo kompil' Volumo 2, a posléze vydal i vlastní album s několika dalšími písněmi v esperantu. Některé písničky z alba Esperanto od Warner Bros., které vyšlo – celé v esperantu – ve Španělsku v listopadu 1996, dosáhly vysokého umístění ve španělských hitparádách; obdobně se v roce 1999 v Německu proslavila se singlem Esperanto hiphopová skupina Freundeskreis. Klasická díla pro orchestr a sbor s esperantskými texty jsou Sútra srdce od Lou Harrisona a První symfonie od Davida Gainese (oba z USA). Ve francouzském Toulouse existuje hudební vydavatelství Vinilkosmo, které se specializuje na produkci esperantské hudby. Hlavní internetový esperantský zpěvník KantarViki v květnu 2013 překonal hranici 3 000 písní, a to jak původních, tak přeložených. Mimo něj na internetu existuje rovněž Esperantsko-slovenský spevník.

Divadelní hry od dramatiků tak různorodých jako Goldoni, Ionesco, Shakespeare a Alan Ayckbourg se v posledních letech hrají i v esperantu. Někdy se esperanto používá ve filmech jako kulisa – např. v Chaplinově Diktátorovi v něm jsou napsány nápisy a plakáty – jindy zase k vykreslení budoucnosti – např. v akčním filmu  nebo v komediálním vědecko-fantastickém seriálu Červený trpaslík. Celovečerní filmy jsou však méně obvyklé. Přesto existuje asi 15 celovečerních filmů, které se tématu esperanta nějakým způsobem dotýkají. Pozoruhodnou výjimkou je kultovní film Incubus (v hlavní roli William Shatner), jehož dialogy jsou výlučně v esperantu. Do esperanta bývají překládány také titulky k filmům; organizaci jejich překládání a jejich shromažďování se věnuje webová stránka Verda Filmejo. Z Verda Filmejo se vyčlenila tvůrčí skupina Filmoj sen Limoj („Filmy bez hranic“) s cílem připravovat esperantské znění k filmům. Tato skupina v roce 2011 uspořádala v São Paulu první esperantský filmový festival, v jehož rámci proběhla i soutěž velmi krátkých filmů. V poslední době se objevilo také několik amatérských esperantských filmových projektů a společností, které produkují krátkometrážní snímky plně v esperantu, obvykle v délce několika desítek minut.

V esperantu se pravidelně vydává více než 100 časopisů a revuí, včetně zpravodajského měsíčníku „Monato“ („Měsíc“), literární revue „Beletra almanako“ („Beletristický almanach“) a revue „Esperanto“ Světového esperantského svazu. Dvojtýdeník aktualit „Eventoj“ („Události“) je nabízen i v bezplatné elektronické verzi a svým předplatitelům jsou v elektronické podobě dostupné i ostatní zmiňované a další významné časopisy, včetně internetového archivu starších čísel. Dále vycházejí také periodika o medicíně, přírodních vědách, časopisy s náboženskou tematikou, pro mládež, pro pedagogy, stejně jako literární revue či různé speciálně zaměřené časopisy.

Rozhlasové stanice v Brazílii, Číně, Kubě či Vatikánu vysílají v esperantu pravidelné relace. Některé rozhlasové programy lze poslouchat také na internetu, další stanice (profesionální i amatérské) působí na internetu primárně. Internetové rádio Muzaiko od července 2011 vysílá v esperantu 24 hodin denně. Televizní kanály v různých zemích vysílají kurzy esperanta, včetně nejnovější 16dílné adaptace kurzu BBC „Mazi en Gondolando“ („Mazi v Gondolandu“), kterou odvysílal televizní kanál TVP 1, nebo dokumentárního filmu „Esperanto je…“ (2008). V letech 2005–2006 byl v provozu také projekt mezinárodní internetové esperantské televize „Internacia Televido“.

Elektronické sítě a především internet jsou nejrychleji rostoucími prostředky komunikace mezi uživateli esperanta. Existuje mnoho stovek diskuzních skupin v esperantu, které se zabývají rozmanitými tématy, od používání jazyka v rodině až po obecnou teorii relativity. Webové stránky v esperantu se počítají na statisíce. První verze České Wikipedie vznikla překladem z esperanta, esperantského původu je i slovo „wikipedista“ a specificky česky zakončený název „Wikipedie“. Překladač Google Translate od 22. února 2012 podporuje esperanto jako svůj 64. jazyk a největší výkladový slovník esperanta Plena Ilustrita Vortaro (téměř 50.000 lexikálních jednotek) je od 4. dubna 2012 dostupný zdarma na internetu. Esperanto se využívá i v komunikačních chatových protokolech jako jsou ICQ, IRC, Skype, Jabber či Paltalk.

Světový esperantský svaz (UEA) vydává knihy, revue a ročenku se seznamem esperantských organizací a místních reprezentantů na celém světě. Tyto publikace, společně s informacemi o nosičích CD a DVD, kazetách atd. se nacházejí v katalogu knih, který si lze od UEA vyžádat písemně nebo konzultovat na jeho webových stránkách. Knihkupectví UEA má v zásobě více než 3500 titulů. Série „Esperantské dokumenty“, kterou UEA vydává v esperantu, angličtině a francouzštině, obsahuje studie a referáty o aktuální situaci esperanta. Tyto publikace si je možné obstarat v ústředí UEA v Rotterdamu.

V dnešní době jsou hlavními reprezentanty esperanta v Česku Český esperantský svaz, který čítá necelých 900 zaregistrovaných členů, a Česká esperantská mládež, která od svého znovuobnovení jako občanské sdružení v roce 2005 sdružuje mladé esperantisty do věku 30 let. Český esperantský svaz hostil roku 1996 v Praze 81. Světový kongres esperanta, Česká esperantská mládež pořádala v červenci 2009 ve spolupráci s organizacemi z Německa a Polska v Liberci 65. Mezinárodní kongres esperantské mládeže. Další činnost probíhá v klubech esperantistů ve větších městech po celé České republice. Kluby vydávají časopisy, pořádají kongresy, letní tábory a mnohé další akce. Kromě toho existují v Česku také další mluvčí esperanta, jejichž počet není možné určit, protože nejsou zapojeni do činnosti žádné organizace a vykonávají činnost „na vlastní pěst“ či sporadicky, a nebo jsou pouze pasivními uživateli tohoto jazyka. Mezi známé uživatele esperanta v Česku patří např. psychiatr Max Kašparů, Miloslav kardinál Vlk, ilustrátor Pavel Rak či nakladatelé Ivo Železný a Petr Chrdle (KAVA-PECH). Jediným českým členem Akademie esperanta je od roku 2013 informatik Marek Blahuš.

Esperanto je umělý jazyk, používaný dnes v mluvené i psané podobě. V gramatice převažují apriorní rysy s důrazem na pravidelnost a snadnou naučitelnost, zároveň však umožňuje velmi přesné vyjadřování. Jeho slovní zásoba pochází především ze západních jazyků, zatímco jeho syntax (větná skladba) a morfologie (tvarosloví) poukazují na silný slovanský vliv. Esperantské morfémy (nejmenší význam nesoucí stavební prvky jazyka) jsou neměnné a lze je téměř bez omezení kombinovat do rozmanitých slov, takže má tento jazyk mnoho společného s izolujícími jazyky jako je čínština, zatímco vnitřní struktura jeho slov připomíná aglutinační jazyky, jako jsou turečtina, svahilština a japonština.

Uvádí se, že 93 % slov esperanta je srozumitelných se znalostí románských, 90 % se znalostí germánských a 47 % se znalostí slovanských jazyků. Úplná slovní zásoba čítá asi 350 000 slov, většina z nich je však snadno odvoditelná na základě znalosti kořene.

K zápisu jazyka se užívá 28 písmen:

Většina písmen se v esperantu píše a hlásky vyslovují stejně jako v češtině. Najdeme však i drobné odlišnosti. Písmeno ĝ se vyslovuje jako dž ve slově džem; také užívání polohlásky ŭ není v češtině zřejmé: vyskytuje se pouze ve dvojhláskách aŭ, eŭ které se pak vyslovují stejně jako dvojhlásky au, eu v češtině ve slovech automobil či leukocyt. Skupiny au, eu se v esperantu vyslovují jako dvě samostatné hlásky, což má v češtině obdobu například ve slovech naučit či neumět, které se vlastně vyslovují jako na-učit, ne-umět. Esperanto je tedy v tomto ohledu přesnější než čeština, která v těchto případech nepřepisuje dokonale foneticky, nerozlišujíc, zda se o dvojhlásku jedná, či nikoli. Slabiky di, ti, ni se vyslovují nezměkčeně, stejně jako v češtině ve slovech diktátor, tinktura nebo nikotin.

Slovní zásoba pochází z různých národních jazyků. Některá nová slova i z neevropských, například z japonštiny, jedná se však o kmeny mezinárodně známé; většina nicméně pochází z hlavních evropských řečí – především z latiny, španělštiny, francouzštiny, němčiny a angličtiny. Kvůli značné shodě kmenů v těchto jazycích se mnoho esperantských kmenů objevuje ve více národních řečech.
Systém předpon a přípon významně redukuje počet slov, které je nutné se učit a usnadňuje naučitelnost. Přípony a předpony však v esperantu zároveň fungují jako běžná slova.

Pojmenování dnů týdne byla převzata z románských jazyků, dle francouzských tvarů (dimanĉo, lundo, mardo…), názvy mnoha částí těla z latiny či řečtiny (hepato, okulo, brako, koro, reno…) a označení časových jednotek z germánských jazyků, dle německých tvarů (jaro, monato, tago…). Jména zvířat a rostlin pocházejí většinou z vědeckých latinských jmen.

Mnohé kořeny jsou srozumitelné mluvčím několika odlišných jazyků:

Zamenhof dále také pečlivě vytvářel malý počet původních slovních kmenů a především předpon a přípon, jimiž je tvořena valná část slov. Díky tomu se lze v esperantu vyjádřit plynně již po naučení nevelkého počtu kořenů (asi 500–2000 slov, předpon a přípon).

Ačkoli se Zamenhof snažil esperanto internacionalizovat, kvůli své slovní zásobě zůstalo do značné míry evropské. Tento rys ovšem není pozorovatelný výlučně u esperanta: většina projektů umělých řečí užívá společné evropské slovní kmeny. Hlavním rozdílem mezi esperantem a jinými plánovanými jazyky je neevropskost jeho gramatiky, o kterou se sám Zamenhof snažil především. Gramatická slovíčka (například přípony) jsou ovšem uzpůsobena tak, že si mnozí Evropané cizost gramatiky ani neuvědomují.

Podstatné jméno má vždy koncovku -o, množné číslo -j. Esperanto má pouze dva mluvnické pády: nominativ (nominativo, odpovídá českému 1. pádu) a akuzativ (akuzativo, odpovídá českému 4. pádu). Akuzativ se tvoří připojením koncovky -n: la patro – la patron, la patroj – la patrojn. Ostatní mluvnické pády se vyjadřují pomocí předložek, např.: kun la patro – s otcem, al la patro – k otci, de la patro – od otce.

Přídavné jméno má vždy koncovku -a a skloňuje se jako podstatné jméno. Druhý stupeň se tvoří pomocí příslovce pli – více, třetí pomocí příslovce plej – nejvíce; slovo než se překládá jako ol: např. pli blanka ol neĝo – bělejší než sníh; la plej blanka – nejbělejší.

Sloveso se nemění ani v osobě ani v čísle: mi faras – dělám, la patro faras – otec dělá, ili faras – oni/ony/ona dělají. Přítomný čas má koncovku -as, minulý -is, budoucí -os, podmiňovací způsob -us, rozkazovací způsob -u, neurčitý způsob -i.

Příčestí a přechodníky mají v esperantu větší rozlišovací schopnost než v běžných jazycích.

Lze rozlišit šest příčestí:

Přechodníky se tvoří použitím příslovečné koncovky -e za tvarem příčestí: farante – dělaje, farinte – udělav, faronte – hodlaje dělat.

Všechny tvary trpného rodu se tvoří pomocí příslušného tvaru pomocného slovesa esti – být a trpného příčestí dotyčného slovesa, při čemž se pro konatele používá předložky de: ŝi estas amata de ĉiuj – (ona) je milována všemi.

Mezi souvztažná slova patří korelativní zájmena a zájmenná příslovce. Systém jejich odvozování je pravidelný a přehledně jej ukazuje následující tabulka:

Několik užitečných frází, s fonetickou transkripcí:

Další slovníkové informace naleznete na .

Ve vztahu k esperantu a jiným plánovým jazykům se objevuje mnoho argumentů pro i proti. Obecnější kritika bývá většinou směrována v první řadě na nejazykové aspekty: Vzhledem k dominanci angličtiny (dříve francouzštiny) nemá prý nová řeč šanci tuto jazykovou nadvládu rozbít, případně převzít; celosvětové zavedení esperanta by také údajně nebylo vůči jiným jazykům nijak přátelštější. Jazykově orientovaná kritika zase tvrdí, že „uměle“ vytvořený jazyk není vhodný pro praktické použití a není v něm prý ani možné psát krásnou literaturu.

Konkrétně vůči esperantu bývá také namítáno, že není natolik jednoduché, jak by plánový jazyk teoreticky mohl být, nebo že je příliš evropské (dnes řidčeji také nedostatečně evropské). Terčem kritiky bývají rovněž některé prvky jeho struktury, jako např. písmena s diakritickými znaménky nebo akuzativ, či dokonce jednotlivá slova.

Metaforicky se slovo esperanto občas používá k označení něčeho mezinárodního, zprostředkujícího, smíšeného, sjednocujícího či neutrálního – tak je například Java označována za „esperanto programovacích jazyků“ nebo Linux za „esperanto světa počítačů“, volně šiřitelné písmo Noto dávající jednotný vzhled textům v mnoha jazycích se nazývá „esperantem písem“, či se mluví o „daňovém esperantu“ spojujícím nejosvědčenější prvky daňových soustav jednotlivých členských států EU. Rozhodnutí společnosti Google přestat v prohlížeči Chrome podporovat patentovaně chráněný video kodek H.264 ve prospěch otevřeného formátu WebM bylo kritiky z Microsoftu přirovnáno k zavedení esperanta jako úředního jazyka Spojených států.

Takové analogie však mohou být často zavádějící. Příkladem je označení esperantská měna použité pro euro: To bylo vytvořeno, aby nahradilo ostatní měny – esperantisté však až na výjimky neusilují o odstranění národních jazyků. S esperantem však euro sdílí svou neutralitu.

Tento článek v sobě z velké části zahrnuje informace čerpané z dokumentu „Ĝisdate pri Esperanto“ („Aktuálně o esperantu“), se svolením jeho vydavatele, Světového esperantského svazu:




#Article 50: Fyzikální veličina (3426 words)


Fyzikální veličina je, jako každá veličina, určitá vlastnost jevu, tělesa nebo látky, která má danou velikost, jež může být vyjádřena jako číslo a reference. Lze ji tedy změřit nebo s ní počítat. Na rozdíl od technických a kvalimetrických veličin jsou fyzikální veličiny definovány obecně, tj. nezávisle na metodice měření, zpravidla vztahem k jiným fyzikálním veličinám. Zpravidla popisují objektivní vlastnosti; v případech, kdy se zabývají vlastnostmi danými subjektivním vnímáním, jsou tyto vlastnosti objektivizovány konkrétní přesně stanovenou závislostí na vlastnosti objektivní (např. u fotometrických a vybraných akustických či dozimetrických veličin). 

Fyzikálním veličinám přiřazujeme určitou hodnotu (velikost). Hodnota dané veličiny je udávána prostřednictvím srovnání s pevně zvolenou hodnotou veličiny stejného druhu, kterou volíme za měřící jednotku. Číselná hodnota fyzikální veličiny je závislá na volbě měřící jednotky, kterou nazýváme jednotka (fyzikální veličiny).

Hodnotu (velikost) dané fyzikální veličiny X vyjadřujeme vždy její číselnou hodnotou {X} a jednotkou [X], což formálně zapisujeme ve tvaru

např. m = 123 kg, d = 12 m apod.

Podle svého charakteru mohou být fyzikální veličiny extenzivní, intenzivní či protenzivní.

Veličiny extenzivní vznikly jako doplnění pouhého množství (vyjádřeného číselným počtem) o vyjádření kvality dané vlastnosti pomocí jednotky. Patří k historicky nejdříve používaným veličinám. Aby se s nimi mohlo počítat jako s číselným počtem, musí být aditivní. To znamená, že celková hodnota dané extenzivní veličiny určitého systému je rovna součtu hodnot této veličiny myšlených nebo skutečných částí tohoto systému. Typickými zástupci extenzivních veličin jsou geometrické charakteristiky (míry) prostoru (délka, obsah plochy, objem), času (doba trvání, perioda apod.) a veličiny vyjadřující množství určité látky (hmotnost, látkové množství, elektrický náboj). Patří sem i energetické charakteristiky systému (vnitřní energie a jiné termodynamické potenciály) a další veličiny, pro které se formulují zákony zachování.
 
Díky aditivnosti lze zpravidla extenzivní veličiny měřit přímo, tedy zjišťovat, kolikrát se určitý etalon měření vejde do měřené vlastnosti systému. Podobně lze i vzájemně srovnávat dvě extenzivní veličiny stejného charakteru.

Pojem aditivnosti se s rostoucím fyzikálním poznáním rozšiřoval, jeho modernějším příkladem je i princip superpozice pro různá fyzikální silová působení. S nástupem teorie relativity se však změnil náhled na aditivnost prostoru a časového trvání (doby) i na superpozici silových působení; v relativistickém pojetí se skládání původně jednoduše aditivních veličin řídí složitějšími pravidly, přesto jsou nadále označovány jako extenzivní.

Druhou základní skupinou jsou veličiny intenzivní. Pro ně platí, že po myšleném nebo skutečném rozdělení fyzikálního systému na části budou mít tyto části danou intenzivní veličinu o stejné hodnotě, jako měl nerozdělený systém (přinejmenším v okamžiku bezprostředně po rozdělení). Takové veličiny nelze skládat, spojením dvou systémů s rozdílnou hodnotou dané veličiny nevznikne systém, jenž bude mít hodnotu této veličiny rovnu součtu hodnot v obou systémech před spojením. Naopak spojením dvou částí se stejnou hodnotou bude mít tuto hodnotu i sloučený systém – proto bývají intenzivní veličiny často měřítkem či indikátorem rovnováhy (teplota, tlak) nebo lokálních vlastností látky bez ohledu na její množství (hustota, hustota elektrického náboje, charakteristiky složení směsí jako koncentrace, molární zlomek apod.).

Právě pro vyjádření lokálních vlastností bez ohledu na velikost systému či množství látky se k mnohým extenzivním veličinám vytvářejí jejich intenzivní protějšky tak, že se extenzivní vlastnost vztáhne na jednotkovou prostorovou (včetně plošné či délkové) míru či jednotkovou míru množství látky (tj. definuje se jako podíl či derivace těchto veličin).

Pro intenzivní veličiny neexistuje nějaké přímé měřítko ve smyslu etalonu, se kterým by bylo možno nakládat tak jednoduše jako v případě veličin extenzivních. Proto je nutno takové veličiny měřit nepřímo – buďto prostřednictvím jednoznačně přiřaditelné veličiny extenzivní (například rtuťovým teploměrem se měří teplotu na základě určení objemu rtuti, která se s rostoucí teplotou roztahuje). Lze také využít vlastnosti rovnováhy, tedy porovnávat danou hodnotu intenzivní veličiny jakožto indikátoru rovnováhy s hodnotou referenčního systému připojenému k systému měřenému – zůstane-li spojený systém v rovnováze, hodnoty intenzivní charakteristiky této rovnováhy jsou si rovny (takto se využívá jako etalon Mezinárodní teplotní stupnice).

U některých veličin závisí na způsobu nahlížení, zda ji chápat jako extenzivní či intenzivní. Např. hustota elektrického proudu je z hlediska rozložení proudu v průřezu vodiče veličinou intenzivní, z hlediska zdrojů proudu veličinou extenzivní – při připojení více zdrojů na stejný vodič je hustota elektrického proudu dána superpozicí hustot od jednotlivých zdrojů. Podobně výkon je z hlediska časového trvání přenosu či přeměny energie veličinou intenzivní (nemění-li se v čase vlastní proces přeměny/přenosu energie, pak je výkon stejný, i když se bude měřit dvojnásobnou dobu); naopak z pohledu přenášené energie je výkon veličinou extenzivní – budou-li energií do procesu přispívat dvě části systému, bude výsledný výkon (aspoň v rámci klasické fyziky) dán jejich součtem.
  
Speciální kategorie se zavádí pro čas ve smyslu čas daného okamžiku (nikoli pro dobu trvání, která je veličinou extenzivní). Čas neustále plyne a pro tuto jeho zvláštnost se označuje jako veličina protenzivní. O protenzivní veličině nelze hovořit ani jako o extenzivní (není co skládat) ani o intenzivní – protenzivní veličina se trvale spojitě mění a nelze ji zpětně reprodukovat.

U některých veličin potřebujeme k vyjádření dané vlastnosti více číselných hodnot (složek), neboť vlastnost je závislá na orientaci v prostoru (vzhledem ke zvoleným směrům souřadného systému).
Fyzikální veličiny podle toho dělíme na následující základní typy:

V některých případech je vhodné zapisovat jisté veličiny jako soubor více složek (komponent), i když tyto složky nemají vztah k prostorovým souřadnicím. Využívá se přitom skutečnosti, že tyto složky tvoří algebraické struktury s definovanými vlastnostmi, které umožňují u některých veličin a fyzikálních závislostí a zákonů zjednodušit zápis, usnadnit odvozování nebo zahrnout do jediného vztahu více jednodušších vztahů (podobně jako je tomu u vektorového zápisu).

Nejjednodušším případem takové dvousložkové struktury je komplexní číslo; dvojici veličin ve tvaru komplexního čísla (jedna veličina je jeho reálnou, druhá jeho imaginární částí) pak nazýváme komplexní veličinou. Komplexní zápis se s výhodou používá v mnoha oborech fyziky. Známé je použití pro harmonické kmitání a vlnění, zejména při řešení obvodů střídavého proudu a pro řešení šíření elektromagnetického vlnění (světla), umožňující po ztotožnění fáze s argumentem komplexního čísla převod diferenciálních závislostí na skládání vektorů v rovině (takové komplexní veličiny se nazývají fázory).
Také kvantová mechanika používá systematicky komplexní zápis pro stavy i operátory příslušející k pozorovatelným veličinám.

Spinory, vícekomponentní objekty tvořené zpravidla komplexními čísly, byly poprvé ve fyzice využity pro současný popis kvantového chování elektronů s odlišnou projekcí spinu na vybranou souřadnicovou osu W. Paulim v roce 1927 (dvoukomponentní spinory), P. Dirac použil 4komponentní spinory (bispinory) pro popis relativistického elektronu. V současnosti mají široké využití zejména v kvantové mechanice a kvantové teorii pole. Spinorová algebra ve 3rozměrném prostoru je blízká algebře vektorového součinu. Přesněji řečeno, matematicky se jedná o prvky fundamentální reprezentace Cliffordovy algebry.
Při spinorovém zápisu se v maticové reprezentaci používají Pauliho matice a jejich zobecnění (např. Diracovy γ matice).

Kvaterniony jsou 4komponentním zobecněním komplexních čísel. Uplatnily se v teoretické mechanice, postupně však byly nahrazovány vektorovým popisem. Výhody jejich použití ve fyzice doposud převažují u vybraných problémů prostorových rotací.

U mnoha fyzikálních veličin není důležitá pouze jejich hodnota, ale i způsob, jak se mění se změnou místa v prostoru nebo s časem. Pojem fyzikální veličiny tak můžeme rozšířit na celou tuto závislost:

Názvy a značení veličin a jednotek je upraveno normativně. Do 80. let 20. století to byla řada norem ČSN 01 13xx, v 90. letech nahrazená českým vydáním řady mezinárodních norem ČSN ISO 31, a od r. 2007 postupně nahrazená řadou ČSN ISO/IEC 80000.

Je vhodné používat názvy veličin doporučené normou. V praxi se však lze běžně setkat s odlišnými názvy, lišícími se podle oboru použití (např. moment síly je v motorismu označován jako krouticí moment). 

Veličiny se nejčastěji označují jednopísmennou, někdy i vícepísmennou (např. u tzv. podobnostních čísel) značkou, která je často její zkratkou, resp. počátečním písmenem jejího názvu v anglickém, latinském, případně německém či francouzském jazyce. Proto je zvykem (a z něj vzešlým doporučením normy) označovat písmenem t čas (původně lat. tempus, nyní angl. time), písmenem v rychlost (lat. velocitas, angl. velocity), písmenem a zrychlení (lat. acceleratio, angl. acceleration), písmenem m hmotnost (lat. massa, angl. mass) atd. Používají se písmena latinské abecedy nebo řecké alfabety (výjimečně i cyrilice). Z praktických důvodů jsou některé značky doplněné pravými dolními indexy (případně pravými horními indexy v závorce – kvůli odlišení od mocnin), které rozlišují různé veličiny stejného typu se stejnou doporučenou značkou. V některých oborech se používá i speciální diakritika, která buď označuje specifickou veličinu (pruh nad značkou pro průměrné či střední veličiny, vodorovné přeškrtnutí pro tzv. redukované veličiny, čárka či více čárek jako pravý horní index pro derivace, případně tečka či více teček nad značkou pro časové derivace) nebo její specifický charakter (šipka nad značkou pro vektor, oboustranná šipka pro tenzor 2. řádu, stříška pro operátorovou veličinu nebo fázor). 

Značky veličin jsou obvyklé pro daný obor použití, u běžnějších veličin navíc normou doporučené, nemohou však být závazné pro všechny případy, už jenom proto, že abeceda a alfabeta mají omezený počet písmen. V odborných publikacích se proto pro rozlišení veličin se stejnou doporučenou značkou používají odlišná značení, neboť rozlišující indexy mohou být v některých případech nepraktické (např. hrozí-li záměna s označením složek či mocnin). Značky také odrážejí místní a dobovou technickou, kulturní a jazykovou tradici a proto jsou proměnlivé místem a časem: např. fyzikální práce se dříve často označovala písmenem A (z německého Arbeit), nyní je doporučeno W (z anglického work). Z praktických důvodů jsou často pro odlišení významu různé značky pro jednu a tutéž veličinu doporučeny i normou – např. fyzikální veličina délka se označuje písmenem l (lat. longitudo, angl. length = délka), ovšem jindy zase jako h (height = výška), d (distance = vzdálenost anebo diameter = průměr), r (radius = poloměr) apod. V každém případě je proto nutné pokaždé slovně uvádět, kterou konkrétní veličinu daná značka označuje (pokud to není zřejmé z kontextu).

Tuto relativní libovůli v označování veličin ovšem není možné přenášet na označování jednotek, které je naproti tomu naprosto závazné! Díky omezenému počtu základních veličin a dekadických předpon tak může být zajištěno jednoznačné a mezinárodně jednotné značení v dané soustavě jednotek. Používají se písmena latinské abecedy (výjimečně řecké alfabety – Ω pro ohm a μ pro mikro-; a také několik specálních symbolů, např. %, ‰ a v ekonomických oborech též symboly měn jako €, $, £ …). Obecná norma pro veličiny a jednotky nepřipouští ani modifikace značek jednotek pomocí indexů. V praxi se však lze setkat s porušováním těchto zásad, a to jak s nestandardními značkami (např. v českém tisku jsou časté značky „pct“ a „vt“ pro procento a sekundu), tak s nedoporučeným indexováním, a to i v mnohých technických oborech, kde je to často i praktické. Energetici např. rozlišují megawatty tepelné (MWt) a elektrické (MWe) – korektní by bylo rozlišovat veličinu na tepelný a elektrický výkon elektrárenského bloku a používat jedinou jednotku MW. Podobným příkladem jsou hmotnostní a objemová procenta ve farmacii – správné je rozlišovat veličiny, tedy např. hmotnostní zlomek a objemový zlomek. Je potřeba si uvědomit, že jednotka stejně nemůže nést celou informaci o veličině a je vždy nutné slovně uvádět, kterou konkrétní veličinu daná jednotka reprezentuje (pokud to není zřejmé z kontextu), jinak hrozí záměna (např. u poměrových veličin vyjadřujících složení roztoku mají stejnou jednotku veličiny vztažené k celkovému množství roztoku i veličiny vztažené k množství rozpouštědla, a přitom se zásadně liší, např. molarita a objemová molalita). 

Normy pro veličiny a jednotky předepisují pro značku veličiny použití kurzivy (skloněného písma) a pro značku jednotky použití antikvy (stojatého písma) bez ohledu na druh písma ostatního textu. Indexy u značek veličin mají být kurzivou, pokud samy reprezentují veličinu, a antikvou v opačných případech (proto se např. značí objemový průtok QV, ale Avogadrova konstanta NA).

Vztahy mezi veličinami jsou (vedle definičních vztahů odvozených veličin) dány přírodními zákony. Rovnice zapsané vztahy mezi veličinami se nazývají veličinové rovnice.
Dosavadní empirické zkoumání obecných zákonitostí přírody potvrzuje, že při vhodné volbě veličin pro jejich popis lze vztahy vyjádřit buď jednoduchými součty nebo součiny a podíly mocninných funkcí, nebo diferenciálními vztahy s derivacemi do druhého řádu, vedoucími na součty, součiny a podíly nejen mocninných, ale i exponenciálních, logaritmických nebo goniometrických závislostí. (Diferenciální vztahy lze pochopitelně zapsat i v integrálním tvaru.) S nadsázkou lze říci, že řády derivací vyšší než 2 Bůh/příroda nepotřebuje.
V některých veličinových rovnicích se též vyskytují číselné koeficienty.

Příklady veličinových rovnic:

Z veličinových rovnic plynou i rovnice pro jednotky a rovnice pro číselné hodnoty.

Jednotkovou rovnicí rozumíme rovnici zapsanou jako vztah mezi jednotkami. Od veličinových rovnic se liší tím, že jsou v nich (v obecném zápisu) vynechány číselné koeficienty a matematické operátory derivování a integrace (protože derivování je limitní dělení, integrace součet limitních součinů) a součty (rozdíly) nahrazeny rovnostmi.

Klást do rovnosti lze pouze jednotky stejné kvality. Proto jednotkové rovnice slouží jako definiční rovnice nových jednotek. Protože je zvykem používat tzv. lineárních jednotek, tj. jednotek definovaných pouze vzájemnými součiny a podíly (tedy celočíselnými mocninami), nevyskytují se v jednotkových rovnicích lineárních jednotek ani žádné exponenciální, logaritmické nebo goniometrické funkce. Naopak je nutné, aby pro jejich argumenty platilo, že mají jednotku 1 (jedna), pro každý argument lze proto napsat další jednotkovou rovnici. Pro veličiny v argumentech goniometrických a exponenciálních funkcí se někdy zavádějí speciální úhlové resp. logaritmické jednotky.

Příklady jednotkových rovnic v obecném zápisu:

Jednotky lze tedy vyjádřit jako vzájemné součiny (mocniny) a podíly jiných jednotek. V případě, že tyto definiční jednotkové vztahy konkrétních jednotek jsou bez dalších číselných koeficientů, hovoříme o vzájemně koherentních jednotkách. Nekoherentní jednotky (mimo jiné i tzv. násobky a díly) vyžadují ve veličinových rovnicích dodatečné číselné koeficienty.

Příklad poslední jednotkové rovnice z předchozích příkladů:

Rovnice mezi číselnými hodnotami jsou vztahy zapsané jako rovnice číselných hodnot vyjádřených v určitých jednotkách. U vektorově zapsaných veličinových rovnic existuje rovnice mezi číselnými hodnotami pro každou složku.
Rovnice mezi číselnými hodnotami závisejí na volbě jednotek, kterým jednotlivé číselné hodnoty příslušejí. V těchto rovnicích musí být zachovány číselné koeficienty a dodrženy všechny matematické operace.

V případě nekoherentních jednotek je u příslušné číselné hodnoty nutno doplnit převrácenou hodnotu koeficientu z jednotkové rovnice u příslušné jednotky.
Z tohoto důvodu je vhodné při vyčíslování fyzikálních vztahů provádět vše v koherentních jednotkách (dílčí hodnoty na ně převést) a teprve výsledek poté vyjádřit v požadované (i nekoherentní) jednotce, např. ve vhodně velkém dekadickém násobku.

V některých veličinových rovnicích se též vyskytují číselné koeficienty. Při zavádění nových veličin je snahou, aby výskyt těchto koeficientů byl ve fyzikálních vztazích minimalizován, a ve zbylých případech byl vyjádřen malými celými čísly, případně číslem , a to pouze tam, kde jsou z jistých důvodů tyto koeficienty „oprávněné“. Hovoříme o tzv. racionalizaci.

Jako příklad rozumného koeficientu lze uvést polovinový koeficient ve druhém příkladu veličinové rovnice. Vznikl totiž jako integrační koeficient při integraci první mocniny rychlosti; zjednodušeně:

Racionalizace je zejména diskutovaná u výrazů, kde se objevují sudé násobky . Ty jsou projevem geometrických vlastností daných jevů.
Koeficient  (plný rovinný úhel) se „oprávněně“ vyskytuje u situací souvisejících s kruhovou symetrií v rovině (vztah mezi poloměrem a obvodem kruhu, vztah mezi obvodovou a úhlovou rychlostí apod.) resp. válcovou symetrií v prostoru (magnetické pole přímého vodiče – Ampérův zákon).
Koeficient  (plný prostorový úhel) se „oprávněně“ vyskytuje u situací souvisejících s kulovou symetrií v prostoru (vztah mezi poloměrem a povrchem koule, elektrické pole bodového náboje – Coulombův zákon).
U neracionalizovaných veličinových vztahů se však tyto koeficienty vyskytují i jinde, kde postrádají opodstatnění.

Příklad vlivu racionalizace:

Ve vztahu pro Coulombův zákon je koeficient  „oprávněný“ vzhledem k všesměrové symetrii pole bodového náboje, ve vztahu pro elektrickou indukci naopak „neoprávněný“ (vztah platí i pro homogenní pole, kde  nedává smysl).

Racionalizace je otázkou konvence. Například v soustavě SI jsou racionalizované vztahy elektromagnetických veličin, nikoli však vztahy pro gravitační silové působení.

K popsání různých fyzikálních aspektů reality potřebujeme velký soubor různých veličin. Soubor těchto veličin (a jejich jednotek) propojených vzájemnými definičními vztahy nazýváme soustavou fyzikálních veličin a jednotek. Snahou je vytvoření soustavy koherentní (ve které jsou všechny hlavní jednotky vzájemně koherentní) pro snazší práci s číselnými hodnotami.

V současnosti rozšířenými jsou následující soustavy:

a některé soustavy přirozených jednotek, vycházející z výše uvedených tří.

Všechny fyzikální veličiny lze definovat pomocí několika málo tzv. základních veličin, které lze považovat za vzájemně nezávislé. Kolik veličin a které veličiny budeme považovat za základní, je věcí volby. Za základní veličiny se zpravidla volí ty, které popisují nejzákladnější, vzájemně nezávislé fyzikální aspekty reality.

V mechanice jsou těmito veličinami zpravidla tři následující:

Pro oblast termiky a příbuzných jevů k těmto jednotkám přistupuje

Pro oblast elektromagnetických jevů postačuje jediná další veličina. V historických a současných soustavách za ni byla volena zpravidla jedna z následujících:

Je také možné vyjít z vybraného zákona elektromagnetického silového působení, nezavádět novou základní veličinu a definovat elektromagneticky specifické veličiny výhradně pomocí základních veličin mechaniky (toto je přístup všech variant elektromagnetických veličin a jednotek soustavy CGS).
 
V některých soustavách je z praktických důvodů zavedena specifická základní veličina pro (zpravidla velký) počet entit:

Praxe ukázala, že je vhodné pro oblast optiky oddělit od sebe zářivé vlastnosti obecného elektromagnetického vlnění (vyjadřované pomocí elektromagnetických a radiometrických veličin) a zářivé vlastnosti světla, tedy viditelné části tohoto záření. Z těchto důvodů se zpravidla doplňuje ještě jedna fotometrická základní veličina, například:

Každé základní veličině přísluší jedna hlavní jednotka, tzv. základní jednotka. Pomocí základních jednotek jsou jednotkovými rovnicemi definovány hlavní jednotky všech odvozených veličin.

Závislost odvozené veličiny na veličinách základních můžeme vyjádřit fyzikálním rozměrem. Rozměr nějaké veličiny je dán součinem racionálních (zpravidla celočíselných či poločíselných) mocnin rozměrů základních veličin (téže soustavy jednotek). Exponenty v mocninách základních veličin nazýváme rozměrovými exponenty. Rozměr je proti definiční veličinové rovnici zjednodušeným výrazem, pro svou jednoduchost je však velmi výhodný a hraje významnou úlohu v oboru fyzikální podobnosti a v teorii dimenzí.

Rozměr veličiny X obecně zapisujeme jako dim X.

Rozměrové symboly základních veličin zapisujeme zpravidla stojatými velkými písmeny, odpovídající písmenu značky (symbolu) veličiny. V SI jsou to:

Rozměrový součin pak zapíšeme tak, jak ukazují následující příklady pro rychlost a pro tepelnou vodivost:

Veličiny, jejichž všechny rozměrové exponenty jsou nulové, nazýváme bezrozměrovými, nebo říkáme, že mají rozměr 1 (jedna).

Rozměr popisuje pouze vztah veličiny k základním veličinám, necharakterizuje však její podstatu. Stejný rozměr mohou mít i veličiny zcela rozdílného charakteru (například teplo a moment síly).

Obecná rozměrová rovnice se vytvoří z veličinové rovnice podle stejných zásad, jako rovnice jednotkové s tím, že místo symbolů jednotky dané veličiny [X] píšeme symboly rozměru dim X. Vyčíslením ve tvaru rozměrových součinů pak lze rozměrovou rovnicí provést jistou částečnou zkoušku kvalitativní správnosti veličinové rovnice.

Vedle jediné koherentní jednotky pro každou veličinu soustavy (tzv. hlavní jednotky) je pro praktické použití vhodné zavádět názvy a symboly i pro vybrané násobky a díly této hlavní jednotky, abychom nemuseli uvádět číselné hodnoty s mnoha řády.
Protože se používá dekadický zápis čísel, jsou ve všech moderních soustavách používány dekadické násobky a díly. Ustálilo se jejich tvoření pomocí předpon k hlavním jednotkám, které mají své značky, připojované zleva ke značce hlavní jednotky. Přehled podává následující tabulka:

Některé odvozené veličiny jsou si podobné svým charakterem a způsobem svého odvození a mají proto i obdobné názvy. Mezi takové skupiny stejně nazývaných veličin patří například:

Jak již bylo výše řečeno u jednotkových rovnic, argument goniometrických funkcí má jednotku 1 a je bezrozměrný. Vyjadřuje nejčastěji veličinu zvanou fáze (u periodických jevů) nebo rovinný úhel (např. u rotačního pohybu).

Rovinný úhel je proto bezrozměrná veličina. Je definovaná jako podíl délky oblouku kružnice vytknutého tímto rovinným úhlem s vrcholem v jejím středu a poloměrem této kružnice. Někdy se místo jednotky 1 používá speciální název radián (značka rad).
Plný rovinný úhel tedy je podílem obvodu kružnice a jejího poloměru a činí . Tato hodnota se proto vyskytuje ve veličinových rovnicích u situací souvisejících s kruhovou symetrií v rovině resp. válcovou symetrií v prostoru.

Podobně prostorový úhel je bezrozměrná veličina, definovaná jako podíl plochy vytknuté tímto prostorovým úhlem na povrchu koule s vrcholem v jejím středu a druhé mocniny poloměru této koule. Někdy se místo jednotky 1 používá speciální název steradián (značka sr).
Plný prostorový úhel tedy je podílem povrchu koule a jejího poloměru a činí . Tato hodnota se proto vyskytuje ve veličinových rovnicích u situací souvisejících s kulovou symetrií v prostoru.

Obě úhlové veličiny měly dříve v soustavě SI postavení blízké základním veličinám; byly nazývány doplňkovými veličinami s vlastním rozměrovým symbolem (α resp. Ω) a radián a steradián doplňkovými jednotkami. V současnosti se od toho upustilo a oba úhly jsou odvozenými bezrozměrnými veličinami.

Jak již bylo výše řečeno u jednotkových rovnic, argument exponenciálních funkcí má jednotku 1 a je bezrozměrný. U periodických tlumených nebo zesilovaných jevů vyjadřuje veličinu zvanou logaritmický dekrement tlumení nebo logaritmický inkrement zesílení. V tomto případě se často místo jednotky 1 používá speciální název neper (značka Np).

Jednotka neper se používá všude tam, kde zesílení/zeslabení amplitudy periodického děje vyjadřujeme místo podílu amplitud logaritmickou funkcí tohoto podílu. Takto definovaná funkce dvou hodnot jisté veličiny se zpravidla nazývá hladina této veličiny a je definována dvěma způsoby:

Rozdílnou definicí obou hladin je zajištěno, že v každém jednotlivém konkrétním případě mají stejnou velikost:

U  akustických veličin se často používá definice hladiny pomocí dekadického logaritmu, pak se místo jednotky neper používá jednotky bel (značka B).




#Article 51: Délka (434 words)


Délka je jedna ze základních fyzikálních veličin. Pomocí délky se vyjadřuje vzájemná poloha a rozprostraněnost objektů v prostoru. Délka jako fyzikální veličina vychází z geometrického pojmu délky jako míry ohraničené části křivky. Závisí však také na fyzikálním chápání prostoru a jeho relativnosti.

V běžném nefyzikálním použití se délkou charakterizuje velikost nejdelšího rozměru určitého tělesa či abstraktního objektu, tedy přímou vzdálenost dvou jeho krajních bodů. Ostatní délkové charakteristiky mají speciální názvy.

U jednorozměrných objektů (např. úsečka, spojnice bodů; strana, úhlopříčka, těžnice nebo jiná významná úsečka plošného útvaru; hrana, tělesová úhlopříčka, těžnice nebo jiná významná úsečka tělesa apod.) je délka jeho jediným rozměrem. U vícerozměrných objektů (dvourozměrných ploch a trojrozměrných těles) je jako délka označován zpravidla větší resp. největší rozměr.
V praxi se pak uplatňuje rozlišení rozměrů těles na

podle různých kriterií:

O délce nehovoříme v případě shody všech kolmých rozměrů objektu (např. čtverec, kruh, krychle nebo koule) nebo u tělesa s nepříliš větším třetím rozměrem (výškou) , než dva shodné.

Délkou úsečky je vzdálenost jejich koncových bodů. Délku křivky lze určit jako limitu délek lomených čar složených z  úseků. Pro  se délka každé úsečky lomené čáry blíží nule.

Vzdáleností se nazývá délka nejkratší spojnice dvou objektů, např. mezi dvěma body, mezi bodem a přímkou, dvěma rovnoběžnými přímkami apod.

Délku obvykle vztahujeme k charakteristickým bodům či hranicím určitého plošného útvaru nebo tělesa, např. délka úsečky, délka strany krychle apod.

Délku jako fyzikální veličinu lze v nejobecnějším smyslu chápat nejen jako skalární veličinu, ale v některých významech, kdy charakterizuje přímou orientovanou vzdálenost, jí lze přiřadit vektorový charakter. Pak má zpravidla i speciální název (polohový vektor). Na rozdíl od geometrického, absolutního pojetí délky, zohledňuje fyzikální chápání délky její relativnost a kvantová omezení.
  

Měřicí nástroje a přístroje délky jsou

Stejný charakter jako délka má mnoho fyzikálních veličin (v závorce doporučené značky):

a mnoho dalších.

Současná fyzika nechápe délku jako veličinu absolutní, tedy v čistě geometrickém smyslu, ale jako veličinu závislou na pohybovém stavu vzhledem k soustavě pozorovatele a na gravitačním poli. Již speciální teorie relativity vysvětluje tzv. kontrakci délky či jev zvaný aberace, obecná teorie relativity pak přidává závislost na zrychlení a gravitaci a vysvětluje např. tzv. gravitační rudý posuv elektromagnetického vlnění.
    

V klasickém případě lze délku vyjádřit změnou polohového vektoru. V kvantové mechanice je obdobou vektor polohy (obvykle značený x či X) resp. jeho tři složky (souřadnice) v daném vztažném systému. Souřadnice jsou vzájemně kompatibilní pozorovatelné, tedy lze u kvantových systémů principiálně změřit všechny tři. Naopak nelze určit danou složku polohy částice s odpovídající složkou její hybnosti – tyto dvě veličiny jsou nekompatibilní a jejich určitelnost podléhá Heisenbergovu principu neurčitosti.

Slovo se používá i v přeneseném významu pro




#Article 52: Hmotnost (251 words)


Hmotnost je aditivní vlastnost hmoty (tedy vlastnost jednotlivých hmotných těles), která vyjadřuje míru setrvačných účinků či míru gravitačních účinků hmoty.
Ekvivalence setrvačných a gravitačních sil je postulována obecnou teorií relativity a je s velkou přesností experimentálně ověřena.

Hmotnost je obdobná charakteristika hmoty jako např. energie, elektrický náboj apod.

Hmotnost se fyzikálně projevuje dvěma způsoby, podle nich se označuje jako setrvačná resp. gravitační.

Jako setrvačná hmotnost se označuje míra, kterou je silovým působením měněn pohybový stav hmotného tělesa. Základním vztahem pro setrvačnou hmotnost je 2. Newtonův zákon, který lze zjednodušeně zapsat ve tvaru:

Kolikrát větší setrvačnou hmotnost má těleso, tolikrát menší zrychlení mu udělí působící celková síla. Z toho plyne i stejný vztah pro setrvačné síly: Ve zrychleně se pohybujících vztažných soustavách je působící setrvačná síla přímo úměrná setrvačné hmotnosti tělesa.

Jako gravitační hmotnost se označuje míra, kterou na sebe gravitačně působí hmotná tělesa. Základním vztahem pro gravitační hmotnost je Newtonův gravitační zákon, který lze zjednodušeně zapsat (pro tělesa zanedbatelných rozměrů) ve tvaru:

Kolikrát větší gravitační hmotnost má těleso, tolikrát větší silou bude gravitačně působit na jiná hmotná tělesa.

Albert Einstein postuloval v obecné teorií relativity ekvivalenci setrvačných a gravitačních sil (tedy kvalitativní i kvantitativní shodnost jejich projevů). Tato rovnost je s velkou přesností experimentálně ověřena. Lze tedy hovořit o hmotnosti, aniž by bylo nutné rozlišovat, zda se jedná o míru setrvačných či gravitačních účinků.
  

Ve speciální teorii relativity se používají dva principiálně odlišné koncepty hmotnosti.

Klidovou a relativistickou hmotnost tělesa můžeme vzájemně přepočítávat, pokud známe rychlost tělesa ve zvolené vztažné soustavě.



#Article 53: Těleso (279 words)


Těleso je ve fyzice jakýkoli hmotný předmět (věc), který je objektem zkoumání fyziky. Označuje určitou část prostoru, která je nějakým způsobem ohraničena, a která obsahuje látku. Podle skupenství látky se rozlišují pevná tělesa, kapalná tělesa a plynná tělesa.
Těleso má na rozdíl od látky tvar, rozměry, velikost a hlavně hmotnost. Některá tělesa mají jednoduchý tvar (např. koule, válec, krychle) a některá složitější tvar (auto, kladívko, atd.).

Označení těleso se nejčastěji používá pro pevná tělesa.

Makroskopické těleso je těleso složeno z velkého počtu částic (atomů, molekul). Jeho rozměry jsou vzhledem k rozměrům „mikroskopických“ částic velké, může být i okem viditelné.

Extrémně makroskopická tělesa dosahují rozměrů přesahující běžné lidské rozměry (Země, Slunce a jiná vesmírná tělesa).

U skutečných (reálných) těles se vzdálenosti mezi jednotlivými body mění. U reálných těles v pevném skupenství jen nepatrně a je k takové změně je třeba vynaložit určité úsilí. Působením vnějších sil pak dochází k (vnitřním) změnám v konfiguraci soustavy hmotných bodů, které se pak navenek projevují změnami objemu nebo tvaru tělesa. Pokud se působením vnějších sil nemění vzdálenosti mezi jednotlivými částicemi tělesa, označujeme těleso jako tuhé. Tuhé těleso ve skutečnosti neexistuje, ale model tuhého tělesa je vhodný ke studiu základních vlastností pevných látek.

Skutečná tělesa lze rozdělit podle toho, zda jsou po odstranění sil způsobujících změnu jejich tvaru nebo objemu schopna se vrátit do původního stavu, tedy zda zaujmou stejný tvar. Pokud se po odstranění sil těleso vrací do původního tvaru, hovoříme o tělese pružném (elastickém), v opačném případě se jedná o těleso plastické (neelastické nebo také nepružné).

Většina těles se v určitém rozsahu sil chová elasticky, ale při překročení určité hranice se začnou chovat plasticky (viz pružnost).

Pružnými tělesy se zabývá mechanika pružných těles.




#Article 54: Outdoor (294 words)


Outdoor jsou veškeré aktivity, které probíhají mimo uzavřené prostory (z angl. out – mimo, za; door – dveře).

Dnes je tento termín všeobecně chápán jako označení oboru „pobyt v přírodě“, především jako způsob trávení volného času.

Označení outdoor se ujalo také jako obchodní označení – prodává se outdoroové oblečení, rozličné outdoorové vybavení, je pořádán i outdoorový veletrh. Asi nejpřesnější je tedy napsat, že outdoor je segment trhu. Outdoorové zákazníky nespojuje jen pobyt v přírodě, ale i nákupní zvyklosti, představy o vybavení, styl. Pro některé z nich je dokonce styl důležitější, než původní účel daných výrobků. Dalo by se říct, že termín Outdoor byl využit jako označení (a obsah) módního trendu, kterým se prodejci oblečení a výrobků pro volný čas snaží zachytit zejména mladší segment zákazníků a zákazníky ze střední; vyšší střední a servisní třídy obyvatelstva, kteří jsou schopni kupovat drahé a módní zboží. Typicky lze outdoorový styl vidět u vysokoškolských studentů, studenty tuto módu odpírajícími bývá označován otrockým překladem anglického významu venkodveřismus. Módní trend vede k využívání výrobků určených často pro dálkovou, nebo vysokohorskou turistiku způsobem, pro který nejsou konstruovány (např. chození v expedičních botách po městě), a který může v důsledku vést k poškození uživatele. Stejně tak ale dochází i k degeneraci kvality značkového vybavení, které se výrobci pokoušejí přizpůsobit reálnému využití (chození po městě) a masovému zájmu (akcentu na snížení ceny), což vedlo k poklesu kvality a degeneraci značky, případně typu zboží, a v konečném důsledku k opadu zájmu o tento druh stylu. Tento proces popsal filozof a sociolog Georg Simmel v knize Peníze v moderní kultuře a jiné eseje a lze jej aplikovat na outdoor stejně, jako na libovolný jiný „styl“.

Technicky obdobné výrobky se prodávají i jako lovecké a rybářské potřeby, military a další.

Trochu širší význam má dnes turistika.




#Article 55: Čas (1783 words)


Čas (značka t) je jednou ze základních fyzikálních veličin soustavy SI, která se měří v sekundách (s) pomocí hodin. Čas označuje dobu, která uplyne mezi dvěma okamžiky. V jiném chápání je čas pojímán jako čtvrtý rozměr 3D prostoru, v teorii relativity součást časoprostoru.

Pojem „čas“ může také označovat časový údaj, určitý okamžik na časové ose, která má počátek ve zvoleném nulovém referenčním bodě. Událost trvající dobu t začala v čase t a skončila v čase t = t + t, kde hodnoty t a t označují dobu, která v okamžiku začátku a konce události uplynula od referenčního okamžiku t = 0 s. V běžné praxi například čas „jedna hodina“ může označovat nejen dobu trvání události, ale také okamžik, kdy hodinová ručička ukazuje „1“, tedy 1 h po půlnoci nebo 1 h po poledni – podle toho, co je tím referenčním okamžikem.

Pro lidský život má zásadní význam střídání dne a noci vlivem rotace Země. Proto se základem časového systému stal sluneční čas, který lze měřit slunečními hodinami. Z něj byly odvozeny jednotky času a z praktických důvodů jsou mu přizpůsobovány časové systémy jako je koordinovaný světový čas a časová pásma. Delší období měsíc a rok vycházejí z dalších astronomických cyklů, dle typu kalendáře z doby oběhu Země kolem Slunce a Měsíce kolem Země.

Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Jako takový je podstatnou složkou struktury vesmíru. Je velmi obtížné, až nemožné, si čas nějak představit. Pokusy o pochopení času byly po dlouhou dobu především doménou filosofů, později i přírodovědců. Na povahu a smysl času existuje množství silně odlišných náhledů, a je proto obtížné nabídnout jeho nekontroverzní a jasnou definici. Důležitým pojmem je tzv. šipka času, která určuje smysl (směr) plynutí času a odpovídá směru rozpínání vesmíru. Čas se od starověku také měří, nejčastěji počítáním pravidelně se opakujících pohybů, například Slunce nebo kyvadla. Základní myšlenku tohoto měření využil Aristotelés k definici:

Stejně jako všechna jiná měření je stanovování času založeno na srovnávání s jednotkou, v případě času s dobou opakovaného děje. Podmínkou měření je stanovení částí, jednotek jevů, rozdělení času na vhodné stupně, původně nutně podle přírodních jevů.

O měření času a doby se lidé pokoušejí již tisíciletí počítáním (pravidelných) pohybů, a to tradičně na více úrovních, zejména pak:

Obě tyto úrovně předvádí např. pražský staroměstský orloj s horním ciferníkem hodinovým a dolním kalendářovým, kde se delší jednotky času odvozují rovněž z pohybu kyvadla a ne z astronomických jevů.

K určování doby mohou být použity kromě ​hodin i různé nepřímé metody vhodné s ohledem na charakteristický děj, jehož dobu je potřeba určit, což umožňuje překonat i samotné schopnosti aktuálně nejpřesnějších hodin. Detekcemi interakcí fotonu s frekvencí v rentgenové části spektra, prolétajícího molekulou vodíku, s elektrony jejího obalu tak byl v r. 2020 určen vůbec nejkratší kdy naměřený časový úsek v historii, 247 zeptosekund, tj. 247 × 10−21 sekundy.

Měřením času a doby se zabývají hlavně vědci (jeden z hlavních úkolů fyziky a astronomie) a technici.

Základ dělení času vznikl sledováním ročních období a roků, vývoje měsíce, dnů a částí dnů (noc, světlý den, rozbřesk (východ slunce, svítání), ráno, dopoledne, poledne, odpoledne, západ slunce (stmívání, soumrak), večer) sledováním astronomických jevů, zejména zdánlivého oběhu slunce a změny tvaru osvětlené viditelné části Měsíce. Už z doby kamenné (neolitu) jsou známy stavby, které sloužily ke stanovení slunovratu a rovnodennosti (např. Stonehenge). O pokročilejších způsobech kalendářního měření patrně svědčí nedávno nalezený disk z Nebry. Také zdánlivý roční pohyb některých hvězd (např. Siria) se užíval ke stanovení správného okamžiku pro polní práce.

Jednotky doby kvantifikují trvání dějů a intervalů mezi událostmi proto vycházely z dějů vyvolaných pravidelnými pohyby. Nejvýznamnějším takovým dějem je jistě stmívání a svítání, střídání světlého dne a noci a roční střídání částí roku. Dlouho sloužily jako standardy pohyb Slunce po obloze, fáze Měsíce a kmit kyvadla. Z nich se vyvinuly a postupně ustálily jednotky nakonec nyní již bez přímé vazby na astronomické jevy a naopak se občas upravují tak, aby se zmenšil rozdíl od astronomických jevů.

První mechanické hodiny se podle nejistých zpráv objevily snad ve 12. století, spolehlivé zprávy jsou však až z přelomu 13. a 14. století z anglických a francouzských klášterů. Mechanické hodiny se skládají ze tří částí: 1) oscilátoru, 2) zdroje energie a 3) počítacího a indikačního zařízení. První hodiny užívaly jako oscilátor poměrně nepřesný lihýř, jako zdroj energie závaží a měly i bicí zařízení. Od 14. století se vyráběly přenosné a kapesní hodiny s pružinou, byly však málo přesné. Při pokusech s volným pádem měřil snad Galileo Galilei dobu počítáním srdečního tepu a krátce před smrtí zkonstruoval velmi důmyslné hodiny s využitím kyvadla jako oscilátoru (prvku určujícího rychlost chodu hodin).

Kyvadlové hodiny však poprvé realizoval až roku 1657 holandský fyzik Christiaan Huygens, který také o něco později vybavil lihýř pružinou, čímž vznikl nepokoj, přesnější oscilátor, který se hodil i do přenosných a velmi malých hodinek. Přesnost mechanických hodin se dále zvyšovala a v 18. století se podařilo změřit nerovnoměrnosti v pohybu Země. Tím byl zdánlivý pohyb Slunce jako časový normál nahrazen mechanickými oscilátory a hodinami.

Ve 20. století se začaly používat i jiné pohony a oscilátory. Nejrozšířenější jsou dnes hodiny s elektrickým pohonem a piezoelektrickým oscilátorem, např. křemenným (quartz crystal). Ten má vysokou přesnost, nízké výrobní náklady a snadno se propojuje s elektronickými obvody. Pro nejpřesnější měření času (doby trvání) i jako standard pro sekundu se užívají atomové hodiny, využívajících frekvence mikrovlnného záření při stavovém přechodu v atomu cesia. Nejpřesnější světový čas se určuje statistickým průměrem několika set césiových hodin po celém světě.

Nepřesnost (lépe nerovnoměrnost čili variace chodu) hodin, která činila u prvních lihýřových hodin asi 100 s/den (0,1%), se u nejlepších kyvadlových hodin snížila na sekundu za rok, u křemenných hodin na sekundu za tisíc let a u césiových hodin na sekundu za 158 milionů let (2×10−16). 

Jako ještě slibnější se jeví nové typy tzv. optických atomových hodin, tedy hodin založených na kvantových přechodech s energiemi odpovídajícími frekvencím spektrálního pásma viditelného či ultrafialového záření, u kterých proběhne za 1 sekundu o zhruba 4 až 6 řádů více oscilací a potenciálně tak umožňují řádově vyšší přesnosti než nejpřesnější hodiny cesiové. Mohou to být optické atomové hodiny založené na přechodu v iontu ytterbia 171Yb+, stroncia 88Sr+, vápníku 40Ca+, rtuti 199Hg+ či hliníku 27Al+.

Jinou slibnou metodou je využití přechodů v neutrálních atomech v optické mřížce, tedy zachycených v potenciálu stojaté elektromagnetické vlny ze dvou protichůdných laserových paprsků. Limitující fundamentální (neodstranitelná) kvantová nepřesnost tak může být zredukována zprůměrováním a zvýšena tak stabilita a přesnost. Mohou to být hodiny využívající přechodu v atomech stroncia 87Sr, ytterbia 171Yb či rtuti 199Hg. Rekordní relativní přesnost hodin tohoto typu, dosažená v r. 2018, je 2,5×10−19, tedy 1 sekunda za cca 120 miliard let.

Od r. 2011 je znám princip tzv. jaderných hodin, založených na přechodu mezi energetickými stavy jádra iontu thoria, který by umožňoval dosažení nepřesnosti pouhé 1 s za 200 miliard let (1,6×10−19).
 
Během staletí od vynálezu hodin se tedy přesnost zlepšila o 16 desetinných řádů a nadále se zlepšuje. Měření doby a kmitočtu patří dnes k nejpřesnějším měřením vůbec.

Čas je společné označení pro několik fyzikálních pojmů - objektů a veličin, zejména pro:

Čas, doba jsou základní veličinou všech běžně používaných soustav veličin, tedy i soustavy SI. V klasické fyzice je čas absolutní, tedy doba je invariantní při Galileově transformaci a jde o skalár. V relativitě je čas relativní a je třeba odlišit vlastní čas (vlastní doba je invariantem Lorentzovy tranfsormace) a lokální, souřadnicový čas (transformuje se jako 4. složka čtyřvektoru).

Doporučená značka veličiny (doby): t (angl. time, lat. tempus)

Doporučený zápis data a časového údaje pro vědecké a technické účely je např. 2014-08-14T09:25:10,33 pro 14. srpen 2014, v 9 h, 25 min a 10,33 sekundy

V běžných písemnostech se v ČR za správný považuje i vzestupný zápis pouhého data (14. 8. 2014 nebo 14.08.2014) a zápis časového údaje zaokrouhleného na minuty s rozdělující tečkou a bez nuly u jednomístných hodin (9.25), přípustný je i zápis s dvojtečkou (9:25 či 09:25), způsob zápisu by však měl být v rámci dokumentu jednotný.

Základní jednotkou času (doby) je v soustavě SI sekunda (mezinárodní značka s), která je definována jako doba trvání 9 192 631 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu cesia 133. Tato definice předpokládá cesiový atom v klidu při teplotě absolutní nuly. Jedná se tedy o vlastní čas.

V běžném hovorovém jazyce se pro označení této jednotky používá výraz vteřina. Ve fyzice a technických oborech to však není vhodné kvůli nejednoznačnosti a neexistenci standardizované značky; nedoporučuje to ani odborná norma.

Mezinárodní výbor pro míry a váhy (CIPM) dovoluje používat v SI souběžně se základní jednotkou sekunda a jejími dekadickými násobky a díly, s názvy odvozenými standardními předponami (zejména milisekundou (značka ms), mikrosekundou (µs), nanosekundou (ns) a pikosekundou (ps) ) také následující jednotky:

Větší mimosoustavové jednotky než den se používají např. v kalendáři. Nejsou však již definovány jednoznačně:

Jednotky den a rok jsou odvozeny z astronomických časových charakteristik otáčení Země kolem své osy a jejího oběhu kolem Slunce, astronomové proto od kalendářního dne a roku důsledně rozlišují přesně definované pojmy pravý sluneční den, střední sluneční den, hvězdný den, tropický rok a siderický rok.

I některé přírodní vědy, zabývající se dlouhými časovými obdobími (astrofyzika, kosmologie, geologie), však potřebují větší jednotky, ale exaktně definované. Používají proto jednotku definovanou jako přesný násobek sekundy:

Naopak mimosoustavovou jednotkou menší než sekunda je

Mezinárodní úřad pro míry a váhy (BIMP) uvádí jako přirozené jednotky času mnohem přesněji stanovené (a proto pro metrologické účely vhodnější) konstanty (ve vztazích  je redukovaná Planckova konstanta,  hmotnost elektronu,  rychlost světla ve vakuu a  konstanta jemné struktury):

(Swatch) beat (česky překládaná jako takt, případně zavináč), 1 beat = 1/1000 dne je příklad mimosoustavové jednotky používané konkrétním výrobcem hodinek pro udávání tzv. internetového času, nikoli pro dobu trvání děje.

Fyzikální charakter doby má několik dalších fyzikálních veličin.
Nejpoužívanější jsou:

Zápis času stanovují české i mezinárodní normy. Hodiny a minuty se standardně („extended form“) oddělují dvojtečkou (např. 12:35) - většinou ve vědeckých a technických oborech (jako jsou například počítače), protože v jiných státech, kde se jako desetinná značka používá tečka, by mohlo dojít k nejednoznačnostem. Pouze pravidla českého pravopisu (ale i slovenského) uvádějí (v jistých případech) jako oddělovač tečku (např. 12.35), to se však používá spíše v literatuře a typografii.

V mezinárodním zápisu času i s datem v kompletním, rozšířeném formátu se dle normy ISO rok, měsíc a den (v tomto pořadí) navzájem oddělují spojovníkem, od hodiny písmenem T, např. 1982-02-28T12:00:00 v poledne 28. února 1982 (v základním formátu se spojovníky a dvojtečky vynechávají).

Velmi obtížným konceptem pro lidskou představivost je geologický čas (také hluboký čas, angl. deep time), který zahrnuje řádově stovky tisíc až jednotky miliard let. Právě v těchto časových jednotkách zkoumají vývoj planety Země a života na ní geologové a paleontologové. Tento čas si můžeme přiblížit pouze vhodnými matematickými modely a přirovnáními.




#Article 56: Vteřina (143 words)


Vteřina, plným názvem úhlová vteřina (dříve také oblouková vteřina), je jednou z jednotek úhlu (1/60 úhlové minuty). Pro úhlovou vteřinu se používá značka ″ (před kterou se nepíše mezera) či zkratka as. Stejná značka se používá i pro palec, což ale také není jednotka SI.

V běžném jazyce se stejným slovem označuje i jednotka času, jejíž nynější název sekunda (zaveden přijetím systému jednotek SI roku 1974) je od roku 1980 jediný správný odborný a legální název. Jde o jeho neologismus (rusismus), nápodobu slova sekunda utvořenou z řadové číslovky  (viz též heslo úterý). Má se za to, že Sedláček (který vytvářel terminologii matematiky a fyziky) znal slovo wterý (ve smyslu „druhý”) z Rukopisu královédvorského, „nalezeného” v roce 1817 (a po jistý čas ještě neuvažovaného za padělek), a že jeho pravděpodobný autor, rusofil Václav Hanka, toto slovo nejspíše vytvořil podle ruského slova второй/vtoroj téhož významu.




#Article 57: Minuta (346 words)


Minuta je jednotka času a označuje 1/60 hodiny. Minuta se dále dělí na šedesát sekund.

Jednotka pochází z babylónské šedesátkové soustavy a má společný původ jako úhlová minuta. Šedesátina byla později označována latinsky jako pars minuta prima („první zmenšená část”, minuere = zmenšit), 1/3600 (= 1/60 z 1/60) byla označena jako pars minuta secunda („druhá zmenšená část”), tedy sekunda.

Minuta jako jednotka času má značku min.

Dosud přetrvávají i nyní nedoporučované značky m a ′ (píší se za číselnou hodnotu bez mezery), zejména pro časové trvání vyjádření v hodinách, minutách a sekundách; norma v tomto případě doporučuje pouze oddělování těchto tři číselných hodnot dvojtečnou bez uvedení jednotek (pro dobu trvání 1 hodina a 32 minut a 47 sekund se tedy vedle správného zápisu 1:32:47 někdy používá i zápis 1h32′47″ nebo 1h32m47s).

Jedna minuta je většinou šedesátina hodiny. Jedna minuta se dělí na 60 sekund. Vzácně může být pro srovnání kalendářního a astronomického času určen jiný počet sekund.

Minuta byla dříve v soustavě SI vedlejší jednotkou času. Tato kategorie však byla v r. 2007 zrušena a minuta je v současnosti považován za mimosoustavovou jednotku, jejíž používání souběžně s jednotkami SI však akceptuje Příručka SI i Mezinárodní výbor pro míry a váhy (CIMP).

V astronomii je minuta zpravidla jednotkou úhlovou. Hodinový úhel a rektascenze se však mohou udávat v jednotkách časových i úhlových. U minut je potřeba dávat pozor na záměnu úhlové a časové jednotky, neboť se číselně liší. Země se totiž otočí kolem své zemské osy o průměrných 15° za hodinu; u jednotek 60krát menších tomu odpovídá 15 úhlových (obloukových) minut za minutu času.

Minuta znamená latinsky „menší“, respektive „zmenšená“ (od slovesa minuere, zmenšovat). V latině se minuta původně označovala jako „(pars) minuta prima“ (tj. první menší, poprvé zmenšená část) a sekunda jako „(pars) minuta secunda“ (druhá menší, podruhé zmenšená). V latině bylo možné dělit i dále - pars minuta tertia byla šedesátina sekundy a tak dále, toto dělení přešlo i do některých pozdějších jazyků, např. do polštiny (tercja).

V definici koordinovaného světového času (UTC) může mít minuta i 61 či 59 sekund, kvůli zahrnutí přestupné sekundy.




#Article 58: Látka (1365 words)


Látka je jednou ze dvou základních forem hmoty (vedle pole).

Z hlediska složení lze látky nahlížet několika způsoby. Fyzikální makroskopický přístup popisuje látky jako soubor jednotlivých fází, které mohou být různého skupenství a jejichž látkové vlastnosti charakterizují fyzikální veličiny jako hustota, modul pružnosti, viskozita, tepelná vodivost, elektrická vodivost, permitivita, permeabilita, index lomu apod. Moderní fyzika ukázala, že existují i velmi exotické formy látek, vykazující vlastnosti jako supravodivost či supratekutost.

Chemický popis představuje látky jako soubor jednotlivých chemicky jednotných složek. Látky tvořené jedinou složkou se nazývají chemicky čisté látky. Různé chemicky čisté látky mají odlišné chemické vlastnosti a podle složení je lze charakterizovat buď jako chemicky rozložitelné sloučeniny nebo jako nerozložitelné chemické prvky.

Mikroskopický popis pak představuje látky jako soubory různě vázaných stavebních částic. Na nejvyšší hierarchické úrovni jsou to molekuly, atomy a ionty. Tyto částice jsou na nižší úrovni popisované také jako složené. Atomové obaly jsou tvořeny elektrony, atomová jádra protony a neutrony. I protony a neutrony se na ještě nižší úrovni jeví jako vázané trojice kvarků. Fyzika vysokých energií objevila mnoho různých částic, které se běžně nevyskytují, a umožnila nalézt jednotný přístup k popisu jejich složení pomocí elementárních částic – leptonů a kvarků, u kterých již současné možnosti vědeckého poznání neumožňují nalézt vnitřní strukturu. Ke každé takové elementární částici navíc existuje antičástice, které lze nahlížet jako stavební částice exotické látky zvané antihmota. K popisu částic se používají charakteristické veličiny. Některé jsou známy i z makroskopického popisu, jako klidová hmotnost a elektrický náboj, některé jsou typické pouze pro mikrosvět (např. spin, podivnost či půvab).

Rozlišujeme látky homogenní (sourodé, stejnorodé), u kterých se vlastnosti (např. barva, hustota, teplota) v celém objemu tělesa vůbec nemění (nebo – v případě kontinuálního homogenního tělesa, jímž je například sloupec vzduchu od povrchu Země do stratosféry – se mění plynule), a látky heterogenní (různorodé, nestejnorodé) složené z fyzikálních tělísek různých vlastností – například beton je obvykle složen z tělísek kameniva (např. štěrku), zrnek písku a jehlicovitých krystalků vzniklých krystalizací z mokré betonové směsi (malty) při jejím tvrdnutí. Jednotlivé homogenní látky, z nichž se skládá heterogenní směs (soustava) se nazývají fázemi dané soustavy.

Podobným pojmem jsou látky izotropní, což jsou takové látky, které mají v každém směru stejné určité vlastnosti. Látky, které nejsou izotropní, se označují jako anizotropní látky. Běžné sklo je např. opticky izotropní, naopak v islandském vápenci se světlo šíří různě v různých směrech. Podobně anizotropní mohou být látky z hlediska pevnosti, pružnosti a podobných mechanických vlastností (křehkost, štípatelnost), z hlediska termických (tepelná vodivost) a elektrických vlastností (elektrická vodivost, permitivita apod.) Ukazuje to na skutečnost, že ač jsou z makroskopického hlediska homogenní, mají svou vnitřní strukturu.

Homogenní látky, tedy látky stejné fáze, mohou existovat ve třech základních skupenstvích – plynném, kapalném a pevném. Je to dáno pevností vnitřní struktury. Tekutiny nemají pevný tvar - přizpůsobí se tvarem tuhým hranicím. Rozdělují se na plyny, které jsou rozpínavé (vyplní libovolný prázdný objem) a dobře stlačitelné, a kapaliny, které při konstantním tlaku zachovávají svůj objem jsou stlačitelné jen velmi omezeně. Pevné látky pak zachovávají nejem objem, ale i svůj tvar. Pevné látky mohou být krystalické (včetně kvazikrystalů) nebo amorfní. Mezi skupenstvími homogenních látek nejsou vždy jasně stanovitelné hranice. Vazké kapaliny se pro rychlé děje mohou jevit jako tuhé látky, naopak některé tuhé látky v dlouhých časových obdobích mění svůj tvar. Podrobnějším popisem takových přechodů se zabývá reologie, která nabízí vlastní klasifikaci látek zobecňující klasifikaci podle skupenství.

V některých případech se látky mohou ve větších měřítcích jevit také jako homogenní, ve skutečnosti se jedná o heterogenních směsi více fází – tzv. nepravé roztoky. Může se jednat o aerosoly – směsi plynu a kapiček kapalin (mlha) či částeček pevných látek (dým), o směsi kapaliny a plynových bublinek (pěna, kapiček jiné nemísitelné kapaliny (emulze) či částeček pevných látek (suspenze), nebo o směsi částeček pevné látky v jiné pevné látce (slitiny v pravém smyslu).

Jednotlivé fáze, i když mohou mít velmi podobné či stejné fyzikální vlastnosti, se však mohou chovat odlišně při styku s jinými látkami, a to při totožných fyzikálních podmínkách. Vstupují do odlišných chemických reakcí, což se může projevit i následnou změnou vlastností fyzikálních. Přírodní vědy nalezly při pátrání po podstatě látek metody k oddělování těchto tzv. složek makroskopicky homogenních látek. Podrobíme-li homogenní látky např. cyklu ohřevu a následného ochlazování spojeného se změnou skupenství či rozpuštění ve vodě a následné krystalizaci, dochází u některých látek k tomu, že první podíly (frakce) získané ochlazením (např. při destilaci) mají jiné chemické složení než frakce získané později. Ukazuje se, že mnohé látky obsahují více složek, jedná se o tzv. homogenní směsi (roztoky) (příkladem může být roztok soli ve vodě – slaná voda). Homogenní směsi mohou být v plynném, kapalném i pevném skupenství (tzv. tuhé roztoky).
Jen některé homogenní látky mají tu vlastnost, že při separačních (dělicích) procesech (při rekrystalizaci, při destilaci, při sublimaci) mají ve všech frakcích stejné chemické složení. Takové látky jsou (chemicky) čistými látkami a jsou tvořeny jedinou složkou. V chemických reakcích však dochází ke vzájemnému přetváření jednotlivých složek na složky jiné, např. slučování dvou chemicky čistých látek v jedinou chemicky čistou látku, nebo naopak rozklad chemicky čisté látky na dvě či více jiných. Cílevědomou snahou chemiků o rozkládání složek byly nalezeny chemicky čisté látky, které již dále nelze chemicky rozložit na látky jednodušší. Ty se nazývají chemické prvky (elementy), ostatní pak chemické sloučeniny, popsatelné jako složené ze dvou či více prvků.

Chemická a fyzikální stejnorodost jsou přitom odlišnými aspekty. Makroskopicky homogenní látka v plynném skupenství tvoří vždy jedinou fázi, a to bez ohledu na to, že je směsí různých složek. Naopak chemicky stejnorodé pevné látky a výjimečně i kapaliny mohou tvořit více oddělených fází, lišících se fyzikálními vlastnostmi, které se na hranici mezi těmito fázemi skokem mění.

Amedeo Avogadro ukázal, že plyny vstupují do chemických reakcí v objemech, jejichž poměry jsou pro danou reakci konstantní a jsou dány malými celými čísly. Podobně John Dalton ukázal, že poměry hmotností těchto látek jsou také stálé a vyjádřitelné malými celými čísly, v některých případech však odlišných od poměrů objemových. Teoretickým vysvětlením bylo, že prvky jsou v plynném skupenství tvořeny jednotnými částicemi, tzv. molekulami, nesoucími chemický charakter látky (jak vstupují do reakcí). Jednotlivé molekuly pak jsou tvořeny jedním nebo více atomy, tedy chemicky již nedělitelnými částicemi s danou hmotností. Chemický prvek libovolného skupenství je tak tvořen různě vázanými atomy jediného druhu.

Látky v plynném skupenství jsou zejména při nízkém tlaku velmi rozvolněné - jsou tvořeny relativně volnými molekulami. Kapalné látky mají molekuly slabě vázané. U pevných látek může být struktura tvořena také molekulami (jód), ale zpravidla je charakter stavebních částic atomový či subatomový. U mnohých látek je charakter přechodný, často např. u tzv. makromolekulárních látek, jejichž molekuly jsou tvořené i mnoha tisíci atomů.

Již klasická fyzika ukázala, že z atomů lze fyzikálními metodami vydělit záporně elektricky nabité částice (elektrony). Atomy ochuzené či obohacené o některé elektrony pak nesou kladný či záporný elektrický náboj a přitom se také, podobně jako neutrální atomy či molekuly, mohou účastnit chemických reakcí - hovoříme o iontech. Pevné látky jsou zpravidla tvořené vázanými atomy či ionty. Z elektricky nabitých částic, tedy iontů či elektronů je tvořeno tzv. čtvrté skupenství látky – plazma. Kvantová fyzika a fyzika nízkých teplot objevily i další stavy látek, někdy označované jako nová skupenství, např. supratekuté či Boseho-Einsteinův kondenzát.

Z hlediska poznatků moderní fyziky je navíc látka tvořená atomy (molekulami, ionty) jen jednou z forem hmoty. Ukázalo se, že atomy je nutno považovat za částice složené z atomových jader a elektronů, jádra zase tvořená tzv. nukleony (proton a neutron). Bylo objeveno mnoho dalších subatomárních částic, které atomy netvoří a přesto je nutno je zahrnout pod současný pojem látky. Současná fyzika vysokých energií je schopna experimentálně prokázat, že známé formy látky lze považovat za různě vázané stavy 12 elementárních částic hmoty – 6 kvarků, 3 nabité leptony (elektron, mion a tauon) a 3 druhy neutrin – a jim odpovídajících 12 elementárnních částic antihmoty.

Existují také formy hmoty, které nelze označit jako látku, i když mohou mít v určitých případech velmi podobné projevy. Jedná se o projevy fyzikálních silových polí a částic, které tato pole zprostředkují.

Od nejkondenzovanějšího k nejrozvolněnějšímu rozeznáváme:

Některé publikace označují jako zvláštní skupenství i takové kondenzované stavy látky, v nichž se projevují kvantové kolektivní vlastnosti částic (fermiony látky se sdružují do tzv. Cooperových párů - bosonů) odlišnými makroskopickými charakteristikami:




#Article 59: Hmota (600 words)


Hmota je důležitý pojem fyziky, jeho význam se však zejména ve 20. století výrazně proměnil. Možnosti fyzikálního zkoumání dříve umožňovaly rozlišovat pouze makroskopické mechanické, optické a termické vlastnosti různých forem hmoty. Moderní obory fyziky nabídly nástroje k podrobnějšímu zkoumání vnitřní hierarchické struktury (nejprve molekulární a atomární úroveň, později subatomární úrovně) a odhalily společnou podstatu některých forem, dříve považovaných za odlišné (např. světlo a radiové vlny). Vlnový charakter částic a částicový charakter interakcí odhalený kvantovou fyzikou je pak důvodem, že se ve fyzikálním chápání pojem hmoty používá ve dvou hierarchicky odlišných významech:

Fyzika tradičně rozlišovala dva projevy hmoty: látka, skládající se z částic s klidovou hmotností, a pole, které by se podle klasické fyziky nemělo skládat z částic, ale projevovat se jako kontinuum ve svých vlastnostech. Dnes, podle standardního modelu, je všeobecně přijímána představa rozdělení forem hmoty podle charakteru elementárních částic hmoty - na látkové částice (často nesprávně nazývané také částice hmoty), tedy kvarky a leptony (všechny mají polocelý spin, proto patří do fermionů, a ke každé existuje odpovídající antičástice) a na polní částice (intermediální, tedy zprostředkující interakci) a mající celočíselný spin, tedy patřící do bosonů.
Pojem látka označuje veškerou hmotu, z níž se skládají předměty kolem nás. Tradičně se rozlišují tři její základní skupenství: pevné, kapalné a plynné; později začalo být jako 4. skupenství označované plazma a moderní fyzika přidala další odlišné formy, často také označované jako skupenství (Boseho-Einsteinův kondenzát apod.).
 
V moderní fyzice jsou látka a pole, přinejmenším v mikrosvětě, dva navzájem spjaté „projevy“ či „strukturní formy“ hmoty, protože se ukázalo, že:

Skutečnost, že na každý hmotný objekt (částici i pole) je možné se dívat buď jako na částici, nebo jako na vlnu, nazýváme korpuskulárně-vlnový dualizmus (či dualizmus vlna-částice).

Fyzikální experimenty a astrofyzikální pozorování poskytují indicie, že mimo standardní model existují ještě další formy existence hmoty. Klasická hmota (tzv. svítící hmota či látka, tj. hvězdy, planety atp.) představuje podle výsledků pozorování pouze asi 4 % celkové energie vesmíru. Intenzivně se hledají částice tzv. temné hmoty, která by měla představovat asi 23 % energie vesmíru a měla by mít schopnost gravitačního shlukování (mohla by vysvětlit problémy v dynamice galaxií). Předpokládá se, že má formu látky, pro kterou standardní model nemá vhodné částice. Zbytek, asi 73 %, připadá na zcela neznámou formu hmoty, temnou energii (ta je pravděpodobně zodpovědná za zrychlující se expanzi našeho vesmíru). Většina teorií předpokládá polní charakter temné energie, může se však jednat o obecnější, inherentní vlastnost fyzikálního prostoru. Jsou rozpracovány i alternativní teorie, nahrazující objektivní existenci temné hmoty a temné energie modifikací fyzikálních zákonů gravitace.

Následuje zjednodušený model složení známých forem hmoty (odsunutý řádek znamená, že předcházející se skládá z následujících; ne všechny meziúrovně se pro danou formu látky nutně musejí realizovat):

Pojem hmota není, na rozdíl od pojmu hmotnost, přesně definován. V angličtině odpovídá pojmu matter, který se pro pole (field) většinou nepoužívá.

Od nejkondenzovanějšího k nejrozvolněnějšímu existují následující skupenství odvozená od elektricky neutrální atomární látky:

Některé publikace označují jako zvláštní skupenství i takové kondenzované stavy látky, v nichž se projevují kvantové kolektivní vlastnosti částic (fermiony látky se sdružují do tzv. Cooperových párů - bosonů) odlišnými makroskopickými charakteristikami (od nejkondenzovanějšího k nejrozvolněnějšímu):

Jsou teoreticky předpovězena a astrofyzikálním pozorováním podpořena i další kondenzovaná skupenství látky, která umožňuje stlačení silnou gravitací velmi hmotných vesmírných objektů:

Přechody hmoty z jednoho skupenství na druhé (fázová přeměna) se zabývá termodynamika.

Pevné látky se rozlišují na krystalické (včetně kvazikrystalů) a amorfní.

Pevné látky (výjimečně i kapalné - např. helium) mohou mít více fází, tedy forem se stejným složením ale jinými mikroskopickými (strukturní uspořádání částic) a makroskopickými (termodynamickými, elektromagnetickými) vlastnostmi. Např. u ledu bylo již popsáno aspoň 16 krystalických a 3 amorfní fáze.




#Article 60: Hustota (564 words)


Hustota představuje hodnotu dané veličiny vztažené k jednotkovému objemu (bývá také označována jako objemová hustota), jednotkovému obsahu plochy (pak se hovoří o plošné hustotě) nebo jednotkové délce (pak se hovoří o lineární hustotě). Hustota se také mění v závislosti na teplotě, tlaku a látkovém množství (viz stavová rovnice).

Používá se nejen ve fyzice (např. hustota hmotnosti, objemová hustota částic, hustota elektrického náboje apod.), ale také v jiných oborech vědy (viz např. hustota pravděpodobnosti, hustota zalidnění, optická hustota).

Je-li uveden pojem hustota bez dalšího upřesnění, je tím téměř vždy myšlena hmotnost jednotkového objemu.

Stejný význam má veličina objemová hmotnost, zaváděná pro pórovité a sypké látky.

Hustota, zřídka označovaná také přesněji jako hustota hmotnosti či zastarale měrná hmotnost, je fyzikální veličina, která vyjadřuje hmotnost objemové jednotky látky. Hustota se značí: ρ [ró]

Měrná hmotnost je definována jako podíl hmotnosti  a objemu  tělesa, tzn.

Hustota v jednotlivých částech tělesa nemusí být stejná, ale může se měnit. Hustota se také může měnit s teplotou, tlakem, látkovým množstvím a v čase (při studiu tuhých těles lze však závislost na čase obvykle zanedbat). Obecně je tedy hustota funkcí souřadnic, teploty, tlaku a času, tzn. .

V takovém případě je potřeba sledovat hustotu v různých částech tělesa, přičemž její velikost získáme ze vztahu

Pokud je těleso popisováno soustavou hmotných bodů, potom lze hmotnostní element  vyjádřit jako součet hmotností jednotlivých bodů, které se nacházejí v objemu , tzn.

kde  je hmotnost -tého hmotného bodu.

Uvažujeme-li s rovnoměrným rozložením látky v prostoru (např. v mechanice kontinua), lze pro získání hustoty v daném bodě použít vztah

kde naznačená derivace se bere v tzv. makroskopickém smyslu, tedy limitní proces končí na elementech objemu, ve kterých se neprojevuje částicová struktura látek.

Ve speciálních případech, kdy se lokální hustota mění skokem a derivace ani ve výše uvedeném makroskopickém smyslu neexistuje (pórovité látky, sypké látky), existuje pouze průměrná hodnota pro větší elementy objemu. V těchto případech se doporučuje nazývat tuto veličinu objemovou hmotností.

Zejména v technických, ale i některých dalších oborech (stavební inženýrství, zemědělství) se při popisu vlastností sypkých a pórovitých látek rozlišuje hustota (anglicky particle density) a objemová hmotnost (anglicky bulk density).

Bude-li žula v kompaktní formě, bude mít krychle o straně 1 m hmotnost cca 2700 kg, hustota bude tedy 2700 kg/m3.
Bude-li materiálem žulový štěrk, do nádoby stejného objemu se vejde pouze cca 2000 kg štěrku (obsahujícího i vzduchové mezery), objemová hmotnost bude tedy 2000 kg/m3.
Žula ve formě štěrku má tedy jinou objemovou hmotnost než hustotu.
Stejně tak pytel brambor má jinou objemovou hmotnost než je hustota samotného bramboru.

Podobné platí pro pórovité formy látek – např. kompaktní forma nějakého plastu má větší hustotu než je objemová hmotnost jeho pěnové formy.

Objemová hmotnost je definována jako poměr hmotnosti tělesa ku celkovému objemu Vc tělesa včetně pórů, mezer a dutin, tedy objemu stanoveného z tzv. vnějších rozměrů.

Objemová hmotnost látky je veličina závislá nejen na hustotě vlastní látky (v kompaktním stavu), ale i na hustotě látky vyplňující póry.

Zpravidla jsou póry vyplněny suchým vzduchem (nebo jiným plynem) s hustotou zanedbatelnou vzhledem k hustotě vlastní látky.
V takovém případě je objemová hmotnost dané formy látky vždy menší nebo rovna hustotě této látky, rovnost platí pro kompaktní formu bez pórů:

Vztah je v tomto přiblížení jednoznačně určen poměrem objemu pórů V0 a objemu celkového Vc, tzv. pórovitostí (značené zpravidla nc).
Pórovitost je možné stanovit i ze známé objemové hmotnosti a hustoty materiálu, z toho plyne následující vztah:



#Article 61: Elektrický náboj (562 words)


Elektrický náboj je fyzikální veličina a vlastnost hmoty, která vyjadřuje schopnost působit elektrickou silou a způsobuje tuto sílu, pokud jsou nabitá tělesa umístěna do elektromagnetického pole. Jsou dva druhy elektrického náboje: kladný, přenášený protony, a záporný, přenášený elektrony. Pokud je celkový náboj roven nule, říká se, že je neutrální. Stejné náboje se odpuzují a opačné přitahují.

Na elektrický náboj platí zákon zachování elektrického náboje, což znamená, že celkový náboj izolované soustavy se nemůže změnit. Hlavními přenašeči elektrického náboje jsou nepohyblivé kladné protony a pohyblivé záporné elektrony. Celkový elektrický náboj tělesa je záporný, pokud celkový počet jeho elektronů je větší než celkový počet jeho protonů, kladný v opačném případě. Tělesa se stejným počtem protonů a elektronů nemají náboj a jsou označována jako elektricky neutrální. Náboj je také kvantovaný, což znamená je jeho hodnota vždy násobkem elementárního náboje e, což je nejmenší elektrický náboj, který může volně existovat. Tato vlastnost se také někdy nazývá zákon kvantování náboje. Kvarky mají menší náboje, násobky e, ale ty se vždy spojí do částice, která má jako náboj přirozený násobek e. Proton má náboj +e  a elektron -e.

SI odvozená jednotka elektrického náboje je coulomb (C), pojmenovaný po francouzském fyzikovi Charlesu-Augustinovi de Coulombovi. V elektrotechnice bývá také zvykem používat jednotku ampérhodina, například u kapacity elektrických článků, a ve fyzice a chemii se jako jednotka také používá elementární náboj e. V chemii se také můžeme setkat s Faradayovou konstantou, která vyjadřuje celkový náboj jednoho molu částic s elementárním nábojem. Náboj se značí velkým Q, v zahraničí (např. v angličtině) se můžeme setkat i s malým q.

Elektrický náboj vytváří elektrické pole. Elektrické náboje také vytvářejí magnetické pole, pokud se pohybují. Interakce mezi elektrickým nábojem a elektromagnetickým polem (kombinace elektrického a magnetického pole) je zdrojem Lorentzovy síly, která je jednou ze čtyř základních sil.

Elektrický náboj vyjadřuje určitou vlastnost částic, která je spojována se vznikem vzájemného působení mezi tělesy (částicemi) podobným způsobem, jako je hmotnost spojována s existencí gravitačního pole. Přítomnost elektrického náboje je tedy nutná pro vznik elektrického nebo magnetického pole.

SI odvozená jednotka elektrického náboje je coulomb (symbol: C). Coulomb je definován jako množství náboje, který projde kolmým průřezem elektrického vodiče s proudem 1 ampér za 1 sekundu. Jednotka coulomb byla navržena v roce 1946 a ratifikována v roce 1948. Celý název veličiny Q je množství nebo velikost el. náboje. K přímému měření el. náboje se používá přístroj zvaný elektrometr, jednoduchým druhem elektrometru je elektroskop, tvořený odpuzujícími se plátky kovu, nebo je možné náboj měřit nepřímo pomocí galvanometru, který měří proud, a času. Při nepřímém měření platí vztah z definice el. náboje:

Velikost náboje 1 elektronu (elementární náboj) je číselně definována jako jedna ze základních konstant SI (od 20. května 2019). Hodnota elementárního náboje e v coulombech je přesně 1,602 176 634×10−19 C.

George Stoney navrhl po objevu kvantovaní el. náboje, aby se této základní jednotce el. náboje říkalo elektron. To bylo před odhalením částice elektron J. J. Thomsonem v roce 1897. Dnes je tato jednotka označována jako elementární náboj nebo jenom e.

Faradayova konstanta se někdy používá jako jednotka při výpočtech v elektrochemii. Jedno F je velikost náboje jednoho molu elektronů, tedy 96485.33289(59) C.

V soustavách jiných než SI, jako například v soustavě CGS, může být el. náboj vyjádřen pouze pomocí tří základních veličin (dráhy, hmotnosti a času) a ne čtyř, jak je tomu v SI, kde je náboj vyjádřen pomocí délky, času, hmotnosti a el. proudu.




#Article 62: Antoni Grabowski (160 words)


Antoni Grabowski (11. června 1857 Nowe Dobre – 4. července 1921 Varšava) byl polský inženýr chemie, polyglot, který znal 30 jazyků, a raný propagátor esperanta. Grabowski je autor řady vědeckých a technických děl. Jeho hlavním dílem je překlad nejznámějšího díla Adama Mickiewicze Pan Tadeusz do esperanta (Sinjoro Tadeo). Jeho prvním překladem do esperanta byla povídka Sněžná bouře od Alexandra Sergejeviče Puškina.

Slavná je Grabowského mezinárodní antologie básní El Parnaso de Popoloj obsahující 110 překladů básní z 30 jazyků. Grabowski je nazýván otcem esperantské poezie, pro svůj překlad eposu Sinjoro Tadeo (Pan Tadeáš), v kterém vyvrcholilo jeho překladatelské umění. Jako první začal široce užívat všech možností esperantské struktury a mluvnice, zavedl bezprostřední tvoření sloves z podstatných a přídavných jmen a zavedl mnohé vhodné a šťastně vybrané novotvary, tzv. neologismy. Je také autorem slovníku Granda Vortaro Pola-Esperanta kaj Esperanta-Pola. Původních básní není mnoho, ale je mezi nimi například báseň La Tagiĝo, téměř druhá hymna esperantistů, Reveno de l'Filo a Sur unu kordo.




#Article 63: Saxton Payson (141 words)


Edward Saxton Payson (26. září 1842 – 22. září 1932) byl americký esperantský spisovatel. Narodil se ve městě Groton, ve státě Massachusetts. V mládí zpíval v opeře, od roku 1882 vyráběl piana a v roce 1906 se stal předsedou společnosti vyrábějící piana. Esperanto se naučil v roce 1910. V letech 1918 – 1921 byl předsedou Esperantského svazu pro Severní Ameriku (EANA – Esperanta Asocio de Norda Ameriko), pak byl zvolen čestným předsedou.

Z angličtiny překládal do esperanta převážně romanticky dobrodružnou literaturu (Wagnalls, Kirchner, Giesy, Moffet, Haggard, Roe), také povídku od Anatola France převedl z anglického překladu.

Jako původní autor se do esperantské literatury zapsal dvěma povídkami: Mládí a láska benátská legenda o dobrodružstvích mladého malíře, Strašidelná manželka popisuje člověka, který tolik toužil po své zemřelé manželce, až ji přivolal zpět, sám zemřel a pod jejím vedením odešel do říše věčného štěstí.

                   




#Article 64: Kálmán Kalocsay (283 words)


Kálmán Kalocsay, pseudonymy Peterido Peneter a Peter Peneter (* 6. října 1891 - 27. února 1976) byl maďarský esperantista a lékař. Je pokládán za jednoho z největších esperantských básníků, zároveň byl jedním z nejplodnějších překladatelů do tohoto jazyka. Působil jako univerzitní profesor a primář nemocnice v Budapešti, napsal řadu vysokoškolských učebnic lékařství. Získal státní vyznamenání.

Kalocsay nejprve publikoval v maďarštině, ale poměrně brzy se začal věnovat esperantu, jehož literaturu ovlivnil nejen jako básník, ale i jako překladatel.

Jeho literární přínos pro esperantistickou poezii spočívá především v tom, že vypracoval prakticky celou poetiku esperanta a obohatil tento jazyk o značné množství poetických slov. Ačkoli byl jeho vliv na esperantistickou poezii obrovský, není jeho dílo mimo esperantistický svět příliš známo.

Kálmán Kalocsay redigoval Hungara antalogio a Enciklopedio de esperanto, dále byl dlouholetým šéfredaktorem nejvýznamnější esperantské literární revue Literatura mondo. Uveřejnil množství pojednání, recenzí, esejí, studií, které často vycházely v revui Hungara vivo.

Mimo vlastní tvorbu se věnoval překladům do esperanta, překládal především z maďarštiny a podařilo se mu přeložit nejvýznamnější díla maďarské poezie. Překládal ale i z mnoha jiných evropských jazyků. Jeho básnické překlady jsou považované za velmi dobré. Mimo poezii přeložil i několik prozaických děl, tyto překlady se setkaly s menším ohlasem.

Dále přeložil dvě Goethova díla Romaj elegioj a Taglibro, Dantovo Peklo z Božské komedie (La inferno). Ve spolupráci s G. Waringhienem přeložil Baudelairovo stěžejní dílo Květy zla (Floroj de l'malbono). Z anglické literatury přeložil Shakespearova Krále Leara (Rego Lear), Somermeznokta songo a Tempesto.

Ve spolupráci s. G. Waringhinem přeložil Heineho Kantoj kaj romancoj.

Z prózy přeložil drama F. Karinthyho Morgaŭ matrne, Heltaiovu komedii La paĉjo de la reĝino a Arthistorio od A. Heklera. novely Rozinjo (G. Törtök) a Du kokcineloj (G. Gárdony).

 




#Article 65: Julio Baghy (177 words)


Julio Baghy (13. ledna 1891, Segedín – 18. března 1967, Budapešť) byl maďarský herec, režisér a jeden z předních autorů esperantského hnutí. Je autorem několika novel, ale své mistrné zvládnutí esperanta dokázal především na poli poezie. Jeho verše jsou plné lyriky, humanismu a veselé nálady. Jeho první velkou básnickou sbírkou je Preter la Vivo, z níž bylo mnoho básní zhudebněno.

Baghy pocházel z divadelní rodiny, jeho otec byl herec, matka dělala nápovědu v divadle. V roce 1911 se začal učit Esperanto. Během první světové války byl uvězněn na Sibiři, v zajateckém táboře, kde učil Esperanto válečné zajatce.

V zajetí strávil šest let (1915-1920), poté, co se vrátil domů, začal věnovat všechen svůj čas Esperantu, učil svoje přátele a vedl školení, pořádaná jak v tuzemsku, tak i v zahraničí.

Baghy byl také autorem učebnic a dlouhá léta druhým hlavním redaktorem (1922-1933) Kalocsay Kalmanova revue Literatura Mondo.

Přestože napsal několik románů, nejznámější je pro řadu svých básní psaných v Esperantu. V Esperantu vytvořil také drama - Number One z roku 1929, které bylo s velkým úspěchem představeno v Budapešti.




#Article 66: Budapešťská škola (100 words)


Budapešťská škola byla centrem esperantské literární činnosti po více než dvě desetiletí mezi válkami a její vliv trvá. 

Téměř všichni vynikající esperantští básníci a spisovatelé v meziválečném období byli soustředěni a spolupracovali s revuí Literatura Mondo. Hlavními reprezentanty této školy byli Kalmán Kalocsay a Julio Baghy, dále Lajos Tárkony, Francisko Szilágyi, Károly Bodó, Vilmos Bleier a Tidivar Schwartz. Nejvýznamnějším spolupracovníkem jiné národnosti byl Francouz Gaston Waringhien. 

Tato škola nesmírně přispěla k vývoji a dokonalosti esperanta, k překonání diletantismu, k propracování esperantského verše a básnické techniky. 

Literatura Mondo bylo také vydavatelství, ve kterém během té doby vyšlo několik desítek cenných knih.




#Article 67: Vladimir Varankin (218 words)


Vladimir Valentinovič Varankin (12. listopadu 1902 Nižnij Novgorod – 3. října 1938) byl ruský historik a esperantista. Je autorem filologického díla Teorio de esperanto; významný je jeho velký původní román Metropoliteno.

Narodil se v roce 1902 v Nižném Novgorodu. Esperanto začal studovat s několika přáteli v posledním ročníku střední školy v roce 1919. Společně založili malý místní kroužek mladých esperantistů, jenž velmi rychle významně rozšířil svou činnost i územní působnost – během dvou let spolek působil v celé gubernii a jeho členové pořádali vlastní kurzy esperanta, vydávali list Ruĝa Esperantisto, organizovali činnost ruské esperantské komunity a dokonce se pokusili založit velkou esperantskou organizaci.

Sám Varankin se brzy stal významným představitelem místní esperantské komunity. V roce 1927 přesídlil do Moskvy, zastával vysoké funkce v esperantských organizacích a postupně napsal učebnice Teorio de Esperanto (1929) a Esperanto por laboristoj.

V noci z 7. na 8. února 1938 byl Varankin zatčen a posléze obviněn z protisovětské propagandy, špionážní a sabotážní činnosti v rámci smyšlené organizace, z přípravy Stalinovy vraždy a dalších trestných činů. Byl mu zabaven a zničen majetek a v říjnu 1938 byl odsouzen a bez možnosti odvolání nebo amnestie v Moskvě popraven. Stal se tak jednou z obětí stalinského Velkého teroru.

Po přezkumu případu Nejvyšším soudem SSSR v roce 1957 byl odsuzující rozsudek zrušen a Varankin byl zcela rehabilitován.




#Article 68: Tibor Sekelj (355 words)


Tibor Sekelj, původně maďarsky Székely Tibor (14. února 1912 ve Spišské Sobotě v Rakousku-Uhersku – 20. září 1988 v Subotici v Jugoslávii, dnes Srbsko) byl jugoslávsko-chorvatský novinář, badatel, spisovatel, právník a esperantista. Zúčastnil se velkých výprav Jižní Amerikou, Afrikou a Asií. Jedna z amazonských řek, kterou objevil, se podle něj jmenuje Rio Tibor.

Otec Tibora Sekelje byl zvěrolékař a rodina se proto často stěhovala. Několik měsíců po Tiborově narození se usídlila v Cenei v dnešním Rumunsku, později roku 1922 v Kikindě (Кикинда) v srbské části Jugoslávie. Tam Tibor dokončil základní školu, načež se rodina přestěhovala do Nikšiće (Никшић) v Černé Hoře, kde vystudoval gymnázium. Již na střední škole nalezl zálibu v horolezectví a pěšky přešel celou Černou Horu.

Po studiích pracoval jako novinář v Záhřebu a roku 1939 vycestoval do Argentiny, aby podal zprávu o tamních jugoslávských emigrantech, ale nakonec tam zůstal 15 let a působil jako novinář a badatel. Roku 1944 vystoupil na Aconcaguu, nejvyšší vrchol Ameriky.

Jeho další výzkumné výpravy z let 1948 – 1949 směřovaly do nepříliš známých oblastí brazilských deštných pralesů. Během této cesty se setkal s kanibalským kmenem Tupariů, se kterými 4 měsíce pobýval.

Společně s výzkumnými zeměpisnými výpravami se Sekelj zabýval také archeologií a antropologií. V Guatemale studoval civilizaci Májů, stejně jako v Mexiku, a kulturu Inků v Peru. Jen na základě legend objevil staré světlé město postavené méně civilizovanými Indiány. Při cestě do Amazonie využil svých dřívějších zkušeností a podařilo se mu s expedicí přejít Řeku Smrti, projít územím bojovného národa Šavanů a posbírat mnoho užitečných zeměpisných údajů o této oblasti.

Roku 1954 se Sekejl vrátil zpět do Jugoslávie; i poté ale hodně cestoval. V březnu 1962 se vydal na roční cestu po Africe. Vystoupil na Kilimandžáro, nejvyšší vrchol Afriky.

Během svého života se zabýval mnohými různými činnostmi. Byl badatelem, spisovatelem, archeologem, malířem, sochařem, režisérem i novinářem. Používal na dvacet různých jazyků, z nichž deseti dobře mluvil. Mezi ty patřily kromě jeho domácích maďarštiny a chorvatštiny také němčina, španělština, angličtina, francouzština a esperanto.

V roce 1972 se usadil v Subotici (Vojvodina), kde setrval až do konce svého života a pracoval jako ředitel muzea.

Jeho ženou byla Erzsébet Sekelj.




#Article 69: Gaston Waringhien (138 words)


Gaston Waringhien, pseudonym E. G. Maura (20. července 1901 – 20. prosince 1991), byl francouzský profesor, lexikolog a gramatik esperanta.

Podílel se na popularizaci esperanta, překládal jak z francouzštiny do esperanta, tak z esperanta. Byl redaktorem esperantistické literární revue La nica literatura revuo, v této revui uveřejnil i řadu svých básní (zpravidla pod pseudonymem E. G. Maura)
 
Napsal značný počet děl, přičemž za nejvýznamnější jsou považovány Plena vortaro de esperanto a Plena ilustrita vortaro de esperanto. Jeho nejvýraznější projev byl v esejích, kde se často zabýval otázkami spojenými s esperantem.

 

 

Jeho odborná literatura se týká pouze esperanta, ale jeho přínos po stránce gramatické je považovaný za významný. S K. Kalocsayem spolupracoval na: Plena gramatiko de esperanto, Plena Analiza Gramatiko de Esperanto, Parnasa Gvidlibro, Floroj de l`Malbono, Kantoj kaj Romancoj. Je také autorem největšího národního slovníku Esperanta Franca Vortaro.
 




#Article 70: Ivo Lapenna (135 words)


Ivo Lapenna (5. listopadu 1909, Split – 15. prosince 1987, Kodaň) byl chorvatský univerzitní profesor mezinárodního práva a dějin diplomacie v Záhřebu, později v Londýně, čestný doktor několika univerzit, bývalý generální tajemník a potom předseda Světového esperantského svazu.

Je autorem významných esperantských děl: Retoriko, všechno o umění řečnickém, Aktualj problemoj de la nuntempat internacia lingvo, La internacia lingvo, Elektitaj paroladoj, z největší části slavnostní projevy při zahájení světových sjezdů esperanta, dílo historické, literární a didaktické. Z poslední doby je to dílo Esperanto en perspektivo. Lapenna dosáhl přijetí UEA do UNESCO přijetím slavné rezoluce ve prospěch esperanta na valném shromáždění UNESCO v prosinci roku 1954 v Montevideu. Založil při UEA Ústředí pro bádání a dokumentaci [CED], zavedl řečnické soutěže a dosáhl pro esperantské hnutí vysokou prestiž. Jeho sloh je obdivuhodný, jasný, bohatý, je řečníkem světové pověsti.




#Article 71: William Auld (107 words)


William Auld (6. listopadu 1924 – 11. září 2006) byl skotský profesor, jeden z největších esperantských básníků.

Jeho básně vycházely v řadě esperantských časopisů a revuí. Část jeho díla vyšla ve sbírce Kvaropo. Jeho nejvýznamnějším dílem je La infana raso (Dětská rasa), epopej o 25 zpěvech, obsahující celou filozofii autora. Je také významným překladatelem (Tolkien, Doyle aj.).

Auld redigoval různé esperantské časopisy: Esperanto en Skotlando (1949-1955), „Esperanto“ de UEA (1955-1958, 1961-1962), Monda Kulturo (1962-1963), Norda Prismo (1968-1972), La brita esperantisto (1973-1999), Fonto (1980-1987). Spolupracoval s Monato do 1998.

Byl místopředsedou Světového esperantského svazu (1977-1980) a předsedou Esperantské akademie (1979-1983). Byl také čestným předsedou Esperantského PEN-klubu.

Antologioj (Antologie):




#Article 72: Theodor Čejka (188 words)


Theodor Čejka (10. ledna 1878 Holešov – 26. listopadu 1957 Chvalčov) byl jedním ze zakladatelů esperantského hnutí v českých zemích, stal se jeho nestorem. 

Profesí byl učitel v Bystřici pod Hostýnem. Čejka napsal první učebnici a slovníky esperanta pro Čechy ve spolupráci s vynikajícím komeniologem Josefem Krumpholcem, Janem Holubem a Valentinem Bílíkem, které vyšly v řadě vydání. 

Byl redaktorem tehdejšího esperantského časopisu Revuo Internacia (1902-03), Internacia Pedagogia Revuo (1908-10), redakčně pracoval také v časopisech Bohema Espeantisto a Germana Esperantisto. 

Překládal z T. G. Masaryka, J. S. Machara aj. Jako delegát za Rakousko-Uhersko se zúčastnil zahraničních kongresů a jiných mezinárodních zasedání esperantistů, jako např. v Boulogne-sur-Mer (1905), Ženevě (1906), Cambridgi (10. - 17. 8. 1907) a v Amsterdamu. 

Po první světové válce zůstal esperantu věrný, ale věnoval se pak hlavně osvětové práci v Bystřici pod Hostýnem, kde čtyřicet let učil na chlapecké škole (1898 - 1937). Hodně práce vykonal pro družstevní hnutí ve svém kraji. V Bystřici pod Hostýnem se zasloužil o založení spotřebního družstva, spořitelny, městské knihovny a čítárny a okresní osvětové knihovny. Založil zde i organizaci Skauta-Junáka. V době mezi válkami se ovšem věnoval hlavně práci pedagogické.




#Article 73: Stanislav Schulhof (849 words)


Stanislav Schulhof  (12. listopad 1864 Horní Bradlo-Lipka, Pardubický kraj – 18. srpen 1919 Pardubice) byl český esperantista, zubní lékař v Pardubicích, esperantský a český básník, zakladatel Klubu esperantistů v Pardubicích. Spolu se svými přáteli byl nositelem bohatého kulturního života v tomto městě.

Narodil se v osadě Lipka, nyní patřící do obce Horní Bradlo v Pardubickém kraji, v rodině Abrahama a Františky Schulhofových, jako druhý z osmi dětí. Otec byl obchodníkem s vlasovými síťkami, které se tehdy na Vysočině podomácku zhotovovaly. Prodával je hlavně do Spojených států amerických. Rodina se do Spojených států později přestěhovala. V Čechách zůstali jen dva nejstarší synové Leopold a Stanislav. Podporován svým bratrem, Stanislav absolvoval universitní studia všeobecného lékařství. Po dvou letech praxe v Dobrušce, České Kamenici a Vratislavi Stanislav dokončil studium zubní lékařské specializace. Poté působil jako zubní lékař v Pardubicích. Oženil se s Hermínou a měli tři děti: adoptovanou Jarmilu, syna Jaroslava a dceru Zdenu, které nadevše miloval.

Doktor Schulhof byl velmi talentovaný, mimořádně ambiciózní, lidumil a vlastenec. Patřil do trojice významných pardubických Židů, lékařů, kteří se hlásili k české národnosti: Dr. Vohryzek, Dr. Thein a Dr. Schulhof.

Kromě esperanta uměl francouzsky a čínsky. Ve svých 45 letech se jako samouk naučil anglicky natolik, že překládal z angličtiny do esperanta. Za 1. světové války se začal učit také turecky, protože mezi jeho pacienty bylo hodně Turků.

Byl činný také v jiných oborech, zvláště jako novinář, redaktor, spisovatel, divadelní dramaturg a básník. V červnu roku 1903 byla s velkým úspěchem uvedena jeho divadelní hra „Věno“. Bohužel toto dílo včetně rukopisu se ztratilo.

V letech 1908 až 1912 psal mnoho článků pro noviny Rozvoj, Východ a Obzor o zubech a jejich ošetřování, dále různé fejetony a bibliografie. V ročníku 1912 deníku Osvěta lidu je více než 50 Schulhofových článků z esperantského hnutí.

Často psal také do mnohých esperantských časopisů, např. „Časopisu českých esperantistů“, moskevského „Ondo de Esperanto“, anglického „The British Esperantist“, polského „Pola Esperantisto“ a „Lingvo Internacia“. Často přednášel v různých esperantských klubech. Jako vynikajícího řečníka ho chválila učitelka jazyků Gusta Kordová, v té době tajemnice pardubického Klubu esperantistů. S ní se Dr. Schulhof zúčastnil 8. Světového kongresu esperanta v Krakově v roce 1912 a 9. kongresu v Bernu, kde se osobně setkali s tvůrcem esperanta Dr. Zamenhofem.

Mezi mnohými přáteli, s nimiž se dr. Schulhof často setkával, byl také Dr. Fousek, právník a známý esperantista v Přelouči. Z jejich korespondence lze vysledovat situaci esperantského hnutí za první světové války, zejména na Pardubicku, v Praze a v Plzni.

Dr. Schulhof zemřel 18. srpna 1919 v Pardubicích a byl zde také na židovském hřbitově pohřben vedle hrobu svého mnohaletého přítele Dr. Vohryzka.

Hlavní esperantské sbírky básní Dr. Schulhofa, obecně velmi oceňované, vyšly v letech 1911-1912. První, jmenovitě „Per espero al despero“ (Nadějí k beznaději), věnovaná památce rodičů, je plná touhy, pevné víry, že zelená hvězda esperanta zvítězí. Druhá sbírka básní „Kion la vivo alportis“ (Co život přinesl) je věnována památce prvního českého a mezinárodního iniciátora snadného umělého jazykového mostu (umělého jazyka místo obtížné latiny) Janu Amosu Komenskému. Třetí sbírka se jmenuje „Aŭtunaj floroj“ (Podzimní květy) a je věnována autorovi jazyka esperanto Ludvíku Lazaru Zamenhofovi a obdivuje v ní kouzelnou sílu, moc a krásu jazyka esperanto. Všechny autorovy básně jsou líbivé a dobře se přednášejí. Od svého vzniku dokazují schopnost esperanta sloužit jako jazykový most pro celou Evropu a Svět. Až po smrti básníka vyšla v roce 1920 knížka „Bohemaj grenatoj“ (České granáty), vynikající překlady 30 básní šestnácti českých básníků (Jaroslava Vrchlického, Otokara Březiny, Petra Bezruče, Jana Nerudy, Karla Havlíčka Borovského, Josefa Svatopluka Machara a jiných).
Až v roce 1997 Klub esperantistů Dr. Schulhofa vydal skromnou sbírku básní v češtině, nazvanou „Sardinky“. Schulhof zamýšlel tyto básně bez jména ponechat nevydané „jako konzervu sardinek“ budoucím čtenářům. Proto členové klubu dali sbírce básní tak nepoetické jméno.

V esperantských i českých básních Dr. Schulhofa je mnoho citu, mnoho touhy pomáhat bídným a utlačovaným lidem, mnoho trpkosti nad zradou vlasti a národa. Tato témata jsou stále aktuální a zaslouží si být stále připomínána.

Kromě básní Schulhof publikoval také mnoho propagačních článků.

S hrdostí Klub esperantistů Dr. Schulhofa nosí jméno svého zakladatele (1909) a básníka. Zvláštní zásluhu o zachování díla a památky dr. Schulhofa má bývalá předsedkyně klubu Jarmila Rýznarová.

Rodina Dr. Schulhofa byla během 2. světové války perzekvována. Jeho syn Jaroslav, zubní lékař a talentovaný hudebník, byl v roce 1942 umučen v koncentračním táboře. Stejný osud stihl také manželku Dr. Schulhofa, paní Hermínu, která od roku 1942 do své smrti v lednu 1945 žila v ghettu v Terezíně. Jejich rodinný dům, kde byla uskladněna také literární pozůstalost Dr. Schulhofa, demolovala při prvním náletu na Pardubice spojenecká bomba. Proto mnohá rukopisná díla nebyla již nalezena. Podle korespondence Dr. Schulhofa byly k vydání připraveny nejméně dvě básnické sbírky v esperantu: „De profundo“ (Z hlubiny) a „Floroj kaj burĝonoj“ (Květy a poupata).

Celá rodina se po vzoru otce učila esperanto. Nejstarší Jarmila, zubní lékařka, vícekrát přednášela v esperantu básně napsané nebo přeložené otcem, Maryčku Magdónovou a jiné. Dcera Zdena, provdaná Maxová, se ráda účastnila esperantských setkání.

Jarmila Rýznarová: Dr. Stanislav Schulhof, v r.1994 vydal Svaz zdravotně postižených esperantistů Pardubice Na Okrouhlíku 953/21, 12 str.




#Article 74: Stanislav Kamarýt (104 words)


Stanislav Kamarýt (10. listopadu 1883 Velešín – 30. července 1956 Havlíčkův Brod) byl český esperantista, doktor filozofie a ředitel gymnázia v Chotěboři. Byl vůdčí osobnost československého esperantského hnutí.
 

Stanislav Kamarýt byl mimo vlastní tvorby také redaktorem esperantské revue Esperantista. Publikoval mnoho esejí, filozofických pojednání a článků. Kromě literární činnosti ho lze považovat za historika esperantského hnutí v Československu, byl redaktorem děl Ĉeĥoslovaka antologio a Historio de esperanto-movado en Ĉeĥoslovakio.

 

Přeložil divadelní hru Vítězslava Nezvala Ještě dnes zapadá slunce nad Atlantidou, která však nebyla vydána a dosud zůstává v rukopise.
 

Přestože převážná část tvorby S. Kamarýta je v esperantu, napsal několik děl i v češtině.
 

 




#Article 75: Rudolf Hromada (191 words)


Rudolf Hromada (9. listopadu 1890 Praha– 26. října 1964 ?) byl autorem esperantských slovníků a překládal do esperanta české autory, především básníky.

Profesí vedoucí úředník. Překládal ze všech českých básníků (Erbena, Sv. Čecha, Machara, Heyduka, Sládka, Vrchlického, Wolkera, Dyka, Seiferta, Sovy, Šrámka, Tomana, Neumanna aj.). Jeho překlady vycházely v esperantských časopisech celého světa. Výbor z jeho překladů vyšel v ročence Panoramo Českého esperantského svazu pod názvem Intima Triptiko. Hromada byl hlubokým znalcem jazyka, vynikající teoretik, vedoucí osobnost spolu s dr. Kamarýtem čs. esperantského hnutí, rovněž po celá desetiletí, které organizoval i mezinárodně, a položil základy k jeho vysoké tradici jako generální tajemník Čs. svazu esperantistů v roce 1922. Zakladatel spolu s K. Bouškou a redaktor bývalého časopisu Ĉeĥoslovaka Gazeto s přílohou Nova Eŭropo, kde hájil práva malých národů a dlouholetý redaktor a vydavatel časopisu La Progreso, jednoho s nejvyšší úrovní, a po druhé světové válce druhý redaktor časopisu Esperantista. Autor několika výborných slovníků (esperantsko-českých a česko-esperantských). Přeložil: Popol-Sumigo En Aŭstrio (Sčítání lidu v Rakousku), do češtiny přeložil předmluvu Zamenhofovu k první učebnici esperanta Antaŭparolo de Zamenhof al la Unua Libro. Hlavním jeho překladem je Fučíkova reportáž Riporto Skribita Sub Pendumila Maŝo.




#Article 76: Ota Ginz (230 words)


Ota Ginz (19. července 1896 Ždánice  – 29. února 1976) byl esperantista a úředník. Otec česko-židovského chlapce Petra Ginze zavražděného nacisty, jehož kresba měsíční krajiny se stala světoznámým symbolem holokaustu.

Se svou ženou Marií Ginzovou se seznámil na jednom z esperantských kongresů. Měli spolu dvě děti, již zmíněného syna Petra a dceru Evu, která je izraelskou malířkou.

Ota Ginz je spoluredaktorem díla Ĉeĥoslovaka Antologio a autor pětijazyčného slovníku Radioamatora vortaro kvinlingva.

Mimo vlastní tvorby se věnoval překladatelské činnosti, přeložil Kritzovo dílo Freŝa mateno (Svěží jitro).

Z esperanta do češtiny přeložil dílo O. Arnesena Vzducholodí k severní točně (Per Aerŝipo al la Norda Poluso) a od E. Aisberga z esperantského originálu Fine mi komprenas radion (Konečně rozumím rádiu). Toto dílo bylo přeloženo z jeho iniciativy do dalších 28 jazyků. Přeložil dále do češtiny estonskou báji Koit a Ämarik (Koit a Ämarik, ranní a večerní červánky. Právo lidu 37, 1926, 3, příl., s. 3.) přes esperantský překlad své estonské přítelkyně a esperantistky Hildy Dresen. Podobně přes esperanto přeložil povídku Mráz od finského spisovatele Suonia (Julius Krohn) (Lidové listy 1924, 177, příl. Lidová beseda 35, s. 134.), jež předtím vyšla v pražském esperantském periodiku La Progreso v překladu finské esperantistky Siiri Saikkola. Příležitostně překládal do českého tisku přes esperanto i jiné texty, např. článek Dnešní církevní poměry v litevské republice (Lidové listy 1922, 87, s. 4–5) převzatý z litevského esperantistického listu Litova Stelo.




#Article 77: Miloš Lukáš (153 words)


Miloš Lukáš (15. září 1897 Jilemnice – 26. dubna 1976 Hradec Králové) byl český klasický filolog, polyglot, uznávaný esperantista a gymnaziální učitel Gymnázia v Hradci Králové a reálného gymnázia v Trnavě. Mezi jeho žáky byl i Viktor Fischl.

Překládal z české poezie a prózy do esperanta, podávaje obsah a formu kongeniálně s původním dílem. Do esperanta přeložil divadelní hru Jaroslava Vrchlického Nokto en Karlův Týn (Noc na Karlštejně). Dále přeložil Němou barikádu (Muta barikado) od Jana Drdy.
 
Překládal také básně, především z češtiny, ale také z mnoha jazyků antických i moderních. Do češtiny přeložil všechny Zamenhofovy básně a mnohé básně Raymonda Schwartze.
 
Mimoto spolupracoval na Ĉeĥoslovaka antalogio a přispíval do mnoha esperantských časopisů. Výbor z jeho překladů básní i prózy vyšel v almanachu Panoramo pod názvem Kolora kalejdoskopo. Pro Slovník spisovatelů národů SSSR (Svět sovětů, Praha 1966) zpracoval hesla o estonských a karelských spisovatelích. V dalších vydáních slovníku již byla jeho hesla vypuštěna.




#Article 78: Jiří Kořínek (225 words)


Jiří Kořínek (1. října 1906 Liberec – 4. listopadu 1988 Ústí nad Labem) byl esperantista a překladatel. Překládal především operní árie a písně (na 250 překladů), českou poezii do esperanta.

Narodil se v rodině libereckého krejčovského pomocníka (Schneidergehilfe) Rudolfa Kořínka (1882-??) a matky Anny, rozené Prokopové (1885-??). Vyrůstal v těžkých poměrech, protože otec padl v první světové válce. Byl obchodním příručím v Liberci, od roku 1931 v textilním závodě v Brně. Za války byl totálně nasazen ve slévárně. Po válce se vrátil ke své původní profesi, nejdříve opět v Brně, v roce 1964 se přestěhoval do Ústí nad Labem, kde pracoval až do důchodu jako kontrolor kvality v závodě Textil Liberec.

Jako student v roce 1922 se seznámil s esperantem, od roku 1949 začal překládat do esperanta prózu i poezii, vynikl v překladech operních árií. Jeho bibliografie zachycuje kolem 500 překladů básní a 300 původních prací, které se zachovaly rozsety po esperantských časopisech celého světa nebo v rukopisech v esperantských archívech (níže uvádíme jen rozsáhlejší práce).

S manželkou Hildou, rozenou Urbanovou, měl dceru Věru. Její manžel Vlastimil Novobilský je také aktivním esperantistou.

Na kongresu esperantistů Sofii v roce 1963 byly dva jeho překlady odměněny druhou cenou. Na kongresu v Tokiu v roce 1965 získal první cenu za překlad poezie.

Dva týdny před smrtí byl vyznamenán titulem Zasloužilý pracovník kultury, který tehdejší stát uděloval amatérským umělcům.




#Article 79: František Omelka (790 words)


František Omelka (19. srpna 1904, Staré Město u Uherského Hradiště – 23. července 1960, Otrokovice) byl učitel češtiny a zeměpisu a autor knih pro mládež, z nichž některé sám přeložil do esperanta.

František Omelka se narodil 19. srpna 1904 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Vystudoval klasické gymnázium v Uherském Hradišti a složil doplňovací maturitu na učitelském ústavu v Přerově. Seznámil se se svou jmenovkyní Františkou Omelkovou, také učitelkou, uzavřeli sňatek a učili na různých místech na Zlínsku a Uherskohradišťsku. Oba přispívali povídkami do různých časopisů. Po válce byl František Omelka krajským metodikem českého jazyka, získal titul „vzorný učitel“. Zemřel 23. července 1960 v Otrokovicích. V roce 1976 se Františce Omelkové podařilo vydat román Velký admirál v edici Karavana. Omelkovy knihy později zmizely z veřejných knihoven a zůstaly jen ve vědeckých. V roce 2000 mu bylo in memoriam uděleno čestné občanství města Otrokovic.

Jeho povídky pro mládež vycházely někdy pod vlastním jménem, jindy pod pseudonymem Rabatin. Výtvarně je doprovázeli různí ilustrátoři, mezi nimi i Zdeněk Burian a Jaromír Vraštil.

Jeho nejúspěšnější knihou je Štafeta, která vyšla i německy, esperantsky, nizozemsky, islandsky a anglicky. Zachycuje skutečnou událost z roku 1925, kdy v aljašském městě Nome propukla epidemie záškrtu v zimních měsících. Pro mrazy 60 stupňů pod nulou nemohla letadla přivést sérum. Tehdy pět statečných mužů vytvořilo štafetu a s psím spřežením každý z nich urazil zhruba 100 km mezi nejbližšími městy a tak s nasazením vlastního života zachránili životy pro ně neznámých lidí, především dětí. Omelka si o události přečetl stručný článek, pomocí kanadských esperantistů získal podrobnosti a v době války – kdy světem vládlo sobectví nejvyššího stupně – oslavil hrdinství lidí ochotných obětovat se za jiné, i zcela neznámé lidi.

Posmrtně vydaný román Velký admirál popisuje život Fernaa Magalhaese (Magellana), který jako první uskutečnil plavbu kolem světa (1519–1521), při které sám zahynul. První část knihy popisuje dětství, dospívání a mládí mořeplavce, druhá část pak vlastní plavbu.

Povídka Pomoc přijde z hor se odehrává těsně po válce, kdy mladý francouzský důstojník se v Římě z novin dozvídá, že v Paříži je souzen jeho přítel a učitel, vynálezce nového kulometu, který francouzské ministerstvo obrany za války odmítlo. Při sestřelení německé stíhačky se zjistilo, že je vybavena tímto kulometem, proto byl vynálezce po válce obviněn, že svůj vynález prodal nepříteli. Hrozil mu trest smrti. Jeho mladý přítel jako důležitý svědek nasedne do nejbližšího letadla do Paříže, avšak letadlo někde v Alpách ztroskotá na ledovci. Radista stačí odvysílat prosbu o pomoc a dojdou mu baterky. Mezi cestujícími jsou ranění, nemají léky ani potraviny. Zdraví s nadlidským vypětím pečují o raněné, teprve po týdnu jsou objeveni a zachráněni.
Mladý důstojník dorazí na poslední chvíli do Paříže, aby zachránil přítele před oprátkou.

František Omelka měl dva synovce, dospívající chlapce, kteří jako partyzáni položili životy v beskydských lesích v boji proti fašistům. Na jejich počest spisovatel napsal román Blesky nad Beskydami, v němž vylíčil partyzánský život mladých hrdinů, kteří utekli do hor v šestnácti letech a teprve v jednadvaceti se vrátili do normálního života.

Již před válkou psal F. Omelka chlapecké příběhy.

Vlci proti Mustangům je příběh dvou chlapeckých skupin, které si vlastní prací vydělaly peníze na stany a o prázdninách jely stanovat. Skupina Vlků na ostrov uprostřed řeky, Mustangové pod nedalekou zříceninou hradu. Po vzájemných zlomyslnostech je smířila povodeň, kdy společně museli bojovat o život.

Tondova dobrodružství popisují cestu patnáctiletého Tondy Ratajského za strýcem do Itálie a pak do Tunisu a přes Saharu, kde překazí loupežný útok domorodců proti karavaně a jen taktak nepřijde sám o život.

Hore dědinů a Nebezpečí láká jsou cykly povídek ze života slováckých venkovských dětí, které se ocitly v nebezpečných situacích.

Pasáček Ali převypravuje středověký příběh z Iranu o malém chlapci, jehož rodiče zahynuli při výbuchu sopky. Přijal ho lakomý strýc jako levnou pracovní sílu, ale po setkání s králem, který zabloudil na lovu a všiml si neobyčejné bystrosti malého pasáčka, se chlapec dostává do hlavního města. Když dospěje, král ho učiní strážcem státního pokladu. Aliho poctivost je trnem v oku ostatních dvořanů, kteří by poklad rádi rozkrádali. Po smrti starého krále namluví jeho synovi, že strážce pokladu je zloděj, ale Alimu se podaří nařčení vyvrátit a stává se osobním přítelem mladého krále.

Poválečná kniha Začalo to v III. A popisuje boj několika čtrnáctiletých školáků proti opisování a podvádění ve škole. Starší lidé jim vysvětlili, že opisováním škodí pouze sami sobě a svým spolužákům, protože se nic nenaučí, kromě spoléhání na to, že někdo jiný bude řešit jejich problémy.

Omelka napsal také několik pedagogických spisů pro učitele (Pedagogický takt, Výchova mravních citů, Studijní literární cesta, Práce třídního učitele, Základní vědomosti a individuální přístup k žákům, Bojoval jsem proti opisování, Zasloužilá učitelka Božena Hůlková, Jak vyučujeme mluvnici a pravopisu aj.).

Po jeho nečekané smrti vydali jeho přátelé knihu Tak jsme ho znali.




#Article 80: Jan Filip (kněz) (832 words)


Jan Filip (9. prosince 1911 Přibyslav – 21. listopadu 1971 Kratonohy) byl gymnaziální pedagog, teolog, spisovatel a esperantista. Jeho bratrem byl Karel Filip.

Jan Filip se narodil v Přibyslavi 9. prosince 1911 v malé chatrči č. 74/II; dnes stojí na jejím místě dům čp. 204. Jeho otec, tkadlec, se jmenoval František Filip, matka, zemědělská dělnice, Františka, rozená Vlčková, pocházela ze Špinova. Jeho staršími sourozenci byli bratři Václav a František a sestry Karla a Marie; čtyři roky po Janovi se narodil ještě nejmladší syn Karel.

Od roku 1917 navštěvoval obecnou školu v Přibyslavi, jako dítě často ministroval při mších sloužených místním děkanem P. Alfonsem Hornekem. Na jeho radu (týkající se finančního pokrytí jeho studia, jež bylo možné zajistit příspěvky z církevních i světských zdrojů) v roce 1923 nastoupil na Arcibiskupské gymnázium s právem veřejnosti v Praze-Bubenči, kde v roce 1931 s vyznamenáním odmaturoval.

Věnoval se studiu jazyků – především esperanta, které se naučil už ve svých 9 letech, v roce 1921. Od svých 13 let (roku 1925) začal zpracovávat Velký slovník esperantsko-český, poněvadž takové dílo v českých zemích do té doby nevyšlo. Práci na prvním vydání slovníku dokončil s přispěním svého bratra Karla po třech letech, ačkoliv potom trvalo ještě dva roky, než byl v roce 1930 (ještě před Filipovou maturitou) ve velkém nákladu vydán a vyprodán Společenskou tiskárnou v Přerově. Tímto počinem se Jan Filip zařadil mezi nejmladší lexikografy na světě. Druhé vydání slovníku vyšlo v roce 1947, dotisk v roce 1987. Velký slovník esperantsko-český a česko-esperantský o rozsahu 550+450 stránek, který také napsal se svým bratrem Karlem, byl vydán v Praze v roce 1958.

V době svého studia přispíval do časopisu Zprávy z Bubenče, od roku 1925 rovněž vedl pravidelnou esperantskou rubriku v časopisech Květy mládí a Nový národ (do toho druhého navíc přispíval i neesperantskými příspěvky). Pod skautským pseudonymem Stepní vlk vedl kurz esperanta i v časopise Vpřed. Mezinárodně známým se stal ve 20. letech 20. století, když vyhrál soutěž vypsanou Mezinárodním svazem esperantistů o nejkrásnější báseň k Panně Marii. Hlavní cenou byla kytice bílých růží, kterou měl vítěz složit k soše Panny Marie v Lurdech. Protože cestu do Lurd Janu Filipovi ve škole nepovolili, kytici tam za něj položili zástupci Klubu katolických esperantistů.

V 18 letech tak Jan Filip patřil k nejúspěšnějším československým esperantistům. Jeho literární práce v esperantu (byť se na ní podílel i jeho bratr Karel) byla velmi rozsáhlá a byla po desetiletí otiskována v rozmanitých esperantských časopisech. Dvakrát vydaný byl jeho esperantský překlad českých lidových písní. Překládal rovněž krátké písně do latiny a během své pedagogické kariéry napsal řadu příležitostných textů, básní i mešních písní. Je autorem 14 českých divadelních her.

Do Kratonoh za Janem Filipem v roce 1968 přijela na návštěvu švýcarská esperantistka a překladatelka Madlen Welshová. V té době byly ve Švýcarsku vydány a na scénu uvedeny jeho divadelní hry La Turo Inter Nuboj („Věž mezi mraky“) a Fino de la Mondo („Konec světa“). Pro mladé katolické esperantisty přeložil ještě v roce 1970 množství rytmických náboženských písní, které si získaly oblibu mezi účastníky letních katolických esperantských táborů v Herborticích. Během svého života měl Jan Filip příležitost navštívit také některé zahraniční země – o esperantském hnutí v českých zemích přednášel v Belgii, Nizozemsku a Spojeném království a za tyto své přednášky obdržel zvláštní poděkování od českých státních úřadů.

Po gymnáziu vystudoval Biskupský seminář v Hradci Králové a 29. června 1936 byl vysvěcen na kněze. Primiční mši slavil 5. července. V průběhu studia si kromě esperanta osvojil rovněž latinu, řečtinu, němčinu a angličtinu, k nimž později přibyly ještě další jazyky.

Po primici v Přibyslavi byl jeden rok kaplanem v Jičíně, další necelý rok působil jako administrátor na faře v Nové Vsi nad Popelkou, později byl jmenován kaplanem v Kutné Hoře, kde učil 6 roků na gymnáziu a vyučoval rovněž na místním učitelském ústavu; poté učil na gymnáziu ve Dvoře Králové nad Labem, v Jičíně a 3 roky v Náchodě. Jeho aprobací bylo náboženství, dějepis a latina.

V důsledku komunistického puče v roce 1948 mu bylo v roce 1950 zakázáno pedagogické působení, státní souhlas dostal jen pro práci v duchovní správě, v letech 1950–1955 se tak vrátil do rodné Přibyslavi, kde vykonával funkci administrátora. Pak byl přeložen na 4 měsíce do Veliše, následně strávil 4 roky v Chlenech (u kostela sv. Apolináře), následovaly 4 roky v Letohradu a 9 let v Kratonohách.

V roce 1963 obdržel doktorát teologie (ThDr.). Zemřel v neděli 21. listopadu 1971 před 9. hodinou ráno při oblékání mešního roucha v sakristii kostela v Kratonohách. Pohřeb se konal 25. listopadu v Kratonohách, jeho těla však bylo na jeho přání převezeno do rodné Přibyslavi. Jeho pohřeb byl široce navštívený, ačkoliv se v atmosféře normalizace musel konat v odpoledních hodinách ve všední den, neboť Jan Filip byl obecně velmi oblíbený. Jeho hrob v Přibyslavi zdobí socha Panny Marie z Banneux, osobní dar od belgických esperantistů.

Celé dílo bratří Jana a Karla Filipových bylo uvolněno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Česko, o čemž svědčí . Podepsané prohlášení se nachází v archivu Českého esperantského svazu.




#Article 81: Štěpán Urban (566 words)


Štěpán Urban (4. října 1913 v Bořanovicích – 4. května 1995 v Praze) byl kytarový virtuóz, hudební pedagog, profesor a zakladatel kytarové třídy na pražské konzervatoři, hudební skladatel, astrolog, antroposof, esperantský básník a novelista.

Vytvořil českou klasickou školu na kytaru, která se opírá o četné pedagogické a umělecké publikace či série odborných článků, které publikoval doma i v zahraničí, a která je doma i v cizině dodnes považována za vzor moderní pedagogiky. Urbanovy kytarové školy, vycházející v mnohatisícových nákladech, dokazují, že soustavně plní poslání moderní pedagogiky.

Patří k nim zejména:

ale i mnohé další instruktivní práce. Štěpán Urban tak připravil cestu mladé generaci na poli sólistiky i v publikační činnosti. Na konzervatoři ho navštěvovaly četné zahraniční delegace, které s ním posléze udržovaly čilou odbornou korespondenci. Po vzoru jeho pražské třídy se zařizovalo mnoho dalších škol – v Holandsku, Polsku, Bulharsku, Rumunsku, Itálii. Římská konzervatoř vybudovala svou třídu plně podle pražské. Italský tisk I´ecco della Musica v této souvislosti uvedl doslova: „Vysoká škola Štěpána Urbana“.

Mezi jeho žáky, dnes profesory hudby, patří i proslulý kytarový virtuóz Štěpán Rak, který v roce 1982 založil na pražské Hudební akademii múzických umění kytarové oddělení, čímž realizoval přání svého profesora.

Rozsáhlou kompoziční tvorbu Štěpána Urbana uvádí početné mezinárodní antologie:

Početné skladby pro sólovou kytaru obsahují veškeré moderní možnosti nástrojové techniky i barevnosti tónu a na světových soutěžích získaly několik prestižních cen. Například za čtyři sólové skladby Miniatures byla Štěpánovi Urbanovi v mezinárodní soutěži Rádio-televize-Paříž udělena první cena.

Velice přínosné jsou také jeho esperantské písně na texty slavných světových básníků, které se s úspěchem uváděly třeba v Holandsku, Rusku, Anglii, na Kubě i v dalších zemích.

Štěpán Urban se v mladším věku věnoval koncertní činnosti: „Hrál skladby z repertoáru André Segovii s virtuózní technikou a pronikavou hudebností“…, „Hrál, a tu zajímavý pohled do auditoria, ticho, zbožné naslouchání až do závěrečného akordu.“

Chystané, a s největší pravděpodobností potenciálně veleúspěšné, turné Štěpána Urbana po Evropě znemožnila válka. Poté nabídl své služby Československému rozhlasu, kde pak působil několik let. Spolupracoval s režiséry jako byl A. Pek, J. Trojan či doktor Somr, doprovázel řadu pěvců – K. Leise, M. Budilovou a mnoho dalších. Navíc ve válečné době pořádal umělecké zájezdy se známými hereckými osobnostmi – Karlem Högerem, Vlastou Fabiánovou, Marií Burešovou či Jiřinou Štěpničkovou. Tyto literárně-hudební večery získaly velmi pozitivní ohlas po celé republice a pro své publikum se staly doslova požitkem.

Štěpán Urban byl však mnohostranně nadaný umělec. Krom hudby se intenzívně věnoval i psaní. V oblasti literární činnosti spodoboval své ideje v mezinárodním jazyku – esperantu, a stal se uznávaným autorem.

Jeho próza i poezie byla publikována v mnoha zemích, kupříkladu kniha vtipných, satirických veršů pod názvem „Nova Esopo“ vyšla roce 1961 na exotických Kanárských ostrovech. Publikoval však i celou řadu filozofických či něžných, lyrických povídek, u kterých nejeden odborník zalitoval, že nejsou psány v některém světovém jazyce: „Štěpán Urban dovede mistrně skloubit sen a realitu, škoda, že jeho kouzelné povídky nevycházejí v angličtině.“ I v literární tvorbě, která je uvedena v několika mezinárodních antologiích, získal mnoho významných ocenění a zařadil se tak k předním esperantským spisovatelům.

Více autobiografických podrobností o osobnosti tohoto talentovaného umělce, obdařeného charismatem duchovního člověka, je možno nalézt v knize Kytara má láska“, kterou napsala jeho druhá manželka Jaroslava Urbanová a jeho někdejší žák Štěpán Rak.

Zvukový záznam ze skladeb Štěpána Urbana natočil na CD koncertní virtuóz Martin Mysliveček, absolvent brněnské konzervatoře a Vysoké hudební školy Franze Liszta ve Výmaru.




#Article 82: Eli Urbanová (367 words)


Eli Urbanová, vlastním jménem Eliška Urbanová, dívčím jménem Vrzáková (8. února 1922, Čáslav – 20. ledna 2012, Praha) byla pedagožka a esperantská básnířka, vyznamenávaná na mezinárodních literárních soutěžích.

Literárně debutovala v češtině již jako třináctiletá povídkou Na makovicích v novinách Národní osvobození (1935). V r. 1940 jí u nakladatele Malého v Čáslavi vyšla pod pseudonymem Eliška Doubravská její první básnická sbírka Zrcadlo.

V letech 1937–1941 ve svém rodném městě absolvovala učitelský ústav a zároveň studovala 8 let na hudební škole hru na klavír. Po ukončení studia nastoupila jako učitelka klavíru a houslí do soukromé hudební školy profesora Štěpána Urbana, za něhož se zanedlouho provdala.

O esperantu se s manželem poprvé dozvěděla v r. 1942 od herce Karla Högera, který působil v esperantském rozhlasovém vysílání Verda stacio (Zelená stanice). Jazyk se ovšem s manželem začala učit až v r. 1948. Již o dva roky později složila jazykové zkoušky a začala v esperantu literárně tvořit.

V letech 1952–1977 získala 10 významných mezinárodních ocenění za svou původní básnickou tvorbu.
Po rozvodu v r. 1955 se vrátila ke své původní profesi a působila jako učitelka na základní škole, později jako vychovatelka a vedoucí školního klubu. V r. 1975 vyšla v SPN její metodická příručka pro vychovatelky „Aby lidé byli lidmi“. 2. vydání v r. 1984 neslo název „Výchovné besedy ve školních družinách: Náměty ze zkušeností vychovatelky.“

V 80. letech aktivně působila v Literární sekci Českého esperantského svazu, jejímiž členy byli především čeští beletristé tvořící jak česky, tak v esperantu (např. Jiří Karen, Josef Rumler a další), opírající se o zkušenosti Pražské lingvistické školy.

V r. 1956 byla spoluzakladatelkou organizace EVA (Svazu esperantských spisovatelů). V letech 1986–1995 byla členkou mezinárodní esperantské akademie (ve stoleté historii druhá žena v této akademii, první žena byla Marjorie Boulton).
V r. 1990 byla přijata za členku české Obce spisovatelů.

Její básnické sbírky vyšly nejen v ČR, ale i v Německu, Brazílii a na Kanárských ostrovech.
Básně byly publikovány v mnoha esperantských časopisech od Kolumbie po Austrálii, vyšly i v časopise pro nevidomé Aŭroro. Za svůj autobiografický román Hetajro dancas (Hetéra tančí) získala v r. 2001 prestižní ocenění od mezinárodní kulturní organizace OSIEK.
Její verše stále uchvacují čtenáře svou vášnivostí, barvitostí a nezvyklou otevřeností a intiminou námětů.




#Article 83: Jaroslav Mařík (221 words)


Jaroslav Mařík (22. prosinec 1913 Zahradnice – 5. květen 1997 Praha) byl český esperantista, čestný člen Českého esperantského svazu a Světového esperantského svazu.

Esperanto se naučil jako samouk v r. 1934 a v českém esperantském hnutí zastával řadu funkcí a aktivit: byl mj. vedoucí Tiskové služby, pokladník rozhlasové komise, člen jazykové a slovníkářské komise, hlavní delegát mládeže, redaktor mládežnického esperantistického časopisu „Tagiĝo“, učitel v letních jazykových táborech, člen výboru Svazu esperantistů Československé republiky, člen výboru Mezinárodního esperantského svazu (1950–1951), profesionální redaktor každodenních esperantských vysílání v pražském rozhlase, aktivní účastník uměleckých programů Verda Stacio.

Po likvidaci Svazu esperantistů ČSR a Klubu esperantistů Praha v roce 1952 působil jako vedoucí zájmového esperantského kroužku v Praze (rezignoval v r. 1962 pro neúnosné intervence ze strany Státní bezpečnosti).

V letech 1968–1969 byl předsedou Přípravného výboru Českého esperantského svazu a v této funkci 27. ledna 1969 slavnostně převzal na Ministerstvu vnitra povolení (schválené stanovy) pro znovuobnovení ČES.

Jako člen výboru ČES působil až do roku 1977. Velmi aktivně přispíval do časopisu ČES „Starto“.

Vlastní tvorbu realizoval pouze v esperantu; šlo především o odbornou literaturu.

Mezi esperantisty byl znám jako „chodící encyklopedie hnutí“.

Mimo vlastní tvorbu se podílel na několika esperantských dílech. Významná byla jeho spolupráce s R. Hromadou na několika slovnících, dále se podílel na vzniku díla Esperanto en perspektivo, jehož hlavním autorem byl I. Lapenna.

     




#Article 84: Karel Píč (210 words)


Karel Píč (; 6. prosince 1920 Litomyšl – 15. srpna 1995 tamtéž) byl úředník, básník a esperantista. Psal básnické sbírky, romány, prozaická a filologická díla. Byl členem Akademie esperanta.

Svůj život popsal v autobiografickém románě Litomiŝla tombejo (Litomyšlský hřbitov), který, jako většinu Píčových děl, vydalo německé nakladatelství Iltis. Válka a pracovní tábor přerušily jeho studia, po válce se stal úředníkem v Poličce. Všechen volný čas pak věnoval esperantu a literatuře.

Karel Píč psal básně, romány, povídky a eseje, které vzbuzovaly nadšení i pohoršení u čtenářů. Nevyhýbal se erotickým, téměř pornografickým scénám, zaváděl mnoho jazykových novotvarů do esperanta, používal nezvyklé postupy. Jeho autobiografie je např. napsána ve druhé osobě (Píšeš román. Se skříně na tebe shlíží roztomilý indiánský hošík. Figurka. Přivezl sis ji z Kanady …). V románě Klaĉejo (Klevetírna) popisoval život v obyčejném činžovním domě, plném pomluv a pavlačových drben, aby ukázal, že esperanto dokáže vyjádřit i nejdrsnější rozhovory. Romány musel propašovat do Německa, aby mohly 80. letech vyjít. Nadšení obdivovatelé považují Karla Píče za největšího esperantského spisovatele vůbec, jiní esperantisté jeho jazyk plný neologismů stejně energicky odmítají. Ještě v roce 1949 zveřejnil v časopise Esperantista rozsáhlou stať, kde neologismy odmítal, viděl v nich zbytečnou komplikaci pro obyčejné uživatele jazyka, teprve vlastní literární tvorba ho přesvědčila, že beletrie novotvary potřebuje.




#Article 85: Jana Cíchová-Hrdličková (128 words)


Jana Cíchová-Hrdličková (14. dubna 1923 Praha – 15. června 2014) byla česká esperantská básnířka, překladatelka a hlasatelka esperantského vysílání Československého rozhlasu. Původním povoláním průvodkyně cizinců (ovládala pět jazyků).

Jejími rodiči byli spisovatelé Otomar Schäfer (1883-1945) a Marie Schäferová-Holakovská (1891-1975, spoluzakladatelka sanatoria pro plicní choroby, zpracovatelka sborníku o historii rodných Černovic), její bratr Jiří Schäfer ilustroval některé z jejích knih.

V roce 1947 se naučila esperanto a přispívala pak do různých esperantských časopisů doma i ve světě básněmi, články, překlady. Např. básněmi o Lidicích. Zřejmě její poslední prací byla kontrola rukopisu esperantského překladu Hraběte Monte Cristo (překladatel jí v předmluvě velmi děkuje za pomoc).

Mezi roky 1962–1967 byla hlasatelkou stanice Radio Praha esperantského vysílání pro Rakousko. Z té doby se zachovalo o její práci několik pochvalných článků doplněných fotografiemi.




#Article 86: Vlastimil Novobilský (452 words)


Vlastimil Novobilský (* 15. února 1935, Melč, okres Opava) je český chemik, pedagog a esperantista. Je synem Jaroslava Novobilského (14. října 1903 – 7. května 1942), který byl aktivním bojovníkem proti fašismu za druhé světové války a byl popraven nacisty v koncentračním táboře Mauthausen.

Vlastimil Novobilský v letech 1946–1953 absolvoval gymnázium v Opavě a v letech 1953-1958 Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor fyzikální chemie (Diplomová práce: Destrukce polychloroprenu utrazvukem). V letech 1961-1964 byl interním aspirantem ministerstva chemického průmyslu (kandidátská disertační práce: Studium distribuce dvojmocného a trojmocného železa mezi tuhou a kapalnou fází při krystalizaci síranu amonného z vodných roztoků) na Vysoké škole chemicko-technologické (katedra fyzikální chemie, Praha).

V letech 1958-1968 pracoval ve Výzkumném ústavu anorganické chemie v Ústí nad Labem, v letech 1968–1991 působil na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (děkanem v letech 1990–1991), dále na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (rektorem v letech 1995–2001).

Aplikace spektroskopických metod pro stanovení stopových nečistot v průmyslových produktech. Anorganické sloučeniny fosforu (výzkum vlastností chlorcyklofosfazenů, bromcyklofosfazenů a aminocyklofosfazenů, chromatografická detekce trimerních, tetramerních a vyšších dusíkofosforečných polymerů, průzkum vlastností těchto látek jako retardérů hoření aj.). Vliv obsahu cizorodých látek na životní prostředí metodou atomové absorpční spektrometrie, vysokoúčinné kapalinové chromatografie aj. Člen přípravného výboru mezinárodního sympozia o sloučeninách fosforu v Praze (1970), vědecký tajemník „Symposium of Inorganic Phosphorus Compounds“ (IUPAC, 1974, Praha), účastník  řady domácích a zahraničních kongresů a konferencí.

Publikoval čtyři desítky odborných chemických prací v ČSSR a v ČR, 14 prací v zahraničí, 19 prací z didaktiky chemie, 22 výzkumných zpráv. Přednesl 14 odborných přednášek na domácích konferencích a kongresech, 11 přednášek v zahraničí. Vedl 13 diplomových prací a 22 prací studentské vědecké a odborné činnosti. Doma i v zahraničí uveřejnil řadu článků a přednesl přednášky např. na téma: „J.A.Komenský - Comenius“, „Problémy interlingvistiky“ aj.

V roce 1996 byl rektorem „kongresové univerzity“ v rámci Světového kongresu esperanta v Praze. Ve svém díle se zabýval propagací esperanta. Je autorem díla Skizo pri la esperanta literaturo, spolupracoval na díle Ivo Lapenny Esperanto en perspektivo. Dále je autorem šesti publikací a studií o J. A. Komenském. Spolu se Ing. Zdeňkem Pluhařem působil jako redaktor sbírek přednášek a referátů z konferencí a seminářů SAEST (Seminářů pro užití esperanta ve vědě a technice). V roce 2006 vyšel v nakladatelství KAVA-PECH pod názvem Taglibro de mia frato („Deník mého bratra“) esperantský překlad deníku židovského chlapce Petra Ginze, jehož český originál už dříve vydala Petrova sestra Chava Pressburgerová. Do esperanta jej přeložil spolu se svou manželkou Věrou právě Vlastimil Novobilský, který v prostředí poválečného pražského esperantského klubu osobně poznal Petrova otce Otu. Jeho tchán Jiří Kořínek byl významným českým esperantistou.

V roce 1998 kandidoval jako nezávislý za Čtyřkoalici do senátu v obvodě Ústí nad Labem. Trvale nestraník.




#Article 87: Josef Vondroušek (110 words)


Josef Vondroušek (1. prosince 1904, Brno – 6. prosince 1995) byl český bankovní úředník a esperantista.

Josef Vondroušek se v 28 letech stal tajemníkem Klubu esperantistů v Brně, později byl dlouhá léta jeho předsedou. Zasloužil se o pravidelné klubové přednášky, koncerty, kurzy, vydával cyklostylovaný zpravodaj, kterým informoval členy o esperantském hnutí. Pro Letní esperantský tábor v Lančově u Vranovské přehrady napsal učebnici dějin esperanta a esperantské literatury. Sám k literatuře přispěl četnými překlady, převážně humoristického zaměření (Čapkové, Jirotka, Švandrlík, Šmíd). Měl lehký styl v písemném i mluveném projevu, byl vynikající řečník. Stal se čestným členem Světového esperantského svazu v Rotterdamu, Českého esperantského svazu a čestným předsedou Klubu esperantistů v Brně.




#Article 88: Jan Werner (226 words)


Jan Werner (5. února 1933 – 20. ledna 2021) byl český stavební inženýr a esperantista.

Narodil se v Návsí u Jablunkova v rodině krejčího, dětství prožil v Jablunkově (do roku 1938) a Horních Heřmanicích v okrese Ústí na Orlicí (do roku 1945), po válce se rodina přestěhovala do Lanškrouna, kde hned v září 1945 nastoupil do gymnázia a později pokračoval na gymnáziu v České Třebové. Po maturitě v roce 1952 odešel do Brna na Fakultu architektury VUT, kterou ukončil v roce 1957.  Místem jeho změstnání byly Vítkovické stavby Ostrava-Kunčice (1957-60), Hutné stavby Košice (1960-67), VHJ Prům. stavitelství a Prům. stavby Brno (1967-1990), a jako pedagog působil na VUT Brno, Fakulta architektury (1900-2001).

V roce 1948 se na gymnáziu seznámil s esperantem, stal se jednatelem esperantského klubu v Lanškrouně (redigoval cyklostylovaný věstník Esperanta Vorto (Esperantské slovo, 1951-1953), byl činný v esperantské mládeži ve vedoucích funkcích, v roce 1958 redigoval časopis Tagiĝo a později Fajrero (1959-1960). Zabýval se odbornou terminologií v esperantu (se specializací na stavebnictví), překládal i beletrii. Od roku 1966 budoval společně s Josefem Drlíkem organizaci pro české techniky-esperantisty. Poté, co byl v roce 1969 založen Český esperantský svaz, vyústily jejich aktivity ve vznik jeho vědeckotechnické sekce, v jejímž výboru pracoval mnoho let (1966-1989). V letech 1971-1972 byl předsedou brněnského klubu esperantistů a od roku 2002 nového Sdružení pro mezinárodní jazyk esperanto v Brně, které spoluzakládal. 




#Article 89: Ján Valašťan Dolinský (450 words)


Ján Valašťan, pseudonymy: Ján Valašťan-Dolinský, J. V. Dolinský, Ján Valaský (15. února 1892 Békéscsaba, Maďarsko – 2. března 1965 Nitra, Slovensko) byl slovenský sbormistr, hudební skladatel, sběratel lidových písní, pedagog a esperantista.

Ján Valašťan-Dolinský sa narodil 15. února 1892 v maďarském městě Békéscsaba (Békešská Čaba) osídleném převážně Slováky. Ve městě působil největší evangelický církevní sbor v Uhrách. Otec byl tesařem, ale záhy zemřel. Ján absolvoval základní školy ve svém rodišti a učitelský ústav v Aradu, kde získal i základní hudební vzdělání.

Krátce učil na vesnické škole v Telekgerendáši a od roku 1913 v Hrachovišti v okrese Nové Mesto nad Váhom. V Hrachovišti založil a řídil dětský pěvecký sbor. V roce 1917 se oženil s Vilmou Dankovou z Modrovky u Nového Města nad Váhom. Také začal psát básně, které publikoval v časopise Živena. Protože se pro své vlastenecké cítění obával perzekuce ze strany uherských úřadů, začal se podepisovat jako J. V. Dolinský (odvozeno z rumunského slova valea – dolina). V roce 1918 se mu narodil syn Bohuslav, který se také stal pedagogem a hudebním skladatelem.

Po vzniku Československa se stal učitelem na Měšťanské škole v Brezové pod Bradlem. Vedle povinností učitele vykonával funkci kantora v místním evangelickém sboru a založil dětský pěvecký sbor a v Sokole smíšený sbor. Podílel se na založení místního odboru Matice slovenské a pracoval i jako amatérský archeolog.

V roce 1923 se stal ředitelem Státní lidové školy v Beckově a v roce 1928 odešel do Turčianského Svätého Martina, kde vyučoval na gymnáziu, vedl pěvecké sbory, byl členem Umělecké besedy slovanské, Spolku Bedřicha Smetany a Hudebního odboru Tranoscius. Do časopisu Slovenské pohľady psal recenze a kritiky. Přispíval také do časopisů Hudba a škola, Hudobní národ, Naše slovo, Živena, Evanjelický učiteľ a Cirkevné listy. Byl redaktorem hudební přílohy Evanjelického učiteľa, Nášho divadla a sborové sbírky Matice slovenské Varyto. Vedle toho sbíral a upravoval slovenské lidové písně a komponoval vlastní skladby. Slovenské písně sbíral i u Slováků usídlených v Srbsku a v Rumunsku. Roku 1954 například zapsal 60 slovenských písní z vojvodinské obce Vojlovica a 60 písní z Vukové v rumunském Banátě.

Byl nadšeným propagátorem esperanta. Byl spoluzakladatelem Slovenského esperantského ústavu v Martině a hlavním spolupracovníkem časopisu Esperantisto slovaka, ve kterém uveřejňoval překlady literárních děl slovenských klasiků. Napsal první slovenskou učebnici esperanta a slovníky.

Na sklonku života zápasil se zdravotními problémy. Zemřel v Nitře 2. března 1965. Je pochován na Národním hřbitově v Martině. Rukopisná pozůstalost Jána Valašťana-Dolinského je uložena v literárním archivu Matice slovenské v Martině.

Tiskem vyšlo:

Další církevní skladby byly zveřejněny ve sbírce Zvony. Mnoho dalších skladeb církevních i světských zůstalo v rukopise.

Dolinský byl nadšeným propagátorem esperanta . Psal v esperantu vlastní básně a překládal ze slovenštiny do esperanta. Je i autorem esperantských učebnic a slovníků.




#Article 90: Ludvík Lazar Zamenhof (1077 words)


Ludvík Lazar Zamenhof (pol. ) (15. prosince 1859 Bělostok – 14. dubna 1917 Varšava) byl oční lékař, filolog a tvůrce esperanta, umělého jazyka určeného pro mezinárodní komunikaci.

Narodil se 15. prosince 1859 v polském městě Bělostoku (tehdy součást Ruského impéria). Jeho původní křestní jméno bylo Eliezer (v jidiš Lejzer, v ruštině Lazar). Byl nejstarším synem 22letého učitele jazyků Mordechaje (Marka) Zamenhofa a jeho o tři roky mladší manželky Liby Rochly (Rozálie), kterým se postupně narodilo dalších 10 dětí (z nichž 2 záhy zemřely). Za svůj rodný jazyk považoval ruštinu, kterou mluvil jeho otec (případně běloruštinu, která tehdy nebyla považována za odlišnou od ruštiny a která možná měla silný vliv na fonologii esperanta). Odmalička mluvil ale také jidiš, který se naučil od matky. Jak vyrůstal, mluvil častěji polsky a v tomto jazyce později vychovával své děti. Jeho otec byl učitelem němčiny a Zamenhof hovořil plynně také německy, ačkoliv ne tak přirozeně jako jidiš. Později se naučil také francouzsky, latinsky, řecky, hebrejsky a anglicky a zajímal se o italštinu, španělštinu a litevštinu.

V Bělostoku žily kromě jidiš hovořící židovské většiny ještě další tři jazykové skupiny: Poláci, Němci a Bělorusové. Trápilo jej, když musel pozorovat jejich časté vzájemné neshody. Došel k názoru, že hlavní příčinou nedůvěry a nepřátelství mezi národy jsou jazykové bariéry. Domníval se, že tento problém je možné odstranit zavedením nového společného jazyka, který by hrál úlohu neutrálního komunikačního prostředku mezi lidmi z různého etnického a jazykového prostředí.

O vytvoření umělého jazyka se poprvé pokusil již na gymnáziu, kdy vytvořil první koncepci tohoto jazyka, který nazval Lingwe Uniwersala (1878). Mezi svými přáteli získal příznivce svého projektu, ale dospělí reagovali na jeho dílo vesměs s posměšky, či ho považovali přímo za blázna. Otec si na něm vynutil slib, že dokud neukončí svá studia, nebude se svému projektu věnovat.

Ačkoliv Ludvík měl primární zájem o jazyky, poslechl otcovo přání zajistit si existenci a odjel do Moskvy na fakultu medicíny, neboť to byl jediný obor, který Židé tehdy v carské říši směli studovat. Snažil se pilně vzdělávat a přivydělávat si na živobytí, přesto zde často trpěl zimou i hladem.

V březnu 1881 byl při atentátu zabit car Alexandr II. a politická situace a nacionalistické nálady se značně přiostřily. Když se záhy poté Ludvík vrátil na prázdniny domů, zjistil, že navzdory dohodě mezitím otec projekt jeho jazyka spálil. Patrně se obával, že materiál by mohl být považován za součást židovského proticarského spiknutí.

Ani tato těžká ztráta však Ludvíka od jeho snu neodradila. Během následného studia medicíny ve Varšavě tajně po paměti svůj jazyk znovu zrekonstruoval a dále jej zdokonaloval a prověřoval na překladech.

V srpnu 1886 se seznámil ve Varšavě s o 4 roky mladší Kejlou (Klarou) Silbernik, dcerou obchodníka z litevského Kaunasu, která zde pobývala u své sestry. Záhy se spřátelili a když se jí svěřil se svým jazykem, setkal se kupodivu s její podporou a nadšením. Dne 30. března oznámili své zasnoubení.

Pro první učebnici svého mezinárodního jazyka Ludvík obtížně hledal vydavatele, na několika místech byl odmítnut. 2. června získal pro ruské vydání souhlas cenzora – naštěstí to byl známý jeho otce, který považoval dílko za neškodnou fantazii. Knihu se mu nakonec podařilo vydat 26. července 1887 ve Varšavě v nakladatelství Kelter pod pseudonymem Dr. Esperanto (Dr. Doufající). Název učebnice zněl Unua libro (První kniha) a samotný jazykový projekt byl označen jednoduše jako mezinárodní jazyk. Název esperanto přešel z pseudonymu na jazyk až později. Ještě před vydáním této učebnice udělal Zamenhof několik překladů světové beletrie, aby zjistil, zda je možno jazyk plnohodnotně využívat.

Kniha mohla vyjít především díky podpoře jeho tchána a snoubenky Kláry. Dva týdny před svatbou na vydání padla velká část jejího věna. Po první verzi v ruštině ještě téhož roku vyšla učebnice i ve verzi polské, německé a francouzské a následně v dalších jazycích.

Již v této první knize se Zamenhof zřekl veškerých autorských práv. Prohlásil, že nechce být považován za tvůrce, ale pouze za iniciátora jazyka. Vyzval čtenáře, aby mu během roku posílali své kritiky a návrhy na případné změny v jazyce a na jejich základě navrhne konečnou podobu základů jazyka.

V době po náhlém rozpadu slibně se rozvíjejícího hnutí kolem jazyka Volapük nebylo celkové klima pro přijetí nového jazyka příznivé. Proto Ludvík očekával opravdu s velkým napětím první reakce. A ty přišly záhy a v překvapivě hojném počtu a byly vesměs pozitivní. Povzbuzen, vydal již v r. 1888 své odpovědi na došlé dopisy ve formě publikace „Dua Libro“ („Druhá kniha“).

Zamenhof vytvořením esperanta navázal na práce filozofů 17. století jako byli René Descartes, Gottfried Wilhelm Leibniz či Jan Amos Komenský, který mezinárodnímu jazyku věnoval spis Panglottia. Málo známá je skutečnost, že Jméno Ludvík si vybral až v 17 letech jako své tzv. gójské jméno na počest anglického myslitele a lingvisty Francise Lodwicka (1619-1694), o němž se dočetl právě v dílech Komenského, a který byl mj. autorem univerzální abecedy a plánového jazyka.

Celou svojí tvorbou se věnoval esperantu, vydal několik učebnic, cvičebnic a jiných knih, nutných pro učení se novému jazyku. Za důležité považoval, aby jazyk byl spjat s vlastní tvorbou, proto v něm psal básně. Literární hodnota těchto básní není velká a jejich význam je spíše popularizační.
 
Zamenhof působil také jako redaktor prvního esperantského časopisu La Esperantisto a přispíval do časopisu La Revuo. Všechny Zamenhofovy články, pojednání, předmluvy k různým dílům, dopisy aj. vyšly v rozsáhlé sbírce Originala Verkaro (Původní dílo).
 

 
Kromě vyjmenovaných děl je Zamenhof autorem či spoluautorem několika slovníků.

Za nejdůležitější část jeho díla lze považovat jeho překlady do esperanta, protože právě díky překladům se mu podařilo jazyk rozvinout, rozšířit jeho pružnost, začal tvořit první obraty, metafory atp.
 
Přeložil řadu děl světové literatury, za nejvýznamnější lze považovat překlad Starého zákona (Malnova Testamento). K dalším jím přeloženým významným dílům patří Hamlet (Hamleto) od W. Shakespeara, Dickensův Boj o život (La Batalo de l'Vivo). Z německé klasiky pak přeložil Goethovo dílo Ifigenie v Tauridě (Ifigenio En Taurido) a Schillerovy Loupežníky (La Rabistoj). Dále přeložil Revizora (La Revizoro) od N. V. Gogola, čtyři díly pohádek (Fabeloj) od H. Ch. Andersena. Mezi jeho méně známé překlady patří překlady děl Marta od E. Orzeszkowe, Georgo Dandin od J. B. Molièra a La Rabeno de Baharah od H. Heineho.

Velká část jeho překladů byla založena na originále, ale některá díla překládal i na základě již existujících překladů do jiných jazyků (jestliže jazyk originálu sám nedostatečně ovládal), či takovéto překlady používal jako pomůcku při překladu z originálu. Zamenhof hovořil plynně rusky, německy a polsky, pasivně dobře ovládal latinu, hebrejštinu a francouzštinu, menší znalosti měl také v řečtině, angličtině a italštině.




#Article 91: Historie esperanta (606 words)


Historie esperanta začíná nápadem Ludvíka Lazara Zamenhofa na vytvoření mezinárodního jazyka.

Zamenhof se narodil se v Bělostoku, v městě národnostně velmi smíšeném. Obyvatelstvo žilo ve stálém nepřátelství, společenské a národnostní rozbroje byly na denním pořádku. To přivedlo Zamenhofa na myšlenku, že kdyby si lidé rozuměli, stýkali by se přátelsky a v míru. Již jako gymnazista se začal zabývat myšlenkou vytvořit mezinárodní jazyk pro dobro lidstva a ke konci jeho studií v r. 1878 byl jeho projekt Lingwe Uniwersala víceméně hotov. Otec Zamenhofa, který byl učitelem jazyků, považoval tuto práci za marnou a utopistickou a tak rukopis, který mu byl svěřen, zničil. Zamenhof studoval lékařství v Moskvě a Varšavě v letech 1879-1885. V té době začal opět pracovat na mezinárodním jazyce, po šest let jej opravoval a zlepšoval, toto období esperanta se nazývá proto-esperanto a v roce 1887 vydal pod pseudonymem dr. Esperanto (dr.Doufající). Podle tohoto pseudonymu byl nový jazyk pojmenován.

Přišly stovky nadšených a souhlasných dopisů a také rady, návrhy na úpravu apod. Zamenhof si všechny tyto návrhy zaznamenával a začal je uveřejňovat v roce 1894 v prvním esperantském časopise Esperantisto, který začal vycházet v r. 1889 v Norimberku. Vydávání časopisu umožnil L. Einstein, německý novinář, jeden z nejoddanějších a idealistických spolupracovníků dr. Zamenhofa, který svými brožurami a články položil základy esperantského hnutí v Německu. Z dalších finančních nesnází zachránil časopis H. Trompeter, Němec, zeměměřič, který vzal na sebe všechny výlohy s vydáváním časopisu. Jeho pomocí vyšlo v esperantu také několik významných děl. V tomto časopise dal dr. Zamenhof dvakrát hlasovat o návrzích na změny v jazyce, ale většina hlasovala proti a přála si, aby jazyk zůstal beze změny. Po hlasování skončily všechny jazykové debaty, skončila neplodná doba a začala doba volného rozvoje. Časopis měl nejvíce odběratelů v carském Rusku. Proto bylo velkou ranou, když ruská cenzura nepovolila časopis do Ruska pro článek L. N. Tolstého, velkého přítele esperanta, který byl také čestným členem několika esperantských spolků. Časopis proto zanikl v roce 1895, ale po několika měsících začal vycházet v Uppsale nový časopis pod názvem Lingvo Internacia. Časopis vycházel ve Švédsku až do roku 1899, v letech 1900 - 1906 jej tiskl a redigoval P. Lengyel v Maďarsku. P. Lengyel se později přestěhoval i s časopisem do Paříže a tam se stal redaktorem časopisu P. Fruictier a později Théophile Cart až do první světové války, kdy časopis přestal vycházet.

Roku 1912 trvalo esperantské hnutí již 25 let. V Krakově se tehdy konal osmý světový sjezd, kde se Zamenhof během slavnostního projevu vzdal své oficiální vedoucí role v hnutí. Desátý sjezd se měl uskutečnit roku 1914 v Paříži, přihlásilo se na něj téměř 4000 lidí, ale začínající válka jej znemožnila a Zamenhof se mohl do své vlasti vrátit jen oklikou přes skandinávské státy.

Po dvacet let žil Zamenhof se svou rodinou ve velmi stísněných finančních poměrech. Lékařská praxe nepřinášela žádoucí příjem. Střídavě žil v Chersonu, Varšavě, Grodnu a opět ve Varšavě, kde trávil i poslední chvíle svého života († 14. dubna 1917).

Za první světové války se v sibiřském zajateckém táboře tisíce zajatců nejrůznějších národů učilo esperantu podle učebnic, které jim předal světový výbor YMCA (Svaz křesťanské mládeže). Po válce touha po míru a harmonii vzbudila nové naděje a esperanto se podivuhodně šířilo. První poválečný sjezd se konal v roce 1920 v Haagu, v roce 1921 se konal 13. světový sjezd v Praze za účasti téměř 3 000 lidí z 35 zemí, organizační problémy byly rozřešeny na nějaký čas smlouvou v Helsinkách, změnily se formy práce a byly pořádány různé odborné a technické konference.

V roce 1929 bylo otevřeno v novém vídeňském hradě Mezinárodní esperantské muzeum jako část Rakouské národní knihovny. Zakladatelem a ředitelem byl H. Stefner.




#Article 92: Esperantské hnutí v Česku (649 words)


Esperantské hnutí v českých zemích je tvořeno kluby esperantistů po celé České republice. Kluby vydávají časopisy, pořádají kongresy, letní tábory a mnohé další akce.

První učebnici esperanta nazvanou Esperanto por Bohemoj vydal již v roce 1890 (tři roky po zveřejnění esperanta L. L. Zamenhofem) František Vladimír Lorenc. První esperantský klub byl založen v roce 1901 v Brně. Mezi zakladateli byl dělnický poslanec Josef Hybeš a redaktor Dělnických listů Karel Pelant. V Praze byl první klub založen v roce 1902, spoluzakladatelem byl Stanislav Kostka Neumann. V roce 1902 byly v Praze dva svazy, Bohema Unio Esperantista přijímal pouze kluby a spolky, a Bohema Asocio Esperantista byl svaz pro jednotlivce. Oba svazy měly svůj časopis.

Po první světové válce se oba konkurenční svazy spojily a byl založen svaz Ĉeĥoslovaka Asocio Esperantista. V roce 1936 změnil tento svaz své jméno na Esperanto-Asocio en ČSR. Tehdy vycházely časopisy jako La Progreso, později vycházel časopis Ligilo. V roce 1940 byl svaz likvidován gestapem a po druhé světové válce v roce 1945 opět obnoven. Oficiálním orgánem byl časopis Esperantista a na Slovensku Esperantisto Slovaka.

Pravidelné letní koleje byly pořádány po řadu roků v Doksech a semináře v Karlových Varech, Rožnově pod Radhoštěm, Herborticích, v Dudincích, Svitu, Opátce u Košic a Popradu. Před druhou světovou válkou, v letech 1931–1938, byly vedeny z Brna tři rozhlasové kurzy esperanta. Z Brna byly kromě přednášek vysílány také umělecky hodnotné pořady činoherní, operní, operetní, kabarety aj., ve kterých účinkovali Karel Höger, František Kožík, Zdeňka Švabíková, Vladimír Leraus aj., za nezapomenutelného tehdejšího ředitele rozhlasu Ing. Antonína Slavíka. Po válce vysílala esperantem Praha třikrát denně, a také Ostrava a Bratislava.

Ve vyhlazovacích táborech zahynulo v době druhé světové války množství esperantistů, především židovského původu, mezi nimiž byl i Petr Ginz – syn česko-židovského páru esperantistů později proslavený knihou Deník mého bratra. Německy mluvící esperantisté byli zase odsunuti do Německa.

Následkem politických změn byl opětovný rozvoj esperantského hnutí přerušen v roce 1952, kdy esperantské časopisy přestaly vycházet, esperantské kluby mohly už dále existovat pouze u osvětových besed nebo při Parcích kultury a oddechu a jejich činnost řídil Celostátní poradní esperantský výbor, později Československý esperantský výbor u Osvětového ústavu v Praze. Do roku 1950 bylo uspořádáno osm Celostátních československých esperantských sjezdů, z toho tři v Brně.

V březnu 1969 byl v Brně uspořádán konstituční sjezd a byl založen Český esperantský svaz (ČES, Ĉeĥa Esperanto-Asocio) a o několik měsíců později Svaz slovenských esperantistů SSR. Orgánem ČES je Starto s literární ročenkou Panoramo, dále svaz vydával časopis Medicinistaj Informoj, nyní Sano. Prvním předsedou ČES byl Josef Vítek.

V dnešní době jsou hlavními reprezentanty esperanta v Česku Český esperantský svaz, který čítá necelých 900 zaregistrovaných členů, a Česká esperantská mládež, která od svého znovuobnovení jako občanské sdružení v roce 2005 sdružuje mladé esperantisty do věku 30 let. Český esperantský svaz hostil roku 1996 v Praze 81. Světový kongres esperanta, Česká esperantská mládež pořádala v červenci 2009 ve spolupráci s organizacemi z Německa a Polska v Liberci 65. Mezinárodní kongres esperantské mládeže. Další činnost probíhá v klubech esperantistů ve větších městech po celé České republice. Kluby vydávají časopisy, pořádají kongresy, letní tábory a mnohé další akce. Kromě toho existují v Česku také další mluvčí esperanta, jejichž počet není možné určit, protože nejsou zapojeni do činnosti žádné organizace a vykonávají činnost „na vlastní pěst“ či sporadicky, a nebo jsou pouze pasivními uživateli tohoto jazyka. Mezi známé uživatele esperanta v Česku patří např. psychiatr Max Kašparů, Miloslav kardinál Vlk, ilustrátor Pavel Rak či nakladatel Ivo Železný.

Vysokou uměleckou úroveň mělo pět Kulturních esperantských festivalů v Opavě za vedení Vlastimila Kočvary. Evropskou pověst mají Letní esperantské tábory v Lančově, kde se ve třech etapách vystřídá až 400 účastníků, celé skupiny i jednotlivci z cizích zemí (zakladatelé tradice táborů jsou Pavel Sittauer a Jaroslav Habeš). Řada klubů je v plné činnosti a je známa velkými uměleckými pořady k různým kulturním výročím. Velmi významné jsou semináře o užití esperanta ve vědě a technice.




#Article 93: Světový kongres esperanta (481 words)


Světový kongres esperanta (v esperantu Universala Kongreso de Esperanto) má nejdelší tradici mezi mezinárodními esperantskými setkáními. Světové kongresy se pořádají téměř bez přerušení již po dobu více než sta let. Probíhají každoročně od roku 1905, s výjimkou první a druhé světové války. Od 20. let 20. století je organizuje Světový esperantský svaz. Organizátorem kongresu v roce 2016 je slovenské město Nitra.

Kongresy se pořádají každý rok na jiném místě a navštěvuje je v průměru 2 000 účastníků (od druhé světové války se toto číslo pohybuje mezi 800 a 6 000, v závislosti na místě konání). Průměrný počet zastoupených zemí je asi 60. V rámci světových kongresů i nezávisle na nich se také pořádají výroční setkání některých odborných organizací esperantistů, které navštěvují řádově stovky účastníků. Světový kongres se obvykle koná v posledním červencovém nebo prvním srpnovém týdnu a začíná i končí v neděli (celkem tedy trvá 8 dní).

První esperantský sjezd se konal v roce 1905 v Boulogne-sur-Mer ve Francii. Zúčastnilo se jej na 700 esperantistů z 33 zemí a také Dr. Ludvík Lazar Zamenhof. Sjezd měl neobyčejný úspěch. Byly vyřešeny důležité problémy, jako deklarace o esperantu, byl založen Jazykový výbor a Organizační výbor. Účastníky sjezdu byla přijata Buloňská deklarace definující principy esperantismu.

Zdárný výsledek sjezdu položil základy k rozsáhlému rozkvětu hnutí. Následovaly další sjezdy. V roce 1906 v Ženevě, v roce 1907 v Cambridge, v roce 1908 v Drážďanech a 10. v Paříži, který se nekonal, protože vypukla válka. Na tento sjezd se přihlásilo téměř 4000 lidí. Hlavním vedoucím hnutí ve Francii se stal Louis de Beaufront (1855 až 1932). Byl autorem úspěšných učebnic, vydavatelem časopisu L'Espérantiste, tehdejšího nejlepšího, nejzajímavějšího a nejúčinnějšího orgánu hnutí. Beaufront založil Společnost pro propagaci esperanta, dovedl přinést do hnutí vlivné osobnosti, autority, podporovatele i svazy. Při propagaci Beaufront důsledně užíval moderních reklamních metod, velmi autoritativně i diktátorsky projednával otázky jazykové a organizační, velmi důrazně bojoval proti jakýmkoliv reformám. V roce 1907 však anonymně předložil svůj projekt reforem v esperantu pod pseudonymem Ido a tak se stal hlavním vedoucím rozkolnického idistického hnutí.

I v současnosti jsou každoročně pořádány světové kongresy jako manifestace esperantského hnutí. Jsou jedinečné pro užívání esperanta a pro posilování mezinárodní solidarity mezi esperantisty a pro rozvoj hnutí. Představenstvo UEA rozhoduje o místě a času na základě obdržených pozvání a po jednáních s dotyčnou zemí. Pozvání musí podepřít státní nebo městská instance nebo jiná významná organizace. Sjezd trvá osm dní – od soboty do soboty, většinou tak, aby v jeho průběhu byl výroční den vzniku esperanta 26.7.. Hlavní části sjezdu jsou: seznamovací večer, slavnostní zahájení, výroční schůze, zasedání sekcí, zasedání výboru UEA, umělecké večery, kulturní večery, sjezdová universita, divadelní představení, mezinárodní ples, návštěva města, zájezdy, přijetí účastníků na radnici, přijetí zástupců na vyslanectvích atd. Zahájení jsou impozantně slavnostní, účastní se jich oficiální zástupci mnoha států, obvykle velvyslanci, zvláštní zplnomocněnci, ministři apod. Tyto sjezdy se pořádají vždy pod záštitou hlavy státu nebo ministerského předsedy dotyčné země.




#Article 94: Delegace pro přijetí mezinárodního jazyka (166 words)


Delegaci pro přijetí mezinárodního jazyka založili 17. ledna 1901 v Paříži francouzští profesoři Louis Couturat a Léopold Leau. Cílem Delegace byl výběr nejperspektivnějšího z tehdy již více než tří set projektů mezinárodního jazyka. Mezinárodní svaz akademií tento úkol odmítl jako nekompetentní a Delegace zvolila 18členný výbor, který se sešel v Paříži v říjnu 1907. Zasedání se mohli zúčastnit také autoři různých projektů (Spokil, Lingua Blua, Parla, Idiom Neutral aj.) a hájit je.

Závěrečná zpráva konstatovala, že jediným jazykem, který se může rychle šířit, je esperanto, ale je nutno ho „zdokonalit“ a „reformovat“. Tento reformovaný jazyk byl předložen pod názvem Ido a vytvořil ho zřejmě zejména Couturat za pomoci Louise de Beaufronta, který před komisí předtím hájil esperanto. To mezi esperantisty způsobilo velké rozhořčení, bylo také poukazováno na to, že Delegace, která ostatně neměla veřejnoprávní ráz, překročila svůj rámec, měla za úkol jen vybrat některé z existujících jazyků, ale ne reformovat.
Jazykový výbor esperanta z větší části rozhodnutí Delegace odmítl, k Idu nakonec přešlo 3-4 % esperantistů.




#Article 95: Jaroslav Foglar (3883 words)


Jaroslav Foglar (6. července 1907 Praha – 23. ledna 1999 Praha) byl populární český spisovatel literatury pro mládež, významná osobnost českého skautského hnutí, redaktor několika dětských časopisů a zážitkový vychovatel. Pod skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po většinu svého života chlapecký (původně klasický skautský, později jinak nazývaný) oddíl, Pražskou Dvojku. Část jeho literárního díla (zejména příběhy Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky) přešla v Česku do obecného povědomí a některé jeho pojmy a fráze zlidověly.

Narodil se na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Rodina se však krátce poté přestěhovala do Předlic (Ústí nad Labem) a následně do Poděbrad – kvůli léčbě jeho otce Jindřicha. Ten zemřel 17. července 1911 ve věku 39 let na srdeční nemoc, když byly Jaroslavovi 4 roky. Od té doby žil Jaroslav Foglar pouze s matkou a starším bratrem Zdeňkem.

V roce 1914 se ovdovělá paní Foglarová s oběma syny přestěhovala zpět do Prahy, na Vinohrady do Korunní třídy. Na jaře roku 1920 Jaroslav na výzvu svého kamaráda poprvé navštívil skautský oddíl, protože se mylně domnívali, že s ním mohou zdarma cestovat do Anglie. Zjistili, že cesta zdarma není, přesto dostali pozvání do oddílu. Navštívili tedy ještě několik schůzek a výprav za město. Při jedné z dalších akcí, kdy v ulicích Prahy prodávali losy Skautské loterie, se nachladil, a matka mu proto další skautování zakázala.

V roce 1923 byl společně se svým bratrem Zdeňkem přijat do 48. klubu oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. Jaroslav tehdy sice nesplňoval věk pro oldskauty, byl však přijat do jisté míry z nouze, aby měl klub dostatečný počet členů pro schválení v rámci skautské organizace. Trampské toulání s oldskauty jej však nezaujalo. Jako téměř dospělý nakonec přijal v roce 1924 nabídku vstoupit do 34. pražského oddílu Ohnivci.

V roce 1924 skončil studium obchodní školy a krátce pracoval v informační kanceláři firmy Wys Muller  Co. Poté na třináct let přešel k firmě Oskar Stein, velkoobchod papírem, u níž pracoval jako fakturant.

O prázdninách roku 1925 vedl skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se z rozhodnutí rady Junáka 34. pražský oddíl sloučil s legendárním druhým pražským oddílem, tzv. Dvojkou, a Jestřáb přešel do jeho vedení jako rádce, aby se po dvou letech stal vůdcem oddílu. V této funkci vydržel plných šedesát let. V roce 1987 po 60 letech nepřetržitého vedení předal oddíl svému nástupci, čímž se zařadil mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě.

Dvě desítky let tradovanou legendu, že jako třináctiletý v novinách publikoval báseň Měsíční noci, dnes již badatelé odmítají. Rukopis ani dobový výtisk novin totiž doposud nikdo nedoložil, takže se patrně jedná o několik desetiletí starý bibliografický omyl. V roce 2010 bylo osvětleno i pozadí popěvku Biograf, jehož rukopis některé badatele mátl. Jak ukázala odborná rešerše agentury abcRedakce.cz, říkačka Biograf se později objevovala například i v repertoáru Osvobozeného divadla. Foglarovou první skutečně doloženou publikací je tedy povídka Vítězství z roku 1923, která vyšla v prosinci téhož roku v časopise Skaut-Junák č. 3, roč. X 
. Od začátku svého působení mezi skauty pociťoval zároveň touhu napsat nějakou jasnou a čtivou knihu, která by skauting propagovala. Podařilo se mu ji však napsat až na počátku třicátých let. Mezitím získával vůdcovské i textařské zkušenosti.

V roce 1934 se zúčastnil s knihou Modrý život Jiřího Dražana soutěže o nejlepší knihu pro mládež, vyhlášenou nakladatelstvím Melantrich. Spolu s dalšími dvěma autory získal první místo. Součástí vítězství bylo i vydání knihy. Pod novým názvem Přístav volá tak vyšlo jeho první dílo. V té době stále působil jako úředník. V roce 1935 přesvědčil nakladatelství Melantrich o koncepci nového časopisu pro mládež, a tak v červnu téhož roku vyšlo nulté číslo časopisu Malý hlasatel s odpovědným redaktorem Břetislavem Mencákem. Název byl brzy změněn na Mladý hlasatel. Foglar s časopisem začal spolupracovat jako externí redaktor.

Období jeho redaktorského působení v Melantrichu přišlo v roce 1938, kdy zde začal působit jako pracovník propagačního oddělení. Dne 8. května 1937 vyšla v Mladém hlasateli na jeho popud výzva k zakládání čtenářských klubů Mladého hlasatele a v létě téhož roku vyšlo první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 se ve vedení redakce objevil společně s Karlem Burešem a od 17. prosince začal vycházet na pokračování dnes již legendární seriál – Rychlé šípy, kreslený Janem Fischerem.

Své povídky nebo příspěvky do časopisů podepisoval Jaroslav Foglar buď svým jménem, nebo různými autorskými šiframi, např. J.F., Jestřáb, -stř-, FGR, Fgr, F, -gl-,

Rozborem jeho předválečných inspiračních zdrojů se zřejmě nejvýrazněji zabývala kniha Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla, vydaná roku 2010 (druhé vydání 2011, třetí výrazně rozšířené z roku 2018).

S počátkem okupace a Protektorátu jsou paradoxně, ale jen shodou náhod, spojeny jedny z největších Foglarových redaktorských úspěchů – vrcholné období časopisu Mladý hlasatel s komiksem Rychlé šípy a také největší rozmach jeho čtenářských klubů (do jara 1941 jich bylo registrováno téměř 25 000). Na jaře roku 1941 byl však Mladý hlasatel úředně zastaven. Foglar sice mohl v Melantrichu zůstat na pozici technického redaktora, tato práce ho ale neuspokojovala. Navíc mu bylo nepříjemné nechávat zcela bez podpory početný zástup svých čtenářských klubů. Krátce po zastavení Mladého hlasatele proto přijal nabídku na spolupráci s rozhlasem, kde od konce léta začal v časopisu Rozhlas mladých řídit klubovou stránku, kterou zde založil. Hlavně ale začal psát scénáře pro rozhlasový pořad Klub zvídavých dětí. Postupně vzniklo 15 obsáhlých scénářů, které dohromady tvoří uzavřený příběh šestice pražských dětí.

První větší komplikace souvisely s jeho oddílovou činností. Junák, největší prvorepubliková skautská organizace, k němuž náležela i Foglarova Dvojka, se ocitl ve vnitřní krizi. Po vzniku Druhé republiky souhlasil s řadou politických ústupků ve svém programu (sloučení s jinými a názorově odlišnými skautskými organizacemi, změna krojů, politizace činnosti aj.), které pokračovaly i s příchodem okupantů a vznikem Protektorátu. Okupační orgány přes to všechno považovaly Junáka za nebezpečnou opoziční organizaci. V létě roku 1940 byly některé junácké tábory nečekaně rozehnány nacistickými bezpečnostními oddíly. Táboru Foglarovy Dvojky se tento zátah sice vyhnul, takže mohl pokračovat podle plánu až téměř do konce připraveného programu (navzdory tradovaným legendám o ukončení po několika dnech). Když však byla koncem roku 1940 organizace Junák úředně zastavena, musel i Foglar se svým oddílem hledat nouzové řešení pro pokračující oddílovou činnost. Byl zřejmě jedním z prvních, kdo se s oddílem přihlásil do organizace Dorostu Klubu českých turistů (tzv. „Káčata“), kde s oddílem setrval až téměř do konce okupace.

V roce 1942 vzniklo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, které následně začalo ovlivňovat veškerou mimoškolní organizovanou činnost dětí a mládeže. Jaroslav Foglar přešel během léta roku 1943 z rozhlasu do externí spolupráce s kuratorním časopisem Správný kluk, kde doufal navázat na dřívější činnost Mladého hlasatele. V rozhlasu se mu to z různých důvodů nepodařilo, ale v Kuratoriu zpočátku spatřoval slibný potenciál. Přál si proto, aby v redakci Správného kluka mohl získat stálý úvazek. Vedl zde opět čtenářské kluby, psal povídky a také scénáře pro Svorné gambusíny. Skončilo to ale přesně opačně. Protože od počátku neprojevoval pro oslavu protektorátního vlastenectví žádné pochopení, byl začátkem roku 1944 z redakce časopisu propuštěn. Až do konce Protektorátu sice dál vedl svůj oddíl a příležitostně publikoval, zároveň však rostl jeho strach z možného zatčení, případně z nuceného totálního nasazení. Přesto se ani na konci války neodkláněl od možnosti být prospěšný ve svém okolí, takže například po únorovém náletu na Prahu ochotně vypomáhal s několika chlapci z oddílu při odklízení sutin na pražských Vinohradech.

Činnosti Jaroslava Foglara mezi roky 1939–1945 se komplexně doposud jako jediná, zato však velice erudovaně a čtivě, věnovala obsáhlá publikace Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát, vydaná v roce 2018.

Těsně po válce Foglar redigoval krátkou dobu časopis Junák. Pro názorové neshody však odtud brzy odešel do neskautského, obecně mládežnického časopisu Vpřed. První „foglarovské“ číslo časopisu Vpřed (č. 18) vyšlo 9. dubna 1946 s legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně (autor Bohumil Konečný – Bimba).

Tento časopis ukončil svoji činnost v roce 1948. Foglar při odchodu dostal od vydavatele nabídku, aby se stal redaktorem časopisu Mladý technik. To ale odmítl se slovy: „Technika není mým oborem“. Časopis v technických oborech sice navazoval na Mladého hlasatele, byl však orientován výhradně na techniku. To Foglara odpuzovalo a zřejmě ani nevěřil, že by zde mohl své romantické vize nějak smysluplně uplatnit. Odmítnutím nabízené redaktorské práce mu přitom propadlo i členství v Syndikátu novinářů.

Protože byl díky značným honorářům za knihy a redakční nápady velice dobře finančně zaopatřen, chtěl po roce 1948 zůstat na volné noze. Na nátlak komunistické kontrarozvědky byl však nucen na několik let přijmout místo vychovatele učňovské a středoškolské mládeže. Díky tomuto přizpůsobení, a také díky vytěžování ze strany Státní bezpečnosti (StB), mohl dál vést svůj oddíl, byť pod hlavičkou turistického oddílu (skauting byl opět rozpuštěn).

Prvnímu výslechu ze strany Státní bezpečnosti byl Foglar podroben v létě roku 1954. Na podzim 1955 s StB podepsal tzv. vázací akt spolupráce a byl veden pod krycím jménem „Šípek“. V rámci tohoto uvázání byl přinucen podat několik písemných hlášení, jimiž se snažil nikomu neublížit. Po několika měsících, v březnu 1956, napsal řídícímu důstojníkovi dopis, v němž zoufale psal, že na tuto spolupráci časově ani nervově nestačí, načež StB překvapivě jeho spis uzavřela a odložila.

Dne 7. srpna 1952 vyšel v Mladé frontě článek budoucího spisovatele Ivana Klímy, nazvaný „Odhalujeme tajemství Chaty děsu“, ve kterém autor kritizuje z třídního hlediska knihy Jaroslava Foglara a ještě dalších třech spisovatelek. Foglarův bývalý kolega z redakce Vpředu, dr. Karel Bureš, považuje tento článek za Foglarovo „poslání na index“.  Vyjma jedné krátké epizody z roku 1957 nebyl Foglar v letech 1948–1962 publikačně nijak činný. Až začátkem šedesátých let začal spolupracovat s pionýrským časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců, jehož redakci vedl Vlastislav Toman. V letech 1963–1966 pro tento časopis vytvářel komiks Kulišáci kreslený Jiřím Kráslem a redigoval rubriku Kompas. K dalšímu vývoji došlo poté, kdy se spisovatelovým souhlasem rozvířil v roce 1964 veřejnou diskusi nad foglarovkami Petr Sadecký. Znovu začal publikovat a stal se spisovatelem na volné noze. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevil román Tajemná Řásnovka, který začal psát už za Protektorátu. V Ostravském kulturním zpravodaji začaly znovu od začátku vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem. V průběhu roku 1968 mohl Foglar opětovně vést svůj oddíl. Postupně začal psát i další knihy včetně dalšího (v pořadí již třetího) dílu o Rychlých šípech ve Stínadlech.

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a nastolení socialistické normalizace však znamenaly nové umlčení jeho veřejné činnosti i skautské činnosti Pražské Dvojky. V sedmdesátých letech se proto věnoval převážně práci s oddílem (opětovně přejmenovaným na turistický oddíl „Hoši od bobří řeky“), publikoval příležitostně a pouze časopisecky. V roce 1975 byl kontrarozvědkou dokonce krátce evidován pod krycím jménem „Jestřáb“ jako potenciální nepřítel socialistického státu. Situace se začala pozvolna měnit až koncem osmdesátých let. Výraznou byla jeho spolupráce s výtvarníkem Kájou Saudkem na komiksových seriálech pro Českou speleologickou společnost pod názvy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn.

Po revoluci roku 1989 měl Jaroslav Foglar plně otevřenu cestu ke čtenářské veřejnosti. S nakladatelstvím Olympia, s nímž měl dobrou zkušenost už z let 1968/1969 (tehdy mu v Olympii vyšly 4 knihy), uzavřel exkluzivní smlouvu na vydávání Sebraných spisů Jaroslava Foglara. Postupně tak vyšlo mezi roky 1990 a 2000 všech 26 jeho knih (s edičními poznámkami Václava Noska-Windyho a posledních pět svazků, výpisy z kronik, ve spolupráci s editorem Milošem Zapletalem). Všechny svazky edice byly se souhlasem Jaroslava Foglara podrobeny citlivé redakční a jazykové úpravě, aby byly blíže současnému mladému čtenáři (podíleli se na nich zejména šéfredaktor a iniciátor edice Vladimír Dobrovodský a redaktorka dr. Jaroslava Poberová). V roce 1997 vyšlo k Foglarovým devadesátinám jubilejní, patnácté vydání Hochů od Bobří řeky s pamětním listem. A na sklonku Foglarova života splnilo Nakladatelství Olympia jeho největší přání a vydalo v samostatné knize všechny kreslené seriálové příběhy Rychlé šípy a poté rovněž v jedné knize kreslené seriály Svorní gambusíni a jiné příběhy.

Bezprostřední porevoluční atmosféra představovala mimořádné oživení zájmu o Foglarovo dílo, doložené vysokými náklady jeho knih. Byl v tom i jistý projev občanské satisfakce za všechna minulá příkoří. Ne všechno však bylo v pořádku. Dne 18. listopadu 1992 byl přepaden dvěma učni, kteří ho chtěli okrást o peníze. Dovolal se však pomoci sousedů. Sama skutečnost, že dva mladí chlapci jdou násilně přepadnout starého spisovatele, který výchově mládeže věnoval celý život, působila jako šok. Další šok přišel v roce 1995. Od jara byl dlouhodobě hospitalizován, přesto podle možností dál vyjížděl na besedy se čtenáři. K jeho devadesátinám a taktéž k nedožitým devadesátinám ilustrátora Rychlých šípů Jana Fischera uspořádalo Muzeum hlavního města Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů. Neznámí zloději však na této výstavě ukradli jeho první deník a jednoho z kovových ježků v kleci.

Samotný závěr jeho života byl spojen s horečnými aktivitami některých jeho příznivců. Zároveň byl poznamenán mediálně stále více sledovaným hašteřením různých skupin jeho příznivců, které měly diametrálně odlišný názor na využití jeho odkazu a především jeho finanční pozůstalosti.

Jaroslav Foglar zemřel 23. ledna 1999 v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 91 let. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.

V roce 1996 v závěti celý svůj majetek nově vzniklé Nadaci Jaroslava Foglara. Tuto závěť zpochybnil Foglarův synovec Petr Foglar. Soudní spor byl ukončen až v roce 2012 (kdy již nežil ani samotný Petr Foglar), kdy byla platnost závěti potvrzena. Nadace však zatím vstoupila do likvidace. V rámci likvidace byla většina majetku postupně převedena na nově vzniklou Skautskou nadaci Jaroslava Foglara.

U příležitosti nedožitých 100. narozenin Jaroslava Foglara byla v Praze v Anenské čtvrti, která byla jedním z předobrazů Foglarových Stínadel, krátká ulička, spojující ulici U Obecního dvora a Haštalské náměstí, pojmenována Ve Stínadlech.

V roce 2014 rozhodlo zastupitelstvo města Dobříš o pojmenování několika nových ulic na motivy díla Jaroslava Foglara. K původně navržené ulici Jaroslava Foglara přibyly ještě ulice Rychlých šípů, Ke Stínadlům, Jana Tleskače a Velkého Vonta. Už dříve přitom k podobnému kroku sáhli v Kuřimi na Brněnsku – v nové obytné lokalitě jsou ulice Foglarova a Jestřábova, Dušínova, Metelkova, Hojerova, Červenáčkova a Rychlonožkova, dále Bohoušova, Losnova, Rozdělovací, Tleskačova a Vontská. Smutným paradoxem je, že právě v Dušínově ulici docházelo k týrání dvou malých chlapců v tzv. Kuřimské kauze.

Dne 28. října 2017 mu byla z rukou českého prezidenta Miloše Zemana udělena medaile Za zásluhy (in memoriam). K výročí 110 let od Foglarova narození (6. července 1907) vzniklo první stálé muzeum Jaroslava Foglara v prostorách hradu Ledeč nad Sázavou. V roce 2018 oznámilo nakladatelství Albatros, že znovu vydá zásadní díla Jaroslava Foglara.

Foglarovo líčení přátelských vztahů mezi chlapci i literární opěvování chlapeckých povah i opálených těl, jeho celoživotní působení mezi chlapeckou mládeží i staromládenecký život s matkou zavdávaly příčinu ke spekulacím o jeho sexuální orientaci. Nejvýrazněji to rozvířil Jaroslav Hanzel, který se po jeho smrti zapojil do soudního sporu o dědictví, vedeného mezi Foglarovým synovcem a Nadací Jaroslava Foglara. Redaktor Reflexu Jan Potůček dostal od Hanzela někdy okolo roku 1999 rozsáhlou cyklostylovanou „lékařskou zprávu“ o Foglarově údajné homosexualitě. Potůček ji vyhodnotil jako velmi amatérskou analýzu osobnosti, založenou na citátech z foglarovek, deníků a vyjádření bývalých členů Foglarova oddílu. Byť Potůček zprávu nikde na Hanzelovu žádost nezveřejnil, později její existenci potvrdil (Hanzel ji naopak popřel), protože se mezitím dostala i do dalších rukou. Hanzel nicméně na Foglarově homoerotickém cítění trval, což dokládal opět některými neověřitelnými svědectvími z druhé či třetí ruky.

Provokativní představa chlapeckého spisovatele jako gaye vyvolala řadu polemik. Někteří autoři najednou začali s naprostou samozřejmostí psát o množství sexuality, která se na stránkách jeho děl údajně objevuje. Ladislav Zikmund–Lender provedl výzkum mezi gayi nad 30 let a zjišťoval, jak vnímali Foglarovo dílo: Většina z nich vyjadřovala k homoerotickému výkladu díla Jaroslava Foglara spíše odpor a hodnotili čistotu a ideál přátelství, zobrazené v knihách, vesměs jako neerotické. Byť se tedy na této úrovni snažili někteří Foglara hájit, laická veřejnost většinou postřehla jen pomyslnou provokativní mlhu o Foglarově sexualitě. Do tohoto kontextu hledání sexuality zapadá i názor sexuologa Petra Weisse, podle něhož Hans Christian Andersen, Lewis Carroll i Jaroslav Foglar byli pedofily.

Znalci Foglarova díla vesměs jakékoli spekulace o spisovatelově sexuální orientaci odmítali. Souhlasili s tím, že ve svých dílech používal téměř výhradně chlapecké postavy. V Chatě v Jezerní kotlině je to Pavel Zeman a Ludva Grygar, Přístav volá je příběhem Jiřího Dražana a Ládi Vilemína, v knize Když duben přichází jsou hlavními hrdiny Lubor Klement a Vojta Řezina. Znalci to zdůvodňují především dříve běžným pojetím oddělené výchovy chlapců a děvčat. Miloš Zapletal souhlasil, že žádný z hrdinů Foglarových chlapeckých románů nepokukuje po děvčatech. Ani Foglar sám se nikdy neoženil a skoro všechen volný čas věnoval vedení chlapeckého skautského oddílu. Zapletal tak došel k závěru, že v tomto smyslu zcela určitě Foglar „normální“ nebyl, ale dle Zapletala jeho nesmírně silná motivace neměla nic společného se sexuální orientací.

Analýza Foglarových děl ukazuje, že především v počátcích své tvorby a rovněž v jejím závěru se kladné postavy děvčat v jeho díle objevovaly. Většinou sice jako postavy vedlejší, nicméně ne vždy. Jiřka, Lenka a Martina z Historie Svorné sedmy a především Vlasta objevující se v několika příbězích Rychlých šípů jsou postavy dějově poměrně zásadní. O heterosexuální orientaci Jaroslava Foglara svědčí dle webu Vontové.org také spisovatelovy deníky a další dochované archiválie.

Dalším dokladem jeho heterosexuality je podle Miloše Zapletala skutečnost, že se v jeho blízkosti během života objevila řada žen, o které buď projevil zájem, nebo se do něj zamilovaly. Jeho první velkou láskou byla během studia na obchodní škole Božena Voldřichová. Později, v roce 1927, byl tak okouzlen Jiřinou Kalousovou, že jí umožnil účast na táborovém programu a věnoval jí pak vlastnoruční opis táborové kroniky. V roce 1947 si do deníku napsal, že se ožení s M. M., o 18 let mladší spolupracovnicí z časopisu Vpřed a úspěšnou skautskou vedoucí, která jej obdivovala jako svůj vzor – vztah trval rok a půl. Neboť vztah k oddílu byl podle Zapletala Foglarovou největší a nejstálejší láskou. Později opakovaně litoval, že nezaložil vlastní rodinu. Vynahrazoval si to tím, že navštěvoval rodinu svého bratra a dlouhé hodiny si hrál s jeho dětmi; synovec Petr se později stal i členem jeho oddílu. Za přesvědčivý důkaz toho, že měl k chlapcům vztah výhradně výchovný a pedagogický, nikoli sexuální, považoval Miloš Zapletal skutečnost, že si ze stovek chlapců, které po několik desetiletí vedl, nikdy nikdo nestěžoval na nějaké obtěžování nebo zneužívání a že nic takového proti němu nikdy nezneužili ani jeho osobní nepřátelé, kterých měl vždycky dost, ani Státní bezpečnost, která se neodvážila nic podobného ani naznačit.

Pokud jde o jím celoživotně propagovaný kult těla, který někteří jeho odpůrci v posledních letech rovněž označovali jako úchylku, Miloš Dvorský opakovaně zdůrazňoval jeho vzory z dětství (např. film Zorro mstitel) nebo vliv organizace Wandervogel. Podle Dvorského není v jeho díle vidět nic víc než ideály antické kalokagathie v podobě, jak byla tato filozofie na počátku 20. století popularizována skrze organizace typu Wandervogel, Junák, Sokol a jiné podobné.

Typickým Foglarovým hrdinou je chlapec z města, na prahu dospívání. Dívky se vyskytují jen okrajově a v podružné roli, výjimkou je Historie Svorné sedmy, kde je ústřední klub složen z hochů i děvčat. Milostné nebo sexuální vztahy se ve Foglarových příbězích každopádně nenacházejí. Dospělí se také objevují jen okrajově, hlavně jako rodiče, učitelé nebo bezejmenné postavy ze světa, který tomu chlapeckému nerozumí. Výjimkou jsou mladí skautští vedoucí, případně osoba jejich typu (Rikitan; učitel Kovář z Když Duben Přichází).

Hlavním hrdinou románu bývá jednotlivec nebo dvojice či větší skupina, většinou ale vždy existuje jedna postava, jejíž osudy a myšlenkové pochody především sledujeme. Např. v Pokladu Černého delfína je to Standa Melichar z dvojice s Lojzkem Noskem, v Chatě v Jezerní kotlině Pavel Zeman z dvojice s Ludvou Grygarem.

V řadě románů je hrdinou citlivý a čestný chlapec, který trpí nepochopením okolí (často rodičů), při hledání dobrodružství se někdy zaplete s pochybnými kumpány a nakonec nachází naplnění svých potřeb v ušlechtilém přátelství s vrstevníkem nebo ve skautském oddíle či podobném spolku.

Opakovaným motivem je liduprázdná divoká krajina „za městem“, kam je obtížný přístup a kde chlapečtí hrdinové svobodně tráví čas a zažívají dobrodružné příhody (Chata v Jezerní kotlině, Dobrodružství v Zemi nikoho, Modrá rokle). V podobných lokalitách vrcholí i romány ze skautského prostředí.

Foglar v příbězích nešetří tragédiemi, jako jsou vážná zranění, onemocnění nebo i smrt. Zpravidla však nepostihují hlavní hrdiny, ale jejich okolí, a mívají výchovný podtext, neboť jsou způsobeny nezodpovědným či nebezpečným chováním.

Foglarův literární styl má několik typických rysů. Jedním z nich je časté používání nezvyklých, až bizarních jmen vedlejších postav, jejich příjmení mnohdy nemají žádný reálný předobraz (Dabinel, Dratuš, Dymorák, Hačiřík, Komour, Losna, Mažňák, Macíř, Mencíř, Murkač, Šprundibour, Vilemín a jiné), vymyšlené je ostatně i příjmení Tleskač. Dále je často přítomen svérázný humor, dialogický nebo situační. Některá jeho díla jsou vysloveně humoristická, jako Tábor smůly, Nováček Bubáček píše deník nebo řada dílů komiksu o Rychlých šípech.

Výchovná a poučná stránka je u Foglara někdy tak zdůrazněna, že některé pasáže mají až charakter ilustrované příručky (např. román Hoši od Bobří řeky obsahuje přesné návody jak lovit bobříky, jinde jsou podrobně popsána pravidla her vhodných pro tábor, některé díly Rychlých šípů učí, jak skákat do záchranné plachty, jak ze čtyř rukou vytvořit nosítka apod.), nebo je mezi kapitoly vložen přímo seznam zásad správného chování. Nebývá to ale na úkor čtivosti celku. Mnohé romány nejsou prosty upřímného patosu, opěvujícího zpravidla krásy nevinného chlapectví, přátelství, jara a přírody.

Foglar používá poutavý jazyk blízký duši mladých hochů, ale i dívek. Mluva jeho chlapeckých hrdinů ve starších dílech působí dnes již poněkud archaicky, ale víceméně koresponduje s celkovou atmosférou děl. Posun k současnějšímu jazyku je však patrný například v jeho posledním románu Modrá rokle, kde mají také některé postavy moderně znějící jména (Denny, Altar). Výrazný posun v přizpůsobení Foglarova původního jazyka moderní češtině je zcela zřejmý teprve v nových vydáních Foglarových děl v rámci edice Sebraných spisů J. F., které vycházely po roce 1989 v nakladatelství Olympia. Autor s pochopením akceptoval redakční a jazykové úpravy svých děl a bez výhrady je přijal.
 

Jeho dílo ovlivnilo významnou část populace Československa a dalo vzniknout určité subkultuře. Za všech politických režimů měl mnoho příznivců a přátel, ale také mnoho kritiků nebo dokonce nepřátel. Zároveň měl mnoho napodobitelů i několik epigonů. Svým celoživotním zaměřením na zážitkovou výchovu mladých byl pro mnoho lidí velkým inspirátorem.

Na dílo, zejména stínadelskou trilogii o Rychlých šípech, navazuje řada dalších autorů – například Svatopluk Hrnčíř s několika díly  nebo Jaroslav Velinský (Kapitán Kid) s dílem Poslední tajemství Jana T..

Už v 60. letech vznikl v okruhu sběratelů Klub přátel Jaroslava Foglara, po sametové revoluci pak na něj navázalo Sdružení přátel Jaroslava Foglara, fungující dodnes. Původně sběratelský kroužek se snaží propagovat Foglarovo dílo mezi současnou mládeží a funguje jako běžné sdružení dětí a mládeže. Podle možností se také snaží navázat i na myšlenku dětských čtenářských klubů, kterou v šedesátých letech 20. století rozvíjel časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, byť Miloš Dvorský na přehledné analýze statistik ukazuje, že to není nijak snadné.

Všechna Foglarova díla (včetně výpravných samostatných vydání komiksových Rychlých šípů a Svorných gambusínů a též trilogie Rychlé šípy ve Stínadlech) vyšla v knižní edici nakladatelství Olympia Sebrané spisy Jaroslava Foglara. Detailní přehled vydaných i nevydaných děl Jaroslava Foglara je k dispozici na badatelském webu Vontové.org.

Majitel knižních práv – Skautská nadace Jaroslava Foglara – se v dubnu 2018 dohodl s nakladatelstvím Albatros, že vydá dílo Jaroslava Foglara v novém vydání.

Rudolf Zahradník (skautská přezdívka Jiskra)

Antonín Benjamin Svojsík

Zbyněk Malinský (Zbynda)

Jiří Navrátil (Jiří N)

Miloš Zapletal (Zet)

Miloslav Šimek

Jiří Zachariáš (Pedro)




#Article 96: Literatura pro děti a mládež (467 words)


Literatura pro děti, literatura pro děti a mládež (LPDM) neboli dětská literatura je část literatury určená dětskému a mladému čtenáři, která svoji úpravou a obsahem knih přispívá k mentální, etické a estetické výchově čtenáře a je jim uzpůsobena. Má dvě hlavní větve - literaturu pro děti (zhruba 6-12 let) a literaturu pro mládež či dospívající (12-18 let), mezi nimiž je znatelný předěl co do formy i tématiky.

Rozlišují se intencionální literatura pro děti, která je psána pro dětského čtenáře záměrně, a neintencionální literatura pro děti, která byla psaná původně pro dospělé, ale dnes ji čtou děti (např. J. Verne, bratři Grimmové, H. Ch. Andersen, J. Swift, D. Defoe, W. Scott, K. May, v české literatuře - B. Němcová, K. J. Erben). Může probíhat i opačný proces – např. dětem původně určené Jiráskovy Staré pověsti české byly značně oblíbené i mezi dospělými.

Vliv literatury na dítě je nenahraditelný. U dítěte se poslechem čtených příběhů a později jejich vlastní četbou probouzí obrazotvornost, cit pro jazyk, dochází k rozšiřování slovní zásoby. Jde o prostředek, jak dítě nenásilně vzdělávat a nutit ho k přemýšlení. Dítě si zároveň vštěpuje estetické a především mravní zásady a hodnoty.

Až do romantismu děti četly vybraná díla z literatury pro dospělé, případně čerpaly z lidové slovesnosti. Preromantický a romantický zájem o lidovou slovesnost byl podnětem ke vzniku literatury pro děti. První pohádkové sbírky byly psány pro dospělé, měly zachytit a sdělit hodnoty lidové slovesnosti. Literatura pro děti se v českém prostředí objevuje poprvé ve 14. století, kdyTomáš Štítný ze Štítného sepsal Řeči besední, určené primárně dětem. Do 18. století se dětská literatura omezovala na osamělé počiny jednotlivých nepočetných tvůrců a měla spíše nauční charakter, k tomuto typu patří Orbis pictus Jana Ámose Komenského.. To se změnilo zavedením povinné školní docházky, která si vyžádala vznik učebnic, encyklopedií pro děti a vydávání mravoučných příběhů a tzv. adaptací – pro děti zjednodušených textů, překládaných převážně z němčiny, ale i jiných jazyků (jednou z nich je dětský Robinson Crusoe).

Jan Amos Komenský vytvořil první obrazovou publikaci pro děti – Orbis pictus (Svět v obrazech). Jde o několikajazyčný (česko-německo-latinský) obrazový slovník. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že se snaží oslovit děti formou, která odpovídá jejich možnostem, což bylo v tehdejší době velmi neobvyklé.

Za zakladatele literatury pro děti v dnešním slova smyslu bývají považováni Karel Alois Vinařický a František Doucha.

Vzhledem k výchovné funkci tohoto druhy literatury bývají díla pro děti a mládež často předmětem cenzury. V období komunistické diktatury tak mohly být vyškrtnuty motivy, které byly považované za nevhodné (například smrt u Broučků Jana Karafiáta). Po roce 1989 pak z některých vydání starších děl mizí přímé odkazy na komunistické reálie či na skutečnosti, které odporují myšlenkám politické korektnosti či současným názorům na vývoj dítěte. Nejznámějšími případy jsou úpravy v knížkách Bohumila Říhy Honzíkova cesta či Malém Bobši Josefa Věromíra Plevy.




#Article 97: Keplerovy zákony (464 words)


Keplerovy zákony jsou tři fyzikální zákony popisující pohyb planet kolem Slunce. Platí však obecněji pro pohyb libovolného tělesa v centrálním silovém poli, tedy v oblasti působení nějaké dostředivé síly, jejíž přitažlivost klesá s druhou mocninou vzdálenosti stejně jako gravitace výrazně hmotnějšího tělesa. Lze je tedy použít například i na pohyb Měsíce či umělé družice kolem Země, avšak s menší přesností, neboť vliv Slunce je v tomto případě nezanedbatelný.

Johannes Kepler při odvození těchto zákonů využil systematická a ve své době nejpřesnější astronomická měření Tychona Brahe, jemuž byl Kepler asistentem v letech 1600 až 1601. První dva zákony vydal ve svém díle Astronomia nova (1609), třetí vyšel roku 1618 v Harmonices mundi. Později (1687) Isaac Newton ukázal, že Keplerovy zákony jsou důsledkem jeho obecnější fyzikální teorie mechaniky a gravitace.

Tento zákon popisuje tvar trajektorií planet pohybujících se v gravitačním poli Slunce. Říká, že planety se pohybují po rovinných křivkách (elipsách či kružnicích), kolem stálého středu (centra). To znamená, že vektor zrychlení, a tedy i síla způsobující tento pohyb, leží v rovině dráhy. Planety se periodicky vzdalují a přibližují ke Slunci.

Planety obíhají kolem Slunce, takže geocentrický popis nebeské mechaniky již není vhodný.

Planety ale nemají příliš výstřednou dráhu, takže v prvním přiblížení lze uvažovat, že se pohybují po kružnici. Tento zákon však platí i pro komety, které se pohybují po značně výstředných drahách. Pravděpodobnost, že by se nějaké těleso (dlouhodobě) pohybovalo okolo Slunce přesně po kružnici, je nulová, protože kružnice je ideální případ, ke kterému se lze v praxi pouze přiblížit, ale nelze ho dosáhnout.

Roviny drah všech planet procházejí středem Slunce, jsou přibližně totožné. Slunce se nachází v ohnisku dráhy každé planety. Hlavní vrchol elipsy, v němž je planeta nejblíže Slunci, se nazývá přísluní (perihélium) a hlavní vrchol, v němž je planeta nejdále od Slunce, se nazývá odsluní (afélium).

Průvodič planety je spojnice hmotného středu planety s hmotným středem Slunce. Velikost i směr průvodiče se při pohybu planety kolem Slunce neustále mění. Průvodič však vždy za stejnou dobu opíše plochu se stejným obsahem. To je důvodem, proč se tento zákon někdy nazývá zákon ploch.

Planety se v přísluní pohybují nejrychleji, v odsluní zase nejpomaleji.

Ve výpočtech se používá plocha opsaná průvodičem za infinitezimálně (nekonečně) krátký čas, kdy se může zanedbat zakřivení trajektorie planety a celý výpočet se redukuje na vyjádření obsahu trojúhelníka. Druhý Keplerův zákon je jiné vyjádření zákona zachování momentu hybnosti. Plyne z něj (netriviálně), že oběžná rychlost planet se zmenšuje se vzrůstající vzdáleností od Slunce (těles od centrálního tělesa), to je však zřejmé ze zákona zachování energie.

Sledujeme-li pohyb tělesa s polohovým vektorem  v gravitačním poli, pak za čas  dojde ke změně průvodiče na , kde elementární přírůstek  spadá do směru dráhy. Obsah elementární plochy opsané tímto průvodičem lze vyjádřit ve tvaru

Pro plošnou rychlost pak s pomocí tohoto vztahu získáme výraz




#Article 98: Fyzikální jednotka (298 words)


Fyzikální jednotka je míra veličiny, definovaná a přijatá konvencí, jíž přisoudíme hodnotu 1, se kterou může být porovnávána jakákoliv jiná hodnota stejné veličiny vyjádřením podílu dvou hodnot jako čísla. Vztahy mezi veličinami vedly k nutnosti zavedení soustav jednotek. Měřicí jednotky veličin s rozměrem jedna jsou čísla.

Mezinárodně se v současné době používá soustava SI. V soustavě SI existuje 7 základních jednotek (metr, kilogram, sekunda, ampér, kelvin, mol a kandela), odvozené jednotky (získané ze základních jednotek), násobky a díly jednotek (získané předponami, např. kilometr, pikosekunda,…) a vedlejší jednotky (např. hodina, litr, minuta, elektronvolt, …).

Pro jednotky měření prostoru, objemu, hustoty apod., existují v současné době dva široce používané systémy: metrický a americký.

Metrický systém používají dnes všechny země kromě USA a jejich zámořských území a částečně i Spojené království. Tyto země používají Angloamerický měrný systém.

Z důvodu zjednodušení vzorců, které popisují fyzikální zákony, používají často fyzikové (zejména teoretici) tzv. přirozenou soustavu jednotek. Je volena tak, aby často užívané konstanty měly hodnotu 1, čímž ze vzorců vymizí, aniž by se tím změnila podstata vztahu. „Nejčistější“ takovou volbou jsou Planckovy jednotky, protože jsou založeny pouze na vlastnostech prázdného prostoru.

Fyzikální veličiny se udávají jako součin číselné hodnoty a fyzikální jednotky. Pokud je potřeba převést veličinu na jinou fyzikální jednotku (určenou k měření stejné veličiny), která je násobkem jednotky původní, stačí dosadit do tohoto součinu převodní vztah mezi jednotkami a upravit.

Pokud není vztah mezi jednotkami přímou úměrou, je potřeba navíc provádět další úpravy (přičítání konstanty, logaritmování a podobně), které vycházejí z odlišné definice jednotek.

Jestliže se jedná o jednotky složené (např. metry za sekundu na kilometry za hodinu), provádí se převod po jednotlivých dílčích jednotkách (zároveň převádíme metry na kilometry a sekundy na hodiny). Lze přitom použít i převod přes třetí soustavu jednotek, pokud neznáme vztahy přímo mezi jednotkami, které převádíme.




#Article 99: Soustava SI (1995 words)


Soustava SI (zkratka z francouzského „Le Système International d'Unités“ – česky „Mezinárodní systém jednotek“) je mezinárodně domluvená soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze sedmi základních jednotek, na nich aritmeticky závisejících odvozených jednotek a dekadickými předponami tvořených násobků a dílů jednotek. Definice těchto jednotek a uchovávání případných etalonů garantuje Mezinárodní úřad pro míry a váhy v Sèvres (Francie).

Původní systém mezinárodních jednotek byl používaný zhruba od roku 1874. V roce 1960 byla Soustava SI vyhlášena jako mezinárodně platná, načež začala být postupně implementována do právních řádů jednotlivých států. Od roku 2011 probíhala příprava nových definic stávajících jednotek na základě vazby k pevně stanoveným hodnotám přírodních konstant, která byla definitivně schválena na konferenci konané v listopadu 2018 ve Versailles a která následně 20. května 2019 vstoupila v platnost. Byl tak opuštěn i poslední fyzický etalon, kilogram, a všechny jednotky jsou tak reprodukovatelné s přesností alespoň na šest platných číslic díky definovaným fyzikálním vztahům.

V Česku stanovuje povinnost používat soustavu jednotek SI zákon č. 505/1990 Sb. ze dne 16. listopadu 1990 (Zákon o metrologii) a prováděcí vyhláška č. 264/2000 Sb. (Vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu o základních měřicích jednotkách a ostatních jednotkách a o jejich označování). Těmito předpisy je také stanoven Český metrologický institut se sídlem v Brně jako garant jednotek a etalonů pro Českou republiku.

V průběhu Velké francouzské revoluce (1789–1799) vznikla potřeba redefinice do té doby používaných různých jednotek, v roce 1790 proto Ústavodárné shromáždění pověřilo vědeckou komisi ve stanovením soustavy jednotek a dne 18. germinalu r. III (7. dubna 1795) stanovilo povinnost používání nového „absolutního systému metrických jednotek“ od 2. listopadu 1801. Napoleon Bonaparte sice svým dekretem 12. února 1812 znovu povolil staré jednotky, ale nový zákon ze dne 4. července 1837 povinnost používat metrickou soustavu ve Francii opět zavedl od 1. ledna 1840 a díky tomu, že ji francouzské vlády neustále propagovaly, nabývala tato soustava na mezinárodní oblibě a 25. května 1875 podepsali zástupci 18 zemí tzv. Metrickou konvenci, která mj. založila Mezinárodní úřad pro míry a váhy, spravovaný mezinárodním výborem. Například v Rakousko-Uhersku byla metrická soustava zavedena zákonem ze dne 23. července 1871 s platností od 1. ledna 1876.

Jako základ jednotek délky byl tehdy navržen metr coby  zemského kvadrantu a na základě dekretu ze dne 10. prosince 1799 byl zhotoven etalon metru (nejprve mosazný, poté platinový), který byl nazván archivním metrem. Podle něj pak byl vyroben mezinárodní etalon metru (ze slitiny platiny a iridia) a jeho kopie byly vydány členským států konvence.

Původní systém mezinárodní jednotek, používaný zhruba od roku 1874, byl definován jako Soustava CGS (centimetr-gram-sekunda), která ale měla řadu odvozenin a modifikací pro některé vědní obory. Proto byla poměrně brzo redefinována a v roce 1889 tak vznikla Soustava MKS (metr-kilogram-sekunda). S postupujícím rozvojem vědy a techniky však vyvstávala potřeba definovat a mezinárodně normalizovat další fyzikální jednotky. Od roku 1921 se datují přípravy této nové soustavy, v roce 1948 začal mezinárodní standardizační proces . Například v tehdejším Československu se tak stalo zákonem č. 35/1962 Sb. ze dne 29. 3. 1962 (Zákon o měrové službě).

Níže následuje popis základních jednotek pro sedm základních veličin a jejich stručný historický vývoj.

Nejstarší definice sekundy ji odvozovaly z délky středního slunečního dne, jako jeho 1/86 400. V 50. letech 20. století se za stabilnější základ definice začal považovat místo dne rok, což byl koncept v roce 1960 převzatý do definice sekundy v SI:

Brzy však technologický pokrok umožnil přesnější měření a udržování času pomocí atomových hodin. V roce 1967 tak byla definice změněna na:

Později bylo upřesněno, že atom cesia musí být v klidu (časem se rozumí vlastní čas z pohledu obecné teorie relativity) a teplota pozadí blízká 0 K. Ze třetího zákona termodynamiky plyne, že teplota absolutní nuly je nedosažitelná. Lze se k ní však libovolně přiblížit. Podmínku nulové termodynamické teploty je třeba chápat tak, že cesiové hodiny musí provádět korekce s ohledem na teplotu pozadí.

Stávající znění definice sekundy získala při redefinici jednotek SI v roce 2019; fakticky zůstala nezměněna, liší se jen formálně, aby měla stejný formát jako ostatní nové definice, čímž vynikne idea, že každá jednotka je svázána s určitou neměnnou vlastností přírody. Vzhledem k pokroku v metrologii času a frekvence se však uvažuje o budoucí faktické redefinici i u sekundy, která by měla vstoupit v platnost ještě před rokem 2030, podle předběžných předpokladů nejspíše v roce 2026.

Jako standardní vědecká jednotka se původně koncipovala délka kyvadla o půlperiodě jedné sekundy. Jelikož se však brzy zjistilo, že doba kyvu poměrně značně závisí na místě měření, byla jako definice metru zvolena délka definovaná jako desetimiliontina délky kvadrantu zemského poledníku procházejícího Paříží (to odpovídá obvodu Země přesně 40 000 km). Na základě geodetických měření byl pak vyroben prototyp metru, platino-iridiová tyč o průřezu písmene X, na níž rysky definovaly délku jednoho metru, pokud se měřil za teploty tání ledu.

Definice prototypem však postupně přestala vyhovovat potřebám a vzrůstající přesnosti metrologie, takže v roce 1960 byla přijata nová definice založená na přírodním jevu:

V roce 1983 pak byla tato definice opět nahrazena, tentokrát za definici založenou na rychlosti světla:

Také zde došlo v roce 2019 k reformulaci, ale beze změny definice. Definicí metru je tedy přesně stanovena vlnová délka mikrovlnného záření, které je uvedeno v definici sekundy, vztahem

Porovnání neznámé vzdálenosti s touto vlnovou délkou lze provádět interferometricky.

Standardní jednotka hmotnosti (původně nazývaná grave) byla koncipována jako hmotnost jednoho litru vody prosté vzduchu za teploty tuhnutí. Jako definici této jednotky však první Generální konference pro míry stanovila hmotnost prototypu kilogramu, válečku z platino-iridiové slitiny:

Tato definice prototypem vydržela až do redefinice v roce 2019, přestože z praktických i teoretických aspektů byla již dlouho značně problematická; trvalo však dlouho, než se našla dostatečně přesná alternativa. Nová definice tak je nejpodstatnější z přijatých změn. Spojení se základní fyzikální konstantou nově umožnilo, aby velikost kilogramu a všech jednotek od něj odvozených byla spolehlivě časově stabilní. Planckova konstanta h je základní konstantou kvantové teorie, kde určuje mimo jiné vztah mezi energií a frekvencí fotonu: E=hf. Speciální teorie relativity poskytuje vztah mezi energií a hmotností, kde konstantou úměrnosti je rychlost světla ve vakuu: E=mc². Tyto dva fyzikální zákony umožňují odvodit definici kilogramu od číselné hodnoty Planckovy konstanty. Měření hmotnosti podle nových definic prakticky umožňují wattové váhy, přičemž se využívá i nová definice ampéru.

Ampér byl původně převzat z jednotky proudu v soustavě CGS, kde byla jednotka definována jako takový proud, tekoucí vodičem o délce 1 cm ve tvaru části kruhového oblouku o poloměru 1 cm, který ve středu kružnice vytváří magnetické pole o intenzitě 1 oersted; ampér byl však jako desetkrát menší než jednotka v systému CGS (dnes nazývaná abampér).

V roce 1946 byla definice nahrazena novou, která velikost ampéru odvozuje od elektrické síly mezi rovnoběžnými vodiči:

Jinak řečeno tato definice zafixovala velikost permeability vakua  na hodnotě přesně  H/m.

Z praktického pohledu však definice byla problematická a etalony proudu se konstruovaly spíše na základě Josephsonova a kvantového Hallova jevu, pomocí kterých se vytvářely etalony elektrického napětí  a elektrického odporu  a realizace ampéru pak spočívala na aplikaci Ohmova zákona . Nová definice tak namísto permeability vakua fixuje hodnotu elementárního náboje (permeabilita vakua se tak s novou definicí stala z fixní hodnoty empiricky měřenou veličinou), čímž se stanovuje přesně také hodnota Josephsonovy konstanty  a von Klitzingovy konstanty . Druhou možností realizace ampéru je využití jednoelektronové pumpy s přesným taktováním, čímž by byl uzavřen tzv. metrologický trojúhelník.

Původní jednotkou teploty v metrickém systému byl stupeň Celsia, definovaný přiřazením hodnoty 0 °C teplotě tání ledu a 100 °C teplotě varu vody. V roce 1954 vznikla moderní definice kelvinu (tehdy označovaného ještě jako „stupeň Kelvina“, °K) tím, že se teplotě trojného bodu vody přiřadila teplota 273,16 °K. V roce 1967 pak jednotka získala dnešní název kelvin a byla definována jako:

Z praktického pohledu však tato definice přinášela problémy, zejména se získáváním vzorku čisté vody daného izotopového složení.

Nová definice kelvinu umožňuje převést měření teploty na měření energie částic, což je v mnoha případech jednodušší, zejména při teplotách extrémně vysokých nebo nízkých. Boltzmannova konstanta  je základní konstantou statistické fyziky, kde spojuje entropii s rozdělením pravděpodobnosti mikrostavů systému. Jako konstanta úměrnosti se objevuje ve stavové rovnici ideálního plynu. Určuje také vztah mezi teplotou plynu a pohybovou energií jeho molekul (ekvipartiční teorém). 

Látková množství se z praktických důvodů zjišťovala na základě hmotnosti a vyjadřovala v jednotkách „gramatom“ (mol atomů) či „grammolekula“ (mol molekul). Původně se relativní atomové hmotnosti počítaly vůči kyslíku, kterému byla konvencí stanovena relativní atomová hmotnost 16, ale nebylo jednoznačné, zda se jedná o čistý izotop kyslík-16, nebo směs izotopů v běžném vzdušném kyslíku. Od roku 1960 se proto začala používat definice založená na uhlíku, kdy byla čistému izotopu uhlík-12 stanovena relativní atomová hmotnost přesně 12. V roce 1971 tak byla definována nová základní jednotka SI, mol, definovaná jako

Tato definice svazovala látkové množství s hmotností. Postupně však technický pokrok umožnil jednodušší a univerzálnější definici molu, přímým definováním počtu částic v jednotkovém látkovém množství (), tedy zafixováním Avogadrovy konstanty: 1 mol je jednoduše takové látkové množství, které obsahuje právě přesně 6,022 140 76×1023 elementárních entit.

Podle nové definice tak není látkové množství závislé na hmotnosti (ani jiných základních veličinách).

Jako standardy svítivosti se používaly různé „standardní svíčky“ o definovaném složení a parametrech, později také definovaná žárovková vlákna. Jako univerzálnější jednotka byla navržena svítivost 1 cm² platiny ohřáté na bod tání. Kvůli přiblížení hodnoty nové jednotky k původním standardním svíčkám byla definice „nové svíčky“ doplněna o koeficient 1/60 a v roce 1948 definována pod novým mezinárodním názvem kandela. V roce 1954 byla zařazena mezi základní jednotky, v roce 1967 pak byla definice zpřesněna:

Problémy s realizací přesného černého zářiče o takto vysoké teplotě ale vedly k nové radiometrické definici jednotky, která byla přijata v roce 1979:

Změna při redefinici v roce 2019 opět znamenala pouze úpravu formulace do standardního tvaru, beze změny významu.

Odvozené jednotky se tvoří kombinacemi (povoleny jsou výhradně součiny a podíly) základních jednotek, například kilogram na metr krychlový pro hustotu, metr čtvereční pro plochu, metr krychlový pro objem, metr za sekundu pro rychlost a podobně. Je tak zajištěno, že soustava SI je koherentní, tedy že při výpočtu podle veličinových rovnic není potřeba dodatečných číselných koeficientů. 

Některé odvozené jednotky v průběhu historie dostaly samostatné názvy, které zjednodušují jejich používání v praktickém životě. Těmito jednotkami jsou becquerel, coulomb, farad, gray, henry, hertz, joule, katal, lumen, lux, newton, ohm, pascal, radián, siemens, sievert, steradián, tesla, volt, watt, weber a stupeň Celsia.

Definice, doporučené značení odvozených veličin, jejich jednotky a jejich závazné značky jsou v České republice upraveny normami řady ČSN ISO IEC 80000 „Veličiny a jednotky“, která nahradila předchozí řadu ČSN ISO 31 (z roku 1992) stejného názvu, taktéž založenou na SI.

Fyzikálním veličinám přísluší v soustavě SI jediná hlavní jednotka, kterou je buďto jednotka základní, nebo koherentně stanovená jednotka odvozená (včetně jednotek bezrozměrných).  Z praktických důvodů se v mnoha fyzikálních a technických oborech používají i další jednotky, nekoherentní s hlavními jednotkami SI. Pro ně byla v soustavě SI vytvořena specifická kategorie tzv. vedlejších jednotek.

Vedlejší jednotky jsou jednotky, které byly dříve pro svoji všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek předepsaným způsobem (buďto používají dodatečné číselné koeficienty, zpravidla odvozené od přírodních konstant, nebo nejsou definovány pomocí součinů a podílů, jako např. v případě logaritmických veličin). V současnosti se považují za mimosoustavové, ale u některých je nadále dovoleno jejich použití souběžně s jednotkami SI.

V různých přírodovědných i technických oborech jsou běžné hodnoty veličin, které se o mnoho řádů liší od velikosti hlavní (základní nebo odvozené) jednotky, případně používané povolené mimosoustavové jednotky. Pro zjednodušení jejich vyjádření se používají jejich násobky a díly. Soustava SI připouští výhradně dekadické násobky a díly.

K vyjádření násobků nebo dílů hlavních i povolených mimosoustavových jednotek slouží předpony, viz předpony soustavy SI a pro ně vytvořené značky, závazné stejně jako značky jednotek. Daná násobná či dílčí jednotka může obsahovat pouze jedinou takovou předponu, nelze je tedy kombinovat (i když se s tím lze v praxi občas setkat).

Jednotky SI jsou s ohledem na teorii relativity realizovány podle svých definic lokálně jako vlastní jednotky (veličin jako je vlastní čas, vlastní délka, vlastní hmotnost atp.).




#Article 100: Medusa (196 words)


Medusa byla jediná smrtelná z trojice Gorgon, obludných dcer boha Forkýna a jeho manželky Kéty. Robert Graves překládá její jméno jako Lstivá.

Byla nadmíru ošklivá, stejně jako její sestry Sthenó a Euryalé, ale ne od narození. Protože ji Poseidón v Athénině chrámu znásilnil, proměnila ji bohyně v obludu s blýskavýma očima, obrovskými zuby, mosaznými drápy a hady místo vlasů.

Jiná verze líčí Medusu jako obludu „s rozšklebenou tváří, promáčknutým nosem, ohyzdnými tesáky, zvířecíma ušima, kovovými pěstmi, svištícími křídly, hadím tělem a zmijemi místo vlasů“ a podobně prý vypadaly i její sestry. Kdo pohlédl Meduse do očí, zkameněl.

Když ji později zabil Perseus, měl ku pomoci okřídlené sandály a kouzelnou přilbu, která ho učinila neviditelným. Na Medusu zaútočil z výšky, díval se na ni svým štítem, který nastavil jako zrcadlo, a usekl jí hlavu.

Po její smrti vyskočil z jejího těla obr Chrýsáór a okřídlený kůň Pégasos. Z kapek její krve byli jedovatí hadi.

Medusina hlava byla strašnou zbraní, která protivníky proměnila v kámen. Perseus ji použil prý čtyřikrát:

Potom Perseus odevzdal hlavu Medusy bohyni Athéně, která si ji připevnila na svůj nezdolný štít aigidu (egidu).

Podoba Medusy se objevuje na velkém množství vyobrazení. Mezi nejznámější patří




#Article 101: Rychlé šípy (1116 words)


Rychlé šípy (zkratka RŠ) je název fiktivní chlapecké pětice z knih a komiksů spisovatele Jaroslava Foglara, vytvořené jako alternativa ke skautingu.

Komiksové příběhy Rychlých šípů začaly vycházet 17. prosince 1938 jednou týdně na zadní straně časopisu Mladý hlasatel a byly vyvrcholením snah Jaroslava Foglara o zavedení výchovných čtenářských klubů mezi mládeží. Příběhy Rychlých šípů považoval Foglar za své největší životní dílo, zatímco od skautingu si postupně držel stále větší odstup. V dobách, kdy Rychlé šípy z různých důvodů nemohly vycházet, využíval Foglar ke stejným účelům rozhlasový pořad Klub zvídavých dětí (1941–1943) nebo komiksy Svorní gambusíni a Kulišáci.

Členy klubu Rychlé šípy byli Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Rychlonožka a Červenáček; jejich klubovním psem byl Bublina a po něm Kuliferda. Jméno Mirka Dušína se stalo synonymem bezchybného kladného hrdiny. Antagonistou RŠ byla v prvopočátku banda zvaná Černí jezdci. Její členové se však posléze stali registrovaným klubem Mladého hlasatele, polepšili se a zmizeli ze scény (částečně na naléhání druhorepublikové policie). Po krátké pauze, kdy Rychlé šípy neměly v seriálu soustavný protiklad, vznikla vůči nim opozice v podobě Bratrstva Kočičí pracky: Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš.

Záměrem spisovatele Jaroslava Foglara bylo vytvořit vzdělávací, poučný, ale přitom vtipný a poutavý obrázkový seriál, který by zvedl náklad časopisu Mladý hlasatel a zároveň by mu usnadnil vzdělávání čtenářských klubů. Jejich počet totiž narůstal a podrobná korespondenční agenda byla neúnosná. Seriál začal vycházet na konci roku 1938 a rychle si získal popularitu. Přitom původně se s větším počtem dílů nepočítalo. Seriál se navíc původně jmenoval Černí jezdci (resp. jednotlivé díly byly nazvané po nich).

Jaroslav Foglar po celý život odmítal prozradit, zda Rychlé šípy ve skutečnosti existovaly, či nikoli. Uměle také podobné otázky přiživoval, aby zájem o své dílo udržel stále živý. Několikrát se o původu Rychlých šípů dopustil mystifikací hraničících se lží. Přesto však postupně vědomě či nevědomě odhalil několik indicií o původu svého legendárního klubu. Bezděčně například prozradil, že Rychlé šípy žily v Praze. Jak vše přehledně zdokumentoval Miloš Dvorský ve své knize Mýtus zvaný Stínadla, těžiště Foglarovy inspirace bylo v jeho vlastním dětství. Částečně se inspiroval také příhodami ve svém oddíle, dílem běžnými novinovými články. Stěžejní však byla Foglarova jedinečná fabulace.

Klub Rychlých šípů nikdy nebyl začleněn do žádné formální organizace mládeže. Mylně je tedy někdy tato pětice považována za skauty, jimiž nikdy nebyli a nejsou. Na rozdíl od jiných bývalých sokolských a junáckých oddílů se nestali ani součástí protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže. Po válce se téměř stali členy Československého svazu mládeže, i toho však nakonec byli uchráněni. Nikdy ani nebyli členy pionýrské organizace, byť jejich tvůrce přes jisté výhrady byl ochoten s Pionýrem spolupracovat.

Komiksové příběhy Rychlých šípů mají silně výchovný charakter, mnohé díly končí pregnantně vyjádřenou radou nebo poučením (např. „nikdy nepijte na ovoce“, „nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík“). Nabádají k řádnému chování, pomáhání slabým a nemohoucím či vystupování proti bezpráví, dále vedou k zdravému životnímu stylu (sportování, nekouření) a ke klubové činnosti po jejich vzoru. Patrná je i výchova k úctě a důvěře k zákonům a ke státním autoritám (policie, úřady). Rychlé šípy často varují své okolí před nebezpečným chováním, nejsou vyslyšeny a příběh pak končí tragicky, těžkým zraněním nebo i smrtí. Výjimečně se něco přihodí i jim samotným, např. Mirek je zraněn, když se snaží zabránit neznámému chlapci v rozbíjení dynamitové patrony, která vybuchne a chlapce zabije.

Druhou skupinou jsou příběhy čistě komické, v nichž se Rychlým šípům (všem nebo někomu z nich) dějí zábavné trampoty. Na rozdíl od vážněji míněných dobrodružství, při nichž Rychlé šípy často soupeří s jinou skupinou a vesměs vítězí, humorně laděné historky mohou skončit i jejich neúspěchem (např. jízda na pětikole, lovení pašíka na dvoře, tříkrálová návštěva cukrárny). Zvláštní prostor v komiksech dostává Rychlonožka – několik dílů tvoří jeho bizarní noční sny nebo jsou zobrazeny jeho rodinné patálie.

Knižní příhody Rychlých šípů (stínadelská trilogie) jsou více zaměřeny na dobrodružné zápletky; výchovné aspekty a humor se objevuje jen málo.

Ačkoli jsou Rychlé šípy a zvláště jejich vedoucí Mirek Dušín všeobecně prezentováni jako prototypy dokonalé ušlechtilosti, při pečlivém čtení jejich příběhů lze narazit na ojedinělé situace, kdy se Mirek nebo jiní chlapci z klubu zachovají nečestně nebo přestoupí zákon.

Kresby a příběhy Rychlých šípů se opakovaně dostaly do kontroverzních situací ovlivněných dobovou politikou. Po vzniku protektorátu se z Mirka Dušína a dalších postav seriálu stali v Mladém hlasateli průvodci lekcemi německého jazyka. Po válce, když seriálu hrozil zánik v důsledku nastupující komunistické ideologie, pokusil se ho Foglar (neúspěšně) zachránit tím, že členy klubu vyslal na stavbu mládeže.

Rychlé šípy původně vycházely jako komiks od roku 1938 do roku 1989, s vynucenými přestávkami v období nacismu a komunismu. Autorem námětu a scénáře byl vždy Jaroslav Foglar, kreslířem prvního období (do roku 1948) byl Jan Fischer a druhého období (od konce 60. let) Marko Čermák. Některé díly v roce 1941 nakreslili Bohumír Čermák a Václav Junek.

První série vycházela v časopisech Mladý Hlasatel a Vpřed, na přelomu 60. a 70. let i v různých sešitových vydáních. Souborné knižní vydání seriálu vyšlo roku 1998 v nakladatelství Olympia.

Rychlé šípy jsou hlavními postavami knižní trilogie Dobrodružství v temných uličkách: Záhada hlavolamu (1941), Stínadla se bouří (1947) a Tajemství Velkého Vonta (1986 české vydání v Německu, v ČR až 1990). Záhada hlavolamu byla zfilmována v roce 1993 (režie: Petr Kotek) a stala se také námětem TV seriálu z roku 1969 (režie Hynek Bočan). Známými rekvizitami z ní jsou záhadný hlavolam ježek v kleci, Tleskačovo létající kolo, tajemný Em, temné uličky Stínadel a bezeslovná píseň Vontů. Knihy Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří i Tajemství Velkého Vonta vyšly později jako obrázkový komiks.

Ve společné krabici vyšly dvě hry na motivy Rychlých šípů: Rychlé šípy – Záhada hlavolamu a Lov Bobříka síly.

Samostatný obrázkový seriál (komiks) Rychlé šípy má celkem 317 stran, které vycházely takto:

Kromě výše uvedených vyšlo několik pokračování po roce 1989 např. v TJ Aster/Hucul klub Praha, v Blok Brno, v časopisech Zvonky (Brno) a Magazínu Kometa (Praha). 

Ještě za Foglarova života a tím více po jeho smrti se našli jiní autoři, kteří v příbězích slavného klubu pokračovali. Některé si i získaly jistou popularitu, Foglar k nim ale souhlas nikdy nedal.

Vedle toho, že někteří autoři se více či méně zdařile snažili navázat na trilogii Foglarových příběhů ze Stínadel, samostatnou kapitolou jsou díla inspirující se kreslenými příběhy Rychlých šípů. Díky jejich všeobecné známosti existuje těchto výtvorů široká škála, od seriózně míněných pokračování držících se Foglarova stylu, přes více či méně uctivé parodie, až po vyslovené blasfemie plné vulgárních témat a výrazů. Tato parodická díla vznikají často pouhou změnou dialogů v ponechané původní kresbě, zatímco serióznější pokračování jsou tvořena zcela nově včetně kresby. Foglar, který byl obecně na svá autorská práva velice háklivý, se vesměs stavěl rozpačitě i k uctivým epigonům, o jakémkoli znevažování nemluvě.




#Article 102: Newton (290 words)


Newton [ňútn] je jednotka síly v soustavě SI se značkou N. Jedná se o odvozenou jednotku založenou na základních jednotkách kilogram (kg), metr (m) a sekunda (s). Rozměr v základních jednotkách soustavy SI je kg.m.s−2.
Jednotka je pojmenována po významném fyzikovi Isaacu Newtonovi.

Newton je definován následovně: Síla 1 newton je taková síla, která udělí volnému hmotnému bodu o hmotnosti 1 kg zrychlení 1 m·s −2. 
To zjednodušeně řečeno znamená, že za jednu sekundu působení takové síly hmotný bod změní (zvýší či sníží) svoji rychlost o jeden metr za sekundu.

Jelikož je newton jednotkou síly, je rovněž jednotkou tíhy (v minulosti váha), tj. síly, kterou je jedno těleso přitahováno ke druhému, typicky Zemi (je dána nejen působením gravitace, ale je ovlivněna také případnou odstředivou silou). Hmota 1 kg poblíž zemského povrchu má tíhu zhruba 9,81 N (±1 % zejména v závislosti na zeměpisné šířce). 
Těleso o hmotnosti 102 kilogramů je tedy Zemi přitahováno silou přibližně jednoho kilonewtonu.

Od newtonu jsou odvozeny další jednotky: Joule jako jednotka práce nebo energie (1  joule je definován jako práce, kterou koná síla 1 N působící po dráze 1 m ve směru pohybu). 
Z praktických důvodů (viz níž) se však v energetice častěji používá watthodina (resp. kilowatthodina a její násobky).
 
Watt jako jednotka výkonu; (1 watt je výkon, při němž se vykoná práce 1 joulu za 1 sekundu). 

Z wattu se pak (z čistě praktických důvodů, z fyzikálního hlediska ne úplně šťastně) odvozuje další jednotka pro energii watthodina (resp. častěji kilowatthodina); je definována jako výkon jednoho wattu, který trvá jednu hodinu. Používá se především v energetice. 

Pascal je jednotka tlaku (1 Pa je definován jako síla 1 N působící na plochu 1 m²); je ale taky jednotkou pevnosti v tahu 1 N/mm² = 1 MPa.




#Article 103: Síla (469 words)


Síla je vektorová fyzikální veličina, která vyjadřuje míru působení těles nebo polí.

Síla se projevuje statickými účinky – je příčinou deformace těles – a dynamickými účinky – je příčinou změny pohybového stavu tělesa (hmotného bodu), např. uvedení tělesa z klidu do pohybu nebo naopak, či změny velikosti nebo směru rychlosti tělesa. Taková změna je (v inerciální soustavě) vždy podmíněna působením jiných těles, ať už přímým dotykem (nárazem, třením, tažením, tlačením) nebo prostřednictvím silového pole. Toto působení je v Newtonově mechanice spojováno s existencí síly působící mezi oběma interagujícími tělesy.

Síla není příčinou pohybu (jako příčina pohybu byla síla chápána v aristotelské filosofii přírody).

Pojem síly je zobecněn rozšířením o tzv. zdánlivé síly, které mají původ nikoli ve vzájemném působení těles, ale ve zrychleném pohybu vztažné soustavy.

Pojem síly je základním pojmem pro vektorovou formulaci mechaniky a elektrodynamiky. Analytická mechanika, teorie relativity ani kvantová teorie již z tohoto pojmu nevycházejí, avšak na základě analogie či principu korespondence umožňují sílu nebo její zobecnění vyjádřit.

Síla je vektorovou veličinou. Síla působící na hmotný bod je vázaným vektorem, tj. působiště síly je v tomto bodě.

Síla se měří siloměrem.

Pojem síly vychází z denní zkušenosti člověka. Pohybový stav nějakého tělesa můžeme měnit např. tak, že jej vlastním dotykem urychlíme, zastavíme nebo odchýlíme z původního směru pohybu. Podobně to lze udělat „na dálku“ silovým polem, např. elektrickým polem u nabitého tělesa. Těleso (včetně tekutého) také můžeme stlačit nebo roztáhnout (tedy deformovat). Intuitivně chápeme, že tyto účinky mají obdobnou příčinu, kterou lze charakterizovat pojmem síla. Protože ji lze kvantifikovat, jedná se o fyzikální veličinu.

Podle toho, jakým způsobem síla působí, rozlišujeme různé síly, např. elastické, elektromagnetické, kapilární, třecí síla atd. Jedna z nejběžnějších sil, s níž se setkáváme neustále (aniž si to obvykle uvědomujeme), je gravitační síla Země, kterou jsme přitahováni k naší planetě.

Síla se obvykle značí písmenem F (z anglického force).

V soustavě SI má hlavní jednotku newton se značkou N, přičemž rozměr síly je kg.m.s−2.

V dříve rozšířené technické soustavě jednotek byl jednotkou síly kilopond (kp), který byl dokonce základní jednotkou této soustavy. Převodní vztah je 1 kp = 9,806 65 N. Imperiální jednotkou síly je libra síly (lbf), pro kterou platí převod 1 lbf = 4,448 22 N.

Méně obvyklou jednotkou je dekanewton (daN); pro ni platí převodní vztah 1 daN = 10 N, což přibližně odpovídá 1 kp. V praxi se lze s dekanewtonem setkat při stanovení přítlaku elektrod odporového svařování.

V dekanewtonech se uvádí rázová síla, která vzniká v laně při pádu tělesa, a její nejvyšší hodnoty jsou dosaženy právě v okamžiku zastavení pádu. Schopnost pohlcovat energii pádu a snižovat tak velikost rázové síly v laně závisí na jeho vlastnostech, zejména pružnosti. Jako normová charakteristika se udává rázová síla pro kvalitativní ohodnocení např. horolezeckých lan.

Pojem síly je zaveden pomocí Newtonových pohybových zákonů (NZ), platných pro inerciální vztažnou soustavu.




#Article 104: Pascal (jednotka) (126 words)


Pascal (značka Pa) je jednotka tlaku. Udává, jak velká síla (v newtonech) působí na jednotkovou plochu (1 m²), tzn. je ekvivalentní N/m² nebo také kg·m-1·s-2.

Jednotka byla pojmenována po francouzském matematikovi a fyzikovi Blaise Pascalovi (1623–1662).

Hektopascal (hPa) je jednotka, ve které se v meteorologii měří tlak vzduchu. 

V minulosti se užívala též jednotka pièze, která odpovídala 1 kPa.

Megapascal (MPa) odpovídá síle jednoho newtonu působící na plochu jednoho čtverečního milimetru (1 N/mm² = 1 MPa). Proto je běžný ve strojírenství, kde je milimetr běžně používanou jednotkou délky (v zemích používajících soustavu SI). Megapascal je ve strojírenství používán nejen jako jednotka tlaku (např. stlačeného plynu apod.), ale též jako jednotka napětí pro kontinuum vystavené působení vnější síly.

Vzorec pro výpočet 1 pascalu:

udává se v jednotkách:




#Article 105: Tlak (775 words)


Tlak je fyzikální veličina, obvykle označovaná symbolem p nebo P (z latinského pressura), vyjadřující poměr velikosti síly F, působící kolmo na rovinnou plochu a rovnoměrně spojitě rozloženou po této ploše, a obsahu této plochy S, tedy

Pokud není tato síla F rozložena na dané ploše rovnoměrně, pak veličinu p, danou předchozím vzorcem, nazýváme střední tlak. Místním tlakem, tj. tlakem působícím v nějakém bodě uvažované plochy rozumíme diferenciální podíl

Pokud vnější síla působí pouze kolmo (neexistuje žádná tečná složka), je tlak označován jako prostý (čistý).
Zobecněnou definici tlaku (pro síly působící libovolným směrem na obecně nerovinnou plochu) můžeme ve vektorovém tvaru zapsat rovnicí

kde  je složka vektoru síly a kolmá k elementu plochy  na který působí, přičemž směr vektoru popisujícího element  má směr normály k této plošce. V případech, že existuje reálná tečná složka síly, se však pojem tlaku zpravidla nahrazuje obecnější tenzorovou veličinou mechanické napětí.

Ve stlačitelných látkách způsobuje tlak deformaci. Při působení tlakové síly na pevné těleso se rozlišuje tah a tlak. Tahová síla způsobuje roztahování tělesa, tlaková jeho stlačování. Tahové a tlakové síly se odlišují pouze směrem působení, přičemž se předpokládá, že způsobené deformace jsou obdobné, avšak s opačnými znaménky.

Pokud je tlak v nějaké uzavřené nádobě větší než tlak v jejím okolí, je v nádobě přetlak. Pokud naopak je v ní tlak nižší, je v nádobě podtlak. Přetlaku a podtlaku lze dosáhnout přesunem části hmoty do nebo z uzavřené nádoby, změnou její vnitřní velikosti nebo teploty jejího obsahu. Pro přesun části obsahu se používají pumpy. Sací pumpa pro odčerpání plynů z uzavřené nádoby se nazývá vývěva.

Tlak se v průběhu let vyjadřoval velkým počtem jednotek. V současnosti je platná jednotka odvozená z jednotek SI, jeden pascal. Pascal je tlak, který vyvolává síla jednoho newtonu rovnoměrně rozložená na rovinné ploše s obsahem jednoho čtverečního metru, kolmé ke směru síly. Pro praktické použití v technické praxi je jednotka 1 Pa velmi malá, proto používáme jednotky násobné kPa, MPa.

Tlak v plynech je vyvoláván tepelným pohybem částic plynu (atomů nebo molekul); nárazy těchto částic na stěny nádoby se projevují tlakem na ně působícím. Podobně tomu je i v kapalinách. Tlak působí i v pevných tělesech, kde se přenáší interakcí mezi částicemi pevně vázanými v krystalové nebo pseudokrystalové struktuře látky.

Podle třetího pohybového zákona působí kapalina proti působící síle stejně velkou reakcí. Kapalina tedy působí tlakovou silou kolmou k ploše, na niž síla působí. Tato síla má velikost

Působení tlakové síly lze demonstrovat na principu hydraulického lisu.

Tlaková síla působí vždy kolmo na plochu. Na vodorovné dno působí svislá tlaková síla, na svislé stěny působí vodorovná tlaková síla, na šikmé stěny působí tlaková síla kolmá k této stěně.

Působení tlaku vyvolává v pevných tělesech deformace, přičemž vzájemnou souvislost mezi působícím tlakem a vzniklou deformací zkoumá pružnost. Při působení malého tlaku platí Hookův zákon. Čím je síla větší, tím větší je i tlak. Čím větší plocha, tím menší tlak (při stejné síle).

Parciální tlak plynu ve směsi je tlak, který by tento plyn vykazoval, pokud by byl v celém objemu sám. Molární podíl jednotlivé složky ve směsi plynů (vychází ze stavové rovnice ideálního plynu) může být vyjádřen takto:

kde pi je parciální tlak, R je univerzální plynová konstanta (8,314 J/K.mol), xi je molární zlomek.

Rozměr této veličiny v soustavě SI i soustavě CGS je

Hlavní jednotkou tlaku v soustavě SI je pascal (Pa). Je to tlak, který vyvolává síla 1 newtonu (1 N), rovnoměrně a spojitě rozložená a působící kolmo na plochu o obsahu 1 čtverečního metru (1 m2). V technické praxi se používají zejména násobky kilopascal (kPa, tj 103 Pa) a megapascal (MPa, tj. 106 Pa), v oboru hlubinné geologie a geofyziky i gigapascal (GPa, tj. 109 Pa). V meteorologii je obvyklé uvádět tlak vzduchu v jednotkách hektopascal (hPa, tj. 100 Pa), protože normální tlak atmosféry je blízký tisícinásobku této jednotky (přesně 1013,25 hPa). Ve vakuové technice se používají menší jednotka jako milipascal (mPa, tj. 10−3 Pa) a mikropascal (μPa, tj. 10−6 Pa).

V technické praxi se dříve používaly i jiné jednotky, zejména bar (bar) a technická atmosféra (at) rovná kilopondu na čtverečný centimetr (kp/cm2). Naproti tomu ve fyzice a termodynamice se užívala tzv. fyzikální atmosféra (atm), odvozená od normálního tlaku atmosféry. V meteorologii bylo v minulosti obvyklé používání jednotky torr (Torr), původně nazývané milimetr sloupce rtuti (mmHg). V anglosaské oblasti se běžně můžeme setkat s jednotkou libra síly na čtverečný palec (psi).

V připojené tabulce jsou převodní vztahy mezi nejběžnějšími jednotkami tlaku.

Poznámka: Symboly, uvedené před převodními koeficienty znamenají: ≡ koeficient je takto definován a je tedy absolutně přesný; = koeficient je odvozen z definice fyzikální konstanty (zde hodnoty normálního atmosférického tlaku); ≈ koeficient je odvozen výpočtem a je zaokrouhlený.

Tlak se měří manometrem (tlakoměrem).




#Article 106: Věda (2625 words)


Věda jako celek je systematický způsob racionálního a empirického poznávání skutečnosti, zaměřený na spolehlivost výsledků a často i na možnosti predikce a aplikace (aplikované vědy). Předmětem vědeckého poznání, jsou objekty a procesy reálného světa. Základní dělení reálného světa pro účely poznání, je na živý a neživý. Tak předmětem zkoumání jsou např. procesy ve vesmíru, vlastnosti a vztahy mikročástic hmoty, procesy myšlení nebo procesy a vztahy v lidské společnosti. Do vědy zahrnujeme i abstraktní exaktní svět vytvořený lidským intelektem: matematika, formální logiky, geometrie, a další. Vztah obou těchto světů je ten, že za jistých podmínek (viz dále Věda exaktní a neexaktní) může být reálný svět modelován exaktním světem, jinými slovy věda matematizována.

Vědou se často rozumějí i jednotlivé vědní obory, obvykle charakterizované svou metodou a předmětem (oblastí zkoumání). Výsledky věd mohou sloužit i k různým aplikacím, například technickým, společenským, ekonomickým, pedagogickým nebo válečným.
 

Slovo věda převzali obrozenci z polštiny a souvisí se slovesem věděti, které má ve všech slovanských jazycích i řadu odvozenin. V češtině například vědomí, dověděti se, vědma atd. Staročeský présens je vědě a později věm. Podle prof. Machka je nejstarší tvar *voidém, který souvisí s veid a viděti.

Věda je propracované a obecné empirické a rozumové poznávání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.

Věda je systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětem může přitom být každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrumentálních, pomocných prostředků.

Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti.

V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž vzniká stále bohatší a přesnější odraz objektivní reality ve vědomí. Věda také znamená stále hlubší chápání a pronikání od povrchových jevů k jejich příčinám, což umožňuje stále rozsáhlejší využívání a ovládání přírodních i společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Její výsledky jsou i nenahraditelnou kulturní hodnotou.

V evropském novověku se věda rozdělila na jednotlivé vědy, když se už v pozdním starověku začala oddělovat od filosofie, podobně jako se řecká filosofie kdysi oddělila od mytologie a náboženství. Na rozdíl od umění, jež si osvojuje pouze určité aspekty reality, spjaté s životem člověka obraznou formou s emocionálním zaměřením, činí věda předmětem své poznávací výzkumné činnosti veškerou skutečnost a své poznatky formuluje v logické podobě pojmů, hypotéz, teorií a zákonů, při čemž se snaží řídit požadavkem objektivity čili nestranného zkoumání podle věci samé (Platón). Zahrnuje axiomatické vědy (matematika, logika, právo), převážně empirické nauky o hmotě, vesmíru a přírodě a vědy o společnosti, včetně její minulosti a kultury.

Někteří autoři zahrnují do vědy také filozofii jako racionální, soustavnou a kritickou reflexi vědomí a poznávání (epistemologie), kdežto jiní ji z historických i metodologických důvodů od speciálních věd odlišují. Vědy charakterizují teorie a hypotézy, metody, metodologie a techniky. V oblasti empirických věd se rozlišuje výzkum základní a aplikovaný, jímž se zabývají diferencované skupiny věd technických, zemědělských i lékařských. Z půdy filozofie jako svého základu se speciální vědy historicky vyvinuly a zůstávají s ní v té, či jiné podobě spojeny.,

V samých počátcích filosofie jako racionálního a soustavného poznávání ustavili Platón a Aristotelés dvě silné tradice, které západní vědu trvale ovlivňují. Platón vychází z pythagorejské tradice a rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii, které umožňují bezpečné a trvalé poznání neměnných, protože nehmotných skutečností (ve starověku se hvězdy nepovažovaly za hmotné). Pod vlivem Sókratovým se ale obrací ke zkoumání člověka a společnosti.

Aristotelés odmítl platónskou koncepci jednotné nejvyšší vědy, ze které by plynuly základy jednotlivých věd. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou oblast zkušenosti jinak, „podle ní samé“, a to především pozorováním, a podle toho ustavovat různé vědy. Vědy, které zkoumají přírodu, je třeba systematicky uspořádat, ale nemá smysl hledat jednotný (např. geometrický) princip, z něhož by vycházely. Jejich společným základem nicméně zůstává jednak metafyzika jako nauka o bytí a jsoucnech včetně základních kategorií, jednak logika, která zkoumá zásady správného myšlení, usuzování a argumentace.

Na Aristotela ve 13. století navázal Tomáš Akvinský, který se pokusil jeho metafyziku spojit s křesťanským učením o Bohu jako stvořiteli a zákonodárci světa. V téže době začíná racionální zkoumání přírodních jevů, například geometrické optiky (Roger Bacon), a to na spíše platónském základě. Nominalisté 14. století podobně zkoumají např. pohyb a tíži a snaží se je matematicky vyjádřit. Tento směr významně obohatil Mikuláš Kusánský, který k tomu navrhl použít běžný praktický a empirický postup vážení a měření.

Renesanční věda je převážně racionalistická a platónská, protože skutečnost lze podle ní pochopit jen na základě matematiky, přesných poměrů a geometrických tvarů (Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Johannes Kepler aj.) René Descartes a Francis Bacon nahlédli možnosti aplikované vědy jako prostředku k ovládnutí světa a jeho sil. Přesto se současně rozvíjí i vědecké pozorování a experiment (Tycho de Brahe, William Harvey, Evangelista Torricelli, Christiaan Huygens aj.), což vede k novým aplikacím vědy.

Platónskou vědu v 18. století reprezentuje např. Gottfried Wilhelm Leibniz nebo Isaac Newton, kdežto z aristotelské inspirace vychází popisná přírodověda (Karl von Linné) nebo archeologie. Osvícenství žije v naději na definitivní poznání zákonitostí světa (encyklopedisté) a racionální uspořádání lidských záležitostí na tomto základě a Giambattista Vico předkládá myšlenku společenského vývoje. Pojetí vědy významně ovlivnil Immanuel Kant, který odmítl celou metafyziku, protože přesahuje možnosti čistého rozumu a nedovede rozřešit ani jeho základní aporie. Věda se má nadále zabývat přírodou jako „říší nutnosti“, která se řídí přesnými zákony, kdežto filosofie k tomu má přispívat zkoumáním možností a mezí rozumového poznání (epistemologie).

V 19. století se věda stává základem vzdělávání a definitivně se dělí na jednotlivé vědy (Auguste Comte). Neobyčejný rozvoj empirických věd nachází praktické uplatnění v technice a v hospodářství (aplikované vědy) a ve fyzice se objevují stochastické metody (termodynamika). Řada věd tak opouští představu přísně deterministické, zákonité skutečnosti a jak se oblast vědeckého zkoumání rozšiřuje na živou přírodu, objevuje se myšlenka evoluce (Charles Darwin). Technické aplikace vědy vedou k velkým úspěchům a vrcholí vynálezem atomové bomby. Současně se ve vědě vynořuje nová myšlenka uspořádání a informace, která se vzápětí technicky realizuje. Od poloviny 20. století se do čela věd dostávají vědy o živé přírodě a současně se komplex hospodářství, vědy a techniky stává terčem environmentalistické i společenské kritiky. Postmoderní proud se snaží rehabilitovat předvědecké a neracionální postupy poznávání i např. léčení.

Od poloviny 20. století se dějiny vědy staly samostatným akademickým oborem s vlastní metodologií. Pro studium dějin novověké vědy navrhl T. S. Kuhn novou teorii, podle níž se střídají období kumulace poznatků a vědecké revoluce, kdy se zásadně mění paradigma vědy.

Věda stojí na dvou pilířích, na poznání reálného světa a na záznamu poznaného, a tak možnosti archivace a sdělování poznaného. Reálný svět je nedozírně rozsáhlý a hluboký, avšak získané poznatky (kognitivní model dané části reálného světa) mohou obsahovat pouze konečné množství informace. Musí tedy existovat filtr poznání, provádějící selekci a tak redukci množství informace.

Příroda obdařila člověka filtrem poznání, jímž je vágnost (neurčitost, mlhavost, rozmazanost). Veškeré informace (znalosti) získané přirozeným lidským poznáním nemohou být tedy jiné než vágní. O vágních znalostech nelze vypovídat jinak než vágně. Vágnost vnesená do znalostí přirozeným filtrem poznání je vnitropsychická, říkáme jí vnitřní vágnost, a pro druhého člověka je utajená, může jí jen odhadovat. Jistou část svých znalostí je člověk schopen sdělovat, a vágnost uchopitelnou (vnějším) sdělovacím jazykem nazýváme vágnost vnější. Vágnost ve sdělení má, mimo jiné, funkci, kterou je vyladění - optimalizace přesnosti sdělení – nejmenší ztráta informace. Optimalizace přesnosti sdělení adekvátní vágností říká: Sdělení má mít stejnou vágnost, jakou má informace získaná poznáním. . Vysvětlení: Vnáší-li sdělující do sdělení větší vágnost, než odpovídá jeho poznání (zdroji informace), šidí příjemce o informaci. Na druhou stranu, zmenšuje-li vágnost sdělení oproti vágnosti svého poznání, „vymýšlí si“ a znehodnocuje předávanou informaci. Použitý jazyk je tedy, co se vágnosti týče, svázán s poznáním, jinak řečeno, poznání vyžaduje pro sdělení (zápis) poznaného adekvátní jazyk. Potřebná vágnost přirozeného jazyka je především ve vágní (a též emocionální a subjektivní) interpretaci (tj. přiřazení významu) jeho jazykových konstrukcí – výrazů (slov, vět), které říkáme konotace.

Nejrůznější vědecké postupy mají za cíl zkvalitňovat důvěryhodnost a přesnost získaných vědeckých poznatků. Pro jejich záznam je však třeba budovat přesnější jazyk, s menší (vnitřní) vágností sdělení, než je běžné v denním životě,. Slouží k tomu účelově (oborově) budovaná názvosloví umožňující přesněji popsat zkoumanou realitu a získané znalosti o ní. Lidé vzdělaní v příslušném oboru znají názvoslovné pojmy s malou vnitřní vágností, tedy dost přesně vědí, co jednotlivé pojmy znamenají. Základní pojmy jsou tvořeny na základě konsensu, odvozené z nich pak definicí. Malá vnitřní vágnost (každý v oboru vzdělaný člověk dobře chápe významy pojmů, tedy konotace se blíží exaktní interpretaci - viz Sémantický diferenciál) takto budovaného odborného jazyka poskytuje přesnější sdělování, dohady o významu slov a vět téměř odpadají. Je to ale stále ještě věda založená na přirozeném lidském poznání a na přirozeném jazyce, i když zpřesněném (odborném).

Z výše uvedené optimalizace přesnosti sdělení plyne, že požadujeme-li odbourat vnitřní vágnost ve sdělení zcela (anulovat ji), pak ovšem musí být nejprve zcela odbourána v poznání (zdroji informace). Znamená to, že se musíme vyhnout vzniku vnitřní vágnosti, tedy zvolit jiný filtr poznání, než je vágnost. Tím přecházíme z přirozeného lidského světa, do světa umělého. Říkáme mu svět exaktní, a vysvětlíme proč. U přirozeného jazyka nelze zcela odstranit (anulovat) vnitřní vágnost, lze však vybudovat umělé formální jazyky (matematika, formální logiky, programovací jazyky), které mají vnitřní vágnost konotace nulovou (tak mají exaktní interpretaci) a jinou mít z principu nemohou. Tato vlastnost (exaktní interpretace) je však vykoupena restrikcí (zúžením ve srovnání s přirozeným jazykem) aplikovatelnosti (vyjadřovací síly viz Reprezentace znalostí) formálního jazyka, a to pouze na entity exaktního světa, jen o těch může vypovídat, reprezentovat je. A nyní slíbené vysvětlení. Jazyky s nulovou vnitřní vágností konotace, tedy významu svých jazykových konstrukcí, mají tu vlastnost, že veškeré tyto konstrukce jsou každým patřičně vzdělaným člověkem, chápány s naprosto přesným, tedy exaktním významem. To je důvod, proč jsou součástí exaktního světa. Máme tedy jazyk, který je schopen zapisovat (reprezentovat) znalosti s nulovou vnitřní vágností. Ty však nejdříve musí být získány odpovídajícím poznáním, poskytujícím znalosti rovněž s nulovou vnitřní vágností, tedy rovněž z exaktního světa, neboť jedině tak je formální jazyk schopen je reprezentovat (popisovat). A již je zřejmé, že jsme na cestě zrodu vědecké metody tvořící vědu náležející do exaktního světa, tedy rodí se exaktní věda. Ještě je třeba vysvětlit, jak uskutečnit exaktní poznání, tedy poznání, kdy znalosti získané z reálného světa jsou součástí exaktního světa. Zázračný most mezi reálným a exaktním světem, který to umožňuje, se jmenuje veličina (např. intenzita elektrického pole, rychlost, koncentrace kyseliny dusičné, atp.). Je společná oběma zmíněným světům, neboť v exaktním světě je exaktně vytyčena (každý vědoucí člověk bez nejmenších pochyb ví, co znamená, tedy jaký má význam), a v reálném světě je elementární měřitelnou sondou do něho, a tak jeho elementárním měřitelným zástupcem. Je elementárním stavebním kamenem exaktní vědy. A jak je to s tím umělým filtrem, který umožňuje vyhnout se vnitřní vágnosti? Pro každý problém reálného světa, který má být uchopen exaktní vědou, je třeba zvolit skupinu vhodných veličin, nalézt přírodní zákonitosti, které v reálném světě mezi nimi platí, a ty popsat matematickým jazykem. Dostáváme tak matematický znalostní (kognitivní) model dané části reálného světa. Skupina vybraných veličin tvoří diskrétní Newtonův filtr (síto), kterým se na danou část reálného světa díváme. Tak je v exaktní vědě daná část reálného světa zastoupena skupinou vhodně zvolených veličin a matematicky (programovacím jazykem) popsanými vztahy mezi nimi (přesněji mezi jejich jmény – symboly je označujícími). I exaktní věda musí mít nástroj, kterým může popsat neurčitost získaných výsledků - znalostí, ať už z nutnosti, či z potřeby opustit přílišnou přesnost. Jelikož vnitřní vágnost to být nemůže (nesmí), může použít pouze jazykově uchopitelnou nejistotu (vnější vágnost), a pro ten účel je k dispozici popis fuzzy nebo stochastickými hodnotami veličin, a fuzzy či stochastickými vztahy mezi veličinami.

Rozdíl mezi neexaktními vědami (říkáme jim popisné) a exaktními, je tedy ten, že prvé užívají přirozené lidské poznání (s filtrem vágnosti) a zpřesněný přirozený jazyk, a exaktní vědy používají poznání založené na použití veličin, a umělý formální jazyk. Umělý formální jazyk přináší exaktní vědě ještě navíc silný nástroj, kterým je formální odvozování (inference) známé z matematiky, viz výklad a Příklad inference ve formálním systému na Exaktní věda. Exaktní věda poskytuje nejdůvěryhodnější znalosti. Jistě je možno nastolit otázku, zda veškerá věda může být přetvořena na exaktní vědu. Odpověď je nemůže. Podmínkou pro ustavení exaktní vědy je nalezení vhodných veličin, a to lze jen pro nepatrnou část reálného světa a pro specifické pohledy na něj. Druhou podmínkou je exaktní interpretace pro jakýkoli umělý formální jazyk, což je velice omezující podmínka. Jinak řečeno, filtr vágnosti umožňuje vágně znát mnohé, diskrétní filtr umožňuje exaktně znát nemnohé. To z reálného světa, co umíme poznat exaktní vědou, tedy zavést veličiny a rozpoznané přírodní zákonitosti mezi nimi zapsat umělým formálním jazykem (matematika, formální logiky, programovací jazyky), a tak převést do exaktního světa, jsme schopni modelovat na počítači. Jinými slovy, počítačem lze modelovat pouze exaktní svět, a tomu je třeba porozumět, pokud uvažujeme, co lze s jeho pomocí modelovat, a co nikoli. Týká se to zejména úvah a výhledů v oboru umělé inteligence.

Výše ukázané nástroje vědy exaktní a neexaktní jsou obecné principy a různé vědní obory je používají v kombinaci oba. Mají tak své části exaktní a neexaktní. Ryze exaktní vědy, jako teoretická fyzika či matematika, používají přirozený jazyk v úloze metajazyka, viz jazyk (lingvistika).

Od počátku 19. století se věda dělí na jednotlivé vědní obory. Ty se podle A. Comta navzájem liší předmětem nebo metodou.

Podle jejich účelu a stupně obecnosti se vědní obory dělí na teoretické čili čisté a aplikované. Novokantovci dělili vědní obory na nomotetické (formulující obecné zákonitosti; např. fyzika, chemie) a idiografické (popisné; např. botanika, historie).
Filosofie se chápe buď jako metodicko-kritický základ věd (epistemologie), nebo jako integrace výsledků speciálních věd (teorie vědy), případně se za vědu vůbec nepokládá (Martin Heidegger). Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem (viz Filosofie vědy)

Předmětem studia různých vědních oborů mohou být např.:

Každý vědní obor si pro výzkum předmětné oblasti vytváří své metody nebo je přejímá z jiných věd. K metodice věd zásadně patří:

Pokud jsou výsledky, případně metody jedné vědy aplikovány druhou vědou, označujeme je jako pomocné vědy. Základními metodami věd je vědecké pozorování, analýza, syntéza, logická indukce, dedukce, deskripce a komparace.

Po rozdělení vědy do jednotlivých věd počátkem 19. století vznikla potřeba tyto vědy uspořádat a uvést do vzájemných vztahů. Této otázce se věnovala řada filosofů (mezi nimi také Bernard Bolzano), prakticky se prosadil systém, který navrhl A. Comte a upravil jeho žák Victor Cousin. Tento systém pak určil jak členění školního vzdělávání do předmětů, tak členění vysokých škol a fakult i vědeckých akademií. S dalším rozvojem věd byl pak neustále upravován a rozšiřován a v současnosti nemá příliš velký praktický význam. Vzdělávací a vědecké instituce používají jednodušší členění, například Akademie věd České republiky:

Nebo Grantová agentura České republiky:

Toto hodnocení má však i četné kritiky, kteří poukazují na jeho mechaničnost, která vědce nutí co nejvíce publikovat podle hesla „publikuj, nebo zhyň“ (publish or perish), a na to, že klesá kvalita článků i kritičnost mezi vědci.
Přes všechnu snahu o objektivnost existují ve financování vědy „kliky“.
Ve velkém množství výstupů mohou zůstat často po desetiletí zapadlé („spící“) výsledky výzkumu.
Poctivá věda je pak finančně omezována a neupřímný přístup (např. zveličované důvody k udělení grantu) pak může tvořit cargo kult ve vědách, jak to popisuje Richard Feynman.

Walter Bryce Gallie uvádí pojem vědy jako typický příklad podstatně zpochybněného pojmu (essentially contested concept).

Věda a svobodný vědecký výzkum spočívající v hledání pravdy se podle psychologa Petra Bakaláře v některých dobách a společnostech zanedbává, potlačuje či dokonce zakazuje. Děje se tak např. prostřednictvím státní, stranické či náboženskými organizacemi prováděné cenzury nebo tzv. státním výzkumem. Vědecké bádání pak těmto společenským tlakům, způsobu financování či popularitě může podléhat.

Avšak potlačování negativního postoje k vědeckým výsledkům je kontraproduktivní.




#Article 107: Siločáry (200 words)


Siločáry silového pole jsou myšlené čáry, které představují směr silového působení v různých bodech prostoru.

Siločára je taková křivka, že je k ní v každém jejím bodě vektor intenzity daného pole tečný. Siločára je orientovaná křivka, a to tak, že má stejnou orientaci se směrem intenzity daného pole.

Siločáry jsou kolmé k ekvipotenciálním plochám (tzn. jsou to normály ekvipotenciálních ploch).

Siločáry se využívají ke grafickému znázornění daného pole. Nejčastěji se používají k zobrazení elektrického nebo magnetického pole. Lze je však využít i k zobrazení jiných silových polí, např. gravitačního.

Pro elektrické pole bodových nábojů jsou to křivky, které vycházejí z místa náboje a směřují do nekonečna. V prostoru neobsahujícím volný náboj nevznikají ani nezanikají.

Siločáry vycházejí z kladných elektrických nábojů a směřují k záporným elektrickým nábojům, přičemž mohou začínat nebo končit také v nekonečnu. Siločáry se vzájemně neprotínají. Hustotu siločar lze využít k určení velikosti intenzity pole v určité části prostoru.

Ačkoli je to běžnou praxí, neměli bychom zaměňovat siločáry magnetického pole s indukčními čarami. Indukční čáry vyjadřují směr magnetické indukce a jsou to vždy uzavřené křivky (magnetická indukce je vírové pole a má nulovou divergenci), naopak magnetické siločáry jsou hustší v prostředí, které přenáší hůře magnetické pole a naopak.




#Article 108: Pegasos (počítač) (124 words)


Pegasos je počítačová platforma záložená na architektuře RISC PowerPC. Byla vytvořená firmami DCE a Genesi v roce 2000. Původně vznikla jako moderní nástupce počítačů Amiga s operačním systémem MorphOS, je však schopná spustit řadu dalších operačních systémů jako např. Linux, BSD, QNX i Mac OS X.

Na přelomu roku 2003/2004 byla vydána Pegasos II platforma (viz specifikace) a na jejím vývoji dále spolupracují firmy Freescale Semiconductor (dceřiná firma Motoroly) a IBM.

V lednu 2006 se Pegasos PPC II design stává open source hardware, vše je k dispozici zcela zdarma, Pegasos hardware lze libovolně upravovat a o jeho výrobu se zajímá více firem. Firma Genesi pouze prodává (volitelně) svoji hardwarovou abstraktní vrstvu Pegasos HAL/OF, díky které lze na novém hardware spustit výše uvedené operační systémy.




#Article 109: Perseus (395 words)


Perseus (řecky Περσεύς, Περσέας), syn Dia a Danaé, je bájná postava a jeden z nejznámějších hrdinů řecké mytologie a zakladatel Mykén. Je taky předkem nejslavnějšího řeckého hrdiny Hérakla.

Králi Akrisiovi z Argu předpověděla věštba, že ho zabije jeho vlastní vnuk. Král se o svůj život bál, a tak poručil, ať jeho dceru Danaé zavřou do sklepení, kde nebude v kontaktu s žádným mužem. Ale Diovi bylo Danaé líto, a tak se do sklepení dostal v podobě zlatého deště. Danae oplodnil a po čase se jí narodil syn, který dostal jméno Perseus.

Když se Akrisios o vnukovi dozvěděl, společně s Danaé ho zavřel do sudu, který pustil na širé moře. Dopluli na ostrov Serifos a tam je našli rybáři, kteří je odvedli ke králi ostrova Polydektovi. Král si je v zámku ponechal.

Když Perseus vyrostl, byl silný, a tak se král obával o svůj trůn. Proto ho poslal za Medusou, strašlivou ženou Gorgonou s hady místo vlasů a ohavným obličejem. Medusa je smrtelná, ale její sestry jsou nesmrtelné. Král řekl Perseovi, aby přinesl její hlavu, ale ať se má na pozoru, protože kdo se na ní podívá, ihned hrůzou zkamení.

Cestou mu Athéna dala meč z adamantinu, kterým lze Medusu zabít, a štít tak lesklý, že se v něm vše odráží jako v zrcadle, kterým se může na Medusu podívat, aniž by zkameněl. Od nymf dostal kouzelnou mošnu, která se přizpůsobí velikosti věci vložené v ní, okřídlené střevíce, pomocí kterých může uletět jejím sestrám a Hádovu přílbu neviditelnosti. Když přišel na místo, uťal Meduse hlavu a ostatním dvěma Gorgonám zmizel.

Cestou zpět zabloudil a potkal Titána Atlanta, který držel nebeskou klenbu. Nevěřil Perseovi, že má Medusinu hlavu a tak mu jí Perseus ukázal. Atlás padl na zem a od té doby leží na tom místě pohoří se jménem Atlas.

Dále se cestou zastavil v Aithiopii, kde vládl král Kéfeus a královna Kassiopeia. Posedion vyhrožoval, že obří mořský had zaútočí na jejich území. Podle věštby bylo nutné hadu obětovat královu dceru Andromedu, a proto ji nechali přivázat na pobřeží. Perseus ji našel, porazil obludu s pomocí Medusiny hlavy a Andromedu dostal za ženu. Andromedin bývalý nápadník Fíneus se na Persea rozzlobil, a tak ho Perseus nechal zkamenět. Společně s Andromedou odplul zpět na ostrov, kde vyrůstal. Král nevěřil, že hlavu přinesl, a tak mu ji Perseus ukázal. Perseus se společně s Andromedou stali vládci této posvátné říše.




#Article 110: Bellerofontés (275 words)


Bellerofontés (řecky Βελλεροφόντης) je postava z řecké mytologie. Podle jedné z verzí byl nevlastním synem korintského krále Glauka (tedy vnukem Sisyfovým) a Eurymédé.

Z neopatrnosti usmrtil svého bratra, a proto uprchl ke králi Proitovi do Argosu. Tam se do něj ale zamilovala králova manželka Antea neboli Stheneboia. Bellerofontés její lásku neopětoval. Antea ho z pomsty udala králi, že se pokoušel připravit ji o čest. Král se sám nechtěl na svém hostu mstít, a tak ho poslal s dopisem ke královninu otci, králi Íobatovi do Lýkie. Dopis skrýval žádost, aby Íobatés nechal Bellerofonta popravit. Ani ten nechtěl hostu ublížit, ale vystavil ho takovým nebezpečím, kterým by měl podle Iobatových předpokladů podlehnout.

Bohové pomohli Bellerofontovi dokázat jeho nevinu, a seslali mu okřídleného koně Pegasa, na němž šťastně přemohl asijský kmen Solymerů, Amazonky i Chiméru. To Íobata dojalo do té míry, že dal Bellerofontovi za ženu svou dceru Filonoé, a jmenoval jej svým nástupcem.

Filonoé mu porodila tři děti, Isandra, Hippolocha a Láodameiu. Áres usmrtil Isandra v bitvě proti Solymerům, Artemis ho připravila o dceru, ale Hippolochos zdědil otcovu říši.

Bellerofontův konec už nebyl tak šťastný. Bohové ho nenáviděli za to, že se stal miláčkem lidí, a srazili ho z Olympu a zmrzačili, když k nim chtěl vzlétnout na Pegasovi.

Jiná verze však uvádí, že Bellerofontés zpychl tak, že se chtěl vyrovnat bohům, osedlal Pégasa a vzlétli na Olymp. To Zeus nehodlal strpět, seslal na koně neovladatelnou zuřivost, Bellerofontés se neudržel a sletěl na zem. Při pádu na hlavu ztratil rozum, dlouho bloudil jako pomatený světem, až si ho našel bůh smrti Thanatos.

V povědomí lidí zůstal spíše Pégasos, ale v antice byl velice oblíben mýtus o Bellerofontovi.




#Article 111: Elysium (134 words)


Elysium (lat.), řecky Élysion bylo v řecké mytologii místo na západním okraji Země, kam bohové mohou za živa přenést své oblíbence. Později místo pobytu spravedlivých duší v podsvětí.

Nesmrtelní hrdinové tam blaženě žijí za stálého jara a bez starostí.  Hésiodos mluví o „ostrovech blažených“. Později chápáno jako součást podsvětí, kam přicházejí duše počestných lidí (na rozdíl od Tartaru, kde jsou duše provinilých trestány).

Podle Homéra to bylo sluncem zalité místo na této straně oceánu, podle Hésioda ostrov duší, podle Pindara je na tomto ostrově palác Kronův (Saturnův). Podle Vergilia se zde setkal Aineiás se svým otcem Anchísem.

V křesťanství se Elysiem rozuměl ráj, nebe, odtud také „Elysejská pole“ (Avenue des Champs-Élysées) v Paříži. Název Elysium se často vyskytuje v populární kultuře, v hudbě i filmu.

Na Marsu dostala tento název štítová sopka Elysium Mons.




#Article 112: Mezinárodní smlouva (1131 words)


Mezinárodní smlouva je jedním z hlavních pramenů mezinárodního práva. Zakládají se jí, mění nebo ruší vzájemná práva a povinnosti smluvních stran jako subjektů mezinárodního práva, tedy nejčastěji států. V praxi se kromě označení smlouva vyskytují i názvy jako úmluva, konvence, protokol, pakt, statut, charta nebo dohoda, to však z hlediska mezinárodněprávních účinků nemá žádný význam. Od mezinárodních smluv je však třeba odlišit tzv. gentlemanské dohody, které sice může uzavřít představitel státu, ale pouze za svou osobu, stát jako takový tím neváže, a také čistě politická ujednání, které se sice mohou nazývat obdobně, ale strany je dohodly s úmyslem jim mezinárodněprávní účinky nepřiznat (např. Jaltská dohoda nebo Postupimská dohoda z roku 1945).

Svým významem mezinárodní smlouvy postupně překonaly mezinárodní obyčeje, protože řadu z nich nahradily. Např. ty, které se týkaly právě mezinárodních smluv, byly kodifikovány a doplněny do Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969. Tato úmluva se však vztahuje jen na mezinárodní smlouvy uzavřené písemnou formou, mezinárodní smlouvy sjednané v jiné formě se nadále řídí mezinárodním obyčejovým právem. Další pravidla obsahují Vídeňská úmluva o smluvním právu mezinárodních organizací z roku 1986 nebo Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám z roku 1978. Česká republika byla k roku 1999 vázána 2065 dvoustrannými a 901 mnohostrannými mezinárodními smlouvami. Od roku 2000 jsou publikovány ve Sbírce mezinárodních smluv.

Mezinárodní smlouvy jsou nejčastěji písemné, nevylučují se ale ani ústní. Je-li mezinárodní smlouva písemná, což je pravidlem, může být na jednom, dvou, nebo vícero dokumentech. Bilaterální jsou smlouvy mezi dvěma stranami, vícestranné, které se blíží dvoustranným, se označují jako plurilaterální a skutečně mnohostranné jako smlouvy multilaterální (vícestranné se začaly objevovat až po Vídeňském kongresu v roce 1815, např. Vestfálský mír z roku 1648 byl ještě založen na vícero obsahově stejných dvoustranných dohodách mezi dříve válčícími státy). Část mezinárodních smluv je otevřena pro přístup dalších subjektů, je-li přístup vázán na souhlas dosavadních smluvních stran nebo jinou podmínku, jde o smlouvy polootevřené či polouzavřené, zavřené jsou pak ty, k nimž již nikdo přistoupit nemůže. Někdy může být smlouva, příp. jen její dodatky tajné, což znamená, že o nich veřejnost nemá být informována. Lze je uzavírat na kratší (do jednoho roku) nebo delší časové období, případně na neomezenou dobu. Jestliže je uzavřena preliminární smlouva, jde o smlouvu dočasnou, která je později nahrazena definitivní.

V praxi se pak dělí na tři základní typy, v České republice jsou takto stanoveny rozhodnutím prezidenta republiky z roku 1993:

Pravomoc určitého subjektu sjednat mezinárodní smlouvu zakládá u každého státu jeho vnitrostátní právo, zejména ústava, jestliže by však hlava státu, vláda nebo ministr zahraničních věcí své pravomoci na mezinárodním poli překročili (jednali by ultra vires), vedlo by to k neplatnosti smlouvy jen tehdy, pokud by takové překročení bylo objektivně zřejmé (např. přijetí Mnichovské dohody z roku 1938 československou vládou bylo neplatné mj. z toho důvodu, že k odstoupení části státního území bylo zapotřebí souhlasu parlamentu ve formě ústavního zákona). Smlouvy se tradičně člení na:

Tento text je uzavřen datem a místem sjednání smlouvy, mohou pak ale ještě následovat přílohy smlouvy, které se někdy označují jako protokoly či dodatkové články. Jazyk smlouvy závisí zcela na vůli smluvních stran, multilaterální smlouvy se však pravidelně sjednávají ve více světových jazycích, přičemž každá taková jazyková verze není překladem, ale je verzí oficiální. Sjednání smlouvy je zakončeno autentifikací, schválením dojednaného textu, jeho definitivním uzavřením, což se sice provádí především jejím podpisem, ale ten ještě automaticky neznamená také navíc definitivní souhlas dané smluvní strany být smlouvou vázána. Definitivní přijetí smlouvy (akceptace) může být tímto podpisem na místě vyjádřeno jen tehdy, jestliže se na tom strany ve smlouvě předem dohodly. Obvyklejším způsobem u významných mezinárodních smluv je ratifikace, slavnostní podpis smlouvy, který provádí hlava státu, a to až později, neboť většinou je nejdříve zapotřebí získat souhlas s ratifikací v parlamentu nebo referendem. Zjednodušenou obdobou ratifikace je u vládních a rezortních smluv schválení (aprobace, konfirmace). Jestliže k už sjednané smlouvě přistupuje nová strana, může tak učinit akcesí, bezvýhradným přistoupením, nebo adhezí, přistoupením jen k některým částem smlouvy. Tento závazný projev státu se dokončuje tím, že se příslušné ratifikační nebo jiné akceptační listiny vymění mezi smluvními stranami, případně se uloží u depozitáře, který chrání originál smlouvy a registruje ji v sekretariátu OSN.

Není-li počátek platnosti mezinárodní smlouvy výslovně dohodnut, stane se tak v okamžiku, kdy svůj definitivní souhlas vyjádří všechny smluvní strany. Ještě před svým vstupem v platnost ale může být prozatímně prováděna, a to i jen zčásti, jestliže se tak strany dohodnou, třeba na základě dodatkových protokolů nebo výměny nót. Od platnosti smlouvy, tedy od stavu, kdy je mezi smluvními stranami vytvořen jistý právní vztah, je třeba odlišovat její účinnost, právní nutnost podle smlouvy postupovat. Tyto dva okamžiky zpravidla nastávají zároveň, někdy však smlouva začíná být účinná vzhledem k nutnosti přípravy později. Během platnosti smlouvy je možné ji načas suspendovat, odložit účinnost, v případě válečného konfliktu k tomu dochází automaticky u smluv mírových, regulujících právní vztahy mezi stranami, které jsou podmíněny mírovým stavem. Účinnost smlouvy je také možné územně omezit, obvykle je však prováděna na celém území, které podléhá suverénní moci smluvních stran (v USA je někdy využívána tzv. federální klauzule, která podmiňuje výkon smlouvy na území některého ze států unie jeho souhlasem; obdobně byla dříve u koloniálních mocností využívána tzv. koloniální klauzule). Aby měly smluvní strany větší jistotu, že všichni budou smlouvu skutečně plnit, lze v ní dohodnout záruky, např. dohled třetí strany, zřízení kontrolních orgánů u povinného státu, zastavení některých jeho státních příjmů, jako je např. příjem ze státních monopolů, nebo dokonce i okupace části jeho území. Nastane-li spor o interpretaci smlouvy a nepodaří-li se jej urovnat mezi stranami, je možné věc předložit rozhodčímu orgánu, který jej rozhodne. Není-li ve smlouvě takový postup dohodnut a určen rozhodce, může jím být vždy Mezinárodní soudní dvůr.

Platnou smlouvu lze kdykoli na základě dohody všech smluvních stran v jednotlivostech změnit či rozsáhle revidovat, a to dokonce i mlčky, akceptováním nového právního pravidla, které některá ze stran v naplňování smlouvy zavede. Dohodou (prorogací) lze vždy dobu platnosti prodloužit, stejně jako např. výměnou nót mezi zúčastněnými stranami se ujistit, že platnosti ještě nepozbyla. Není-li však doba platnosti smlouvy dohodnuta ani není výslovně stanoveno, že se uzavírá na dobu neurčitou, je někdy obtížné určit, zda ji lze v rozumné lhůtě vypovědět, nebo má být trvale platná. Tak tomu bude zejména tehdy, je-li smlouvou založena nějaká mezinárodní organizace. Výpověď je jedním z důvodů ukončení platnosti dvoustranné smlouvy, jde-li o smlouvu vícestrannou, označuje se tento způsob jako vystoupení ze smlouvy (jestliže by takto postupovaly všechny strany, šlo by o dohodu). Smlouva může také zaniknout uplynutím sjednaného času, splněním, byla-li omezena na určitý účel, naplněním dohodnuté rozvazovací podmínky, fyzickou nemožností plnění, podstatnou změnou okolností, která má za následek radikální změnu v právních poměrech stran (obyčejové pravidlo rebus sic stantibus; neuplatní se však u dohod o státních hranicích), anebo v některých případech i trvalým vyjitím z užívání (desuetudo).




#Article 113: Postupimská dohoda (143 words)


Postupimská dohoda je obvyklý název pro Závěrečný protokol postupimské konference – výsledek posledního jednání Velké trojky na postupimské konferenci, která se konala od 17. července do 2. srpna 1945 v braniborské Postupimi u Berlína. Jednalo se o rozdělení a následné vybudování poničené poválečné Evropy.

Jednání se zúčastnili nejvyšší představitelé vítězné aliance – Josif Vissarionovič Stalin, Harry S. Truman a Winston Churchill, který však 26. července prohrál volby a na zasedání ho vystřídal jeho labouristický nástupce Clement Attlee.

Ve věci již probíhajícího vysídlení Němců z Československa, Polska a Maďarska strany na požadavky Stalina a zemí, v nichž odsun probíhal, uznaly, že bude potřeba Němce z těchto zemí vystěhovat, ale odsun musí probíhat spořádaně a lidsky. Všechny tři země byly vyzvány, aby prozatím pozastavily probíhající vyhošťování, a to z důvodů velkého zatížení okupačních úřadů a dále spravedlivého rozdělení přicházejícího německého obyvatelstva do všech okupačních zón.




#Article 114: Evropa (4116 words)


Evropa je území brané buďto jako jeden ze šesti světadílů v jejich tradičních pojetích, nebo jako západní část Eurasie. Ze severu jej ohraničuje Severní ledový oceán, ze západu Atlantský oceán, z jihu Středozemní a Černé moře spolu s vodními cestami, které je spojují, a z východu Asie (o přesném průběhu této části hranice nepanuje konsenzus).

Jde o druhý nejmenší světadíl s rozlohou asi 10 058 912 km² (2009) (asi 7 % zemského povrchu), který je zároveň druhý nejhustěji zalidněný (asi 72 obyvatel/km²), takže asi 742 500 000 obyvatel Evropy (2013) z nejméně 6 jazykových rodin (indoevropská, uralská, altajská, afroasijská, severokavkazská a baskičtina); naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Jednotlivé státy jsou obvykle založeny na národních základech.

Název kontinentu se odvozuje z řeckého slova Ευρώπη (Európé) a prostřednictvím latinské podoby Europa pronikl do téměř všech jazyků světa. Etymologie vlastního výrazu Ευρώπη je nejasná: může pocházet od výrazu ευρωπός (europos) – „libě se nesoucí“, nebo ευρύς (eurys) – „široký, s velkýma očima“. Jiné teorie odvozují původ názvu od asyrského erebu – „západ (slunce)“ či od akkadského slova s významem „temný“.

Podle řecké mytologie je název kontinentu spojován s bájnou postavou krásné Európy, dcery týrského krále Agénora, do níž se zamiloval sám vládce bohů Zeus. Aby mohl Európu unést, proměnil se v krásného bílého býka; když na něj zmámená dívka usedla, přeplul s ní moře na břeh vzdálené pevniny a posléze na ostrov Krétu. Európa mu zde dala tři syny: Mínoa, který se později stal krétským králem, Sarpédonta, který se stal králem v Lýkii, a Rhadamanta, pozdějšího člena podsvětního soudního tribunálu. Z Diovy vůle se Európa poté, co ji vládce bohů opustil, provdala za krétského krále Asteria. Její jméno nebylo nikdy zapomenuto, připomíná ji navždy název světadílu Evropa.

Únos Európy je vyobrazen na řecké národní variantě mince v hodnotě 2 euro.

Nezřídka se pro Evropu používá i označení „Starý kontinent“ (v návaznosti na objev Ameriky, označované jako „Nový svět“).

Evropa se za samostatný světadíl považuje spíše z historických, kulturních a politických důvodů než z důvodů fyzickogeografických. Hranice mezi Evropou a Asií není v přírodě zjevná a zeměpisci se odedávna přou, kudy má přesně vést. Na vedení hranice ovšem závisí řada charakteristik kontinentu, jeho rozlohou počínaje a nejvyšší horou (Mont Blanc vs. Elbrus) konče.

Méně problematická je severní část hranice, kde se všeobecně přijímá role pohoří Ural (vzniklo v permu nárazem tehdejšího kontinentu Sibiř do Pangey v oblasti někdejší Baltiky). Za rozhraní kontinentů se ovšem nepovažuje hlavní hřeben pohoří, ale jeho východní úpatí (hranice začíná v Bajdarackém zálivu), Ural tedy leží celý v Evropě.

Rozšířená a na českých školách vyučovaná verze dalšího průběhu hranice je po řece Embě do Kaspického moře, odtud Kumomanyčskou sníženinou podél řek Kuma a Manyč až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského moře (na mapce vpravo označena písmenem A).

Alternativ k takto stanovené hranici Evropy se objevuje celá řada. Relativně menší (s menšími důsledky) odchylkou je starší názor na vedení hranice po hřebeni Uralu, dále po řece Ural (teče západněji než Emba, ale i v tomto případě do Evropy zasahuje část Kazachstánu), mezi Kaspickým a Černým mořem pak nikoli korytem řek, ale až po severním úpatí Kavkazu (na mapce vpravo kombinace linií B a E).

Další posun hranice z úpatí Kavkazu na jeho hlavní hřeben, který by připravil o post nejvyšší evropské hory západoevropský Mont Blanc a přidělil jej nejvyšší ruské hoře Elbrusu, navrhli američtí geografové (na mapce vpravo označeno písmenem F). Hranice vedená přesně po rozvodí by také znamenala, že do Evropy se dostanou malé části jinak převážně asijských států Gruzie a Ázerbájdžánu. Řeky Těrek (asi 50 km), Argun (asi 18 km) a Andijské Kojsu pramení na území Gruzie a odtékají na sever do Ruska. Na vrcholu nejvyšší ázerbájdžánské hory Bazardüzü se pak ázerbájdžánsko-dagestánská hranice odklání k severovýchodu a hlavní hřeben klesá zbývajících asi 230 km ázerbájdžánským vnitrozemím k Baku.

Nejextrémnějším je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu (na mapce vpravo označeno písmenem J). Pouze v tomto případě by evropskou zemí byla i Arménie a celé území Gruzie a Ázerbájdžánu.

Název světadílu je pravděpodobně odvozen od akkadského slova ereb či irib („západ Slunce“), jinou verzí je pojmenování podle města Evropa, které se nacházelo v Malé Asii. Evropa tvoří vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie. Leží na severozápadě Starého světa.

Krajní body na pevnině jsou:

Absolutní krajní body Evropy (včetně ostrovů) jsou:

Rozloha Evropy činí 10,5 mil. km², tj. 7 % světové souše. Je to druhý nejmenší světadíl  po Austrálii a Oceánii.

Evropa má velmi členité pobřeží a je nejčlenitější ze všech světadílů. Délka pobřeží činí 37 000 km. Největší poloostrovy jsou Poloostrov Kola, Skandinávský, Jutský, Pyrenejský, Apeninský, Balkánský poloostrov, Peloponés a Krym.

Největší ostrovy Evropy jsou soustředěny na severozápadě: klikatobřehá Velká Británie, Island a Irsko. Další ostrovy leží na severu: Nová země a Špicberky, Gotland, Öland, Sjælland a na jihu: Mallorca, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta a Rhodos.

Evropa má pestrý reliéf. Průměrná nadmořská výška činí 290 m n. m. (nejméně ze všech světadílů). Většinu území zaujímají nížiny (60 %). Rozložení nížin a vysočin plyne z geologické stavby a geomorfologického vývoje.

Nejstarší část Evropy je východoevropská nížinná Fennosarmatia s Východoevropskou rovinou. Zde leží i nejnižší místo Evropy v proláklině Kaspické nížiny (−28 m). Na východě je Východoevropská rovina lemována protáhlým pohořím Ural (1894 m) o délce 2500 km.

Skandinávské pohoří (2469 m) je kaledonského stáří. Ledovce zde vyhloubily typické fjordy. Ledovec poznamenal i Severoněmeckou a Středopolské nížiny.

Hercynské vrásnění vytvořilo Středoněmeckou vysočinu, Český masiv (1602 m) a Francouzské středohoří (1886 m).

Během třetihorního alpínského vrásnění došlo k vytvoření Alp (Mont Blanc, 4807 m) a dalších evropských pohoří (Karpaty (2655 m), Dinárské hory (2751 m), Pyreneje (3404 m) a Apeniny (2914 m)). V jižní Evropě se setkáváme i s vulkanismem a zemětřesením. Na Sicílii se tyčí i nejvyšší činná sopka Evropy Etna (3340 m). Dalšími vulkány jsou Stromboli, Monte Epomeo a Vesuv.

V Evropě s poměrně vlhkým podnebím je vytvořena poměrně hustá říční síť.

Maxima vodních stavů jsou ve východní Evropě na jaře a počátkem léta, ve střední a severní Evropě na jaře, v západní a jižní Evropě v zimě a ve velehorách v létě.

Většina evropských jezer je ledovcového původu. Největšími jezery jsou Ladožské (18 360 km²) a Oněžské jezero (9700 km²) v Rusku

Evropa patří do tří podnebných pásů severní polokoule. Na nejzazším severu je to studený pás se dvěma oblastmi, arktickou a subarktickou, na Špicberkách, Nové zemi a severním pobřeží Ruska. Zde leží i absolutně nejchladnější místo Evropy Usť-Cilma (−69 °C).

Většina Evropy leží v severním mírném pásu. V západní Evropě se rozkládá západopřímořská oblast s převládajícími západními větry a s mírnou zimou i létem. Ve střední Evropě je oblast přechodná, teplé léto se srážkami se střídá se zimou s trvalou sněhovou pokrývkou. Východní Evropa leží ve vnitrozemské (kontinentální) oblasti s dlouhými, studenými zimami a horkými léty. Zde leží nejsušší místo Evropy Astrachaň (180 mm ročně).

Nejvyšší absolutní teplota byla naměřena v močálu Pantano de Guadalmelatto u Córdoby (52 °C) ve středomořské oblasti subtropického pásu. V tomto pásu leží i nejdeštivější místo Evropy Crkvica (4624 mm ročně).

Vegetační pásy jsou závislé na podnebných poměrech. Do Evropy jich zasahuje sedm: mrazové pustiny, tundry a lesotundry s mechy a lišejníky, tajga s jehličnatými lesy, smíšené a listnaté lesy, stepi a lesostepi se suchomilnými trávami, většinou proměněná v kulturní step s úrodnou půdou, subtropické listnaté opadavé a vždyzelené suchomilné lesy a trnité křoviny macchie a pouště a polopouště v kaspické oblasti. V horách je vyvinuta výšková stupňovitost s alpínskou květenou.

Zvířena má typické zástupce: soba v tundrách, losa, vlka, medvěda hnědého, rysa, jelena a rosomáka v tajze, lišku, vydru, zajíce a ježka ve smíšených a listnatých lesích, kamzíka v horských oblastech a různé druhy ptáků, plazů, obojživelníků, ryb a hmyzu.

Původní přírodní prostředí je chráněno k přírodních rezervacích a národních parcích.

První doložení lidé v Evropě byli Homo antecessor, kteří do ní pronikli před 800 tisíci lety a před 600 tisíci lety se vyvinuli v Homo heidelbergensis a ti zas pod vlivem snižujících se teplot před 250 tisíci lety na Homo neanderthalensis. Stali se nositeli kultur jako micoquien, moustérien a châtelperronien a před 70 tisíci lety osídlili i Přední východ a střední Asii. První Homo sapiens v Evropě se začali nejspíš šířit před 45 tisíci lety Středomořím a na Balkán. Přibližně před 36 500 lety pak přichází ze střední Asie další populace Homo sapiens nazývaná kromaňonci a zakládá kulturu aurignacien a během interglaciálu před 29 tisíci lety z Arabského poloostrova nositelé kultury gravettien. V této době, nejspíš pod vlivem přečíslení nově příchozími vymírají neandrtálci (Homo neanderthalensis). V období 22 – 10 tisíci lety následují kultury solutréen, magdalénien, hamburská, ahrensburg a swiderien. S koncem poslední doby ledové lidé živící se jako lovci a sběrači migrují do Evropy.

Přibližně kolem roku 8 000 př. n. l. začíná s koncem doby ledové v Evropě mezolit, který v regionech méně vhodných pro zemědělství, jako je severní Evropa, trval až do doby 5 – 4 000 př. n. l. Oteplení v této době způsobilo počátek rozsáhlého zalesňování Evropy.

Neolit počíná s příchodem zemědělství, které se do Evropy rozšířilo z Předního východu. V Řecku začíná kolem roku 7 000 př. n. l., ve střední Evropě kolem roku 6 000 př. n. l., v západní Evropě kolem roku 5 000 př. n. l. a nakonec, kolem roku 4 000 př. n. l. i na Britských ostrovech a v jižní Skandinávii. Mezi neolitické kultury patří například kultura s lineární keramikou rozšířená v letech 5 500 – 4 500 př. n. l. ve střední Evropě, kultura Vinča rozšířená mezi 6. a 3. tisíciletím na Balkáně a také tzv. megalitické kultury v západní Evropě a západním Středomoří šířící se od 4. tisíciletí. Dodnes známá a zachovaná naleziště památek megalitické kultury se táhnou téměř polokruhem od Skandinávie, před Britské ostrovy, Francii, Pyrenejský poloostrov až po středomořské ostrovy (kde zahrnují i severoafrické pobřeží); další naleziště jsou v severním Německu, Polsku na Balkáně, v Palestině, Turecku. Jen málo se dosud ví o spojitosti se stavbami podobného charakteru na ostatních kontinentech.

Eneolit nebo chalkolit počíná se zpracováním mědi, v Evropě nejdříve na Balkáně kolem roku 4 500 př. n. l. V letech 4 000 – 2 700 př. n. l. se ve střední a severní Evropě objevuje kultura s nálevkovitými poháry a jižně od ní v letech 3 400 – 3 000 kultura s kanelovanými poháry. V letech 2 400 – 1800 př. n. l. se po většině Evropy kultura se zvoncovými poháry.

Kolem roku 2 800 př. n. l. se objevují dvě kultury považované za první doložitelné Indoevropany v Evropě, jedná se o kulturu se šňůrovou keramikou a kulturu okrových hrobů rozšířené východní a střední Evropě od Finska po Balkán. Podle jedné z teorií, autochtonní, se tyto kultury vyvinuly z předchozích, podle druhé, migrační, její nositelé byli nově příchozími.

Od 3. tisíciletí př. n. l. počíná v oblasti Egejského moře doba bronzová, představovaná Egyptem ovlivněnou Mínojskou civilizací, vznikající kolem roku 2700 př. n. l. na Krétě, a následovná civilizací mykénskou, která zanikla kolem roku 1200 př. n. l.. Ve střední Evropě počíná zpracování bronzu kolem roku 2 300 př. n. l. a dochází k rozvoji únětické kultury, která je v letech 1300 – 750 př. n. l. následována kulturou popelnicových polí.

Západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu obývali Keltové, předfstavující tzv. laténskou kulturu. Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a s vlastním náboženstvím. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura) – rozvinuli zemědělství, obchod, nebo umělecké a řemeslné činnosti, mj, šperky a ražbu peněz. Užívali i písmo. V 1. století př. n. l. podlehli Keltové v severní Itálii, Galii a Britanii vojenské expanzi Římanů a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou, kornštinou a bretonštinou.

Od roku 800 př. n. l. se v jižní Evropě v řeckých městských státech a později v Římě postupně rozvíjela antická civilizace. Rozkvět řeckých městských států byl doprovázen rozvojem antické kultury, umění, náboženství a filosofie. Největšího rozšíření dosáhla řecká kultura v období helénismu. V Itálii se Římské království (753–509př. n. l.), navazující na kulturu Etrusků, přerodilo v Římskou republiku (509–27 př. n. l.) a později Římskou říši (27 př. n. l. – 476 n.l.). Římané během své dlouhé vojenské expanze vyvrátili a ovládli území mnoha kultur, např. Kartágo, Kelty v Galii a Británii, antické Řecko, Dacii a Egypt, podmanili si středomoří a část západní Evropy. V Římské říši se začalo šířit v Judeji vzniklé křesťanství, které se mezi lety 313–392 postupně dostává do pozice jediného povoleného státního náboženství Římské říše, a nahrazuje tak původní antická náboženství. Západořímská říše zanikla roku 476 během stěhování národů, Východořímská říše přetrvala až do roku 1453, kdy podlehla expanzi Osmanských Turků. Latina jako úřední řeč Římské říše se stal základem rodiny románských jazyků a římské právo ovlivnilo zákoníky pozdějších evropských států.

V dynamickém období stěhování národů a příchodu nových, na západě většinou germánských kmenů, vznikalo na území rozkládající se Římské říše mnoho nových politické útvarů, z nichž některé se udržely, rozšířily a přerodily do středověkých států – Franská říše v 5. století, Langobardská říše v Itálii od roku 568, anglosaské státy v Anglii v 5.–6. století nebo Dánsko roku 800. Tyto nástupnické státy z části přejaly a se svou vlastní kulturou skloubily kulturní dědictví pozdní antiky, především římské právo a křesťanství, ale i antickou filosofii.

Již v 5. a 6. století je území střední Evropy na východ od řek Labe a Sála, východní Evropy i Balkánu obýváno Slovany. Před christianizací slovanů patřily mezi dodnes zaznamenaná kulturně-náboženská centra slovanského náboženství např. chrámy v Retře nebo v Arkoně (do roku 1168). Mezi doložené slovanské politické útvary patřily např. některé kmenové svazy Polabských Slovanů (např. svaz Luticů či Oboritů), Sámova říše (624–659), Velkomoravská říše (833–906), Bulharská říše v 7. století, Kyjevská Rus (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko, České knížectví v 9. století a Polsko roku 960. České knížectví se od roku 1004 začlenilo do Svaté říše římské a roku 1198 bylo povýšeno na České království.

Některé státy, které již přijaly křesťanství, se snažily christianizovat a ovládnout dosud pohanská území, což se neobešlo bez násilí např. v případech christianizace Sasů Franskou říší, christianizace Polabských Slovanů již křesťanskými Sasy, christianizace pohanských Prusů a dalších pobaltských kmenů Německými rytíři nebo christianizace Norska a Islandu.

Rozmach západní katolické církve byl charakterizován vznikem papežského státu v 8. století. Od roku 711 pronikali na Pyrenejský poloostrov Arabové. Do uherských nížin v 9. století pronikají Maďaři, kteří se zde udrželi i díky pozdějšímu přijetí křesťanství. Od 10. století nastal trvalý tisíciletý demografický růst a hospodářský a kulturní rozvoj.

Vytlačením Arabů z Pyrenejského poloostrova během reconquisty bylo umožněno vytvořit Portugalsko roku 1139 a Španělsko sjednocením Aragonie a Kastilie roku 1479. Dobytím arabské Granady roku 1492 bylo vytlačení Arabů z Evropy ukončeno.

Po rozpadu Franské říše roku 843 byly položeny základy Francie a Německa. V Itálii vznikaly mezitím od 11. století městské státy. Postupným rozpadem německé části Franské říše vznikly mimo jiné roku 1156 Rakousko, roku 1291 Švýcarsko a později do 17. století Prusko.

Z odporu proti vnějšímu nepříteli vznikly velké mezistátní unie: polsko-litevská unie roku 1386, která zanikla vlastními nedostatky v letech 1772–1795, a kalmarská v letech 1397–1523.

Ve 14. století začali pronikat na Balkán Osmanští Turci. Roku 1389 porazili Srby na Kosově poli a roku 1453 vyvrátili Byzantskou říši.

Roku 1415 zahájili Portugalci dobytím africké Ceuty evropskou expanzi do zámoří.

Tato expanze zahajuje novověk. Roku 1492 byla objevena Amerika a roku 1498 přistáli Portugalci v Indii. Planeta byla poprvé obepluta v letech 1519–1522. Ve stejné době definitivně ukončila středověk a jeho pojetí společnosti renesance.

Roku 1526 zahájili Habsburkové budování mnohonárodnostního impéria kolem rakouských zemí ve střední Evropě, do něhož se dostala i řada do té doby samostatných zemí (České země, Maďarsko, Chorvatsko). České země za vlády Habsburků ztratily území Slezska, které od roku 1742 připadlo Prusku. Finálním produktem bylo roku 1867 Rakousko-Uhersko.

Novým státem se stalo Nizozemí, vzniklé z revoluce proti Španělsku v letech 1565–1581. Roku 1707 vznikla propojením Anglie a Skotska Velká Británie a později připojením Irska Spojené království.

Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie, Nizozemsko nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii.

V 18. stol. propukla průmyslová revoluce, spojené s proměnou předprůmyslové společnosti, založené převážně na zemědělské a řemeslné výrobĕ, ve společnost industriální, založenou na strojní, průmyslové výrobĕ. Kromě technického rozvoje přinesla i bídné životní podmínky dělníků, kteří se stěhovali do měst za prací z venkova.

Po francouzské revoluci 1789–1794 vznikly v několika vlnách státy na národním principu, který revoluce přinesla: 1822 Řecko svržením turecké nadvlády, 1830 Belgie oddělení od Nizozemí, 1859 Rumunsko sloučením dvou tureckých vazalů Valašska a Moldávie, 1861 Itálie sjednocením drobných italských států, 1871 Německo obdobným způsobem, sjednocením kolem Pruska, 1905 Norsko oddělením od Švédska, 1908 obnovené Bulharsko zrušením vazalství na Turecku a 1912 Albánie svržením turecké nadvlády.

Po první světové válce 1914–1918 vznikla další generace evropských států: 1917 Finsko oddělením od Ruska, 1918 Polsko obnovením z částí Německa a Ruska, Československo, Rakousko a Maďarsko rozpadem Rakousko-Uherska, Estonsko, Lotyšsko a Litva oddělením od Ruska, Jugoslávie sloučením Srbska, Černé Hory a části Rakousko-Uherska, 1921 Irsko oddělením od Británie a 1922 Sovětský svaz sloučením sovětských republik, vzniklých v důsledku Říjnové revoluce v Rusku. První světová válka znamenala podlomení evropské vlády nad planetou.

Po druhé světové válce 1939–1945, která definitivně zničila evropskou moc, byla během studené války (1946–1989) Evropa rozdělena na dva politické a ekonomické bloky: východní blok ovládaný Sovětským svazem a na západní blok západoevropských zemí politicky spojených s USA a Kanadou. Československo přišlo o území Podkarpatské Rusi. Nových států vzniklo už jen několik: 1944 Island oddělením od Dánska, 1949 dva německé státy obnovením v okupačních pásmech, 1964 Malta vyhlášením nezávislosti na Británii.

Výrazným politickým procesem v Evropě je tzv. integrační proces, zahájený vytvořením Beneluxu 1948 a vznikem Severoatlantické aliance (NATO) 1949, Evropského hospodářského společenství 1957 a pokračující vznikem Evropské unie 1993.

Roku 1989 došlo k destrukci komunistických totalit v Polsku, Maďarsku, Československu, Bulharsku a Rumunsku a později i v Albánii. Východní blok se rozpadl. S koncem studené války bylo možno roku 1990 i znovusjednotit Německo. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a byl nahrazen Společenstvím nezávislých států. Tento vývoj se neobešel bez konfliktů například v Moldávii, pobaltských státech nebo na Kavkaze. Ve stejném roce začal i rozpad komunistické Jugoslávie a následné konflikty vyvolaly Válku v Jugoslavii. Rozpadem Jugoslávie vznikly státy následnické: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie a později Srbsko, Černá Hora a Kosovo. Roku 1993 se rozpadlo Československo na Česko a Slovensko.

Evropa má 718 mil. obyvatel, tj. 9,6 % světové populace. Hustota zalidnění je vysoká, 72 obyvatel/km2. Současný stav a rozmístění obyvatelstva je výsledkem složitého vývoje. Největší hustotu zalidnění mají kromě miniaturních států Monaka, Vatikánu a Malty, Nizozemsko (390 obyvatel/km2), Belgie (340 obyvatel/km2) a Velká Británie (250 obyvatel/km2).

Naopak nejnižší hustotu zalidnění mají v Evropě: Island (3 obyvatelé/km2), Kazachstán (4 obyvatelé/km2), ale to je evropský stát jen malou částí svého území, Rusko (9 obyvatel/km2), ale jeho hustota zalidnění vypočítaná na celé území Ruska hustotu v evropské části zkresluje, a Norsko (13 obyvatel/km2).

Přírůstek činí 0,3 %, porodnost dosahuje 13 prom. a úmrtnost 11 prom. Obyvatelé Evropy se v průměru dožívají 68 let (muži) a 77 let (ženy), muži tvoří 49 % obyvatelstva a ženy 51 %.

Nejrozšířenější jazykovou skupinou v Evropě jsou slovanské jazyky. Obyvatelstvo tvoří hlavně tři větve indoevropské jazykové rodiny: slovanská, germánská a románská. Mnoho národů patří k jiným jazykovým skupinám, např. uralské nebo afroasijské. Slovanskými jazyky se v Evropě podle počtu rodilých mluvčích mluví nejvíce.

Nejpočetnějšími evropskými národy jsou Rusové (147 mil.), Němci (81 mil.), Francouzi (65 mil.), Angličané (64 mil.), Italové (61 mil.), Španělé (47 mil.), Ukrajinci (42 mil.) a Poláci (38 mil.).

Znakem všech průmyslových oblastí je nakupení sídel, zejména ve střední Anglii, Nizozemsku, Porúří, Porýní a v Sasku, v Horním Slezsku, Donbasu a Pádské nížině.

Nábožensky převažuje v evropském prostoru křesťanství, které do Evropy pronikalo v období od 1. do 13. století. V mnoha zemích však náboženství ustupuje silné sekularizaci a nezájmu obyvatel o náboženské záležitosti, což je nejvíce patrné v případě severských zemí, Česka, Francie a Estonska. Na druhou stranu v některých tradičně katolických zemích přetrval velký vliv katolické církve, klasickým příkladem jsou Polsko, Litva, Irsko, Malta, San Marino a samozřejmě Vatikán. Mezi další větve křesťanství v Evropě patří pravoslaví a na severu a v Anglii protestantismus. V některých oblastech na Balkáně převládlo jako hlavní náboženství sunnitský islám. K roku 2012 jsou nejpočetnější náboženství v Evropě: křesťanství (75,2 %), bez vyznání (18,2 %), islám (5,9 %) a ostatní (0,7 %).

Evropa patří k hospodářsky nejvyspělejším oblastem planety. Průmyslová odvětví mají dlouhou tradici, zemědělství je intenzivní. Ze světového hlediska má význam těžba uhlí, ropy, zemního plynu, železné rudy, bauxitu, niklu, rtuti, magnezitu, fosfátů a draselných solí.

Nejdůležitějším průmyslovým odvětvím je strojírenství. V Evropě jsou rozvinuty všechny druhy dopravy a má největší objem zahraničního obchodu ze všech světadílů.

Největší evropskou národní ekonomikou v nominálním HDP je Německo, následované Francií, Spojeným královstvím, Itálií a Ruskem. Těchto pět zemí je umístěno ve světové top 10, evropské ekonomiky tedy tvoří polovinu deseti největších ekonomik světa.

Na tomto přeplněném kontinentu musí divoce rostoucí rostliny a divoce žijící živočichové bojovat o prostor se zemědělstvím, sídly lidí a průmyslem. Přesto Evropa se svými mnoha klimaty a habitaty poskytuje obživu mnoha rozmanitým formám života v přírodě.

Chladné oblasti kolem severního polárního kruhu jsou domovem sobů, hus a sovic sněžních. Trochu více na jih mechy a lišejníky. Tundra, jež je po většinu roku zmrzlá, ustupuje lesům tvořeným smrkem a břízou. Tyto lesy se rozprostírají po celé severní Evropě a potulují se v nich medvědi a vlci.

V mírnějších klimatech severozápadní Evropy jsou smíšené lesy tvořené dubem, jasanem a bukem a jsou domovem veverek, vysoké zvěře, divokých kanců a mnoha druhů ptáků. Mořští ptáci, jako například racci, alky a terejové, hnízdí na skalnatém pobřeží Atlantského oceánu. V Atlantském oceánu žije celá řada různých druhů ryb včetně tresky, sledě, lososa, sardinek a jesetera.

Travnaté oblasti střední Evropy jsou z velké části využívány pro zemědělství, ale poskytují také obživu mnoha savcům a ptákům. Velcí sokoli a orli loví koroptve, křepelky, myši, krtky, krysy a další malé živočichy tohoto pásma.

Dále na jih v horském pásmu Alp nalezneme formy života v přírodě typické pro tuto oblast, např. savce, kteří si vyhrabávají nory a říká se jim svišti, a kamzíky podobné koze. Mezi alpské květiny patří tmavomodrý hořec a trsovitý plesnivec alpský.

Na nejjižnějších cípech Evropy, kolem Středozemního moře, se daří olivovníkům, cypřišům a borovicím piniím. Na teplém slunci tohoto pásma se vyhřívají hadi, ještěrky a želvy.

Staří Řekové začali kolem roku 450 př. n. l. k politickému rozhodování užívat demokracii, která se v jejich době vztahovala pouze na výše postavenou společenskou vrstvu. Ve středověku měli v Evropě silný politický feudální vliv panovníci nebo představitelé římskokatolické a pravoslavné církve. Na počátku 18. století se v Evropě formovalo několik států výrazných mocností, např. Španělsko, Spojené království či Ruské impérium. Tyto státy zbohatly kolonizací území v Asii, Africe, Americe či v Austrálii. Řada těchto kolonií získala nezávislost až v minulém století.

První světová válka (1914–1918) i druhá světová válka (1939–1945) začaly v Evropě. Po druhé světové válce se kontinent rozdělil na komunistické země na východě, vedené Sovětským svazem, a nekomunistické země na západě, podporované Spojenými státy americkými. Evropa se stala centrem boje o moc mezi komunistickými a nekomunistickými zeměmi. Tento boj byl znám pod pojmem studená válka. V 80. letech 20. století vedly reformy v Sovětském svazu a východní Evropě k pádu tamního totalitního režimu. Po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa vznikly nové státy. Studená válka skončila, ale konflikty mezi etnickými skupinami a ekonomické problémy způsobily ve východní Evropě nové zdroje napětí.

V roce 1995 bylo 15 západoevropských států spojeno v Evropskou unii. Tato organizace vznikla v 50. letech. Dnes je jejím cílem, aby politicky a ekonomicky sjednotila různé země Evropy.

Na evropském kontinentu a k němu náležících ostrovech se nachází území 46 nezávislých států.

Seznam těchto zemí může však být modifikován na základě jiných hledisek. Vyřazeny můžou být země, jejíchž menší část se nachází v Evropě, ovšem většina jejich území leží mimo Evropu a státy jako takové se pohybují v jiném kulturním rámci (Kazachstán a Turecko). Naopak na základě kulturně-politického hlediska bývá do Evropy zařazován i Kypr. Další tři státy se nacházejí na rozmezí Evropy a Asie v oblasti Kavkazu a vzhledem k nejednotnému určení evropsko-asijské hranice se mohou některé jejich části, či dokonce celá jejich území, nacházet v Evropě. Jedná se o:

Kromě těchto samostatných států se v Evropě nachází

S výjimkou Běloruska, Vatikánu, Kazachstánu a mezinárodně neuznaných států jsou všechny evropské země členy Rady Evropy. Nejvýznamnějším politickým uskupením současné Evropy je potom Evropská unie sdružující 27 evropských zemí a Kypr, který je geograficky přičítán Asii, politicky, historicky a kulturně pak spíše Evropě.




#Article 115: Elektrický obvod (202 words)


Elektrický obvod je vodivé spojení elektrických prvků, např. odporů, kondenzátorů, cívek, tranzistorů, diod a spínačů. Tyto prvky vytváří vodivou cestu a splňují funkce, které jsou od obvodu požadovány, např. zesilování signálu, vytváření oscilací apod. Může být nepatrný jako integrovaný obvod, nebo může zahrnovat celou elektrickou síť. Obvod se může skládat z jednotlivých prvků nebo celých integrovaných obvodů.

Pokud je vodivá dráha tvořená elektrickým obvodem uzavřená, pak se hovoří o uzavřeném elektrickém obvodu. Je-li vodivá dráha obvodu přerušena, např. otevřeným spínačem, pak se mluví o otevřeném elektrickém obvodu.

Běžný elektrický obvod lze obvykle rozdělit na následující části:

Jednotlivé součásti ze kterých se skládá elektrický obvod bývají propojeny pomocí vodičů.
Typickým příkladem jednoduchého elektrického obvodu může být baterie (elektrický zdroj), 2 dráty (vodiče), tlačítko (vypínač) a žárovka (spotřebič). Ve většině případů je situace mnohem komplikovanější, protože běžný spotřebič se může skládat z desítek, stovek nebo tisíců součástek, z nichž mnohé mohou uvnitř realizovat komplikovaná zapojení skládající se ze stovek, tisíců nebo i milionů prvků. Elektrický obvod rovněž často obsahuje více zdrojů (např. bateriové spotřebiče připojitelné na síť) a více vypínačů pro odpojování a přepojování různých funkčních celků.

Pro zakreslení elektrického obvodu slouží schémata, ve kterých má každá část, tzn. každý elektrotechnický prvek, svou značku:




#Article 116: Autorské právo (2930 words)


Autorské právo (anglicky ) je odvětví práva, které se zabývá právními vztahy uživatelů a tvůrců tzv. „autorských děl“ k příslušným dílům. Tvůrci mohou být například spisovatelé, hudebníci, filmaři, architekti, urbanisté a programátoři apod. Prostřednictvím autorského práva stát poskytuje autorům po jistou omezenou dobu určitá výlučná práva k jejich dílu. Autorské právo je součástí tzv. duševního vlastnictví.

Autorské právo nechrání samotné myšlenky či ideje; chrání pouze konkrétní díla, konkrétní vyjádření takových myšlenek, dílo v objektivně vnímatelné podobě. Autorským dílem je pouze jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora, dílem není námět, zpráva, informace, metoda, teorie, vzorec, graf, tabulka fyzikálních konstant, výstup počítačového programu apod. samy o sobě. Vedle autorského práva v užším smyslu jsou chráněna také tzv. práva související s právem autorským, kam patří práva výkonného umělce k vlastnímu výkonu, práva výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, právo rozhlasového a televizního vysílatele a právo nakladatele. Obdobná je také ochrana databáze.

Autorské právo je v Česku upraveno autorským zákonem (zákon č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací), v mezinárodním právu je základem několik mezinárodních úmluv, hlavně tzv. Bernská úmluva z roku 1886 a Všeobecná úmluva o autorském právu uzavřená v Ženevě v roce 1952. Pro podporu ochrany duševního vlastnictví vznikla v roce 1967 Světová organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization, WIPO).

Fakt, že dané dílo je chráněným autorským dílem, se často signalizuje symbolem © následovaným jménem autora a rokem. Tento symbol má však v Česku (i ve většině jiných zemí) pouze ryze informativní význam – dílo je plně chráněno i tehdy, není-li to na něm nijak uvedeno.

Ve starověku autorské právo neexistovalo, autoři byli za svá díla odměňováni jen formou „čestných darů“ – honorářů – od mecenášů.

Historicky má autorské právo počátky v privilegiích udělovaných ve středověku panovníkem – ten mohl (čistě podle své vůle, aniž by na to měl kdokoli právní nárok) rozhodnout o vytvoření speciálního výlučného režimu pro danou osobu (častěji spíše vydavatele než přímo autora). Pak šlo spíše o jakýsi druh kartelu. V 17. století začal v Anglii vznikat systém (na základě precedenčního práva), kterým se definovaly objektivní právní podmínky, za kterých k takové ochraně vznikl právní nárok. Tamtéž pak v roce 1709 vznikl vůbec první plnohodnotný autorský zákon nazývaný Statute of Anne („zákon královny Anny“). Podmínkou ochrany byla registrace díla (tento princip zákona měl kořeny ve starším systému, jehož původním účelem byla cenzura).

Autorské zákony vznikaly podle různých základních koncepcí, mezi základní patří:

Mezi další teoretické koncepce autorského práva patří

Podle dualistických principů (použitých i v autorském právu Česka, potažmo celé Evropské unie) lze práva autora rozdělit do dvou základních skupin: výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková.

Osobnostní práva těsně souvisejí s osobností autora a jsou tedy nepřevoditelná a trvají do smrti autora, kdy zanikají. Po autorově smrti je však nadále chráněno autorství samo – nikdo si nesmí osobovat autorství cizího díla (vždy musí být uveden skutečný autor, je-li znám) a díla nesmí být užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu. Mezi osobnostní práva autora patří právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství či právo na nedotknutelnost díla (do díla smí být zasahováno jen se souhlasem autora, dílo nesmí být užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu apod.).

Majetková práva poskytují autorovi výlučné právo na rozhodování o užívání jeho díla. Jiná osoba než autor smí dílo užít pouze na základě autorova oprávnění, případně ve výjimečných případech stanovených zákonem (viz omezení autorských práv níže). Do práva na užití díla patří:

kromě těchto práv do majetkových autorských práv patří také

Majetková autorská práva trvají ve většině států světa (včetně Evropské unie a USA) obecně po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti; Bernská úmluva vyžaduje délku ochrany minimálně 50 let po smrti autora. V případě spoluautorství se doba ochrany vztahuje ke smrti posledního žijícího autora. U anonymních a pseudonymních děl, kde autor není všeobecně znám, se lhůta počítá od prvního oprávněného zveřejnění. Dílo, u kterého uplynula doba ochrany majetkových práv, se nazývá volné dílo; každý ho může volně užít (jak už bylo uvedeno, musí však být uveden autor a dílo nesmí být užito způsobem snižujícím jeho hodnotu).

Podle současného autorského zákona platného v Česku jsou i majetková práva nepřevoditelná (jsou však součástí pozůstalosti), lze k nim však udělovat licence, pomocí kterých lze dosáhnout účinku podobného převodu.

Podle principů zakotvených v Bernské úmluvě vzniká autorské právo k dílu automaticky, okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Autorské právo není vázáno na konkrétní předmět, jímž je dílo vyjádřeno – jeho zničením autorská práva nezanikají, nabytím vlastnických práv k tomuto předmětu se nenabývají autorská práva k dílu, dokonce ani právo dílo užít.

Autorské právo k dílu získává automaticky jeho autor, fyzická osoba, která dílo vytvořila (v případě spoluautorství všichni autoři společně a nerozdílně). Částečnou výjimkou jsou tzv. zaměstnanecká díla, tzn. díla, která autor vytvořil v rámci plnění svých povinností k zaměstnavateli. U takových děl (není-li dohodnuto jinak) majetková práva vykonává svým jménem a na svůj účet zaměstnavatel. Obdobně se zachází s tzv. kolektivními díly, tzn. díly tvořenými více autory na podnět a pod vedením fyzické či právnické osoby a uváděno na veřejnost pod jejím jménem, přičemž příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití.

Jak už bylo uvedeno, osobnostní autorská práva trvají po dobu života autora, majetková práva po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti.

Autor může svá práva vynutit občanskoprávní žalobou, kterou se může domáhat určení svého autorství, zákazu ohrožení svých práv (zákazu neoprávněné výroby, obchodování, dovozu či vývozu, sdělování veřejnosti apod.), odstranění následků zásahu do práva i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (omluvou či v penězích); autor také může vyžadovat náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Ten, kdo porušuje autorské právo, se však podle českého práva také dopouští trestného činu podle trestního zákoníku („porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi“), který může být v trestněprávním procesu potrestán peněžitým trestem, propadnutím věci, ale také odnětím svobody až na dva roky (až pět let, pokud pachatel získal značný prospěch či dopustil-li se činu ve značném rozsahu; případně až osm let, pokud pachatel získal prospěch velkého rozsahu či dopustil-li se činu ve velkém rozsahu).

Autorské právo se vztahuje pouze na konkrétní podobu díla – na dílo vyjádřené v jakékoli objektivně vnímatelné podobě (včetně podoby elektronické). Autorským právem není chráněna idea či námět díla sám o sobě. Pokud například kniha (dílo chráněné autorským právem) popisuje nějakou novou techniku úpravy dřeva, autorské právo k obsahu knihy nijak nebrání využívání této techniky čtenářem, ani popisování této techniky dalším osobám; autorské právo chrání pouze to konkrétní vyjádření, které je v dané knize. Samotnou techniku lze chránit prostřednictvím patentového práva, jedná se však o zcela odlišnou oblast duševního vlastnictví, která s autorským právem přímo nesouvisí.

Samotné informace autorským právem chráněny nejsou; může však být chráněn způsob, kterým jsou uvedeny a uspořádány, vykazuje-li znaky autorského díla (hlavně tvůrčí přínos; např. abecední řazení jistě není výsledkem tvůrčí činnosti). Taková ochrana se však opět vztahuje výhradně na tento konkrétní způsob uspořádání, nikoli na informace samotné. Soubory dat (databáze) jsou ovšem v autorském zákoně chráněny zvláštními právy – pokud při jejím sestavování dodal pořizovatel kvalitativně nebo kvantitativně podstatný vklad k pořízení, ověření nebo předvedení jejího obsahu, má výhradní právo na vytěžování a zužitkování databáze jako celku či její podstatné části, které trvá 15 let od jejího pořízení či zveřejnění. Toto výhradní právo však neomezuje běžné a přiměřené používání takové databáze jejími oprávněnými uživateli.

Z autorskoprávní ochrany jsou vyňata některá díla, protože jejich ochrana by byla v rozporu s veřejným zájmem. Podle českého autorského zákona je v současnosti takto dovoleno volně užívat:

Autorské právo výslovně dovoluje některé specifické způsoby využívání díla. Nejdůležitějším povoleným způsobem je citace – do autorského práva nezasahuje ten, kdo v odůvodněné míře (drobná díla je možno uvést celá) cituje ve svém díle výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů, za předpokladu, že uvede jméno autora (je-li známo), název díla a pramen. Obdobně lze zveřejněná díla užít k vědeckým či vzdělávacím důvodům v přednášce.

České autorské právo také umožňuje komukoli zaznamenat či vyjádřit kresbou, malbou, grafikou, fotografií, filmem či jinak autorské dílo trvale umístěné na veřejném prostranství (ulici, náměstí, parku, apod.). Takto vzniklá vyobrazení je možno rozmnožovat a šířit i bez svolení autora původního díla, avšak autor a název původního díla by měli být uvedeni. Tato výjimka se nevztahuje na trojrozměrnou kopii původního díla například stavbou či sochou. Toto ustanovení českého práva nemá protějšek ve všech zemích. Například ve Francii, kde je návrh nočního osvětlení Eiffelovy věže chráněn autorským právem, je proto zakázáno bez dovolení šířit noční fotografie Eiffelovky.

Zákon také obsahuje ustanovení o tzv. úřední a zpravodajské licenci, kdy se libovolné dílo smí v odůvodněné míře používat pro úřední účely, resp. aktuální zpravodajství. Autorské dílo se také smí volně používat pro nevýdělečné účely v rámci občanských a náboženských obřadů či v rámci školního představení. Obdobné výjimky - knihovní licenci - mají knihovny, archivy apod.

Všechny výjimky z autorskoprávní ochrany podléhají podle Bernské úmluvy tzv. trojstupňovému testu. Jakoukoli výjimku či omezení autorského práva lze podle tohoto testu aplikovat jen ve zvláštních případech (nesmí se jednat o běžný základní stav), nesmějí být v rozporu s běžným způsobem užití díla a nesmějí jí být nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.

Autorský zákon používá termínu užití díla, ze kterého ovšem výslovně vyjímá užití pro osobní potřebu. Jakékoli dílo kromě počítačového programu či elektronické databáze proto kdokoli smí pro svou osobní potřebu konzumovat, zhotovit záznam, rozmnoženinu či napodobeninu (netýká se rozmnoženiny či napodobeniny architektonického díla stavbou). Takto vzniklé rozmnoženiny nesmějí být využity k jinému účelu (např. je nelze dále šířit).

Aby taková užití pro osobní potřebu nebyla na újmu autorů, poskytuje autorský zákon autorům paušální platby v souvislosti s takovým užitím. Každý výrobce či dovozce strojů a přístrojů pro rozmnožování tiskovin, zvukových či filmových nahrávek, výrobce či dovozce nenahraných nosičů zvukových a filmových záznamů apod. je povinen platit paušální poplatky tzv. kolektivnímu správci, tzn. organizaci, která takto vybrané prostředky spravuje a rozděluje autorům. V praxi je proto součástí ceny každého prázdného CD média, videorekordéru či kopírky drobná platba (ve výši několika procent ceny) kolektivnímu správci práv. V Česku jsou kolektivními správci v současnosti DILIA, Ochranný svaz autorský, Intergram, OOA-S, GESTOR a Ochranná asociace zvukařů.

Soudní dvůr Evropské unie v roce 2014 rozhodl, že vnitrostátní předpisy pro právo na rozmnoženiny pro soukromé užití musí rozlišovat mezi oprávněnými a neoprávněnými zdroji.

Autorské právo neomezuje kohokoli v prodeji oprávněně nabytých kopií autorského díla. Je proto zcela v souladu se zákonem, pokud např. zákonný vlastník knihy či CD, jejichž obsah je chráněn autorským právem, takovou knihu či CD prodá.

V zákoně je tento princip definován tím, že autorovo právo na rozšiřování originálu či konkrétní rozmnoženiny (v daném státě, resp. v EU) je vyčerpáno prvním prodejem či jiným převodem vlastnického práva, kterým je dílo oprávněně rozšířeno. Toto vyčerpání se však netýká práv na pronájem a půjčování.

V některých zemích (hlavně USA, částečně také Spojené království) je ochrana autorských děl oslabena tím, že některé způsoby jejich využití bez svolení autora jsou označeny jako „rozumné, patřičné“. Sem patří využití za účelem kritiky, parodie, komentáře, výuky, výzkumu apod. V Česku podobné ustanovení neexistuje, jistou podobnost vykazují některá výše uvedená omezení.

Současná úprava autorských práv je celosvětově kritizována z hlediska koncepce. Jedna skupina kritiků odmítá autorské právo jako uměle vytvořený monopol, který narušuje tržní prostředí. Jiní zastávají koncepci autorského práva jako účelového nástroje na podporu nové tvorby. Tato skupina kritizuje především příliš dlouhou dobu platnosti majetkových práv v poměru k průměrné komerční životnosti díla (argumentují, že většina tvorby bude zapomenuta dřív, než vyprší její ochrana) a omezení práva vytvářet a šířit odvozená díla. Kritici se neshodují na tom, zda je třeba autorský zákon pouze od základu reformovat, nebo bez náhrady zrušit.

Dále je předmětem kritiky možná změna významu autorskoprávní legislativy způsobená vývojem technologií. Kritici argumentují, že formulace Bernské úmluvy udělující autorům výhradní právo vytvářet rozmnoženiny díla pochází z doby, kdy nástroje na hromadnou tvorbu kopií byly doménou výhradně vydavatelů. Autorská práva tedy podle nich existují výhradně na ochranu autora před vydavatelem a vůbec se nemají týkat nekomerčního užití děl.

V České republice je předmětem kritiky i postavení kolektivních správců, zejména jejich zákonné právo vybírat poplatky a udělovat licence k některým druhům užití i jménem autorů, které příslušný kolektivní správce nezastupuje. Kritizováno je také ustanovení autorského zákona, podle kterého může oprávnění k výkonu kolektivní správy pro každou skupinu kolektivně spravovaných práv získat pouze jedna organizace.

Právo na různé způsoby užití díla je možno převádět, prodávat apod. Například hudební skupina při nahrávání desky typicky podepíše smlouvu, na jejímž základě bude mít produkční firma exkluzivní právo na šíření nahrávky, zatímco hudebníkům firma poskytne nějakou odměnu (např. určenou nějakým procentem z výnosů, případně pevnou platbu).

Základním typem dohody o autorských právech je tzv. licence, licenční smlouva. Pomocí licenční smlouvy autor poskytuje oprávnění k užití díla za určitých podmínek (nejčastěji na základě odměny). Licence může být výhradní nebo nevýhradní – v případě výhradní licence se autor zavazuje, že licenci neposkytne nikomu jinému.

V českém právním řádu není možné převést či prodat samotná autorská práva – ta zůstávají vždy autorovi. Stejně tak nemůže autor poskytnout licenci na způsob využití, který v době udělení licence nebyl znám. Tato ustanovení mají za cíl chránit autora před uzavřením nevýhodné smlouvy.

Autorské právo není jedinou formou tzv. duševního vlastnictví. Základní rozdíly mezi autorským právem a ostatními formami jsou v subjektu ochrany: autorské právo chrání tvůrčí či umělecké ztvárnění ideje, patentové právo chrání ideu, která zakládá vynález, ochranné známky chrání označení používané ve vztahu k výrobku či službě a užitný či průmyslový vzor chrání technické řešení, resp. vzhled výrobku.

Ačkoli různé formy duševního vlastnictví jsou na sobě nezávislé, často je jeden objekt chráněn na základě více forem současně. Například u Spejbla a Hurvínka jsou vzhled a jména loutek chráněny ochrannými známkami, zatímco loutky samy jsou stejně jako konkrétní divadelní představení chráněny autorskými právy.

Jedním z podstatných rozdílů také je, že autorské právo má striktně omezenou časovou platnost, zatímco ochranná známka může platit neomezeně dlouho, pokud je neustále využívána a jsou pravidelně placeny poplatky příslušným úřadům.

V některých státech (hlavně v USA) bylo dříve nutné dílo registrovat, pokud mělo požívat ochrany autorským právem. Všeobecná úmluva o autorském právu z roku 1952 umožnila, aby byla v těchto státech díla z jiných zemí (kde registrace nebyla podmínkou ochrany) chráněna i bez registrace, pokud byla označena tzv. copyrightovou výhradou. Takové označení obvykle sestávalo ze značky písmene c v kroužku – ©, případně slova copyright, následované rokem vzniku a označením držitele autorských práv. Ve většině zbytku světa a od roku 1989 i v USA však takové označení není vyžadováno – dílo je chráněno automaticky, aniž by to na něm muselo být výslovně uvedeno a aniž by se autor musel jakkoli registrovat. (Označení je z právního hlediska vyžadováno pouze pro díla, která vznikla před přijetím Bernské úmluvy příslušnou zemí, to je ale evidentně okrajový případ.) Označení © se přesto často objevuje, má však spíše informační hodnotu; jeho právní význam je minimální, dá se pouze předpokládat, že by v případném soudním procesu mohlo označení zdůraznit fakt, že viník o tom, že se jedná o chráněné dílo, musel vědět, neboť je to na díle explicitně uvedeno.

Poblíž tohoto označení se také často objevuje výraz „všechna práva vyhrazena“ – ten má svůj původ v úmluvě z Buenos Aires, která již byla překonána novějšími mezinárodními smlouvami, podle kterých autorskoprávní ochrana vzniká automaticky a toto upozornění opět není vyžadováno. I zde se tedy jedná o čistě informativní poznámku.

Obdobou symbolu © je symbol ℗, který označuje tzv. fonogramovou výhradu podle Římské úmluvy. Takto se na zvukových nosičích uvádějí informace o nositelích práv k fonogramu a k právu výkonného umělce k jeho výkonu.

V Unicode má symbol © kód U+00A9, symbol ℗ má kód U+2117. Do (X)HTML lze znak © zapsat entitou amp;copy;. Na klávesnici tyto symboly zpravidla nejsou, ve Windows lze znak © zapsat pomocí Alt+0169. Kromě těchto znaků, jejichž význam je přímo definován jako označení copyrightu, obsahuje Unicode další graficky podobné značky:

Existují případy, kdy se s některými konkrétními díly zachází zvláštním způsobem, který je výslovně vtělen do zákona. Například do současného autorského zákona platného ve Spojeném království byl vložen dodatek, podle něhož je londýnská dětská nemocnice Great Ormond Street Hospital navěky (!) držitelem autorských práv na pohádku o Petru Panovi, která jí původně věnoval autor James Matthew Barrie v roce 1929. Nemocnice ovšem nemá plná autorská práva, její role je omezena na pobírání autorského honoráře.

Zvláštní statut má ve Spojeném království také Bible krále Jakuba – zatímco ve zbytku světa se již zpravidla jedná o volné dílo, ve Spojeném království je držitelem autorských práv Koruna a pro šíření je třeba povolení.

Velmi zajímavou skutečností jsou autorská práva v Číně. Teprve s rostoucím potenciálem Číny pro zahraniční obchod v posledních desetiletích se tamější zákonodárci začali zaobírat autorskoprávní legislativou. Do té doby byla Čína obecně považována za stát, který na autorská práva příliš nedbá. Proces přijetí zákona o ochraně duševního vlastnictví, potažmo práv autorských, byl výrazně urychlen se vstupem Číny do Světové obchodní organizace (WTO) 11. 12. 2001. Čína musela přizpůsobit své právní předpisy požadavkům mezinárodní dohody o ochraně duševního vlastnictví. Tím, že čínský autorský zákon není prověřený léty praxe, nastávají praktické problémy. Příkladem může být to, že často dochází k místnímu protekcionismu na úkor zákona nebo že pro sankciování porušitelů autorských práv není vytvořen speciální úřad a tyto případy tedy musí řešit nezpůsobilé orgány.

Schválením nového autorského zákona 121/2000 Sb. došlo k naplnění závazku České republiky, které bylo vyžadováno pro vstup ČR do EU. Tento nový autorský zákon ve svém znění plně respektuje směrnice EU, ovšem jako zákon každé jiné země EU má své individuální prvky. Evropská unie se snaží o právní sblížení všech členských zemí, ale toho nelze dosáhnout úplně (např. kvůli tradicím jednotlivých států).

V roce 1996 vyhlásilo UNESCO 23. duben (pravděpodobný den narození a den úmrtí Williama Shakespeara) světovým dnem knihy a autorských práv.




#Article 117: Metr (701 words)


Metr je základní jednotka délky, jeho standardní značka je m. Byl zaveden na konci 18. století ve Francii a jeho délka je původně odvozena od jedné desetimilióntiny délky zemského kvadrantu (polovina délky poledníku). Na metru byla současně založena metrická soustava fyzikálních veličin. Nejčastěji používané odvozené jednotky jsou kilometr (km, 1000 m),  centimetr (cm, setina metru), milimetr (mm, tisícina metru), mikrometr (milontina metru – strojírenství, elektrotechnika), nanometr (miliardtina metru – vlnové délky, optika).

Původní definice přestala vyhovovat, definice metru podle soustavy SI je: Metr je délka, kterou urazí světlo ve vakuu za 1/299792458 s.

Z násobků a dílů metru se častěji používají následující (podle velikosti od nejmenších):

Roku 1668 anglický klerik a filozof John Wilkins navrhl v eseji desítkovou soustavu měření délek, inspirován Christopherem Wrenem k použití délky kyvadla, jehož půlperioda (kyv, půl kmitu) trvá jednu vteřinu, známého jako sekundové kyvadlo. Christiaan Huygens změřil tuto délku jako 38 královských (nizozemských) palců čili 39,26 anglických palců. Dnes se rovná 997 mm. Oficiálně na to nikdo nereagoval.

V roce 1670 lyonský biskup Gabriel Mouton rovněž navrhl univerzální délkovou jednotku opřenou o desítkovou číselnou soustavu založenou na zemské souřadnicové minutě resp. na délce kyvadla s periodou jedné vteřiny. A roku 1675 italský vědec Tito Livio Burattini ve svém díle Misura Universale (Univerzální míra) použil výraz „metro cattolico“ („obecná míra“), odvozené z řeckého μέτρον καθολικόν (métron katholikón) pro označení normové délky odvozené z kyvadla.

Jako výsledek francouzské revoluce francouzská Akademie věd ustavila komisi pro stanovení prosté stupnice všech měr. 7. října 1790 komise doporučila desítkový číselný systém a 19. března 1791 doporučila přijetí termínu „mètre“ („míra“), základní jednotky délky definovanou jako desetimilióntinu vzdálenosti severního pólu a rovníku po pařížském poledníku. Obvod Země tedy činil přesně 40 000 km. Roku 1793 Národní shromáždění Francouzů přijalo tento návrh. Později metr začaly používat i jiné země, např. Anglie od roku 1797. V této podobě poledníkové definice se metr stal základem metrické soustavy.

V sedmdesátých letech 19. století ve světle novodobé přesnosti se zabývala metrickým standardem řada mezinárodních konferencí. Metrická dohoda (Convention du Mètre) z roku 1875 pověřila správou Mezinárodní úřad vah a měr (BIPM: Bureau International des Poids et Mesures) v Sèvres ve Francii. Tato nově ustavená organizace uchovávala prvotní metrovou tyč, poskytovala národní prototypy a udržovala převody s nemetrickými normami. Tato organizace vytvořila tyčový etalon roku 1889 na první Všeobecné konferenci vah a měr (CGPM: Conférence Générale des Poids et Mesures), a tím ustavila mezinárodní prototyp metru jako vzdálenost mezi dvěma ryskami normové tyče ze slitiny 90% platiny a 10% iridia při tavném bodu ledu. Později se zjistilo, že tento první vzor byl o 200 mikrometrů kratší kvůli chybě výpočtu zploštění Země. Nicméně tato délka se stala normou, standardem. Prvotní vzor zůstává v definovaných podmínkách z roku 1889 nadále.

Pozdější fyzikální definice odstranily závislost na prototypu tím, že délku metru vyjádřily pomocí fyzikálních konstant. První taková definice byla schválena roku 1960 a zněla:

Metr je délka, rovnající se 1 650 763,73 násobku vlnové délky záření šířícího se ve vakuu, které přísluší přechodu mezi energetickými hladinami 2p10 a 5d5 atomu kryptonu 86.

Nejnovější definice z roku 1983 svázala délku metru přes rychlost světla ve vakuu s velikostí sekundy.
Z toho vyplývá, že zpřesňováním měření času se zpřesňuje také velikost metru (praktická realizace měřením je však méně přesná), hodnota rychlosti světla ve vakuu je nadále neměnná konstanta.

Z hlediska teorie relativity je metr definován jako jednotka vlastní délky, tak jako je sekunda definována jako jednotka pro vlastní čas.

(podrobně též v hesle metrická soustava)

Kromě obvyklé značky m se lze např. v Itálii setkat se značením mt. Rovněž v zemích užívajících míle je pro ni užívána zkratka „m“, a proto užívání zkratky „m“ bývá nahrazováno „mt“.

V letecké dopravě se celosvětově užívá pro určení výšky jednotka stopa místo metru; obdobně vodorovné vzdálenosti v námořnictvu a letectvu se určují v námořních mílích (její definice, byť byla původně odvozena z úhlového stupně na zemském poledníku, je nyní založena na jednotkách SI, a 1 NM je tedy přesně rovna 1 852 m). Byť ICAO sice hodlá v budoucnu přejít na jednotky SI, nebyl pro tuto změnu stanoven termín. Kvůli zachování bezpečnosti by se totiž jednalo o složitý a krajně nebezpečný proces. Prakticky reálný je tento přechod patrně až po plné automatizaci řízení vzdušného provozu.




#Article 118: Kilogram (1374 words)


Kilogram (hovorově kilo) je základní jednotka hmotnosti, značka je kg. Odpovídá přibližně hmotnosti 1 litru vody. Podle soustavy SI je kilogram definován pomocí metru a sekundy zafixováním hodnoty Planckovy konstanty na přesné hodnotě 6,62607015⋅10−34 kg⋅m2⋅s−1.

Do 19. května 2019 byl kilogram definován jako hmotnost mezinárodního prototypu kilogramu uloženého u Mezinárodního úřadu pro míry a váhy v Sèvres (Francie). První definice kilogramu pocházela z roku 1875. Tomu předcházelo pověření vědců v dobách krále Ludvíka XVI., aby stanovili jednotky v desítkové soustavě.

Název je odvozen z latinského kořene grámma, plus předpona soustavy SI kilo. Přestože označení jednotky již obsahuje předponu, jedná se o základní jednotku a naopak gram je považován za násobek této základní jednotky. Kilogram je jedinou takovou jednotkou v soustavě SI.

Kilogram, značka „kg“, je jednotka hmotnosti v SI. Je definována fixací číselné hodnoty Planckovy konstanty h, aby byla rovna 6,626 070 15×10−34, je-li vyjádřena jednotkou J s, rovnou kg m2 s−1, kde metr a sekunda jsou definovány pomocí c a ΔνCs.

Mezinárodní prototyp kilogramu byl válec o výšce i průměru 39 mm vyrobený ze slitiny 90 % platiny a 10 % iridia. Podle něj byly vyrobeny co možná identické kopie, které uchovávají příslušné instituty v různých státech. Těchto kopií bylo vyrobeno celkem 80. V Česku uchovává tento (bývalý) státní etalon (kopie č. 67) Český metrologický institut. Materiál pro zhotovení prototypu byl volen podle následujících kritérií:

Podle rozhodnutí 3 Generální konference pro míry a váhy z roku 1901 byl kilogram definován jako jednotka hmotnosti takto:

Kilogram byl poslední jednotka SI, která byla definovaná pomocí prototypu, a ne fyzikální definicí. Kilogram byl zvolen tak, aby odpovídal hmotnosti 1 litru vody prosté vzduchu při teplotě, při které má voda maximální hustotu (3,98 °C), při normálním atmosférickém tlaku (760 mm Hg). Tato původní definice však měla závažné nedostatky, obsahuje totiž kruhovou závislost: jednotka hmotnosti se zde definuje s pomocí tlaku, který je ovšem definován prostřednictvím hmotnosti. Kvůli těmto problémům byl tedy kilogram v roce 1889 definován na základě prototypu, který byl ovšem vyroben tak, aby kilogram přibližně vyhovoval původní definici. Při výrobě původního standardu však došlo k malé odchylce, která způsobila, že 1 kilogram vody nemá objem přesně 1 litr, ale 1,000 028 l. Definice prototypem měla i další problémy.

Z nejasných příčin za posledních 100 let prototyp ztratil přibližně 50 mikrogramů. Jelikož kilogram byl definován jako aktuální hmotnost prototypu, změnila se tím i definovaná velikost kilogramu a znamená to, že objekt, který měl před 100 lety hmotnost 1 000 kg a vůbec se od té doby nezměnil, má dnes hmotnost cca 1 000,000 05 kg.

Jednou z příčin změny hmotnosti mohla být ztráta atomů vodíku, které se do slitiny dostaly jako parazitní příměsi při její přípravě. Další, i když dovozovanou příčinou byl lidský faktor, kdy při opakovaném, i jemném, čištění prototypu nebo při jeho používání (vážení) v průběhu 100 let byl prototyp prostě odřen, a tím mírně ztratil na hmotnosti. Toto vysvětlení je však málo pravděpodobné, protože pozorovaná ztráta hmotnosti narůstá v závislosti na čase, nikoli v závislosti na množství operací (čištění, měření atd.) s prototypem prováděných. Přitom není úplně jasné, jestli se jedná o skutečnou ztrátu hmotnosti právě tohoto hlavního mezinárodního prototypu; situace může být i opačná, kdy z neznámé příčiny narostla hmotnost ostatních národních prototypů (zvažuje se např. vázání atmosférické rtuti na platinu). Do přesnosti měření vstupuje i přesnost tzv. komparačních vah (prototypy nelze vážit absolutně).

U definice jediným prototypem hrozila teoretická možnost, že by tento prototyp mohl být ztracen nebo zničen. Nová, ryze fyzikální definice, poskytla možnost jej kdykoli a kdekoli znovu vyrobit.

Definici prototypem nelze předat na dálku, např. v hypotetické situaci, kdy by bylo potřeba kilogram popsat někomu, kdo se nemůže dostat k prototypu (například obyvatelé vzdálené planety). Čistě fyzikální definici je možné prostě odeslat jako zprávu a o realizaci prototypu (případně konverzi na své jednotky) se již adresát postará sám.

Kromě výše uvedených problémů byla i z principiálních důvodů definice prototypem považována za neuspokojivou a hledala se definice založená na neměnných vlastnostech přírody. Problematikou definice jednotky se v lednu 2011 zabývala i mezinárodní konference vědců z Mezinárodního úřadu pro míry a váhy, konaná v budově Královské společnosti v Londýně s úkolem stanovit směry v definování jednotky kilogramu. Generální konference pro míry a váhy se nakonec přiklonila k definici založené na Planckově konstantě.

Pevným stanovením Planckovy konstanty by s pomocí kvantové fyziky a relativistického vztahu mezi energií a hmotností  bylo možno definovat jednotku hmotnosti. Možnou realizací jsou wattové váhy (anglicky ), které porovnávají tíhu tělesa s magnetickou silou. Aby bylo možno tento postup použít, je potřeba dosáhnout relativní nejistoty měření asi 1×10−8, v současné době se dosahuje nejistoty asi 5,2×10−8.

Generální konference pro míry a váhy  schválila změnu definice založené na Planckově konstantě na svém 26. zasedání ve Versailles 16. listopadu 2018.

Na 24. Všeobecné konferenci pro váhy a míry, která se konala 17.–21. října 2011, byl připraven návrh budoucí revize soustavy SI, ve kterém je definice kilogramu odvozena z Planckovy konstanty. Jelikož však tehdy nebyly splněny požadavky na přesnost jejího měření, nebyla tato revize na tomto zasedání přijata. K přijetí této definice založené na Planckově konstantě došlo až po splnění všech klíčových podmínek požadovaných pro zavedení. Generální konference pro míry a váhy schválila změnu definice na svém 26. zasedání ve Versailles 16. listopadu 2018. Změna vstoupila v platnost 20. května 2019, tedy symbolicky ve Světový den metrologie, který je výročím přijetí Metrické konvence.

Předpony lze dávat k základu gram (nanogram, gigagram), nikoli k základnímu kilogramu (tedy nikoli milikilogram, megakilogram). Z praktických důvodů se však užívá také kilotuna a megatuna, viz dále.

Kromě kilogramu se často používají následující jednotky:

Nanogram (značka ng) je jedna tisícina mikrogramu.

Mikrogram (značka μg) je tisícina miligramu (miliontina gramu, tzn. miliardtina kilogramu). V běžném životě je to příliš malé množství, aby mělo nějaký praktický význam. Běžně se však používá při sledování výskytu superstopových množství látek v přírodě (například některé vzácné prvky se mořské vodě vyskytují v řádu koncentrací μg/l, doporučená denní dávka vitaminu B12 je 2,5 μg) nebo v jaderné fyzice při udávání obsahu krátkodobě žijících izotopů (μg/kg nebo dokonce μg/t).

Miligram (značka mg) je tisícina gramu, tzn. miliontina kilogramu. Používá se nejčastěji v chemii či lékařství, například obsahy běžných kovových prvků jako je měď nebo zinek se v živočišných a rostlinných tkáních pohybují v řádu jednotek až stovek mg/kg. Obsahy alkalických kovů nebo typických aniontů jako uhličitany se v minerálních vodách obvykle uvádějí v mg/l.

Gram (značka g) je definován jako jedna tisícina kilogramu. Dnes se často využívá jako jednotka pro vážení přísad při vaření a nákupu potravin. Cena pro potraviny prodávané v menším množství než jeden kilogram bývá běžně uváděna jako cena za 100 g. Také údaje o obsahu a složení jednotlivých potravin bývají vztahovány k hmotnosti 100 g a tudíž odpovídají procentům hmotnosti. Gram je základní jednotkou hmotnosti ve starší soustavě CGS.

Dekagram (oficiální značka v soustavě SI je dag, ale v běžném životě se častěji používá zastaralé označení dkg) je 10 gramů, tedy jedna setina kilogramu. Je to jednotka používaná převážně v maloobchodě s potravinami. Čech mluvící hovorovou češtinou kupující množství menší než jeden kilogram většinou definuje požadované množství v dekagramech (hovorově deka: např. 20 deka šunky). Přestože jednotková cena se v maloobchodě zpravidla udává na 100 gramů nebo na kilogram, český zákazník kupuje na deka.

Hovorově metrák, odpovídá 100 kg. Značí se q.

Tuna (značka t, někdy Mg) je jednotka hmotnosti, která nepatří do soustavy SI, avšak může se používat spolu s jednotkami SI. Odpovídá 1000 kilogramům a znamená totéž co megagram (Mg, 106g. Pozor! neplést s mg, což je miligram, 10-3g). Vyšší řády hmotností se často vztahují k tuně (kilotuna, megatuna).

Jednotka tuna se používá např. v dopravním značení pro vyjadřování povolené hmotnosti vozidla.

Kilotuna (značka kt, dle SI gigagram, Gg, 109g)  je tisíc tun, čili milion kilogramů.

Megatuna (značka Mt, dle prakticky nepoužívané definice SI teragram, Tg, 1012g) je milion tun, čili miliarda kilogramů. V ekvivalentech kilotun a megatun TNT se obvykle udává energie uvolněná výbuchem jaderné zbraně. Nejsilnější známá jaderná zbraň, sovětská Car-bomba, měla sílu okolo 57 Mt TNT.

Gigatuna (značka Gt, dle SI petagram, Pg, 1015g) je miliarda tun, čili bilion (milion milionů) kilogramů. Používá se v tématech planetárního měřítka (geologie; klimatologie; biogeochemické cykly - voda, kyslík, uhlík, dusík, síry, fosfor a další; astronomické jevy, např. síla impaktů).

Systémem měření a váhami se zabývají následující mezinárodní instituce:




#Article 119: Sekunda (1022 words)


Sekunda (značka s, ale někdy též nesprávně označovaná jako sec, sek apod.) je základní jednotka času (nebo také doby trvání) v soustavě SI. V běžné mluvě bývá užíváno i slovo vteřina, které ale v oblasti vědy, techniky a práva není správné.

Historicky vznikla sekunda dělením jednoho dne slunečního času na 24 hodin, 1 hodiny na 60 minut a 1 minuty na 60 sekund (secunda, latinsky „druhá“, ve smyslu druhého dělení hodiny). Dnes je délka sekundy přesněji odvozena od procesů uvnitř atomu, kterými se řídí i atomové hodiny a jimi určovaný mezinárodní atomový čas. Protože délka slunečního dne světového času není naprosto přesně 24 × 60 × 60 = 86 400 sekund atomového času, upravuje se čas v některých letech pomocí přestupné sekundy a tím vzniká běžně používaný koordinovaný světový čas.

Sekunda je podle soustavy SI definována jako doba trvání 9 192 631 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu 133Cs. Tato definice předpokládá cesiový atom v klidu (jedná se tedy o jednotku pro vlastní čas) při teplotě absolutní nuly a zcela bez vnějších vlivů (toho nelze ve skutečnosti dosáhnout, v praxi se proto měří při teplotě řádu mikrokelvinů a zavádějí se korekce).

Název jednotky je odvozen od toho, že se jedná po minutách o druhé dělení hodiny – latinsky pars minuta secunda. (Minuta tak byla pars minuta prima – „první malá část“; ve středověku (Aliboron, Roger Bacon) se používala ještě další šedesátinné dělení např. tercie (pars minuta tertia) či kvarta, ale dnes se už sekunda v SI dělí pouze desetinně; v některých jazycích se však slovo pro šedesátinu sekundy zachovalo (ač neužívané), např. v polštině ,  či v arabštině ). Podle tohoto vzoru bylo v 19. století vytvořeno i nové české synonymum vteřina (podrobněji v příslušném článku), které se v jiných jazycích nevyskytuje.

Dělitel 60 (sekund v minutě, resp. minut v hodině) pochází od Babyloňanů, kteří používali šedesátkovou číselnou soustavu. Babyloňané však svůj čas na šedesátiny nedělili (s výjimkou dne). Hodina byla definována starověkými Egypťany jako dvanáctina trvání dne nebo noci (kvůli kolísání délky dne v závislosti na ročním období). Helénští astronomové včetně Hipparcha a Ptolemaia definovali hodinu jako čtyřiadvacetinu středního slunečního dne. Dvojím šedesátinným dělením této hodiny tak vznikla definice sekundy jako 1/86 400 středního slunečního dne. Helénské časové periody jako např. synodický měsíc byly obvykle stanoveny velmi přesně, neboť byly vypočítány z pečlivě vybraných zatmění, mezi kterými uběhly stovky let – samostatně se průměrné synodické měsíce a podobné časové periody nedají změřit. Nicméně, s vývojem hodinového kyvadla pro měření průměrného času (v protikladu k zdánlivému času zobrazovaném slunečními hodinami), se sekunda stala měřitelnou. Londýnská královská společnost navrhla používat sekundové kyvadlo jako jednotku délky již roku 1660.

Roku 1938 předložili Adolf Scheibe a Udo Adelsberger u Physikalisch-Technische Bundesanstaltu důkaz, který byl proveden roku 1934 a po očištění od všech pochybností roku 1935 zveřejněn, toho, že rychlost rotace Země není stálá (kvůli zpomalování slapovými silami a některým nepravidelným změnám způsobeným prouděním magmatu mezi pláštěm a zemským jádrem, dlouhodobě též vzdalováním Měsíce od Země). Astronomická délka dne není tedy již dost dobrým základem časových norem. Kvůli zpomalování zemské rotace se tak sluneční den oproti dennímu času posouvá. Ke kompenzaci byly zavedeny přestupné sekundy, aby byl běžně užívaný čas dostatečně přesný a přitom se nelišil od pohybu Slunce po obloze.

V roce 1956 byla sekunda definována na základě doby oběhu Země okolo Slunce pro konkrétní ekvinokcium, protože v té době se už zemská rotace kolem vlastní osy nepovažovala za dostatečně rovnoměrnou, aby mohla být základem pro měření času. Pohyb Země byl popsán v Newcombových slunečních tabulkách, které obsahují vzorec popisující pohyb Slunce k ekvinokciu 1900.0 na základě astronomických pozorování provedených mezi roky 1750 a 1892. Sekunda tak byla definována jako

Tato definice byla ratifikována na 11. generální konferenci pro míry a váhy, konané roku 1960. Tropický rok v definici nebyl změřen, ale byl vypočítán na základě vzorce popisujícího tropický rok, jehož délka se v čase lineárně zkracuje, což je důvod podivného odkazu na specifický okamžitý tropický rok v definici. Protože tato sekunda byla nezávisle proměnná na čase ve slunečních a měsíčních efemeridách během většiny 20. století (Newcombovy tabulky Slunce byly používány v letech 1900 až 1983 a Brownovy tabulky Měsíce byly používány mezi 1920 až 1983), byla nazvána efemeridová sekunda.

S vývojem atomových hodin bylo rozhodnuto, že jejich užití bude vhodnějším základem definice sekundy než doba oběhu Země kolem Slunce.

Následujících několik let pracovali Louis Essen z anglické National Physical Laboratory a William Markowitz z United States Naval Observatory (USNO) na určení vztahu mezi frekvencí přechodů velmi jemné struktury atomu cesia a efemeridové sekundy.

Použitím měřící metody společného pozorování („common-view“) založené na přijatých signálech z rozhlasové stanice WWV určili oběžný pohyb Měsíce okolo Země, ze kterého se dal odvodit zdánlivý pohyb Slunce v časových intervalech odměřených atomovými hodinami. Roku 1967 pak bylo výsledkem přijetí definice tzv. atomové sekundy na 13. generální konferenci pro míry a váhy v Paříži:

Takto definovaná sekunda je ekvivalentem k efemeridové sekundě.

Definice sekundy byla později roku 1997 vylepšena na setkání BIPM následujícím dodatkem:

Revidovaná definice obsahuje ideální atomové hodiny zahrnující jediný atom cesia emitující jen jednu frekvenci.

Na 26. zasedání CPGM v r. 2018 byla dohodnuta nejnovější definice sekundy platná od 20. května 2019. Je obsahově stejná, liší se jen stylisticky hlavně tím, že je součástí společné definice všech základních jednotek SI:

Mezinárodní soustava jednotek, SI, je soustava jednotek, v níž

a poté následuje převod užitých jednotek na jednotky základní: Hz = s−1, ... .

Juliánský rok je podle IAU definován jako 365,25 dne, což se rovná 31 557 600 s

Den (značka d) obsahuje 24 hodiny: 1 d = 86 400 s (podle IAU)

Hodina (značka h) je šedesát minut: 1 h = 3 600 s

Minuta (značka min) je šedesát sekund: 1 min = 60 s

Milisekunda (značka ms) je tisícina sekundy, 1 s = 1 000 ms.

Mikrosekunda (značka μs) je miliontina sekundy, 1 s = 1 000 000 μs.

Nanosekunda (značka ns) je miliardtina sekundy, 1 s = 109 ns.

Pikosekunda (značka ps) je biliontina sekundy, 1 s = 1012 ps.

Femtosekunda (značka fs) je tisícina biliontiny sekundy, 1 s = 1015 fs.

Attosekunda (značka as) je miliontina biliontiny sekundy, 1 s = 1018 as.




#Article 120: Všeobecná deklarace lidských práv (241 words)


Všeobecná deklarace lidských práv je nezávazný dokument, obsahující nejznámější katalog lidských práv. Podle některých teoretiků nabylo toto prohlášení závaznosti jako právní obyčej. V části VII závěrečného aktu, kapitoly I Deklarace jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy Helsinské konference, se zúčastněné státy zavázaly, že kromě jiného budou v oblasti lidských práv a základních svobod postupovat také v souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv. Podle čl.56 v návaznosti na čl.55 Charty OSN si musí členské země OSN plnit i závazky vyplývající ze Všeobecné deklarace lidských práv.

Všeobecná deklarace lidských práv byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948. Pro přijetí rezoluce hlasovalo z tehdejších 58 členů OSN 48 zemí: Afghánistán, Argentina, Barma, Belgie, Bolívie, Brazílie, Čína, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Egypt, Etiopie, Filipíny, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Indie, Irák, Írán, Chile, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Libanon, Libérie, Lucembursko, Mexiko, Nikaragua, Nizozemsko, Nový Zéland, Norsko, Pákistán, Panama, Paraguay, Peru, Rakousko, Řecko, Salvador, Siam, Spojené království, Spojené státy americké, Sýrie, Švédsko, Turecko, Uruguay a Venezuela. 

Hlasování se zdrželi: Bělorusko, Československo, Jihoafrická unie, Jugoslávie, Polsko, Saúdská Arábie, Sovětský svaz a Ukrajina.

Závazné dokumenty o lidských právech jako jsou regionální evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., Evropská sociální charta, vyhlášená pod č. 14/2000 Sb. m. s., nebo celosvětové Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášené pod č. 120/1976 Sb., v povědomí veřejnosti tak známé nejsou.




#Article 121: Mezinárodní policejní asociace (1035 words)


IPA Mezinárodní policejní asociace, anglicky International Police Association (IPA), je největší světová organizace sdružující policisty jako jednotlivce.

Založil ji 1. ledna 1950 britský seržant Arthur Troop (1914-2000), s cílem vytvořit přátelské vztahy a podpořit spolupráci mezi policisty. Asociace se dělí do 72 národních sekcí a má více než 360 000 členů a přidružených členů. Česká sekce vznikla v roce 1991. 

Znakem asociace je obrázek Zeměkoule, v jehož horní části je nápis International Police Association a ve spodní části Servo per Amikeco, což v esperantu znamená služba skrze přátelství.

Mezinárodní policejní asociace - IPA byla založena 1. ledna 1950 britským policejním úředníkem Arthurem Troopem, který chtěl najít způsob pro přátelství a mezinárodní spolupráci mezi policejní úředníky v činné službě či ve výslužbě. Jeho snem bylo založit asociaci, která by rozvíjela sociální, kulturní a profesionální vztahy mezi svými členy bez rozdílu hodnosti, funkce, jazyka, náboženství, světového vyznáni či rasy. Asociaci, která by byla politicky i odborně nezávislá a nevázala se na žádnou jinou skupinu či instituci. Jménem IPA nesměla a nesmí být činěna žádná prohlášení k politickým, náboženským nebo rasovým otázkám, aby tak mohla být zachována její deklarovaná nezávislost.

Zcela výstižně je heslem celé asociace SERVO PER AMIKECO, což v překladu znamená služba přátelstvím. Právě toto heslo je impulsem celé její činnosti.

IPA má postavení nevládní organizace, která má od 5.6.1967 poradní statut u Ekonomické a sociální rady OSN a od 25.7.1977 je zapsána u Rady Evropy s poradním statutem na listině nestátních mezinárodních organizací.

IPA tak v současné době představuje největší mezinárodní sdružení policejních úředníků, která má za cíl:

V současné době je členem IPA 62 zemí s počtem 280.000 registrovaných členů. Členem IPA je např. Německo, Velká Británie, San Marino, Malta, Seychelles, Mauritius, Nový Zéland, Zimbabwe, Nigérie, Argentina, Peru či USA.

IPA je ve veškeré své činnosti plně vázána zásadami Všeobecné deklarace lidských práv, která byla přijata rezolucí č. 217/IIIA Valného shromáždění OSN dne 10.12.1948. Deklarace je sice právně nezávazným dokumentem, její politická autorita je však uznávána a plně respektována téměř na celém světě. Proto se den jejího přijetí slaví jako Den lidských práv.

Svou činností se IPA snaží naplňovat ty své cíle, které byly zmíněny výše. Její faktickou činnost nelze žádným vyčerpávajícím způsobem obsáhnout. Záleží totiž individuálně na každé národní sekci, jakou reálnou činnost a aktivity bude pro naplnění cílů IPA vyvíjet. Dalo by se tedy jednoduše říci, že IPA pořádá nejen pro své členy jakékoliv vzdělávací, sportovní, kulturní či společenské aktivity, které mohou napomoci k realizací stanovených cílů. Např. ve svém školícím a vzdělávacím středisku na zámku Gimborn v Německu realizuje široký vzdělávací program formou seminářů. Pořádá regionální, národní a mezinárodní vzdělávací setkání svých členů na všech pěti kontinentech. Poskytuje stipendia svým členům pro doplnění dalšího odborného vzdělávání a vzdělávacích cest. Pořádá týdny přátelství, sportovní soutěže a jubilea s kulturním a sociálním pozadím. Jedinečnou příležitost k získání nových zkušeností jsou mezinárodní programy výměny mládeže, poznávání policejních zařízení doma i v zahraničí, výměnu zkušeností s profesními kolegy. Jak bylo již uvedeno výše, činnost IPA na rozdíl od Interpolu a Europolu není zaměřena na mezinárodní policejní spolupráci, která by souvisela s plněním úkolů a povinností upravených a stanovených pro činnost jednotlivých policejních sborů členských států právními či jinými předpisy. Přesto je její postavení a význam na poli mezinárodní spolupráce vskutku nepostradatelné. Je to právě IPA, která napomáhá mezi svými členskými státy v procesu prohlubování vzájemného porozumění a tolerance mezi jednotlivými národy a kulturami. Dalo by se totiž na řadě příkladů nejen z historie a to zejména 20. století, ale i ze současnosti zadokumentovat, co všechno způsobila a způsobuje vzájemná netolerance a snaha o prosazení se vlastního mnohdy sobeckého ega jednotlivých národů a států. Vždyť právě odstranění vzájemných předsudků, kulturních a sociálních překážek a nedorozumění, může bez diskuze napomoci prohloubit a zefektivnit mezinárodní policejní spolupráci v rámci Interpolu a Europolu, ale i mezinárodní spolupráci vůbec.

Organizační struktura je v současné době upravena Mezinárodními stanovami a mezinárodní směrnicí, které byla přijaty na 12. celosvětovém kongresu IPA 8.8.1988 v Rotterdamu v Nizozemí.

Nejvyšším orgánem asociace je její Mezinárodní výkonná rada - MVR, která odpovídá za její činnost. Každý členský stát IPA je v ní zastoupen jedním členem. Schází se 1x za tři roky na mezinárodních kongresech IPA a mezi kongresy 1x ročně na své konferenci.

Dalším orgánem je Rada starších - RS, která je tvořena prezidenty IPA pěti nejstarších národních sekcí ( Velká Británie, Nizozemí, Belgie, Francie a Norsko). Rada se schází operativně v případě posouzení vyloučení národní sekce, vytvoření krizového výboru a změny stanov.

Za každodenní činnost IPA a realizaci rozhodnutí MVR odpovídá Stálý výkonný výbor - SVV volený na tři roky právě MVR. SVV se schází minimálně 1x za rok za účelem posuzování otázek týkajících se činnosti a řízení IPA. Členem SVV je mimo jiné mezinárodní prezident, který předsedá SVV a j je první osobou, která IPA zastupuje navenek. IPA taktéž vytvořila na podporu realizace svých cílů pět stálých komisí, které jsou nápomocny SVV. Jedná se o Mezinárodní profesionální komisi, kulturní komisi, sociální komisi, komisi pro záležitosti OSN a komisi pro vnitřní záležitosti. Komise se scházejí dle potřeby, minimálně však 1x ročně.

Základním organizačním článkem IPA jsou její národní sekce v jednotlivých členských státech, které mají povinnost přijmout stanovy a pravidla své činnosti v duchu Mezinárodních stanov a mezinárodní směrnice IPA. Národní sekce mohou být geograficky rozděleny, pokud to bude v zájmu členství a řádného řízení. Tyto regionální skupiny nejsou nezávislými orgány a jsou plně podřízeny národní sekci. Pouze národní sekce je partnerem a členem IPA.

Česká sekce IPA vznikla na ustavujícím kongresu v Chebu dne 21.3.1992 za přítomnosti prvních devatenácti zástupců. IPA Sekce České republiky má postavení právnické osoby a je řádně registrována u Ministerstvem vnitra České republiky. Mezinárodního uznání se Sekci České republiky dostalo na kongresu MVR dne 6.11.1992 v brazilském Rio de Janeiru.

V současné době má IPA Sekce České republiky cca 8.000 registrovaných členů. Sekce České republiky se z důvodu efektivnějšího plnění cílů IPA v souladu se stanovami dále člení na 46 územních skupin v rámci celé České republiky (ke dni 30. 9. 2012). Územní skupiny IPA působí např. v Brně, Olomouci, Znojmě, Ostravě, Zlíně, Českých Budějovicích, Praze, Chomutově či Ústí nad Labem.

Od listopadu 2011 se nově můžou stát řádnými členy IPA i strážníci městských a obecních policií v České republice.




#Article 122: Termika (331 words)


Termika je fyzikální oblast, která se zabývá studiem vlastností látek a jejich změn souvisejících s teplotou. Termika se také někdy označuje jako nauka o teple.

Makroskopicky vnímaný tepelný stav látky, který je vyjadřován teplotou, má úzkou souvislost s pohybem základních stavebních částic dané látky (molekul, atomů apod.). Tento pohyb se označuje jako molekulový pohyb. Vzhledem k tomu, že molekulový pohyb se výrazněji projevuje při vyšších teplotách, bývá často označován jako tepelný pohyb.

Molekulový pohyb je pokládán za samostatný druh fyzikálního pohybu, jehož základní vlastnosti, které jej odlišují od klasického mechanického pohybu, jsou:

Jedná se o složitější druh pohybu než je tomu v případě pohybu mechanického. Při vyšetřování tohoto pohybu se tedy využívá metod statistické fyziky.

Termiku lze rozdělit na několik oblastí.

V meteorologii se pojem termika (anglicky Thermal) používá (především pro účely letectví) pro označení stoupající masy ohřátého vzduchu. Správný název pro tento pohyb je konvekce. Termika vzniká, když slunce zahřeje zemský povrch a ten následně zahřívá okolní vzduch. Teplejší vzduch je lehčí, proto stoupá. S narůstající výškou klesá jeho tlak a v důsledku toho se ochlazuje v běžných podmínkách asi o jeden stupeň na každých 100 metrů (v případě kondenzace páry jenom asi 0,6 stupně). Pokud teplota okolního vzduchu klesá s výškou rychleji, stoupající vzduch je pořád teplejší než okolí a stoupá dál. Teplotní zvrstvení atmosféry se v takovém případě nazývá „labilní“. Tento jev využívají hlavně piloti větroňů, rogalisté a paraglidisté, kteří díky termickým proudům jsou schopni dosahovat výšek několika kilometrů a bezmotorové přelety o délce stovek kilometrů.

Typickým viditelným znakem termických proudů jsou oblaky typu cumulus. Termika je obvykle pod oblakem a její horní hranice je ve vrchní části oblaku. V případě silné termiky oblak kumulovitého typu roste do výšky a může se změnit na Cumulus congestus (Cg) anebo bouřkový Cumulonimbus (Cb). Rychlost stoupavých proudů dosahuje v běžných podmínkách od 1 do 8 m/s, v případě bouřky může v extrémních podmínkách dosahovat i desítky m/s. Někdy může ovšem nastat i tzv. bezoblační termika.

Podrobněji viz hlavní článek termická konvekce.




#Article 123: Vnitřní energie (400 words)


Vnitřní energie (též termodynamická energie) tělesa (termodynamického systému) je extenzivní veličina představující v makroskopickém popisu souhrn energií všech částic, z nichž se těleso skládá. Jde především o jejich kinetickou a potenciální energii, ale může jít také o elektrickou či chemickou energii, apod. Kinetická a potenciální energie, kterou má těleso (soustava) jako celek, se do vnitřní energie nezahrnuje.

Vnitřní energie ovlivňuje vlastnosti a stav látky. Např. kinetická energie částic se projevuje jako teplota tělesa, tzn. čím rychlejší pohyb částic, tím vyšší je teplota tělesa. Polohová energie částic se projevuje ve vlastnostech tělesa jako skupenství, stlačitelnost/pružnost či pevnost.

Tepelnému pohybu částic přísluší určitá kinetická energie. Pokud látka obsahuje  částic o stejné hmotnosti  a velikost rychlosti -té částice je , pak celková kinetická energie takovéto soustavy pak bude

Je třeba si uvědomit, že těleso jako celek zůstává v klidu. Rychlosti  jednotlivých částic odpovídají jejich mikroskopickému pohybu. Pokud by se těleso pohybovalo, např. rychlostí , pak pro určení vnitřní energie -té částice se uvažuje s rychlostí .

Kdyby měly všechny částice stejnou rychlost , byla by celková energie soustavy

Má-li být celková energie v obou případech stejná, pak musí z předchozích vztahů platit

Rychlost  se nazývá střední kvadratickou rychlostí. Kinetická energie určená pomocí střední kvadratické rychlosti se nazývá střední kinetická energie.

Vzájemná soudržnost částic, kterou lze pozorovat u pevných látek a kapalin, vede k závěru, že mezi molekulami musí působit určité síly. Tyto síly se projevují tím, že při vzdálenostech menších než je rozměr atomu se projevují jako odpudivé, a při vzdálenostech větších jako přitažlivé. Tyto síly se nazývají molekulárními (popř. kohezními) silami. Původ těchto sil lze částečně vysvětlit elektrostatickým přitahováním a odpuzováním molekul, avšak plný výklad podává až kvantová fyzika.

Kohezní síly způsobují, že dvě blízké molekuly mají určitou potenciální energii. Odpudivým silám přísluší kladná potenciální energie  a přitažlivým silám přísluší záporná potenciální energie , přičemž hladinu nulové potenciální energie klademe do nekonečna. Celková potenciální energie je pak součtem těchto složek .

Celková vnitřní energie soustavy se určí jako suma kinetických a potenciálních energií jednotlivých částic, tzn.

Vnitřní energie určuje tepelný stav a skupenství látky.

Vnitřní energii lze měnit

U ideálního plynu je vnitřní energie dána součtem kinetických energií jednotlivých částic plynu.

Střední kinetická energie molekulového pohybu, tzn. střední hodnota kinetické energie plynu připadající na jednu částici, je

kde  je hmotnost libovolné částice plynu,  je rychlost -té částice,  je celkový počet částic a  je střední kvadratická rychlost.
Dosazením za střední kvadratickou rychlost dostaneme



#Article 124: Teplo (936 words)


Teplo (Q - calorique - Kalorika) (dříve nebo v pozměněném smyslu tepelná energie) je termodynamická veličina vyjadřující míru změny vnitřní energie, jejíž podstatou není ani práce  (elementární práce je rovna obecné síle skalárně násobené obecným posunutím), ani tzv. chemická práce  (chemický potenciál krát změna množství látky). Teplo systém vyměňuje (tj. přijímá nebo odevzdává) s jiným systémem jiné teploty, se kterým je v tepelném styku (tedy rozhraní mezi nimi je diatermického charakteru, tj. nepředstavuje tepelnou izolaci); hovoříme o tepelné výměně.

Teplo popisuje procesy, v nichž se odehrává spousta chaotických „mikroprací“, tj. srážek jednotlivých částic, které přímo nemůžeme sledovat ani měřit. O práci mluvíme, když způsobenou změnu energie můžeme vyjádřit jako součin veličin: síla krát posunutí, např. tlak krát změna objemu, napětí krát přenesený náboj (náboj = proud krát doba) apod.
U tepla se změna energie jako součin jiných přímo měřitelných veličin vyjádřit nedá; pro systém v rovnováze jde o součin teplota krát přírůstek entropie.
Teplo je dějovou fyzikální veličinou popisující termodynamický děj (posloupnost stavů systému), nikoli veličinou stavovou, popisující stav jediný.

Jednotky tepla jsou shodné s jednotkami energie a práce.

Měřením tepla se zabývá kalorimetrie; teplo se měří kalorimetrem.

Šířením tepla bez konání práce se zabývá termokinetika, tepelnými ději obecně termodynamika.

Podle kinetické teorie se při tepelné výměně předává energie pohybu částic, z nichž se skládá jak systém teplo odevzdávající, tak systém teplo přijímající, a to neuspořádaně. Zejména u látek v kondenzovaném stavu je nutno uvažovat vedle kinetické energie částic i energii jejich vzájemných interakcí a vazeb. Tepelná výměna nemusí být spojena se změnou teploty, mění-li se fáze látky - hovoříme pak o latentním teple.

Tepelná výměna přímo nesouvisí s předáváním částic mezi systémy, změnou jejich chemické podstaty, ani změnami pohybového stavu systémů či vnější potenciální energie systémů. Změny tepla mohou být sice formálně ekvivalentní určité mechanické práci nebo kinetické energii částic (vibrační, translační, rotační), atp., nejsou však s nimi identické a fyzikálně se od nich fundamentálně liší. Tento rozdíl se zvláště názorně projevuje ve spektroskopii.

Definice tepla však nevylučuje tepelné děje při současném konání práce. V souladu s 1. termodynamickým zákonem je teplo (systémem přijaté) při tepelné výměně rovno změně (zvýšení) vnitřní energie systému zvýšené o (systémem vykonanou) práci (kurzívou je v předchozí větě vyznačeno, kdy se daná změna bere za kladnou).

Přeměnu mechanické práce na teplo a naopak vysvětluje kinetická teorie jako přeměnu kinetické energie uspořádaného pohybu na kinetickou energii neuspořádaného pohybu částic a naopak. Fyzikálně se fundamentální rozdíl mezi neuspořádaným a uspořádaným pohybem částic projevuje např. ve spektroskopii. Zatímco tepelnému pohybu odpovídá šum, charakterizovaný určitou (širokospektrální) distribuční funkcí, mechanickému pohybu (např. vibračnímu) odpovídají určité ostré spektrální čáry.

Podle překonané fluidové teorie tepla byla podstatou tepla substance - fluidum (zvané calor, calorique apod.) a teplo bylo množství tohoto fluida v látce. Tato představa
plně vyhovuje tam, kde neprobíhají chemické reakce a nevyměňuje se práce s okolím (např. v kalorimetrii).
Pro tepelné stroje vyhovuje jen kvalitativně, nikoli však kvantitativně: práce se podle ní koná tím, že tepelné fluidum přechází z místa s vyšší teplotou do místa s nižší teplotou, podobně jako voda v řece může konat práci tím, že přechází z vyšší polohy do nižší. Podle fluidové teorie však přitom fluida neubývá, zatímco měření ukazuje, že fluida ubude právě tolik, kolik práce se vykoná. Toto vyjadřuje
první zákon termodynamiky. S tímto vědomím je fluidová teorie cenná i dnes svou názorností. Názorně vystihuje zejména přenos tepla (kalorimetrická rovnice) a objasňuje přirozenou roli Laplaceovy rovnice a Poissonovy rovnice v těchto dějích, v analogii s teorií tekutin.

Zdůrazněme, že

Matematicky i fyzikálně přesněji se jedná o otázku, zda teplo lze v dané situaci považovat za úplný diferenciál (totální), nebo jen tzv. parciální diferenciál. Parciální diferenciál tepla lze převést v diferenciál totální pomocí vynásobení určitým, tzv. integračním faktorem, toto tvrzení je součástí 2. principu termodynamiky. V případě tepla je tímto integračním faktorem reciproká teplota .

Je třeba rozlišovat dvě různé veličiny: teplo, které popisuje změnu energie tělesa provedenou jistým konkrétním způsobem (dějová veličina), a teplota, která popisuje stav tělesa (stavová veličina). Stavovou veličinou popisující tepelnou výměnu je entropie.

Znaménko hodnoty tepla označuje, zda jde o teplo přijaté nebo vydané. Dříve se brala kladně odebraná práce  a dodané teplo  (z filosofie parních strojů), takže zákon zachování energie pro uzavřený cyklus zněl , práce při stlačení plynu byla . Moderněji se bere kladně veškerá dodaná energie (což je jediná možnost např. v případech, kdy má přenos energie obojí charakter, třeba polarizovaným světlem) a zákon zachování zní , práce při stlačení plynu je .

Množství tepla  přijatého fyzikálně (skupenství) a chemicky homogenním systémem souvisí se vzrůstem teploty  vztahem

kde  je hmotnost systému,  je jeho měrná tepelná kapacita,  je rozdíl počáteční teploty  a koncové teploty  (tzn. ). Tepelná kapacita  může záviset na teplotě, proto se vztah uvádí v diferenciálním tvaru:

kde  značí, že se u tepla nejedná o totální diferenciál.

Měřením tepla se zabývá kalorimetrie. Základem kalorimetrických úvah je zákon zachování energie, jehož znění vyjadřuje tzv. kalorimetrická rovnice.

Teplo potřebné k ohřátí předmětu o jeden teplotní stupeň se nazývá tepelná kapacita C tohoto předmětu. Teplo potřebné k ohřátí jednoho kilogramu látky o jeden teplotní stupeň se nazývá měrná tepelná kapacita (měrné teplo) c této láky. Teplo potřebné k ohřátí jednoho molu látky o jeden teplotní stupeň se nazývá molární tepelná kapacita (molární teplo) této látky. Vždy je potřeba ještě upřesnit děj, při jakém se látka ohřívá (např. měrná tepelná kapacita plynu za stálého objemu cV či za stálého tlaku cp).

Šíření tepelné energie z jednoho místa na druhé může probíhat vedením, prouděním nebo zářením (sáláním).

Původně teplo popisovala v 17. století flogistonová teorie. V 18. století pak kalorická teorie tvrdící, že jde o jakousi tepelnou tekutinu. Ta byla v 19. století nahrazena mechanistickou teorií.




#Article 125: Měrná tepelná kapacita (163 words)


Měrná tepelná kapacita (ve starší literatuře též měrné teplo nebo specifické teplo) je množství tepla potřebného k ohřátí 1 kilogramu látky o 1 teplotní stupeň (1 kelvin nebo 1 stupeň Celsia), respektive představuje množství tepla  vyvolávající u  kilogramů hmotnosti látky změnu teploty :

.

Měrná tepelná kapacita je mírně teplotně závislá, proto je nutné u přesnějších hodnot uvádět, k jaké teplotě látky se vztahuje.

Teplo potřebné k ohřátí tělesa o hmotnosti m o teplotu  lze vypočítat pomocí následujícího vztahu

kde , t1 je počáteční a t2 je konečná teplota tělesa, c je měrná tepelná kapacita látky daného tělesa.

Hodnota měrné tepelné kapacity je závislá na teplotě. Pro větší teplotní intervaly se zavádí střední měrná tepelná kapacita .

K určování hodnot měrného tepla se využívá kalorimetrická rovnice.

U plynů se rozlišuje měrná tepelná kapacita při stálém tlaku, která se označuje , a měrná tepelná kapacita při stálém objemu, která se označuje . Vztah mezi těmito měrnými tepelnými kapacitami udává Poissonova konstanta a Mayerův vztah.




#Article 126: Tání (234 words)


Tání je fázová přeměna (změna skupenství), při níž se pevná látka mění na kapalinu. Opačný pochod – změna kapaliny v pevnou látku – se nazývá tuhnutí. Dle Ottova slovníku naučného se pojem tání používá pro led a sníh (led a sníh taje). Avšak pro kovy a minerály se používá pojem tavení (železo, hliník aj. se taví).

K tomu, aby pevná látka začala tát, je třeba ji zahřát na teplotu tání. Ta je u různých látek odlišná. K tomu, aby látka zahřátá na teplotu tání roztála, je třeba ji dodat energii, která odpovídá skupenskému teplu tání.

Tání má jiný průběh pro krystalické látky a amorfní látky. Krystalické látky tají při konkrétní hodnotě teploty tání, zatímco amorfní látky přechází do kapalného skupenství spojitě v určitém intervalu teplot. Nemají tedy přesně daný bod tání, ale při zvyšování teploty postupně měknou. Toto měknutí je důsledkem postupného snižování viskozity. U amorfních látek tedy nelze určit přesnou hranici mezi tím, kdy je látka ve skupenství pevném, a kdy je ve skupenství kapalném.

Objem tělesa se obvykle při tání zvětšuje, teplota tání tedy s růstem tlaku stoupá. U některých látek se však jejich objem při tání zmenšuje a teplota tání tedy s rostoucím tlakem klesá. Tento jev lze pozorovat např. u vody, o čemž se lze přesvědčit např. pokusem s regelací ledu.

Za jistých podmínek může existovat pevná fáze i za bodem tání. V tom případě mluvíme o přehřátí pevné látky.




#Article 127: Skupenství (556 words)


Skupenství neboli stav je konkrétní forma látky, charakterizovaná především uspořádáním částic v látce a projevující se typickými vlastnostmi.

Pro označení skupenství se také používá pojem fáze, který je však obecnější než skupenství, neboť látka může za různých teplot a tlaků existovat v jednom skupenství, ale v různých fázích, lišících se např. krystalovou stavbou.

Čistá látka může v rovnovážném stavu za dané teploty a tlaku existovat buď v jedné, ve dvou, nebo nejvýše ve třech fázích současně. To je graficky popisováno fázovým diagramem, někdy nazývaným též stavový diagram. Na osu x se obvykle vynáší teplota a na osu y tlak. Jednotlivé oblasti roviny grafu odpovídají existenci jediné fáze, hraniční křivky mezi oblastmi odpovídají koexistenci dvou fází a v bodech, v nichž se setkávají tři křivky (tzv. trojný bod), mohou existovat současně tři fáze.

Nejčastěji rozlišujeme tři skupenství pevné, kapalné a plynné, která jsou běžná v našem okolí. Jako čtvrté skupenství bývá často označováno plazma.

Skupenství látky úzce souvisí s vnitřní energií. Změny vnitřní energie mohou vést ke změně skupenství látky.

Přechodu od pevné látky ke kapalině se říká tání. Opačný jev se nazývá tuhnutí. Aby těleso přešlo z pevné fáze do kapalné, musíme mu dodat skupenské teplo tání . Na mikroskopické úrovni se to rovná dodání energie částici, která bude větší než energie vazby, která částici v pevné látce drží.

Není potřeba, aby pevné těleso mělo nějakou konkrétní teplotu, aby se některé částice z něj uvolňovaly do kapalné fáze. V případě ale, že teplota dosáhne bodu tání, přechod do kapalné fáze nastane spontánně v celém jeho objemu.

Přechodu od kapaliny k plynu se říká vypařování. Opačný jev se nazývá zkapalnění. Aby těleso přešlo z kapalné fáze do plynné, musíme mu dodat skupenské teplo varu. Na mikroskopické úrovni se to rovná dodání energie částici, která bude větší než energie vazby, která částici v kapalině drží.

Není potřeba, aby kapalné těleso mělo nějakou konkrétní teplotu, aby se některé částice z něj uvolňovaly do plynné fáze. V případě ale, že teplota dosáhne bodu varu, přechod do plynné fáze nastane spontánně v celém jeho objemu. Tehdy mluvíme o varu.

Pokud částici na mikroskopické úrovni dodáme tolik energie, že se přetrhne nejen vazba, která ji držela na pevném místě, ale také vazba, která by ji udržela v kapalině, částice se uvolní jako plyn. V některých vhodných případech lze tento přechod pozorovat i na makroskopické úrovni a říká se mu sublimace. Opačný jev se nazývá desublimace. Někdy se můžeme setkat s pojmem sublimace pro oba směry.

Zde není rozhodující, zda první skupenství je plynné, kapalné nebo pevné. Látka se změní kvalitativně v úplně novém směru – uvolní část nebo všechny své elektrony z atomových obalů. Rozhodující přitom není, jak silná ionizace proběhne, ale zda tato ionizace bude mít vliv na kolektivní chování látky. I velmi slabě ionizovaná látka může být plazmatem (například ionosféra), ale na druhou stranu třeba plamen ohně se za plazma obvykle nepovažuje.

Ekvivalentem skupenského tepla zde může být energie potřebná k ionizaci.
(Plazma je vysoce ionizovaný plyn při samostatném výboji.)

Tento přechod byl zatím pozorován jen ve velmi speciálních případech. Dodnes není zcela jasné, jaké všechny děje při přechodu z normálního stavu hmoty (ve smyslu existence nukleonů) do stavu kvark gluonového plazmatu probíhají. Mnoho odpovědí by měl přinést urychlovač částic LHC (Large Hadron Collider) v CERNu se soustavou detektorů pro projekt ALICE (A Large Ion Collider Experiment) dokončenou roku 2008.




#Article 128: Kapalina (455 words)


Kapalina neboli kapalná látka je jedno ze skupenství látek, při kterém jsou částice látky relativně blízko sebe, ale nejsou vázány v pevných polohách a mohou se pohybovat v celém objemu.

Kinetická energie částic kapaliny je malá ve srovnání s vazebnou potenciální energií, takže částice se vzájemně udržují v určitých rovnovážných polohách, kolem kterých vykonávají kmitavý pohyb. Tyto rovnovážné polohy se u kapalin mohou přemisťovat, tzn. dochází k přemísťování částic v celém objemu látky. Vazba mezi částicemi zajišťuje, že za běžných podmínek se objem látky nemění. Kapalina bývá také považována za přechodnou fázi mezi pevnou látkou a plynem.

Přitažlivé molekulové síly mají poměrně krátký dosah, a proto na vybranou molekulu kapaliny působí pouze molekuly z jejího blízkého okolí. Oblast dosahu molekulového působení jedné molekuly lze vymezit koulí o určitém poloměru, opsanou kolem vybrané molekuly. Silové působení molekul, které se nachází mimo tuto sféru, na vybranou molekulu můžeme zanedbat.

Nachází-li se vybraná molekula uvnitř kapaliny, je sféra molekulového působení plně obsazena molekulami dané kapaliny a jejich působení na vybranou molekulu je souměrné a v průměru se vyruší. Taková molekula se nachází ve volném (indiferentním) rovnovážném stavu.

Nachází-li se molekula v tenké vrstvičce hraničící s jiným prostředím, ocitnou se ve sféře molekulového působení i molekuly jiné látky, čímž dojde k porušení souměrnosti silového působení a výslednice silového působení na vybranou molekulu již nebude nulová. To vede ke vzniku vnitřní vnitřního tlaku a povrchového napětí.

Molekuly, které se nacházejí na povrchu kapaliny mezi sebou působí silami, která jsou tečné k povrchu kapaliny. Je-li molekula vzdálena od místa, kde se povrch (hladina) kapaliny stýká s jinou látkou (např. stěnou nádoby), tečné síly působící na tuto molekulu se vyruší a molekula se může volně přemísťovat po hladině. V místech, kde se kapalina stýká s jinou látkou, se do sféry molekulového vlivu hraniční molekuly dostávají i molekuly cizí látky a výslednice sil je různá od nuly. Důsledkem jsou kapilární jevy na rozhraní kapaliny a pevné látky.

Ideální (dokonalá) kapalina má na rozdíl od skutečné kapaliny tyto vlastnosti:

Ideální kapalinu lze získat jako speciální případ ideální tekutiny, pokud je hustota tekutiny (v celém objemu tekutiny a za všech podmínek) konstantní, tzn. . V takovém případě je objemová deformace nulová, tzn. stlačitelnost je nulová, což znamená, že kapalina je nestlačitelná.

Skutečná (reálná) kapalina má na rozdíl od ideální kapaliny vnitřní tření a dá se mírně stlačit.

Popis reálné kapaliny je velmi složitý. Fyzika proto využívá některé idealizace, které umožňují lepší popis reálných jevů, než jaký poskytuje ideální kapalina. Mezi tyto idealizace patří kapalina, která není stlačitelná, ale má vnitřní tření – taková kapalina se označuje jako vazká (nebo viskózní) kapalina. Dále se zavádí nestlačitelná kapalina (tedy kapalina, která nemění objem a její hustota zůstává konstantní) a kapalina stlačitelná (její hustota závisí na tlaku kapaliny).




#Article 129: Plyn (321 words)


Plyn neboli plynná látka je jedno ze skupenství látek, při kterém jsou částice relativně daleko od sebe, pohybují se v celém objemu a nepůsobí na sebe přitažlivou silou. V chemických rovnicích se označuje písmenem g (gas).

Kinetická energie částic je mnohem větší než potenciální energie, která odpovídá přitažlivým silám. V důsledku toho se částice po vzájemné srážce rychle vymaní z dosahu přitažlivých sil a v objemu látky se pohybují téměř volně.
Vzájemné vazby mezi částicemi lze tedy téměř zanedbat. U řídkých plynů je možné jednotlivé částice považovat za volné.

Výše zmíněná pravidla platí, pokud zanedbáme gravitaci (což pro pokusy v malém měřítku lze).

Plyn může být také držen pohromadě gravitací, a tvořit tak atmosféru planety nebo planetu samou.

Objem jednoho molu plynu za normálních podmínek (0 °C, 101 325 Pa) je 0,022414 m3, tedy 22,414 litru. V tomto objemu je obsaženo 6,023×1023 částic (atomů nebo molekul) látky – tzv. Avogadrova konstanta. Za podmínek podle IUPAC (0 °C, 100 000 Pa) je objem 1 molu přibližně 22,71 litru.

Pro zjednodušené zkoumání vlastností plynů se zavádí pojem ideální (dokonalý) plyn, což je dokonale stlačitelný plyn bez vnitřního tření.

Skutečný (reálný) plyn má na rozdíl od ideálního plynu také viskozitu (neboli vnitřní tření) a nedá se dokonale stlačit.

Při zkoumání plynu jakožto souboru velkého množství částic se využívá kinetická teorie látek. Její aplikací získáme kinetickou teorii plynů.

Směs vodíku a hélia.

Spodní mez výbušnosti je nejnižší koncentrace hořlavého plynu ve směsi se vzduchem, ve které se už vyskytuje dostatek kyslíku na to, aby byla směs schopná po dodání iniciační energie (např. jiskrou, plamenem, tlakem) hořet, resp. deflagrovat či detonovat.

Horní mez výbušnosti je nejvyšší koncentrace hořlavého plynu ve směsi se vzduchem, ve které se ještě vyskytuje dostatek kyslíku na to, aby byla směs schopná po dodání iniciační energie hořet, resp. deflagrovat či detonovat.

Například u zemního plynu je spodní mez výbušnosti 4,3% a horní 15%.
Nejlepší koncentrace pro výbuch je tedy mezi těmito hodnotami.




#Article 130: Částice (693 words)


Částice je velmi malá část hmoty, která se projevuje svými charakteristickými vlastnostmi (energií, hmotností, elektrickým nábojem, spinem, chemickou reaktivností, dobou života, aj.).

Studiem částic ve fyzice se zabývá především fyzika částic, která se zaměřuje především na studium elementárních částic a dále částic, které vzniknou v důsledku vazby mezi elementárními částicemi (takové částice bývají také označovány jako složené).

Fyzika částic se zabývá nejen částicemi, které byly pozorovány při experimentech, ale také hypotetickými částicemi, tedy částicemi, jejichž existence je předpovídána na základě teorií, avšak zatím nebyly pozorovány.

Mnohé částice se samovolně rozpadají na jiné částice (například radioaktivní rozpad) – takové částice se označují jako nestabilní. Částice, které se nerozpadají, bývají označovány jako stabilní částice. Částice lze dělit do různých skupin podle mnoha kritérií.

Pro technologické účely se často používá dělení podle velikosti na

Podle fyzikální podstaty lze částice rozdělit na

Elementární částice nemají vnitřní strukturu a jsou považovány za bodové. Jsou základními objekty kvantové teorie pole.

Elementární částice popisuje standardní model.

Dělí se na částice látkové a polní; vhodnou rozlišovací charakteristikou je jejich spin:

Všechny elementární částice standardního modelu již byly experimentálně pozorovány.

Různé fyzikální teorie předpovídají existenci dalších elementárních částic. Jedná se především o částice předpovídané na základě supersymetrie: skvarky, sleptony (např. selektron), gluino, neutralina a chargina. Mezi hypotetické částice lze v současné chvíli řadit také graviton. Jako příklad dalších hypotetických částic lze uvést např. tachyon nebo axion.

Složené částice lze rozdělit do několika hierarchických úrovní.

Do subatomárních složených částic patří ze známých částic hadrony, hypoteticky se předpokládají i jiné exotické složené částice, mimo jiné leptokvarky (složené z leptonů a kvarků zároveň), kvarkovogluonové vázané stavy či gluebally (složené z gluonů).

Vyššími hierarchickými úrovněmi jsou atomová jádra, ionty, atomy a molekuly.

Hranice úrovní přitom nejsou ostré (proton je současně hadronem, atomovým jádrem i iontem vodíku H+; některé molekuly jsou jednoatomové).
 

Hadrony jsou složené částice, které mohou obsahovat kvarky a antikvarky. Hadrony jsou částice schopné vzájemného silového působení prostřednictvím silné interakce.

Hadrony se podle spinu a kvarkového složení dělí na v přírodě běžné:

a exotické nově objevené složené částice:

Atomové jádro je složeno z protonů a neutronů. Každý typ jádra obsahuje určitý počet protonů a neutronů (nuklid, izotop). Jadernými reakcemi lze měnit nuklid na jiný. Na studium atomového jádra se zaměřuje jaderná fyzika.

Atomy jsou nejmenší neutrální částice, na něž lze hmotu rozdělit chemickou reakcí. Atomy jsou složeny z malého, hmotného atomového jádra, které je obklopeno relativně velkým a lehkým elektronovým obalem. Každý typ atomu odpovídá určitému chemickému prvku (viz periodická tabulka).

Nerovnováha elektrického náboje mezi atomovým jádrem a elektronovým obalem vede ke vzniku iontů (kationty a anionty). Na atomy se zaměřuje atomová fyzika a také chemie.

Molekuly jsou nejmenší částice, na které lze hmotu rozdělit se zachováním vlastností dané hmoty (molekuly jsou tedy základní částice nesoucí vlastnosti celku). Každá molekula odpovídá určité chemické sloučenině nebo prvku. Molekuly jsou složeny z jednoho nebo více atomů. Studiem molekul se zabývá chemie.

Rovnice, které popisují mnohočásticové systémy, nebo jejich řešení, jsou často svou formou velmi podobné popisu přítomnosti nějaké částice, aniž by taková samostatná částice v daném systému opravdu existovala. Jedná se o určitý druh kolektivních kvantových stavů (víceatomové elektronové stavy v látce, například excitace atomové mřížky, vícenukleonové stavy v atomovém jádře apod.), které jsou nejen výpočetním konstruktem, ale mohou mít konkrétní reálné projevy (přenos energie, hybnosti, elektrického náboje, magnetického momentu, statistické chování podle spinu apod.). Označují se kvazičástice. Kvazičástice (někdy též „kolektivní excitace“) přestavují způsob, jak zjednodušit popis mnohočásticových systémů. Příkladem jsou elektronové díry, fonony, magnony nebo plazmony. Materiálové inženýrství umožňuje jejich vlastnosti pozměňovat.

Kvazičástice mohou mít velmi exotické vlastnosti, které jsou pro normální částice vyloučené. Například v zlomkovém kvantovém Hallově jevu se vyskytují kvazičástice s elektrickým nábojem rovným zlomkové části (například pětině) elementárního náboje; ve „dvourozměrných“ kvantových strukturách (jednoatomové vrstvy a podobně) je možno realizovat kvazičástice, jejichž statistické chování je mezi fermiony a bosony (anyony). Byly též prokázány kvazičástice chovající se jako magnetický monopól či s nulovou a dokonce i zápornou efektivní hmotností.

Virtuální částice je koncept kvantové teorie pole. Tyto částice nesplňují Pythagorovu větu o energii. Virtuální částice jsou však takové částice, které existují pouze ve velmi omezeném čase a prostoru (jako například tunelový jev). Virtuální částice se v mnoha směrech chovají jako reálné částice.




#Article 131: Atom (1625 words)


Atom (z řeckého ἄτομος, átomos – nedělitelný) je nejmenší částice běžné hmoty, částice, kterou už chemickými prostředky dále nelze dělit (ovšem fyzikálními ano – viz např. jaderná reakce) a která definuje vlastnosti daného chemického prvku. Atom se skládá z atomového jádra obsahujícího protony a neutrony a obalu obsahujícího elektrony.

První představy o atomu pocházejí z antického Řecka, ve kterém v 5. století př. n. l. Démokritos představil filosofickou teorii – atomismus, podle které nelze hmotu dělit do nekonečna, neboť na nejnižší úrovni existují dále nedělitelné částice, které označil slovem atomos (ἄτομος). Podle této teorie je veškerá hmota složena z různě uspořádaných atomů různého druhu, které jsou nedělitelné, přičemž je nelze vytvářet ani ničit. Navíc se objevuje i myšlenka existence prázdného prostoru, kterým se mohou atomy pohybovat.

Vědeckou formu atomové teorii poskytl na začátku 19. století John Dalton, podle kterého se každý chemický prvek skládá ze stejných atomů zvláštního typu, které nelze měnit ani ničit, ale lze je skládat do složitějších struktur (sloučenin). Na základě této teorie byl schopen vysvětlit některé otevřené otázky tehdejší chemie, např. proč při chemických reakcích reagují vždy jednoduché poměry množství příslušných látek (viz zákon násobných poměrů slučovacích).

Teorii o nedělitelných atomech (přesněji částicích, které atomy nazval Dalton) však v roce 1897 vyvrátil J. J. Thomson, který při studiu katodového záření objevil elektron — tedy první subatomární částici. Na základě tohoto objevu vytvořil tzv. Thomsonův model atomu (též pudinkový model), který předpokládal, že atom je tvořen rovnoměrně rozloženou kladně nabitou hmotou, ve které jsou (jako rozinky v pudinku) rozptýleny záporně nabité elektrony.

Thomsonův model překonal na začátku 20. století Ernest Rutherford, který analýzou experimentů Geigera a Marsdena dokázal, že většina hmoty s kladným nábojem je umístěna ve velmi malém prostoru ve středu atomu. To ho vedlo k Rutherfordově modelu, podle kterého se atom skládá z kladně nabitého hutného jádra, kolem kterého obíhají záporně nabité elektrony obdobně jako planety obíhají Slunce (proto se tento model nazývá též planetární model atomu). Později také zjistil, že jádro atomu vodíku je nejjednodušším jádrem, které je tvořeno jedinou částicí, přičemž tato částice je obsažena také v jádrech ostatních atomů. Tato částice se nazývá proton. V roce 1932 pak James Chadwick objevil neutron, který se v jádře nachází spolu s protony.

Planetární model však trpěl mnoha zásadními nedostatky: například podle všech známých zákonů by elektricky nabité těleso (elektron) obíhající po kruhové či eliptické dráze muselo vysílat elektromagnetické záření, čímž by ztrácelo energii a ve velmi krátkém čase by se všechny elektrony spirálovitě zřítily do atomových jader.

Zásadní problémy Rutherfordova modelu překonala až nová kvantová teorie, podle které je elektromagnetické záření vysíláno i pohlcováno po nedělitelných množstvích, kvantech. V roce 1913 vytvořil Niels Bohr podle této teorie Bohrův model atomu. Podle tohoto modelu obíhají elektrony atomové jádro jen na některých dovolených kruhových drahách, přičemž nemohou vyzařovat a spirálovitě padat do jádra, protože mezilehlé dráhy nejsou možné a vyzařování energie není spojité, mohou pouze za určitých podmínek jednorázovými změnami „přeskočit“ z jedné energetické hladiny do jiné.

Bohrův model byl navržen ad hoc, byl poměrně komplikovaný, ale dokázal předpovědět několik důležitých faktů o atomových spektrech. V některých ohledech však stále selhával (např. vysvětlení štěpení spektrálních čar). Bohrův model je stále založen na klasické fyzice, na rozdíl od planetárního modelu však doplnil některé postuláty, kterými se pokusil odstranit rozpory planetárního modelu. Jedná se tedy o soubor uměle definovaných fenomenologických tvrzení, o kterém byl samotný Bohr přesvědčen, že nemůže být konečným vysvětlením. Bohrovy postuláty však byly jedním z podstatných podnětů, které iniciovaly vznik kvantové teorie — nového teoretického základu, ze kterého postuláty přirozeně vyplývají.

Arnold Sommerfeld doplnil Bohrův model o vybrané eliptické dráhy oběhu elektronů a přidal příslušné postuláty. Umožnil tak dílčí vysvětlení pro rozštěpení některých spektrálních linií a některé změny spekter v magnetickém poli.

Moderní kvantověmechanický model atomu vznikl na základě de Broglieho teorie částicových vln a následné Schrödingerovy práce, v níž představil tzv. Schrödingerovu rovnici, podle které elektron (stejně jako všechny ostatní částice) není popisován jako hmotný bod, ale jako vlnová funkce definující pravděpodobnosti výskytu elektronu v různých místech prostoru. Spolu s Heisenbergovými relacemi neurčitosti to znamená, že mechanistické eliptické dráhy Bohrova-Sommerfeldova modelu byly opuštěny a nahrazeny neostře definovanými oblastmi, ve kterých se elektron s určitou pravděpodobností nalézá, tzv. orbitaly.

Model založený na Schrödingerově kvantové mechanice dokázal vysvětlit mnoho atomových vlastností, které byly dřívějšími teoriemi nepředpověditelné (např. pravděpodobnosti přechodů a tedy intenzity spektrálních čar). Některé jevy v jemné struktuře spekter se však pomocí něho vysvětlit nepodařilo.

K přesnějšímu vystižení vlastností atomového obalu je potřeba relativistická kvantová mechanika. Chování elektronů tak lépe popisuje relativistická Diracova rovnice, ze které přirozeně vyplývají i korekce k Schrödingerovu modelu, mající původ v relativistické změně hmotnosti a v interakci spinů elektronů (přesněji jejich magnetických polí) ve víceelektronových atomových obalech. Podobně Kleinova-Gordonova rovnice popisuje vlastnosti exotických mezoatomů, jejichž atomový obal je tvořený mezony (zpravidla záporné piony).

Přestože podle jména je atom „nedělitelný“, ve skutečnosti jej lze rozložit na menší složky, někdy označované jako subatomární částice:

Elektrony jsou k atomovému jádru vázány elektromagnetickou silou zprostředkovávanou fotony. Protony a neutrony v jádře jsou navzájem vázány silnou jadernou silou zprostředkovanou gluony.

Samotné protony a neutrony se ještě skládají z kvarků.

Různé atomy se liší svým složením: počtem jednotlivých částic. Atomy různých prvků se liší svým atomovým číslem, které vyjadřuje počet protonů v jádře (např. atom se šesti protony je atomem uhlíku; počet elektronů v obalu je u běžného elektricky neutrálního atomu shodný s počtem protonů v jádře). Atomy jednoho prvku se mohou lišit počtem neutronů v jádře (tzv. nukleonovým číslem), čímž tvoří různé izotopy (např. atom s šesti protony a osmi neutrony je izotop uhlík 14, 14C). Pokud se z elektricky neutrálního atomu vyjme elektron (nebo se naopak do něj vloží), vznikne nabitý iont.

Je známo asi 256 druhů atomů (nuklidů), které jsou stabilní, a mnoho dalších, jejichž jádra jsou nestabilní a samovolně se radioaktivně rozpadají.

V atomovém jádře může být nukleon nahrazen hyperonem, zpravidla hyperonem Λ. Jedná se pak o atom s hyperjádrem.

Elektron v atomovém obalu může být nahrazen mionem (nebo lehčím záporně nabitým mezonem, např. pionem). Takový atom se pak nazývá mioatomem (resp. mezoatomem). Vzhledem k větší hmotnosti je klasický Bohrův poloměr mioatomu mnohem menší, mion je vázán těsněji a je vysoká pravděpodobnost záchytu mionu jádrem (obdoba záchytu elektronu u radioaktivní přeměny beta). Atomové orbitaly mezoatomů se liší nejen kvůli odlišné hmotnosti, ale také tím, že k popisu kvantověmechanického chování mezonu v obalu je nutno použít Kleinovu–Gordonovu rovnici (na rozdíl od Diracovy rovnice pro elektron). Také jádro (proton u atomu lehkého vodíku) může být také nahrazeno antimionem nebo kladně nabitým mezonem – v r. 2016 tak např. byla prokázána existence exotických atomů složených z pionu a kaonu (jak K+π− tak π+K−).

Někdy bývá za exotický atom považováno i tzv. pozitronium, vázaná soustava pozitronu a elektronu, a mionium, název nesystematicky používaný jak pro soustavu antimionu a elektronu, tak antimionu a mionu. Ve všech těchto případech kladně nabitý antilepton nahrazuje klasické atomové jádro.

Mohou existovat i vázané soustavy atomového jádra a antiprotonu, nahrazujícího elektron v obalu. Takové soustavy se nazývají baryonové atomy. V r. 1991 bylo objeveno antiprotonové hélium (atomové jádro hélia s obalem tvořeným antiprotonem a elektronem), v r. 2006 pak byla prokázána produkce protonia čili antiprotonového vodíku, vázané soustavy protonu a antiprotonu. V případě antiprotonového hélia, jakéhosi hybridu mezi atomem a molekulou, se používá též název atomkule. Za relativní stabilitu dvou jeho konfigurací může koordinace kvantového chování antiprotonu a elektronu v jeho obalu.

Všechny exotické atomy jsou nestabilní.

V plynech, kapalinách a některých pevných látkách jsou atomy chemickými vazbami vázány do molekul. V jiných pevných látkách jsou atomy vázány přímo bez tvorby molekul. Tak vznikají krystalické látky; zvláštním případem jsou molekulární krystaly.

Protože je atom složen z částic, je pro jeho stabilitu důležitá vyváženost sil, které v něm působí:

Z toho vyplývá, že za interakce v atomovém obalu (elektrony v poli jádra, elektrony navzájem, přechody mezi energetickými stavy) je zodpovědná elektromagnetická interakce.

V atomovém jádře se významně projevuje silná interakce (drží jádro pohromadě, je zodpovědná za radioaktivní přeměnu alfa), ale i slabá interakce (zodpovědná za radioaktivní přeměnu beta) a elektromagnetická interakce (snižuje vazbovou energii jádra, zodpovědná za přechody mezi energetickými stavy jádra – radioaktivitu gama).

Vizualizaci makroskopických objektů lze bezproblémově provést opticky, tedy pomocí viditelného světla. Tehdy lze proces vizualizace popsat následovně: Světlo putuje ze zdroje záření na objekt od nějž se odrazí (nebo je světlo pohlceno a následně vyzářeno) a pokračuje do měřícího přístroje, např. mikroskopu. Makroskopické objekty jsou díky své hmotnosti ovlivněny světelným tokem pouze nepatrně a vliv měření se zpravidla zanedbává.

Problém nastává u mikroskopických objektů, jako jsou atomy, kde vliv měření zanedbat nelze. Maximální přesnost měření je dána principem neurčitosti, . Vyplývá z něj, že polohu atomu nemůžeme změřit naprosto přesně, takže obraz bude vždy rozostřen a toto omezení nelze nijak obejít. Dále z něj vyplývá, že čím menší rozostření  chceme, tím větší hybnost světlo musí mít. Protože ale hovoříme o rozostření menším než velikost atomu, tedy v řádu , tak hybnost fotonů musí být v řádu , neboli minimální frekvence použitelného světla je . Nejvyšší frekvence viditelného světla je ale řádu  a tedy viditelným světlem není možné atomy pozorovat. Zpětný výpočet ukazuje, že viditelným světlem je možné pozorovat pouze objekty, které jsou alespoň 10000krát větší než je atom. Toto omezení je platné pro všechny optické mikroskopy bez ohledu na jejich konstrukci.

Aby se daly atomy vizualizovat, je nutné místo viditelného světla použít něco jiného nebo použít úplně jiný způsob vizualizace. Mezi základní zařízení pro vizualizaci atomů patří:

S jednotlivými atomy se poprvé podařilo manipulovat v roce 1989 Donaldu Eiglerovi z IBM, který ze 35 atomů xenonu vytvořil nápis „IBM“. Pro manipulaci s atomy použil řádkovací tunelový mikroskop při velmi nízkých teplotách a v ultravysokém vakuu.

Manipulace s jednotlivými atomy je velmi důležitá pro budoucí rozvoj nanotechnologie, oboru, který na úrovni atomů a molekul pomáhá vytvářet materiály speciálních vlastností, např. materiály s vysokou pevností.




#Article 132: Translatologie (660 words)


Translatologie je věda o překladu a tlumočení, respektive interdisciplinární vědní obor zabývající se převodem textů z jednoho jazyka do jiného, případně z jednoho sémiotického systému do jiného, ať už překladatelem lidským nebo překladačem strojovým, písemně (překlad) nebo ústně (tlumočení). Zajímá se o otázky přesnosti (věrnosti) překladu, převodu textů z jedné kulturní oblasti nebo dějinné doby do jiné, o otázku možnosti překladu (přeložitelnosti) apod.

V zásadě lze translatologii dělit na deskriptivní a aplikovanou. Do deskriptivní odnože spadá například kritika překladu či dějiny překladu. Aplikovaná translatologie se zabývá překladatelskou a tlumočnickou praxí.

Během interlingvální (mezijazyčné) komunikace se na rozdíl od monolingvální (jednojazyčné) komunikace objevuje jazyková a kulturní bariéra, která znemožňuje vzájemné dorozumění. Do komunikačního procesu tak nutně vstupuje zprostředkovatel, který ovládá oba jazyky včetně jejich kulturních vzorců i způsoby transferu (přenosu) z jednoho jazykového kódu do druhého. Odborník na ústní jazykově-kulturní zprostředkování je označován jako tlumočník, odborník na písemný jazykově-kulturní zprostředkování pak jako překladatel. Zastřešujícím pojmem pro překladatele a tlumočníka je translátor. Tlumočení a překladatelství je souhrnně nazýváno jako translační činnost či translace. Věda o překladu a tlumočení je translatologie. Překládaný či tlumočený text je označován jako výchozí text, který je z výchozího jazyka převáděn do cílového jazyka. Produktem této translace je pak cílový text.

Ačkoliv úvahy o překladu lze nalézt již v antických zdrojích, translatologie jako akademická disciplína se konstituovala až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Přímo tomu předcházel bouřlivý rozvoj lingvistiky. První fáze translatologie tedy byla výrazně lingvisticky orientovaná. Do tohoto období spadají práce českého literárního vědce Jiřího Levého (České theorie překladu z roku 1957 a Umění překladu z roku 1963), amerického teoretika biblického překladu Eugena Nidy (Toward a Science of Translating z roku 1964) a skotského lingvisty Johna C. Catforda (A Linguistic Theory of Translation z roku 1965). Za počátek translatologie je považována stať americko-nizozemského překladatele J. S. Holmese The name and nature of translation studies přednesená roku 1972 na 3. mezinárodní konferenci aplikované lingvistiky v Kodani, v níž se Holmes vyslovil pro vyčlenění translatologie jako samostatného vědeckého oboru (s anglickým názvem Translation Studies) a navrhl i jeho klasifikaci. V Československu tradici bádání v oblasti literárního překladu dále rozvíjel slovenský translatolog Anton Popovič v Nitře (Teória umeleckého prekladu z roku 1975). 

Od konce sedmdesátých let došlo k podstatnému rozšíření zájmů translatologie, k tzv. kulturnímu obratu. Lingvistické zájmy ustoupily do pozadí a výzkum se začal soustředit na fungování literárních systémů jako celků, mezi nimiž překlad funguje jako zprostředkující prvek. Velký vliv v této době měla telavivská škola zaměřená na deskriptivní translatologii v čele s Itamarem Even-Zoharem a jeho žákem a pozdějším kolegou Gideonem Tourym. Even-Zohar přišel s tzv. teorií polysystému, podle níž jsou kultura a literatura na normách a konvencích konstituované systémy, jejichž podsystémem je překladová literatura (článek The Position of Translated Literature within the Literary Polysystem z roku 1978). Jiným významným teoretikem osmdesátých a devadesátých let byl původem belgický translatolog André Lefevere, představitel tzv. manipulační školy, v níž upozorňuje na vnější vlivy, které formují literární systém a překladovou literaturu. Kromě toho představitelé heidelberské funkcionalistické školy Katharine Reissová a Hans Vermeer představili teorii skoposu (Grundlegung einer allgemeinen Translationstheorie z roku 1984), v níž překlad chápou jako jednání směřující za stanoveným účelem, jehož dosažení hraje v překladu nejdůležitější roli. K těmto německým funkcionalistickým teoretikům se řadí i Christiane Nordová. V devadesátých letech se kritikou předchozího odosobněného přístupu dospívá k širokému bádání o překladatelích jako o aktivních jedincích.

První moderní překladatelské a tlumočnické školy začínaly vznikat od druhé světové války, nejstarší z nich roku 1941 při Ženevské univerzitě. Roku 1957 byla založena École supérieure d'interprètes et de traducteurs (ESIT, dnes součást 3. pařížské univerzity) v Paříži. Další střediska pro přípravu budoucích tlumočníků a překladatelů vznikla např. v Lipsku, Germersheimu, Heidelbergu, Saarbrückenu, Štýrském Hradci, ve Vídni nebo Moskvě. První taková škola v Československu vznikla roku 1963 v Praze na Univerzitě 17. listopadu, která se roku 1974 stala součástí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a v rámci ní působí jako Ústav translatologie. V roce 1970 byla obdobně zahájena i výuka v Bratislavě. 




#Article 133: Tlumočení (954 words)


Tlumočení je převod sdělení z jednoho jazyka do druhého při projevu (přednášce) nebo při rozhovoru. Tlumočník rovněž často tlumočí nejen mezi jazyky, ale i kulturami a může klientům pomáhat v orientaci v cizím prostředí. Rozdělujeme dva základní druhy tlumočení: simultánní a konsekutivní.

Služby tlumočníků jsou často používány na mezinárodních konferencích, kde řečníci hovoří ve své mateřštině nebo schválených jednacích jazycích, a tlumočníci v tlumočnických kabinách (nikoli kabinkách) tlumočí do dalších jednacích jazyků tak, aby si každý z účastníků mohl do svých sluchátek zvolit tlumočení do toho jazyka, který mu nejlíp vyhovuje (simultánní tlumočení). Často jsou tlumočeny rovněž filmy na filmových festivalech. Simultánnímu tlumočení za použití tlumočnické techniky se říká tlumočení kabinové.

Simultánně lze však tlumočit také bez technických pomůcek, a to šeptem do ucha klienta. Tato tlumočnická praxe se označuje jako šušotáž, tedy tlumočení šeptem (z francouzského chuchoter).

Často se také používá jakýsi mezistupeň, tzv. šeptáková souprava, šepták – v základní verzi mikrofon pro tlumočníka a bezdrátové přijímače pro posluchače. V rozšířené verzi má tlumočník navíc přijímač, ve kterém slyší příspěvky ve výchozím jazyce. Někdy se místo tlumočnické šeptákové soupravy využívá průvodcovská souprava, která je v některých provedeních pro tlumočení nevhodná.

Při simultánním tlumočení je dobrý tlumočník obvykle schopen částečně předvídat (prognózovat) vývoj řečníkova projevu, přílišnému časovému zpoždění se dokáže bránit jeho smysluplným zkracováním a zestručňováním (např. pokud řečník uvádí řadu příkladů), aniž by tím musela být podstatně snížena informační hodnota tlumočení.

Občas se přitom tlumočí dokonce přes třetí jazyk. Například ze slovenštiny jeden tlumočník přetlumočí do angličtiny a z té pak jiný do požadovaného jazyka, např. albánštiny. Angličtina je v tomto případě pilotním jazykem (tzv. pilotáž nebo relay). Zajišťují-li tlumočníci převod do jiného jazyka než své mateřštiny, hovoříme o režimu retour.

V rámci simultánního tlumočení můžou existovat další kategorie: např. tlumočení projevu, jehož text nebo nástin má tlumočník k dispozici.

Dalším důležitým druhem tlumočení je tzv. konsekutivní tlumočení (tj. tlumočení následné) – tlumočník obvykle počká, až řečník vysloví část svých myšlenek, odmlčí se a poskytne tlumočníkovi čas k převodu. (Rozhovory státníků či obchodníků, často při obědě, kterého se také zúčastní. Policie a soudy používají tlumočníky pro rozhovory se zahraničními svědky nebo delikventy.)

Konsekutivní tlumočení bylo v počátcích profesionální tlumočnické činnosti až do konce druhé světové války takřka výhradně používaným způsobem tlumočení nejen na mezinárodní úrovni. Ačkoli konsekutivní tlumočení zabírá více času než simultánní tlumočení, je po formální i obsahové stránce kvalitnější. Při konsekutivním tlumočení má dobrý tlumočník podat lepší řečnický a stylistický výkon než špatný řečník. Tlumočník volí tempo s ohledem na posluchače a mimojazykovou situaci, v žádném případě by však neměl mluvit déle než řečník.

Konsekutivní tlumočení může být bilaterální (obousměrné), tj. tlumočník tlumočí v průběhu jedné zakázky jak do své mateřštiny, tak do svého aktivního jazyka, anebo pouze jednosměrné, tj. tlumočník tlumočí jen jedním směrem, většinou do své mateřštiny.

Konsekutivně se dá tlumočit buď zpaměti (bez zápisu), nebo s tlumočnickým zápisem (tzv. notací), jejž musí tlumočník ovládat, jelikož může být nucen s maximální přesností najednou převést i několik minut cizojazyčného vystoupení.

Zajímavé je, že jednání, při němž je konsekutivně tlumočeno, nebývá časově náročnější než jednání, při němž tlumočení není nutné, vede totiž k větší stručnosti řečníků.

Tlumočení z listu, dříve se užívalo termínu překlad z listu, se děje mimo kabinu a bez náslechu. Tlumočník obdrží text originálu a jeho úkolem je převést tento text v časové bezprostřednosti, plynně a v tempu obvyklého ústního projevu do cílového jazyka. Neměl by se zbytečně opravovat, přeformulovávat jednou vyřčené, měl by zachovávat oční kontakt s posluchači, působit přirozeně a tlumočit obsah, smysl textu. Proto se hovoří o tlumočení, interpretaci, nikoli o překladu. Tlumočení z listu je z časového hlediska velmi úsporné, klade však velké nároky na tlumočníkovu schopnost rozdvojení pozornosti ve vztahu k vlastní činnosti.

Práce tlumočníka je náročná na pohotovost a rychlost, má však menší nároky na přesnost v porovnání s překladatelem. Tlumočník dokonce nesmí být příliš puntičkářský, musí přetlumočit především jádro myšlenky s vědomím, že ji i trochu zjednodušil a že není jeho úkolem tlumočit individuální styl mluvčího (i když i tuto iluzi, dokonce iluzi běžného rozhovoru dokáže dobrý tlumočník vyvolat).

Pro dobrou práci tlumočníka by mu měly být vytvořeny dobré podmínky: měl by včas obdržet dostatečné podklady k práci (zejména jde-li o věci odborné), měl by být včas seznámen s důležitými okolnostmi jednání, v ideálním případě by měl mít možnost se seznámit i s prostředím.

Především simultánní tlumočení patří k duševně nejnamáhavějším činnostem vůbec, tlumočníci by se proto měli při tlumočení pravidelně střídat (přibližně po 20 minutách), místnost by měla být dobře větrána a osvětlena a měli by mít i dobrý vizuální kontakt s řečníky i posluchači.

Tlumočení je vyučováno buď na specializovaných translatologických katedrách, na jednotlivých filologických oborech (germanistika, romanistika), případně si příslušné instituce mohou tlumočníky vychovávat samy.

Tento druh tlumočnických služeb využívají neslyšící nebo osoby se sluchovým postižením. Při tomto tlumočení se převádí sdělení z mluveného jazyka do jazyka znakového a naopak.  

Znakový jazyk je vizuální jazyk, zvuk zde nemá nosnou funkci. Tlumočení znakového jazyka tedy probíhá hlavně simultánně, protože tlumočník svým projevem ve znakovém jazyce neruší projev řečníka v mluveném jazyce. Pokud je tlumočen projev ve znakovém jazyce, tlumočník může simultánně tlumočit projev do mluveného jazyka. Konsekutivní tlumočení není moc využíváno, což je dáno především neexistencí psané podoby znakového jazyka a s tím spojenou nemožností psát si tlumočnické poznámky.

Tlumočníci se kromě obvyklých tlumočnicých potížích potýkají s nepochopením slyšící společnosti, která se mnohdy se znakovým jazykem a sluchově postiženými osobami setkává poprvé. Tlumočník tak často bývá zaměňován za slyšícího příbuzného, asistenta, nebo sociálního pracovníka a musí si s takovou situací umět poradit. Tlumočník je povinen nosit jednobarevné, konstrastní oblečení, aby jeho ruce dobře vynikly. Pro kvalitní tlumočnický výkon je důležitý oční kontakt tlumočníka s klientem, správné osvětlení apod.

Existují i tlumočníci převádějící sdělení z jednoho znakového jazyka do druhého.




#Article 134: Překlad (168 words)


Překlad (translace) je písemný převod (zpravidla také psaného) originálního textu z jednoho jazyka do druhého, provedeného překladatelem. Rozlišuje se přitom především obor originálu, zda jde o text umělecký, odborný, populárně-naučný, administrativní, náboženský, návod na použití přístroje apod.

Na rozdíl od tlumočníka nemusí být překladatel rychlý, důležitá je hlavně faktická správnost a přesnost překladu a shodná srozumitelnost. Překladatel obvykle překládá z cizího jazyka do své mateřštiny, resp. do jazyka ovládaného na stejné úrovni. Potřebuje nadprůměrnou znalost obou jazyků, vyjadřovací schopnosti a kromě toho i znalosti oboru tématu textu, často i okolností vzniku textu, lingvistiky, stylistiky, literární teorie a teorie překladu, popř. dějin překladu.
Zvláště při uměleckém překladu je důležitý navíc převod nejen obsahu, nýbrž i estetických hodnot textu a individuálního stylu autora originálu. Často jde více o nápodobu vyznění v cílovém jazyce, zejména, pokud jsou jazyky velmi odlišné.

Vědeckým zkoumáním v oblasti překladu (i tlumočení) se zabývá obor translatologie.

Ačkoliv je nejběžnější formou překladu převod mezi dvěma cizími jazyky, lze v zásadě rozlišovat tři druhy překladu (podle Romana Jakobsona):




#Article 135: Odborný překlad (105 words)


Odborný překlad je cizojazyčný převod textu z oblasti vědy a techniky. Protože odborný text nepůsobí tolik na fantazii a emoce jako spíše na rozum, vyjadřuje se v pojmech, termínech a definicích, musí překladatel odborného textu znát terminologii příslušného oboru a orientovat se v oboru samém. Nemusí dbát na individuální styl autora a zachovávat jeho estetické principy, což však neznamená, že by odborný styl směl být kostrbatý a nemotorný. Na určitou přirozenou eleganci je třeba dbát. 

V některých případech mají ovšem i odborné texty výrazný autorský styl (např. spisy filozofické a esejistické), který by se z překladu neměl vytratit. Odborný překlad se pak blíží překladu literárnímu.




#Article 136: Nakladatelství (365 words)


Nakladatelství je obchodní společnost (fyzická nebo právnická osoba), která má oprávnění vydávat knihy a jiné publikace na základě živnostenského listu.

Ivo Telec však píše: „Někdy se též pod historickým, původně německým, jazykově právním vlivem odlišuje nakladatel () a vydavatel () podle toho, má-li jít o vydávání děl v knižní podobě (nakladatel), anebo jinak (např. časopisecky, sborníkově aj., kde má svůj význam i uspořádání), což se někdy diferencuje i podle druhů děl (slovesných, hudebních apod.). Podle autorského zákona nemá takovéto rozlišování význam, leč historická tradice stále působí. (Soudoběji se také v praxi někdy odlišuje vydavatel tam, kde má jít o šíření snímků zvukového záznamu díla.)“

Také podle Jana Halady je nakladatelství organizace, která vydává obzvláště neperiodické publikace.

V českých zemích je ovšem za nakladatelství považována instituce, která vydává především knihy a neperiodické publikace. Vydavatelství je poté označení pro instituci, která vydává především časopiseckou produkci a deníky (noviny), tedy periodické tiskoviny.
Vlivem zahraničí ovšem dochází ke slučování těchto pojmů. Angličtina zná např. pouze pojem vydavatelství.

Každé nakladatelství by však mělo být (není to povinné) registrováno v České agentuře ISBN, která nakladatelství přiděluje kód, jež je částí ISBN; bez tohoto kódu nelze dost dobře hovořit o nakladatelství. Součástí nakladatelství nemusí nutně být tiskárna (podnik) (a ve skutečnosti většinou ani není), minimálně však nakladatelství tvoří: nakladatel (ředitel, popř. majitel podniku), redaktor a grafik. Některá česká nakladatelství kumulují uvedené funkce do ještě menšího počtu osob.

Pro fungování nakladatelství jsou třeba alespoň tyto tři osoby:

Nakladatel se stará o obchodní řízení podniku a o vydavatelskou politiku nakladatelství, sleduje trh a stará se o komerční úspěch nakladatelství.

Odpovědný redaktor zodpovídá za jazykovou a obsahovou náplň jednotlivých knih nebo edic

Grafik (dříve výtvarný redaktor) se stará o grafickou stránku knihy a její přípravu pro tisk (dříve technický redaktor).
Technický redaktor měl na starost zpracování podkladů určených k reprodukci, vytvářel základní layout (zrcadlo sazby) a zajišťoval komunikaci s tiskárnou. Pracoval v úzkém spojení s výtvarným redaktorem. Výtvarný redaktor měl na starost grafické zpracování, či pouze zadával práci grafikovi. Výtvarný redaktor zajišťoval též obrazové materiály a ilustrace a staral se o zajištění autorských práv k nim. Dnes už se tyto dvě funkce slučují do jedné, a to je samotný grafik s polygrafickými znalostmi a vzděláním.




#Article 137: Teplota tání (104 words)


Teplota tání je teplota, při níž krystalická pevná látka přechází ze skupenství pevného do skupenství kapalného. U amorfních látek (sklo, parafín) nelze tuto hranici určit přesně (teplota tuhnutí). 

Tabulka uvádí teploty tání vybraných látek ve stupních Celsia a v kelvinech za normálního tlaku.

Nejvyšší teplotu tání mají některé sloučeniny uhlíku.

Teplota tuhnutí je teplota, při níž se kapalina mění na pevnou látku. U krystalické látky je její velikost stejná jako teplota tání.

U čisté vody se teplota tuhnutí označuje běžným termínem bod tuhnutí či bod mrazu (tj. teplota, při níž voda mrzne či zamrzává, ta činí za normálních atmosférických podmínek přibližně nula stupňů Celsia).




#Article 138: Stan Bubenič (313 words)


Stan Bubenič, vlastním jménem JUDr. Stanislav Bubeníček (22. března 1904 Litomyšl – 23. prosince 1979 tamtéž), byl český fotograf, spisovatel a humorista, který v 50. letech 20. století působil jako klarinetista u cirkusů Čechie a Humberto a své vzpomínky na cirkusové prostředí zpracoval v autobiografické knize Kvapík pro lipicány, později jím samým přeložené do esperanta a vydané pod názvem Pod cirkusovým stanem (1988).

Narodil se v Litomyšli, v Praze vystudoval na Univerzitě Karlově práva, oženil se, avšak jeho žena Valerie – také advokátka – byla za války odvlečena do koncentračního tábora Terezín. Odtud se vrátila a vedla s manželem advokátní poradnu až do roku 1950, kdy ji po převratu museli uzavřít a živit se, jak se dalo. Pracoval v recepci hotelu, v továrně, prodával obrazy (až do důchodu), kácel stromy, byl i elektrikář, překladatel, vedoucí krajského koncertního a estrádního jednatelství v Hradci Králové, zkrátka vystřídal řadu zaměstnání. Láska k hudbě a hra na klarinet mu získala také místo v cirkusovém orchestru.

V roce 1964 odešel do důchodu, vrátil se do rodné Litomyšle a seznámil se s Karlem Píčem, významným esperantským spisovatelem, a sám se začal esperantu učit. Nakonec se rozhodl přeložit knihu Kvapík pro lipicány i do esperanta. Literární zkušenosti už měl s texty, které publikoval např. v Dikobraze a v knize soudniček Zač je v Hradci pardubický perník. V esperantské tvorbě ho utvrzovala jeho nizozemská přítelkyně Jenny Heetkampová-Senstiusová, se kterou si dopisoval. Rukopis jí odeslal v roce 1969 a ona začala shánět nakladatele. Podařilo se jí to až po jeho smrti v roce 1988. V předmluvě se zmiňuje, že mu smrt nedovolila dokončit dalších pět rukopisů.

V roce 1971 napsal také knihu pro děti, ve které vylíčil očima dítěte život v Litomyšli před první světovou válkou a připojil několik svých pohádek. Kniha však musela počkat na vydání až do roku 2016, aby otevřela výstavu v Regionálním muzeu v Litomyšli, věnovanou tomuto spisovateli.




#Article 139: Pod cirkusovým stanem (129 words)


Kvapík pro lipicány v češtině, Sub cirkotendo (Pod cirkusovým stanem) v esperantu,  je vzpomínková kniha českého autora Stanislava Bubeníčka, kterou napsal  nejdříve česky (1965) a pak sám přeložil do esperanta pod literárním pseudonymem Stan Bubenič. Autor hrál v cirkusovém orchestru na klarinet a poutavě vylíčil své zážitky z cirkusového prostředí.

Bubeníčkův esperantský překlad připravila do tisku jeho nizozemská přítelkyně Jenny Heetkamp-Senstius, které zaslal rukopis v roce 1969, ale vydání se podařilo až po autorově smrti v roce 1988. Protože se Stanislav Bubeníček naučil esperanto až v důchodu a krátce nato začal psát, kniha měla četné jazykové nedostatky, takže před vydáním prošla důkladnou redakcí. Původní název zněl Sub cirkotuko (Pod cirkusovou plachtou), před vydáním byly odstraněny drobné mluvnické a stylistické chyby, ale celková atmosféra cirkusu včetně cirkusácké hantýrky zůstala zachována.




#Article 140: Slovensko (7022 words)


Slovensko, oficiálním názvem Slovenská republika, je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Na východě sousedí s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem, na západě s Českem a na severu s Polskem. V roce 2017 zde žilo 5 441 899 lidí. Hlavním městem je Bratislava, úředním jazykem je slovenština.

Slovensko je členem OSN, NATO (od 29. března 2004), OBSE (od 1. ledna 1993), WTO, MMF, Světové banky, Rady Evropy (od 30. června 1993), EU (od 1. května 2004), EEA, Eurozóny (od 1. ledna 2009), Evropské celní unie a Schengenského prostoru (od 21. prosince 2007), OECD, Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur.

Před příchodem Slovanů v 5. století žili na území Slovenska především Keltové a Germáni. V 7. století se obyvatelstvo stalo součástí Sámovy říše a poté hrály oblasti západního Slovenska významnou roli především jako jedno z krystalizačních center Velké Moravy. Po zániku tohoto státního útvaru se Slovensko stalo součástí uherského státu. Po vymření uherské dynastie Arpádovců se v Uhrách vystřídalo několik rodů domácího i cizího původu, dokud v 16. století nezískali do svých rukou uherský trůn Habsburkové. S příchodem osvícenství a později během 19. století proběhlo slovenské národní obrození, v rámci něhož Ľudovít Štúr kodifikoval roku 1846 slovenštinu jako národní jazyk Slováků. Do roku 1918 trvaly snahy o prosazení slovenské jazykové autonomie a povznesení slovenské kultury, které byly soustavně potírány maďarizační politikou uherských vlád. Po roce 1918 se Slovensko stalo součástí Československa, v rámci něhož získali Slováci status státotvorného národa. Mezi lety 1939–1945 existovala na území Slovenska takzvaná Slovenská republika, která byla satelitem nacistického Německa. Roku 1945 byl obnoven československý stát, o tři roky později se vlády zmocnil komunistický režim, který byl svržen během listopadové revoluce roku 1989. Neshody mezi českými a slovenskými politickými elitami vyústily roku 1993 v rozdělení Československa, důsledkem čehož vznikla Slovenská republika jakožto suverénní slovenský stát. Od roku 2004 je Slovensko součástí NATO a Evropské unie, v roce 2009 byla v zemi zavedena jednotná evropská měna euro.

Slovensko je parlamentní republikou s demokratickými institucemi. V hospodářství se vyznačuje převážně soběstačnou zemědělskou produkcí, modernizovaným
průmyslem a rozvíjejícím se sektorem služeb, který převažuje jak v podílu hrubého domácího produktu, tak pracovní síly. Celkově je ekonomika Slovenska velmi úspěšná a patří mezi jedny z nejrychleji rostoucích v regionu. Dopravní infrastruktura je vzhledem ke geografickému profilu země řidčeji rozprostřena, avšak v současnosti dochází k jejímu rozšíření a modernizaci. V oblasti výroby elektřiny převažují jaderné elektrárny, následované tepelnými a vodními elektrárnami. Ozbrojené síly Slovenské republiky jsou integrované do struktur NATO, podílejí se na zahraničních misích a v současnosti jsou plně profesionalizované.

Z okolních států má Slovensko pevné svazky především s Českou republikou. Dříve konfliktní vztahy s Maďarskem se v posledních letech zlepšily. V zemi žijí silná maďarská a početná romská menšina.

Slovensko má bohatou kulturní i vědeckou tradici jakož i množství přírodních a historických památek.

Vznik názvu Slovensko a etnonyma Slováci je pevně spjat s existencí uherského státu. Tím, že předkové Slováků žili na vymezeném území odděleném státní hranicí od jim jazykově blízkých Čechů, Moravanů a Poláků a zároveň je od zdejšího německého a maďarského obyvatelstva odlišovaly jiný jazyk a kultura, došlo v rámci uherského státu k vytvoření zárodků slovenského povědomí. V oficiálních pramenech většinou byli obyvatelé dnešního Slovenska nazýváni Slavus či Sclavus, aby tak byli odlišeni od Chorvatů, Poláků, Čechů a dalších slovanských národů. Termín slovenský se často užíval například v názvech obcí a u toponym, a to především v místech, kde se ve větší míře spolu stýkaly jednotlivé neslovanské národy Uher s původní slovanskou populací Slovenska.

Nejstarší osídlení předchůdci člověka je na území Slovenska doloženo z období před zhruba 250 000 lety. Prvním známé etnikum, které tuto oblast osídlilo, představují ve druhé polovině 4. století př. n. l. Keltové. Na přelomu letopočtu pronikli na slovenské území Germáni soupeřící s Římskou říši, jejíž hranici zde tehdy tvořila řeka Dunaj. První známý „státní útvar“ na území Slovenska bylo Vanniovo království rozkládající se zde na počátku 1. století. Slované osídlovali toto území přibližně od 5. století. Od roku 568 byla země pod nadvládou nomádských Avarů a v 7. století se stala součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký Avary porazil a Slované s již rozpadlými kmenovými vztahy vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví. Po roce 833 následovala integrace obou knížectví do celku Velké Moravy, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše. Pod tlakem maďarských kmenů však došlo k zániku Velkomoravské říše, načež území dnešního Slovenska připadlo nově vytvořenému uherskému státu, jehož součástí zůstalo až do roku 1918.

Oblast dnešního Slovenska známá jako Horní Uhry byla ve středověku součástí Uherského království. Po bitvě u Moháče roku 1526 nastoupil na uherský trůn Ferdinand I. Habsburský a Slovensko se tak stalo součástí habsburského soustátí. Po osmanské expanzi v 16. a 17. století, která zasáhla i území Slovenska, se uherské území země dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska, dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko (Burgenland) a západní Maďarsko. Slovensko se tak stalo jádrem zbývajících Královských Uher. Bratislava se stala hlavním (1536–1784, 1848) i korunovačním městem (1563–1830) ale také sídlem sněmu Královského Uherska (1542–1848). Trnava se pak následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, čili centrálním městem uherské římskokatolické církve. Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách se odehrávala většinou na území dnešního Slovenska.

Ke zformování moderního slovenského národa došlo v průběhu 19. století během procesu, který je znám jako tzv. Slovenské národní obrození. Za revoluce v letech 1848 až 1849 podporovala část Slováků centrální vládu ve Vídni proti uherským povstalcům. Důvodem byl jejich požadavek na odtržení Slovenska od Uher v rámci Rakouské monarchie. Po porážce uherského povstání však naopak došlo k centralizaci státu a požadavky Slováků na federalizaci monarchie či národní autonomii nebyly vyslyšeny. Nejhoršímu tlaku maďarizace čelili Slováci po uzavření rakousko-uherského vyrovnaní v roce 1867. Až do roku 1918 pak uherská vláda rozhodovala i nad územím Slovenska.

Po zániku Rakousko-Uherska v roce 1918 se Slovensko s téměř dnešním vytyčením hranic stalo až do roku 1939 součástí nově vzniklé Československé republiky a vymanilo se tak z vlivu Budapešti. Samosprávná Slovenská země existovala v letech 1928–1938, následně měla krátce autonomní postavení. Kvůli vnitřním problémům a agresi ze strany nacistického Německa však v roce 1939 Československo zaniklo.

V dobách druhé světové války (1939–1945) získalo Slovensko formální samostatnost jako Slovenská republika, neoficiálně Slovenský štát, fakticky však bylo satelitem nacistického Německa. Slovenská armáda se zúčastnila útoku na Polsko a invaze do Sovětského svazu. V létě roku 1944 vypuklo na Slovensku proti fašistickému režimu Slovenské národní povstání (SNP), které však německé jednotky do konce října porazily. Na následných represích vůči obyvatelstvu se vedle jednotek SS a Heimatschutzu podílely i Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy. Slovenská republika zanikla na počátku května 1945, kdy slovenské území osvobodila Rudá armáda (spolu s armádou Rumunska a 1. československým armádním sborem).

Roku 1945 došlo k obnovení Československa, které se v roce 1948 změnilo v socialistický stát, který spadal do sféry vlivu Sovětského svazu. Slovenská snaha o přeměnu státu ve federaci vedla k vytvoření asymetrického modelu institucí například samostatného slovenského sněmu a vlády. Po komunistickém převratu roku 1948 byly všechny otázky řešené na půdě komunistické strany. Ze západní poloviny země byl zároveň zahájen masivní plán industrializace Slovenska. Od 1. ledna 1969 byla na základě ústavního zákona o československé federaci ustavena Slovenská socialistická republika (SSR), která spolu s Českou socialistickou republikou (ČSR) tvořila Československou socialistickou republiku (ČSSR).

Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k demokratizaci Československa a ze Slovenska se začaly ozývat hlasy pro větší autonomii, ba i svrchovanosti. Ústavním zákonem Slovenské národní rady ze dne 1. března 1990 „O názvu, státním znaku, státní vlajce, státní pečeti a o státní hymně Slovenské republiky“ se název změnil na současný název Slovenská republika. V témž období byl změněn i název České republiky a federace. K 1. lednu 1993 pak Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla a stávající Slovenská i Česká republika se staly samostatnými státy. Slovensko se 29. března 2004 stalo členem Severoatlantické aliance a dne 1. května 2004 spolu s Českem také členem Evropské unie.

Slovensko je vnitrozemský stát nacházející se ve střední Evropě. Celkový rozsah jeho území čítá 49 036 km2. Sousedí na severu s Polskem, na východě s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem a na západě s Českem.

Severním a středním oblastem Slovenska dominují na především rozsáhlé horské masivy, které jsou součástí Západních Karpat. Ty se dělí na tři části – Vnější, Střední a Vnitřní. Vnější Západní Karpaty se nacházejí na severu a zahrnují Malé Karpaty, Javorníky a Beskydy. Střední Západní Karpaty se skládají z Vysokých a Nízkých Tater. Vnitřní Karpaty postupují dále na jih do Maďarska. Jejich součástí je především Slovenské rudohoří. V západních oblastech převládají spíše kopce. Níže položené oblasti jsou ve velké většině na jihu při hranicích s Maďarskem. Dvě nejvýznamnější z nich představují Podunajská a Východoslovenská nížina. Nejvyšším bodem je Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách, dosahující výšky 2 655 m.

Přes 31,9 % půdy se využívá k zemědělské činnosti. Přetrvávajícími ekologickými problémy zůstávají znečištěné ovzduší a kyselé deště. Ačkoliv byl původní lesní porost vážně narušen intenzivním kácením a zemědělskou činností, stále lesy pokrývají více než dvě pětiny povrchu. Národní parky, chráněné krajinné oblasti a další přírodní rezervace spravuje Státní ochrana přírody Slovenské republiky, vytvořená roku 2000. Nejstarší chráněné oblasti byly ustavovány od roku 1895, první národní park byl zřízen o více jak 50 let později, roku 1948. V současnosti se na Slovensku nachází 9 národních parků a 14 chráněných krajinných oblastí. V roce 2004 zasáhla Vysoké Tatry větrná smršť, která silně poškodila zdejší lesní porost a způsobila škody v hodnotě několika miliard korun.

Jednu z nejvýznamnějších řek protékajících Slovenskem představuje Dunaj, který spolu s Moravou tvoří slovenskou jihozápadní hranici. Nejdelším slovenským vodním tokem je Váh. Mezi další významné řeky patří Hron, Hornád, Bodrog a Poprad. Na Slovensku jsou častá rovněž horská jezera a minerální i termální prameny. Převážná část slovenského státu spadá do černomořského úmoří.

Na Slovensku se vyskytují rozličné druhy fauny a flóry. Existuje zde na 29 tisíc druhů živočichů, 11 tisíc druhů rostlin a přes tisíc druhů prvoků. Vedle běžných domácích zvířat žijí ve slovanských národních parcích medvědi, vlci, rysi, divoké kočky, svišti, vydry, kuny, norci a kamzíci (kteří jsou celostátně chránění). V lesích a v nížinách se nacházejí také koroptve, bažanti, divoké husy a kachny. Co se týče rostlinstva, ze stromů převládají v nížinách duby, na úpatích hor buky, ve vyšších polohách smrky a na nejvyšších místech převažuje co do biomů tajga a tundra.

Slovensko se nachází v mírném podnebném pásu. Většinou na jeho území převládají studenější léta a chladné vlhké zimy s vysokou oblačností. Průměrná teplota ve vyšších polohách, především v Tatrách, činí kolem -4 °C a naopak v nížinách se pohybuje kolem 10 °C. V červenci se v nížinách teploty v průměru blíží či přesahují hodnotu i 20 °C. Zatímco v nížinách při Dunaji průměrné srážky dosahují 570 mm, při návětrných stranách hor se šplhají až na 1100 mm. Na vyšších vrcholcích hor zůstává sníh až do letních měsíců.

Slovensko je parlamentní republikou. Výkonnou moc představuje vláda, v jejímž čele stojí premiér. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou občanů na 5 let. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorový parlament zvaný Národní rada Slovenské republiky, v němž zasedá 150 poslanců. Volby do Národní rady se konají každé 4 roky a volit může každý občan starší 18 let. Současnou slovenskou prezidentkou je Zuzana Čaputová, vládu vede Igor Matovič z hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti. V rámci justice zastává významnou pozici Ústavní soud, tvořený 13 soudci jmenovanými prezidentem na 12 let, a Nejvyšší soud. Dále na Slovensku funguje systém okresních a krajských soudů, doplněný specializovanými trestními a vojenskými soudy.

Poslední volby do Národní rady se konaly 29. února 2020. Vítězem se stalo do té doby opoziční hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti, pro které hlasovalo 25 % voličů. Dosud vládnoucí strana SMER – sociálna demokracia oproti předchozím volbám výrazně propadla a nedokázala si tak udržet vedoucí pozici (18 %). Na třetím místě se umístilo hnutí Sme rodina s 8,2 %, čtvrtá skončila strana Kotleba – Ľudová strana Naše Slovensko (7,9 %). Pátou příčku obsadila koalice hnutí Progresívne Slovensko a strany SPOLU – občianska demokracia; toto uskupení se však do Národní rady nedostalo, neboť coby dvoučlenná koalice potřebovalo překročit 7% hranici, nicméně získalo pouze 6,96 %. Do parlamentu se dále dostaly strany Sloboda a Solidarita (6,2 %) a Za ľudí (5,7 %). Vládu vytvořilo vítězné hnutí Obyčejní lidé s hnutím Sme rodina a stranami Sloboda a Solidarita a Za ľudí.

Německá nadace Bertelsmann Stiftung a americká organizace Freedom House konstatovaly, že se na Slovensku konají svobodné volby a funguje oddělení jednotlivých státních mocí, tedy moci výkonné, soudní a zákonodárné. Dále tyto organizace konstatovaly, že jsou na Slovensku respektovány náboženská svoboda, svoboda projevu, právo na shromažďování i svoboda odborů. Podle jejich názoru ale ve slovenské společnosti nadále přetrvává silná korupce. Mezery v zákonech a ne zcela dostatečná politická kultura zabraňují, aby byli případní provinilci za korupční aktivity vždy odsouzeni. Opakují se také případy zastrašování soudců. Proti zneužívání moci a braní úplatků uzákonila především vláda Ivety Radičové několik opatření. Soudní systém jako celek je velmi zatížený a někteří soudci nemají dostatečnou kvalifikaci. Důsledkem toho mnohé soudní procesy trvají neúměrně dlouhou dobu, takže jejich účastníci se obracejí na Ústavní soud, který je těmito záležitostmi zahlcen. V minulosti se tento soud z důvodu svého zatížení nemohl věnovat některým kontroverzním tématům, například otázce legality potratů.

Roku 1996 zavedla slovenská vláda nový systém rozdělení krajů a okresů. V současnosti se Slovensko dělí na 8 samosprávných krajů, jimiž jsou Bratislavský, Košický, Nitranský, Prešovský, Žilinský, Trenčínský, Trnavský a Banskobystrický. Mimoto je na Slovensku celkem 79 okresů. Hlavním městem je Bratislava, jejíž populace dosahovala k roku 2010 celkem 446 819 obyvatel. Mezi další velká města patří Košice (240 915 obyvatel), Prešov (92 687), Nitra (87 357), Žilina (86 685), a Banská Bystrica (84 919).

Od roku 2004 je Slovensko členem NATO a Evropské unie, o tři roky později se Slovensko stalo součástí Schengenského prostoru. Rovněž za svou více jak dvacetiletou existenci získalo členství v mnoha nadnárodních společenstvích jako je Organizace spojených národů (OSN), Světová obchodní organizace (WTO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE). V letech 2006–2007 zastávala Slovenská republika pozici nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Vedle toho se slovenská vláda angažuje například ve Visegrádské čtyřce, která sdružuje vlády Polska, Česka, Slovenska a Maďarska s cílem prosazování společných zájmů a prohlubováním spolupráce. Z dalších regionálních uskupení se Slovensko zapojilo do Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) a Středoevropské iniciativy (SEI). Ze svých sousedů udržuje Slovenská republika víceméně korektní a stabilní vztahy s Rakouskem a Polskem. Vztahy s Ukrajinou nehrály po dlouhou dobu ve slovenské zahraniční politice významnější úlohu, jisté zlepšení přinesl nástup ukrajinského politika Viktora Juščenka a zejména oranžová revoluce, kterou podporovaly jak slovenské nevládní organizace tak média. Po znovuzískání moci Viktora Janukoviče vzájemná kulturní a hospodářská spolupráce ale opět upadla. Z velmocí jsou důležitým partnerem především Spojené státy americké. Slovenská vláda se na straně Američanů účastnila války v Iráku a ačkoliv po nástupu Roberta Fica v roce 2006 vztahy mezi oběma zeměmi opadly a slovenské jednotky byly z Iráku staženy, došlo k tomu až po vzájemné dohodě obou vlád. Z dalších velmocí se Slovensko podílí na hospodářské spolupráci s Ruskem, přičemž důsledným proponentem silnější orientace na Rusko byl v minulosti právě premiér Robert Fico. Komplikované vztahy zůstávají s Maďarskem. Vzhledem k tomu, že v obou zemích fungují vlády, které pro svou agendu využívají ve velké míře nacionalistických hesel, obě strany opakovaně vyostřují národnostní konflikty pro svoji vlastní potřebu.

Češi a Slováci mají dodnes blízké kulturní a jazykové rysy. Nicméně vzhledem k vývoji v rozdílných státních útvarech se postupně od raného středověku vytvořily dva rozdílné etnické celky, které si přes časté kontakty navzájem udržely vlastní výlučnost. V průběhu historického vývoje probíhaly mezi Čechy a Slováky četné kulturní kontakty, projevující se například v užívání češtiny jako literárního a liturgického jazyka především slovenskými protestanty. V dobách národního obrození, zvláště v první polovině 19. století, do jisté míry obě etnika spolupracovala a po první světové válce společně dala vzniknout novému společnému státnímu útvaru – Československu. Následující vztahy během 20. století ovlivnila rozdílná pojetí fungování československého státu politickými představiteli obou národů a s nimi spojené i slovenské autonomní hnutí. Toto hnutí souviselo i se vznikem prvního samostatného slovenského státu, který byl vyhlášen na popud Adolfa Hitlera, což nacistickému diktátorovi umožnilo ospravedlnit rozbití Československa. Mnozí Češi v čele s Edvardem Benešem proto chápali Slováky jako nespolehlivý element, jakkoliv byl tento názor oslaben například událostmi Slovenského národního povstání. Poválečné období tak nebylo využito k žádné formě česko-slovenského vyrovnání a naopak za komunistického režimu byl nastolen přísně centrálně spravovaný systém řízený Komunistickou stranou. Federalizace Československa v roce 1969 zůstala prakticky jen na papíře a vzájemné problémy soužití v jednom státě tak byly pouze odsunuty do pozadí. Otázka kompetencí mezi federální vládou a jednotlivými částmi České a Slovenské federativní republiky po roce 1990 byla předmětem dlouhých a náročných jednání, které nakonec v roce 1992 vyústily v rozhodnutí politických špiček o odluce obou států a ve vznik dvou samostatných suverénních státních útvarů, České a Slovenské republiky. Paradoxně od rozpadu Československa roku 1993 se vzájemné vztahy mezi oběma státy pohybují na výjimečné úrovni. Oba spolu úzce spolupracují na prosazení společných cílů, a to i v případech, kdy stojí v jejich čele strany opačné politické orientace (například pravicová ODS a levicový SMER). Po Maďarech a Romech je česká komunita s počtem 44 600 osob třetí největší menšinou na Slovensku, Slovensko je také druhým největším obchodním partnerem České republiky. Oba státy mají navzájem ve svých zemích velvyslanecké úřady.

Ozbrojené síly Slovenské republiky se skládají ze dvou částí, pozemních a vzdušných sil, a silami zaměřenými na výcvik a podporu. Celkem má slovenská armáda 14 000 mužů a žen ve zbrani. Vzdušné síly mají k dispozici letouny typu MiG-29 a L-39, helikoptéry Mi-24 a Mi-17 a dále transportní letadla An-24, An-26 a L-410. Od roku 2012 by měla probíhat restrukturalizace armády, zejména omlazení užívaných zařízení a modernizaci letového parku, s velkou pravděpodobností budou vyřazeny všechny slovenské tankové jednotky. Vzhledem ke vstupu do NATO provedlo Slovensko řadu reforem ozbrojených sil, především přechod od vojenské služby k plně profesionální armádě, k čemuž došlo roku 2006. Slovenské armádní jednotky momentálně operují v několika zahraničních misích, především společně s NATO v Afghánistánu, v rámci mírových sil OSN na Kypru a Středním východě a pod vedením Evropské unie v Gruzii a Bosně a Hercegovině. Celkem se v současnosti těchto misí účastní asi 500 slovenských vojáků. Vedle armády a armádní policie jsou ve správě Ministerstva obrany Slovenské republiky dvě výzvědné služby, Slovenská informační služba a Vojenská zpravodajská služba. Na ozbrojené síly vydává vláda 1,1 % HDP.

Policie je rozdělena na lokální a státní a tak jako například v České republice byla silně zatížena rozvojem kriminality v průběhu demokratizace a liberalizace země. Mimo jiné v současnosti zůstávají problémem mezinárodní gangy a produkce syntetických drog, především Extáze. Dle nadace Bertelsmann nedochází k ovlivňování vlády ze strany bezpečnostních sil – všichni významní političtí a sociální aktéři respektují legitimitu demokratických institucí.

Jakožto otevřená ekonomika zaměřená na export je Slovensko silně hospodářský závislé na svém největším obchodním partneru, Německu. V poslední dekádě prošlo Slovensko úspěšným hospodářským vývojem, přesto zde stále existuje poměrně vysoká nezaměstnanost – k roku 2011 dosahovala 13,5 %. Přesto levná a schopná pracovní síla, vhodná zeměpisná poloha, daňová politika vlády a vcelku liberální zákoník práce jsou pro zahraniční investory velká pozitiva. Zatímco v devadesátých letech se země potýkala s velkým zahraničním dluhem, rostoucím schodkem rozpočtu, rozsáhlou nezaměstnaností a vysokou inflací, v době vstupu do Evropské unie v roce 2004 již Slovensko nastoupilo úspěšný hospodářský růst a stát mohl fungovat s vyrovnanějším rozpočtem. V současnosti je jednou z nejúspěšnějších zemí bývalého Východního bloku. Ačkoliv i Slovensko zasáhla světová ekonomická krize, díky obnovené zahraniční poptávce od roku 2010 slovenské hospodářství opět roste. Zatímco v roce 2009 poklesl hrubý domácí produkt Slovenska o 4,9 %, v následujícím roce byl obnoven růst ve výši 4,2 %. K roku 2011 pak dosáhl 3,3 %. Některé populistické kroky první Ficovy vlády, které většinou spočívaly ve státních dotacích často neperspektivním podnikům s cílem udržení umělé zaměstnanosti, způsobily nadměrné zatížení státního rozpočtu, které poté musela následující vláda Ivety Radičové řešit drastickým omezením výdajů a zvýšením některých daní. Za rok 2011 dosáhl HDP podle parity kupní síly výše 128,5 miliardy dolarů celkově a 23 600 dolarů na jednoho obyvatele. Inflace činila ve stejném období zhruba 3,9 %. Do roku 2009 se užívaly v zemi slovenská koruna a halíř (1 koruna = 100 haléřů), poté je nahradily euro a eurocent (1 euro = 100 eurocentů).

Slovenský vývoz dosáhl za rok 2011 podle odhadů 75,3 miliardy dolarů. V exportovaných produktech převažovaly zejména strojírenská a elektronická výroba, dále automobily, běžné kovy, chemikálie, minerály a plasty. Od roku 2009 obsadily první místo v obchodovaném zboží namísto automobilů počítače. Hlavními exportními partnery v roce 2010 byly Německo (s podílem 19,2 % vývozu), Česko (13,7 %), Polsko (7,3 %), Francie (6,8 %), Rakousko (6,8 %), Maďarsko (6,6 %) a Itálie (5,5 %). S dovozem ve výši 72,03 miliardy dolarů si Slovensko k roku 2011 udrželo kladnou platební bilanci. Dovážely se stroje, automobily, elektronické zařízení, ropa a zemní plyn, běžné kovy, dále také audio a video zařízení. Roste dovoz farmaceutických výrobků. V roce 2010 byli hlavními dovozci především Německo (15,8 %), Česko (10,2 %), Rusko (9,8 %), Jižní Korea (8 %), Čína (6,1 %) a Maďarsko (4,3 %).

Na Slovensku se nacházejí zásoby hnědého uhlí a lignitu, především v předhůří kolem Handlové na západě a poblíž Modrého Kameňa na jihu. Od roku 1985 se poblíž města Gbely těží zemní plyn. Dále jsou k dispozici menší naleziště železné rudy, manganu, mědi, antimonu, rtuti, olova, zinku, magnezitu, vápence a uranu, jehož ložiska jsou však prozatím převážně nevyužita.

Slovensko má rozvinutý zemědělský sektor, který do značné míry zajišťuje zemi dostatek produkce obvyklých zemědělských výrobků. K roku 2009 zaměstnávalo zemědělství celkem 3,5 % slovenské pracovní síly. Podstatné zastoupení v tomto sektoru mají zejména zemědělská družstva a firmy, zatímco samostatní zemědělci disponují pouze 8 % obdělávané půdy. Nejvíce je zemědělská činnost rozšířená na jihu a jihovýchodě země, především v Podunajské a Východoslovenské nížině. V rostlinné výrobě převažuje zejména pšenice a kukuřice. Dále se pěstují brambory, cukrová řepa, ječmen, ovoce, vinná réva, využívají se také lesní produkty. V údolí řeky Váh se pěstuje tabák. Produkce vína je značně rozšířená v podhůří Karpat, vedle toho je co do pěstování vinné révy významným regionem Tokajská oblast. V rámci živočišné výroby jsou chována prasata, skot a drůbež, ve vyšších polohách převažuje chov ovcí.

V době komunistického režimu se na Slovensku nacházely jedny z nejméně výkonných průmyslových závodů Československa. Přestože byl přechod k efektivnějšímu hospodářství v devadesátých letech zpomalen klientelismem a nezodpovědnými kroky Mečiarovy vlády, na počátku 21. století zaměstnává úspěšně se rozvíjející slovenský průmysl značnou část pracovní síly – k roku 2009 se jednalo o 27 %. Významně se podílí i na tvorbě HDP. Průmyslová centra představují především Bratislava a Košice spolu s dalšími městy kolem povodí řeky Váhu. Významné odvětví představuje automobilový průmysl, v němž dominují tři největší firmy bratislavská Volkswagen Slovakia, trnavská PSA Peugeot Citroën a žilinská KIA Motors Slovakia. Ve východní části země postupně obnovily svou výrobu Východoslovenské železárny v Košicích, jeden z pozůstatků sovětského průmyslového plánování ve střední Evropě, které koupila v roce 2000 americká firma U.S. Steel. Vedle těchto významných firem mají na Slovensku zastoupení také chemický a elektrochemický, ropný, potravinářský, papírenský a strojírenský průmysl. Vyrábí se rovněž keramika, přírodní i umělé textilie, materiály potřebné na stavebnictví, zbraně a další produkty. Na druhou stranu v poslední době upadá například stavebnictví.

Nejsilnější zastoupení co do HDP i podílu pracovní síly má sektor služeb. Právě služby prošly od dob pádu komunismu nejrozsáhlejší proměnou a v současnosti je do velké míry většina firem tohoto sektoru v soukromém vlastnictví. Velký rozkvět zažil především cestovní ruch. K dispozici jsou zahraničním návštěvníkům mnohé historické památky, umělecké festivaly, přírodní krásy či minerální a termální prameny. Úspěšný je i pojišťovací a bankovní sektor, v němž mají silné zastoupení zahraniční společnosti. Dále se rozvíjejí telekomunikace a maloobchod. Zpočátku se v oblasti obchodu vytvořilo velké množství samostatných jednotek, které byly postupně sdružovány do větších celků a výrazněji se v nich začal prosazovat zahraniční kapitál. Od počátku 21. století se ve velké míře objevují supermarkety a hypermarkety, stavěné nejčastěji na okrajích měst.

Doprava na Slovensku má do značné míry moderní strukturu, avšak především důsledkem členitého terénu je dopravní síť relativně řídce rozložená. Nejrozsáhlejší je zejména silniční síť, měřící 43 761 km, z toho zaujímají 38 085 km zpevněné cesty. První dálnice, dostavěná roku 1980, spojovala Bratislavu s Brnem a Prahou. Ke konci 20. století byla dálniční síť dále rozšířena a do roku 2014 se plánuje dokončení dálničního spojení mezi Bratislavou a Košicemi. Dále se na Slovensku nachází 3 622 km železničních tratí, z toho téměř polovina je elektrifikovaná. V současnosti trpí železniční doprava neefektivností, avšak probíhají práce na jejím dalším zlepšování. Významným dopravním uzlem je především Bratislava, zejména díky své poloze na řece Dunaji, letišti, napojení na silniční a dálniční síť a blízkosti k maďarským i rakouským hranicím. Dalšími významnými silničními i železničními uzly jsou především Košice, Zvolen a Žilina. Vedle Bratislavy je významným přístavem také Komárno. Slovenské obchodní loďstvo k roku 2010 čítalo 11 lodí, z nichž všechny byly vlastněny zahraničními společnostmi. Rychle roste podíl letecké dopravy. K roku 2012 bylo na Slovensku na 37 letišť, z toho 19 se zpevněnou přistávací plochou. Významná mezinárodní letiště se nacházejí v Bratislavě a Košicích.

Ve výrobě elektřiny zastávají přední místo jaderné elektrárny, následované tepelnými a vodními. V případě jaderné energetiky se především realizuje dostavba elektrárny Mochovce a také plánuje výstavba dalších bloků elektrárny Jaslovské Bohunice. Vodní elektrárny se nalézají na řekách Váh, Orava, Hornád, Slaná a rovněž také na Dunaji. V případě obnovitelných zdrojů vláda namísto solárních elektráren upřednostňuje využití biomasy. Z Ruska se dováží ropa a zemní plyn.

Telekomunikace se od počátku nového tisíciletí významně modernizují a rozvíjejí, především pak využití mobilních telefonů. K roku 2009 bylo v zemi používáno celkem 5,9 milionu mobilních telefonů a přes 4 miliony lidí používalo internet. Celkově je rozšíření těchto služeb a přístrojů srovnatelné s ostatními zeměmi v regionu. V zemi vysílá celkem asi 40 národních, regionálních i místních televizních stanic, většinou v soukromém vlastnictví. Dva celonárodní televizní programy jsou vysílány pod taktovkou státní společnosti Rozhlas a televize Slovenska. Rovněž na Slovensku funguje zhruba 20 radiových programů. Přestože je v zemi nadále užíván analogový systém, postupně se přechází na digitální vysílání. Zavádí se také využití optických vláken.

Prvním velkým vědcem, který se dá považovat za slovenského, byl lékař Ján Jesenský. Zakladatelem moderní slovenské vzdělanosti byl osvícenec Matej Bel. Největších úspěchů dosáhl fyzik a vynálezce Aurel Stodola, který rozvinul technologii parních turbín. K rozvoji optiky výrazně přispěl Josef Maximilián Petzval. Na konstrukci padáku pracoval Štefan Banič. Průkopníkem bezdrátové telekomunikace byl Jozef Murgaš. Astronom Peter Kušnirák objevil přes 230 planetek. V Bratislavě se narodil německý nositel Nobelovy ceny za fyziku a nacistický exponent Philipp Lenard.

Slovenští vědci jsou v Evropě velice uznávanými. A to i přes to, že Slovensko na svůj ekonomický růst na vědu přispívá velice málo penězi. Slovenská věda patří mezi finančně nejchudší v Evropě. Slováci se například podílejí na výzkumu alternativního zdroje elektrické energie nebo na nových technologiích ve zdravotnictví.

Povinná, původně 6letá školní docházka byla na území dnešního Slovenska zavedena v roce 1868. Od roku 1922 byla 8letá, později v průběhu éry socialismu rozšířena na 10letou povinnou školní docházku, kterou mohou žáci absolvovat na základních a středních školách, respektive na 8letých gymnáziích. Negramotnost obyvatelstva se pohybuje okolo 0,6 % populace nad 15 let. Nacházejí se zde státní, církevní i soukromé školy. Vzdělávaní je poskytované i v jazycích národnostních menšin. Základní školu navštěvují děti ve věku 6 až 14 (či 7 až 15) let.

Všechny standardní stupně vzdělávání, včetně vysokoškolského jsou státem poskytované bezplatně. Na Slovensku existuje několik desítek vysokých škol a univerzit. V roce 2006 absolvovalo vysokoškolské studium na Slovensku 34 535 osob. Ani jedna ze slovenských univerzit se nedostala mezi 500 nejlepších univerzit na světě.

Mezi nejkvalitnější univerzity a vysoké školy v rámci východoevropského regionu (podle hodnocení vědeckého publikování na internetu) na Slovensku patří Univerzita Komenského, Technická univerzita v Košiciach, Slovenská technická univerzita v Bratislave, Poľnohospodárska univerzita v Nitre a Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košicích.

Populace Slovenska čítala k 30. červnu 2018 podle oficiálních údajů 5 445 087 obyvatel z toho 51,2 % žen. Podle odhadů za rok 2012 dosahuje růst populace 0,104 %, zatímco přirozený přírůstek dosáhl 1,65 narozených na 1000 obyvatel. Ve městech žije celkem 55 % populace, urbanizace stoupá zhruba 0,1 % za rok. Hustota osídlení se pohybuje kolem 111 obyvatel na km2. V roce 2012 se celkem 85,8 % obyvatelstva hlásilo ke slovenské národnosti, 9,7 % k maďarské, 1,7 % k romské, 0,8 % k české, 0,4 % k rusínské, 0,2 % k ukrajinské a 0,1 % k moravské. Úředním jazykem je slovenština, jejíž používání je upraveno zákonem o státním jazyce; z dalších jazyků je především na jihu rozšířená maďarština. V některých oblastech se mluví i rusínsky, romsky, německy a česky. Lékařská péče je ve velké části v rukou státu, ačkoliv existují i soukromé kliniky a další zdravotnická zařízení. Průměrná délka života dosahuje 72 let u mužů a 80 let u žen. Na 1000 obyvatel připadají v průměru 3 lékaři a na zdravotnictví slovenská vláda vydala v roce 2009 celkem 8,5 % hrubého domácího produktu. Podle odhadů z roku 2011 bylo 15,6 % obyvatelstva mladší 15 let, mezi 15. a 65. rokem věku bylo 71,6 % lidí a starších 65 let bylo 12,8 %. K roku 2002 zhruba 14,3 % slovenského obyvatelstva trpělo obezitou. Většina obyvatel Slovenska mající zaměstnání si udržuje průměrný životní standard. Problémy přetrvávají v nedostatečném množství bytových jednotek a ve špatném stavu mnoha výškových budov postavených většinou v sedmdesátých letech 20. století. Převážná část městské populace má přístup k elektřině a pitné vodě. V některých oblastech na venkově jsou však dodávky elektrické energie a vody na horší úrovni.

Na Slovensku je na základě ústavy oddělena církev od státu.
K římskokatolické církvi se v roce 2010 hlásilo 68,9 % obyvatel, k evangelické církvi augšpurského vyznání (luteránům) 6,9 %, k řeckokatolické církvi 4,1 %, k Reformované křesťanské církvi (kalvínitům) 2,0 % a k pravoslavné církvi 0,9 % obyvatel. Celkem 13 % obyvatel je bez vyznání. Církve a náboženské organizace s alespoň 20 000 členy mají právo na úlevy od daní a finanční podporu od státu. Vztah mezi katolickou církví a státem je upraven na základě smlouvy s Vatikánem. Náboženská dogmata nemají žádný vliv na fungování politiky ani práva, přestože se několik skupin pokusilo ovlivnit jednání o potratech a případně tyto interrupce zcela zakázat.

Přetrvává diskriminace romské a v některých ohledech i maďarské menšiny. V praxi jsou Romové ve školství často segregováni, kolem romských sídlišť jsou stavěny zdi na oddělení neromské populace, došlo též k vynucené sterilizaci několika romských žen. Romská populace má rovněž větší podíl nezaměstnaných než ostatní etnické skupiny. Postavení maďarské menšiny nepřestává být problémem, zejména proto, že maďarská vláda vystupuje jako její protektor a opakovaně podporuje agresivnější a nacionalističtější části maďarské menšiny. Národnostně laděné konflikty rozdmýchává i část slovenských stran, především SMER. Ačkoliv ženám jsou zaručována jejich práva, stále jen málo z nich dostane příležitost pracovat na vyšších stupních v podnikání a státní správě. V oblasti ochrany práv gayů a leseb došlo k jistým zlepšením – v dubnu 2012 byla do slovenského zákoníku práce zakomponována i práva na ochranu před diskriminací v zaměstnání na základě sexuální orientace.

Slovenská kultura je složka evropské kultury, specificky slovenský způsob přeměňování zla na dobro, ošklivého na krásu především Slováky na Slovensku v podmínkách intenzivní interakce s ostatními středoevropskými národními kulturami, zejména českou, moravskou, maďarskou, rakouskou, polskou, německou a ukrajinskou kulturou. Významný podíl na slovenské kultuře má židovská kultura.

Na Slovensku se nachází mnoho hradů, zámků, kostelů a dalších kulturních památek. Součástí lidové kultury jsou hmotné i nehmotné prvky, hudba, písně, zvyky, tance a další duchovní výtvory označované jako folklór, které přetrvávají zejména díky folklorním skupinám.

Kulturní památky jako hrad Devín, Národní hřbitov v Martině, Dóm sv. Alžběty v Košicích a podobně, které jsou důležitou součástí celého kulturního dědictví Slovenska, nesou označení národní kulturní památka a stát jim věnuje zvýšenou pozornost. Na Slovensku jsou však i památky, která jsou zařazeny do Seznamu světového kulturního dědictví. Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, přijatého v roce 1972 v Paříži, patří od roku 1993 do tohoto seznamu osm míst na Slovensku – historické město Banská Štiavnica a technické památky jejího okolí, památková rezervace lidové architektury Vlkolínec a Spišský hrad s okolními památkami (Spišské Podhradie, Spišská Kapitula, a kostel sv. Ducha v Žehře), v roce 2000 bylo přidáno historické šarišské město Bardejov a v roce 2008 dřevěné kostely Karpatského oblouku. Dne 28. června 2009 bylo do Seznam světového kulturního dědictví UNESCO zapsáno historické centrum Levoče.

Mezi přírodními památkami v sezname UNESCO reprezentují Slovensko jeskyně a propasti Slovenského krasu a Dobšinská ledová jeskyně. V roce 2007 byli na seznam přidány i karpatské pralesy v Bukovských a Vihorlatských vrších na východě Slovenska. Fujara, která je nejtypičtějším slovenským hudebním nástrojem, byla zapsána v listopadu 2005 do Seznamu mistrovských díl ústního a nehmotného dědictví UNESCO. Seznam byl založen v roce 2001.

Dějiny slovenské literatury začínají už příchodem soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, tedy roku 863 našeho letopočtu. Cyril a Metoděj totiž jako první sestavili slovanské písmo, čímž ve Velkomoravské říši zavedli mj. jazyk kulturní, spisovný, liturgický a jazyk státní administrativy. Fakticky tak položili základy slovanské literární tradice, k čemuž sami přispěli několika psanými díly. Kromě mnoha překladů evangelií a jiných náboženských textů napsali oba bratři několik vlastních knih a pojednání, mezi něž patří zejména Konstantinův úvod k evangeliu (Proglas), což byla vůbec první slovanská báseň. Dalším významným slovanským autorem byl žák bratrů Kliment Ochridský, další z důležitých žáků Gorazd se narodil, pravděpodobně, u Nitry. Zánik Velkomoravské říše se stal událostí, která pro Slováky znamenala tisíciletý útlak pod uherským státem. K zákazu slovanské liturgie došlo již za vlády Svatopluka. Slovenská literatura tak začala skoro zanikat. Menší obnovu zažila v renesanci, baroka a nejvíce oživila koncem 18. století, od té doby funguje až dodnes. Po rozpadu Uherska nastává pro slovenskou literaturu období zvané slovenská moderna, ve kterém dochází k novému zvýraznění reálného sociologického a psychologického rozměru literatury. Mezi známé slovenské autory patří například Ján Kollár, Pavel Josef Šafařík, František Švantner, Peter Karvaš, Rudolf Fabry, Rudolf Sloboda, Ľudovít Štúr, Ján Kalinčiak, Samo Chalupka (autor známé básně Mor ho!), Andrej Sládkovič, Janko Kráľ, Ján Botto, Janko Matúška (autor textu slovenské národní hymny Nad Tatrou sa blýska), Michal Miloslav Hodža, Jozef Miloslav Hurban nebo Pavol Országh Hviezdoslav. Ve 20. století se výrazně prosadil prozaik Ladislav Mňačko. V posledních letech například Milan Rúfus. Významným představitelem detektivní literatury je Dominik Dán.

Výtvarné umění na Slovensku sahá hluboko do minulosti. Nejstarším uměleckým dílem jsou například Venuše z doby kamenné, kresby neolitických lidí, šperky a další nalezené předměty. Současné slovenské výtvarné umění vytvářejí stovky autorů, povětšinou absolventů bratislavské Vysokej školy výtvarných umení. Výtvarné dění organizuje hlavně Slovenská výtvarná únia a kromě ní i Spolek výtvarníkov Slovenska a Umelecká beseda Slovenska, která navazuje na tradice jednoho z nejstarších uměleckých spolků v zemi. Po odborné stránce mapují současnou uměleckou situaci časopisy D'Art, Profil, Výtvarnicke noviny a především pak desítky katalogů vydávaných při příležitosti výstav a sympozií. Možnost prezentace současného výtvarného umění poskytuje síť galerií a výstavních síní. Současný obraz výtvarného dění na Slovensku je neobyčejně pestrý. Prolíná se v něm úsilí několika generačních vrstev. Kvality závěsného malířství tak nadále rozvíjejí především příslušníci starší generace výtvarníků, zatímco mladší generace hledá nové možnosti výtvarné transformace.

Nejvýznamnějším středověkým tvůrcem byl Mistr Pavel z Levoče, tvůrce nejvyššího dřevěného oltáře na světě, který se nachází v levočském Chrámu sv. Jakuba. Průkopníkem modernistické malby byl Martin Benka, v jeho stopách šli Mikuláš Galanda či Janko Alexy. Jako grafici prosluli Koloman Sokol či Albín Brunovský, mj. autor posledních československých bankovek, jako sochař Arpád Račko. Nejznámějším výtvarným umělcem, narozeným slovenským emigrantům v USA, byl bezpochyby zakladatel pop artu Andy Warhol. V roce 1991 bylo poblíž rodné vesnice jeho rodičů, ve městě Medzilaborce, otevřeno muzeum věnované jeho tvorbě.

K nejvýznamnějším architektonickým památkám patří Bratislavský hrad. Neméně významným je Spišský hrad, nejrozsáhlejší hradní zřícenina ve střední Evropě, zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO. Významnou zříceninou jsou i Devín, jedna z nejstarších staveb na Slovensku, a Čachtický hrad, spojený s legendární „krvavou hraběnkou“ Alžbětou Báthoryovou, v Česku známý též z filmu Tajemství hradu v Karpatech. Bojnický zámek Češi zase dobře znají jako scenérii filmové pohádky Šíleně smutná princezna a žil na něm Matúš Čák Trenčanský. Tomu patřil i Oravský hrad nebo Trenčínský hrad. Historie místa, na kterém později vznikl Trenčínský hrad, začíná už v období Římského impéria, což dokazuje nápis na hradní skále hlásající vítězství II. římské legie nad Germány u římského tábora Laugarício v roce 179. Grasalkovičův palác je dnes sídlem prezidenta republiky. Na seznam Světového dědictví se dostaly i Dřevěné chrámy slovenských Karpat. Z ostatních sakrálních staveb patří k nejvýznamnějším Katedrála svatého Martina v Bratislavě, nebo Katedrála svaté Alžběty v Košicích, největší kostel na Slovensku. Z moderních staveb patří k největším symbolům Slovenska Most SNP nebo Budova Slovenského rozhlasu (obě stavby jsou v Bratislavě). Originálním projevem brutalismu ve slovenské architektuře je Památník SNP v Banské Bystrici z roku 1969, z dílny Dušana Kuzmy.

Vývoj slovenské hudby představuje tisíciletý proces, bezprostředně související s dějinnými událostmi na Slovensku a jejich kulturně-společenským vývojem. Z tohoto pohledu lze slovenskou hudební tvorbu rozdělit do několika kategorií, které více či méně odpovídají obecně uznávaným dějinným epochám. V poválečném Československu (1918) stál před hudebními umělci Slovenska náročný úkol, jehož cílem bylo překonat tradiční zaostalost země i po stránce hudebního umění. Kvůli vytvoření sice, národní avšak formou moderní hudby, se Slováci vydali cestou profesionalizace hudebního života a začala zakládat hudebně-kulturní instituce. Vznikající organizovaný hudební život se však neomezoval pouze na slovenskou metropoli. Na vesnicích a menších městech vznikají hudební školy, kam byli vysláni učit studenti bratislavské akademie a místní umělci. Díky vzniku mnoha důležitých hudebních institucí se tak Slovensko může pochlubit nejenom vlastní operou, ale i svým divadlem, konzervatoří, orchestry a dalšími.

Nejstarším představitelem slovenské hudební moderny byl skladatel Alexander Moyzes, jehož mladším současníkem byl i Eugen Suchoň. Významným autorem byl i Ján Cikker. Výrazně se prosadily i operní pěvkyně Edita Gruberová, Lucia Poppová, Gabriela Beňačková, z mužů Peter Dvorský.

Královnou československého šansonu se stala Hana Hegerová. V 80. letech 20. století přišla silná vlna slovenské pop-music, která začala dobývat nově i české země: Marika Gombitová, Miroslav Žbirka, Peter Nagy, Richard Müller, skupiny Elán (Vašo Patejdl, Jožo Ráž), Team (Pavol Habera) či Tublatanka. Po rozpadu federace se objevily nové hvězdy, jako jsou zpěvačky Katarína Knechtová, Kristína, Zuzana Smatanová, Jana Kirschner, nebo skupina No Name.

Jedno z nejvýznamnějších kulturních institucí Slovenska – Slovenské národné divadlo v Bratislavě, vzniklo roku 1920, krátce po vzniku Československa. Do roku 1938 v něm významnou roli sehrávali i čeští divadelníci. V letech 1939–1945, v době existence Slovenského štátu, odrážela složitou společenskou situaci, zejména činohra. Umělecká tvorba Slovenského národního divadla však zjevně ještě vyzrávala. V posledních letech se začala rozvíjet i sféra nezávislých divadelních souborů. Také divadelní festivaly nezůstávají na Slovensku stranou. Nejvýznamnějším je mezinárodní festival Divadelní Nitra s mezinárodní účastí, který se koná každoročně koncem září. Tradici má také středoevropský loutkařský festival Bábkarská Bystrica. Asociace Bratislava v pohybe každoročně organizuje mezinárodní taneční festival současného hudebního tance zvaný Bratislava v pohybe. Roli výzkumného, dokumentačního, informačního, propagačního a analytického střediska hraje na Slovensku Divadelný ústav Bratislava. Jeho základním posláním je cílevědomě shromažďovat hmotné dokumenty divadelní tvorby.

Slovenská kinematografie patří mezi ty mladší. Jako samostatná část místní kultury se zformovala až ve čtyřicátých letech 20. století a ihned se stala propagandistickým nástrojem vládnoucí Komunistické strany Československa. V izolovaném socialistickém prostředí tak vznikaly převážně filmy s budovatelskými náměty a výpovědí ze života dělnického lidu. První slovenský film natočil Eduard Schreiber ještě před rokem 1910, jednalo se o záběry z lyžování, nakládání dobytka na vagony, modernizace pily, nový automobil apod. Vyvrcholením Schreiberovy filmařské činnosti se stala hraná dobrodružná anekdota zvaná Únos.

Ján Kadár je prvním a dosud jediným Slovákem, který získal filmovou cenu Oscar. K tzv. československé nové vlně patřil Štefan Uher. Originální vizuální výraz našel Juraj Jakubisko. V Hollywoodu se prosadil Ivan Reitman, režisér mnoha populárních komedií (Krotitelé duchů, Dvojčata, Policajt ze školky, Junior aj.)

V éře federace se proslavila řada slovenských herců: Marián Labuda, Emília Vášáryová, Magdaléna Vášáryová, Milan Lasica, Július Satinský, Milan Kňažko, Ladislav Chudík, Michal Dočolomanský, Jozef Kroner, Štefan Kvietik, Vladislav Müller, František Dibarbora, Zdena Studenková či Július Pántik. Po rozpadu federace se v českých produkcích prosadily Tatiana Pauhofová či Vica Kerekes. V zahraničních produkcích se prosadila Barbora Bobuľová, nebo Barbara Nedeljáková. V modelingu Adriana Karembeu.

Nejtradičnější polévkou na Slovensku je kapustnica vyrobená obvykle z kysaného zelí, uzeného masa, sušených hub, sušených švestek, klobásy a zahuštěná trochou mouky a kysané smetany. Nejtypičtější specialitou jsou brynzové halušky se smaženou slaninou. Podobně populární jsou také strapačky – halušky s kysaným zelím a osmaženou slaninou, nebo furmanské halušky – halušky s uzeným sýrem a osmaženou slaninou či klobásou. Existují i další, regionální verze. Nejznámějšími sýry jsou bryndza, oštiepok, korbáčik, parenica, koliba, ad. Mezi typické nápoje patřila v minulosti žinčica vyrobená z ovčího mléka, která se často podávala k brynzovým haluškám. Z destilátů je nejtypičtější borovička.

Vzhledem k tomu, že se Slovensko nachází v mírném podnebném pásmu, je možné vykonávat sporty s letním stejně jako se zimním zaměřením. Mezi populární sporty na Slovensku patří: fotbal, lední hokej, tenis, házená, basketbal, vodní slalom, lyžování, cyklistika a další.

Slovenská fotbalová reprezentace patří k širší evropské špičce, fotbal se těší poměrně velké oblibě. Slovenská fotbalová reprezentace se zúčastnila Mistrovství světa ve fotbale 2010 a probojovala se do elitní šestnáctky. Slovenský fotbalový svaz řídí slovenský fotbal a pod jeho záštitou se organizují oficiální fotbalové soutěže na Slovensku např. Corgoň liga, 1. slovenská fotbalová liga a další.

Slovenská hokejová reprezentace má za sebou více úspěchů (např. stříbrná medaile na mistrovstvích světa v roce 2000, zlato v roce 2002 či bronz v roce 2003, 4. místo na OH 2010 a stříbro na MS v roce 2012). Slovenský svaz ledního hokeje je hlavní řídící orgán slovenského ledního hokeje. Slovensko má více oficiálních mužských hokejových soutěží, např. Slovnaft Extraligu, 1. hokejovou ligu, zastoupený je i ženský hokej v 1. lize žen a juniorský a dorostenecký hokej v příslušných ligách.
V roce 2011 se v Bratislavě a Košicích uskutečnilo mistrovství světa v ledním hokeji, ale domácí Slováci na turnaji pod taktovkou kanadského kouče Glena Hanlona neuspěli, skončili 10.
Mezi úspěšné sporty na Slovensku patří i házená, nejlepší klub je HT Tatran Prešov, a reprezentace byla na 3 světových a 2 evropských šampionátech.




#Article 141: Polsko (8257 words)


Polsko (pol. Polska), oficiální název Polská republika (PR, pol. , RP), je stát ležící ve střední Evropě. Polsko hraničí s Německem na západě, s Českem a Slovenskem na jihu, s Běloruskem a Ukrajinou na východě a s Litvou a Ruskem (Kaliningradská oblast) na severu. Ze severu má Polsko přístup k Baltskému moři se 770 km pobřeží. Povrch je převážně rovinatý, hory tvoří většinu jižní hranice.

Počátky polského státu a jeho christianizace sahají do 10. století. Polské království, které roku 1569 prohloubilo unii s Litvou, bylo jedním z mocných evropských států, avšak zaniklo v trojím dělení Polska (1772–1795). Roku 1918 bylo Polsko obnoveno jako republika. Po 2. světové válce, která zemi těžce postihla, bylo Polsko do roku 1989 součástí Východního bloku.

Současné Polsko je s 38 miliony obyvatel osmý nejlidnatější stát Evropy. Oproti minulým dobám však tvoří po roce 1945 naprostou většinu Poláci, nábožensky římští katolíci. Největší koncentrace obyvatelstva a průmyslu je v Horním Slezsku. Hlavním městem je Varšava, do raného novověku jím byl Krakov.

Polsko je mj. členskou zemí Evropské unie, Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světové obchodní organizace (WTO) a Visegrádské skupiny.

Název Polsko se odvozuje od názvu kmene Polanů, který žil ve Velkopolsku (část Polska). Slovo Polané se dá přeložit jako „obývající otevřené pole“, tedy roviny. Je také ovšem možné, že hlavní náplní života tohoto kmene bylo zemědělství, na rozdíl od jiných tehdejších kmenů, např. Vislanů či Mazovčanů, obývajících lesnaté oblasti. V minulosti se používal i latinský název Terra Poloniae – Polská zem nebo Regnum Poloniae. Název Polsko se začal používat pro celou zemi v 11. století.

Nejznámějším pravěkým archeologickým nálezem v Polsku je opevněné osídlení Biskupin (v němž se dnes nachází skanzen). Vzniklo kolem roku 748 př. n. l., v pozdní době bronzové, v rámci lužické kultury. Mezi 4. stoletím př. n. l. a 5. stoletím se na území současného Polska usadila řada etnických skupin – keltské, sarmatské, skytské, slovanské, baltické i germánské kmeny. Archeologické nálezy v Kujavsku rovněž potvrdily přítomnost římských legií. Jednalo se pravděpodobně o expediční sbor vyslaný k ochraně jantarové stezky. Od 5. století začalo slovanské osídlení převládat.

Polsko jako státní útvar existovalo od 10. století. První zprávy o něm pocházejí z let 962 až 963 a týkají se knížete Měška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. V roce 965 si Měšek vzal za ženu českou princeznu Doubravku Přemyslovnu. Díky jejímu vlivu Měšek i celé Polsko v roce 966 přijali křesťanství. Přechod to však nebyl zcela pokojný, ještě roku 1038 vypuklo velké pohanské povstání, kvůli němuž musel královský dvůr opustit Hnězdno a uchýlit se do Krakova, který se pak stal hlavním městem na mnoho staletí. Měškův rod, Piastovci, vládl v Polsku až do roku 1370, často byl přitom ve sporech s českými Přemyslovci. Jako první se polským králem nechal korunovat Boleslav Chrabrý roku 1025. Titul však nebyl dědičný. V roce 1109 porazil Boleslav III. Křivoústý Jindřicha V. v bitvě na Psích polích a zastavil německý postup do Polska. Bitva byla prvním velkým polským vítězstvím nad agresivním nepřítelem a je proto pevnou součástí polského národního vědomí. Literárně byla zaznamenána v kronice Galla Anonyma. Boleslav byl velkým znovusjednotitelem Polska, avšak jeho vlastní nástupnický řád zemi znovu rozdrobil.

Jeden z lokálních piastovských vládců, Konrád I. Mazovský, pozval do země roku 1226 Řád německých rytířů, což vedlo později k mnoha válkám Poláků s tímto řádem. Když se zdálo, že země bude znovu sjednocena, došlo roku 1241 k mongolskému vpádu. Poláci byli poraženi v bitvě u Lehnice. V osudové bitvě zahynul nejen potenciální sjednotitel Jindřich II. Pobožný, ale bylo zdecimováno takřka celé polské rytířstvo. Rozsáhlé oblasti v jižním Polsku zůstaly zpustošené a mnoho let byly vylidněné. To otevřelo cestu pruské kolonizaci, ale i českému zájmu o území Slezska. Až roku 1320 se podařilo sjednotit rozdrobený polský stát Vladislavu I. Lokýtkovi. Jeho syn, Kazimír III. Veliký (vládl 1333–1370), si vydobyl pověst jednoho z největších polských králů. Rozšířil královskou ochranu Židů a povzbuzoval je k imigraci do Polska. Založil rovněž Krakovskou univerzitu. Posílil moc šlechty (Zlaté svobody) a kodifikoval polské právo. Učinil dohodu s českým králem Karlem IV. – Kazimír se zřekl Slezska na oplátku za to, že čeští králové nebudou usilovat o polskou korunu. Zabránil rozšíření černé smrti do Polska opatřeními na hranicích. S ním ovšem piastovská dynastie vymřela.

Roku 1385 bylo smlouvou v Krevě dohodnuto spojení polského království s litevským velkoknížectvím (tzv. Krewská unie). Na polský trůn usedli litevští velkovévodové z rodu Jagellonců. Toto soustátí existovalo ve formě volné polsko-litevské personální unie až do roku 1569, kdy byla Litva s polským královstvím spojena těsněji (tzv. Lublinská unie). Stát spojením obou národů posílil. Roku 1410 polsko-litevské vojsko definitivně rozdrtilo německé rytíře v bitvě u Grunwaldu. Jagellonci navíc získali roku 1471 českou korunu a posléze i uherskou. K velkému rozkvětu polsko-litevského dvojstátí došlo v 16. století. Na jeho konci, roku 1596, bylo hlavní město přesunuto do Varšavy a tamní královský palác se stal první velkolepou renesanční stavbou v Polsku. Rozvoj byl provázen oslabováním moci panovníka a růstem vlivu početné šlechty. Již roku 1505 zákon zvaný Nihil novi přenesl většinu pravomocí z panovníka na Sejm. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita Obojga Narodów (věc veřejná obou národů, překlad latinského res publica). Sejm navíc vydal zákon o náboženské toleranci (Varšavská konfederace), takže se Polsku v 16. století vyhnuli boje mezi protestanty a katolíky. Blahobyt se projevil i rozvojem věd – jejich symbolem je zvláště Mikuláš Koperník, průkopník heliocentrismu z Toruně. Sílu polsko-litevské unie manifestovalo dobytí Moskvy roku 1610, při němž se vyznamenal polský vojevůdce Stanisław Żółkiewski. Nechybělo tehdy mnoho, aby polský král uzmul i carskou korunu. Po definitivním vítězství v rusko-polské válce roku 1618 dosáhl polský stát vrcholu své územní expanze (asi milion kilometrů čtverečních).

V polovině 17. století však Polskem otřáslo Chmelnického povstání na Ukrajině a následné války s Osmanskou říší, Švédskem, Ruskem a nájezdy krymských Tatarů (Historici odhadují, že krymsko-tatarské vpády stály v letech 1494 až 1694 život jednoho milionu obyvatel Polska a Litvy). Na konci 17. století zemi postavil na nohy – alespoň vojensky – Jan III. Sobieski. Ten se proslavil i svým vítězstvím v bitvě u Vídně, kde roku 1683 porazil vojska Kary Mustafy a definitivně zastavil turecký postup do středu Evropy. V ostatních oblastech společenského života se však králi už tolik nedařilo. Úpadek se prohloubil v 18. století, kdy se na polský trůn dostali Wettinové. První panovník tohoto rodu August II. Silný zatáhl Polsko do severní války a přivedl ho k porážce v ní, následované rozvratem celé země. Ten ještě prohloubil král August III. Polský, který se trůnu chopil s ruskou pomocí, a proto toleroval rostoucí zásahy Ruska do vnitřní polské politiky (zejm. ve prospěch vlivného rodu Poniatowských, soupeřícího s jiným rodem – czartoryšským). Když byl roku 1764 králem zvolen Stanislav II. August Poniatowski, vnímaný jako vyložený poskok ruské carevny Kateřiny II., polská šlechta to již nevydržela, založila tzv. Barskou konfederaci a zahájila proti králi povstání. Tím začala katastrofa, neboť porážka tohoto povstání a následné peripetie vedly v letech 1772, 1793 a 1795 k dělení Polska. Jeho území si rozdělily na základě velmocenských dohod Rusko, Prusko a Rakousko a polský stát tak zanikl. Posledním vzmachem odporu bylo Kościuszkovo povstání.

V roce 1806 vypuklo v pruském záboru tzv. velkopolské povstání vedené Janem Henrykem Dąbrowskim. Protože se v zásadě snažilo pomoci Napoleonovi bojujícímu právě v tu dobu v Prusku, nechal Napoleon rok poté zřídit na části území předtím zabraném Pruskem a Rakouskem Varšavské knížectví, které se stalo jeho spojencem. Po Napoleonově porážce roku 1815 však bylo zrušeno a na jeho místě bylo, rozhodnutím Vídeňského kongresu, zřízeno autonomní Království polské (tzv. Kongresové Polsko či Kongresovka), podléhající ruskému carovi. Roku 1831 vypuklo ve Varšavě a dalších místech Listopadové povstání, jedno z největších národních povstání 19. století, které však bylo carskou armádou potlačeno. Následkem toho byla v roce 1832 autonomie knížectví omezena. V roce 1863 vypuklo Lednové povstání. Vzniklo spontánně z odporu mladých Poláků, kteří odmítali sloužit v Ruské armádě a utíkali do lesů. Za osmnáct měsíců bylo ale poraženo a roku 1866 byly zrušeny poslední zbytky polské autonomie v rámci Ruska.

Část obsazená Rakouskem nesla název Království haličsko-vladiměřské (s autonomní vládou od roku 1861). Město Krakov s okolím bylo v letech 1815–1846 nezávislou Krakovskou republikou (pod patronátem tří sousedních mocností). Po potlačení Krakovského povstání však bylo připojeno k Rakouské Haliči, jejíž východní část obývali převážně Malorusové (Ukrajinci) a Židé. Přes národnostní třenice a relativní zaostalost byla rakouská část s městy Krakov a Lvov v 2. polovině 19. století díky mírnějšímu pronásledování hlavní scénou polské kultury a vědy.

Území obsazené Pruskem se nazývalo v letech 1815–1848 Poznaňské velkovévodství (s omezenou autonomií), poté byla jeho autonomie – v reakci na polské protipruské povstání během revoluce roku 1848 – rovněž zrušena a vznikla tzv. Provincie Poznaň. Hospodářsky rozvinuté Slezsko náleželo Prusku již od sedmileté války, Pomořansko bylo připojeno ještě dříve. Pruský zábor měl oproti ruskému a rakouskému více průmyslu, zemědělství a železnic.

Během první světové války, po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem, bylo na tomto území zřízeno autonomní Polské království jako loutkový stát pod patronátem Ústředních mocností. Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až po jejich porážce v roce 1918. Díky Velkopolskému povstání z roku 1918 a Hornoslezským povstáním mu versailleská smlouva přisoudila řadu území ve válce poraženého Německa. Nezávislost si Polsko udrželo i v následné válce se sovětským Ruskem. O své hranice bojovalo též s Ukrajinci, Němci, Litevci a Čechy (Sedmidenní válka).

Druhá polská republika byla ustavena jako parlamentní republika, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí, růstu politického extremismu a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní. Ozývalo se volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl Květnový převrat a zavedl vojenskou diktaturu (tzv. sanační režim), jež vedla k politické perzekuci a potlačování demokratických principů a práv. Před vypuknutím druhé světové války měl důležitou pozici v Polsku také maršál Edward Śmigły-Rydz a ministr zahraničí Józef Beck. Polsko díky Beckovi v roce 1934 podepsalo s Německem pakt o neútočení a v roce 1938 vojensky obsadilo a anektovalo českou část Těšínska.

Na počátku druhé světové války v roce 1939 bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Během války bylo zničeno mnoho polských měst a polské území se stalo hlavním dějištěm holocaustu. Odhaduje se, že během německé okupace Polska zahynulo přes 2,8 milionu etnických Poláků a 3 miliony polských Židů (asi 90 procent polského židovstva). Polsko tak za války ztratilo největší podíl obyvatelstva mezi všemi národy. Přibližně 22 tisíc důstojníků a příslušníků polské inteligence bylo na Stalinův příkaz povražděno v roce 1939 při tzv. Katyňském masakru. Několik desítek tisíc předních Poláků bylo zavražděno ve stejný rok Němci během tzv. operace Tannenberg v rámci nacistického plánu genocidy Generalplan Ost. Ve východních oblastech bylo povražděno ukrajinskými nacionalisty z UPA (tzv. banderovci) až 100 000 polských civilistů (viz též Volyňský masakr). Poláci ale též tvrdě bojovali, jejich exilové vojsko se proslavilo zejména v bitvě u Monte Casina, pod sovětským velením fungovala 1. polská armáda podílející se na dobytí Berlína, polští piloti se vyznamenali v 303. stíhací peruti během Bitvy o Británii. Na polském území se rovněž rozvinulo mohutné odbojové hnutí, největší jeho organizací byly Polský podzemní stát a Zemská armáda (Armia Krajowa). Proslulou odbojovou akcí se stalo neúspěšné Varšavské povstání v roce 1944, v němž zahynulo přes 200 000 lidí a Varšava byla po něm Němci srovnána se zemí. Jedním ze záměrů povstání bylo osvobodit Polsko ještě před příchodem Rudé armády a zabránit tak poválečnému nástupu komunistů. Přesně to se ale nepodařilo a sovětský vůdce Stalin také přesně kvůli tomu nechal povstání vykrvácet.

V roce 1945 jaltská konference přijala rozhodnutí, že východní hranice Polska povede po Curzonově linii a Sovětský svaz většinu svého původního záboru ve východních oblastech osídlených převážně Bělorusy a Ukrajinci anektoval. Jako „odškodnění“ byla k Polsku naopak připojena západní „nová území“ až po dnešní hranici s Německem na Nise a Odře a dále část Východního Pruska. Posun hranic vyvolal obrovské nucené přesuny obyvatelstva, kdy Poláci přicházeli z území anektovaných Sovětským svazem a osidlovali zejména západní území, z nichž bylo vyhnáno německé (a tedy prakticky veškeré) obyvatelstvo. V roce 1947 během Operace Visla bylo ze svých domovů násilně vysídleno i ukrajinské obyvatelstvo. Jaltská konference rovněž ignorovala polskou exilovou vládu v Londýně a uznala provizorní prokomunistickou vládu zformovanou v Sovětském svazu, což řada Poláků dodnes vnímá jako zradu Západu. Faktem však také je, že Stalin nedodržel řadu slibů, které ohledně Polska západním spojencům dal, například že umožní demokratické volby.

Po válce se Polsko pod sovětským vlivem stalo komunistickým státem. Tzv. Polská lidová republika byla oficiálně vyhlášena roku 1952. Proběhla násilná kolektivizace a znárodňování, oproti jiným státům byl však režim tolerantnější k tradičně vlivné katolické církvi. Poznaňské povstání roku 1956 bylo násilně potlačeno. Následné uvolnění po roce 1956, symbolizované postavou nového vůdce Władysława Gomułky, bylo provázeno hospodářskou stagnací. Na studentské protesty žádající větší demokratizaci v březnu 1968 režim reagoval antisemitskou kampaní a oficiálně šířenou teorií o sionistickém spiknutí, do níž byli brzy zahrnuti i představitelé Pražského jara v sousedním Československu, což vedlo k horlivé polské účasti na invazi Varšavské smlouvy, jež pokus o liberalizaci v Československu udusila.

Velký vliv na polské vědomí mělo zvolení Poláka Karola Wojtyły katolickým papežem v roce 1978 (seděl na Petrově stolci pod jménem Jan Pavel II.). V roce 1979 papež rodné Polsko navštívil a mnozí dávají jeho návštěvu do souvislosti se vzedmutím opozičního hnutí v Polsku krátce poté. Klíčovým v tomto procesu bylo, když byly v roce 1980, po vlně stávek, vytvořeny nezávislé odbory Solidarita (Solidarność), které se postupně staly důležitou politickou silou. Po zesílení jejich protestů vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski v roce 1981 výjimečný stav. Pád režimu tím oddálil, ale k němu nakonec stejně došlo, přičemž zásadním mezníkem byly tzv. kulaté stoly, tedy jednání mezi vládou a opozicí, jež začaly 6. února 1989 a vyústily v dohodu o volbách naplánovaných na léto 1989, jichž se bude moci zúčastnit i opozice. Nakonec Solidarita v těchto volbách zvítězila, čímž komunistický režim v Polsku definitivně padl.

Jako přesná data počátku tzv. „třetí republiky“ () se uvádějí vítězství Solidarity v polských (polo)svobodných volbách 4. června 1989, jmenování Tadeusze Mazowieckého premiérem 24. srpna 1989, novelizace ústavy měnící oficiální název státu na Rzeczpospolita Polska 29. prosince 1989 nebo dokonce až 22. prosinec 1990, kdy exilový prezident předal odznaky moci během inaugurace polského prezidenta Lecha Wałęsy. Tehdy Wałęsa pronesl slova „touto chvílí slavnostně začíná III. polská republika“.

Po pádu režimu Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a byla jednou z deseti zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński. Již během kampaně před parlamentními a prezidentskými volbami bratři Kaczyńští a jejich strana Právo a spravedlnost (PiS) operovali termínem „čtvrtá republika“ (). Čtvrtá republika měla podle nich opravit všechno špatné ze třetí republiky, zejména skoncovat s korupcí, provést důslednou dekomunizaci, rozbít vazby na lidi z předešlého režimu apod. Strana nastolila silně konzervativní a nacionalistický politický kurz, který na evropské úrovni budil kontroverze. Vítězství Občanské platformy roku 2007 posunulo zemi znovu blíže k liberálnímu režimu.

Dne 10. dubna 2010 zahynul prezident Lech Kaczyński ve Smolensku v Rusku se svou manželkou a řadou dalších polských politiků a příslušníků nejvyššího velení polské armády (vrchní velitel pozemních, leteckých, námořních i speciálních sil) při letecké nehodě, když letěl do Ruska uctít památku Poláků zavražděných během Katyňského masakru.
 
Aféra s odposlechy otřásla v roce 2014 polskou politickou scénou a přiměla premiéra Donalda Tuska podat demisi. Po následných volbách v říjnu roku 2015, po 8 letech vlády Občanské platformy, se opět dostala k moci strana Právo a spravedlnost. Předsedkyní vlády se stala Beata Szydłová, rozhodující slovo měl však předseda strany Jarosław Kaczyński. Prezidentem se stal kandidát Práva a spravedlnosti Andrzej Duda. Dne 7. prosince 2017 ustála Beata Szydłová hlasování o nedůvěře polské vlády, avšak již následujícího dne podala jakožto předsedkyně vlády demisi do rukou polského prezidenta Dudy, který vzápětí jmenoval novým předsedou vlády jejího stranického kolegu, bývalého místopředsedu vlády a ministra financí Mateusze Morawieckého. Své postavení Kaczyńského strana uhájila i ve volbách roku 2019.

Se svou rozlohou 312 679 km² je Polsko 9. největší zemí v Evropě, 4× větší než Česká republika a z rozlohy Evropské unie zabírá 7,1 %. Délka hranic činí 3 511 km, z toho 440 km připadá na mořské hranice (délka pobřeží, jež ovšem není hranicí, tvoří 770 km). Polsko hraničí s následujícími státy:

Zatímco poměrně členitá jižní hranice s Českem a se Slovenskem probíhá po horských pásmech a v dějinách se prakticky neměnila, východní a západní hranice jsou teprve z roku 1945 a často probíhají v přímém směru nebo po řekách (Bug, Nisa, Odra). Jižní hranice s českým Slezskem (s Jesenickem (kromě Rychlebských hor a Zlatohorska), s Krnovskem a s Opavskem z roku 1742, s Hlučínskem a s Českotěšínskem z roku 1920) také probíhá v přímém směru nebo po řekách (Opavice, Opava, Olše).

Kromě jižních oblastí je většina státu pokryta rozsáhlými nížinami a rovinami Polské nížiny. Téměř tři čtvrtiny území leží do 200 m n. m.

V Polsku se nachází více než 7 tisíc jezer. Severní Polsko vyplňují Pomořanská i Mazurská jezerní plošina jako pozůstatek pleistocenního zalednění; místy se na pobřeží vyskytují i písečně přesypy a kosy. V oblasti Mazurských jezer se nachází 3300 jezer, největší z nich jsou jezera Sniardwy, Mamry a Niegocin. Středovýchodní a Jihovýchodní část tvoří nízké vrchoviny Malopolská vrchovina a Lublinská vrchovina. Jih Polska prostupuje v příhraniční pás prvohorních horských masivů Sudety (Jizerské hory, Krkonoše, Soví hory, pískovcové Stolové hory, Bystřické hory, Králický Sněžník, Rychlebské hory a Zlatohorská vrchovina). Třetihorní Karpaty zahrnují pohoří Vysokých a Nízkých Beskyd, Tatry a Bukovské vrchy. Tatry dosahují v Polsku téměř 2 500 m n. m.

Polsko má velmi hustou říční síť. Největší splavné řeky Visla a Odra odvádějí vodu asi z 90 % území Polska do Baltského moře. Je zde velké množství jezer a přehradních nádrží. V Tatrách leží vysoko položená jezera (plesa) ledovcového původu.

Charakter podnebí je na styku kontinentálního východoevropského a oceánského středoevropského typu. Jsou zde dlouhé chladné zimy s vydatnými sněhovými srážkami a horká vlhká léta. Průměrná teplota činí v lednu regionálně −8/3 °C a v červenci 20/27 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 600 mm, klesá od severu k jihu a východu, naopak vzrůstá v horách, kde dosahuje až 1200 mm.

Celkově je v Polsku chráněno 101 588 km² území, což představuje 32,1 % rozlohy země. Ochrana přírody se v Polsku soustřeďuje zejména do 23 národních parků:

Babiogórski, Białowieski, Biebrzański, Bieszczadzki, Bory Tucholskie, Drawieński, Gorczański, Gór Stołowych, Kampinoski, Karkonoski, Magurski, Narwiański, Ojcowski, Pieniński, Poleski, Roztoczański, Słowiński, Swiętokrzyski, Tatrzański, Ujście Warty, Wielkopolski, Wigierski, Woliński

Polsko je parlamentní republikou. Parlament je od roku 1989 opět dvoukomorový: tvoří jej Sejm (460 poslanců) a Senát (100 senátorů). Poslanci Sejmu i senátoři jsou voleni na společné čtyřleté volební období. Do Sejmu platí poměrný volební systém ve 41 vícemandátových volebních obvodech s pětiprocentní volební klauzulí (8 % pro koalice), která se ale nevztahuje na zástupce národnostních menšin. Senátoři jsou voleni systémem relativní většiny, kdy v každém ze 100 jednomandátových volebních obvodů připadne mandát kandidátovi s největším počtem platných obdržených hlasů. Prezident je volen přímo podle dvoukolového absolutně většinového systému na 5 let, kandidát na prezidenta musí být polský občan starší 35 let a musí předložit 100 tisíc podpisů podporující jeho kandidaturu. Při společném zasedání tvoří členové Sejmu a Senátu Národní shromáždění (Zgromadzenie Narodowe). Národní shromáždění se může sejít u příležitosti tří událostí: když nový prezident skládá přísahu, při hlasování o žalobě proti prezidentovi republiky ke státnímu soudu (Trybunał Stanu) a je-li prohlášen prezident trvale neschopným vykonávat své povinnosti v důsledku zdravotního stavu. Druhé dva případy zatím nikdy nenastaly.

Nejvyššími soudními orgány jsou Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy), Nejvyšší správní soud (Naczelny Sąd Administracyjny), Ústavní soud (Trybunał Konstytucyjny) a Státní soud (Trybunał Stanu). Poláci mají ve velké úctě ústavu, neboť mají velkou tradici ústavnosti: ústava z 3. května 1791 je často označována za první svého druhu v Evropě. Zavedla politickou rovnost mezi měšťany a šlechtou, rolníky postavila pod ochranu vlády. Zrušila také možnost paralyzovat parlament vetem kteréhokoli z poslanců (liberum veto). Přijetí této průkopnicky demokratické ústavy bylo jednou z hlavních příčin, proč se konzervativní monarchie v sousedství – zejména Prusko a Rusko – rozhodly polský stát zničit. Současná ústava byla přijata 2. dubna 1997, schválena národním referendem 25. května 1997 a nabyla účinnosti 17. října 1997.

Polsko se v květnu 2004 stalo členem Evropské unie, spolu s deseti dalšími státy, zejména střední a východní Evropy. Polsko je šestým nejlidnatějším členským státem Evropské unie a má v Evropském parlamentu 51 zástupců. V roce 2007 vstoupilo do schengenského prostoru, nepřijalo ale zatím euro. V březnu 1999 se stalo členem NATO, ve stejný moment jako Maďarsko a Česko. Klíčovými geopolitickými uskupeními pro Polsko jsou Visegrádská skupina (vytvářená spolu s Maďarskem, Českem a Slovenskem), Výmarský trojúhelník (v němž je po boku Německa a Francie) a Rada států Baltského moře, v níž zasedá Polsko spolu s Ruskem, pobaltskými a skandinávskými státy. Zejména od roku 2015, od evropské migrační krize, je aktivním Visegrád. Zvláště ideová blízkost Kaczinského vládní strany a maďarského vládnoucího hnutí Fidesz Viktora Orbána je dlouhodobě zřejmá. Na velmi staré geopolitické polské koncepce navazuje Iniciativa Trojmoří, která spojuje visegrádské státy s Balkánem a Rakouskem. Polsko se rovněž snaží – díky společné historii a navzdory jejím temnějším stránkám – budovat vztahy s Ukrajinou a Běloruskem. S Ukrajinou se to daří, čehož důkazem je například uspořádání společného mistrovství Evropy ve fotbale roku 2012, s Běloruskem méně – zvlášť od doby, co běloruský diktátor Alexandr Lukašenko zahájil v roce 2005 kampaň proti polské etnické menšině. Polsko je též členem OSN, Světové obchodní organizace, Rady Evropy, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a dalších mezinárodních organizací. V Česku má Polsko velvyslanectví v Praze, generální konzulát v Ostravě a konzulát v Brně.

Od 1. ledna 1999 má Polsko trojstupňové členění na vojvodství (województwo), okresy (powiat) a obce (gmina). Vzhledem k rozdílnosti chápání českého výrazu „obec“ oproti polskému – gmina je spíše ekvivalentní působnosti pověřeného obecního úřadu – se v článcích používá výraz gmina.

Polsko se dělí na následujících 16 vojvodství:

Polsko patří k vyspělým státům bývalého sovětského bloku s vysokým indexem lidského rozvoje – což je snaha o vyjádření kvality lidského života na území určitého státu, s ohledem na gramotnost, vzdělání, průměrnou délku života, HDP, porodnost a další faktory vypracované OSN. Roční HDP se v Polsku pohybuje kolem US$ 678,6 mld. (2008). Export se týká hlavně Německa a to z 30%, Itálie – 6,1%, Francie – 6%, Česka – 4%. V importu znovu převládá hlavně Německo z 24%, Itálie – 7%, Rusko – 7%, Francie – 6%, Čína – 4%.

Polsko je průmyslově-zemědělský stát s významnou těžbou nerostných surovin. Poměrně úspěšně provedený přechod od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu způsobu hospodaření.

Hlavní průmyslová odvětví jsou těžební průmysl, strojírenství (osobní auta, autobusy, lodě), hutnictví, chemický, elektrotechnický, textilní a potravinářský průmysl. Těží se černé a hnědé uhlí, měď, olovo, zinek, sůl, síra, magnezit, kaolin a menší množství ropy a zemního plynu.

V zemědělství převažuje rostlinná produkce nad živočišnou. Orná půda představuje skoro 1/2 plochy státu, louky a pastviny 13 % a lesy 30 %. Pěstuje se pšenice, žito, ječmen, len, oves, brambory, cukrová řepa, řepka, chmel, ovoce a zelenina. Polsko je v produkci žita, lnu, brambor a cukrové řepy na 2. místě v Evropě (po Rusku). Chovají se prasata, skot, ovce, koně a drůbeže. Význam má i rybolov. Produkuje se vlna, med a rybí výrobky. Významná je i těžba dřeva.

V 80. letech se ekonomika Polska nacházela v důsledku neefektivity plánované ekonomiky v těžké krizi. Komunistický režim si půjčoval mnoho peněz od západních zemí, které nedokázal splatit, v roce 1980 vzniklo hnutí Solidarita a v roce 1981 bylo vyhlášeno stanné právo. Stály se fronty dokonce i na základní potraviny jako mléko a cukr. V roce 1990 byl HDP Polska na hlavu (v dolarech z roku 1990) 1700 $, zatímco HDP Československa bylo 3100 $ a HDP Rakouska 19 200 $.

Od pádu komunismu zažívá Polsko silný a nepřetržitý hospodářský růst. Mezi lety 1989 a 2007 polská ekonomika narostla o 177% – nejvíce ze všech zemí střední a východní Evropy. Jako jediná země EU si zachovalo růst ekonomiky i během světové finanční krize v letech 2008–2009.

Životní úroveň se nicméně stále nevyrovnala západním zemím, v roce 2015 činil HDP (PPP) na hlavu přibližně 26 000 dolarů, zatímco např. v Rakousku to bylo 47 000. Velké množství Poláků proto pracuje v zahraničí, především v zemích EU, kde se mnohdy i natrvalo usadí.

Po zavedení tržního hospodářství se zároveň rychle prohlubuje ekonomická nerovnost mezi jednotlivými regiony Polska. Největší vzrůst HDP vykazovala Varšava (s okolním Mazovským vojvodstvím), nejnižší pak venkovské regiony převážně na východě země. V roce 1997 činil HDP na hlavu v Mazovském vojvodství 128 % celopolského průměru, zatímco v nejchudším Podkarpatském vojvodství 76 %; v roce 2007 už byl tento poměr 160 % vs. 68 %.

Vývoj ekonomiky je závislý na dostatku elektrického proudu. Většina elektřiny v Polsku je vyrobená v tepelných elektrárnách, kde dochází ke spalování uhlí. Polsko doposud nemá žádnou jadernou elektrárnu. V letech 1982–1990 stavělo v Žarnovci poblíž Gdyně na severu Polska svou první atomovou elektrárnu s výkonem 1600 megawattů, ale po černobylské havárii byla výstavba zastavena a dnes jsou z ní pouze ruiny.

Dálniční síť je tvořena třemi hlavními tahy v různých fázích rozestavěnosti (A1, A2, A4, A6, A8, A18). Hotová je jihopolská dálnice A4 (670 km), část evropské silnice E40. Navazuje na německou dálnici od Drážďan, v Polsku pokračuje přes města Legnica, Vratislav, Katovice, Krakov a Řešov až k hranicím Ukrajiny. Druhou východozápadní dálnicí je A2 (E30, 620 km), která vede od Berlína přes Poznaň, Lodž, Varšavu a Siedlce k hranicím s Běloruskem. V severojižním směru je budována trasa A1 (E75, 568 km), ve směru Gdaňsk – Toruň – Lodž – Katovice – Bohumín. Celkově v roce 2016 je v provozu 1660 km dálnic z plánovaných asi 2027 km.

Polsko mělo oproti většině sousedů méně rozvinutou silniční a dálniční síť a stereotyp „špatných polských silnic“ je starý několik století, ale tento stav se v poslední době rychle mění. Silniční doprava má v Polsku dominantní podíl stejně jako jinde v Evropě, registrováno je zhruba 19 milionů automobilů (2007), tedy dvojnásobek oproti počátku 90. let.

V Polsku dálniční síť je doplňována sítí rychlostních silnic, např. rychlostní silnice S3 (E65) z bývalého hraničního přechodu Lubawka-Královec do Svinoústí. Celkově je v Polsku plánováno 5650 km rychlostních silnic, co společně s dálnicemi bude tvořit 7650 km mezinárodních silnic.

Polsko, obnovené po 1. světové válce, zdědilo nerovnoměrnou železniční síť, jíž od (pruského) západu k (ruskému) východu ubývalo. V 90. letech a na počátku 21. století byla železniční doprava v úpadku, bylo zrušeno mnoho převážně lokálních tratí (přibližně 30 % sítě), výkony se významně snižovaly. V posledních letech se rozvíjí hlavně dálková doprava (vlaky Pendolino) a příměstská železnice; na železnici byla napojena např. některá letiště.

Hlavní polský provozovatel dráhy PKP Polskie Linie Kolejowe v současnosti (2019) provozuje 18 680 km tratí, další provozovatelé spravují lokální sítě v délce několika desítek až stovek kilometrů. Hlavní tratě jsou zpravidla elektrifikované a dvoukolejné.

Obecně vedou hlavní železniční tahy v podobných směrech jako dálniční (viz výše). Nejmodernější trasou je Centralna Magistrala Kolejowa, jež spojuje Slezsko a Krakov s Varšavou. V provozu je také několik úzkorozchodných tratí a vedle několika krátkých širokorozchodných tratí je v provozu také téměř 400 km dlouhá širokorozchodná trať Linia Hutnicza Szerokotorowa.

Největšími osobními dopravci jsou PKP Intercity (v majetku státního holdingu Polskie Koleje Państwowe) a Polregio vlastněné vojvodstvími. Provoz je obecně o něco řidší než v ČR či Německu. Zejména ve Varšavě a Trojměstí zajišťuje železnice podstatnou část příměstské dopravy. Ve většině vojvodství neprovozuje regionální dopravu dopravce Polregio, ale  dopravci vytvoření daným vojvodstvím, například v Dolnoslezském vojvodství provozuje regionální dopravu společnost Koleje Dolnośląskie, v Malopolském firma Koleje Malopolskie apod..

V nákladní dopravě je velkým dopravcem PKP Cargo z holdingu PKP s tržním podílem cca 36 %, stále větší význam však nabývají jiní dopravci.

Jediným celosvětově významným letištěm je letiště Frédérica Chopina, které odbavuje polovinu všech leteckých pasažérů v Polsku (10,6 milionu v roce 2013); nad milion pasažérů ročně odbaví ještě letiště Krakov-Balice, Katovice-Pyrzowice, Gdaňsk-Rębiechowo, Vratislav-Strachowice a Poznaň-Ławica. Největším dopravcem jsou Polskie Linie Lotnicze LOT.

Městská hromadná doprava v Polsku je v evropském kontextu rozvinuta průměrně. Tvoří ji především autobusy a tramvaje, dále dvě linky Varšavského metra a trolejbusové sítě měst Gdyně, Lublin a Tychy. Největší, avšak velmi zastaralý je tramvajový systém v konurbaci okolo Katovic. V okolí Lodži je zase v provozu meziměstská tramvaj, jedna z nejdelších linek na světě. V Poznani, Krakově, ve Štětíně a dalších městech jsou budovány tramvajové rychlodráhy. Ve Vratislavi funguje lanová dráha. V některých městech fungují také přívozy – například pro ostrovní část Svinoústí jde o hlavní dopravní prostředek.

V posledních letech jsou zejména ve velkých městech budovány cyklostezky, pro něž má rovinaté Polsko příznivý terén (např. Varšava, Štětín, Police, Gdyně).

Největšími námořními přístavy jsou Gdaňsk, Gdyně, Štětín, Svinoústí, Police a Kolobřeh. V provozu jsou trajektové linky z Polska do Švédska a Dánska. Říční nákladní doprava je provozována především na Odře.

Po vstupu do Evropské unie v roce 2004 zaznamenalo Polsko nárůst počtu turistů. Cestovní ruch významně přispívá k hospodářským výsledkům země a tvoří poměrně velký podíl na trhu služeb. Polsko je podle údajů Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO) 16. nejnavštěvovanější zemí zahraničními turisty na světě.

Turistické zajímavosti v Polsku se liší, od hor na jihu (viz též Koruna hor Polska) až po písečné pláže na severu (zejm. „letní hlavní město Polska“ Sopoty se slavným molem, nejdelším v Evropě). Historická města nabízejí památky téměř každého architektonického stylu. Nejnavštěvovanějším městem je Krakov (polsky Kraków). Je bývalým hlavním městem Polska a upomíná na polský zlatý věk, zejména svou renesanční architekturou. Většina polských králů byla korunována právě zde, a to i poté, co se hlavním městem stala Varšava. Dokud byl ještě hlavním městem Krakov, sídlili králové na Wawelském hradě, jež je dnes nejnavštěvovanější polskou historickou památkou. Korunovace probíhaly v proslulé místní katedrále. Tisíce turistů míří rovněž na krakovský Rynek Glowny, s proslulou tržnicí Sukiennice uprostřed a gotickým Kostelem Nanebevzetí Panny Marie ve východním rohu. Mezi další významné turistické lokality v zemi patří Vratislav (polsky Wrocław), jedno z nejstarších měst v Polsku, jehož rozvoj byl kdysi podmíněn tím, že leželo na křižovatce dvou klíčových cest, Via Regia a Jantarové stezky. Je přezdívané také „Benátky střední Evropy“, neboť se v něm nachází přes 130 mostů a lávek. V dějinách města je výrazná česká stopa, bylo dlouho součástí Českého království a jeho zakladatelem by měl být český kníže Vratislav I., po němž se také jmenuje. Je zde také nejstarší restaurace v Evropě Piwnica świdnicki, která je v provozu od roku 1275. Wrocław má obrovské tržní náměstí se dvěma městskými sály, stejně jako nejstarší zoologickou zahradu v zemi (založena 1865). Počtem chovaných druhů zvířat je třetí největší na světě. Láká především na své Afrikarium. Populární atrakcí jsou také stovky bronzových sošek trpaslíků, které jsou rozeseté po celé Vratislavi. Vratislavská Katedrála svatého Jana Křtitele je proslulá svými vitrážemi, Hala století v centru vratislavského výstaviště se dostala i na seznam Světového dědictví UNESCO. Polské hlavní město Varšava a historické Staré Město byly zcela zničeny za druhé světové války, ale z velké části byly zrekonstruovány. Z popela povstal i varšavský královský zámek (a sloup krále Zikmunda III. stojící před ním) nebo Katedrála svatého Jana Křtitele, kde je pohřben i Henryk Sienkiewicz.

Mimo velká města patří k nejvýznamnějším památkám křižácký hrad Malbork nebo klášter Jasná Hora ve městě Čenstochová, jenž je nejvýznamnějším poutním místem Polska. V klášterní bazilice Nalezení svatého Kříže a Nanebevzetí Panny Marie se nachází slavná ikona Panny Marie Čenstochovské, které řada věřících připisuje zázračné vlastnosti. Svými rozměry ohromuje katedrála v Gdańsku, postavená ve 14. století, stejně jako zámek Książ nedaleko Wałbrzychu. Dalšími městy, které přitahují turisty, jsou Poznań, Szczecin, Lublin nebo Toruń. K nejnavštěvovanějším památkám patří rovněž koncentrační tábor Osvětim, jakož i jiné koncentrační tábory z doby nacistické okupace, zhusta Němci budované právě na území Polska (Majdanek, Treblinka ad.). Také památník na Westerplatte připomíná děje druhé světové války, konkrétně její zahájení. Diskuse budí nově postavená Bazilika Matky Boží Bolestné Královny Polska v Licheni Starém napodobující styly minulosti, nicméně turisté si místo rychle oblíbili. K průmyslovým památkám patří například Depo Pilská Kruhovka.

Polsko má zhruba 38 386 000 obyvatel (k roku 2019). To je osmá největší populace v Evropě a šestá největší v Evropské unii. Průměrný věk je 41,1 roku. Od druhé světové války zažívalo Polsko setrvalý růst počtu obyvatelstva (zhruba z 24 milionů), který se však zastavil na počátku 21. století. Velkou roli v tom hraje rostoucí emigrace Poláků, zejména po vstupu Polska do EU. Ta míří zejména do Británie, Irska a Německa. Chybějící lidi Polsko nahrazuje masivní imigrací zvláště z Ukrajiny. Nejen odchody do ciziny však hrají ve stagnaci populační křivky roli, také pokles porodnosti je demografickým faktem, jemuž nezabraňuje ani to, že je Polsko jedním z nejvíce katolických států Evropy a byl zde obnoven zákaz potratů s výjimkou ohrožení života nebo zdraví matky a početí ze znásilnění či incestu. Roku 2020 rozhodl ústavní soud o protiústavnosti potratů handicapovaných plodů.

Česká menšina v Polsku žije především v okolí Zelova a jedná se o potomky českobratrských exulantů. Před druhou světovou válkou žilo v Zelově kolem 6 000 Čechů. Česká menšina žila také na území tzv. Českého koutku v Kladsku. V roce 2002 se k menšině hlásilo 386 obyvatel.

Lehká tatarská jízda byla v minulosti součástí polsko-litevských vojsk a v Polsku stále žije starousedlá menšina Tatarů – takzvaní Lipkové.

V rámci Operace Visla, která byla původně namířena proti banderovcům, bylo z jihovýchodního Polska v roce 1947 deportováno asi 140 000 Ukrajinců na území, která Polsko po válce nově získalo od Německa. Na počátku 21. století do Polska přijelo za prací více než milion Ukrajinců.

Polsko má jednu z nejvíce náboženských populací v Evropě. V roce 2013 se odhadovalo, že 87 % populace se hlásilo ke katolické církvi. Po staletí Slované žijící na území dnešního Polska praktikovali různé formy pohanství známé jako rodnověří. V roce 966 Měšek I. konvertoval ke křesťanství. Pohanské víry však přetrvávaly v zemi do 11. století, od té doby je Polsko převážně katolickým národem. Jan Pavel II. byl prvním Polákem a Slovanem, který se stal římskokatolickým papežem. Papežství zastával v letech 1978 až 2005. Socha Krista Krále ve Świebodzinu je nejvyšší socha Ježíše Krista na světě. Socha je vysoká 52 m a váží 440 tun. Slavnostně byla odhalena 21. listopadu 2010.

V minulosti bylo Polsko proslulé náboženskou tolerancí. Roku 1264 byl přijat tzv. kališský zákon, zvaný též kališské privilegium nebo velká listina židovských svobod, který udělil vyznavačům židovského náboženství značná práva, v té době v Evropě zcela bezprecedentní. Proto v Polsku židé dlouho hledali ochranu a vytvořila se tam tak velká komunita. Podobně Polsko reagovalo na vznik protestantismu, zákonem zvaným Varšavská konfederace. Také mnozí jinde pronásledovaní protestanté v Polsku hledali azyl – včetně Jednoty bratrské a Jana Amose Komenského po roce 1621. Zajímavou výjimkou z této tradice byl Edikt wieluńský, jehož vydání si katolická církev vynutila na králi roku 1424, a který zakazoval v Polsku praktikovat české husitství. Polské protestantství nebylo nikdy masové, ale protestanty byla řada významných osobností: básník Mikołaj Rej, spisovatel Stefan Żeromski, ministr zahraničí Józef Beck, prezident Jerzy Buzek, skokan Adam Małysz, zpěvačka Ewa Farna a dokonce i diktátor Józef Piłsudski, který ovšem nakonec z taktických důvodů konvertoval ke katolictví. Zázemí měl protestantismus vždy zejména na jihu Polska, ve Slezsku.

Před druhou světovou válkou mělo Polsko po USA druhou největší židovskou populaci na světě, jedna pětina všech Židů (přibližně 3 miliony) bydlela na jeho území. Polská židovská populace však byla téměř kompletně zničena k roku 1945, kdy židé umírali hladem v ghettech a nacistických vyhlazovacích táborech. Po válce se v Polsku odhadoval počet okolo 200 000 židů. Stará synagoga v Krakově je nejstarší synagogou v Polsku.

Nejvýznamnější aglomerace jsou katovická a varšavská, z nichž každá má přes 2,5 miliónu obyvatel. Další větší aglomerace vznikly okolo Krakova a Lodže. Přímořská města Gdyně, Sopoty a Gdaňsk tvoří tzv. Trojměstí.

Polská literatura se objevuje ve středověku při christianizaci země. První polské literární památky jsou psány latinsky; jedná se především o životopisy svatých, kázání a liturgické písně, dopisy a kroniky, objevují se polské překlady bible. Za nejstarší původní text v polštině je považována mariánská píseň Bogurodzica z doby okolo roku 1300.

Také v renesanční literatuře dominuje nejprve latina, od poloviny 16. století se objevují polská díla Mikołaje Reje, Łukasze Górnického a zejména Jana Kochanowského, proslulého tvůrce frašek. S příchodem baroka opět sílí náboženská literatura, jejíž část byla spjatá s působením jezuitů. V osvícenství se objevuje kromě typických žánrů klasicismu také naučná a politická literatura; v této době vynikali např. Ignacy Krasicki, později J. U. Niemcewicz a Jan Potocki.

Slavným obdobím polské literatury byl romantismus, jehož tvorba, ovlivněná romantismem německým a anglickým, byla poznamenána zánikem polské státnosti a často nesla mesianistické rysy. Spadá sem Adam Mickiewicz (s významným veršovaným eposem Pan Tadeáš, 1834), Juliusz Słowacki, Zygmunt Krasiński, Cyprian Kamil Norwid a další. Mnozí autoři se inspirovali lidovou poesií a legendami. Po neúspěšném Lednovém povstání (1863) se situace mění a začíná převládat realismus – v Polsku se hovoří o období pozitivismu, jemuž dominují Bolesław Prus, Henryk Sienkiewicz a Eliza Orzeszkowa a jejich historické, společenské a psychologické romány; v poezii a literatuře pro děti vynikla Maria Konopnicka.

V závěru 19. století dochází ke krizi pozitivistické ideologie a angažovanosti; důraz je kladen na autonomii umělce, objevují se modernistické směry (dekadence, parnasismus apod.), spojené v tzv. hnutí Mladé Polsko – Młoda Polska (Stanisław Przybyszewski, Jan Kasprowicz, Leopold Staff a další; realistický směr udržuje Władysław Reymont). V meziválečném období vystupují významní autoři Witkacy, Bruno Schulz (oba tragicky předčasně zemřelí), dále Julian Tuwim a světově známý Witold Gombrowicz.

Další vývoj literatury byl poznamenán vpádem nacistů a pozdější komunistickou diktaturou; někteří autoři volili emigraci (Gombrowicz, básník a esejista Czesław Miłosz, dramatik Sławomir Mrożek, později také Zbigniew Herbert), jiní se snažili prosadit ve ztížených podmínkách – např. spisovatel sci-fi Stanisław Lem, dramatik Tadeusz Różewicz, publicista Ryszard Kapuściński. Proslulý humorista Stanisław Jerzy Lec emigroval, a pak se zase vrátil.

V 90. letech se ve změněných poměrech objevují nová témata (např. homosexualita, feminismus, drogy) a autoři – Stefan Chwin, Olga Tokarczuková, Manuela Gretkowska, Marcin Świetlicki, Andrzej Stasiuk, autor fantasy Andrzej Sapkowski a další. K nejmladší generaci polské literatury patří Dorota Masłowska, Wojciech Kuczok, Michał Witkowski, Leszek Engelking či Jacek Dehnel.

Polsko má pět laureátů Nobelovy ceny za literaturu: Henryk Sienkiewicz (1905), Władysław Reymont (1924), Czesław Miłosz (1980), Wisława Szymborská (1996) a Olga Tokarczuková (2018).

V Polsku se narodila i řada autorů, kteří jsou vnímáni více v kontextu jiných národních literatur. Nedaleko Varšavy se narodil Nobelista Isaac Bashevis Singer. Polský původ má i spisovatel Joseph Conrad, na území dnešního Polska se narodil také německý nositel Nobelovy ceny Günter Grass, držitel stejné ceny Gerhart Hauptmann či americký spisovatel Jerzy Kosiński, rodák z Lodže.

Mezi významné polské ceny patří cena Nike či cena Kościelských. Knihovna Załuských ve Varšavě byla první veřejnou knihovnou v Evropě.

Velkou tradici má polská filmová škola, jejím nekorunovaným králem je režisér Andrzej Wajda (sedmkrát nominovaný na Oscara, v roce 2000 ho získal za celoživotní dílo). Vedle Wajdy se do dějin evropského filmu zapsal především Krzysztof Kieślowski. Řadu festivalových ocenění přivezl též Jerzy Skolimowski. K silné generaci patřil i Krzysztof Zanussi. Agnieszka Hollandová začínala jako asistentka Wajdy i Zanussiho. K dalším známým jménům patří Jerzy Kawalerowicz či Andrzej Munk. Paweł Pawlikowski získal v roce 2015 Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Jedním z komerčně nejúspěšnějších polských filmů historie bylo výpravné historické drama Křižáci z roku 1960. V Polsku se narodil i slavný americký režisér Roman Polański, producent Samuel Goldwyn nebo průkopník animovaného filmu Max Fleischer. Dvorním kameramanem Stevena Spielberga je Janusz Kamiński.

Polská herečka Pola Negri byla hollywoodskou hvězdou v éře němého filmu. Izabella Scorupco, jež emigrovala v 70. letech 20. století do Švédska, se proslavila rolí v bondovce Zlaté oko. Polský populární film zajistil proslulost například Jerzy Stuhrovi, především díky nejúspěšnější polské filmové komedii všech dob – Sexmisi z roku 1984.

V Lodži, kde roku 1899 vznikl první stálý biograf, funguje dnes známá filmová škola. Časopis Hollywood Reporter ji vyhlásil v roce 2014 druhou nejlepší filmovou školou na světě. Od roku 1985 se pravidelně koná Varšavský mezinárodní filmový festival. V roce 2009 byl zařazen Mezinárodní federací filmových producentů (FIAPF) do nejprestižnější kategorie A. Koná se vždy v polovině října.

Mezi nejznámější polské hudební skladatele minulosti patří: Fryderyk Chopin, Henryk Wieniawski, Stanisław Moniuszko, Ignacy Jan Paderewski, Władysław Tarnowski, Andrzej Panufnik, Maria Szymanowska či Michał Kleofas Ogiński. Britský deník Guardian za největšího žijící polského skladatele roku 2012 označil Krzysztofa Pendereckiho. Tuto štafetu převzal patrně od Henryka Góreckiho, a ten zase od Witolda Lutosławskiho. Modernistickou vážnou hudbu ovlivnil Karol Szymanowski, pod jeho silným vlivem tvořila Gražyna Bacewiczová. Osud skladatele Władysława Szpilmana vypráví slavný Polanského film Pianista. Hudbu k tomuto filmu napsal klasik polské filmové hudby Wojciech Kilar. Ke Kieślowského filmovým opusům psal slavnou hudbu Zbigniew Preisner, k Polanského filmům zase Krzysztof Komeda.

Wanda Landowska byla světově proslulou cembalistkou, Henryk Szeryng houslistou. K nejslavnějším světovým klavíristům patřil Arthur Rubinstein, mezinárodní věhlas získali i Leopold Godowsky, Moritz Moszkowski, Teodor Leszetycki, v současnosti je nejžádanějším polským klavíristou Krystian Zimerman.

V populární hudbě se za hranicemi Polska prosadili např. Marek Grechuta, Czesław Niemen, Maryla Rodowicz, Jacek Kaczmarski, v současnosti například Dorota Rabczewska známá jako Doda. Prosadily se i nejrůznější hudební skupiny mnoha žánrů (např. Budka Suflera). Kabaretní zpěvačka Violetta Villas, narozená v Belgii polským rodičům, se stala ženou nevšedního životního příběhu.

V Polsku se každý rok pořádá nespočet hudebních festivalů. Mezi nejpopulárnější z nich patří Krajowy festiwal Piosenki Polskiej, Sopot Festival, Coke live music festival, Open'er Festival, Sopot Top trendy Festival. Důležitý je festival současné hudby Warszawska Jesień (Varšavský podzim).

Za Poláka se vždy považoval i slavný baletní tanečník Vaslav Nijinsky.

Polské malířství nabralo dech v 19. století. Dva klasické směry první poloviny tohoto století, tedy romantismus a realismus, zosobnili Tadeusz Ajdukiewicz a Cyprian Kamil Norwid, rovněž významný, byť ve své době zneuznaný, básník. Nejvýznamnějším polským malířem všech dob se stal Jan Matejko, kterého v polovině 19. století proslavily obrazy s historickou tematikou.

Byl to také Matejko, kdo objevil talent Stanisława Wyspiańského, který se stal na konci 19. století klíčovým představitelem uměleckého hnutí Mladé Polsko, jež koketovalo s modernistickými směry, v případě Wyspiańského především se symbolismem a expresionismem. Symbolismus zvolil i další významný malíř Mladého Polska Jacek Malczewski, rovněž Matejkův žák. Ve stejné době jako mladopoláci tvořila Olga Boznańska. Byť nepatřila do jejich okruhu, zvolila další z výrazných modernistických směrů té doby – impresionismus. Moïse Kisling v Paříži zase koketoval s kubismem, podobně jako Max Weber. Tamara de Lempicka se tamtéž stala uhrančivou představitelkou art deco. Polskou identitu bychom mohli přiznat i legendě avantgardy Kazimiru Malevičovi (jeho rodiče byli etničtí Poláci, narodil se na Ukrajině, splynul s ruským kulturním prostředím).

Ve druhé polovině 20. století patří k rozhodujícím jménům polské malby Zdzisław Beksiński, který se (zvláště po roce 1960), přičlenil k surrealistickému proudu. Erotické náměty a zájem o podvědomí spojovaly se surrealismem i další výraznou osobnost, Balthuse, byť on sám se označoval za realistu. Ke konceptuálnímu umění se nakonec přiklonil Roman Opałka, proslulý svou „posedlostí číslicemi“, jež zaplnily jeho tvorbu po roce 1965. Konceptualismus, zejména vyjadřující se formou happeningu, byl rovněž rámcem díla Tadeusze Kantora.

Ve 2. polovině 20. století prožilo svou vrcholnou éru také polské sochařství, jak dokazují jména jako Józef Gosławski, Magdalena Abakanowiczová, Igor Mitoraj nebo Alina Szapocznikow. Objeveno a doceněno bylo v té době rovněž meziválečné konstruktivistické dílo Katarzyny Kobrové.

V Lodži se narodil architekt Daniel Libeskind, autor například originálního Královského ontarijského muzea v Torontu.

Typickým polským jídlem je bigos z kysaného zelí a masa. Do Polska ho patrně přinesli Jagellonci z Litvy. Tradiční jsou také pirohy, oblíbenou specialitou je kotlet schabowy, což je vepřová kotleta připravovaná podobně jako vídeňský řízek. O vánocích se často podává barszcz, což je polská verze boršče, který je však na rozdíl od ruského a ukrajinského boršče čirý, používá se šťáva z kvašené červené řepy a masový vývar a dávají se do něj těstoviny plněné houbami zvané uszka. Gołąbki jsou zelný list plněný mletým masem a zavinutý do tvaru spícího holoubka. Tradiční je rovněž masová roláda zvaná zrazy. V Polsku se též často užívá místní verze nudlí zvaná kluski, které se upravují na mnoho způsobů, a různé verze klobás. Do jelit přidávají Poláci místo krup často pohanku, tuto verzi jelita pak nazývají kaszanka anebo krupniok. Tradiční polskou polévkou je okurková, dále polévka zvaná flaki, jež je blízká naší dršťkové, či żurek podobný českému kyselu. Chlodnik je studená polívka ze smetany a zeleniny. Pro Čechy exotickou může být czernina, tmavá polévka z kachního vývaru a kachní krve. Ze sladkostí jsou oblíbené koblihy a bagly, které v Polsku vznikly a díky židovské emigraci do Spojených států se silně rozšířily i tam. Dalšími dezerty jsou tvarohový moučník zvaný sernik, makový závin makowiec, nebo napoleonka (zvaná též kremówka) z listového těsta. Oblíbené jsou také karamelové bonbóny zvané krówki.

Mezi proslulé polské vědce patří zejména Mikuláš Koperník (astronom) a Marie Curie-Skłodowská (laureátka Nobelovy ceny za fyziku a chemii).

Také nositel Nobelovy ceny za fyziologii z roku 1977 Andrew Schally měl polský původ. Stejnou cenu získal Tadeus Reichstein, který se narodil ve městě Włocławek. Ve Strzelnu se zase narodil laureát Nobelovy ceny za fyziku Albert Abraham Michelson. Ve Varšavě se narodil i zakladatel fraktálové geometrie a nositel Nobelovy ceny za fyziku Benoît Mandelbrot, stejně jako matematik Alfred Tarski. Maria Göppert-Mayer, další nositel Nobelovy ceny za fyziku, se narodila v Katovicích, stejného ocenění se dostalo Maxi Bornovi, rodáku z Vratislavi, a Otto Sternovi, rodáku ze Żorů. V Niegosławicích se narodil držitel Nobelovy ceny za fyziologii Günter Blobel, v Nyse další držitel této ceny Konrad Bloch, v Gdaňsku vynálezce teploměru Gabriel Fahrenheit a také významný středověký astronom Johannes Hevelius, známý svým výzkumem Měsíce. I člen proslulé Lvovské matematické školy Stefan Banach se narodil na území dnešního Polska, v Krakově, který tehdy ovšem patřil Rakousko-Uhersku (stejně jako Lvov, kam odešel). Dalším významným členem této školy byl Hugo Steinhaus, rodák z Jasla. Banachovým žákem byl Stanisław Ulam, rodák přímo ze Lvova. V tomto proslulém „městě talentů“ se narodil i další významný matematik Jan Łukasiewicz, do tamní slavné Skotské kavárny chodívali i Kazimierz Kuratowski či Wacław Sierpiński, kteří oba později významně přispěli k topologii a teorii množin. Matematik Marian Rejewski prolomil roku 1932 šifrovací kód německé armády Enigma, což později zásadně ovlivnilo průběh druhé světové války. Ignacy Łukasiewicz vynalezl petrolejovou lampu. Kazimierz Funk objevil vitamín B1, což byl vůbec první objevený vitamín. Astronom Aleksander Wolszczan objevil jako první ve Vesmíru planety, které nekrouží kolem hvězdy. Jako chemik, ale i jako esperantista se proslavil Antoni Grabowski.

V oblasti humanitních a sociálních věd vynikl sociolog Zygmunt Bauman, byť toho z Polska roku 1968 vyštvala antisemitská kampaň. Významným kulturním antropologem je Bronisław Malinowski. Předchůdcem osvícenství a moderní pedagogiky byl Stanisław Konarski. Filozof Józef Maria Hoene-Wroński zavedl známý pojem „mesianismus“, v Krakově se narodil filozof Roman Ingarden. Významným jazykovědcem 19. století byl Jan Niecisław Baudouin de Courtenay, ve 20. století myšlení o jazyce silně ovlivnil filozof Alfred Korzybski. Filozof Leszek Kołakowski byl ctěn jako velký znalec marxistického myšlení. Polský rodák Leonid Hurwicz získal Nobelovu cenu za ekonomii. Ludvík Lazar Zamenhof vytvořil nejúspěšnější umělý jazyk – esperanto. Ve Włocławku se narodil německy píšící literární teoretik Marcel Reich-Ranicki. Významným divadelním teoretikem byl Jerzy Grotowski.

Roku 1951 bylo několik vědeckých institucí po francouzském vzoru sloučeno pod centralizovanou Polskou akademii věd.

Školský systém po reformě z roku 1999 stanoví povinnou školní docházku do základní školy (6 let) a gymnázia (3 roky). Poté se může žák přihlásit na lyceum, technikum nebo učiliště, z lycea se zpravidla hlásí na vysoké školy.

Největší vysokou školou je Varšavská univerzita, založená roku 1816, mnohem starší je však Jagellonská univerzita v Krakově, založená roku 1364 (po Univerzitě Karlově je tak druhou nejstarší ve střední Evropě). Studium na veřejných školách je bezplatné. Zajímavostí z dějin polské vzdělanosti je zřízení Komise národního vzdělání v roce 1773, považované za první ministerstvo osvěty v dějinách.

K nejpopulárnějším sportům v Polsku patří fotbal, volejbal, plochá dráha, tenis nebo klasické lyžování. Největší úspěchy dosahuje tato země především ve volejbalu a ploché dráze.

Adam Małysz a Kamil Stoch učinili z Polska světovou velmoc ve skocích na lyžích. Druhý jmenovaný má na svém kontě již tři olympijská zlata. Čtyři zlaté olympijské medaile má chodec Robert Korzeniowski. Tři sprinterka Irena Szewińská. Dvě zlaté přivezli trojskokan Józef Schmidt, judista Waldemar Legień, koulař Tomasz Majewski, kladivářka Anita Włodarczyková nebo běžkyně na lyžích Justyna Kowalczyková.

Mužská volejbalová reprezentace vyhrála olympijské hry (1976), třikrát získala titul mistrů světa (1974, 2014, 2018) a jednou mistrů Evropy (2009). Ženy se staly dvakrát evropskými šampiónkami (2003, 2005). K nejznámějším volejbalistům patří Bartosz Kurek nebo Mariusz Wlazły. Členy síně slávy Mezinárodní volejbalové federace jsou Tomasz Wójtowicz, Stanisław Gościniak a Edward Skorek.

Brankář Sławomir Szmal byl roku 2009 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.

Hvězdou nejúspěšnější polské fotbalové generace byl Zbigniew Boniek, k pilířům slavného reprezentačního mužstva 70. a 80. let, které přivezlo dva bronzy ze světových šampionátů (1974, 1982), patřil i Grzegorz Lato. K legendám patří i Ebi Smolarek a Jerzy Dudek. Několik posledních let vyhrává anketu fotbalista roku jednoznačně Robert Lewandowski. Mezi známé fotbalové kluby patří například Legia Warszawa, Lech Poznaň nebo Wisla Krakov.

Nejúspěšnější polskou tenistkou je Agnieszka Radwańská, vítězka Turnaje mistryň v roce 2015. Iga Šwiateková vyhrála Roland Garros. Prvním Polákem ve formuli 1 se stal Robert Kubica, podařilo se mu vyhrát jeden závod, dvanáctkrát stát na stupních vítězů a v roce 2008 skončit na celkovém 4. místě. Mistrem světa v ploché dráze se stal Jerzy Szczakiel (1976) a Tomasz Gollob (2010). Nejúspěšnějším polským šachistou je Miguel Najdorf, slavnými šachisty byli i Johannes Zukertort či Samuel Reshevsky.

Současnými známými sportovci jsou například Lukasz Fabianski (fotbal), Marcin Gortat (basketbal), Jerzy Janowicz (tenis) nebo Tomasz Adamek (box).

Od roku 1928 se každoročně koná cyklistický závod Kolem Polska. V roce 1948 se poprvé jel Závod míru z Varšavy do Prahy a postupně se z něj stal největší cyklistický závod Východní Evropy. V roce 2011 byl ve Varšavě otevřen Národní stadion.




#Article 142: Fyzikální pole (863 words)


Pole je ve fyzice forma hmoty, odlišná od látky, zprostředkující silové působení mezi látkovými částicemi nebo jimi tvořenými vázanými soustavami (např. gravitační pole, elektrické pole, magnetické pole, pole jaderných sil, atp.). Vlastnosti fyzikálních polí v tomto smyslu popisujeme makroskopicky pomocí fyzikálních veličin charakterizujících toto silové působení, či kvantově jako výměnu zprostředkujících (intermediálních) polních částic.

V jiném slova významu (spíše matematickém než fyzikálním) se polem rozumí prostorové rozložení určité fyzikální veličiny, kdy je každému bodu prostředí přiřazena hodnota fyzikální veličiny, přičemž se může jednat i o rozložení této veličiny v látce. Příkladem může být atmosféra jako pole s měnící se hustotou, či teplotní pole v nerovnoměrně zahřátém tělese. K charakteristice pole jakožto rozložení veličiny se s výhodou využívají diferenciální operátory jako gradient (pro pole skalární veličiny), divergence a rotace (oba pro veličiny vektorové).

Z matematického hlediska je pole funkcí (skalární, vektorovou, tenzorovou apod.), která nabývá v každém bodě prostoru určité hodnoty. Uvedená funkce může (ale nemusí) přímo souviset s nějakou sledovanou fyzikální veličinou.

V klasické fyzice obvykle tato funkce přímo souvisí se sledovanou veličinou (např. s hustotou) – taková pole bývají také označována jako klasická.

V kvantové teorii se místo funkcí používají operátory, tzn. v každém bodě prostoru je danému poli přiřazen určitý operátor (např. Hamiltonův operátor). Tato pole bývají také označována jako kvantová.

Podle charakteru veličiny se rozlišují

Prostor, na kterém je pole definováno, může být zaveden velmi obecně. V klasické fyzice jde nejčastěji o běžný Eukleidovský prostor (tedy tři prostorové souřadnice) a čas. V relativistické fyzice se používá Minkowského prostoročas (obvykle pro potřeby speciální teorie relativity) nebo zakřivený prostoročas (v obecné teorii relativity).

Protože stav pole je popsán hodnotou veličiny v nekonečně mnoha bodech prostoru, je pole význačným případem systému s nekonečně mnoha stupni volnosti.

V klasické fyzice se polní popis nejprve rozvinul v mechanice kontinua (např. pole rychlostí, pole tenzoru deformace a podobně). Pole je zde ale chápáno pouze jako vhodný prostředek k popisu „kontinua“, a ne jako samostatně existující objekt.

Velmi podobný matematický aparát se později uplatnil při popisu elektrického pole, magnetického pole, a Maxwellovou teorií sjednoceného elektromagnetického pole. V těchto teoriích už má pole samostatnější postavení a vyplňuje „jinak prázdný“ prostor.

Do polního popisu byla převedena i Newtonova teorie gravitace (gravitační pole). V obecné teorii relativity je význačné pole tenzoru energie a hybnosti, které popisuje veškerou hmotu, ale samotná gravitace se projevuje zakřivením prostoročasu.

Ve 20. století s rozvojem kvantové teorie byla vytvořena kvantová teorie pole. V rámci studia kvantovaných polí vzniklo i několik dalších modelů pole

Pole potenciálních sil se označuje jako konzervativní (potenciálové nebo potenciální) pole. Pokud se jedná o pole disipativních sil, označuje se jako nekonzervativní.

Jako příklad lze v prostoru uvažovat vektorové silové pole, tedy takové silové pole, kdy v každém místě prostoru působí na hmotný bod síla jednoznačně určená velikostí a směrem. Pro přesunutí hmotného bodu z místa A do místa B po dráze  je třeba vykonat určitou práci . Předpokládejme nyní, že se hmotný bod přesune z místa B do místa A (tedy zpět do původní pozice) po jiné dráze , přičemž se vykoná práce . Hmotný bod tak vykoná pohyb po uzavřené dráze, která je tvořena drahami  a .

Pokud platí

pak je celková práce po uzavřené dráze nulová, tzn.

Body A a B byly zvoleny libovolně, což znamená, že v takovém poli nezávisí práce na dráze, kterou musí hmotný bod projít, ale pouze na počáteční a konečné poloze. Taková pole se nazývají konzervativní (potenciálová). V konzervativním poli platí zákon zachování mechanické energie. Celková mechanická energie konzervativní soustavy zůstává stálá. Obvykle také nemluvíme o konzervativním poli, ale pouze o konzervativních silách.

Mezi konzervativní pole patří např. gravitační pole. Konzervativními jsou všechna silová pole, která jsou homogenní (konstantní v prostoru, tzn. působící síly mají v každém bodě stejný směr i velikost) a také všechna pole centrálních sil.

Pokud neplatí předchozí vztah, pak

V takovém případě obvykle dochází během pohybu hmotného bodu ke ztrátám energie, většinou v důsledku nějaké odporové síly. Hmotný bod se tedy do původního místa vrací s jinou energií. Zákon zachování mechanické energie již neplatí, neboť mechanická energie se změnila v jiný typ energie (např. teplo nebo deformační energii apod.). Takové pole (a jeho síly) je nekonzervativní. Pro nekonzervativní pole tedy platí

Pokud v nekonzervatimním poli platí

pak se hovoří o poli disipativním. Práce vykonaná disipativními silami při pohybu hmotného bodu je tedy záporná. Při pohybu v disipativním poli se tedy kinetická energie hmotného bodu snižuje.

Pokud sledujeme pohyb hmotného bodu v gravitačním poli, přičemž nezanedbáváme odpor vzduchu, dochází k disipaci (ztrátám) energie a pohyb se zpomaluje. Výsledné silové působení již není konzervativní.

Pokud mechanická práce v konzervativním silovém poli nezávisí na dráze, po níž se hmotný bod pohybuje, ale pouze na počáteční a konečné poloze, pak lze místo vektorového pole použít skalární pole. Tato veličina se pak nazývá potenciál.

Za homogenní je pole považováno tehdy, má-li veličina, která pole popisuje, v každém bodě prostoru stejnou hodnotu.

Např. pro homogenní gravitační pole mají vektory intenzity gravitačního pole v každém bodě prostoru stejnou velikost a jsou rovnoběžné a mají stejný směr (orientaci).

Pole s potenciálem , který závisí pouze na vzdálenosti  od určitého bodu, tzv. centra, se nazývá centrální nebo také radiální či sféricky symetrické.

Pro sílu působící v centrálním poli platí



#Article 143: Elektrický odpor (524 words)


Elektrický odpor je fyzikální veličina charakterizující schopnost vodiče bránit průchodu elektrického proudu.

Hodnota elektrického odporu je dána materiálem, tvarem i teplotou vodiče. Velikost odporu závisí na délce vodiče (přímo úměrně), na obsahu průřezu vodiče (nepřímo úměrně), na materiálu vodiče (měrný elektrický odpor) a na teplotě.

Na teplotě závisí odpor vodičů i polovodičů. Odpor vodičů se vzrůstající teplotou stoupá (kladný teplotní součinitel elektrického odporu), kdežto odpor polovodičů, uhlíku a některých speciálních slitin kovů se vzrůstající teplotou klesá (záporný teplotní součinitel elektrického odporu).
Elektrický odpor má vždy kladnou hodnotu. Dobré vodiče kladou malý odpor, špatné vodiče kladou velký odpor.

Převrácená hodnota elektrického odporu je fyzikální veličina, která se nazývá elektrická vodivost.

Slovem odpor se označuje také pasivní elektrotechnická součástka, jejíž správný název je rezistor, a která se vyznačuje jedinou vlastností - elektrickým odporem.

Elektrický odpor lze určit z vlastností vodiče pomocí vztahu

kde  je měrný el. odpor (rezistivita) materiálu,  je délka vodiče a  obsah příčného průřezu vodiče.

K výpočtu lze také použít Ohmova zákona

kde U je napětí na koncích vodiče a I je proud procházející vodičem.

Elektrický odpor se měří digitálním nebo analogovým měřícím přístrojem, Ohmovou metodou, srovnávací metodou a substituční metodou. K napájení obvodu s odporem musíme použít vždy stejnosměrný proud, protože měřením při střídavém napájení bychom nezjistili velikost elektrického odporu, ale hodnotu impedance celého obvodu. Při měření elektrických odporů působí na měřící obvod různé rušivé vlivy, které mohou ovlivňovat zejména měření velmi malých nebo velmi velkých odporů. Mezi tyto rušivé vlivy patři mimo jiné parazitní indukčnost a parazitní kapacita odporu.

Z hlediska velikosti můžeme elektrické odpory rozdělit na:

Pro představu: 10 metrů vodiče, který vám přivádí proud do zásuvky 230 V~, má odpor 0,12 Ω. Klasická 40 W žárovka do stolní lampičky má 1,32 kΩ když svítí (za studena má 132 Ω). Odpor předřazený doutnavce ve vypínači u zásuvky má velikost 220 kΩ. Izolační odpor v domácích rozvodech by měl mít odpor nad 1 GΩ.

Ohmova metoda měření elektrického odporu je klasický způsob měření, při němž vypočítáváme velikost odporu měřené zátěže pomocí Ohmova zákona. Podle toho, zda měříme odpor s malým nebo velkým odporem, volíme vhodný způsob měření. Vybereme-li vhodnou metodu, lze zanedbat příslušnou chybu měření, protože bude vzhledem k výsledné hodnotě malá (nemusíme uvažovat vnitřní odpor voltmetru nebo ampérmetru) a použít přímo naměřené hodnoty (viz níže).

Platí vztah:

Pokud bychom vypočítali velikost odporu pouze jako podíl hodnot naměřených voltmetrem a ampérmetrem, dopustili bychom se určité chyby výpočtu, protože ampérmetr naměří vyšší proud (o ten, který protéká voltmetrem). Pokud však použijeme tuto metodu pro zjištění odporu malých hodnot, lze tuto chybu měření zanedbat (voltmetr má velký vnitřní odpor a jím protékající proud bude zanedbatelný ve srovnání s proudem protékajícím malým odporem ).

V takovém zjednodušeném výpočtu lze využít vztahu (použijeme přímo hodnoty naměřené voltmetrem a ampérmetrem):

Pokud bychom však chtěli zahrnout i proud protékající voltmetrem, platil by pro velikost měřeného odporu přesnější výpočet (musíme však předem znát vnitřní odpor voltmetru pro daný napěťový rozsah):

Ampérmetr měří proud, který prochází měřeným odporem a zároveň proud, který prochází voltmetrem.

Voltmetr měří přímo napětí na zátěži . Nyní bude vzorec pro měřený odpor vypadat takto:

Pro proud protékající voltmetrem platí:

Pro výslednou velikost odporu tak platí:



#Article 144: Seznam prezidentů Československa (501 words)


Seznam prezidentů Československa představuje chronologický přehled osob působících v nejvyšší ústavní funkci Československé republiky, kterou byl prezident republiky. V době existence Československa mezi lety 1918 a 1992 se v tomto úřadě vystřídalo celkem devět osob. V seznamu jsou uvedeni také prezidenti státních útvarů z válečného období let 1939–1945, kdy Československo fakticky neexistovalo.

Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 byla přijata Prozatímní ústava, která stanovila, že prezidenta zvolí Revoluční národní shromáždění do doby, než bude schválena definitivní ústava. K tomu došlo v roce 1920. Dle Ústavní listiny Československé republiky, platné až do roku 1948, byl prezident volen parlamentem, délka funkčního období byla sedmiletá a nikdo nesměl být zvolen více jak dvakrát za sebou (omezení dvou mandátů se nevztahovalo na Tomáše Garrigua Masaryka). Ústava Československé republiky z roku 1948 měla obdobný obsah s tím, že omezení dvou po sobě jdoucích mandátů se nevztahuje na Edvarda Beneše. V roce 1960 byla přijat nový ústavní zákon. Ústava Československé socialistické republiky zkrátila volební období na pět let, zároveň však už neomezovala počet po sobě jdoucích mandátů. Roku 1968 bylo množství ustanovení v ústavě, včetně článků o prezidentovi republiky, nahrazeno novým Ústavním zákonem o československé federaci, který v případě prezidenta přijal obdobu ústavy z roku 1960. Po sametové revoluci bylo v prosinci 1989 do zákona o federaci přidáno ustanovení, že v případě uvolnění úřadu prezidenta před skončením mandátu bude nově zvolený prezident ve funkci nejdéle do doby 40 dnů po ustavení parlamentu, který vzešel ze svobodných a demokratických voleb. V květnu 1990 přibylo ustanovení, že délka funkčního období prezidenta svoleného po parlamentních volbách 1990 bude 24 měsíců.

Volba probíhala v letech 1920–1946, 1968–1985 a 1990–1992 tajným hlasováním, v letech 1918, 1948–1964 a 1989 pak veřejným hlasováním, tj. aklamací, která v roce 1918 byla značně živelná.

V letech 1920–1992 bylo zvykem, že nově zvolený prezident složil slib ještě na volební schůzi parlamentu, bezprostředně po vyhlášení výsledků.

Emil Hácha se státním prezidentem protektorátu Čechy a Morava stal v roce 1939 automaticky po vydání Výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava; nebyl jím zvolen, ani pověřen, ale potřeboval „důvěru Vůdce a říšského kancléře“, tj. Adolfa Hitlera. Jozef Tiso byl prezidentem Slovenské republiky zvolen v roce 1939 slovenským parlamentem na základě slovenské ústavy z téhož roku, která uváděla, že funkční období trvá sedm let a nikdo nemůže být zvolen víc jak dvakrát po sobě. Augustin Vološin byl v roce 1939 na zasedání karpatoukrajinského parlamentu zvolen prezidentem Karpatské Ukrajiny.

Soubor:Bohemia Moravia President Standard 1939-1945.svg|1939–1945
Soubor:State President Slovakia 1939.svg|1939–1945
Soubor:Flag of the President of Czechoslovakia (1960–1990).svg|
Soubor:Czechoslovakia COA Flag 1990.svg|

Od poloviny března 1939 do dubna/května 1945, tedy převážně během druhé světové války, která začala v září 1939, Československo neexistovalo. Jeho zbytky, které zůstaly po mnichovské dohodě z roku 1938, byly rozděleny na protektorát Čechy a Morava, jenž byl autonomní součástí Německa, a samostatnou Slovenskou republiku. Několik dní v březnu 1939 existovala i samostatná republika Karpatská Ukrajina, která byla ihned zabrána Maďarskem.

V roce 1940 vznikla v Londýně exilová československá vláda a Edvard Beneš byl uznáván mocnostmi jako prezident v exilu.




#Article 145: Pardubice (2558 words)


Pardubice () jsou univerzitní a statutární město na východě Čech, metropole Pardubického kraje s výraznou správní, obytnou, obslužnou a výrobní funkcí pardubicko-hradecké aglomerace. Leží ve východní části Polabí na soutoku řek Labe a Chrudimky, přibližně 100 kilometrů východně od Prahy a 20 kilometrů jižně od Hradce Králové v nadmořské výšce přibližně 220 metrů.

Pardubice mají  obyvatel a jsou tak desátým největším městem Česka, jsou také největším městem Pardubického kraje i okresu Pardubice. Výměra území města je 82,7 km². Pardubice se dělí na 8 samosprávných městských obvodů a 20 katastrálních území. První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, k roku 1340 jsou už připomínány jako město. Největší rozkvět prodělaly za pánů z Pernštejna. Na konci 16. století a v 17. století nastal úpadek. Nový rozvoj města přišel od poloviny 19. století s připojením města na železnici. Vznikla zde řada průmyslových podniků jako lihovar, cukrovar, továrna na mlýnské stroje, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Po druhé světové válce došlo k masivní výstavbě nových čtvrtí především na okraji města a počet obyvatel se rychle zdvojnásobil.

Sídlí zde Univerzita Pardubice, dále např. okresní soud a pobočka krajského soudu. Historické centrum je od roku 1964 městskou památkovou rezervací. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický. Už od 16. století jsou proslulé výrobou perníku. Významné sportovní události jsou slavné koňské dostihy Velká pardubická, motocyklový závod Zlatá přilba, Mezinárodní festival šachu Czech Open či tenisová Pardubická juniorka. Známá je železniční a letecká doprava. Od roku 1909 tu sídlí Východočeské divadlo, působí zde profesionální Komorní filharmonie Pardubice.

Původní ves, doložená z roku 1295, nesla název Pordoby. Místní jméno tedy dříve znělo Pordobice (1318 „de Pordobitz“), tj. „ves lidí Pordobových“. Pordobice se nacházely na území dnešní čtvrti Pardubičky, jihovýchodně od středu města. Dle jedné teorie jméno do Polabí přinesli z Polska mniši řádu cyriaků (podle polského místního jména Porydęb), kteří spravovali zdejší kapli sv. Jiljí. Dle jiné teorie existovalo pojmenování „in Pordabii v listině z roku 1295, tedy ještě před příchodem zmíněných mnichů, a naopak polská místní jména jsou odkazem na české Pardubice. 

Hláskovou změnu Pordob- na Pardub- lze vysvětlit snahou po disimilaci dvou -o- a možná i mylnou asociací se spojením „pár dubů“, popřípadě osobním jménem Pardus; výklad není zcela jistý. Německá podoba názvu města zní Pardubitz.

První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, kdy papež Bonifác VIII. potvrdil zdejší klášter cyriaků a kostel sv. Bartoloměje.

Prvním vlastníkem Pardubic na začátku 14. století byl Púta z Dubé. Kolem roku 1325 vyměnili jeho synové Pardubice s rytířem Arnoštem z Hostýně. Jeho syn Arnošt z Pardubic byl prvním pražským arcibiskupem. Na scénu nastoupil šlechtický rod pánů z Pardubic, kteří měli ve svém znaku přední bílou (stříbrnou) polovinu koně se zlatou uzdou na červeném štítu. Arnoštova závěť z roku 1340 je prvním dokladem o existenci Pardubic jako města, přesněji jako poddanského městečka. Povýšení Pardubic na městečko se tedy uskutečnilo někdy v letech 1332–1340. V roce 1390 byla postoupena část panství Hanušovi z Milheimu. Dalším majitelem po jeho smrti se na začátku husitských válek stal Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad. Za husitských válek Pardubice pravděpodobně získal úchvatem moravský šlechtic Jan Hlaváč z Mitrova.

V roce 1491 Pardubice koupil Vilém II. z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího českého království. Vedle zvelebování města a panství se pustil i do pozdně gotické přestavby zdejšího vodního hradu, jeho synové Vojtěch a Jan pak pokračovali ve stylu renesančním. Tento historický unikát – přechod obranného vodního hradu na rozlehlý a pohodlný pardubický zámek – lze obdivovat dodnes. Pernštejnové se zasloužili i za celé historické městské jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami a dominantou Pardubic – Zelenou bránou.

Po slavné éře Pernštejnů, kteří zadlužené panství prodali v roce 1560 arciknížeti Maxmiliánu II. Habsburskému, nastal úpadek. Třicetiletá válka město ještě více zbídačila.

Nový rozvoj města přišel až v polovině 19. století. 20. srpna 1845 přijel do Pardubic první vlak severní státní dráhy z Olomouce do Prahy. Ve druhé polovině století byly z města postupně rozvětveny další železniční tratě a vznikly průmyslové podniky jako lihovar, cukrovar, výrobce mlýnských strojů Josefa Prokopa synové, Fantova rafinérie minerálních olejů a další.

Podobně jako v jiných místech země tehdy došlo ke značnému rozvoji kultury, sportu a dalších odvětví. 5. listopadu 1874 se poprvé běžel světoznámý dostih Velká pardubická. Centrem kultury se stal hotel Veselka (zbořen 1972), roku 1909 bylo postaveno Městské divadlo. Roku 1903 se v Bubeníkových sadech uskutečnila Východočeská výstava. Pardubice se staly kolébkou českého letectví, když 13. května roku 1911 uskutečnil inženýr Jan Kašpar první dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy, kde přistál na dostihovém závodišti.

Po první světové válce došlo k dalšímu rozmachu průmyslu. Vznikly firmy Explosia a Synthesia, také Telegrafia, později známá jako Tesla. V roce 1931 se ve městě konala celostátní Výstava tělesné výchovy a sportu. V té době byl postaven i hotel Grand a Průmyslové muzeum, dnes Střední průmyslová škola potravinářská.

V Pardubicích se v roce 1942 za pomoci místních odbojářů skrývali členové výsadkové skupiny Silver A Alfréd Bartoš a Josef Valčík. Postupně do své zpravodajské sítě začlenili desítky spolupracovníků pardubické Gestapo o ní nemělo tušení. Zrada jiného z výsadkářů Karla Čurdy ale nakonec přivedla na popraviště mnoho občanů města.

Od července do prosince 1944 byly Fantova rafinerie a pardubické letiště terčem tří náletů britského a amerického letectva, největší byl druhý 24. srpna 1944. Celkem bylo svrženo 870 tun bomb, které způsobily velké škody i ve městě; zahynulo 263 lidí (vč. 19 německých vojáků) a přes tisíc budov bylo zničeno nebo poškozeno včetně staré budovy nádraží.

Po válce se započalo s výstavbou nových čtvrtí, ještě ve čtyřicátých letech to bylo sídliště Dukla v místě dřívější Válečné nemocnice Pardubice a sídliště Tesla, v roce 1957 sídliště Višňovka a sídliště Na drážce. Roku 1952 byla ve městě zavedena trolejbusová doprava. Roku 1958 bylo vybudováno nové vlakové nádraží. V šedesátých letech se začala stavět sídliště Polabiny na pravém břehu Labe. Poté byla vybudována ještě sídliště Dubina, Karlovina, Závodu Míru a Pardubice-sever.

Pardubice leží převážně na levém břehu Labe, centrum pod soutokem s Chrudimkou přibližně na 15 ¾° východní zeměpisné délky a 50 ° severní šířky, 98 km na východ od Prahy, 20 km jižně od Hradce Králové, okolo 10 km severně od Chrudimi. Fytogeograficky patří Pardubicko do oblasti mírného pásma opadavých listnatých lesů palearktické oblasti. Město se rozkládá v Polabské nížině v nadmořské výšce 211 až 258 metrů (Stropinský vrch, katastrální území Hostovice).

Počet obyvatel Pardubic od počátku 19. století stoupal díky rozvoji průmyslu, který zaznamenal velký růst po napojení města na železnici. Největšího počtu, 96 036 obyvatel, dosáhly Pardubice ke konci roku 1989, od té doby se však počet trvale žijících obyvatel stále mírně snižuje. Z porovnání počtu obyvatel Pardubic a okresu vyplývá soustřeďování obyvatel do okresního města až do roku 1991, od kterého podíl obyvatel města vůči celému regionu mírně klesá zejména v důsledku dostupnějšího bydlení v okolních obcích (tzv. suburbanizace). Celá hradecko-pardubická aglomerace měla ke konci roku 2013 celkem 335 118 obyvatel. Do vlastního města dojíždí 20 tisíc lidí za prací a za studiem.

Podle sčítání lidu v roce 1921 zde žilo v 1 743 domech 25 162 obyvatel, z nichž bylo 11 802 žen. 23 722 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 551 k německé a 62 k národnosti židovské. Podle náboženského vyznání bylo v Pardubicích 15 823 římských katolíků, 1 171 evangelíků, 1 874 příslušníků Církve československé husitské a 554 židů.

Další prvorepublikové sčítání v roce 1930 přineslo následující výsledky: v 2 649 domech žilo 28 846 obyvatel. 27 703 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 647 k německé. Mezi obyvateli bylo 16 604 římských katolíků, 1 579 evangelíků, 5 225 příslušníků Církve československé husitské a 518 židů.

Do roku 1940 se město Pardubice skládalo z historického města se zámkem, Zeleného Předměstí a Bílého Předměstí (aglomeraci, v níž k roku 1930 žilo 43 tisíc obyvatel, však tvořily i Nové Jesenčany, Pardubičky a Studánka). Roku 1954 se připojily Pardubičky a Studánka, roku 1960 Doubravice, Cihelna, Ohrazenice, Polabiny, Semtín, Popkovice a Rosice nad Labem, roku 1964 Trnová, Svítkov a Srnojedy, roku 1976 Dražkovice, Nemošice, Mnětice, Drozdice, Černá za Bory, Spojil a Staré Čívice a nakonec roku 1986 Lány na Důlku a Opočínek. Roku 1991 se ale osamostatnil Spojil, který tak tvoří enklávu uvnitř pardubického území, a roku 1994 Srnojedy. Roku 2006 se naopak po referendu připojily Hostovice na východním okraji města.

Správní území Pardubic se od připojení Hostovic roku 2006 skládá z 27 evidenčních částí ležících na 20 katastrálních územích o celkové rozloze 82,655 km². Katastrální území zhruba odpovídají evidenčním částem, výjimkou jsou k. ú. Pardubice (zahrnuje části Pardubice-Staré Město, Zámek, Bílé Předměstí, Zelené Předměstí, Cihelna a Polabiny), Černá za Bory (části Černá za Bory a Žižín) a Semtín (části Semtín a Doubravice). Kvůli připojení obcí podél železnice je protáhlé východo-západním směrem, nejvzdálenější body dělí 19 km. Pardubice jsou největší české město, kde domy nemají přiděleno orientační číslo, druhé je sedmdesátitisícové Kladno.

Kromě toho mají Pardubice osm samosprávných městských obvodů. O vzniku prvních sedmi obvodů bylo rozhodnuto již v roce 1991 coby opatření proti porevolučnímu osamostatňování okrajových částí Pardubic jako zmíněné Spojil a Srnojedy. V první fázi ihned v roce 1991 vznikly právě periferní obvody Pardubice IV, VI a VII. V roce 1996 vznikl obvod Pardubice II a v roce 2002 zbylé tři obvody (Pardubice I, III a IV). Připojením Hostovic v roce 2006 vznikl osmý městský obvod.

Existence obvodů je dlouhodobě kritizována jako zbytečně komplikovaná a drahá (např. srovnatelný Hradec Králové nebo České Budějovice žádné nemají). Na podzim 2012 se primátorka Fraňková v rámci úsporných opatření snažila o zrušení čtyř obvodů v širším centru města I, II, III a V a dále spojení nejvýchodnějších Hostovic (Pardubice VIII) s obvodem IV, ovšem setkávala se s odporem starostů dotyčných částí i jiných stran na magistrátu.

Pardubice jsou průmyslové centrum východních Čech. Hlavními zdejšími odvětvími jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický.

Pardubice mají od 19. století tradici chemické výroby, kterou zajišťují především následující dvě společnosti:

Akciová společnost Paramo (Pardubická rafinérie minerálních olejů) patřila mezi přední české rafinerie; vyráběla paliva, maziva, asfalty a asfaltové výrobky. Založil ji koncem 19. stol. vídeňský majitel krámku David Fanto, který prodával petrolej na litry. Nevedl si špatně, a proto se rozhodl zřídit vlastní závod na destilaci a následnou rafinaci petroleje z ropy. Vhodné místo nalezl v Pardubicích, kde byla nejen voda a železnice, ale i rozvinutý průmysl. Usazování prvních kotlů a kladení potrubí začalo na jaře roku 1889.

Oleje všeho druhu, vřetenové, vazelínové, válcové i těžké, začaly vytlačovat až dosud všeobecně uznávané americké výrobky nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v zahraničí. Po dvojnásobném bombardování americkým letectvem v roce 1944 zůstala ze závodu sotva čtvrtina, ale již v roce 1945 se rafinerie začala obnovovat jako národní podnik. Do roku 2012 patřilo Paramo mezi největší a nejznámější petrochemické společnosti v České republice. V roce 2012 majitelé provedli částečné utlumení provozu, byly trvale odstaveny výrobní jednotky zpracovávající ropu. Společnost nadále zůstává významným výrobcem asfaltů, olejů a dalších rafinérských produktů.

V roce 1920 byla v Semtíně založena Československá akciová továrna na látky výbušné. Roku 1928 vznikla sesterská společnost Synthesia a v roce 1934 byl podnik přejmenován na Explosia a.s. Roku 1946 sloučením znárodněné Synthesie a Explosie vznikl Synthesia, národní podnik, později přejmenovaný na Východočeské chemické závody n.p. Bouřlivým rozvojem prošel především v 50. a 60. letech.

Synthesia a.s. patří mezi přední české výrobce celulosy, pigmentů a barviv a organických sloučenin. Pracuje zde na 2300 osob a tržby v roce 2005 činily 3 570 mil. Kč. Explosia, a.s. zaujímá přední postavení v oblasti trhavin a střelivin na trhu ČR, je i významným exportérem, především do EU. Koncem padesátých let zde byla vyvinuta plastická trhavina Semtex. Název vznikl kombinací slov Semtín a Explosive.

Elektrotechnický průmysl je ve městě rozvíjen především v průmyslové zóně, vybudované na přelomu tisíciletí poblíž Starých Čivic. Z pardubického závodu Tesla pocházely pasivní radary Ramona a KRTP-86 Tamara. Když se po revoluci rozpadla, byla roku 1994 založena ERA a.s., která vyvinula další generaci pasivního radiolokátoru Věra. ERA vyrábí a dodává pasivní radiolokační systémy pro řízení letového provozu a sledování pohybu letadel jak ve vzduchu, tak na letištních plochách (zde je možno sledovat i pohyb jiných vozidel); její výrobky působí na letištích všech kontinentů. Od roku 2011 patří zbrojařskému koncernu Omnipol. V roce 2013 má začít výstavba nové administrativní budovy.

Foxconn je tchajwanská globální firma; vyrábí spotřební elektroniku, komunikační a elektronická zařízení a všechny součásti pro osobní počítače kromě čipů. V Pardubicích má od podzimu 2000 montovnu počítačů s několika tisíci zaměstnanců, z velké části cizinců. Hráči oddílu se zúčastňují tuzemských i zahraničních individuálních soutěží a jsou rovněž členy české reprezentace. Oddíl je úspěšný i na poli soutěží družstev; v letech 2016, 2017 a 2018 získal titul Mistra ČR v soutěžích družstev žáků a dorostu, v roce 2019 pak titul vicemistra.

V Pardubicích sídlí Univerzita Pardubice, kterou tvoří sedm fakult a kde studuje více než sedm tisíc studentů a studentek. V Pardubicích je také celkem 19 středních škol (např. Střední průmyslová škola chemická Pardubice), z toho dále 4 gymnázia: Gymnázium Dašická, Gymnázium Mozartova, Sportovní gymnázium a Anglické gymnázium.

V Pardubicích se nachází mnoho parků a památných stromů. Mezi nejvýznamnější parky Pardubic patří Tyršovy sady a také park „Na Špici“, vymezený soutokem řek Labe a Chrudimka, který byl v roce 2014 opraven. Na území města Pardubic se nachází čtyři maloplošná zvláště chráněná území: přírodní památka Labiště pod Opočínkem, přírodní památka Mělické labiště, přírodní památka Nemošická stráň a přírodní památka U Pohránovského rybníka a tři evropsky významné lokality (Dolní Chrudimka, Pardubice – zámek a U Pohránovského rybníka). Z hlediska ochrany přírody je významný tok obou hlavních řek, Chrudimky i Labe.

V Pardubicích jsou dvě památné stromořadí (stromořadí 34 ks dubů podél Labe a stromořadí 22 ks dubů letních), jedna skupina (4 jerlíny) a 8 jednotlivých památných stromů.

V Pardubicích jsou čtyři divadla: největší a nejstarší Východočeské divadlo (budova z roku 1909), dále Divadlo Exil, Divadlo 29 a Loutkové divadlo Radost DK Dukla. Působí zde profesionální Komorní filharmonie Pardubice, soubor Barocco sempre giovane či amatérský Pardubický komorní orchestr. Sborovému zpěvu se věnují Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice, Iuventus Cantans (Pardubický dětský sbor), komorní sbor Orfeus, Continuo, Chlapecký sbor BONIFANTES či smíšený sbor Spojené sbory Pernštýn – Ludmila – Suk. V Pardubicích působily či působí hudební skupiny: trampská Stopa, folková Pouta (nástupce zaniklé skupiny Poupata), folkový Marien či pop punková Vypsaná fiXa. Lidové tradice udržují folklorní soubory Lipka Pardubice a Baldrián.

V Pardubicích je více než 10 galerií, především Východočeská galerie v Pardubicích (na zámku a v domě U Jonáše). Působí zde Krajská knihovna v Pardubicích (od roku 1960 do vzniku kraje Okresní knihovna) a knihovna Univerzity Pardubice. V zámku sídlí Východočeské muzeum, vysílá odsud Český rozhlas Pardubice. Na sídlišti Dukla funguje od roku 1992 Hvězdárna barona Artura Krause.

V Pardubicích působí i několik hudebních klubů s více, či méně pravidelnou produkcí. Rockové kluby Žlutý pes a Ponorka, spolu s Divadlem 29 zaměřující se na alternativní scénu jsou tradičními místy, kam jít v Pardubicích za hudbou. V centru Pardubic je i množství barů, mezi něž patří např. podniky Patapuf, nebo Prostě bar pro střední generaci. V rozšířeném centru je možno navštívit Music Hall Hobe s pestrou dramaturgií koncertů, nebo polabinský Klec Music Club a Dýdy Baba u univerzitních kolejí, které jsou navštěvovány mladšími posluchači.

V Pardubicích se natáčely např. filmy Spalovač mrtvol (1968, objevuje se zejména pardubické krematorium), Dívka na koštěti (1971) nebo Operace Silver A (2007). Také zde byla natočena televizní série Ďáblova lest (2009) a její pokračování Ztracená brána (2012).

Národní kulturní památky:

Vybrané kulturní památky v Pardubicích:




#Article 146: Československo (3419 words)


Československo byl stát ve střední Evropě, který existoval – s krátkou přestávkou během druhé světové války, kdy však měl svoji exilovou vládu – od 28. října 1918 do 31. prosince 1992.

Vznik Československa se datuje do období konce první světové války. Bylo jedním z nástupnických států Rakouska-Uherska. Zahrnovalo území Čech, Moravy, Českého Slezska (jihovýchodní část Slezska), Slovenska a do roku 1939 i Podkarpatské Rusi („Horní Uhry“). Československo zaniklo k 31. prosinci 1992 rozdělením na Českou republiku a Slovenskou republiku od 1. ledna 1993.

Oficiální název státu procházel vývojem dle toho, jak se měnilo jeho politické zřízení. Oficiální název v letech 1918 až 1920 byl Republika Československá (RČS) nebo Česko-Slovenský stát. V letech 1920 až 1938 se používal název Československá republika (ČSR). Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.
Po válce bylo opět užíváno názvu Československá republika až do roku 1960.

V roce 1960 byl v souladu s ideologii vládnoucí Komunistické strany Československa název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). V preambuli ústavy se nový název zdůvodňoval vítězstvím socialismu v zemi, po němž měl následovat přechod ke konečnému stádiu dějin – komunismu. Spolu s názvem byl změněn také státní znak.

Po pádu režimu v roce 1989 byl název státu změněn na Československá federativní republika (ČSFR) v češtině a Česko-slovenská federatívna republika (ČSFR) ve slovenštině. Po vleklých sporech byl nakonec schválen název (z hlediska pravopisných pravidel nesprávný) Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR) v češtině a Česká a Slovenská Federatívna Republika (ČSFR) ve slovenštině, který se používal až do zániku státu 31. prosince 1992.

Zeměpisný název státu zněl Česko-Slovensko (v letech 1918–1920 a 1938–1939), Československo (v letech 1920–1938 a 1945–1990) a nakonec v letech 1990–1992 Československo v češtině a Česko-Slovensko ve slovenštině. ČSFR měla v letech 1990–1992 dvě zeměpisná jména i při překladech do cizích jazyků: bez spojovníku v překladech z češtiny (např.  Czechoslovakia,  Tchécoslovaquie,  Tschechoslowakei, atd.) a se spojovníkem v překladech ze slovenštiny (např.  Czecho-Slovakia,  Tchéco-Slovaquie,  Tschecho-Slowakei, atd.)

Podle současných Pravidel slovenského pravopisu má být krátký název psán se spojovníkem jako Česko-Slovensko (adjektivum česko-slovenský), byť je to s dobovými dokumenty v rozporu. Slovník současného slovenského jazyka z roku 2006 udává oba tvary právě v historickém kontextu, pojem Československo připouští i internetová jazyková poradna Jazykovedného ústavu Ľudovíta Štúra.

Původní koncepci nově vzniklého Československa nastínil na mírové konferenci v Paříži Edvard Beneš, který předložil státníkům celou řadu memorand. Jedním z takto předložených dokumentů byla Nóta o národnostním režimu v Česko-Slovenské republice, v níž Beneš přislíbil, že nově vzniklá Československá republika „zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky“. Dále bylo v nótě uvedeno například to, že oficiálním jazykem v Československu bude čeština a rovnoprávným jazykem s češtinou bude němčina a že veřejné úřady budou otevřeny všem národnostem obývajícím území republiky.

Sudetští Němci již od 19. století požadovali vytvoření oddělených jazykových území s vlastní správou. To bylo zakladateli Československa v reakci na pokus o secesi německojazyčných území při tvorbě nového státu odmítnuto. To, že nebyl splněn Benešův přislíb národnostní organizace státu obdobné švýcarské, mělo za důsledek i nedostatek německé spolupráce při tvorbě nového státu.

Státotvorným národem byl prohlášen národ československý a státním jazykem se stal jazyk československý (v podobě češtiny a slovenštiny). Češi a Slováci byli vnímáni jako dvě větve jednoho politického národa, který populačně dominoval meziválečnému Československu. Slováci jako samostatný národ by byli v tehdejším Československu až třetí nejpočetnější národností, po Češích a Němcích. Po vzniku Československa však převážila myšlenka vytvořit jednotný, demokratický, centralistický „národní stát“ založený na, do značné míry umělé, ideji čechoslovakismu, příkladem a garantem se stala Francie.

Na jeho území se hovořilo více než půl tuctem jazyků – česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, rómština, rumunština a jejich nářečí (zejména v příhraničí s Rumunskem). V článku 86 Versailleské smlouvy se Československo zavázalo přijmout v budoucnosti případná opatření, která by vítězné mocnosti udělaly k ochraně menšin na československém území.

Ústava byla dopracována ve 2 hod. 30 min. 29. února 1920 a schválena 2. března 1920, jako první ústavní listina nových evropských států.

Prvním československým prezidentem se stal 14. listopadu 1918 Tomáš Garrigue Masaryk (opětovně zvolen v květnu v letech 1920, 1927, 1934), kterého po jeho abdikaci 14. prosince v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš.

Nový stát uzavřel řadu spojeneckých smluv – s Jugoslávií (1920), s Rumunskem (1921, paktům mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem se začalo říkat Malá dohoda), s Francií (1924) a se Sovětským svazem (1935).

Do československých poměrů státu s vysokou životní úrovní, projevující se také výstavbou vilových čtvrtí většiny měst, vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak bylo v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných. Krizí bylo mimo jiné nejvíce postiženo české pohraničí obývané převážně českými Němci, kde se především nacházel nejpostiženější spotřební průmysl. Nezaměstnanost zde byla několikanásobně vyšší než v českém, více zemědělském vnitrozemí. V Praze byl dobudován zimní stadion na Štvanici s uspořádáním Mistrovství světa v ledním hokeji, pro jehož vítěze – Kanadu (Československo bylo třetí) věnoval prezident stříbrný velký Masarykův pohár. Dalším vážným zásahem do vývoje situace v ČSR byl nástup Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu, který se stal podnětem pro vznik Sudetoněmecké strany. Ta vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady, v čemž jí pomáhala i přílišná pasivita československé vlády v řešení problémů důsledků hospodářské krize, a kladla československým oficiálním orgánům požadavky dle zadání A. Hitlera. Československo je v důsledku těchto událostí někdy přezdíváno jako „ostrov demokracie ve střední Evropě“. Od roku 1937 (po skonu T. G. Masaryka 14. září 1937) se situace začala dramaticky radikalizovat, což vyvrcholilo protičeským pučem v září 1938. Zcela v souladu s rostoucími vlivy nacionalistických hnutí a tendencí v té době také Slováci začali usilovat o svoji národní identitu (viz Hlinkova slovenská ľudová strana).

Když byla československá politická reprezentace přinucena přijmout Mnichovskou dohodu podepsanou 29. září 1938, byl to konec předválečné RČS, První republiky. Němci osídlené Sudety byly o den později, 30. září 1938, postoupeny Třetí říši a východní část československého Těšínska (kde se 35 % obyvatel hlásilo k polské a 56 % obyvatel k české národnosti) Polsku. Následně byla po První vídeňské arbitráži Maďarsku odstoupena národnostně smíšená území na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi. Z Československa zatím odcházela první vlna emigrace – nejen lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým Adolf Hitler otevřeně vyhrožoval likvidací. Mnozí tzv. „rasově nečistí“, kteří zůstali, zejména Židé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakož i političtí oponenti nacistického režimu, později zahynuli v koncentračních táborech nebo byli nacisty zadrženi a následně zavražděni.

Jako náhradu za ztráty, které Československo utrpělo vlivem uzavření Mnichovské dohody a k překonání hospodářských těžkostí spojených s odstoupením Sudet nacistickému Německu, poskytla Velká Británie Československu tzv. mnichovský úvěr. Okleštěné Československo však existovalo jen krátce, neboť 14. března 1939 pod tlakem Hitlera Slovensko vyhlásilo samostatnost a jako Slovenská republika se stalo satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území českých zemí bylo 15. března 1939 obsazeno nacistickými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

V roce 1940 byla v Londýně Edvardem Benešem ustanovena exilová vláda pod názvem „Prozatímní státní zřízení“ a britské území se stalo azylem pro stovky československých vojáků, kterým bylo povoleno bojovat v britském královském letectvu proti Německu; exilová vláda však zůstávala spíš trpěným rozmarem bývalých československých politiků a za legální byla uznána až v červenci 1940. Další centrum protiněmeckého odboje sídlilo v Moskvě a vedli ho komunisté Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Po dohodě mezi exilovou vládou a vedením SSSR se na jeho území začaly od podzimu 1941 organizovat řádné československé vojenské jednotky pod vedením Ludvíka Svobody – tomu se tam podařilo zorganizovat největší československou vojenskou jednotku v zahraničí, která působila na frontách druhé světové války nejdéle ze všech jednotek našeho zahraničního vojska.

Na domácí půdě se do boje proti nacistické okupaci zapojily tisíce občanů. Nekomunistickou odbojovou činnost koordinovaly například organizace Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme a Politické ústředí, které v roce 1940 založily Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). O rok později vznikl Ústřední národní revoluční výbor coby orgán společného komunistického a nekomunistického odboje. Nástupem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha však došlo k výraznému zostření situace v Protektorátu, velkou část odboje se podařilo nacistům zlikvidovat a začalo být krutě postihováno vše, co by mohlo být považováno za činnost „proti Říši“. Další tisíce lidí byly odesílány do koncentračních táborů. V reakci na to se podařilo v rámci Operace Anthropoid zorganizovat výsadek československých vojáků, kteří dne 27. května 1942 provedli úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten zemřel o osm dní později a stal se tak vůbec nejvýše postaveným nacistickým politikem, který byl během války zabit ve spolupráci se silami protinacistického odboje. Nacisté následně rozpoutali vlnu represí, z nichž nejvýraznějšími bylo vypálení vesnice Lidice a osady Ležáky včetně likvidace většiny jejich obyvatel – v důsledku toho však vlády Velké Británie a Francie uznaly mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku a tím plně legalizovaly jak zahraniční československou vládu, tak jakýkoliv odboj.

Osvobozování československého území od nacismu začalo koncem srpna 1944 v rámci bojů na východní frontě. V důsledku rychlého postupu sovětských vojsk se 29. srpna 1944 představitelé Wehrmachtu rozhodli obsadit území Slovenské republiky. Tento krok vyvolal na středním Slovensku protifašistické povstání, které mělo za cíl zamezit obsazení slovenského území a pomoci tak postupu sovětské Rudé armády. V důsledku zdržení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. Povstalci se tak museli uchýlit k metodám partyzánského boje.

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině v rámci expanze SSSR na západ. Varianta, že by Československo bylo obnoveno v rámci federace Československa, Rakouska a Polska, byla Edvardem Benešem odmítnuta už v roce 1942.

Na základě dohod z postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto nebo vysídleno 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců). Protože postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný postup i v případě občanů maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s maďarskou vládou dohodu o výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo přesídleno do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů.

Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. Už v roce 1945 došlo k zestátnění většiny československého průmyslu.

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětského svazu jako vítěze nad nacismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jich dostali jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal generál Ludvík Svoboda, dle některých historiků tajný člen KSČ, který navenek vystupoval jako nestraník.

V únoru 1948 vyvrcholila vládní krize ve spojení s Hradeckým programem KSČ. Program požadoval další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikali na významná místa v silových složkách (8 členů vedení SNB bylo nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podala většina nekomunistických ministrů 20. února demisi. Například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstali ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný skutečně nekomunistický ministr v této vládě Jan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností.

Komunistický převrat, dovršený 25. února 1948, vedl k převzetí veškeré moci KSČ a k jednomu z totalitních režimů bývalé zájmové sféry Sovětského svazu. Tento den byl jako „Vítězný Únor“ následně jako významný den režimem oslavován až do roku 1989. Už v dubnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnění průmyslu dosáhlo 95%. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Všem sociálním demokratům poslali bez jejich vědomí poštou komunistické legitimace a sociální demokracii tak zlikvidovali. Ti, kdož odmítli, byli doživotně perzekvováni včetně rodinných příslušníků (zabránění ve studiu, nepřijetí nebo ztráta zaměstnání, pozdější odnímání majetku zejména soukromníkům-živnostníkům), což se s nimi táhlo i po roce 1989 (nálepky reakcionářů, domnělý antikomunismus, nemožnost rehabilitace, předpojatost v restitučních sporech apod.).

V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce, načež byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova). 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny armádní pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněží, západní letce atd., kteří nesměli sloužit se zbraní. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince.

K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka, která znamenala rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, byl také vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace.

Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. Režim konsolidoval svou moc vykonstruovanými procesy, popravami (vraždami), vězněním a vládou strachu. Druhá vlna znárodnění a kolektivizace převedla další majetky do rukou vznikající „nové třídy“.

Prakticky všechny odbojové skupiny, kromě bratří Mašínů, byly i v náznaku likvidovány. Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem (bratr prvního vyšetřovatele kauzy Jana Masaryka JUDr. Zdeňka Borkovce, jemuž byl případ odejmut a předán StB) odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání 1949.

Počátkem března 1953 zemřel sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin a nové vedení v SSSR v čele s Nikitou Sergejevičem Chruščovem zanedlouho odsoudilo kult Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel (bezprostředně po návratu ze Stalinova pohřbu) i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. Uvedl se neblahou měnovou reformou s následnými krvavě potlačovanými nepokoji a protesty, zejména v Plzni, kde byla jako odveta za tyto protesty odstraněna i socha T. G. Masaryka. Antonín Zápotocký zemřel v roce 1957, místo něj nastoupil tehdejší první tajemník strany Antonín Novotný. Za něho pokračovaly, ale pomalu již ustávaly popravy z politických důvodů. Posledním takto popraveným byl dle údajů ÚDV Vladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960, který byl nicméně k trestu smrti odsouzen za více trestných činů, mimo jiné i vraždu. Krátce předtím byl formálně dovršen socialismus a změněn název republiky na Československá socialistická republika (zkratka ČSSR).

Hospodářská krize systému se projevila nutností zrušit 3. pětiletku v roce 1963.

Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR a k pražskému jaru v roce 1968, kdy se Antonín Novotný vzdal prezidentské i stranické funkce. Prezidentem se stal po krátké době Ludvík Svoboda. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“, ve středu 21. srpna 1968. Přes spontánní odpor obyvatelstva zejména k sovětským okupantům tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a většina dalších), po odvlečení do Moskvy, ustoupili nátlaku a okupaci schválili.

K 1. lednu 1969 bylo Československo přeměněno na federaci dvou formálně suverénních národních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, se zachováním souhrnného názvu Československá socialistická republika.

V době po roce 1968, zejména v roce 1969, odešla třetí vlna emigrace. Na protest proti pasivitě obyvatelstva při počínající normalizaci obětovali svůj život 16. ledna 1969 Jan Palach a 25. února 1969 Jan Zajíc. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ, který na pokyn z Moskvy vystřídal Alexandra Dubčeka, nastalo definitivně období utužení režimu, normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu a „reálný socialismus“ (lidově tzv. „socialismus s husí kůží“). Ideologicky nepohodlní lidé byli v té době opět odstraňováni z významných míst a stát dál ztrácel schopné lidi. Petiční akce Charta 77 poukazovala na porušování lidských práv v ČSSR a vyvolala ostrou reakci režimu. První obětí režimního potlačování této (plně v mezích tehdejších zákonů vedené) akce se stal již v březnu 1977 český filozof Jan Patočka, poslední Pavel Wonka, který 26. dubna 1988 za nejasných okolností zemřel ve vězení.

Mezi oběti normalizace lze počítat i církevní představitele, kteří zemřeli po výslechu StB či komunistickými církevními tajemníky (např. českobudějovický biskup Josef Hlouch v roce 1972, či litoměřický biskup kardinál Štěpán Trochta roku 1974, rok poté co s kardinálem Tomáškem organizoval velkolepé oslavy tisíciletí založení pražského biskupství).

Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda) nebo nehody (Luboš Holeček, spolužák Jana Palacha) byly mírnější a méně časté než v padesátých letech, byly zároveň dobře utajeny a nedávány na odiv jako výstraha v letech padesátých.

V sedmdesátých letech rostl hrubý domácí produkt tempem o 6–11 % každý rok a republika zažila ekonomický boom: dílčí restrukturalizace konce 60. let, levné suroviny ze SSSR a vývoz do zemí RVHP ale pouze prodloužily trvání neefektivního průmyslu. Technické zaostávání většiny podniků se především v 80. letech soustavně prohlubovalo, což se plně projevilo po roce 1989. Nadále ovšem probíhala industrializace Slovenska, dál byl budován převážně těžký průmysl, dálniční síť, Pražské metro a panelová sídliště. Rozvoj skončil na začátku 80. let, kdy se v ČSSR se zpožděním projevil ropný šok – ČSSR totiž platila za dodávky ropy pětileté průměrné tržní světové ceny. Následovala částečná krize hospodářství, vyvolaná centrálním direktivním řízením ekonomiky s mnoha redundantními rozhodovacími úrovněmi (závod – podnik – koncern – VHJ – resortní ministerstvo a jejich paralelní struktura v KSČ), kdy mnohým podnikům chyběly peníze (zvláště přídělové devizy) na stavební a strojní investice – oproti tomu však byl režimem podporován rozvoj výpočetní techniky v rámci podniků i škol. Průmysl totiž zůstával málo efektivní a (zejména těžký průmysl) výrazně poškozoval životní prostředí v severních Čechách a na severní Moravě. Relativní životní úroveň obyvatelstva se ve srovnání se západní Evropou dál postupně snižovala. Koncem 80. let proběhla (jen částečně úspěšná) snaha o ekonomickou restrukturalizaci, kdy byly centralizované národní podniky ve dvou vlnách převedeny na formu relativně samostatných státních podniků, které podléhaly pouze resortním ministerstvům a jejichž ředitele volili sami zaměstnanci.

Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let zůstávala ČSSR jedním z posledních států pod totalitním vedením komunistů. Změnu přinesly až události v listopadu 1989, kdy se impulsem k protivládním aktivitám stala vymyšlená zpráva o smrti studenta Martina Šmída po policejním zásahu proti studentskému pochodu 17. listopadu 1989. Během několika hodin bylo zorganizováno hnutí (zprvu jen pražských) herců a vysokoškolských studentů, následovalo založení Občanského fóra a řada stávek či demonstrací po celé republice – ať už živelných nebo organizovaných. Sympatie veřejnosti si v té době získal pragmatický předseda komunistické federální vlády Ladislav Adamec, který začal jednat s představiteli OF o jejich požadavcích. Poté, co na veřejném shromáždění na pražské Letné 26. listopadu odsoudil připravovanou generální stávku, však byl vypískán a 3. prosince rezignoval na funkci. 10. prosince byla jmenována Vláda národního porozumění pod vedením Mariána Čalfy, následovala abdikace prezidenta Gustáva Husáka téhož dne, odvolání řady poslanců Federálního shromáždění, kooptace nových poslanců od 28. prosince a zvolení Alexandra Dubčeka předsedou společného parlamentu. Nejviditelnějším symbolem změn byla volba nového prezidenta ČSSR, kterým byl dne 29. prosince 1989 zvolen jednomyslně Václav Havel.

Populace Československa za dobu jeho existence vzrostla ze 13,6 milionu v roce 1921 na 15,6 milionu v roce 1991. Z etnického hlediska tvořili populaci První republiky v roce 1921 z 50 % Češi následovaní Slováky s 15 %; oficiálně žilo v ČSR 64,37 % Čechoslováků. Sudetští a Karpatští Němci se na obyvatelstvu podíleli s 23 %, Maďaři zhruba s 5,5 % a Rusíni se 3,4 %. Dále žili v Československu etničtí Poláci (0,6 %), Židé (1,3 %), Romové a různí cizí státní příslušníci (1,8 %).

Po druhé světové válce se etnické složení československého obyvatelstva v důsledku vysídlení Němců a části Maďarů a také ztráty Podkarpatské Rusi ve prospěch SSSR podstatně změnilo.

Přirozený přírůstek obyvatelstva dosahoval v roce 1985 2,7 % a 1,7 % v roce 1990, postupně tedy klesal.

V Československu převládalo římskokatolické náboženství. V době socialismu bylo náboženství potlačováno a prosazován byl ateismus.




#Article 147: Rada Evropy (379 words)


Rada Evropy (RE) (anglicky Council of Europe, CoE, francouzsky Conseil de l'Europe) je mezinárodní organizace spojující 47 zemí Evropy. Tato instituce dále zahrnuje šest pozorovatelských zemí: Vatikán, Kanadu, USA, Mexiko, Japonsko a Izrael.. Její význam postupně upadal, obnovení nastalo po roce 1990 v souvislosti s pádem komunistických režimů ve východní Evropě. Následně se jejími členy staly mnohé východoevropské a postsovětské státy včetně dnešního Ruska a význam této instituce jako platformy pro celoevropskou diskuzi se obnovil. V současnosti jsou jejími členy všechny evropské státy kromě Vatikánu, který má statut pozorovatele, Běloruska, které nebylo přijato kvůli nedodržování demokratických zásad a svobody slova, Kazachstánu (4 % území státu leží v Evropě), který je kandidátskou zemí, a sporných evropských států – Abcházie, Jižní Osetie, Kosova, Náhorního Karabachu, Podněstří a Severního Kypru. Poslední zemí, která vstoupila do Rady Evropy, byla Černá Hora v roce 2007. Československo bylo členem Rady Evropy od roku 1991 až do svého rozpadu v roce 1993. V červnu téhož roku do Rady Evropy vstoupily samostatně Česká i Slovenská republika. Hlavní agendu této organizace lze rozdělit do 4 hlavních skupin:

Rada Evropy rovněž nabízí právní poradenství po celém světě – mezi nejznámější aktéry v této oblasti se řadí tzv. Benátská komise, která se podle vlastních slov Rady Evropy zabývá především otázkami ústavního práva.

Všechny členské státy se přihlásily k Evropské úmluvě o lidských právech, na jejíž dodržování je v jednotlivých zemích dohlíženo prostřednictvím Evropského soudu pro lidská práva. Jednotliví občané se zároveň mohou k tomuto soudu odvolat se stížností na porušování lidských práv, pokud již vyčerpali všechny právní prostředky a možnosti odvolání uvnitř soudní soustavy své země. Rada Evropy má také své externí zastoupení v jiných mezinárodních organizacích, jako je Evropská unie, OSN, OBSE a další.

V problematice demokracie a lidských práv je poskytnuta možnost školení v tzv. Evropských střediscích mládeže, nacházejících se ve Štrasburku a Budapešti.

Rada Evropy získává finance skrze příspěvky členských zemí, přičemž výše příspěvku je stanovena v závislosti na velikosti populace a zdrojů členského státu.

Výbor také dohlíží nad výkonem rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a dementuje jednotlivé kooperační a pomocné programy pro dané země.

Parlamentní shromáždění je poradní orgán Rady Evropy. Diskutuje o otázkách týkajících se jejích zájmů a stanovuje závěry, které ve formě doporučení posune dál Výboru ministrů.

Status pozorovatele mají zejména tři velké severoamerické státy (Kanada, USA, Mexiko), Japonsko, Izrael či Vatikán.




#Article 148: České Budějovice (4459 words)


České Budějovice (, , popřípadě ) jsou statutární město a správní a kulturní metropole Jihočeského kraje. Leží v Českobudějovické pánvi na soutoku řek Vltava a Malše, mají  obyvatel a nachází se v nich řada historických památek a muzeí. Pro ně a blízkost dalších historicky cenných míst (Hluboká nad Vltavou, Český Krumlov, Zlatá Koruna, Vyšší Brod, Třeboň atd.) jsou častým cílem turistů. Ve městě sídlí Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích a biskup římskokatolické českobudějovické diecéze. Historické centrum města bylo vyhlášeno 19. března 1980 městskou památkovou rezervací.

Jméno města se odvíjí od staré osady Budivojovice. V průběhu věků výslovnost a transkripce jména mírně kolísala (v jihočeském nářečí se říká Budějce), přídomek České se začal objevovat v průběhu husitských válek, původně stejnou měrou v češtině i němčině (Böhmisch Budweis) a v čistě územním smyslu. Od poloviny 18. století, kdy kulminovalo národnostní pnutí a název začal být brán i z národnostního pohledu, však došlo k diferenciaci: zatímco čeština dále používala České Budějovice, u Němců převážilo jméno bez přídomku, tedy Budweis (záměna nehrozila, Moravské Budějovice jsou německy Budwitz). Tento stav už přetrval navzdory tomu, že v roce 1920 československé úřady za oficiální jméno města vyhlásily České Budějovice a Böhmisch Budweis v němčině. Za protektorátu bylo oficiální jméno naopak pouze Budweis v němčině a Budějovice v češtině. Latinský název města je Budvicium.

České Budějovice nechal založit český král Přemysl Otakar II. v roce 1265; lokaci a projekci města provedl králův rytíř Hirzo. Ve městě patrně krátce existoval, nebo spíše měl existovat královský hrad. Nové královské město mělo představovat doposud chybějící základnu královské moci v jižních Čechách a být protiváhou moci Vítkovců (resp. Rožmberků). Tento účel po většinu času zdatně plnilo, což bylo důvodem několikasetletého nepřátelství mezi těmito dvěma „lokálními mocnostmi“, které pouze v průběhu husitských válek potlačil společný mocný nepřítel – husité.

Během husitských válek i po nich Budějovice upadaly kvůli neuspořádaným poměrům v zemi, které od nich odklonily obchodní cesty. Po mimořádném rozkvětu města (zejména díky rozsáhlé těžbě stříbra a příjmům z vaření piva, obchodu se solí, suknem či rybníkářství) v relativně klidném 16. století Budějovice opět čelily těžkým časům, za stavovského povstání stály na straně císaře a přečkaly několikeré obležení. Ač šlo o celkově neradostnou dobu, Budějovičtí ji využili k likvidaci nedalekého konkurenčního Rudolfova. Během třicátých let se díky bojům ve středních a severních Čechách staly Budějovice dočasně hlavním městem, do kterého se přesunuly některé důležité úřady z Prahy. V červenci 1641 vypukl v Budějovicích požár a popelem lehly dvě třetiny města.

Budějovice zažily okupaci vojsky bavorského kurfiřta Karla Albrechta během první slezské války a boje mezi habsburskými vojsky a francouzskou armádou mezi Budějovicemi a Hlubokou nad Vltavou v roce 1742. Během druhé slezské války v okolí Budějovic sváděly boje rakouská a pruská armáda, město přitom bylo dočasně Prusy obsazeno. Od té doby se Budějovicím válečné boje vyhýbaly. Město nabylo na významu v roce 1785, kdy se stalo sídlem biskupa nově vzniklé diecéze českobudějovické.

Další výrazný vzestup Budějovic nastal na počátku 19. století, když sem přesídlila správa kraje z Písku a Tábora. Z málo významného devítitisícového města se díky tomu a díky vybudování železničního spojení (nejprve to byla v roce 1827 koněspřežná dráha do rakouského Lince) stalo důležité centrum.

Ustavení Československa 28. října 1918 se v Budějovicích obešlo bez problémů, k čemuž dopomohli českoslovenští legionáři a italská posádka ve městě. Právě přes Budějovice se zakladatel republiky Tomáš Garrigue Masaryk 20.–21. prosince 1918 (17. prosince byl ještě v Itálii) vrátil do vlasti. Tuto skutečnost také dokládá pamětní deska na hlavním nádraží, kde tehdy T.G. Masaryk ve francouzském železničním vagóně svého vlaku z pátku na sobotu přenocoval. Pro dopravu z nádraží (a zpět) na po něm nově pojmenované centrální náměstí, kde bylo oficiální přivítání s projevy, použili Masaryk a  jeho doprovod 14 nablýskaných automobilů jako „dopravní prostředky nové a demokratické“. Na náměstí mu byl také doručen novým starostou Budějovic Augustem Zátkou pozdravný telegram předsedy vlády Karla Kramáře. Dochované filmové záběry jsou pouze z českobudějovického nádraží, kde k uvítání hrála hudba Otakara Jeremiáše a italské posádky, neb náhlá sněhová přeháňka znemožnila v pátek 20. prosince 1918 filmování na náměstí i ve městě.

V období první republiky získalo ve městě rozhodující slovo české obyvatelstvo. Tento stav trval až do okupace města jednotkami německého Wehrmachtu dne 15. března 1939. Okupační správa poté rychle zlikvidovala českou obecní samosprávu. Budějovické zastupitelstvo muselo ukončit činnost již 17. března. Vrcholné posty na městských úřadech ovládli budějovičtí a říšští Němci.

Na konci druhé světové války v březnu 1945 se Budějovice dvakrát staly cílem náletů amerického letectva, které značně poškodily město a způsobily velké ztráty na životech. V květnu německá posádka město bez boje vyklidila a přenechala je sovětským jednotkám. České Budějovice ležely na demarkační čáře, přičemž centrum Českých Budějovic leželo v sovětské zóně. Přestože jednotky americké armády kontrolovaly rozsáhlé oblasti jihozápadně od Českých Budějovic, kvůli průběhu demarkační čáry nemohla americká vojska do města vstoupit. Předsunuté jednotky ozbrojených sil Spojených států sice dojely k dnešnímu Dlouhému mostu, ale tam se otočily. Rudá armáda vstoupila do Českých Budějovic bez boje dne 9. května 1945 v odpoledních hodinách. Jednalo se o 86. gardovou střeleckou divizi generála Vasila Sokolovského, která byla součástí 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského. Následující den se jednotky Rudé armády a armády Spojených států setkaly na náměstí v Budějovicích na společných oslavách osvobození města a konce druhé světové války v Evropě.

Poválečné vysídlení Němců z Českých Budějovic postihlo asi 7 500 lidí (přibližně 16 % obyvatelstva).

České Budějovice jsou častým cílem turistů z Německa, Rakouska, ale též z Asie a dalších částí světa. Jednak samy mají mnoho cenných historických památek, jednak jsou přirozeným centrem turisticky atraktivního Jihočeského kraje. Nejvíce památek je v městské památkové rezervaci v historickém centru, zejména:

Dalšími památkami jsou např.:

České Budějovice leží na soutoku řek Malše a Vltava v jihovýchodní části Českobudějovické pánve. Ta se táhne severně a severozápadně od města a je bohatá na rybníky. Největšími rybníky na území města jsou Starohaklovský rybník (44 ha), Černiš (42 ha), Novohaklovský rybník (41 ha), Starý vrbenský zadní rybník (22 ha), Starý houženský rybník (21 ha), Domin (17 ha), Čertík (15 ha), Nový vrbenský rybník (13 ha), Starý vrbenský přední rybník (13 ha), Bor (10 ha), Dubský rybník (10 ha). Z ostatních směrů je Českobudějovická pánev v relativní blízkosti města zřetelně ohraničena terénními vyvýšeninami: Lišovský práh ji na severovýchodě odděluje od Třeboňské pánve, na jihovýchodě a jihu se nachází podhůří Novohradských hor, na jihozápadě a západě pak podhůří Šumavy, konkrétně Blanský les s Kletí.

Budějovické podnebí je mírně teplé, vlhké a s mírnou zimou. Projevuje se efekt blízkých pohoří Šumava, Novohradské hory a slabě i vliv Alp, což způsobuje fénové efekty při jižních a jihovýchodních větrech (srážkový stín a zvýšení teploty), na druhé straně k opačnému efektu dochází při severních a severozápadních větrech. Nejčastěji zde vanou západní a severozápadní větry, významný je i podíl větrů východních a jihovýchodních.

Poloha na dně mělké široké pánve omezuje proudění vzduchu, což je patrné za zimních inverzí. Rybníky v okolí způsobují časté a husté mlhy zejména v severozápadní části města. Hustá zástavba a široké betonové či vydlážděné plochy způsobují obecně nižší rychlost větru a vyšší teploty v centru města (oproti městským okrajům).

Dlouhodobý roční průměr teplot (pro období 1886–2004) činí 8,1 °C, nejnižší naměřená teplota vzduchu -42,2 °C (11. únor 1929 v Litvínovicích, asi 1 km od Budějovic), nejvyšší 37,8 °C (27. červenec 1983). Ve městě mrzne v průměru 111 dnů v roce, celodenní mrazy trvají v průměru 31 dní v roce. V průměru je šest tropických dnů ročně. Dlouhodobý průměrný úhrn srážek na rok činí 623 mm, většina z nich spadne v létě. Rekordní denní úhrn srážek pochází z 25. srpna 1925 (127,7 mm), měsíční z povodňového srpna 2002 (403,5 mm).

Poloha v mělké pánvi na soutoku dvou velkých řek vystavuje České Budějovice značnému riziku povodní. Nejčastěji se rozvodňovaly Dobrovodský potok a Malše. Lokální deště způsobují často problémy též v severozápadní části města (zejména v okolí ulice Branišovská), kde při větších srážkách kanalizace nestíhá odvádět vodu stékající z okolních mírně výše položených polí, na což doplácí i kampus Jihočeské univerzity.

Z kronik jsou známy četné případy velkých povodní, kdy voda zaplavila centrum města a způsobila rozsáhlé škody na městském opevnění. V první čtvrtině 20. století byly povodně omezeny regulací vodních toků (Malše, Vltava) či dokonce jejich přesměrováním (Dobrovodský potok). Velké povodně se i přesto vyskytly v lednu 1920, srpnu 1925, březnu 1940 a červenci 1954. Riziko povodní od Vltavy výrazně pokleslo na konci 50. let, kdy byla postavena vodní nádrž Lipno. Město tak postihly až pětisetletá povodeň v srpnu 2002, největší v historii Českých Budějovic (průtok vody Malší a Vltavou byl deset až patnáctkrát vyšší oproti průměru a asi o polovinu vyšší než při rozsahem následujících povodních z let 1888 a 1890). Při všech těchto povodních trpělo jak centrum města, tak některé jeho další části (obzvlášť exponovaná je Havlíčkova kolonie podél Malše).

České Budějovice byly k 1. lednu 2017 sedmým nejlidnatějším městem v České republice. Největšího počtu, 99 872 obyvatel, dosáhly České Budějovice v roce 1995. Podle sčítání roku 2011 už ale počet obyvatel města České Budějovice činil jen 93 883, což je za poslední desetiletí snížení o 3,5 tis. osob. Jde o projev suburbanizace, protože v okolních obcích se počet obyvatel značně zvýšil, a tedy v celém správním obvodu obce s rozšířenou působností České Budějovice celkově také. Tento obvod tvoří českobudějovickou aglomeraci, v níž žije cca 155 tisíc obyvatel. Do vlastního města dojíždí 30 tisíc lidí za prací i za studiem.

Drtivá většina budějovických obyvatel jsou Češi (94,9 % podle sčítání lidu 2001). Významnou etnickou menšinu tvoří Romové, kteří se ovšem většinou hlásí k české národnosti (oproti odhadovanému počtu necelých 2000 Romů se k romské národnosti přihlásilo v roce 2001 jen 125 obyvatel). Počet obyvatel slovenské národnosti (1,15 %) je pod celostátním průměrem.

V minulosti byl významný podíl českých Němců. Poměr německého a českého obyvatelstva kolísal od založení Budějovic po asi 16. století, kdy Němci získali značnou převahu jak v celkovém počtu obyvatel, tak v řadách vedoucích představitelů města (nutno však dodat, že národnosti se až do 19. století obecně nepřikládal velký význam a asi nejvýraznější projev národnostního rozštěpení města spočíval v tom, že zaměstnávalo dva písaře, českého a německého). K výrazné politické a společenské polarizaci došlo až v polovině 19. století. Tehdy také začal klesat podíl Němců v Budějovicích díky vyšší porodnosti Čechů a zejména příchodu nových obyvatel z českého venkova, kteří v industrializovaném městě hledali práci coby dělníci. V roce 1880 se už poměr vyrovnal a v roce 1930 klesl podíl německého obyvatelstva na 14 %. Podle sčítání 1921 zde žilo v 2352 domech 44 022 obyvatel, z nichž bylo 22 878 žen. 35 577 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 7 006 k německé a 212 k židovské. Žilo zde 34 926 římských katolíků, 871 evangelíků, 4562 příslušníků Církve československé husitské a 1423 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 3 122 domech 43 788 obyvatel. 36 252 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 6 681 k německé. Žilo zde 33 006 římských katolíků, 1 191 evangelíků, 6 278 příslušníků Církve československé husitské a 1 138 židů. Německá menšina přestala ve městě existovat po druhé světové válce, kdy byla drtivá většina obyvatel německé národnosti vysídlena do Rakouska či Německa.

Druhou výraznou etnickou menšinu v historii města představovali Židé. První židovské rodiny se v Budějovicích usídlily v roce 1341, na počátku 16. století však byly Židům odebrány děti a dospělí vyhnáni z města. Až v roce 1849 byly státní i městské protižidovské restrikce zrušeny. Na přelomu 19. a 20. století činil podíl Židů mezi obyvateli města 4–6 %, pak výrazně klesl kvůli emigraci a patrně i opouštění židovského náboženství a zvyků v rámci asimilace s ostatním obyvatelstvem. Při sčítání lidu v roce 1930 se přihlásilo k židovské národnosti již jen 168 osob. Židovská menšina přestala ve městě existovat za druhé světové války, kdy se většina budějovických Židů stala obětí holokaustu a zbytek se rozprchl po světě.

Na demografické složení Českých Budějovic má v akademickém roce výrazný vliv Jihočeská univerzita (v roce 2008 měla přes 11 000 posluchačů). Přespolní studenti bydlí na kolejích nebo si pronajímají byty především na blízkém sídlišti Máj, často v severozápadní části sídliště, kde jsou vzhledem k vyšší koncentraci sociálně slabých obyvatel nižší nájmy i ceny bytů.

Jako v celé republice je většina obyvatel Českých Budějovic bez vyznání (58,6 % z 97 339 v roce 2001), dalších 12,6 % obyvatel při sčítání lidu v roku 2001 vyznání neuvedlo.

Nejsilnějším náboženstvím je římskokatolická církev, k níž se hlásí 23,9 % obyvatel. Její pozici posiluje, že město je centrem českobudějovické diecéze a působí v něm několik katolických řádů a kongregací: salesiáni, petríni, tzv. petrinky a Školské sestry Notre Dame. (V historii byly ve městě zastoupeny i řády dominikánů, piaristů, redemptoristů, kapucínů a boromejek.) Významnou roli hraje katolické školství, které v Českých Budějovicích tvoří 2 mateřské, 1 základní škola a Biskupské gymnázium J. N. Neumanna; důležitá je také Teologická fakulta Jihočeské univerzity. Mimoto v Budějovicích působí Salesiánské středisko mládeže.

Následují církev československá husitská (1180 členů), českobratrská církev evangelická (505), pravoslavná církev (146) a Svědkové Jehovovi (176). Církev bratrská sice není v Budějovicích příliš zastoupena, ale sídlí zde její samostatný sbor, jehož hlavní modlitebna je centrem pro celou oblast jižních Čech. Aktivní vyhledávání nových věřících pomocí podomních pochůzek ve městě provádějí ve velkém rozsahu Svědkové Jehovovi a zejména mormoni.

V historii hrála významnou roli i židovská komunita, ovšem ta zanikla během holokaustu, a monumentální synagoga byla okupačními úřady zbořena. Její velký model je k vidění ve vstupní hale společnosti E.ON přímo naproti místu, kde stávala.

Městské divadlo se nazývá Jihočeské divadlo. Vedle činohry má i operní, loutkoherecký a baletní soubor.

Ve městě se nachází Jihočeské muzeum, Muzeum koněspřežky, , Jihočeské motocyklové muzeum, Budvar muzeum České Budějovice a Muzeum energetiky.

Významným místem je i Výstaviště České Budějovice, kde se pořádá mnoho důležitých a velkých akcí. Mezi tradiční a pravděpodobně nejznámější patří Země živitelka. Dále se jedná o výstavy jako např. Hobby, Gastrofest, Pivní slavnosti, FreshFestival či hudební koncerty. V rámci cestovního ruchu je zajímavou výstavou veletrh Travelfest, který se věnuje tomuto tématu. Je spojený s jarním Gastrofestem a největším setkáním a vzděláváním odborníků v jižních Čechách – .

V blízkém okolí Budějovic leží:

Turistické atraktivitě města odpovídá velké množství hotelů a penzionů; známý Grandhotel Zvon stojí přímo na náměstí. Severně od centra stojí Hotel Clarion, výšková stavba z r. 1982 pojmenovaná původně Gomel podle ruského názvu družebního běloruského města Homel.

V srpnu 2008 představil Jan Kaplický návrh koncertní síně. Mělo se jednat o největší moderní stavbu ve městě. V roce 2020 však bylo rozhodnuto, že stavba nebude realizována.

V rámci organizace cestovního ruchu v Jihočeském kraji, kterou má na starosti Jihočeská centrála cestovního ruchu, spadají České Budějovice do turistické oblasti .

Na přelomu roku 2017/2018 byl spuštěn nový turistický web města České Budějovice – . Název webu vychází z charakteristického pojmenování tohoto města místními obyvateli.

České Budějovice jsou statutární město s magistrátem a primátorem. Zastupitelstvo města má 45 členů, rada dohromady 11.

České Budějovice bývaly dlouho baštou ODS. Zvítězila ve všech komunálních volbách od r. 1994, kdy měla primátora. V letech 1998–2002 však byla v opozici, neboť se proti ní sjednotily KDU-ČSL, ČSSD, US a KSČM, které tak ovládly vedení města (na čemž nic nezměnily ani mimořádné volby v červnu 1999, vyvolané hromadnou rezignací 16 zastupitelů ODS v prosinci 1998). Po volbách 2002 ODS uzavřela koalici s KDU-ČSL, které zůstal primátor; učinila tak i v roce 2006, kdy získala těsnou většinu v zastupitelstvu (23) a primátora. ODS dlouhodobě dominovala i ve volbách de Sněmovny a senátních volbách (obvod č. 14, zahrnuje i východní část budějovického okresu a západní cíp jindřichohradeckého, volby r. 2000 atd.), Jiří Pospíšil zde byl zvolen třikrát za sebou (1996, 2000 a 2006). ODS v Budějovicích a přilehlých městech zvítězila dokonce i v jinak všeobecně neúspěšných volbách do krajských zastupitelstev v roce 2008, ani to ovšem nezabránilo její celkové porážce v rámci Jihočeského kraje.

V roce 2010 došlo v Českobudějovické ODS k rozkolu, primátor za ODS Juraj Thoma by odvolán, pak ale založil nové politické uskupení Občané pro Budějovice (OPB), se kterým vyhrál následně komunální volby. Po sestavení koalice s ČSSD (5 členů v radě města), TOP09 (2 členy) a OPB (4 členové), byl Thoma opět zvolen primátorem.

Od roku 2014 je primátorem Jiří Svoboda za hnutí ANO.

Koncem 19. století se Budějovice dělily na čtyři osady: Budějovice, Linecké předměstí, Pražské předměstí a Vídeňské Předměstí. Po vzniku samostatného Československa bylo toto členění oficiálně zrušeno, ale výměra města se nezměnila. K roku 1930 ve vnitřním městě žilo 5180 obyvatel, na Lineckém předměstí 6582, na Vídeňském předměstí 13 601 a na Pražském předměstí 18 425 obyvatel. Součástí městské aglomerace tehdy byly i Čtyři Dvory, Kněžské Dvory, Mladé, Nemanice, Rožnov a Suché Vrbné, které ale až do roku 1952 zůstaly samostatnými obcemi. Statistická ročenka z roku 1938 do českobudějovické aglomerace, v níž k roku 1930 žilo 56 tisíc obyvatel, ovšem započítala jen Čtyři Dvory, Mladé, Rožnov a Suché Vrbné.

Roku 1952 došlo k rozšíření města a České Budějovice byly rozděleny na 11 osad: České Budějovice, Čtyři Dvory, Dobrá Voda, Hlinsko, Kněžské Dvory, Mladé, Nemanice, Pohůrka, Rožnov, Suché Vrbné a Vráto. Po osamostatnění Litvínovic v roce 1954 a Vráta a Hlinska v roce 1960 pak bylo město členěné na 10 částí: České Budějovice, Čtyři Dvory, Dobrá Voda, Kněžské Dvory, Mladé, Nemanice, Nové Vráto, Pohůrka, Rožnov, a Suché Vrbné. V roce 1963 se k městu připojily Nové Hodějovice a částí tak bylo 11.

V roce 1970 došlo k územní reorganizaci, stávajících 11 částí bylo zrušeno a město bylo od 1. října nově rozděleno na 7 číslovaných částí a jim odpovídající katastrální území. Toto členění platí podnes, později připojené obce už byly sice připojeny k číslovaným částem, ale jejich katastrální území zůstala.

Město se v současnosti skládá ze sedmi místních částí na 11 katastrálních území. Dvě z nich, Kaliště a Třebotovice tvoří exklávu.

Od 24. listopadu 1990 jsou Budějovice statutární město, ale nemají žádnou městskou část, přestože se objevují návrhy na vlastní samosprávu levého břehu Vltavy (České Budějovice 2-Čtyři Dvory).

S postupným rozrůstáním města se zástavba blížila k okolním obcím.
O případném sloučení se mluvilo od 30. let 20. století, ale až v roce 1952 byly vládním nařízením k Budějovicím připojeny Čtyři Dvory, Dobrá Voda, Kněžské Dvory, Litvínovice, Mladé, Pohůrka, Rožnov, Suché Vrbné a Vráto (včetně osad Nové Vráto a Hlinsko).
V roce 1954 se připojily Nemanice a opět se osamostatnily Litvínovice, Vráto a Hlinsko následovaly roku 1960. V roce 1963 byly pohlceny Nové Hodějovice, následně 1976 Haklovy Dvory a konečně roku 1980 České Vrbné, Třebotovice a Kaliště.
Naposledy se osamostatnila v roce 1990 Dobrá Voda u Českých Budějovic.

Ve městě sídlí Krajský soud v Českých Budějovicích, jehož působnost se vztahuje na území celého původního Jihočeského kraje, a Okresní soud v Českých Budějovicích. K těmto soudům přísluší krajské a okresní státní zastupitelství.

Vazební věznice České Budějovice je spolu s krajským soudem umístěna v budově bývalého justičního paláce, vybudovaného v roce 1905. Celý stavební komplex, který se nachází v centru jihočeské metropole, prochází v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací. Ubytovací kapacita je 289 míst, z toho 117 pro obviněné ve vazbě a 172 pro odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody. Výkon vazby zajišťují jednak separované cely, jednak oddělení se zmírněným režimem.

V roce 1827 se České Budějovice staly výchozím bodem koněspřežné dráhy do Lince, první v Českém království a v Rakousku. Ta byla o 50 let později přebudována na standardní železniční trať o rozchodu 1435 mm.

Dnes z Českých Budějovic vychází železniční trať 220 jako součást IV. tranzitního železničního koridoru z Německa přes Prahu do Rakouska. Rychlíky Praha – České Budějovice zde jezdí v hodinovém taktu a jízdní doba do stanice Praha hlavní nádraží činila v roce 2012 2 h. 36 min. se šesti mezilehlými zastávkami. Před rozestavěním železničního koridoru byla jízdní doba i kratší (např. 2 h 12 min. se zastavením pouze v Táboře roku 2003), po dokončení se počítá se zkrácením jízdní doby rychlíku ke 2 hodinám a nejrychlejšího vlaku až k 1,5 hodiny.

S Rakouskem jsou České Budějovice spojeny po tomto koridoru železniční tratí 196 do Summerau a dále do Lince. S Českými Velenicemi a rakouským městem Gmünd jsou spojeny tratí 199. Dále mají Budějovice také železniční spojení se šumavským Novým Údolím, a to tratí 194.

Jihozápadně od města v katastru obce Planá leží veřejné vnitrostátní a neveřejné mezinárodní Letiště České Budějovice. Je to bývalé vojenské letiště kategorie 4C, u něhož se plánuje civilní mezinárodní využití po výstavbě terminálu. Výstavba terminálu začala v prosinci 2017, se zahájením plného provozu se počítá koncem roku 2020.

Poblíž města je také menší letiště Hosín, kde sídlí Aeroklub České Budějovice. Má jednu asfaltovou dráhu a je využíváno především pro rekreaci.

Od roku 2017 jsou České Budějovice napojeny na evropskou síť vodních cest splavnou Vltavou. Velikost lodí je omezena plavebními komorami o velikosti 45 x 6 m a maximální tonáží 300 tun. V centru Českých Budějovic se nachází přístaviště Lannova loděnice, v místní části České Vrbné je umístěn hlavní městský přístav pro rekreační a osobní lodě.

Městem prochází silnice I. třídy číslo 3, 20 a 34, II. třídy 156 a 157.

Budějovicemi prochází tři mezinárodní silnice E. Silnice 3, která nese označení E55 a spojuje Prahu s Českými Budějovicemi a Lincem. Dále 20, pro kterou platí mezinárodní označení E49 spojuje České Budějovice s Plzní a dále na Německo.34 má dva statuty E49 a E551 vede z Budějovic na Humpolec jako E551 a u Třeboně odbočuje jako E49 na Wien. V plánu je také dálnice D3, která má spojovat Prahu s Budějovicemi a dále až do Lince.

Přímé spojení s Prahou (rok 2018) zajišťují autobusy RegioJet, Flixbus a také M express ve spolupráci s LEO Express pod obchodním názvem LEO Express Easy. Několik spojů provozuje také Arriva Praha a GW Bus. Některé spoje končí v Praze Roztylech, autobusy RegioJet Na Knížecí (Anděl) a dvě linky Flixbus vždy na ÚAN Florenc. Jedna z těchto linek jezdí přes Tábor a Prahu Roztyly, druhá přes Písek a Prahu Na Knížecí. Autobusy LEO Express Easy na pražské hlavní vlakové nádraží a ÚAN Florenc. České Budějovice a Prahu spojují také mezinárodní linky z Mestre (Benátky, Itálie), Solnohradu, Lince a Berlína. Městem projíždějí také další mezinárodní autobusové spoje, v roce 2018 např. spoj z Košic přes Budapešť a Vídeň do Horní Plané.

Městská hromadná doprava vznikla v Budějovicích v roce 1909 zavedením tramvajové (k nádraží, první předváděcí jízda byla již 2. prosince 1908) a trolejbusové (ke hřbitovu) dopravy.

První tramvajová trať byla označena P a vedla asi 3 kilometry od nádraží přes Pražské předměstí k dělostřeleckým kasárnám. V roce 1910 byla přidána druhá označená L na předměstí Linecké.

Protože se do systému zvláště přes válku neinvestovalo, v roce 1950, ačkoliv existovaly plány na rozšíření sítě, tramvajová doprava zanikla. Trolejbusy ji začaly nahrazovat již od roku 1946, avšak provoz vydržel jen do roku 1971. Městská autobusová doprava v Českých Budějovicích byla postupně rozšiřována a v roce 1988 měly tratě cca 200 km.

V roce 1991 byla síť trolejbusů znovu obnovena a přes finanční obtíže postupně rozšiřována. Trolejbusy v roce 2014 zajišťují dopravu na 6 denních a 2 nočních linkách o celkové délce 70,2 kilometru, autobusy na čtrnácti linkách o celkové délce 164,2 km a zajíždějí i do některých vzdálenějších obcí, které jsou zařazeny do vnějších tarifních pásem.

Ve školním roce 2004/2005 působilo v Českých Budějovicích 27 mateřských škol (24 státních, 2 katolické a 1 soukromá; celkem 2465 dětí), 19 základních škol (18 státních a 1 katolická; 9458 žáků), 6 základních uměleckých škol (4 státní a 2 soukromé; 2700 žáků), 19 středních odborných škol či učilišť (13 státních a 6 soukromých; 8 180 žáků), 7 gymnázií (4 státní, 2 soukromá a 1 katolické; 2899 studentů), 6 vyšších odborných škol (1241 studentů) a 3 vysoké školy (Jihočeská univerzita s více než 13.000 studenty a cca 700 pedagogy, Vysoká škola evropských a regionálních studií s 240 studenty a čerstvě vzniklá Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích s asi 3500 studenty).

Ve městě sídlí šest ústavů Akademie věd České republiky: Entomologický ústav, Hydrobiologický ústav, Parazitologický ústav, Ústav systémové biologie a ekologie (bývalý Ústav ekologie krajiny), Ústav molekulární biologie rostlin a Ústav půdní biologie.

V Českých Budějovicích mají redakce všechna regionální média Jihočeského kraje.

Vysílá zde několik rozhlasových stanic: Český rozhlas České Budějovice, Hitrádio Faktor (dříve Rádio Podzemí), Rádio Gold, Eldorádio, Rockrádio Gold a Kiss Jižní Čechy.

Nejvýznamnějšími novinami je Českobudějovický deník (do r. 2006 Českobudějovické listy).

V Budějovicích má oblastní redakci Česká televize a působí zde několik malých soukromých televizních společností, poskytujících služby větším soukromým televizím.

Území města plně pokrývá lokální DVB-T multiplex společnosti Gimi, ve kterém mimo jiné vysílá stejnojmenná jihočeská regionální televize. Českobudějovicko je jednou ze dvou oblastí v České republice s lokálním multiplexem.

 České Budějovice mají zastoupení v nejvyšších celostátních soutěžích v ledním hokeji, fotbale a volejbalu. Ve městě též existuje řada sportovních zařízení poskytujících služby veřejnosti (atletický stadion, fotbalový stadion Střelecký ostrov, Budvar aréna, Plavecký stadion). Plavecký stadion z roku 1971 disponuje padesátimetrovým krytým bazénem, skokanským bazénem, saunami, venkovní plovárnou a dětským bazénem. Po modernizaci v roce 1998 přibyl krytý tobogán a po další modernizaci v roce 2017 vířivka.

Významné kluby:

Pokud jde o méně známé sporty, v Českých Budějovicích působí jediný oficiální klub podvodního hokeje v zemi, který pod jménem Serrasalmus (což je vědecké pojmenování pro rod piraní) založili na přelomu 20. a 21. století členové Klubu sportovního potápění při Jihočeské univerzitě. Klub je zároveň oficiálním týmem ČR, kterou reprezentuje na mezinárodních turnajích. Hřiště ve Stromovce je za rok 2020 nejoblíbenějším hřištěm  pro Discgolf v ČR.

Za patrony Českých Budějovic jsou považováni:

Za ochránce Českých Budějovic byli (především v barokní době) krom sv. Mikuláše, panny Marie Budějovické a svatého Auraciána dále považováni:

Tuto pětici ochránců uvádí například raně barokní verze obrazu Panny Marie Budějovické z roku 1677. Zvon Bumerin z roku 1723 vyobrazuje krom svatého Mikuláše, svatého Auraciána a Panny Marie Budějovické též svatého Donáta.

Jako patronky města jsou dále uváděny i svaté Konkordie a Otýlie. Jméno svaté Otýlie bylo s Budějovicemi spojeno v roce 1891, kdy nechal starosta města Josef Kneissl na počest své zesnulé manželky Otýlie upravit obřadní síň na novém hřbitově na kapli zasvěcenou stejnojmenné světici. Ostatky svaté Konkordie byly v Českých Budějovicích (v roce 1951 v kapli Smrtelných úzkostí Páně a poté v katedrále svatého Mikuláše) uloženy v letech v letech 1951–1969.

Jako ochránci města před morem byli krom patronů zpodobňováni:

Rozsah a chápání patronátu se postupem času měnilo, takže zdroje a historické dokumenty nemusejí být jednotné. Například pamětní listina sepsaná po restaurování českobudějovické katedrály v roce 1912 uvádí svatého Mikuláše jako patrona chrámu, kdežto svatého Auraciána jako patrona města. V době fungování kláštera na Piaristickém náměstí (především pod správou dominikánů, tj. do roku 1785), byl uctíván též blahoslavený Jindřich Librarius, zakladatel a první převor kláštera. Patrony českobudějovické diecéze jsou svatý Mikuláš, svatý Jan Nepomucký a svatý Jan Nepomuk Neumann.

Statutární město České Budějovice udržuje partnerství s pěti zahraničními městy, a to jak na oficiální úrovni, tak i prostřednictvím vzájemných kontaktů mezi místními spolky a organizacemi.




#Article 149: Svatý Jan pod Skalou (698 words)


Svatý Jan pod Skalou ( je obec ve Středočeském kraji, okrese Beroun, asi 30 km JZ od Prahy a necelých 5 km východně od Berouna. Leží v srdci Chráněné krajinné oblasti Český kras a společně s Karlštejnem a starodávným Tetínem patří mezi nejzajímavější turistické lokality okresu. Žije zde  obyvatel.

Poustevník svatý Ivan se zde podle pověsti usadil zhruba v polovině 9. století. První písemná zmínka o místě pochází z roku 1030, kdy kníže Břetislav I. daroval kapli sv. Jana benediktinskému klášteru Ostrov u Davle, který zde v polovině 11. století u jeskyně svatého Ivana založil dceřiný klášter. Roku 1310 zde bylo zřízeno proboštství. V době husitských válek, v roce 1420, se do sv. Jana uchýlili benediktinští mniši z kláštera na Ostrově poté, co byl poničen a vydrancován. Roku 1517 zde bylo založeno opatství.

Současné budovy vznikly v letech 1653–1661. V letech 1726–1731 přestavěl jižní a západní křídlo kláštera patrně Kryštof Dientzenhofer. Klášter byl zrušen roku 1785 a přeměněn na zámek. Od roku 1925 zde byla škola, v letech 1953–1958 věznice, později pak škola pro příslušníky komunistické tajné policie StB, nakonec od roku 1985 archiv tehdejšího ministerstva vnitra. V současnosti v bývalém klášteře působí Svatojánská kolej, Vyšší odborná škola pedagogická, a ekologické centrum Kavyl.

Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:

Ve vsi Svatý Jan pod Skalou (přísl. Sedlec, 596 obyvatel, katol. kostel, Učitelský ústav) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: biograf Pedagogium, obchod s dřívím, 4 hostince, mlýn, obchod s lahvovým pivem, rolník, řezník, 3 obchody se smíšeným zbožím, trafika, vápenka (Nestomické závody, Solvayový spolek pro chem. a hutní výrobu).

Okolí vesnice je součástí rozsáhlé národní přírodní rezervace Karlštejn.

Kostel Narození svatého Jana Křtitele s jeskyní svatého Ivana je raně barokní stavba z let 1657–1661 postavená podle plánů Carla Luraga. Uprostřed kostela stojí náhrobek svatého Ivana, ve kterém je umístěna schránka se světcovými ostatky. Kostel je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní svatého Ivana. V části skalního kostela je zachována přirozená travertinová jeskyně, zdobená původní krápníkovou výzdobou. Hned vedle kostela, pod oknem Ivanovy jeskyně vyvěrá silný pramen léčivé vody, Pramen svatého Ivana.

V kostele se nacházejí jeskynní prostory, v nichž podle legendy žil a byl pochován v 9. století poustevník Ivan, syn polabského (obodritského) knížete Gostimysla (zkoumání kosterních pozůstatků potvrdilo, že kostra je tisíc let stará a patřila muži, který žil dlouho ve vlhku a živil se vegetariánsky). Místními lidmi byl od začátku považován za svatého a za prvního českého světce, ještě před svatou Ludmilou a svatým Václavem.

Dominantou vesnice je 50–60 metrů vysoký pás impozantních vápencových masivů Svatojánské skalní stěny, která se v nejvyšším místě vypíná do výšky 150 metrů nad klášter a dominuje tak celému okolí. Asi v polovině cesty k vyhlídce u kříže na vrcholu skály, na ostrohu nad údolím, je barokní kaple Povýšení svatého Kříže z roku 1714. Na vrcholu skály existovalo pravěké hradiště U Kříže, z něhož se dochovala část čelního opevnění.

V obci je hřbitov s kaplí svatého Maxmiliána v neogotickém slohu, kterou projektoval Bernhard Grueber. V kryptě kaple se nachází rodinná hrobka Bergerů. Kapli s rodinnou hrobkou dal postavit v letech 1847–1849 JUDr. Maxmilián Berger, předseda spolku pro postavení Národního divadla v Praze.

Svatým Janem protéká potok Loděnice, místně nazývaný Kačák, který na svém zbývajícím toku k ústí do Berounky proráží pod kopcem Třesina u nedaleké vesnice Hostim ukloněné souvrství devonských vápenců a vytváří působivou skalní stěnu. Při větších deštích se jindy tichý potok dokáže rozvodnit a krátce zaplavit můstek i okolní komunikaci. V nedaleké trampské osadě Fort Adamson vznikla populární píseň „Kačák hučí jak Mississippi“.

Svatý Jan pod Skalou je tradiční, byť méně známou horolezeckou lokalitou v nejbližším okolí Prahy. Z hlediska horolezeckých aktivit jsou zde nejvýznamnější vápencové masívy Křížová stěna a Dušičková stěna, na kterých se nachází řada jednodélkových výstupů střední a vyšší obtížnosti, skála je lámavá. Lezení je povoleno od července do prosince, Dušičková stěna celoročně. Novější sportovně zajištěné cesty jsou v lomu pod skanzenem Solvayovy lomy, kde je lezení možné celoročně.

Obec Svatý Jan pod Skalou se skládá ze tří částí, které leží v katastrálním území Svatý Jan pod Skalou:

Dopravní síť

Veřejná doprava 2018




#Article 150: Amorfní látka (185 words)


Amorfní látky jsou látky v pevném skupenství, které nemají pravidelnou (krystalickou) strukturu. Uspořádání částic je v těchto látkách náhodné, určité zákonitosti existují pouze v polohách navzájem sousedících atomů.

Pojmenování amorfní znamená v řečtině beztvarý, proto bývají někdy označovány jako beztvaré látky.

Amorfní látky jsou považovány za izotropní, tj. mají ve všech směrech stejné fyzikální vlastnosti (např. mechanické, tepelné, optické apod.).

Přestože jsou amorfní látky pevné, lze je pokládat za kapaliny s velmi vysokou viskozitou.

Z energetického hlediska je krystalické uspořádání výhodnější než amorfní, proto je pro většinu pevných látek přirozené. Amorfní látky vznikají např. při rychlém ochlazení taveniny, kdy částice nemají dostatek času k vytvoření krystalu. Při zahřívání amorfní látky postupně měknou, až do teploty, kdy se rozpustí. Jejich teplotu tání tudíž nelze přesně určit, ale lze je charakterizovat pomocí oblasti měknutí, což je teplotní interval mezi pevnou a kapalnou fází.

Mezi amorfní látky patří např. sklo, asfalt, vosk nebo pryskyřice. Mezi amorfní organické látky patří polymery, které se skládají z velkých molekul (tzv. makromolekul), jež obsahují až několik stovek tisíc atomů. Mezi polymery patří např. kaučuk, bavlna, bílkoviny, různé plastické hmoty (např. PVC) apod.




#Article 151: Aloys Skoumal (139 words)


Aloys Skoumal (19. června 1904 Pačlavice, okres Kroměříž – 4. července 1988 Praha) byl český literární kritik a překladatel z němčiny a především z angličtiny.

Studoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži (1915–1922), filozofii a anglistiku na pražské univerzitě (1923–1928) a Vyšší knihovnickou školu (1928). Při pražských studiích ovlivnil jeho překladatelskou metodu Vilém Mathesius.
Pracoval v nakladatelství Melantrich, v pražské Univerzitní knihovně, v olomoucké Studijní knihovně (1929–1933), ve Vojenském ústavu vědeckém (1933–1936), jako lektor a redaktor nakladatelství Vyšehrad (1936–1944). Na konci války byl internován, po návratu literárním ředitelem nakladatelství Vyšehrad, pak kulturním přidělencem v Londýně (1947–1950), pracovníkem ministerstva informací a osvěty, Státní knihovny společenských věd, Univerzitní knihovny.

Hodně cestoval, publikoval literární a divadelní kritiky, recenze, glosy, předmluvy a doslovy. Hlavní jeho význam je v překladech založených na dokonalé znalosti překládaných autorů a stylistickém mistrovství.

Je pohřben na břevnovském hřbitově v Praze.




#Article 152: Evropský parlament (1504 words)


Evropský parlament (EP) je jeden ze sedmi orgánů Evropské unie a spolu s Radou Evropské unie přijímá její legislativní akty. Reprezentuje občany Evropské unie. Poslanci parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979. Poslanci jsou v jednotlivých zemích EU voleni podle zásad poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany EU, jednotlivé volební systémy se však liší. V Belgii, Lucembursku, Řecku a na Maltě jsou volby pro občany povinné.

Parlament má 705 poslanců (stav od 1. 2. 2020), Česko zastupuje 21 poslanců. Počet poslanců z jednotlivých členských států určuje z podnětu parlamentu jednomyslným rozhodnutím Evropská rada (čl. 14 SEU). Volit mohou všichni občané Unie na území daného členského státu. Sídlem EP je Štrasburk (plenární zasedání), ale parlament pracuje také v Bruselu (výbory, schůze politických skupin) a Lucemburku (sekretariát). Základní pravomoce Evropského parlamentu jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní. Také politická role Parlamentu v EU postupně roste.

Parlamentní shromáždění bylo zavedeno již v Pařížské smlouvě z roku 1951 ustavující Evropské společenství uhlí a oceli. Po vzniku Evropského hospodářského společenství a Euratomu v roce 1957 se pravomoce tohoto Shromáždění rozšířily i na oblasti působnosti těchto dvou společenství. Shromáždění bylo tvořeno zástupci národních parlamentů.

V roce 1976 došlo ke změně smluv a od roku 1979 byli poslanci voleni přímou volbou občany jednotlivých členských zemí. V prvních přímých volbách bylo zvoleno 518 poslanců.

Jednotný evropský akt v roce 1986 oficiálně změnil název Shromáždění na Evropský parlament a přidělil mu nové pravomoci. Nový název byl ale fakticky používán už od roku 1962.

Přistoupení nových členů a pozdější sjednocení Německa zvýšilo počet členů na 626.

Politická role Parlamentu stále roste. Rada konzultuje s Parlamentem svá důležitá zahraničněpolitická rozhodnutí. Parlament vznáší na Radu dotazy a může vydávat doporučení. Mezinárodní události jsou předmětem parlamentních rozprav, které jsou zakončeny přijetím usnesení požadujících určitý zahraničněpolitický přístup Evropské unie. Přijetí každého nového člena EU a většina mezinárodních smluv musí být odsouhlasena Parlamentem. Evropský parlament přisuzuje značnou důležitost ochraně lidských práv jak uvnitř, tak vně Unie. Používá svoji pravomoc souhlasu jako jeden z prostředků podpory vážnosti základních práv. Tuto pravomoc Parlament použil k zamítnutí několika finančních protokolů s jistými nečlenskými zeměmi na základě nedodržování lidských práv, čímž tyto země přinutil propustit politické vězně anebo přijmout mezinárodní zásady ochrany lidských práv. V roce 1988 Parlament založil Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, která se každoročně uděluje jednomu nebo více jednotlivcům nebo skupině, kteří se vyznamenali v boji za lidská práva. V roce 1989 byla tato cena udělena Alexandru Dubčekovi.

Každý občan členského státu EU je zároveň občanem Unie. Občanství EU doplňuje, nikoliv nahrazuje, národní občanství. Občané EU mají právo podávat petice k Evropskému parlamentu, právo předkládat své stížnosti Evropskému veřejnému ochránci práv (ombudsmanovi), a právo oslovit jakýkoli orgán nebo instituci EU v jednom z úředních jazyků Unie (jazyky všech členských států EU) a obdržet odpověď ve stejném jazyce.

Práce Evropského parlamentu je jako u jiných parlamentů organizována v rámci výborů a pléna. Jedině text schválený na plénu je platný, přesto je práce výborů nepostradatelná. Nabízí totiž poslancům možnost specializace, takže o jednotlivých návrzích se jedná v rámci výborů mezi poslanci, kteří se dané oblasti blíže věnují. Evropský parlament má 20 stálých výborů, které vesměs tematicky odpovídají generálním ředitelstvím Evropské komise. Kromě výborů existují ještě podvýbory a také dočasné výbory svolávané k aktuálním tématům.

Vedle výborů má Evropský parlament ještě delegace. Je jich 33 a mají meziparlamentní charakter. Jedná se o kontakt s poslanci parlamentů třetích zemí z celého světa a také přidružených či kandidátských zemí. Vedle toho jsou v EP i delegace pro působení v parlamentních shromážděních EU-AKT (africké, karibské a tichomořské státy), EU-Středomoří a také v parlamentním shromáždění NATO.

Vedle výborů a delegací jsou v Evropském parlamentu ještě orgány, které zajišťují jeho chod. Jsou jimi konference předsedů (předseda EP a předsedové politických skupin; řeší otázky spojené s chodem parlamentu), kvestoři (volení poslanci pro vyřizování administrativních a finančních otázek poslanců) a předsednictvo EP (předseda EP, místopředsedové a kvestoři jako pozorovatelé). Zvláštní postavení má předseda Evropského parlamentu, který zastupuje EP navenek. Předseda EP je volen na dva a půl roku a momentálně jím je italský poslanec David Sassoli. Evropský parlament má také Generální sekretariát tvořený 5 000 úředníky v Lucemburku a v Bruselu.

Pro rozdělování všech postů v rámci orgánů EP mezi frakcemi (předsednictví EP, předsednictví výborů atd.), ale i v rámci frakcí mezi jednotlivými národními delegacemi, se používá D'Hondtova metoda, který dobře reflektuje váhu jednotlivých subjektů (stejný systém se používá i pro rozdělování křesel v české poslanecké sněmovně).

Protože navržený počet poslanců byl pro 27 členských zemí (tedy i pro předpokládaných 12 nových členů), zatímco nejdříve bylo přijato pouze 10 zemí, a celkový počet členů tak byl 25, Smlouva z Nice určila, že v takovém případě budou neobsazená poslanecká místa poměrně rozdělena mezi všechny členy Unie tak, aby celkový počet poslanců byl 732. Toto ustanovení platí přechodně pro parlamentní období 2004–2009. Když však v tomto období byly přijaty další dvě nové členské země, tito noví členové volili své zástupce do EP a počet poslanců tak dočasně překročil maximální počet 732.

Lisabonská smlouva určuje maximální počet poslanců na 751 celkově (předseda parlamentu však nemůže hlasovat) a 96 pro jeden členský stát. Vstoupila však v platnost až 1. prosince 2009, tedy několik měsíců po volbách v roce 2009. Evropská rada proto navrhla dočasné zvýšení počtu poslanců na 754 (a způsob jejich výběru) do konce tohoto volebního období (do roku 2014), aby byla zachována proporcionalita při nemožnosti odebrat Německu existující mandáty během volebního období. Evropský parlament tento návrh schválil,a tato úprava tak vešla v platnost od prosince 2011. Od července 2013 byl počet poslanců navýšen o 12 reprezentantů Chorvatska na 766. Ve volbách do Evropského parlamentu, které proběhly v květnu 2014, se zvolilo 751 poslanců (k 31. prosinci 2016 je poslanců 749), což znamená, že oproti stavu k 1. 7. 2013 některé státy přišly o minimálně jednoho poslance. Poté, co Spojené království opustilo EU, byl počet europoslanců změněn na 705.

Maastrichtská smlouva umožnila parlamentu se tzv. procedurou spolurozhodování podílet na legislativním procesu. Rada Evropské unie, ve které jsou zastoupeny státy, si však uchovala výrazně silnější pozici. Po Lisabonské smlouvě je postavení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie v legislativním procesu rovnocenné. Pro většinu evropské legislativy Lisabonská smlouva zavádí tzv. řádný legislativní proces dle čl. 294 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Pro přijímání textů legislativního či jiného charakteru Evropský parlament užívá, stejně jako jeho národní protějšky, systém výborů a zpravodajů. Tento systém spočívá v tom, že o jednotlivé texty (buď návrhy Evropské komise či parlamentní rezoluce) se stará zpravodaj (vybraný poslanec v rámci příslušného výboru). Tento poslanec vypracovává, ve spolupráci se sekretariátem, pozici Evropského parlamentu k dané otázce (zprávu), například k návrhu Komise. Zpravodaj pak přijímá a zapracovává pozměňovací návrhy ostatních poslanců. Ostatní frakce pak ještě jmenují každá svého „stínového zpravodaje“, který komunikuje se zpravodajem, formuluje mu pozici své politické skupiny a vypracovává pro svou skupinu návod, jak o jednotlivých pozměňovacích návrzích a o textu samotném mají jeho kolegové a kolegyně z klubu hlasovat. Jakmile je text v nějaké podobě schválen ve výboru, jde na plénum.

Parlament rozhoduje o rozpočtu Evropské unie společně s Radou Evropské unie. Rozpočet nevstoupí v platnost, dokud ho nepodepíše předseda Evropského parlamentu. Parlament má poslední slovo v mnoha rozpočtových položkách, ale zemědělské výdaje může pouze doplnit; poslední slovo u této položky má Rada. Parlament může rozpočet zamítnout; jednání o rozpočtu pak začíná nanovo. Evropský parlament v minulosti rozpočet zamítl dvakrát, ale od roku 1986 tuto silnou pravomoc nepoužil. Parlament také kontroluje, jak jsou rozpočtové výdaje využity.

Parlament dohlíží na všechny aktivity Unie. Tato pravomoc byla původně vyhrazena pouze pro aktivity Evropské komise, nyní je ale rozšířena i na Radu Evropské unie a orgány zodpovědné za Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Parlament hraje klíčovou roli při jmenování Komise: hlasuje o předsedovi Komise a vede slyšení o každém navrženém komisaři; poté rozhoduje o jmenování Komise jako celku v hlasování o důvěře. EP a jeho členové mohou komisi interpelovat. Evropský parlament má také právo vyjádřit Komisi nedůvěru a tak ji přinutit k rezignaci. Tuto pravomoc ovšem Parlament zatím nikdy nevyužil, přestože se k tomu již schylovalo v roce 1999 (Santerova komise odstoupila ještě před hlasováním v Evropském parlamentu). V současné době se hodně hovoří i o tom, že by politická orientace Evropské komise měla odpovídat většině v Evropském parlamentu vzešlé z voleb (funkční období obou orgánů jsou sladěna). Občané Unie se mohou na Evropský parlament obracet s peticemi. Pokud mají stížnosti proti činnosti orgánů EU, mohou se obrátit na Evropského veřejného ochránce práv, který spadá pod parlament. Evropský parlament může také podávat žaloby k Evropskému soudnímu dvoru v oblasti meziinstitucionálních vztahů.

Kontroverzním tématem je pravidelné stěhování Evropského parlamentu z Bruselu do francouzského Štrasburku, kde se musí podle platné evropské legislativy ročně vykonat alespoň dvanáct plenárních zasedání. Toto stěhování je logisticky velmi náročné (přesouvá se 15 000 zaměstnanců, dokumenty, technika apod.), nákladné (odhady se pohybují na úrovni 200 až 220 milionů eur) a neekologické (podle odhadů produkuje ročně 19 tisíc tun emisí oxidu uhličitého). Proti tomuto stěhování parlamentu vzniklo několik kampaní a iniciativ, nicméně proti ukončení stávající praxe se staví Francie a Lucembursko.




#Article 153: Tepelná úprava potravin (230 words)


Tepelná úprava potravin je technologický postup úpravy potravin teplem. Tato činnost je obecně nazývána vaření či příprava jídla (resp. příprava pokrmů či příprava stravy). Příprava musí probíhat vždy tak, aby jídlo bylo vhodné ke konzumaci – tedy bylo po přípravě poživatelné. Jedná se o celou řadu různých metod, technik a technologií přípravy ve vzájemné kombinaci různých surovin a přísad tak, aby bylo dosaženo žádaného výsledku (kupř. smažení, dušení, pečení, restování, grilování, krájení, hnětení, krouhání, strouhání, míchání, ochutnávání, válení, řezání apod.).

K vaření jsou potřeba suroviny (obvykle se jedná o primární potraviny) a různé přísady a koření k dochucení základních surovin. Obvykle se postupuje podle předem daného návodu – receptury (kuchařský recept). Chuť výsledného pokrmu ovlivňují použité suroviny, způsob přípravy, použité koření a schopnosti osoby, která jídlo připravuje. Osoba zabývající se přípravou jídla se nazývá kuchař, kuchařka, kuchtík, kuchtička nebo (zejména v lepších restauracích a hotelích) i šéfkuchař.

Různé způsoby přípravy pokrmů používané po celém světě ovlivňuje dostupnost surovin, stravovací zvyky, estetické hledisko, úroveň zemědělství a ekonomiky, kulturní a náboženské zvyky.

Vaření nejčastěji znamená tepelnou úpravu vstupních surovin, resp. primárních potravin, která vede k jejich chemickým změnám, dále ke změně jejich chuti, vůně a vzhledu. Archeologické nálezy ukazují, že historie vaření je stejné dlouhá, jako je historie užívání ohně člověkem.

Vaření však může způsobovat zdravotní riziko, díky produkci pevných částic do vzduchu, která v koncentraci překračuje běžné hodnoty více než 10x.




#Article 154: Smažení (207 words)


Smažení je tepelná úprava pokrmu, při které se pevné kusy polotovaru (masa, masa obaleného v těstíčku, brambor, zeleniny apod.) ponechají po dobu až 15 minut na pánvi v oleji o teplotě značně vyšší (přes 200 °C), než je teplota varu vody. Během této doby je zpravidla potřeba je několikrát obrátit. Tím se pokrmy připraví rychleji než vařením. Aby nedocházelo k připalování při vysoké teplotě, ale přitom byl pokrm dostatečně tepelně upraven i uvnitř, je nutné smažit pouze tenké plátky.

Zvláštní formou smažení je fritování, při kterém jsou pevné kusy polotovaru do nádoby s olejem zcela ponořeny a obvykle leží na zvláštním sítku – z praktických důvodů.

Některé druhy jídla připravované tímto způsobem mohou představovat velmi nezdravou stravu, vedoucí k obezitě a celulitidě a dalším zdravotním problémům a rizikům.

Vědci z Technické univerzity v Mnichově poprvé prokázali přítomnost rakovinotvorné látky – glycidamidu – ve smažených hranolcích a chipsech.

Glycidamid byl při tomto testu prokázán ve výrobcích ve velmi malém množství, od 0,3 do 1,5 mikrogramu na kilogram v deseti vzorcích bramborových lupínků a ve třech druzích hranolků.

Glycidamid i akrylamid se uvolňují ve vysokých teplotách při tepelném zpracování bramborových produktů. K tomu dochází při 120 stupních Celsia. Daleko více nebezpečné látky vznikají při teplotách nad 180 stupňů Celsia.




#Article 155: Grilování (121 words)


Grilování je tepelná úprava pokrmu, při které na pokrm dopadá tepelné záření. Tepelné záření bývá vyvolané elektrickou topnou spirálou (v troubě, v mikrovlnné troubě kombinované s grilem) nebo žhnoucími kusy paliva (otevřená ohniště). Teplota okolního vzduchu při grilování by neměla být příliš velká, aby nedocházelo ve větším měřítku k jinému způsobu předávání tepla. Proti připálení povrchových vrstev se pokrm polévá šťávou. K tomu, aby došlo k dostatečné tepelné úpravě i uvnitř pokrmu, jsou pro grilování vhodnější tenčí kousky. Pokrm lze před přípravou vhodně okořenit.

V grilovaných pokrmech vznikají karcinogenní chemické látky jako nitrosaminy, heterocyklické aminy nebo polyaromatické uhlovodíky (např. rakovinotvorný benzo-a-pyren). Významným rizikem je i možnost kontaminace choroboplodnými zárodky jako salmonela, kampylobakter, E. coli nebo listerie, které mohou způsobit infekční onemocnění.




#Article 156: Mikrovlnná trouba (440 words)


Mikrovlnná trouba (též mikrovlnka) je kuchyňský elektrický přístroj pro tepelnou úpravu pokrmů.

Jako první popsal princip oscilace magnetronu již v roce 1924 profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze August Žáček. Využití zahřívání potravin tímto principem objevil Percy Spencer v roce 1945. První mikrovlnná trouba byla vyvinuta v USA koncem 40. let 20. století. V roce 1947 uvedla firma Raytheon na trh první komerčně využitelnou mikrovlnnou troubu. Ta byla téměř dva metry vysoká, vážila kolem 400 kilogramů a stála 3000 dolarů. Vysloužila si přezdívku Radar range. Tyto první výrobky se používaly výlučně v restauracích, jídelních vagonech a oceánských parnících, tedy všude tam, kde bylo třeba rychle ohřát velká množství jídel.

První trouby určené pro domácnosti se však v prodeji objevily až v roce 1955. Stály kolem 1300 dolarů, ale stále byly pro průměrnou kuchyni velmi objemné. Díky japonskému vývoji menších magnetronů se první skutečně kompaktní mikrovlnky objevily až v roce 1967, tehdy stály těsně pod 500 dolarů. Od té doby se použití mikrovlnné trouby značně rozšířilo a doznala také několika technických vylepšení. 

Tepelná úprava pokrmu je v mikrovlnné troubě prováděna za pomoci elektromagnetického záření obvykle s frekvencí 2,45 GHz tj. vlnovou délkou 12,24 centimetrů. Toto mikrovlnné záření je v pokrmu schopno rozkmitat částice, zejména molekuly vody, stejně jako při „klasických“ způsobech šíření tepla. Přitom mikrovlny pronikají dovnitř pokrmu, a tím dochází k relativně velmi rychlému zahřátí celku.

Mikrovlnné záření je generováno pomocí magnetronu a vyzařováno do ohřívacího prostoru. Ten má kovový povrch, kterým záření nemůže proniknout. Dvířka jsou pokryta kovovou mřížkou, jejíž otvory jsou mnohem menší než vlnová délka mikrovlnného záření, představuje proto skoro stejnou překážku pro vlny jako plný kov. Ohřívací prostor mívá rozměry odpovídající celým násobkům poloviny vlnové délky použitého záření, takže dochází ke vzniku stojatého vlnění. K nejúčinnějšímu ohřevu proto dochází v kmitnách vlnění. Aby byl ohřev pokrmů rovnoměrnější, umísťují se zpravidla na otočný podnos; otáčení zajišťuje, že kmitny postupně procházejí různými místy pokrmu.

Žádná dodnes dostupná studie nepotvrdila jiné účinky mikrovln na jídlo než tepelné. K tomu, aby např. došlo k změně molekul „jídla“, je potřeba ionizace a ionizující záření. Mikrovlnné záření je však zářením neionizujícím. Při ohřívání jídla dochází k degradaci vitamínů či aminokyselin. K těmto změnám však dochází i při ohřevu konvenčními metodami. Vysvětlení teorie vybuchujících vajec tvrdící, že je to ukázka škodlivosti na pokrm a člověka, je prosté. Objem vody a objem vodní páry, pocházející z totožného množství vody, je velice odlišný. Pára má několikrát větší objem, a proto dochází k expanzi, následnému úniku a proražení skořápky vajíčka. Proto ohříváme vejce v mikrovlnce pouze ve vodě.

Působení mikrovln (vysokofrekvenčního pole) na člověka má také pouze tepelné účinky. Jediný prokázaný efekt je ohřátí tkáně 




#Article 157: Aun Schan Su Ťij (603 words)


Aun Schan Su Ťij (barmsky , v anglické transkripci Aung San Suu Kyi; * 19. června 1945 Rangún) je politička a generální tajemnice strany Národní liga pro demokracii v Myanmaru (Barma). Od března 2016 je barmskou ministryní zahraničí a od dubna téhož roku speciální státní kancléřkou (de facto premiérkou) a prezidentskou mluvčí.

V roce 1990 obdržela Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, v roce 1991 na návrh Václava Havla Nobelovu cenu míru.

Je dcerou generála Aun Schana, zakladatele Komunistické strany Barmy, který v roce 1947 vyjednal nezávislost Barmy na Spojeném království a v témže roce byl zavražděn svými konkurenty.

Aun Schan Su Ťij vystudovala na Oxfordské univerzitě v Anglii, kde potkala svého budoucího manžela, se kterým má dvě děti. Do Barmy se vrátila v roce 1988, aby se starala o svoji nemocnou matku.

Ve stejném roce odstoupil dlouholetý vůdce vládnoucí socialistické strany, generál Ne Win, což vedlo k masovým demonstracím za demokratizaci. Demonstrace byly násilně potlačeny a nová vojenská junta převzala moc. Aun Schan Su Ťij, silně ovlivněná Gándhího filozofií nenásilí, vstoupila do politiky, aby pomohla demokratizaci. Vládnoucí vojenská junta ji ale v roce 1989 zavřela do domácího vězení. Byla jí nabídnuta svoboda, pokud odejde ze země, což ale Aun Schan Su Ťij odmítla.

Vojenská junta v roce 1990 vyhlásila všeobecné volby, které strana Národní liga pro demokracii vedená Aun Schan Su Ťij přesvědčivě vyhrála. Výsledky ale junta prohlásila za neplatné a odmítla jí předat moc. To vedlo k mezinárodnímu odsouzení junty a (částečně i) k udělení Nobelovy ceny míru Aun Schan Su Ťij v následujícím roce. Finanční cenu v hodnotě 1,3 miliónu amerických dolarů Aun Schan Su Ťij použila k založení zdravotní a vzdělávací nadace pro lid Barmy. V roce 1990 byla Aun Schan Su Ťij Evropským parlamentem udělena Sacharovova cena za svobodu myšlení.

Z domácího vězení byla propuštěna v červenci 1995. Bylo jí také dáno jasně najevo, že pokud opustí zemi, aby navštívila svoji rodinu v Anglii, nebude jí povolen návrat. Aun Schan Su Ťij zůstala v Myanmaru a už se nikdy neviděla se svým manželem, který zemřel v roce 1999.

Opakovaně jí bylo znemožněno setkat se s přívrženci své strany a v září 2000 na ní bylo znovu uvaleno domácí vězení. Po sérii vyjednávání vedených Organizací spojených národů (OSN) byla propuštěna 6. května 2002 . Vládní mluvčí řekl, že Aun Schan Su Ťij má svobodu pohybu, „protože jsme přesvědčeni, že můžeme jeden druhému věřit“. Aun Schan Su Ťij prohlásila, že nastává „nový úsvit pro naši zemi“.

Od května 2003 byla opět internována v Rangúnu, kde žila v částečné izolaci pod dozorem vojenské junty. Po vládním režimem nepovolené návštěvě Američana Johna Yettowa jí bylo domácí vězení v srpnu 2009 prodlouženo o dalších 18 měsíců. 13. listopadu 2010 byla propuštěna z domácího vězení.

V roce 2013 jako host konference Forum 2000 navštívila Českou republiku. Su Ťij tehdy připomněla své přátelství s Václavem Havlem: „Není lepších přátel než těch, se kterými sdílíme stejné hodnoty. I my v Barmě jsme byli s bývalým prezidentem Václavem Havlem hladoví po demokracii a lidských právech, a tak jsme se stali přáteli napříč oceány a kontinenty.“

V listopadu 2015 Su Ťij vyhrála volby a stala se neoficiální hlavou státu. V září 2017 Aun Schan Su Ťij obhajovala postup myanmarské armády, která prováděla etnické čistky vůči muslimské menšině Rohingyů. Podle Su Ťij se jednalo o protiteroristickou operaci. 

Podle zprávy vyšetřovatelů OSN z roku 2018 došlo v Myanmaru ke genocidě muslimů, ke které přispěla i Su Ťijina vláda.

Dne 3. června 2019 se Su Ťij setkala v Praze s českým premiérem Andrejem Babišem, se kterým jednala o posílení spolupráce mezi Českou republikou a Myanmarem. Babiš ocenil její úsilí o demokratizaci Myanmaru.




#Article 158: Šíření tepla (175 words)


Šíření tepla (někdy též sdílení tepla) je jedním ze způsobů přenosu energie. Spočívá v tepelné výměně, což je termodynamický děj, při kterém dochází k výměně tepla mezi dvěma tělesy s různou teplotou. Tepelná výměna vždy probíhá tak, že teplejší těleso předává část své vnitřní energie chladnějšímu tělesu.

Tepelná výměna se měří pomocí kalorimetru. V tepelných vodičích se děje výměna rychleji, v tepelných izolantech – za stejných podmínek – pomaleji.

Výměna tepla může probíhat vedením (kondukcí), sáláním (radiací) nebo prouděním (konvekcí).

Tepelná energie se může šířit vedením a prouděním pouze v prostředí, které je vyplněno látkou. Příčinou šíření je neustálý pohyb částic hmoty. Vzájemným působením mezi jednotlivými částicemi (např. srážkami) dochází k předávání kinetické energie, a to tak dlouho, dokud nedojde k vyrovnání teploty.

Sálání se svou povahou odlišuje od vedení a proudění, neboť tepelná energie se může přenášet i v prostoru, který není vyplněn látkou (tedy ve vakuu). Důvodem je skutečnost, že sálání představuje elektromagnetické záření, které ke svému přenosu hmotu nepotřebuje.

Samovolným (tedy bez konání práce) šířením tepla se zabývá obor termiky zvaný termokinetika.




#Article 159: Teplota (273 words)


Teplota je charakteristika tepelného stavu hmoty.

V obecném významu je to vlastnost předmětů a okolí, kterou je člověk schopen vnímat a přiřadit jí pocity studeného, teplého či horkého.

V přírodních a technických vědách a jejich aplikacích je to skalární intenzivní stavová veličina, která je vzhledem ke svému pravděpodobnostnímu charakteru vhodná k popisu stavu ustálených makroskopických systémů.
Teplota souvisí s vnitřní energií systému.

Teplota je základní fyzikální veličinou soustavy SI s plným názvem termodynamická teplota, jednotkou kelvin (K) a vedlejší jednotkou stupeň Celsia (°C).
Nejnižší možnou teplotou je teplota absolutní nuly (0 K; −273,15 °C), ke které se lze libovolně přiblížit, avšak nelze jí dosáhnout.

K měření teploty se používají teploměry.

Teplota je ústředním pojmem termiky a klíčovou veličinou pro popis tepelných jevů. Projevuje se i v mnoha dalších fyzikálních jevech a závisí na ní mnohé makroskopické mechanické, elektromagnetické i chemické vlastnosti látek. Její význam zasahuje do širokého spektra oborů lidské činnosti, je důležitým pojmem např. v průmyslových aplikacích, lékařství a ekologii.

Teplota jako pojem byla primárně zavedena pro podnět či příčinu určitého druhu smyslových pocitů a podráždění. Zde má původ i její mezinárodní název (latinské slovo „temperatura“ lze přeložit jako „příjemný pocit“). Již potřeba popsat lépe tyto pocity vedla ke snahám kvantifikaci a měření teploty.

Postupně bylo pozorováno, že zvýšení teploty působí změnu rozměrů, tvaru nebo skupenství předmětů. Tyto jevy tak umožňovaly pomocí viditelných projevů indikovat velikost teploty a začít ji měřit.

Nejprve se začalo používat měření teploty pomocí roztažnosti kapalin. První doklady jsou ze starověku. Hérón Alexandrijský popsal vzduchový termoskop, který je nejstarším doloženým přístrojem k indikaci tepelných stavů. Základ pro moderní a přesné měření později poskytly závislosti elektrických jevů na teplotě.




#Article 160: Střední Amerika (1220 words)


Střední Amerika je pomyslná část amerického kontinentu. Střední Amerikou se obvykle označuje území sedmi nezávislých států Guatemala, Belize, Honduras, Salvador, Nikaragua, Kostarika a Panama. Střední Amerika se považuje za součást Severní Ameriky.

Střední Amerika má rozlohu přibližně 520 000 km². Šířka pevniny mezi Tichým oceánem a Karibským mořem se pohybuje od 48 km do 563 km. Pro Střední Ameriku je charakteristický vulkanismus a častá zemětřesení. Střední Amerika leží z větší části na Karibské tektonické desce. Rostlinstvo a živočišstvo je podobné spíše rostlinstvu a živočišstvu Jižní Ameriky.

Pojem „Střední Amerika“ podle různých definicí zahrnuje různé státy. V češtině je Střední Amerika nejčastěji chápána jako území mezi Mexikem a Kolumbií (7 nezávislých států). Pro toto území existují cizojazyčné výrazy Central America (), América Central () nebo Zentralamerika (). Méně častější je definice Střední Ameriky jako území mezi USA na severu a pobřežím Jižní Ameriky na jihu (tz. Mexiko, Karibik a 7 výše zmíněných států).

Nejvýznamnější civilizace během předkolumbovského období se rozvíjely na území tzv. Mezoameriky (Teotihuacán, Toltékové, Aztékové, Zapotékové, Mixtékové, Mayové, Olmékové, Totonakové). Po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem (1492) začala postupná kolonizace středoamerického regionu Evropany. Mezi roky 1519 a 1521 dobyl Hernán Cortés Aztéckou říši. V roce 1535 bylo španělským králem ustanoveno nové místokrálovství Nové Španělsko, které zahrnovalo převážnou část Střední Ameriky pod názvem generální kapitanát Guatemala. Kromě Španělů se ve středoamerickém regionu výrazněji prosadili Britové. Jejich državy Britský Honduras a Pobřeží Moskytů byly častým předmětem sporů mezi těmito národy.

Roku 1903 se odtrhla Panama od Kolumbie. Od této doby se Panama snaží o kulturní a politické sblížení a integraci s ostatními středoamerickými státy i přes své tradičně silné vazby na Jižní Ameriku. Roku 1907 byl založen Středoamerický soudní dvůr. Až do roku 1934 do záležitostí středoamerických států poměrně výrazně zasahovaly USA svými intervencemi v rámci tzv. banánových válek.

Do roku 1981 bylo Belize britskou kolonií a i po získání nezávislosti spolupracuje na mezinárodní úrovni s anglofonními státy Karibiku a v procesu integrace Střední Ameriky stojí poněkud stranou.

Území Střední Ameriky je rozděleno do 3 významných topografických oblastí.

Topografie středoamerického regionu předurčuje úmoří oceánů tak, že do Atlantiku směřují delší řeky (např. San Juan, Río Grande de Matagalpa, Coco, Patuca, Ulúa, Motagua, Hondo, Usumacinta), které protékají nížinami s poměrně klidným tokem, zatímco přítoky Pacifiku (např. řeky Lempa a Choluteca) jsou většinou kratší a překonávají na menší vzdálenosti větší výškový rozdíl, mají dravější tok.

Největší jezera v regionu jsou Nikaragua (8 430 km²), Managua (1 489 km²) a Izabal (590 km²). Nejvýznamnější vodní nádrží je bezesporu Gatúnské jezero na řece Río Chagres, které zajišťuje provoz Panamského průplavu. V kráterech nebo kalderách četných sopek se vyskytují vulkanická jezera (např. Irazú a Coatepeque).

Střední Amerika se nachází v pásmu tropického podnebného pásu. Úmoří Karibského moře je bohatší na dešťové srážky, zatímco úmoří Tichého oceánu je sušší oblastí. Během roku se střídají období dešťů (přibližně mezi květnem a říjnem) a období sucha (listopad–únor). Režim srážek je výrazně proměnný kvůli své závislosti na směru větrů. Teplota je charakterizována malou diferencí mezi dnem a nocí. V hornatém reliéfu se klima odvíjí od nadmořské výšky a expozice svahů ke světovým stranám. Ve středoamerickém regionu se často vyskytují hurikány a tropické bouře (především karibské pobřeží Belize, Hondurasu a Nikaraguy).

Od úrovně hladiny moře až do výšek okolo 900 metrů se nachází „horké země“ s bohatými srážkami a vysokými teplotami téměř po celý rok. Mezi 1 000 a 2 500 m n. m. se průměrné roční teploty pohybují od 15 °C a 25 °C a srážky jsou především na konci léta. Nad 2 500 metrů se nachází chladné oblasti, kde prům. roční teploty nepřesahují 20 °C a rozdíly teplot mezi dnem a nocí jsou již výraznější.

V roce 2010 bylo využití půd následující (vyjádřeno procentuálně z rozlohy celé Střední Ameriky):

Činnost člověka přináší celou řadu negativních důsledků pro životní prostředí. Ve Střední Americe jsou nejpalčivější problémy odlesňování půdy a její následná eroze, znečištění vody splachem hnojiv z polí i vypouštěním splaškových vod bez odpovídajícího vyčištění, znečištění ovzduší v městských oblastech, kontaminace půdy odpadem z těžebního průmyslu.

Všechny středoamerické státy jsou prezidentskými republikami; výjimkou je Belize, které je konstituční monarchií Commonwealth realm.

Po vzniku samostatných států (okolo roku 1840) se každý z nich potýkal v určité míře s rozpory mezi liberály a konzervativci. V Nikaragui přerosty do ozbrojeného boje, do kterého se zapojil William Walker – americký dobrodruh a žoldnéř – který se dokonce na krátký čas stal prezidentem státu. V 70. letech 19. století byli v Guatemale, Hondurasu a Salvadoru dominantní liberálové – v tomto období došlo k modernizaci socio-ekonomických vazeb, k odluce církve od státu, privatizaci obecní půdy, rozvoji pěstování a exportu kávy. Tím došlo k oslabení tradičnímu postavení armády a církve. I přesto byl nadále uplatňován autoritativní způsob vlády a násilné výměny prezidentů nebyly neobvyklé.

Začátek 20. století byl ve středoamerickým regionu naplněn řadou konfliktů, do kterých se často intervenovaly USA. Od 40. let 20. století prožívala Střední Amerika významný ekonomický růst doprovázený však přijmovou nerovností, mobilizací obyvatelstva, krizí v té době zaběhnuté společenské hegemonity a konflikty mezi elitami. V roce 1948 proběhla v Kostarice krátká občanská válka, po jejímž konci Kostarika zrušila armádu a dodržuje demokratické principy.  Ve většině států (výjimka Kostarika) se však uplatnily vojenské režimy a diktarury.  V 70., 80. a 90. letech se objevily guerillové boje v Guatemale, Salvadoru a Nikaragui.

Nikaragua prožila diktaturu rodiny Somozů (1950–1979) a v roce 1979 tzv. nikaragujskou revoluci. V Panamě v 70. a 80. letech 20. století panoval diktátorský režim Manuela Noriegy. Proti tomuto režimu podnikly Spojené státy americké v roce 1989 vojenskou intervenci. 

Od druhé 90. let dvacátého století se ve státech Střední Ameriky začaly objevovat demokratické režimy s jistými nedostatkami. Nikaragua pod vedením Daniela Ortegy se však od 10. let 21. století od demokratických principů odklání. 

Následující tabulka ukazuje postavení středoamerických států v celosvětových žebříčcích různých indexů.

Následující tabulka zachycuje etnické složení středoamerických států dle mexického antropologa Francisca Lizcana Fernándeze.

Nejrozšířenější používaný jazyk je španělština, která je zároveň oficiálním jazykem 6 středoamerických států (započítávají se do skupiny tzv. hispanoamerických zemí) a je hojně používaná i v Belize, kde je úředním jazykem angličtina. Kromě toho nemalá část obyvatelstva (zejména v Guatemale) používá své vlastní jazyky (především mayské jazyky, Xinca, Garífuna, Arawakan atd.). Rozšířené zde jsou i kreolské jazyky na základě angličtiny (belizská kreolština, krolština na karibském pobřeží Nikaraguy, Kostariky a Panamy).

Ekonomická situace v jednotlivých středoamerických státech je rozdílná. Zatímco Kostarika a Panama mají silnější ekonomiky než je průměr v Latinské Americe, ostatní středoamerické státy jsou pod latinskoamerickým průměrem. Procento chudých a extrémně chudých obyvatel je přímo závislé na ekonomickém postavení státu.

K červenci 2019 figurovalo na seznamu světového dědictví UNESCO celkem 17 středoamerických lokalit. 9 z nich má charakter přírodního dědictví, 7 kulturního dědictví a 1 lokalita je smíšená. Památky kulturního dědictví pochází z předkolumbovského období i z období španělské koloniální nadvlády.

Středoamerické státy se více či méně snaží o vzájemnou spolupráci a všeobecný rozvoj celého regionu. Intenzivnější proces integrace začal v roce 1907, kdy byl ustanoven Středoamerický soudní dvůr (Corte Centroamericana de Justicia). Další krok integračního procesu nastal v roce 1951 založením Organizace středoamerických států (Organización de Estados Centroamericanos, zkratka ODECA). Od roku 1991 existuje jako nástupce ODECA Středoamerický integrační systém (Sistema de la Integración Centroamericana, zkratka SICA). Tohoto projektu se účastní státy Belize, Panama a Dominikánská republika, které z přístně historického hlediska do středoamerického prostoru nespadají.

Další mezistátní regionální organizace působící ve Střední Americe jsou:




#Article 161: Vedení tepla (369 words)


Vedení (kondukce) tepla je jeden ze způsobů šíření tepla v tělesech, při kterém částice látky v oblasti s vyšší střední kinetickou energií předávají část své pohybové energie prostřednictvím vzájemných srážek částicím v oblasti s nižší střední kinetickou energií. Částice se přitom nepřemísťují, ale kmitají kolem svých rovnovážných poloh.

Vedení tepla je způsob šíření tepla v pevných tělesech, jejichž různé části mají různé teploty. Teplo se vedením šíří také v kapalinách a plynech, kde se však uplatňuje také šíření tepla prouděním.

Rychlost vedení tepla určuje tzv. tepelnou vodivost. Porovnat látky podle jejich tepelné vodivosti umožňuje veličina součinitel tepelné vodivosti. Podle tohoto součinitele se látky dělí na

Vedení tepla lze z hlediska dynamiky procesu rozdělit na

Ustálené vedení tepla lze demonstrovat např. na tyči délky , jejíž jeden konec je udržován na teplotě  a druhý konec je udržován na teplotě . Teplotní rozdíl  je tedy stálý, teplota klesá rovnoměrně od teplejšího konce k chladnějšímu. Podíl

se nazývá teplotní spád (gradient) (K/m, °C/m).

Množství tepla , které za těchto podmínek projde libovolným kolmým průřezem  tyče za dobu , je roven

Konstanta úměrnosti  je součinitel tepelné vodivosti (tepelná vodivost).

Teplo procházející plochou určuje tzv. tepelný tok. Množství tepla , které projde plochou  za čas , se nazývá hustota tepelného toku a lze ho vyjádřit rovnicí

Podle předchozích vztahů tedy při ustáleném stavu platí

Pokud tloušťku vrstvy (tedy délku tyče)  zmenšíme na , změní se na této tenké vrstvě teplota o . Vztah pro hustotu tepelného toku můžeme tedy přepsat na tvar

Teplota se však může měnit nejen ve směru osy , ale také v ostatních směrech. Teplotní gradient a hustota tepelného toku jsou tedy vektorové veličiny, takže výše uvedenou rovnici lze s pomocí operátoru gradientu upravit na tvar

Tento vztah bývá také označován jako Fourierův zákon.

Z tohoto vztahu je vidět, že průběh teploty v rovinné desce je při ustáleném proudění tepla lineární.

Předchozí vztahy lze využít při řešení problému průchodu tepla rozhraním.

Pokud se těleso (např. deska), kterým teplo prostupuje, skládá z  vrstev o různé tepelné vodivosti  a tloušťce  pro -tou vrstvu, , pak za ustáleného stavu musí být hustota tepelného proudu ve všech vrstvách stejná, tzn.

Pro celkový rozdíl teplot pak dostáváme

Hustotu tepelného toku takovou deskou lze tedy vyjádřit vztahem



#Article 162: Šíření tepla prouděním (161 words)


Šíření tepla prouděním (konvekcí) je jeden ze způsobů šíření tepla, kdy dochází k proudění hmoty o různé teplotě. Šíření tepla prouděním není možné u pevných látek, uplatňuje se pouze u tekutin (kapalin a plynů), případně u plazmatu. Pohybem hmoty dochází k vzájemnému pohybu jednotlivých částí, které mají odlišnou teplotu a tedy různou hustotu vnitřní energie, a tím se přenáší teplo.

Ve srovnání s vedením tepla může být šíření tepla prouděním rychlejší.

Samovolné proudění teplejších částí tekutého systému obvykle stoupá vzhůru, protože hustota kapalin a plynů s teplotou zpravidla klesá.

V zemské atmosféře obvykle hustota kapalin nebo plynů klesá s narůstající teplotou. V gravitačním poli tedy ohřáté vrstvy kapaliny nebo plynu stoupají, zatímco ty chladnější klesají dolů. Dochází tak ke vzniku proudění, při kterém se přemísťují celé části kapaliny i se svou vnitřní energií.

Popsaný jev se využívá např. při ohřívání kapaliny zdola, ochlazování seshora, využívá se pro cirkulaci vody v ústředním topení. Má také velký vliv na koloběh vody v přírodě.




#Article 163: Divadlo (2719 words)


Divadlo je výkonné čili múzické umění, při němž herci (případně zpěváci a tanečníci) na jevišti předvádějí divadelní hru. Diváci při tom obvykle sedí v hledišti kryté nebo otevřené divadelní budovy. Divadlem se zabývá divadelní věda čili teatrologie.

Divadlo vzniká tak, že kolektiv tvůrců (dramaturgové, herci, režiséři, choreografové, scenáristé, inspicient, korepetitor, scénograf atd.) a technických spolupracovníků (technici, zvukaři, osvětlovači) tvoří společně divadelní inscenaci, která je předvedena buďto jednorázově nebo ve vícero reprízách divákům.

Jedná se o kolektivní umění (na rozdíl od literatury apod.), tedy o společné dílo několika tvůrců (dramatik, režisér, herec, scénograf, případně i hudební skladatel atd.), které také publikum v hledišti vnímá kolektivně. Žádné umění není v tak úzkém vztahu ke společnosti jako divadlo. Divadlo však též ovlivňuje společnost.

Zatímco u výtvarných umění a literatury divák a čtenář vnímá definitivně ukončené umělecké dílo, v divadle se zúčastňuje jako aktivní složka při jeho dotváření. Obdobně je tomu i u jiných interaktivně vytvářených děl, kde divák dotváří výsledné dílo svou vlastní účastí (např. zvukové objekty, speciální umělecké instalace, digitální interaktivní díla apod.)

Tématem klasického divadla (na rozdíl od jiných typů umění) musí být vždy nějaká lidská nebo společenská událost, divadlo se musí zabývat člověkem, neboť hlavním nositelem divadelního výrazu je vždy člověk-herec. To však nemusí platit pro experimentální divadlo.

Divadlo je umění opticko-akustické a časově-prostorové. Ostatní druhy umění vnímáme buď zrakem (literatura, klasické výtvarné umění), nebo jen sluchem (hudba, zpěv), kdežto divadlo všemi lidskými smysly současně.

Obdobně je tomu v některých proudech současného výtvarného umění, jako je procesuální umění, akční umění, performance, kinetické umění, multimediální umění, interaktivní umění apod.

Do divadelní struktury vstupují i jiné druhy umění jako její složky. Některé jsou i mimo divadlo samostatnými uměními (malířství, hudba, architektura, zpěv, tanec), jiné existují v divadle (herectví, režie, scenáristika) a v divadlu příbuzných oborech jako je film, rozhlas nebo televize.
V současném výtvarném umění od začátku 20. století (futuristé a dadaisté) a potom od poloviny 50. let (Jackson Pollock, Robert Rauschenberg, akční umění a performance) je umělec též integrovanou součástí uměleckého díla.

Kromě základní estetické úlohy může divadlo plnit i mnoho dalších funkcí – etickou, výchovnou, politickou, zábavnou, náboženskou nebo didaktickou – které podporují jeho účinek a zvyšují jeho celkovou společenskou prestiž v kultuře.

Divadlo zahrnuje rozličné žánry dramatického umění nebo hudebně-dramatického umění podle prostorového členění a hereckého projevu:

Někdy se nejevištní formy nepovažují za divadlo a divadlo se spolu s rozhlasem, televizí a filmem řadí mezi dramatická (scénická) umění.

Zvláštním druhem je lidové divadlo, tedy celá škála dramatických prvků v různých projevech lidové kultury (lidové zvyky a obřady, pohádky, pověsti, dětské hry, lidové tance, lidové písně) a samostatné lidové dramatické útvary (různé vánoční kolední hry, hra o Dorotě apod.). Zařazujeme sem i loutkové divadlo.

Například v pohádkách lidový vypravěč vlastně zčásti hraje divadlo (svým projevem dramatizuje děj pohádky, používá mimiku apod.). Pokud jde o zvyky, různé divadelní prvky je možné nalézt hlavně při svatebním obřadu (námluvy prováděné obrazným vyjadřováním, výstupy maskovaných postav v době svatby) a jiných obřadech (chození Mikuláše a Lucie, průvody masek na konci masopustu, vynášení Morany apod.). Patrně nejvyspělejším lidovým divadelním útvarem jsou vánoční kolední a pašijové hry (betlémská hra s námětem narození Krista, hra chození s hadem prezentující biblický příběh vyhnání Adama a Evy z Ráje, chození s kolíbkou va Tři krále, chození s hvězdou na Tři krále). Hra o Dorotě je zdramatizovaná středověká legenda o vztahu vladaře a poddaného (krále a Doroty).

O vzniku divadla neexistují žádné přímé prameny, jedná se pouze o domněnky a teorie. Podle těchto teorií divadlo pravděpodobně vzniklo z pravěkých slavností a rituálů. Tyto obřady měly snad také zabezpečit úspěšný lov, od kterého bylo přímo závislé přežití pravěkých lidí. Při těchto rituálech člověk používal, mimo jiné, zvířecí masky, aby se co nejvíce připodobnil lovenému zvířeti. Maska se tak možná stala jednou z prvních divadelních rekvizit. Jisté však je, že ještě starověké řecké divadlo se chápalo jako součást kultu a uprostřed jeviště (orchestra) stával obětní oltář.

Šlo o divadlo provozované v kontextu rituálů a náboženských obřadů.
V Mezopotámii šlo o oslavy nového roku, které tehdy probíhaly v březnu.
Předváděna byla Mardukova smrt a zánik Sarpanit, což bylo symbolizováno rozsekáním a spálením soch.
Pozůstatky byly poté převezeny do chrámu. Rituál souvisel se vzkříšením přírody a vyznačoval se kultivovaným
tanečním projevem a integrací hudby i akrobatických prvků.

Ze starověké egyptské kultury se do dnešních dob dochovalo množství různých svitků v kontextu
egyptských bohů (Usírův cyklus zachovaný v Knize mrtvých).

V Číně se za dynastie Šang také objevují počátky divadla.

Vývoj řeckého divadla můžeme sledovat od 5. do 4. století př. n. l., kdy nastal jeho úpadek. Divadelní umění se zde vyvinulo z náboženských slavnosti, zejména dionýsií, které doprovázel sborový zpěv, živé obrazy a tanec a teprve později je doplnil dramatický děj, předváděný jedním, dvěma a později třemi herci. Divadelní představení se pořádala o velkých svátcích a měla podobu soutěže. Herci byli pouze muži, účastnili se jich však všichni, včetně žen a dětí. Thespis snad uvedl v letech 636-633 př. n. l. první tragédii, která se pokládala za vyšší formu, ale brzy se k ní připojila i komedie. Řecké divadlo v této době položilo základ evropskému divadlu, na toto divadlo navázal starověký Řím a tím se rozšířilo do celého světa.

Tragédie i komedie se hrály v přírodních divadlech (theatron od theaomai, dívat se, pozorovat), která se stavěla na návrších. Divadelní prostor byl rozdělen na tři části:

Když Římané zavedli oponu, vznikla zde naše předscéna.

První divadelní hry měly přesná a poměrně přísná pravidla:

Divadlo Starověkého Říma je pokračováním starořeckého divadla, do něhož vstoupily i prvky etruského divadla. Římané spojili amfiteatrální hlediště s divadelní budovou (scaena) v jeden celek, proscenium bylo nižší a hlubší a orchestra polokruhová. Zavedli také oponu, která se původně vytahovala zespodu. Římská divadla se často stavěla v rovině, což bylo daleko náročnější. Původně byla dřevěná, první kamenné divadlo dal postavit Pompeius v Římě roku 55 př. n. l.

Představení se konala v době slavností ludi Romani (Římské hry) – představení se odehrávala na veřejných prostranstvích, později se začalo se stavbou dřevěných a kamenných divadel. Ve velkých městech císařské doby účelem divadelních představení bylo především bavit, podle státnického hesla panem et circenses – chléb a hry.

Latinský termín herec (histrio) pochází z pojmenování profesionálních aktérů (ister) etruských představení, která zahrnovala pantomimu, zpěv, tanec a později i improvizovaný dialog. Herci přestali používat masky a namísto toho se po vzoru Etrusků líčili. Herci nedávali důraz na správnou výslovnost a procítěné deklamování textu, ale na výřečnost a přesvědčivost, na výraznou mimiku a gestikulaci, obzvlášť pokud nepoužívali masky. Římané neomezovali počet herců na jevišti, vystupovalo zde tolik herců, kolik hra vyžadovala. Ženské role také začaly hrát ženy-herečky.

Římané především inscenovali latinské překlady řeckých dramat; komedie přebásněné podle řeckých předloh, tzv. fabulae palliatae a komedie čerpající náměty z římského života, tzv. fabulae togatae.

Mezi publikem byly nejoblíbenější tzv. attelánské frašky.

Římské divadlo nikdy nedosáhlo tak vysoké úrovně jako divadlo řecké. Jeho význam však spočívá v tom, že Římané zprostředkovali řecké divadelní umění a jeho pokrok dalším národům žijícím na území Římské říše. S úpadkem říše upadlo i divadlo, které bylo později považováno nastupující křesťanskou církví za nežádoucí a bylo zakázáno.

Rozvoj středověkého divadla trval v Evropě od 9. století do poloviny 16. století. Šlechta a církev se snažili o vybudování nové, křesťanské civilizace. Církev sice udržovala antickou literární i filosofickou tradici, populární pozdně římské divadlo však pro jeho pohanský ráz odmítala a účast na něm věřícím zakazovala.

V 9. století sa divadlo začalo rodit znova, tentokrát však vycházelo z křesťanského kultu. Církev potřebovala oslovit i negramotné lidové masy a přiblížit jim biblické příběhy a postavy. V kostelech se začaly hrát latinské dramatické výstupy při velikonočních bohoslužbách (tzv. velikonoční tropy). Vznikaly i další náboženské žánry jako mystérium, mirákulum a moralita. Kromě náboženských žánrů vznikly později i žánry světské – plebejské: fraška a pastorála.

Hlavní budovou pro středověké divadlo byl kostel. Dramatické výstupy se odehrávaly nejprve při hlavním, později i u vedlejších oltářů. Později divadlo přešlo na veřejná prostranství – na tzv. simultánní jeviště, simultánní proto, že bylo společné pro všechny výstupy. Na jevišti bývaly umístěny malé domečky, tzv. mansiony – na nich byla namalována dekorace a herci stáli vždy před tím, ve kterém se odehrával děj.

Období humanistického a renesančního divadla sahá přibližně od počátku 16. do poloviny 17. století. V bohatých městech severní Itálie se od počátku 14. století objevuje nové pojetí umění a krásy, jak v malířství (Giotto di Bondone), tak také v básnictví a literatuře. Dante Alighieri ve svých náboženských básních zdůrazňuje samostatnost a svobodu člověka a od poloviny 15. století s objevem a překlady zejména řecké starověké literatury vzniká renesanční humanismus. Proti asketickým ideálům středověku staví ideál krásy a radosti, zájem o přírodu a starověké dědictví.

Roku 1531 ve Ferraře a roku 1545 v Římě byla postavena první krytá divadla, zachovalo se jen Teatro Olimpico ve Vicenze z roku 1585. Andrea Palladio se na základě důkladného studia římských divadel a literatury pokusil obnovit přesnou podobu starověkého divadla (ovšem pod střechou) a provoz byl zahájen Sofoklovou tragédií Oidipus král. V Itálii vznikly také nové divadelní žánry, a to opera (Claudio Monteverdi, Orfeo z roku 1607) a balet. První operní divadlo vzniklo v Benátkách, odkud se šířilo dále do Evropy.

Změnily se i inscenační techniky – simultánní jeviště vystřídalo jeviště s pohyblivými dekoracemi. Při výrobě dekorací Italové využili objev perspektivy. Dekorace byly malované na plátně, které bylo napnuto na trojbokých hranolech, tzv. telari. Jednalo se o předchůdce dnešních kulis. Takovéto uspořádání jeviště přetrvalo až do našich dob.

Viz též : Commedia dell'arte, Alžbětinské divadlo a William Shakespeare.

V 17. století pronikl barok do všech uměleckých sfér. Divadlo obohatil hlavně o monumentálnost a technické vymoženosti. V městech vznikaly reprezentační divadelní budovy.

Jeviště se proměnilo na kulisové nebo také kukátkové. Mělo velký prostor před oponou, zvaný rampa. Jevištní systém se skládal z několika párů malovaných stěn po stranách (kulisy), rovnoběžně s rampou a oddělených uličkami. Prostor uzavírala zadní stěna – prospekt a nahoře sufity – závěsné pásy látky, které tvořily horní část jevištní dekorace. Objev kulis umožnil využít celou hloubku jeviště a několikrát změnit scénu během představení. Příkladem takové značně mechanizované barokní scény je zámecké divadlo v Českém Krumlově. Tento jevištní systém se používal až do poloviny 19. století a s jistými úpravami v zásadě dodnes.

Klasicismus vznikl a vyvrcholil v 17. a 18. století na francouzském královském dvoře za vlády Ludvíka XIV., odkud se postupně rozšířil do celé Evropy. Vzorem pro klasicistické umění se stala antika. Umělci viděli smysl v napodobování přírody. Klasicismus sa utvářel pod vlivem racionalistické filosofie (»Myslím, tedy jsem.« – René Descartes). Umění nesmělo protiřečit rozumu, za nejvyšší zákon byl považován soulad pravdy, krásy a dobra.

Na počátku německého klasicismu stál profesor Johann Christoph Gottsched. Uvedl do Německa francouzské klasické drama a s pomocí divadelní ředitelky a herečky Friederiky Karoliny Neuberové reformoval německé divadlo. Jejich cílem bylo očistit Německo od laciných a bezcenných her a nahradit je překlady francouzské klasiky a vlastní tvorbou. Kritik, teoretik a dramatik Gotthold Ephraim Lessing je považován za tvůrce německého měšťanského dramatu.

Preromantismus v německém dramatu se objevuje hlavně v tvorbě skupiny Sturm und Drang, které se postavila jak proti aristokratickému klasicismu, tak také proti osvícenskému racionalismu. Hnutí zdůrazňovalo tvůrčí svobodu osobnosti odmítající společenské konvence a předsudky a řídící se vlastním srdcem. Upřednostňovalo cit a vášeň před racionalismem a intelektualismem. Do protikladu k městu dávalo volnost přírody. Přiklánělo se k lidovým tradicím. Nejznámější představitelé tohoto hnutí jsou Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) a Friedrich Schiller (1759–1805).

V Itálii se proměny zastaralé commedia dell'Arte ujal Carlo Goldoni – nahradil starou improvizovanou komedii typových figur charakterovou komedií. Jeho nejznámější hry:

Romantismus se rozšířil jako reakce na příliš rozumové osvícenství a na vzdělance zaměřený klasicismus. Proti vládě rozumu hájili romantici právo citu. Vyžadovali tvůrčí originalitu, vytváření neskutečných světů. Drama obohatili o lyrické prvky a opisy duševních stavů. Jejich základním motivem bylo osobní rozčarování a zklamání. Vynalezli pochmurné „osudové“ drama. Romantismus neměl na divadlo podstatný vliv – působil však na vnitřní strukturu dramatu a na herecké umění. Vnesl do divadla svobodu a pestrost. Oslňoval rušným dějem, fantazií, tajuplností, dobrodružstvím, cizokrajností, velkými tragédiemi lásky a vášně a bohatou výpravou a dekorací.

Realismus vznikl ve Francii v 40. letech 19. století jako protipól romantismu, podmíněný také politicky, protože po neúspěšné revoluci v roce 1848 bylo třeba na svět nazírat bez iluzí a fantazie (z latiny realis = skutečný). Jeho nástup podpořil i pokrok vědy a techniky → pozitivismus. Preferováno bylo objektivní zkoumání, metafyzika byla zavržena a umění si začalo osvojovat metody objektivního pozorování.
V divadle realismus reprezentovala metoda Meiningenčanů – divadelního souboru Jiřího II., vévody sasko-meiningenského. Usilovali o co nejvěrnější zobrazení skutečnosti, ať už šlo o lidi, kostýmy nebo dekorace.

Naturalismus (z latiny natura = příroda) je metoda uměleckého zobrazení skutečnosti založená na filozofii pozitivismu a darwinismu. Opisoval temné stránky lidského života, vyznačoval se vulgárním jazykem, drastickými a krutými scénami. Život však jen »fotografoval«, nevysvětloval jej a tak zůstal jen na jeho povrchu. Dekorace měla být odrazem konkrétního životního prostředí a tak vzbuzovat dokonalý obraz reality.

Jedním z prvních avantgardních uměleckých směrů, které ovlivnily divadlo, byl impresionismus. Jeho snahou bylo vyjádření okamžitého smyslového dojmu, nikoliv zobrazovaná skutečnost, ale nálada (imprese). V dramatu se do popředí dostávaly lyrické opisy a epizodní příběhy.

Kromě impresionismu je znát i vliv symbolismu, který přikládal velký význam hlavně obraznosti a fantazii, skutečnost vyjadřoval jen náznakem, symbolem. Do dramatu přinesl maximální stylizaci, která někdy přerostla až do nežádoucí abstrakce – v herectví i ve výpravě.

Německým přínosem do vlny avantgardního umění byl expresionismus. Usiloval o ponor do skutečnosti, vystižení její podstaty, jejího nitra a nejen o zobrazení její vnější podoby. Byl poznamenán životním pesimismem, tísní, napětím a emocemi, způsobenými hlavně první světovou válkou. Expresionistické herectví se liší od realistického tím, že nezobrazuje postavu jako celek, ale jen jako její náčrt a jeho pomocí se snaží zdůvodnit jednání postavy.

V Sovětském svazu vznikl konstruktivismus, inspirovaný technikou, jednoduchostí a účelností technických zařízení, konstrukcí staveb a strojů, a to zejména ve scénografii.

Konstantin Sergejevič Stanislavskij a Vladimir Ivanovič Němirovič-Dančenko se stali zakladateli jedné z nejvýznamnějších divadelních institucí na světě – Moskevského uměleckého akademického divadla, známého také pod zkratkou MCHAT. Stanislavskij vytvořil svoji vlastní hereckou metodu, kterou sám nazval psychickým realismem. Herci se museli plně ztotožnit s rolí, museli ji prožívat, museli umět zdůvodnit své chování na jevišti. Do hry vstoupily nálady, náznaky, odstíny citů namísto okázalých gest a efektních pohybů.

Ze Stanislavského školy vyšly režisérské osobnosti sovětského divadla:

Dramatický a divadelní model je postaven na rozbití divákovy iluze, že na jevišti není předváděn skutečný život skutečných postav, ale že jde jen o iluzi, o divadelní představení. Divák má být takto veden k aktivnímu porovnávání divadelního příběhu s realitou a svým vlastním životem.

Po formální stránce dramatici nahradili přítomný dramatický čas časem minulým a epickým, v hrách vystupuje množství postav a vypravěč, scéna se často mění. Podstatou je odcizení: herec musí mít odstup od textu, nesmí se ztotožnit s úlohou, postavu má představovat, racionálně objasnit a nemá diváka citově vázat. Mezi zcizovací efekty patří písně, komentáře, transparenty, přestavba scény bez spuštění opony apod.

Hlavním představitelem epického divadla se stal německý dramatik, režisér a divadelní teoretik Bertolt Brecht. Mezi jeho nejznámější díla patří: Baal, Žebrácká opera, Matka Kuráž a její děti, Život Galileiho, Dobrý člověk ze Sečuanu a Kavkazský křídový kruh.

Nazýváno někdy i jako tzv. antidrama, neboť je postaveno na nihilistické koncepci a vychází z existencialismu. Dílům často chybí souvislý děj a zápletka. Motivace postav je neznámá, (ne)komunikace mezi postavami nabývá absurdní charakter, chybí i rozuzlení hry. Postava je obyčejně osamělý člověk, neschopný komunikovat s ostatními.

Experimentální divadlo je souhrnné označení pro vizuální i akusticky orientované představení, které není narativního charakteru. Vychází více z vizuality, gesta, tance (současného), nonverbality, zvuku, absentuje literární příběh a dramatizace.

Futuristické divadlo. Totální divadlo. Drama předmětů. Merz – divadlo. Figurální kabinet. Divadlo rukou. Performance. Butó. Taneční divadlo. Pohybové divadlo. Experimentální akustická poezie. Multimediální divadlo. Interaktivní divadlo.

Edward Gordon Craig: Umění divadla vzniklo z gesta a tance. Dnešní dramatici nejsou dětmi divadla, ale literatury.

V reakci na složitý provoz a honosné budovy kamenných divadel vznikala už začátkem 20. století ve Francii, v Německu i v USA malá divadélka s několika herci, komickými, satirickými a často improvizovanými představeními. V Praze mělo velký úspěch Osvobozené divadlo (1927) s Voskovcem, Werichem a Ježkem, od 60. let vzniklo mnoho malých divadel (Divadlo Na zábradlí, Semafor, Žižkovské divadlo Járy Cimrmana v Praze, Divadlo Husa na provázku v Brně a řada jiných).
 
Světově proslula polská malá a experimentální divadla, například „Laboratorium“ J. Grotkowského v Opole se 34 sedadly.




#Article 164: Albánie (2698 words)


Albánie (: Shqipëri/Shqipëria, také Arbëria, oficiálním názvem Albánská republika, albánsky Republika e Shqipërisë) je středomořský stát v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Na severu sousedí s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, na východě se Severní Makedonií a na jihovýchodě s Řeckem. Západní část Albánie leží na pobřeží Jaderského moře, zatímco její jihozápadní část leží na pobřeží Jónského moře. Od Itálie, kterou od Albánie odděluje Otrantský průliv, je vzdálena 72 kilometrů. Hlavní město Tirana, kde žije přibližně 895 tisíc obyvatel, je finančním centrem země. K roku 2011 žilo v zemi 2 821 997 obyvatel. Etnicky se jedná o poměrně homogenní zemi, kterou z 95 % tvoří Albánci, z náboženství zde převažuje islám. Demograficky se jedná o velmi mladou zemi, neboť střední věk obyvatelstva je 29,9 let (v porovnání 40,1 let u ČR).

Albánie je členem Organizace spojených národů (OSN), Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Rady Evropy, Světové obchodní organizace (WTO), Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), Organizace islámské spolupráce (OIC) a jedním ze zakládajících členů Unie pro Středomoří. Od ledna 2003 byla potenciálním kandidátem na vstup do Evropské unie a 28. dubna 2009 o členství v Evropské unii formálně požádala. Od roku 2014 je oficiálním žadatelem o členství, přístupové rozhovory začaly v březnu 2020.

Albánie je parlamentní republikou a tržní ekonomikou. Reformy a transformace trhu otevřely zemi zahraničním investicím, zejména co se týká rozvoje energetického průmyslu a dopravní infrastruktury.

Od několika antických spisovatelů se lze dovědět o jistém předřeckém obyvatelstvu Balkánu. Tito lidé se nazývali Pelasgové a jejich hlavním městem byla Dodóna. Město bylo dlouhou dobu centrem říše Epirus, jednoho z nejvlivnějších království antiky. V Dodoně se nacházela nejstarší věštírna antiky, asi o 2500 let starší než věštírna v Delfách, a proto byla poutním místem Řeků.

Antické obyvatelstvo charakterizuje originální architektura. Ilyrové se zde začali objevovat kolem roku 1000 př. n. l. jako lidé mluvící indoevropským jazykem. Jejich kultura byla ovlivněna řeckou. V Albánii byly ale také řecké kolonie. Země byla později dobyta východořímskou Byzantskou říší, v první polovině 15. století se dostala pod vliv Osmanů.

Byzantinský vliv ohrožovalo Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli též barbaři.

Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov. Ve 20. až 30. letech 15. století začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavil Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë, který dokázal úspěšně na 20 let jejich vliv dočasně odstranit.

Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám, i vlastní kulturu. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem.

Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša janinský. Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí, na přelomu 70. a 80. let téhož století také působila Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii země.

Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost po první balkánské válce.
V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Spojené království a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise (MKK). Jako zájemci o albánský knížecí trůn se přihlásili např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d'Auletta, maďarský aristokrat baron Franz Nopcsa nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skanderbega, neměli však podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola, neuspěli však ani kandidáti velmocí, většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdáleným příbuzným byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny.

Tak se země stala autonomním, suverénním a dědičným knížectvím, jehož vládcem byl zvolen Wilhelm Wied, který dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durrës (Drač).

Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla první světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Po definitivním odchodu členů MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko opustil kníže Vilém Albánii s tím, že neabdikuje a že během jeho dočasné nepřítomnosti „si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu“. Od roku 1916 se Albánie stala jedním z bojišť války. Krátce po jejím ukončení roku 1920 došlo k významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého 20tisícového města.

Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. V roce 1924 vypukla ve městě revoluce, která však vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Mezi lety 1922–1939 byl vůdčí albánskou postavou Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem 1922–1924, později prvním prezidentem Albánie 1925–1928 a konečně v letech 1928–1939 vládl jako král Albánců Zog I. K jeho dosazení napomohly jugoslávské síly. Zog se však krátce po začátku své vlády obrátil k Bělehradu zády, a začal spolupracovat s Mussolinim. Toto spojenectví (do něj patřilo též i Maďarsko a Bulharsko), které bylo zaměřené právě proti Jugoslávii, mu nakonec překazil vliv evropských mocností.

Pouze pět měsíců před začátkem druhé světové války 7. dubna 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a titul albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III.. Regiony Kosovo a Kamerie byly připojené k Albánii. Proto Albánci podporovali Mussoliniho Itálii a na úkor sousedů byli spojeni do loutkového království Viktora Emanuela. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce (PPSH) moc a začala provádět komunistické reformy.

Mezi lety 1945 a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci; nejprve přerušila kontakty se západem a později i s východními zeměmi. Roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy. Bylo zakázáno náboženství a zničena spousta památek. Paranoidní diktátor Enver Hodža rozesel po krajině betonové bunkry, jejich počet se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu. Albánie byla prohlášena za ateistickou zemi a praktikování jakéhokoli náboženství bylo přísně zakázáno; Albánie se tak stala první (a jedinou) oficiálně ateistickou zemí na světě.

V letech 1990–1992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie. Transformace se ukázala být obtížnou, protože se vlády musí vypořádávat s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, velkou sítí organizovaného zločinu s napojením na vládní úředníky a roztříštěnou politickou opozicí. Albánie také přímo podporovala organizaci UÇK působící v Kosovu. Došlo k nepokojům i silným ekonomickým propadům. Opět bylo povoleno náboženství, tak dlouhou dobu krutě potlačované. Dne 1. dubna 2009 se Albánie stala plnoprávným členem NATO a v současné době usiluje o integraci do EU.

Albánie leží v západní části Balkánského poloostrova na pobřeží Jaderského a Jónského moře. Albánské pobřeží je dlouhé 362 km. Od italského poloostrova Salento ji na západě odděluje 73 km široký Otrantský průliv. Pozemní albánská hranice je dlouhá 720 km, z čehož 173 km tvoří na severu hranice s Černou Horou, 114 km s Kosovem, 151 km na východě se Severní Makedonií a 282 km na jihovýchodě s Řeckem. S rozlohou 28 748 km² je 11. nejmenším státem v Evropě a 2,7× menším než Česká republika.

Značnou část vnitrozemí prostupují horstva albánsko-řecké soustavy, kde také leží nejvyšší hora Korab, na severu zasahují horstva Dinárských hor. Největší řekou je Drin. Na severu a východě leží hraniční jezera Skadarské, Ohridské a Prespanské. Podnebí je ryze středomořské. Na pobřeží panují suchá horká léta s průměrnou teplotou okolo 25 °C a mírné vlhké zimy s teplotou okolo 7 °C. V hornatém vnitrozemí dosahuje průměrný roční úhrn srážek až 2000 mm.

Albánie je unitární stát a parlamentní republika. Její politický systém určuje ústava přijatá v roce 1998. Exekutivní moc má vláda a její předseda (Kryeministri). Předseda vlády je nejsilnější a nejvlivnější osobou v albánské politice. Formální hlavou státu je prezident. Je volený parlamentem (Kuvendi neboli Shromážděním Albánské republiky), a to tajným hlasováním a bez rozpravy, většinou tří pětin všech členů parlamentu. Jeho funkční období trvá 5 let. Jeden kandidát může být zvolen maximálně na dvě po sobě jdoucí funkční období. Formálně je prezident též vrchním velitelem armády. Jmenuje předsedu vlády. Legislativní pravomoc má parlament, jehož 140 poslanců je voleno každé čtyři roky. Parlament je jednokomorový. Parlamentarismus má v Albánii silnou tradici, první parlament byl svolán již 2. března 1444, a to v Lezhë, národním hrdinou Skanderbegem. Od roku 1991 je politický systém demokratický, pluralitní a vícestranický. Limit pro vstup do parlamentu pro stranu jsou 3 procenta hlasů, pro koalici 5 procent. Právo volit má každý občan Albánie, který dosáhl věku 18 let. Soudní systém je nezávislý na výkonné a zákonodárné moci. Od roku 2017 je prezidentem Ilir Meta. Od roku 2015 je premiérem Edi Rama. Od roku 1991 vedly všechny vlády dvě strany, buď středolevá, proevropská, sociálnědemokratická strana Socialistická strana Albánie (Partia Socialiste e Shqipërisë), nebo středopravá, liberálně-konzervativní a proevropská Demokratická strana Albánie (Partia Demokratike e Shqipërisë).

Albánie se administrativně dělí do 12 krajů (albánsky: qark/qarku, někdy též prefekturë/prefektura), 36 okresů (rrethe) a 351 obcí.

Albánie patří mezi deset nejchudších evropských zemí s polovinou obyvatelstva zabývající se zemědělstvím. Země se potýká s vysokou nezaměstnaností, korupcí dosahující až na nejvyšší místa a organizovaným zločinem.

Země vyváží jen málo, dováží hodně z Řecka a Itálie. Peníze na dovoz pocházejí z finanční pomoci a peněz přivezených uprchlíky zpátky do země. Hlavním nerostným bohatstvím země je ropa, měď a další barevné kovy.

Měnou je albánský lek (100 leků = 0,71 EUR = 19,20 Kč, srpen 2016)

Turistický potenciál Albánie je perspektivní a bezesporu vysoký. Klima je příjemné, albánské pobřeží Jaderského a Jónského moře má délku asi 420 km. Mezi nejvýznamnější turistická střediska patří okolí Drače (Jadran) a riviéra mezi Vlorou a Sarandou (Jónské moře). Velký potenciál vykazují také horské oblasti Albánie, které nabízejí ohromné množství přírodních i kulturních památek a velkolepé scenérie horských masivů, jejichž výška běžně dosahuje 2000 m n. m. i více. Stejně jako ve zbytku země zde však je turistická infrastruktura stále nedostatečná a postupně je rozvíjena a doplňována. V roce 2015 byla v Albánských Alpách na severu země českým dobrovolnickým projektem Albanian Challenge podle českého modelu značení vytvořena v té době nejrozsáhlejší síť turistických stezek v Albánii, která čítá více než 100 km tras. Propojuje tak známé turistické lokality Theth a Valbonu s obcí Curraj i Epërm a přehradou Koman. V letech 2017–2019 pak jiný český spolek Všechny tváře Albánie vytvořil síť značení turistických stezek v jihoalbánské oblasti Kurvelesh, která spojuje jihoalbánské pobřeží a hory ve vnitrozemí (Projekt Nivica).

V rámci rozvoje turistické infrastruktury obecně se staví nové ubytovací kapacity s požadovanou vybaveností (hotely, restaurace, pizzerie, kavárny a samoobsluhy). Albánie v posledních letech usiluje i o zlepšení kvality pláží, které jsou na některých místech stále v neudržovaném stavu, a také o vytvoření podmínek pro využívání volného časů turistů ve večerních hodinách.

Podle statistiky albánského Ministerstva turistiky v roce 2004 navštívilo zemi 375 000 zahraničních turistů.

Většinu obyvatelstva Albánie, asi 98,5% tvoří Albánci.  Přesný počet národnostních menšin v Albánii není zcela objasněn, protože albánská politika podle různých organizací nepřiznává pravdivá čísla, ale přikrášluje je ve prospěch Albánců, žádná menšina však proti výsledkům neprotestovala. Nejsilnější menšinu tvoří Řekové s asi 14 000 obyvateli, následují Arumuni, a zbytek tvoří Černohorci, Romové, Balkánští Romové a slovanští Makedonci.

Mnoho etnických Albánců žije také v přilehlém Kosovu (asi 1,8 milionu), Severní Makedonii (okolo 800 000), Černé Hoře (okolo 30 000), Srbsku (okolo 62 000) a Řecku, kde Albánci tvoří jednu z největších menšin (až 600 000 lidí).

Řekové žijí v jižní části Albánie už od starověku a soustřeďují se v městech Gjirokastër, Himara, Saranda, Vlora, Delvina. Řekové obývají i albánský ostrov Ksamil, který se nachází u řeckého ostrova Korfu.

Arumuni obývají jižní a střední Albánii. Největším střediskem Arumunů je však město Korçë, které bylo známé svými podnikatelskými aktivitami již v osmanské době. Známým arumunským centrem je i město Voskopojë, kde žili i řečtí podnikatelé. Dále žijí Arumuni ve městě Divjaka.

Slovanské obyvatelstvo žije hlavně na hranici se Severní Makedonií u Prespanského jezera. Mnoho etnických Řeků se po pádu komunismu vystěhovalo do Řecka a emigrace pokračuje i dnes, kvůli ekonomickým důvodům. Kromě Řeků z Albánie emigrují do Řecka i mnozí Albánci.

Mezi skupiny žijící v Albánii patří Ghegové – žijí na severu země, do 20. století u nich přetrvávalo rodové zřízení a zvykové právo. Ghegské nářečí bylo dříve literárním jazykem. Dále Toskové – žijí jižně od řeky Skhumbin, toskický dialekt byl v roce 1972 převzat jako základ spisovného jazyka.

Od nadvlády Osmanské říše je hlavním náboženstvím Albánie sunnitská odnož islámu (56,70%, 2011). Do islámských dějin se výrazně zapsal islámský mystický řád tzv. Bektashizmi (česky Bektašíja, Bektaš(i)ové, Bektašismus), kteří dnes zaujímají 2,09% z celkové populace. Dalšími hlavními náboženstvími jsou albánské ortodoxní křesťanství (6,75%, 2011), římskokatolické křesťanství (10,03%, 2011), protestanté (0,14 %, 2011), jiné (22%, 2011), ateisté (2,5%, 2011). Ortodoxní Albánci žijí převážně na jihu, Albánci římskokatolického vyznání pak hlavně na severozápadě země.

Komunistickým režimem byly náboženské projevy pronásledovány a většina kostelů a mešit přestavěna. Jakýkoliv náboženský projev byl trestán.

Islám je zde rozšířen, kromě některých horských oblastí, všude. Albánie je spolu s Kosovem a Bosnou a Hercegovinou jednou ze tří evropských zemí s muslimskou většinou. I přesto v Albánii nepanují žádné výrazné náboženské střety.

Albánci jsou známí svou bohatou mytologií, která má ještě pohanské, předkřesťanské kořeny a vykazuje jistou podobnost s řeckou mytologií. Kulturní rozdíly existují mezi severními a jižními Albánci. Severní Albánci mají kulturu podobnou ostatnímu Balkánu, zatímco ti jižní byli vystaveni silnému řeckému kulturnímu vlivu, což je vidět i na tradiční kultuře. Obě části však odrážejí i silný osmanský kulturní odkaz. Nejznámější albánské legendy jsou Gjergj Elez Alia či Rozafa.

Tradiční lidovou hudbu lze rozdělit na severoalbánský a jihooalbánský styl. Hudba na severu Albánie je v typickém balkánském stylu, podobá se srbské národní hudbě. Lidová hudba z jižní Albánie se více podobá řecké lidové hudbě, zejména té z kraje Epirus. Hlavními nástroji jsou klarinet a housle. Zpívají se polyfonní melodie, které mají původ ve starověkém Řecku. V albánské hudbě je patrný i italský vliv, zejména v té ze severu země. V tradičních tancích je také patrný silný řecký vliv. K tradičnímu albánskému mužskému kroji patří suknice fustanella, kterou nosí i pevninští Řekové a jižní Albánci. Tradiční albánský kroj je podobný řeckému a jeho původ je také řecký.

Nejslavnějším albánským spisovatelem je Ismail Kadare. Kněz Gjon Buzuku napsal první knihu v albánštině. Za prvního albánského spisovatele bývá označován Pjetër Bogdani. Rozvoj středověké albánštiny ovlivnil Frang Bardhi. Klíčovou postavou albánského národního obrození byl spisovatel Naim Frashëri, stejně jako jeho bratr Sami Frašeri. Slavný epos Horská loutna sepsal Gjergj Fishta. Báseň Aleksandëra Stavre Drenovy se stala textem albánské hymny. Představitelem socialistické poezie byl Dritëro Agolli. Mezi významné albánské osobnosti patří také malíř Ibrahim Kodra a skladatel Simon Gjoni. Mezi interprety vážné hudby vynikla sopranistka Inva Mula. V zahraničních produkcích se prosadila v posledních letech herečka Masiela Lusha.

V Albánii se užívá jiná gestikulace hlavou pro souhlas – místo v českých podmínkách tradičních jednoduchých vertikálních pohybů je zvykem hlavou opisovat tvar podobající se ležatému číslu 8. Dodnes se zde uplatňuje ústně předávané zvykové právo, tzv. Kanun di Lekë Dukagjini  Krevní msta, která se nazývá gjakmarrja, se v některých oblastech Albánie stále vyskytuje. Odhaduje se, že v roce 2014 se gjakmarrja týkala přibližně 3000 albánských rodin.

Jedním z nejpopulárnějších sportů v Albánii je vzpírání. Albánští vzpěrači získali na evropském šampionátu celkem 18 medailí, z nichž dvě byly zlaté, 7 stříbrných a 9 bronzových. Zlato získal v roce 2014 Erkand Qerimaj a roku 2018 Briken Calja.

Izmir Smajlaj je halovým mistrem Evropy ve skoku dalekém z roku 2017. Běžkyně na 3000 metrů Luiza Gega má stříbro z atletického mistrovství Evropy.

Albánská fotbalová reprezentace se v roce 2016 poprvé ve své historii probojovala na mistrovství Evropy. Dosáhla zde i svého prvního vítězství (nad Rumunskem 1-0).




#Article 165: Andorra (1523 words)


Andorra je knížectví v jihozápadní Evropě ležící mezi Francií na severu (56,6 km hranice) a Španělskem (63,7 km hranice) na jihu v nadmořské výšce 900 až 2946 metrů nad mořem. Tento malý stát leží v kruhovité kotlině obklopen hřebeny Pyrenejí bez přístupu k moři.

Andorra je 16. nejmenší zemí na světě podle rozlohy (468 čtverečních kilometrů), 11. nejmenší podle počtu obyvatel (asi 77 000) a šestou nejmenší v Evropě. Její hlavní město Andorra la Vella, jež se nachází v údolí řeky Valira, je nejvýše položeným hlavním městem Evropy, leží 1023 metrů nad mořem. Andořané jsou románská etnická skupina, katalánského původu. Úředním jazykem je katalánština, ačkoli se běžně mluví také španělsky, portugalsky a francouzsky.

Andorra je členem několika mezinárodních organizací jako OSN (od 1993) a Rada Evropy. Není členem Evropské unie, přijala však euro. Andorra je diarchií (dvojvládím), v níž se o roli monarchy z titulu své funkce dělí francouzský prezident a urgellský biskup (viz heslo spolukníže Andorry). Celé území státu Andorra je součástí Urgellské diecéze s episkopálním sídlem ve městě Urgell ve Španělsku).

Andorru navštíví každoročně okolo 3 milionů zahraničních turistů. V roce 2013 měli obyvatelé Andorry nejvyšší očekávanou délku života na světě, více než 81 let.

V roce 803 osvobodil Karel Veliký (742-814) s podporou místních obyvatel území zpod nadvlády muslimských Maurů, za což měli získat tzv. list svobody. První zmínka o malém pyrenejském knížectví z roku 805 se nachází právě v této Karolinské listině. Vnuk Karla Velikého, Karel II. Holý, daroval v roce 843 území španělskému hraběti z Urgellu. Potomci hraběte ho následně roku 1133 darovali biskupovi ze Seo de Urgell. Biskup se kvůli zajištění míru v oblasti v roce 1159 domluvil s rodem Caboetů na smlouvě, která svěřila Andorru jako léno Caboetům, přičemž svrchovaná moc náležela církvi. Později, když caboetský nárok zanikl, přešlo dědictví na hrabata z Foix, došlo k rozporům s biskupem, a tak se roku 1278 Andorra díky Paréagské smlouvě potvrzené papežem stala kondominiem pod vládou dvou spoluknížat (dnes prezidenta Francie a španělského biskupa ze Séo de Urgell). Práva těchto knížat tedy přešla nejprve na rod hrabat z Foix, a poté v důsledku vymření linie pánů z Foix a postupným dědictvím (Foix → Foix-Béarn → Foix-Grailly → d'Albret → Bourboni) na Jindřicha IV. (1589–1610) a s ním na francouzskou korunu.

Roku 1419 bylo jak ze strany Francie, tak Aragonu vyhověno požadavkům na samosprávu, a tak došlo k vytvoření tzv. Zemské rady, předchůdkyni současné Generální rady. Za francouzské revoluce byl protektorát zrušen, jelikož byly paréagské dohody považovány za feudální přežitek. Překvapivě sama andorrská samospráva požádala Napoleona Bonaparta o obnovení francouzské suverenity. Reformní hnutí v letech 1866–1868 omezilo biskupskou moc (tzv. Nová reforma, kterou potvrdil jak biskup z Urgell, tak Napoleon III.)

Během první světové války vyhlásila Andorra symbolicky válku Německu. V roce 1933 byla krátce okupována Francií. V roce 1934 se v Urgellu bělogvardějec Boris Skossyreff (Skosyrev) prohlásil suverénním knížetem Andorry jako Boris I. a regentem za Jeho Veličenstvo francouzského krále, přičemž vyhlásil válku biskupovi ze Seo de Urgell (1934–1940), o několik dní později byl však španělskými úřady zatčen. Některé ruské zdroje ale uvádějí, že vládl Andoře do roku 1940/1. V tomto roce bylo zavedeno volební právo pro hlavy místních rodin.

V roce 1993 schválilo obyvatelstvo novou ústavu, jíž se Andorra stala suverénním konstitučním knížectvím. Ústava nahradila smlouvu z roku 1278, podle níž se španělský biskup Seu de Urgell a hrabě z Foix (od roku 1871 francouzský prezident) dělili o moc.

Andorrské snahy o vlastní reformy vyústily v tzv. „reformní zákon“, který ustanovoval Výkonnou radu, a tím odděloval výkonnou moc od legislativní. Starý feudální systém byl modifikován v roce 1993, když Andořané 14. března v referendu schválili první psanou ústavu, a tím byly dokončeny reformní snahy obyvatelstva. Od 4. května 1993 je Andorra parlamentní demokracií, ve které titulárními hlavami státu zůstávají francouzskými občany volený francouzský prezident a papežem jmenovaný biskup ze Séo de Urgell, kteří jsou v Andoře zastupováni místními zástupci. Ti se nazývají osobní reprezentanti, dříve vikáři. Spoluknížata se poprvé oficiálně setkala 25. srpna 1973.

Zvláštní dohoda mezi Španělskem a Andorrou z roku 1993 stanovuje pozici biskupa ze Séo de Urgell, který je jak ve Španělsku působícím biskupem, tak i hlavou andorrského knížectví jako mezinárodně chráněnou osobu se silnou imunitou.

Spoluknížatům podle ústavy zůstávají reprezentativní a symbolické funkce. Jejich legislativní a exekutivní pravomoci byly přeneseny na Generální radu. Přesto jsou ale stále spoluknížata zodpovědná např. za vyhlášení voleb, jmenování premiéra a dalších oblastí, kde jednají víceméně nezávisle na andorrských politicích. Generální rada je andorrským parlamentem. Je jednokomorová a má mezi 28 a 42 členy, z nichž je polovina volena celostátně a polovina je zastupiteli zvolenými v každé farnosti.

Vládu (výkonnou radu) představuje premiér (volený generální radou a jmenován spoluknížaty) a ministři, které jmenuje sám premiér. Současným premiérem je Antoni Martí. Ženy v Andoře získaly volební právo až v roce 1970. Státní svátek je 8. září (Svátek Narození Panny Marie).

Andorra je neutrální stát a nemá armádu, pouze vojenského náčelníka, kterým je francouzský prezident. O obranu proti nepřátelské intervenci se starají Francie a Španělsko na žádost andorrské vlády (Smlouva o dobrém sousedství, přátelství a spolupráci). Francie a Španělsko se spolu s tím zavázaly neovlivňovat zahraniční vztahy Andorry. Jedinou povinností mužů od 16 do 60 let je naučit se zacházet se zbraněmi.

Andorra sdílí s Francií a Španělskem zastoupení v zemích, kde nemá Andorra vlastní konzulát.

Andorra sestává ze 7 farností (parròquies, jednotné číslo parròquia):

Andorra leží ve východní části Pyrenejí mezi Španělskem a Francií. S rozlohou 468 km² je 6. nejmenším státem Evropy, velkým téměř jako Praha.

Je obklopena horami dosahujícími 3000 m n. m. Téměř polovina země leží v polohách nad hranicí lesa, jen na jihu je několik málo oblastí položených níže než 1000 m n. m. Na zalesněných svazích převažuje borovice černá.

Klima je podobné jako v okolních zemích, jenom je díky velkým nadmořským výškám v zimě víc sněhu a jsou chladnější léta. Nejvyšší hora Coma Pedrosa je vysoká 2946 m n. m., nejnižší bod je Riu Runer v výšce 840 m n. n. Nejvýše položené místo je Coma Pedrosa, 2946 m n. m.

Ačkoliv Andorra není oficiálně členem Evropské unie, je součástí celní unie EU. Pro obchod s průmyslovými výrobky je považována za člena EU, pro obchod se zemědělskými výrobky pak za nečlena. V zemědělství je zaměstnáno jen 1 % obyvatel a hlavním odvětvím je chov ovcí.

Hlavním zdrojem příjmů je cestovní ruch. Ročně navštíví Andorru až 3 milionů turistů, kteří si přijíždějí zalyžovat a především za nákupy. Obyvatelé Španělska a Francie využívají možnosti nákupu zboží bez daní. Andorra patří k tzv. daňovým rájům. Neplatí se tu žádné přímé daně a pouze 4% daň z přidané hodnoty (nově od 1. ledna 2006). HDP na obyvatele dosahuje přibližně 42 500 USD (2007).

Dříve se v Andoře platilo jak španělskými pesetami, tak francouzskými franky. Od roku 2002 se zde platí eury. Andorra od roku 2014 razí vlastní euromince.

Počet obyvatel se odhaduje na 77 281 (k 2016), přičemž ještě v roce 1900 Andorru obývalo pouze 5000 lidí. 33 % obyvatel jsou Andořané, kteří jsou etnickým původem Katalánci. Dále jsou v zemi Španělé 43%, Portugalci 11% a Francouzi 7,5% Jediným úředním jazykem je katalánština, nicméně španělština a francouzština jsou také běžně užívány. Lze se také setkat s používáním angličtiny a portugalštiny. Andorrská vláda nicméně silně prosazuje používání katalánštiny. Financuje komisi pro katalánskou toponymii (la Comissió de Toponímia d'Andorra) a poskytuje bezplatné kurzy katalánštiny přistěhovalcům. Andorrské televizní a rozhlasové stanice používají výhradně katalánštinu. Andorra je jednou ze čtyř evropských zemí (spolu s Francií, Monakem a Tureckem), které nikdy nepodepsaly Rámcovou úmluvu Rady Evropy o národnostních menšinách.

Drtivá většina obyvatel, 88.2% se hlásí k římskokatolické církvi.

Dvě třetiny obyvatelstva nemají andorrskou státní příslušnost a nemají tudíž právo volit ve volbách. Kromě toho nesmějí být zvoleni předsedou vlády, nebo vlastnit více než 33% základního kapitálu soukromé obchodní společnosti.

Nejznámějším andorrským spisovatelem je Albert Salvadó, autor knih pro děti, historických románů i detektivek. Píše v katalánštině i španělštině. Organizátorem andorrského literárního života byl dlouhá léta novinář a spisovatel Rossend Marsol Clua, který emigroval ze Španělska pro své proti-francovské postoje a katalánské vlastenectví. Nejznámější andorrskou hudební skupinou je metalová Persefone. Udržován je i folklór, například lidové tance contrapàs a marratxa, zvláště v oblasti Sant Julià de Lòria. Spolu s Katalánci Andořané udržují tradici tance zvaného sardana. Patronkou Andorry je Panna Maria Meritxellská a její svátek 8. září je také největším svátkem v zemi.

Andorra disponuje řadou velmi starých památek, často románských. K nejvýznamnějším patří kostel Sant Joan de Caselles nedaleko Canilla, kostel Sant Martí v La Cortinada nebo kostel v Santa Coloma.

V roce 1997 byla založena státní Andorrská univerzita (Universitat d'Andorra). Velmi rozvinuto je na ní virtuální vyučování.

V oblasti sportu dosahují Andořané největších úspěchů ve skialpinismu, Ariadna Tudel Cuberesová a Sophie Dusautoir Bertrandová mají v tomto sportu bronzové medaile z mistrovství Evropy. Sjezdový lyžař Marc Oliveras získal stříbrnou medaili na zimní univerziádě roku 2015, Carmina Pallasová na stejné akci získala stříbro a bronz. Běžec Antoni Bernadó je prvním a dosud jediným člověkem, který běžel pět olympijských závodů v maratónu. Basketbalový klub BC Andorra hraje nejvyšší španělskou soutěž. Rugbyový klub VPC Andorra XV zase hraje francouzskou první ligu. Specifickou sportovní disciplínou, hojně provozovanou i v Katalánsku, je castell, stavění věží z lidských těl.




#Article 166: Bělorusko (5259 words)


Bělorusko, plným názvem Běloruská republika (, Respublika Biełaruś; , Respublika Belarus) je vnitrozemský stát ve východní Evropě. Hraničí s Polskem na západě, Litvou na severozápadě, Lotyšskem na severu, Ruskem na severu a východě a s Ukrajinou na jihu. Hlavním městem je Minsk.

V zemi žije přibližně 9,5 milionu obyvatel, přičemž tento počet od devadesátých let 20. století pozvolna klesá. Většinu z nich tvoří Bělorusové, nejpoužívanějším jazykem je však v současnosti ruština, která má stejně jako běloruština úřední status.

Bělorusko je nezávislé od roku 1991, kdy se stalo jednou z nástupnických republik Sovětského svazu. Je zakládajícím členem Společenství nezávislých států a zahraničně-politicky je silně orientováno na Rusko, s nímž roku 1997 vstoupilo do svazu. Od roku 1994 je nepřetržitě prezidentem země Alexandr Lukašenko, který je západními zeměmi kritizován za nedemokratické postupy a potlačování opozice.

Od roku 5000 do roku 2000 před naším letopočtem převládala kultura s lineární keramikou. Kromě toho byly v Bělorusku a některých částech Ukrajiny nalezeny pozůstatky kultury Dněpersko-doněcké. Kimmeriové a další pastevci se pohybovali po této oblasti do roku 1 000 př. n. l. a do roku 500 n. l. se zde usídlili Slované, jejichž oblast vymezili Skytové, kteří migrovali na okrajích slovanského osídlení. Nájezdníci z Asie, mezi nimiž byli Hunové a Avaři, tudy prošli v letech cca 400–600 n. l., ale nedokázali slovanskou přítomnost vytlačit. 

Oblast dnešního Běloruska byla poprvé osídlena baltskými kmeny ve 3. století. Kolem 5. století byla oblast převzata slovanskými kmeny. Převzetí bylo částečně způsobeno nedostatečnou vojenskou koordinací Baltů, ale postupná asimilace Baltů do slovanské kultury měla mírumilovnou povahu. Na tomto území se usadily tři slovanské kmenové svazy: Kriviči, Dregoviči a Radimiči.

První zmínky o běloruských knížectvích však pochází až z 9. století. Konkrétně jde o Polocké knížectví, jeden ze tří hlavních celků Kyjevské Rusi; později vznikly i další mocné útvary: Turovské, Grodecké a Novogrodecké knížectví. Kolem roku 992 dorazilo do běloruských zemí křesťanství. Misionáře vyslal z kyjevského centra Vladimír I. Svatý. Po zániku Kyjevské Rusi (definitivně 1240) pod náporem Mongolů začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv. Černé Rusi (okolí Novogrodku) si podřídil už kníže, později král, Mindaugas v polovině 13. století. Po roce 1316 (nástup Gediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí. Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů) a nájezdy Tatarů/Mongolů přispěl ke zformování litevsko-běloruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou část Velikého knížectví litevského. Hlavním městem byl zpočátku Novogrodek, od roku 1323 pak Vilnius (Vilno). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vlády Vitolda Velikého. (Symboly tohoto státního celku, znak zvaný pahoňa a bílo-červeno-bílá vlajka, jsou dnes v Bělorusku státními orgány vytlačovány z veřejného prostoru.)

Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci 15. století si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku 16. století ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně města Smolenska (1514). V roce 1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvaný Republika obou národů, polsky Rzeczpospolita. Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království, také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru) a katolizaci. V roce 1697 bylo zakázáno používat běloruštinu v úředním styku. Na druhou stranu, díky sjednocení tří historických zemí bylo možné až do poloviny 17. století vzdorovat tlaku Ruského carství. V době Republiky obou národů byla běloruština silně ovlivněna polštinou.

V letech 1772–1795 se dělením Polska země postupně stala součástí Ruského impéria. Běloruština byla následně omezována ve prospěch ruštiny a byla podporována pouze pravoslavná církev, zatímco řeckokatolická církev uznávající autoritu papeže byla potlačována. V letech 1830/31 pak propuklo v Polsku (tzv. Kongresovce), Litvě a Bílé Rusi protiruské povstání, které ale bylo tvrdě potlačeno. Roku 1839 byla zahájena silná rusifikace. Koncem 19. století a začátkem 20. století zesílilo národní hnutí, které usilovalo o samosprávu a opětovné zavedení běloruštiny.

Po zhroucení carského Ruska se v prosinci 1917 konal Všeběloruský sjezd, na kterém byla zvolena vláda Běloruska. Toto jednání však bylo přerušeno Rudou armádou, která následně v březnu 1918 musela ustoupit armádě německé. Političtí představitelé museli uprchnout do zahraničí. Politického zmatku využila bolševická strana, která vyhrála volby a 25. března 1918 vyhlásila Běloruskou lidovou republiku, prozatím nezávislou na Rusku. Rudá armáda však brzy znovu vstoupila do Minska a bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Po sovětsko-polské válce v roce 1921 připadla její západní část – tzv. Kresy (přibližně třetina území včetně Grodna a Brestu Litevského) – Polsku, zbývající část včetně Minsku pak zůstala Běloruské SSR v rámci Sovětského svazu. Nacionalistická Druhá Polská republika zavírala v Kresech běloruské školy a potlačovala používání běloruštiny.
 	
V září 1939, necelé dva týdny po německé invazi, bylo Polsko z východu přepadeno Sovětským svazem; polská část Běloruska byla následně připojena k Běloruské SSR a byla zde zahájena kolektivizace. Německá invaze do SSSR během druhé světové války způsobila Bělorusku obrovské škody a ztrátu 2,2 miliónu lidských životů, což byla celá čtvrtina předválečné populace (okupační německá moc tu jako odpověď na velmi silné partyzánské hnutí uplatňovala taktiku spálené země, vyvražděny byly stovky vesnic).

V roce 1945 byla ustanovena současná polsko-sovětská hranice, která nově probíhala asi o 200 km západněji někdejším polským vnitrozemím; většina lidí polské národnosti na získaných západních územích Běloruské SSR byla nuceně repatriována do Polska. Po válce byla poskytnuta Běloruské SSR centrálně řízená hospodářská pomoc, která významně pomohla k obnově ekonomiky. V 50. letech byla Běloruská SSR dosídlována Rusy a v menší míře také dalšími národy Sovětského svazu; současně opět zesílila rusifikace. V roce 1986 bylo Bělorusko postiženo černobylskou jadernou havárií.

Dne 27. července 1990 vyhlásilo Bělorusko svou svrchovanost a v procesu rozpadu Sovětského svazu nakonec 25. srpna 1991 i plnou samostatnost. V současnosti Bělorusku vládne prezident Alexandr Lukašenko, který nečekaně zvítězil ve volbách v roce 1994, zejména díky svému protikorupčnímu programu, a od té doby posílil svou pozici. V prezidentských volbách v roce 2006 mu byli protikandidáty společný kandidát běloruské opozice Aljaksandar Milinkevič, Sjarhej Hajdukevič a další nezávislý kandidát opozice Aljaksandar Kazulin. Ten byl před volbami zatčen, obviněn z výtržnictví a odsouzen na 5,5 roku do vězení. 

V roce 2010 se konaly další prezidentské volby, ve kterých získali Lukašenkovi protikandidáti zisk v hodnotě jednotek procent. Opozice označila volby za zmanipulované, následovaly pokojné demonstrace, které režim tvrdě rozehnal a hlavní představitele (včetně několika prezidentských protikandidátů) uvěznil.

Další prezidentské volby se konaly 9. srpna 2020 a Lukašenko v souvislosti s nimi čelí masovým protestům. Bělorusům je právo na svobodné volby a na pokojný protest upíráno už 26 let. Během sbírání podpisů pro nezávislé kandidáty byly desítky lidí zatčeny a obviněny z výtržnictví. Občané, kteří pokojně protestují a dožadují se, aby jim stát zajistil právo na svobodné demokratické volby, jsou pravidelně unášeni, zatýkáni a odsuzováni k několikatýdennímu pobytu ve vězení. Běloruská menšina žijící v Čechách se proto obrátila otevřeným dopisem na českého premiéra a předsedy obou sněmoven, aby legitimní požadavky běloruských občanů na svobodné volby podpořili.

S rozlohou 207 595 km² je Bělorusko 84. největším státem na světě, 13. největším v Evropě a 2,6× větším než Česká republika. Na západě má 418 km dlouhou hranici s Polskem, 640 km s Litvou, 161 km s Lotyšskem, na východě 1 312 km s Ruskem a na jihu 1 111 km s Ukrajinou. Rozkládá se v nížinné oblasti v západní části Východoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je s nadmořskou výškou 345 m n. m. vrch Dzjaržynskaja hara západně od Minsku.

Bělorusko leží na hranici povodí několika velkých evropských řek a současně na rozvodí Černého a Baltského moře. Celková délka řek (delších než 5 km) je 51 000 km. Hustota říční sítě je 0,2 až 0,28 km/km². Nejvýznamnější řeky jsou Dněpr (s přítoky Pripjať, Sož a Berezina), Západní Dvina, Němen (s přítokem Vilija) a na severovýchodě horní tok řeky Lovati (povodí Něvy). Zdroj řek je smíšený s převahou dešťového a sněhového. Pro všechny řeky jsou charakteristické vysoké stavy na jaře, v povodí Západní Dviny a Němenu i v zimě. Řeky se využívají pro lodní dopravu, splavování dřeva a v menší míře i jako zdroj energie. Mnohé řeky přijímají vodu z vysoušených bažin a mokřin, které jsou pro Bělorusko charakteristické. Splavné jsou Dněpr, Berezina a Němen. Po Pripjati lodě proplouvají do řeky Západní Bug přes Dněpersko-bugský kanál.

Bělorusko má přes 11 000 jezer. Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícím ledovci na konci poslední doby ledové. Nejvýznamnější hluboká jezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží jsou charakteristická pro sever republiky. Největší z nich jsou jezero Narač (79,6 km²) a Asvějské jezero (52,8 km²). Ve středu Běloruska jsou jezera mělká a zarůstající, převážně říčního a krasovo-sufozního původu. Na jihu v Polesí je mnoho mělkých jezer uprostřed bažin, z nichž nejvýznamnější jsou Červené (43,6 km²) a Vyhanavské (26 km²). Nejhlubší jezera jsou Dlouhé (52,8 m), Riču (51,9 m) a Hiňkava (43,3 m).

Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výrazněji kontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné lednové teploty se pohybují od −5,1 na západě do −7,5 °C na východě, v červenci je pak po celé zemi průměrná teplota kolem 18 °C. Průměrné roční srážky jsou 550–650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto. Vlhkost podnebí je důsledkem vlivu atlantského proudění a blízkosti Baltského moře.

Země má nadprůměrné zalesnění, zhruba jednu třetinu plochy pokrývají lesy. Na severu převažuje smrk, borovice, jedle, bříza, na jihu pak dub, buk a jilm. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí.

Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zde los, rys, medvěd hnědý, méně často pak vlk. V polsko-běloruském národním parku Bělověžský prales lze pak spatřit zubry. Již v roce 1979 byl tento prales zapsán na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

Bělorusko je prezidentská republika, kterou řídí prezident a národní shromáždění. Funkční období prezidenta je pět let. Podle ústavy z roku 1994 mohl prezident sloužit pouze dvě funkční období jako prezident, ale změna ústavy v roce 2004 odstranila omezení funkčních období. Alexander Lukašenko je prezidentem Běloruska od roku 1994. V roce 1996 Lukašenko vyzval ke kontroverznímu hlasování o prodloužení prezidentského období z pěti na sedm let. V důsledku toho byly volby, k nimž mělo dojít v roce 1999, posunuty na rok 2001. Referendum o prodloužení odsoudil jako „fantastický“ podvod hlavní volební důstojník Viktar Hančar, který byl z úřadu pro oficiální záležitosti odvolán během kampaně. Později zmizel beze stopy. Národní shromáždění je dvoukomorový parlament složený ze 110členné sněmovny (dolní komora) a 64členné rady republiky (horní komora).

Sněmovna má pravomoc jmenovat předsedu vlády, provádět ústavní změny, požadovat vyslovení důvěry předsedovi vlády a navrhovat zahraniční a domácí politiku. Rada republiky má pravomoc vybírat různé vládní úředníky, vést obžalovací proces s prezidentem a přijímat nebo odmítat návrhy zákonů schválené Sněmovnou. Každá komora má možnost vetovat jakýkoli zákon schválený místními úředníky, pokud je to v rozporu s ústavou.

Vláda zahrnuje Radu ministrů v čele s předsedou vlády a pěti místopředsedy vlády. Členové této rady nemusí být členy zákonodárného sboru a jsou jmenováni prezidentem. Soudnictví zahrnuje Nejvyšší soud a zvláštní soudy, jako je Ústavní soud, který se zabývá konkrétními otázkami souvisejícími s ústavním a obchodním právem. Soudce vnitrostátních soudů jmenuje prezident a potvrzuje je Rada republiky. V trestních věcech je nejvyšším odvolacím soudem nejvyšší soud. Běloruská ústava zakazuje použití zvláštních mimosoudních soudů.

V parlamentních volbách v roce 2012 nebylo 105 ze 110 členů zvolených do Sněmovny reprezentantů přidruženo k žádné politické straně. Komunistická strana Běloruska získala 3 křesla a Agrární strana a Republikánská strana práce a spravedlnosti po jednom. Většina nestraníků představuje širokou škálu sociálních organizací jako jsou kolektivy pracovníků, veřejná sdružení a organizace občanské společnosti, podobně jako bývalo složení sovětského zákonodárného sboru.

Hodnocení indexu běloruské demokracie je nejnižší v Evropě, dále je země organizací Freedom House označena jako „nesvobodná“, jako „utlačovaná“ v rámci indexu ekonomické svobody a v letech 2013–2014 byla hodnocena jako nejhorší země pro svobodu tisku v Evropě v rámci žebříčku zveřejněného Reportéry bez hranic, který Bělorusko zařadil na 157. místo ze 180 zemí.

Soudní systém v Bělorusku postrádá nezávislost a je předmětem politických zásahů. Během výběrových řízení často dochází ke korupčním praktikám jako je úplatkářství a v běloruském protikorupčním systému chybí ochrana oznamovatelů a ombudsman. Vláda však má politickou vůli bojovat proti korupci a vláda dosáhla určitého pokroku v boji proti korupci, například minimalizací daňových předpisů s cílem zlepšit transparentnost daňového úřadu.

Lukašenko sám se popisuje jako „autoritářsky vládnoucího“. Západní země označily Bělorusko pod Lukašenkem za diktaturu; vláda obvinila ty samé západní mocnosti, že se pokoušely Lukašenka vyhnat. Rada Evropy od roku 1997 zakázala členství Běloruska kvůli nedemokratickým hlasovacím a volebním praktikám a nesrovnalostem v ústavním referendu z listopadu 1996 a doplňovacích volbách do parlamentu.

Běloruská vláda je také kritizována za porušování lidských práv a za pronásledování nevládních organizací, nezávislých novinářů, národnostních menšin a opozičních politiků. Na základě svědectví Výboru pro zahraniční vztahy Senátu Spojených států označila bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová Bělorusko za jednu ze šesti světových „výsep tyranie“. V reakci na to běloruská vláda nazvala hodnocení „dost daleko od reality“. Centrum pro lidská práva Viasna uvádí 11 politických vězňů v Bělorusku aktuálně zadržovaných. Mezi nimi je aktivista za lidská práva Ales Bjaljacki, viceprezident Mezinárodní federace pro lidská práva a šéf Viasny.

Lukašenko v roce 2014 oznámil nový zákon, který zakáže pracovníkům kolchozů (přibližně 9% z celkového počtu pracovních sil) opustit svá zaměstnání podle libosti - změna zaměstnání a místa bydliště bude vyžadovat povolení od guvernérů. Zákon byl přirovnán k nevolnictví. Podobné předpisy byly zavedeny pro lesnický průmysl v roce 2012.

Běloruská SSR byla spolu s Ukrajinskou SSR jednou ze dvou sovětských republik, které vstoupily do OSN jako jedni z původních 51 členů v roce 1945. Po rozpadu Sovětského svazu se Bělorusko podle mezinárodního práva stalo mezinárodně uznávaným nástupnickým státem Běloruské SSR, který si v OSN své členství zachoval.

Bělorusko a Rusko jsou od rozpadu Sovětského svazu blízkými obchodními partnery a diplomatickými spojenci. Bělorusko je, pokud jde o dovoz surovin a vývozní trh, závislé na Rusku.

Svaz Ruska a Běloruska, nadnárodní konfederace, vznikl sériemi smluv v letech 1996–99, které požadovaly měnovou unii, rovná práva, jednotné občanství a společnou zahraniční a obrannou politiku. Budoucnost unie však byla zpochybněna kvůli opakovaným zpožděním měnové unie v Bělorusku, neexistenci data referenda pro návrh ústavy a sporu o ropný obchod.

Bělorusko bylo zakládajícím členem Společenství nezávislých států (SNS). Uzavřelo obchodní dohody s několika členskými státy Evropské unie (navzdory zákazu cestování do jiných členských států Lukašenkovi a nejvyšším představitelům), včetně sousedního Lotyšska, Litvy a Polska. Cestovní zákazy uvalené Evropskou unií byly v minulosti zrušeny, aby se Lukašenkovi umožnilo účastnit se diplomatických jednání a také zapojit do dialogu jeho vládní a opoziční skupiny.

Oboustranné vztahy se Spojenými státy jsou napjaté, protože americké ministerstvo zahraničí podporuje různé protiLukašenkovské nevládní organizace a také proto, že běloruská vláda stále více ztěžuje působení organizací se sídlem v USA v zemi. Diplomatické vztahy zůstávají napjaté a v roce 2004 přijaly USA zákon o běloruské demokracii, který povolil financování protivládních běloruských nevládních organizací a zakázal půjčky běloruské vládě, s výjimkou humanitárních účelů. Navzdory těmto politickým třenicím obě země spolupracují na ochraně duševního vlastnictví, prevenci obchodování s lidmi, technologické trestné činnosti a odstraňování následků katastrof.

Čínsko-běloruské vztahy se zlepšily, posíleny návštěvou prezidenta Lukašenka v Číně v říjnu 2005. Bělorusko má také silné vazby se Sýrií, která je považována za klíčového partnera na blízkém východě. Kromě SNS je Bělorusko členem Euroasijského hospodářského svazu, Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, Hnutí nezúčastněných zemí od roku 1998 a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Jako členský stát OBSE podléhá Bělorusko mezinárodnímu závazku monitorování v rámci amerického helsinského výboru.

Bělorusko je zahrnuto do Evropské politiky sousedství v rámci Evropské unie (EPS), jejímž cílem je přiblížit EU a jejím sousedům z hospodářského a geopolitického hlediska.

Dne 15. února 2016 Evropská unie oznámila zmírnění sankcí vůči Bělorusku během setkání 28 ministrů zahraničí EU na pravidelném zasedání Rady Evropské unie.

Generálmajor Andrej Ravkov stojí v čele ministerstva obrany a Alexandr Lukašenko (jako prezident) slouží jako vrchní velitel. Ozbrojené síly byly vytvořeny v roce 1992 z částí bývalých sovětských ozbrojených sil, které se nacházely na území nové republiky. Transformace bývalých sovětských sil na běloruské ozbrojené síly, která byla dokončena v roce 1997, snížila počet jejích vojáků o 30 000 a restrukturalizovala její vedení a vojenské formace.

Většina členů běloruských sloužek jsou branci, kteří slouží 12 měsíců, pokud mají vysokoškolské vzdělání nebo 18 měsíců, pokud tomu tak není. Demografické poklesy běloruských branců zvýšily význam profesionálních vojáků, kterých bylo v roce 2001 celkem 12 000. V roce 2005 bylo asi 1,4% běloruského hrubého domácího produktu věnováno na vojenské výdaje.

Bělorusko nevyjádřilo přání vstoupit do NATO, ale od roku 1997 se účastní se programu individuálního partnerství a poskytuje tankování a podporu vzdušného prostoru pro misi ISAF v Afghánistánu. Bělorusko poprvé začalo spolupracovat s NATO podpisem dokumentů k účasti na jejich programu partnerství pro mír v roce 1995. Bělorusko však do NATO nemůže vstoupit, protože je členem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Napětí mezi NATO a Běloruskem vyvrcholilo po prezidentských volbách v Bělorusku v březnu 2006.

Bělorusko je jedinou evropskou zemí, která stále praktikuje trest smrti. USA a Bělorusko byly jedinými dvěma z 56 členských států Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, které v roce 2011 prováděly popravy.

Bělorusko je rozděleno do šesti oblastí (, ), které jsou pojmenovány po městech, která slouží jako jejich správní centra.

Každá oblast má provinční zákonodárný orgán, který se nazývá oblastní rada (bělorusky: абласны Савет Дэпутатаў, rusky: областной Совет Депутатов), a zemský výkonný orgán nazvaný správa oblasti (bělorusky: абласны выканаўчы камітэт, rusky: областно́й исполнительный комите́т), jehož předsedu jmenuje prezident. Oblasti se dále dělí na rajóny, které se běžně překládají jako okresy (bělorusky: раён, rusky: район).

Každý rajón má svůj vlastní zákonodárný orgán nebo radu rajónu (bělorusky: раённы Савет Дэпутатаў, rusky: районный Совет Депутатов) zvolenou obyvateli a výkonný orgán nebo správu rajónu jmenovanou vyššími výkonnými pravomocemi. Šest oblastí je rozděleno do 118 rajónů.

Město Minsk je rozděleno do devíti distriktů a má zvláštní postavení hlavního města. Řídí jej výkonný výbor a byla mu udělena charta samosprávy.

Regiony (s administrativním centry):

Zvláštní administrativní distrikt:

Bělorusko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou strojírenství, těžba a zpracování draselných solí, papírenský, textilní, potravinářský a chemický průmysl. V zemědělství převažuje živočišná výroba, zejména chov prasat, skotu, koní a drůbeže, nad výrobou rostlinnou. Pěstují se brambory, ječmen, žito, cukrová řepa a len. HDP na obyvatele za rok je 18 066 USD (2016). Převažuje tepelná energetika.

Po rozpadu SSSR došlo k nepovedené transformaci na volnotržní ekonomiku. V letech 1991–94 poklesla průmyslová výroba o 30 %, míra inflace v tomto období byla 2000 %, v roce 1994 žilo pod úrovní životního minima 60 % obyvatel. Toho využil Alexander Lukašenko, který Bělorusům nabídl model „tržního socialismu“. Lukašenkův režim zastavil privatizaci a zachoval si státní kontrolu nad zhruba 70 % podniků, nad cenami a měnovou politikou. Lukašenkovi se podařilo ekonomiku do roku 1997 stabilizovat, takže makroekonomické ukazatele Běloruska byly v roce 1997 nejlepší ze všech zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 2000 dosáhlo Bělorusko úrovně průmyslové výroby roku 1990. V roce 2001 začala i opatrná privatizace (menších podniků). Hrubý domácí produkt jen v roce 2005 vzrostl o 9,2 %. Inflace toho roku klesla na 8 %, z dosavadních trojciferných hodnot. Tyto výsledky ostře kontrastovaly zejména se stagnací sousední Ukrajiny, což Lukašenko také silně využíval v propagandě. Státní zásahy do ekonomiky ji nicméně stejně destabilizovaly, což se projevilo nejvíce v měnové politice, tedy znovu rozjetou inflací. Když byly před prezidentskými volbami v roce 2010 zvýšeny platy zaměstnanců státních podniků o 40 % (v přepočtu na 500 amerických dolarů), inflace v roce 2011 dosáhla znovu trojciferné hodnoty – 108,7 %. Další příčinou krize byl deficit státního rozpočtu. Výkon běloruské ekonomiky se však znovu výrazně zlepšil v roce 2017, což uznaly i mezinárodní ratingové agentury a OECD.

Běloruská ekonomika je silně závislá na ruské a je jí specifickým způsobem i dotována: mezi Běloruskem a Ruskem existuje bezcelní unie, takže ropa z Ruska na běloruské území teče ropovody bez cla a Bělorusové clo za ruskou ropu vybírají až na svých hranicích se třetími zeměmi. Tento de facto reexport dlouhodobě utužoval politické a geopolitické vazby na Rusko, které však poněkud oslabily po ruském anektování ukrajinského Krymu v roce 2015. Vztahy Ruska a Běloruska se zhoršují i v poslední době, což má dopady i na ekonomiku a hrozí rozpad bezcelní unie. Souběžně Bělorusko posiluje ekonomické vazby s EU. V dubnu 2020 vyslaly Spojené státy americké do Běloruska tankerem první zásilku ropy, která má být počátkem diverzifikace dodávek s cílem zmenšení běloruské závislosti na Rusku.

Země vykazuje minimální hodnoty nezaměstnanosti, na niž se pohlíží jako na nepřípustný sociální jev; v zemi platí zákonná pracovní povinnost jako v sovětských časech.

Přestože Bělorusko není příliš turisticky atraktivní zemí (což je však z velké části způsobeno minimální propagací a omezenými podmínkami pro rozvoj turistického ruchu), lze najít místa, která za pozornost určitě stojí. Hlavní město Minsk bylo bohužel za 2. světové války zničeno a jen nepatrná část se dočkala obnovy, takže se zde zachovalo jen málo ze staré architektury. Nejstarší budovy pocházejí ze 17. století a jsou tedy barokní, jako Katedrála jména Nejsvětější Panny Marie (katolická) a Katedrála svatého Ducha (pravoslavná), k níž přiléhá bernardinský klášter. V 19. století v Minsku vznikla i novorománská Katedrála svatého Simona a Heleny. Pozornost návštěvníka by mohlo upoutat především Trojické předměstí na severozápadním okraji centra. Jinak je běloruská metropole skvělou ukázkou sovětského funkcionalistického stavebního stylu a urbanismu: velké funkcionalistické budovy (zejm. úřad vlády na Náměstí nezávislosti, původně budova Nejvyššího sovětu), rozsáhlé parky a široké prospekty jsou typickým obrazem Minska, vytvořeným v poválečných desetiletích. Minsk je také kulturním centrem Běloruska: najdeme zde osm muzeí a šest divadel, včetně opery. Z nejnovějších staveb budí zájem nová budova Běloruské národní knihovny zprovozněná roku 2006.

Z dalších historicky či kulturně zajímavějších měst lze jmenovat Grodno (zachovaná část historické zástavby, Katedrála svatého Františka Xaverského), Vitebsk, který je rodištěm Marka Chagalla a lze zde navštívit i jeho rodný dům, či Polock bohatý na sakrální památky. Zajímavou a přitažlivou krajinou je Polesí na jihu Běloruska. Jde o zalesněnou nížinu podél řeky Pripjať, jejíž jižní část leží již na Ukrajině. Řeka se zde pohybuje s téměř nulovým spádem, což způsobilo vytváření obrovských mokřin podél Pripjati a jejich přítoků. Také Národní park Bělověžský prales na hranici s Polskem, zapsaný již v roce 1979 na seznam Světového dědictví UNESCO, láká stále více turistů. Na seznam byly zapsány také dvě významné architektonické památky: Mirský zámek a zámek v Ňasviži. Spolu s řadou dalších zemí sdílí Bělorusko zápis Struveho geodetického oblouku. Historicky významnou je i Brestská pevnost, kde v roce 1918 Rusko a Německo podepsaly brestlitevskou mírovou smlouvu, významný mezník v dějinách první světové války. Zvláště pro Poláky má velký význam i malá vesnička Kreva (polsky Krewo). Na zdejším hradě, z něhož bohužel zbyly jen ruiny, totiž vznikla roku 1385 Polsko-litevská unie (respektive její první fáze zvaná Krewská unie). S polským rodem Sapiehů je zase spojen zámek v Ružanech, z něhož rovněž zbyly ruiny, nicméně běloruská vláda ho průběžně rekonstruuje. K nejstarším památkám v Bělorusku patří románsko-gotická Kamjaněcká věž.

Běloruska

Podle Národního statistického výboru byl k lednu 2016 počet obyvatel 9,49 milionu. Etničtí Bělorusové tvoří 83,7% celkové populace Běloruska. Dalšími největšími etnickými skupinami jsou: Rusové (8,3%), Poláci (3,1%) a Ukrajinci (1,7%). Bělorusko má hustotu obyvatelstva asi 50 lidí na kilometr čtvereční; 70% jeho celkového obyvatelstva je soustředěno v městských oblastech. V Minsku, hlavním a největším městě, žilo v roce 2015 1 937 900 obyvatel. Gomel je se 526 872 obyvateli (rok 2015) druhým největším městem a je krajským městem gomelské oblasti. Dalšími velkými městy jsou Mogilev (365 100), Vitebsk (342 400), Hrodna (314 800) a Brest (298 300). V roce 1926 v Běloruské SSR tvořili Bělorusové 80,6 % obyvatel, Židé 8,2 % a Rusové 7,7 %.

Podobně jako v mnoha dalších východoevropských zemích má Bělorusko negativní míru růstu populace a zápornou míru přirozeného růstu. V roce 2007 klesla běloruská populace o 0,41% a její plodnost byla 1,22,, což je výrazně pod mírou. Čistá míra migrace je +0,38 na 1 000, což naznačuje, že Bělorusko prožívá o něco více imigrace než emigrace. V roce 2015 bylo 69,9% běloruské populace ve věku 14 až 64 let; 15,5% bylo mladších 14 let a 14,6% starších 65 let. Jeho populace také stárne; odhaduje se, že střední věk 30–34 let se v roce 2050 zvýší na 60 až 64 let. V Bělorusku je přibližně 0,87 muže na ženu. Průměrná délka života je 72,15 (66,53 let u mužů a 78,1 let u žen).  Více než 99% Bělorusů ve věku nad 15 let je gramotných.

Podle statistiky Světové zdravotnické organizace je Bělorusko zemí s druhou nejvyšší konzumací alkoholu na světě v přepočtu na počet obyvatel (k 2017).

Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. Již v dobách carského Ruska byla však běloruština vystavena útlaku a preferována byla státními orgány ruština. Současná běloruská vláda v tomto trendu pokračuje. Výsledkem je rusifikace Běloruska, tj. stav, kdy v běžné praxi a často i ve školství je užívána ruština, případně tzv. trasjanka (směs obou jazyků, obdoba suržyku na Ukrajině), zatímco spisovná běloruština, zvláště ve své předreformní podobě z 20. let 20. století (tzv. taraškevica), je znakem spíše národně orientované inteligence a protilukašenkovské opozice, jejíž účast na společenském životě a vliv na něj jsou státním aparátem potlačovány.

Podle sčítání lidu z listopadu 2011 se 58,9% všech Bělorusů hlásilo k nějakému náboženství; z toho pravoslaví tvoří (běloruský exarchát Ruské pravoslavné církve) asi 82%. Římský katolicismus se praktikuje většinou v západních oblastech a existují také různá odvětví protestantismu. Menšiny také praktikují řecký katolicismus  (tzv. uniaté), judaismus, islám (zejm. Lipkové) a novopohanství. Celkově je 48,3% populace pravoslavných křesťanů, 41,1% je bez vyznání, 7,1% katolíků a 3,3% následují jiná náboženství.

Běloruská katolická menšina je soustředěna v západní části země, zejména kolem Hrodna, je složena ze směsi Bělorusů a dálé polské a litevské menšiny. Prezident Lukašenko uvedl, že pravoslavní a katoličtí věřící jsou „dvěma hlavními vyznáními v naší zemi“.

Původně (až do 16. století) byla drtivá většina obyvatelstva Bílé Rusi pravoslavná, ale postupem času sílily přestupy (hlavně šlechticů) k protestantským církvím a ke katolicismu. Po vyhlášení brestlitevské unie roku 1596 vznikla řeckokatolická církev (a pravoslaví bylo zároveň postaveno mimo zákon). Hrubé snahy o její všeobecné prosazení vyvolaly ohromný odpor (např. povstání ve Vitebsku) pravoslavného obyvatelstva i většiny duchovenstva, takže nakonec muselo být roku 1635 pravoslaví opět oficiálně povoleno. Přestože běloruský lid a nižší šlechta vnímali řecké katolictví jako vnucovanou víru, získávalo postupně v dalších staletích své stoupence i v těchto vrstvách a v 19. století začalo být uniatství chápáno a vyzdvihováno jako charakteristický rys běloruského národa. V důsledku vnucovaného – pro změnu – pravoslaví ze strany carské moci, však uniaté nezískali tak silné pozice jako na Malé Rusi/Ukrajině.

Původně početná komunita běloruských židů byla zdecimována za 2. světové války, zbytek po rozpadu SSSR odešel do Izraele. Z původně sedmisettisícové komunity tak zbývá zhruba 10 000 Židů. Vysoký podíl ateistů je mj. důsledkem omezení dřívějšího církevního vlivu na školství, zejména v době Sovětského svazu.

Nejslavnějším běloruským spisovatelem je patrně Janka Kupala. Světlana Alexijevičová získala roku 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Za hranice své vlasti pronikli rovněž autoři jako Jakub Kolas, Maksim Bahdanovič, Vasil Bykav, Uladzimir Karatkevič, Alěs Adamovič či Ryhor Baradulin. K zakladatelům běloruského písemnictví patří Cyril Turovský. František Skorina přeložil do běloruštiny Bibli. Vyšla roku 1517 v Praze, jako vůbec první tištěná kniha východní Evropy (Skorina v Praze působil jako císařský zahradník). Skorina též kodifikoval staroběloruštinu. Pro rozvoj moderní běloruštiny a literatury měl velký význam časopis Naša niva založený roku 1906 (vychází dodnes). První generace jeho autorů byla nazývána našanivská.

V populární hudbě dokázal získat mezinárodní úspěch houslista Alexander Rybak, který má dnes ovšem norské občanství. Největším hudebním festivalem je Slavjanski bazar, který se každoročně koná ve Vitebsku a zaměřuje se primárně na populární hudbu ze slovanských zemí, ale často soutěží i umělci z neslovanských států, vítězem hlavní soutěže se stal již i zástupce Izraele či Mexika.

Vysokou prestiž má baletní soubor Národního akademického divadla v Minsku (Нацыянальны акадэмічны Вялікі тэатр оперы і балета), jeho choreograf Valentin Jelizarjev získal roku 1996 prestižní Cenu Benois de la danse. Hereckou hvězdou sovětského filmu byl Innokentij Smoktunovskij.

Na území současného Běloruska se narodila i řada osobností, které jsou dnes vnímány spíše jako Poláci – jsou to zejména spisovatel Adam Mickiewicz a hudební skladatel Stanisław Moniuszko. Na území Běloruska kdysi sídlila též významná židovská komunita. Místo narození Bělorusko má tudíž ve svém životopise mnoho židovských osobností – malíř Marc Chagall, herec Solomon Michoels, malíř Chaïm Soutine, sochař Ossip Zadkine, nebo hudební skladatel Irving Berlin.

Podobně jako Češi využívají Bělorusové ve své kuchyni často houby. Podávají se jako hlavní jídlo (zejm. hřiby na smetaně), jako polévka, omáčka i jako krém. Další základní surovinou jsou brambory, z nichž je připravováno asi nejtypičtější běloruské jídlo – draniki, což je obdoba bramboráku. Palačinkám jsou podobné tzv. bliny. Z ruské, resp. ukrajinské kuchyně Bělorusové převzali boršč. Minsk převzal více středoevropské vlivy, což je poznat na oblibě řízku či speciality filet á la Minsk. Velmi se užívá česnek a kmín.

Oblíbeným místním nápojem je kvas, vyráběný ze sladu, cukru, máty peprné a ovoce. Místní specialitou je likér Běloveskaja, vyráběný ze stovky druhů rostlin. Hodně se pije také vodka. Neblaze proslulé je levné jablečné víno čarnila, s jehož konzumací v nejnižších vrstvách společnosti se vláda snaží bojovat.

Zvláštností je, že v Bělorusku je považováno za neslušné jíst na veřejnosti. Díky tomu se také vůbec neprosadilo rychlé občerstvení.

K nejvýznamnějším běloruským vědeckým osobnostem patří nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2000 Žores Ivanovič Alfjorov a letecký konstruktér Pavel Suchoj. Na vývoji sovětských jaderných zbraní se podílel fyzik Jakov Borisovič Zeldovič. Běloruský původ měl rovněž psycholog Lev Vygotskij či matematik Otto Šmidt. V běloruském Kobrynu se narodil též americký matematik Oscar Zariski.

Otcem běloruské vzdělanosti je kněz Cyril Turovský. Lingvista Branislav Taraškievič je tvůrcem spisovné běloruštiny, která nese i jeho jméno – taraškievica. Nobelovu cenu za ekonomii získal roku 1971 běloruský rodák Simon Kuznets. Významným marxistickým teoretikem byl Alexandr Bogdanov.

Nejpopulárnějším sportem v Bělorusku je fotbal. Nejznámějším běloruským fotbalistou posledních let je Alexandr Hleb, z časů SSSR pak Sergej Alejnikov. Nejúspěšnějším běloruským fotbalovým klubem je Bate Borisov, od roku 2008 pravidelný účastník skupinové části Ligy mistrů. Druhým nejpopulárnějším sportem je lední hokej, běloruská reprezentace dosáhla nejlepšího úspěchu na olympijských hrách 2002, kde skončila na čtvrtém místě. Klub HK Dinamo Minsk hraje Kontinentální ligu. Bělorusko hostilo mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2014. Další šampionát má Bělorusko uspořádat spolu s Lotyšskem v roce 2021. Roku 2019 pořádalo Bělorusko ve svém hlavním městě Evropské hry. Dlouholetý vládce Alexander Lukašenko klade na sport velký důraz a sám od roku 1997 předsedá běloruskému olympijskému výboru.

Nejúspěšnějšími individuálními běloruskými sportovci jsou sportovní gymnasté Vitalij Ščerbo, s rekordními osmi tituly mistra světa a šesti zlatými z olympiády, a Olga Korbutová, která získala čtyři zlaté olympijské medaile. Běloruskou gymnastickou školu úspěšně reprezentovala též Světlana Boginská. Zápasník Alexandr Medveď získal zlatou medaili na třech po sobě jdoucích olympiádách. Volejbalista Georgij Mondzolevskij má dvě zlaté a v roce 2012 byl uveden do Síně slávy Mezinárodní volejbalové federace. Kanoista Vladimir Parfenovič má tři olympijská zlata. Zřejmě nejúspěšnějším běloruským sportovcem současnosti je biatlonistka Darja Domračevová, která získala již čtyři zlaté medaile na olympijských hrách. Sprinterka Julija Něstěrenková dokázala i v éře dominance černošských běžkyň vybojovat zlato na olympijských hrách v běhu na 100 metrů, v Athénách roku 2004. V posledních letech se Bělorusové začali silně prosazovat v akrobatickém lyžování, olympijské zlato získali již čtyři akrobatičtí lyžaři: Alexej Grišin, Anton Kušnir, Alla Cuperová a Hanna Husková. Samostatné Bělorusko na olympijských hrách získalo od roku 1994 dvacet jedna zlatých olympijských medailí.

Od devadesátých let 20. století uspěli běloruští sportovci i v tenise, kde věhlasu dosáhly Viktoria Azarenková (světová jednička a vítězka Australian Open) či Nataša Zverevová, nebo Aryna Sabalenková (světová devítka žebříčku dvouhry WTA, vítězka Us Open 2019 ve čtyřhře, světová dvojka v žebříčku čtyřhry WTA). V šachu se prosadil Lev Polugajevskij.




#Article 167: Belgie (4465 words)


Belgie (nizozemsky België, francouzsky Belgique, německy Belgien, plným názvem Belgické království) je federativní konstituční monarchie ležící v západní Evropě. Belgie hraničí s Francií (620 km) na jihu, s Lucemburskem (148 km) a Německem (167 km) na východě a s Nizozemskem (450 km) na severu. Ze severozápadu omývá Belgii Severní moře (66 km).

Belgie byla v minulosti součástí historického území zvaného Nizozemí. V současnosti je součástí významné jednotky regionální spolupráce a geopolitického uskupení zvaného Benelux, které tvoří spolu s Nizozemskem a Lucemburskem. Belgie je jednou ze šesti zakladatelských zemí Evropské unie (tato takzvaná Inner Six vykazuje dodnes vyšší kohezi než celá unie a působí jako širší geopolitické uskupení). Belgické hlavní město Brusel je také sídlem Evropské komise, Evropské rady a Evropského parlamentu. Belgie přijala euro a je součástí schengenského prostoru. Patří rovněž k zakládajícím členům Severoatlantické aliance (NATO). Také NATO má své hlavní sídlo v Bruselu.

Od konce středověku až do 17. století byla Belgie prosperujícím a kosmopolitním centrem obchodu a kultury. Mezi 16. a počátkem 19. století sloužilo její území často jako bojiště mnoha evropských konfliktů a získalo tak titul válečné pole Evropy. Samostatný belgický stát vznikl v roce 1830 po belgické revoluci, jíž se Belgičané odtrhli od Nizozemska. Belgie prošla poté masivní industrializací a byla významnou koloniální mocností, zejména v Africe. Její koloniální říše se rozpadla v 2. polovině 20. století. Tehdy začaly také zemí zmítat národnostní a jazykové spory mezi Valony a Vlámy, jež vedly k postupné federalizaci země.

V zemi jsou tři oficiální jazyky: nizozemština, francouzština a němčina. Kulturně, politicky a sociologicky se Belgie skládá ze dvou velkých společenství, nizozemsky mluvících Vlámů a frankofonních Valonů, v zemi žije také menší německá komunita. Belgická federace se skládá ze 3 společenství, rozdělených podle jazykového principu,

a ze 3 regionů, rozčleněných podle principu územního:

Každý region a každé společenství má svůj vlastní legislativní orgán – parlament, a orgán exekutivní – vládu (či radu), s výjimkou Vlámska a Vlámského společenství, které mají vládu i parlament dohromady. Včetně orgánů federálních tak v Belgii působí 6 vlád a 6 parlamentů zároveň.

Patronem Belgie je svatý Josef, národní heslo zní Jednota posiluje (niz. Eendracht maakt macht, fr. L'union fait la force, něm. Einigkeit macht stark).

V nejstarších dobách obývalo Belgii několik různých keltských kmenů. V dobách římské říše byly tyto kmeny, nacházející se v oblasti mezi Severním mořem, Rýnem, Seinou a Marnou (tj. na jihu dnešního Nizozemska, v Belgii, severní Francii a na západě Německa), označovány latinským slovem Belgae, tedy Belgové. Území tedy Římané nazývali Gallia Belgica. Odtud pochází název státu Belgie. Z genetického výzkumu však vyplývá, že dnešní Belgičané mají s dávnými Belgy pramálo společného.

Mezi první dobře zdokumentované události patří ovládnutí oblasti Římany v prvním století před naším letopočtem, v pátém století pak území dnešní Belgie osídlil germánský kmen Franků. Po rozpadu franské říše Karla Velikého došlo k rozdělení území mezi západofranskou říši Karla Holého a říši Lothara I. Hranici mezi oběma říšemi tvořil tok řeky Šeldy. V průběhu středověku se oblast postupně rozdrobila na množství drobných feudálních států, nicméně ve 14. a 15. století řadu z nich sjednotili burgundští vévodové. V 15. století tyto státy získaly určitou autonomii a začaly se označovat názvem Sedmnáct provincií.

Ke klíčovému zlomu došlo za Osmdesátileté války (1568–1648), která se v posledních třiceti letech kryla i s nám dobře známou třicetiletou válkou (1618–1648). Zatímco severní Nizozemí si dokázalo uchovat nezávislost, jeho jižní část, dnešní Belgie, byla dobyta Španěly a připadla španělské, později rakouské větvi Habsburků. Na konci 18. století se Belgie nakrátko zmocnili Francouzi. Roku 1815, po Napoleonově porážce u Waterloo na současném belgickém území, se Belgie stala součástí Spojeného království nizozemského, jako nárazníkový stát mezi Francií a Nizozemskem. Po 15 letech, v roce 1830, však vypukla v bruselském operním domě Théâtre de la Monnaie revoluce, která vedla ke vzniku samostatného Belgického království, které se stalo nezávislou a neutrální konstituční monarchií. Jako první belgický král usedl na trůn o rok později Leopold I.

Berlínská konference z roku 1885 darovala africké území nazvané Svobodný stát Kongo belgickému králi Leopoldovi II. jakožto jeho osobní državu. Tím začala jedna z nejkontroverznějších kapitol belgických dějin. Byla zavedena nucená práce domorodců a Leopold II. žádal po Konžanech plnění tvrdých kvót na výrobu slonoviny a kaučuku. Jejich plnění bylo vymáháno brutálními metodami, které ve svém souhrnu připomínaly genocidu. Odhaduje se, že během Leopoldovy tyranie zemřelo téměř 10 milionů Afričanů, mnozí z nich podlehli nemocem jako neštovice nebo spavá nemoc, které se v Konžské pánví začaly šířit v důsledku kolonizace. Statisíce lidí byly vystaveny trestu useknutí ruky. Mezinárodní kritika přiměla krále Leopolda II. roku 1908 svou osobní državu předat belgickému státu se statusem „klasické“ kolonie. Od té doby byla nazývána Belgické Kongo. Během první světové války Belgičané z území Konga obsadili území Ruanda-Urundi (dnešní Rwandu a Burundi), které tehdy bylo kolonií Německého císařství. Belgická vyšetřovací komise z roku 1919 odhadla, že počet obyvatel Konga se za belgické vlády snížil na polovinu počátečního stavu.

V roce 1924 Společnost národů svěřila koloniální správu území Ruanda-Urundi nadále Belgii. Belgické Kongo získalo nezávislost v roce 1960 a Ruanda-Urundi o dva roky později. Kongo v roce 1960 opustilo téměř 100 000 Evropanů včetně většiny státních úředníků. Belgie podporovala separatisty z Katangy a podílela se na zavraždění prvního konžského premiéra Patrice Lumumby.

Během první světové války byla Belgie přes svoji deklarovanou neutralitu napadena Německem, v rámci Schlieffenova plánu útoku na Francii obchvatem. Velká část bojů na západní frontě se odehrála v západních částech Belgie. Počáteční měsíce války jsou někdy nazývány znásilnění Belgie kvůli řadě německých excesů. Po válce, v níž Němci nakonec prohráli, získala Belgie krom některých německých kolonií v Africe i dva pruské okresy Eupen a Malmédy, čímž získala německy mluvící menšinu, již má na svém území dosud. V roce 1921 byla založena Belgicko-lucemburská ekonomická unie (v účinnost vešla v roce 1922). Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat až do zavedení eura belgický frank na lucemburském území a naopak.

Německé síly vtrhly do země znovu v květnu 1940 a 40 690 Belgičanů (z toho přes polovinu byli Židé) během následné okupace zabily. Po válce přinutila generální stávka krále Leopolda III., aby abdikoval, neboť mnoho Belgičanů se domnívalo, že během války spolupracoval s Němci. Nahradil ho jeho syn Baudouin I.

V roce 1949 byla Belgie zakládajícím členem NATO. Stala se rovněž zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1951, Evropského společenství pro atomovou energii (Euratomu) a Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1957, které daly základ budoucí Evropské unii.

Od 19. století více prosperovalo Valonsko s rozvinutým průmyslem i kulturou, Flandry byly kulturně i ekonomicky zaostalejší zemědělská země, kolem 60. let 20. století se však situace postupně otočila. V průběhu 20. století docházelo k různým třenicím mezi Vlámy a Valony.

Federalizace Belgie proběhla v pěti etapách v období od roku 1970 do roku 2001. Prvním signálem byl v roce 1968 rozpad univerzity v Lovani na vlámskou a francouzskou univerzitu. Roku 1970 byl do ústavy zanesen princip tří „kulturních společenství“ (vlámské, frankofonní a germanofonní) a tři územní „regiony“. V roce 1980 z názvů společenství odpadlo slovo „kulturní“, všechna tři společenství a rovněž vlámský i valonský region zřídila své „rady“ (parlamenty) a „exekutivu“ (vlády). Rada i vláda valonského společenství se však sloučila s radou a vládou valonského regionu. V letech 1988–1989 zřídil vlastní parlament a vládu i Region Brusel - hlavní město, současně byla regionům předána pravomoc nad veřejnými pracemi a dopravou a společenstvím působnost v oblasti vzdělávání. V roce 1993 se do ústavy dostala formulace, že „Belgie je federální stát, který se skládá ze společenství a regionů“, čímž se stala Belgie federací de iure, a společenství a regiony získaly další kompetence. Pátou etapou federalizace byly v roce 2001 Lambermontská a Lombardská dohoda, kterou do kompetence regionů přešlo i zemědělství, mořský rybolov, zahraniční obchod, otázky volebních výdajů, financování politických stran a regionální rozvoj. Lombardská dohoda rozdělila parlament Bruselského regionu na frankofonní a vlámskou část se zákazem majorizace.

Po roce 2000 sílí na vlámské straně snahy o úplné rozdělení Belgie. Filip Dewinter, předseda nacionalistické strany Vlámský zájem, požaduje „sametový rozvod“, za jehož vzor považuje rozdělení Československa v roce 1993, rovněž vlámští křesťanští demokraté (předseda Yves Leterme) podporují další prohlubování autonomie. Hlavní překážkou rozdělení je dvojjazyčné hlavní město Brusel. Dne 13. listopadu 2006 belgická televize odvysílala fiktivní vyhlášení vlámské nezávislosti, za tento žert bylo vedení televize kritizováno. V roce 2014 vznikla vládní koalice, jejíž součástí byla poprvé v historii separatistická Nová vlámská aliance, která usiluje o rozdělení Belgie.

Belgie sdílí hranice s Francií (620 km), Německem (167 km), Lucemburskem (148 km) a Nizozemskem (450 km). Její celková rozloha, včetně vodní plochy, je 30 528 čtverečních kilometrů.

Geomorfologicky se Belgie dá rozdělit na 3 oblasti: pobřežní nížiny, rovinu (plató) v centrální části Belgie, a na hornaté Ardeny na jihovýchodě země. Nížiny při pobřeží sestávají převážně z písečných dun a tzv. polderů. Centrální rovina zabírá většinu Belgie. Je to jemně zvlněná oblast s úrodnou půdou, protkaná sítí mnoha vodních toků – mezi nejvýznamnější patří Máza (niz. Maas, fr. Meuse) a Šelda (niz. Schelde, fr. Escaut). Třetí oblast, Ardeny, je hornatá a zalesněná, s nepříliš úrodnou půdou a nevhodná pro zemědělství. Částečně zasahuje i do severní Francie. Nachází se zde nejvyšší bod Belgie, Signal de Botrange, o výšce 694 metrů.

Historicky se Belgie člení na 10 provincií.

Vlámsko na severu zahrnuje (od západu k východu):

Valonsko na jihu zahrnuje:

Belgické klima je přímořské, spadá do mírného podnebného pásu. Srážky jsou časté ve všech ročních obdobích. Průměrná teplota v lednu je 3 °C, v červenci 18 °C. Průměrné srážky činí 65 milimetrů v lednu, v červenci 73 milimetrů.

Vzhledem k vysoké hustotě zalidnění (jedné z nejvyšších na světě) a ke svému umístění, musí Belgie čelit vážným ekologickým problémům. Například zpráva z roku 2003 tvrdí, že kvalita říční vody v Belgii je nejhorší v Evropě a jednou z nejhorších ve 122 zkoumaných zemích světa. Belgie nicméně vychází velmi dobře z hodnocení kvality ochrany životního prostředí, podle Environmental Performance Index, který vypracovává Yaleova univerzita, má 15. nejlepší ochranu přírody na světě (k roku 2018). Belgie má vysokou míru recyklace odpadů, třetí nejvyšší v Evropě, přičemž samotný Vlámský region vůbec nejvyšší - 65% (evropský průměr je 35 %).

Belgie je konstituční monarchií s federální parlamentní demokracií. Hlavou státu je král a v čele vlády stojí premiér. Počet vlámsky a francouzsky mluvících ministrů ve federální vládě musí být shodný.

Federální parlament je dvoukomorový, skládá se z Komory zástupců a Senátu. Senát je v současnosti složen z 50 senátorů jmenovaných parlamenty komunit a regionů a z 10 kooptovaných senátorů. Před rokem 2014 byla většina členů Senátu volena přímo. 150 poslanců dolní komory je voleno poměrným volebním systémem, v 11 volebních obvodech. Belgie má ze zákona povinnou volební účast, takže má dlouhodobě jednu z nejvyšších volebních účastí na světě. Neúčast u hlasování je sankcionována - pokutou 25-50 euro za jednorázovou neúčast a při opakovaném ignorování voleb může být občanu i odebráno aktivní a pasivní volební právo (právo volit i právo být zvolen).

Dějiny parlamentarismu začínají v Belgii již roku 1831, kdy volební právo získali muži starší 25 let, pokud byli plátci pozemkové daně. Všeobecné volební právo (pro muže) bylo zavedeno v roce 1893, po generální stávce, jež ho požadovala. Nebylo ovšem zcela rovné - vzdělaní a vlastníci půdy měli více hlasů. Rovné všeobecné volební právo bylo zavedeno roku 1919, a tehdy také byla zavedena povinnost hlasovat. Smysl tohoto opatření byl, aby bohatí zaměstnavatelé nemohli vyvíjet tlak na své zaměstnance, aby nešli volit. Ženám bylo volební právo uděleno až roku 1948.

Podle principu územního je Belgie rozdělena na tři regiony: Vlámsko (Flandry), Valonsko a region Brusel. Každý region a každé společenství má vlastní vládu i parlament, jen Vlámsko a Vlámské společenství má orgán jediný. Pro všechny pak v zemi působí orgány federální.

Vzhledem ke komplikovaným národnostním vztahům a množství stran (neexistují strany federální), je skládání federální vlády často mimořádně komplikované. Unikátní situace nastala po volbách v roce 2010, kdy se vládu podařilo sestavit až 541 dní od voleb, což je světový rekord (přičemž dosavadní rekord byl víc než zdvojnásoben).

V roce 2002 Belgie jako druhá země na světě uzákonila eutanazii. Usmrcení je povoleno za přesně vymezených podmínek a jako v jediné zemi světa není věkově omezeno. Od roku 2014 mohou o zákrok zažádat i děti mladší dvanácti let; první dětská eutanazie byla provedena v roce 2016. Počet vykonaných eutanazií každoročně stoupá, v roce 2019 dosáhl 2655 případů.

V roce 2003 byla uzákoněna možnost uzavřít manželství osobám stejného pohlaví (jako v druhé zemi na světě, opět po Nizozemsku). Zákonem bylo později homosexuálním manželským párům dovoleno i osvojování dětí.

V 19. a 20. století některé belgické zoologické zahrady vystavovaly jako exponáty černochy především z Belgického Konga. Naposledy došlo k výstavě lidí roku 1958.

Belgie je vysoce rozvinutý průmyslový stát s velkou koncentrací výroby a intenzivním zemědělstvím. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, strojírenství, chemie a textil. Hlavními průmyslovými oblastmi jsou Brusel, Antverpy, Lutych a Gent. Těžba uhlí se již téměř zastavila. Zemědělství je vysoce produktivní, živočišná produkce převažuje nad rostlinnou. Využití půdy: orná půda 27 %, louky a pastviny 20 %, lesy 21 % a voda 6 %. Důležitý je chov prasat, skotu, drůbeže a ovcí, význam má i rybolov. Pěstuje se pšenice, ječmen, brambory, cukrová řepa, chmel a jablka. Typické jsou menší farmy s vysokými hektarovými výnosy. Dopravně nejvýznamnější jsou přístavy Antverpy a Oostende se spojením do Velké Británie a ropný terminál Zeebrügge. Nejatraktivnějšími turistickými středisky jsou Brusel, Antverpy, Bruggy, Oostende, Waterloo, Spa a vrchovina Ardeny.

Ke známým belgickým firmám patří pivovarnický koncern Anheuser-Busch InBev, největší pivní firma světa (její tradiční belgickou značkou je třeba Stella Artois) či výrobce elektroniky Agfa.

Belgie se dlouhodobě potýká s vysokým zadlužením, které v roce 2019 činilo 105,1 % HDP.

V Belgii je velmi rozvinutá síť železnic, dálnic, silnic a vodních cest. V Antverpách, Gentu a Zeebrügge se nachází jedny z největších evropských přístavů. Dříve v Belgii bývala velmi rozvinutá síť tzv. vicinálních drah – kombinace železnice a tramvajových tratí. Její pozůstatky jsou stále patrné v některých městských a příměstských tramvajových tratích. V Bruselu se taktéž nachází metro a významné mezinárodní letiště.

Dne 1. ledna 2006 žilo v Belgii 10 511 382 lidí, z toho 6 078 600 ve Vlámsku, 3 413 978 ve Valonsku a 1 018 804 v Bruselském regionu.

Belgie má vysokou hustotu zalidnění (365 obyv. na km²), v Evropě má vyšší pouze Nizozemsko a několik malých států, jako např. Monako. Nejvyšší hustotu zalidnění má oblast známá jako „vlámský diamant“, kterou vymezují aglomerace Bruselu, Antverp, Gentu a Lovaně. Další velká města jsou Lutych, Charleroi, Mons, Kortrijk, Bruggy, Hasselt a Namur. Nejnižší hustotu zalidnění mají Ardenny. Belgie má velmi vysokou míru urbanizace – ve městech žije 97,2 % obyvatel (2005).

Asi 98 % dospělé populace je gramotných. Školní docházka je povinná od šesti do osmnácti let, ale mnoho Belgičanů studuje až do 23 let. V rámci zemí OECD má Belgie 3. nejvyšší procento lidí ve věku 18–21 let zapsaných na vyšší školu nebo univerzitu. Podíl lidí s funkční negramotností je však znepokojivý – v letech 1994–1998 činil 18,4 %.

Belgické páry vykazují největší rozvodovost na světě - neobstojí zhruba 64 ze 100 manželství.

Značnou část belgické populace tvoří Vlámové a Valoni. Zbývajících 25 % představují přistěhovalci ze severní Afriky (zejména z Maroka a Alžírska), ze subsaharské Afriky (zejména z Konga) a z Turecka, ale také příslušníci dalších evropských národů (zvláště Italové, Francouzi a Portugalci).

Po jazykové stránce je Belgie nejednotná. Nizozemsky mluví přibližně 60 % obyvatel, francouzsky 40 % a německy necelé 1 %. Francouzsky se hovoří převážně na jihu země, vlámsky zase na severu. Němčina se užívá na malé části území na východě Belgie.

Brusel, ve kterém žije 8 % obyvatel, je oficiálně bilingvní (francouzsko-nizozemský). Původně se v Bruselu mluvilo převážně nizozemsky, avšak poté, co Belgie získala roku 1830 nezávislost, převládla v hlavním městě francouzština, která byla jediným oficiálním jazykem.

Jak vlámština (belgická varianta nizozemštiny), tak belgická francouzština vykazují drobné rozdíly ve slovní zásobě a sémantice oproti variantám užívaným v Nizozemsku a ve Francii.

Nejrozšířenějším náboženstvím je katolicismus, ve Vlámsku se k němu hlásí 76% obyvatel, ve Valonsku 66%. Role katolické víry je historicky významná: vznik Belgie lze chápat jako oddělení katolické části původního Nizozemska od jeho části protestantské. Protestantů je dodnes v Belgii minimum, asi 1 procento. Roste ale počet muslimů. Už v roce 2008, ještě před velkou migrační krizí roku 2015, byl jejich počet určen na 6% (v hlavním městě Bruselu 23,6%), tedy 628 751 osob. Již tehdy šlo o největší poměr muslimů v populaci v Evropě. Židovská komunita čítá okolo 40 000 osob a její největší část tradičně sídlí v Antverpách (asi 18 000 osob). Je to poslední evropská židovská komunita, kde se ještě udržel jazyk jidiš.

Kulturní život Belgie se rozvíjí hlavně uvnitř všech tří národnostních společenství. Kromě Královské vojenské akademie totiž nemá Belgie žádné dvojjazyčné univerzity ani jednotná média, společné kulturní či vědecké instituce.

Spisovatel Maurice Maeterlinck získal Nobelovu cenu za literaturu. Charles de Coster obnovil slávu postavičky Enšpígla. Průkopníkem vlámštiny v druhdy převážně frankofonní Belgii byl Hendrik Conscience. Guido Gezelle psal západním vlámským dialektem. Hugo Claus proslul vlámsky psaným románem Smutek Belgie. Francouzsky psali symbolistický básník Emile Verhaeren, Marguerite Yourcenar či Henri Michaux. Dnes třeba Jan Theuninck či Amélie Nothomb. Jedním z neslavnějším detektivkářů světa byl Georges Simenon, jenž stvořil postavu komisaře Maigreta.

Velkou tradici má belgický komiks. Tvůrcem slavného Tintina byl Hergé, dalšími významnými komiksovými autory byli André Franquin (tvůrce Gastona), Morris (tvůrce Lucky Luka) či Peyo (tvůrce Šmoulů).

V klasické hudbě vynikl především renesanční skladatel Jacob Obrecht. Kousek od Bruselu se (pravděpodobně) narodil jiný významný renesanční skladatel Guillaume Dufay. César Franck, hudební skladatel 19. století, se narodil v Lutychu, ale většinu života prožil v Paříži. Pracoval jako varhaník a vyučoval skladbu. Jako skladatel se však prosadil až v pozdějším věku, zejména svou Symfonií d moll a Sonátou pro housle a klavír A dur. Z interpretů vážné hudby vynikli houslisté Eugène Ysaÿe a Henri Vieuxtemps.

Francouzský šanson obohatil Jacques Brel. V pop-music 20. století se mezinárodního věhlasu dočkal francouzsky zpívající Salvatore Adamo. Belgičané se začali poměrně hodně prosazovat v globálním popu v nedávné době. Celosvětové hity měli raper s rwandskými kořeny Stromae (zejm. Alors en dance), Kate Ryan, Lara Fabian či Gotye. Ve skupině Transglobal Underground se proslavila zpěvačka Natacha Atlas.

Velmi populární je v Belgii elektronická hudba - elektronický festival Tomorrowland je největší na světě.

Nejslavnějšími belgickými filmovými tvůrci jsou bratři Dardennové, již prosluli sociálními dramaty. Režisérka Chantal Akermanová byla představitelkou feministického avantgardního filmu. Jean-Claude van Damme se stal hvězdou akčních snímků. V Belgii se narodila (v rodině holandské šlechty) i hollywoodská hvězda Audrey Hepburnová.

Belgie je známá vyspělým výtvarným uměním a architekturou. Na jejím území se vyvíjely všechny významné evropské umělecké slohy, od románských, gotických, barokních a renesančních architektur, přes vlámské renesanční a barokní stavby a obrazy, až k renesanční vokální hudbě v jižní části nížin.

Řada osobností tohoto regionu ovlivnila světové umění. V Belgii se narodili významní malíři 15. století Rogier van der Weyden, nejvýznamnější představitel rané nizozemské školy, a Hugo van der Goes. Pracoval zde i Pieter Brueghel starší, známý malíř 16. století a zakladatel malířské dynastie, i jeho slavný syn Jan Brueghel starší. V 17. století formoval evropské malířství Peter Paul Rubens. Dalšími významnými malíři různých epoch na dnešním belgickém území byli mj. tzv. „vlámští primitivisté“ Jan van Eyck a Hans Memling, později Quinten Matsijs, Jacob Jordaens a zvláště Anthony van Dyck. Nejvýraznějšími osobnostmi 19. století byli romantik Antoine Wiertz, symbolista Fernand Khnopff či impresionistka Anna Bochová. Představitelem secese byl malíř Henry van de Velde. Z 20. století je nutno zmínit jména Constant Permeke, René Magritte, Paul Delvaux a James Ensor. Symbolistou byl litograf Félicien Rops. K tachismu a abstraktnímu expresionismu náležel Pierre Alechinsky. V počínajícím 21. století jsou mezinárodně známí malíři Luc Tuymans a Michael Borremans.

Victor Horta byl jedním z nejdůležitějších představitelů secese v architektuře, čtyři jeho bruselské městské domy z konce 19. století byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Na seznam Světového dědictví UNESCO byla zapsána i románsko-gotická Katedrála Notre Dame v Tournai, celé náměstí Grande-Place v Bruselu s proslulými cechovními domy a monumentální Bruselskou radnicí. Secesní je i další památka UNESCO Palác Stoclet v obci Woluwe-Saint-Pierre, z dílny českého rodáka Josefa Hoffmanna, s vnitřní výzdobou Gustava Klimta. V Belgii se nachází i jedna ze sedmnácti Le Corbusierových staveb zapsaných na seznam Světového dědictví, a to Vila Guiette v Antverpách. Na seznam bylo zapsáno i celé historické centrum Brugg.

Krom těchto památek patří k turisty nejvyhledávanějším proslulé Atomium v Bruselu postavené u příležitosti mezinárodní výstavy Expo 58. Stavba je vlastně modelem krystalové mřížky železa zvětšená v poměru 155 miliard k jedné. Žádný z turistů většinou nemine ani fontánku Čurající chlapeček, vyhledávané jsou i vrcholně gotické skvosty Katedrála svatého Michaela archanděla a svaté Guduly v Bruselu, Katedrála Panny Marie v Antverpách nebo Katedrála svatého Bavona v Gentu. Jednou z největších secesních staveb Evropy je Bazilika Sacré-Cœur v Bruselu.

Belgie má nejvíce středověkých hradů na metr čtvereční v Evropě (např. Gravensteen v Gentu). Oficiálním sídlem krále je Královský palác v Bruselu, ačkoli reálně král s rodinou žijí na zámku Laeken. Královský palác je vystavěn v historistním stylu, stejně jako monumentální Justiční palác v Bruselu. Brusel je také sídlem řady institucí Evropské unie, která zde nechala vystavět pro tyto instituce i řadu budov jako na např. palác Berlaymont, hlavní sídlo Evropské komise, a budova Justus Lipsius, kde zasedá Evropská rada.

V Antverpách byl roku 1928 postaven také první mrakodrap v Evropě - Torengebouw.

Obrovskou tradici má výroba čokolády. První byla v Belgii vyrobena již roku 1635. Dnes se jí vyrobí okolo 170 000 tun ročně. Belgie každý rok vyváží čokoládu v hodnotě 2,8 miliard eur. V letech 2000–2018 se čokoládový export zdvojnásobil, z 300 000 tun na 600 000 tun. K nejznámějším značkám belgické čokolády patří Leonidas, Godiva, Côte d'Or či Neuhaus, ale typickými jsou i malovýrobci čokolády, jichž je v Belgii přes 400. Neoblíbenější formou čokoládového výrobku v Belgii však není čokoláda tabulková jako třeba v ČR, ale pralinka - belgické pralinky jsou celosvětově známým pojmem.

Podobnou tradici mají vafle, belgický vynález a národní jídlo. V Belgii se prodávají v mnoha formách, často jako rychlé občerstvení na ulicích. Existují dva hlavní druhy belgických vaflí, bruselské a lutyšské. Bruselské jsou pravidelného obdélníkového tvaru, lehké, nadýchané, křupavé, s velkými kapsami. Lutyšské (gaufres liégeoise) jsou zaoblené, menší, obsahují vepřové sádlo a jsou o dost sladší než bruselské. Na jejich kvalitu dohlíží Bratrstvo lutyšských vaflí.

Za národní jídlo jsou rovněž považovány hranolky. Pravé belgické hranolky jsou dvakrát osmažené, a to nikoli v oleji, ale zásadně v sádle. Jsou silně osolené a jsou často podávány jako samostatné jídlo (s mnoha verzemi omáček), nikoli jako příloha, nejčastěji v pouličních stáncích, jichž je v Belgii přes 5000. Belgičan sní průměrně 75 kilogramů hranolků ročně (to je o třetinu víc než v USA, kde jsou hranolky jinak také velmi populární). Hranolky se jedli v Belgii zřejmě již v 16. století, ale první pouliční stánek byl otevřen roku 1838. Belgičané jsou citliví na teorii o tom, že hranolky mají francouzský původ a uvádějí řadu důkazů o jejich původu belgickém. Spor o dvojí smažení hranolek v roce 2017 vedl ke střetu s Evropskou komisí.

K hranolkům se obvykle nabízí tradiční belgická majonéza. Její složení je dokonce od roku 1955 upraveno zákonem: minimální podíl tuku musí být 80 procent a vaječného žloutku 7,5 procenta. Proti tomuto diktátu se však dnes bouří někteří výrobci, kteří argumentují, že trh si žádá již méně tučné výrobky.

Ke specialitám belgické kuchyně patří též gratinované čekankové puky, vařené slávky či tomatte-crevette – chuťovka z garnátů s majonézou vložených do vydlabaného rajčete.

Velkou tradici má rovněž výroba piva, která se dostala i na seznam kulturního světového dědictví UNESCO. V Belgii existuje rekordních 1500 různých piv, proslulá jsou trapistická, tedy silně fermentovaná klášterní piva. Pivovarnický koncern Anheuser-Busch InBev je největším na světě.

Pivo je pro Belgičany něco jako víno pro Francouze a to co sladová whisky pro Skoty. Většina spotřebovaného vína se dováží z Francie, Německa a Lucemburska, ale obvykle naleznete v nabídce i jeden nebo dva druhy z Itálie, Spojených států, Chile a jiných zemí. Káva je dost silná a obvykle podávána s malou sušenkou nebo čokoládou. Čaj se většinou podává ve skle s plátkem citrónu a bez mléka. Výběr bylinkových čajů je bohatý.

Nositelem Nobelovy ceny za fyziku je François Englert, za chemii Ilja Prigogine, za fyziologii Christian de Duve, Corneille Heymans, Jules Bordet a Albert Claude. Georges Lemaître nastolil slavnou hypotézu o vzniku vesmíru Velkým třeskem. Andreas Vesalius posunul poznání v oblasti anatomie, chemik Jean-Baptiste van Helmont založil studium plynů, Abraham Ortelius byl tvůrcem prvního atlasu, kartografii ovlivnil i matematik Gerhard Mercator, jeho Mercatorovo zobrazení se užívá dodnes. Leo Baekeland vynalezl bakelit a fotografický papír, Étienne Lenoir první úspěšný stacionární plynový spalovací motor, Zénobe Gramme první prakticky využitelný motor na stejnosměrný proud. Solvayův proces objevil chemik Ernest Solvay. Fyzik Joseph Plateau jako první představil iluzi pohybujícího se obrazu. Vynálezcem saxofonu byl Adolphe Sax. Významnými matematiky byli Eugène Charles Catalan, Jean Bourgain, Pierre Deligne či Jacques Tits. Robert Cailliau pomáhal vynalézt systém WWW.

Kronika Jeana Froissarta patří k nejvýznamnějším historiografickým dílům středověku. Henri Pirenne byl významným historikem-medievalistou. Humanista Justus Lipsius se pokoušel vytvořit křesťanskou verzi stoicismu. Do humanistického okruhu patřil i nakladatel a tiskař Christophe Plantin. Descartovo dílo rozvíjel filozof Arnold Geulincx. Průkopníkem užití statistických metod v sociologii byl Adolphe Quetelet, jinak též astronom. Victor D'Hondt je tvůrcem metody rozdílení volebních mandátů. Jako literární teoretik proslul Paul de Man. Paul Otlet byl průkopníkem informační vědy. Marxistickým teoretikem byl Ernest Mandel, Chantal Mouffeová je politoložkou poststrukturalistické a postmarxistické orientace.

Tenistky Kim Clijstersová a Justine Heninová byly světovými jedničkami. Eddy Merckx byl legendárním cyklistou, stejně jako jeho velký soupeř Freddy Maertens. Belgičtí cyklisté mají na kontě nejvíce vítězství na Tour de France, pomineme-li domácí Francouze. Legendou motorového sportu, zejména závodu 24 hodin Le Mans, je Jacky Ickx. Šest zlatých olympijských medailí vybojoval lukostřelec Hubert Van Innis. K nejúspěšnějším atletům patří skokanka do dálky Tia Hellebautová, běžci na dlouhých tratích Gaston Reiff a Gaston Roelants či sedmibojařka Nafissatou Thiamová. K dalším úspěšným sportovcům pak plavec Frédérik Deburghgraeve, nebo judisté Robert Van de Walle a Ulla Werbroucková. Arthur van Doren byl dvakrát vyhlášen nejlepším pozemním hokejistou světa. Jádrem tohoto mužstva byli Thibaut Courtois, Romelu Lukaku, Eden Hazard či Kevin De Bruyne. Z fotbalistů starších generací jsou známí především brankáři Jean-Marie Pfaff a Michel Preud'homm, záložníci Jan Ceulemans a Enzo Scifo či útočníci Paul Van Himst a Raymond Braine, který mezi světovými válkami oblékal dres pražské Sparty. Nejúspěšnějším belgickým klubem je Andrelecht Brusel, který dvakrát vyhrál Pohár vítězů pohárů (1976, 1978) a Evropskou ligu (1983). Vítězem Poháru vítězů pohárů je i KV Mechelen (1988). V Lize mistrů (dříve Poháru mistrů evropských zemí) došly ovšem nejdále z belgických klubů Bruggy, které v sezóně 1977/78 podlehly až ve finále Liverpoolu.

Belgie pořádala letní olympijské hry roku 1920, v Antverpách. Na Circuit de Spa-Francorchamps, nedaleko města Spa, se každoročně koná závod Formule 1 Grand Prix Belgie. Van Dammeho memoriál, konaný na Stadionu krále Baudouina v Bruselu, patří k nejprestižnějším atletickým závodům a je součástí seriálu Diamantová liga.




#Article 168: Anglie (582 words)


Anglie je největší a nejlidnatější země Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a zároveň jediná z jeho tří zemí a jedné provincie, která nemá žádnou autonomii ani samosprávu. Zahrnuje jižní dvě třetiny ostrova Velká Británie. Na severu hraničí se Skotskem, na západě pak s Walesem, jinak ji obklopuje moře.

Anglie je pojmenována podle Anglů („“), jednoho z řady germánských kmenů, původem pravděpodobně ze severního Německa, kteří se v Anglii usadili v 5. a 6. století. Původně rozdělená Anglie se v 10. století sjednotila jako Anglické království, k němuž byl později (formálně až roku 1536) připojen i sousední Wales, přičemž Anglie zůstávala nadále jádrem a mocenským centrem tohoto státu. Od roku 1603 je Anglické království v personální unii se Skotským královstvím. Do roku 1707 bylo Anglické království samostatné, poté začleněno do soustátí Spojeného království Velké Británie. Metropolí Anglie a jejím největším městem je Londýn, jenž je současně metropolí Spojeného království. V Anglii vznikl také fotbal.

Anglií se často nesprávně označuje celé Spojené království. Od roku 2002 v Anglii působí federalistická Strana anglických demokratů (), usilující o vznik samostatného autonomního anglického parlamentu s minimálně obdobnými kompetencemi jako má současný skotský parlament.

Původně byla nejvyšším článkem anglického správního systému hrabství. Toto členění navázalo na staré celky z doby před sjednocením Anglie, například království jako byly Essex či Sussex; vévodství, jakými byly Yorkshire, Cornwall či Lancashire nebo prostě panství dána nějakému šlechtici, což je například případ Berkshiru. Do roku 1867 se hrabství členila na malé celky nazývané setniny (anglicky ).

Tato hrabství stále existují jako tradiční hrabství. Z mnoha důvodů však byla tato hrabství v mnoha částech Anglie silně pozměněna nebo zrušena jako administrativní celky.

Fakt, že hrabství byla tak malá, mělo za následek, že zde neexistovala žádná regionální vláda schopná koordinovat spolupráci na regionální úrovni. Tohle byl především případ metropolitních oblastí obklopujících města, protože hranice hrabství byla určena už několik století před průmyslovou revolucí a masovou urbanizací Anglie.
Řešením byl vznik metropolitních hrabství, která byla později zrušena, a s několika hrabstvími rozdělena do celků zvaných unitary authority, spojujících správu na úrovni hrabství a distriktů.

Hrabství a unitary authority se dál seskupují do regionů, existujících od roku 1994. Velký Londýn má zvláštní postavení a je jediným regionem, který má zastupitelstvo a starostu voleného v přímých volbách. Londýn se dále člení na 32 obvodů přičemž  zůstává i nadále zastupitelstvem Londýnské City

Vedle Velkého Londýna jsou dalšími regiony:

S výjimkou Londýna mají regiony málo kompetencí a nemají volené představitele; regionální správa je v rukách nevolených zastupitelstev.

Anglie zahrnuje centrální a jižní dvě třetiny ostrova Velká Británie a několik přilehlých ostrovů, z nichž největší je ostrov Wight. Na severu hraničí se Skotskem, na západě s Walesem. Je blíž kontinentální Evropě než kterákoliv jiná část Británie. Od Francie ji odděluje jen 38 km široká mořská úžina.

V Anglii převažují nížiny, na severu je pak hornatější s řetězem nízkých hor, Pennines, rozdělující severní a střední Anglii na východní a západní část. Západně od těchto hor se nachází oblast Lake District se stejnojmenným národním parkem a také s nejvyšší horou Anglie Scafell Pike. Východně se rozkládá plochá, nížinatá bažinatá krajina, která byla z velké části vysušena pro zemědělské využití.

Nejdelší anglickou řekou je Severn, Temže je druhá a Trent třetí. Jsou to zároveň tři nejdelší řeky ve Spojeném království.

Abecední seznam největších anglických měst:

Anglie je nejlidnatější, nejhustěji zalidněnou, nejvíce urbanizovanou a etnicky nejrozmanitější zemí Spojeného království.

Žije zde 53 milionů obyvatel, což je 84 % obyvatel celého Spojeného království.

Při sčítání obyvatel v roce 2011 bylo etnické složení Anglie následující:




#Article 169: Malířství (110 words)


  

Malířství je vedle sochařství a grafiky jednou z částí výtvarného umění. Je to postup aplikování barviva rozpuštěného v médiu a nanášení (lepivého) činidla na povrch, jakým je například papír, malířské plátno nebo zeď. 

Člověku zabývajícímu se touto činností se říká malíř; tohoto termínu se užívá zejména, jde-li o jeho profesi. Existují důkazy, že historie malování (jeskynní malířství) je asi šestkrát delší než historie užívání psaného jazyka. Umělecká malba se považuje za jednu z nejdůležitějších forem výtvarného umění.

Patronem malířů je sv. Lukáš.

Vnímáme, jak malíř pracuje s barvou – koloristé, jestli převládá linie; kompozice; práce se světlem; šerosvit…

Od dob renesance je malba a kresba považována za samostatný umělecký projev.




#Article 170: Lorenzo Lotto (1332 words)


Lorenzo Lotto (mezi 1480 a 1482 Benátky – po 1. září 1556 Loreto) byl italský renesanční malíř, který, ač narozen v Benátkách, většinu své umělecké kariéry působil mimo své rodné město.  Byl autorem řady oltářních obrazů a polyptychů s náboženskou tematikou. Byl také dobrým malířem fresek, ale především to byl jeden z nejlepších portrétistů své doby. Jeho malířská díla se vyznačovala barevností a postavy v nich zobrazené měly již takové držení těla, které bylo předzvěstí nadcházejícího období manýrismu. Svou tvorbou se řadí k Giorgionovi a Tizianovi, nejvýznamnějším benátským malířům počátku 16. století.

Přestože máme řadu dokladů o Lottově životě (39 malířových dopisů, jeho knihu výdajů z let 1538 až 1556 a jeho závěť), víme jen velmi málo o jeho dětství a dílenském školení. Dokument z roku 1503 se o něm zmiňuje jako o synovi Benátčana Tomassa, malíře z Trevisa. Předpokládá se, že se vyškolil v některé z benátských malířských dílen, nejspíše v dílně Alvise Vivariniho (1450−1504). Jako malíř je poprvé zmíněn v Trevisu v letech 1503 až 1506, ale možná zde působil již dříve (1498). V tomto městě se Lottovi dostalo podpory ze strany Bernarda de´Rossi, který zde byl biskupem. Z vděčnosti mu Lotto v roce 1505 věnoval jeho vlastní podobiznu (dnes Capodimonte, Neapol). V roce 1506 Lotto odešel do města Recanati (Marche tj. Marca d´Ancona) ležícího nedaleko pobřeží Jaderského moře. Pro tamní kostel San Domenico namaloval velký polyptych nazvaný Trůnící Madona s dítětem a světci (mezi 1506 a 1508, dnes Pinacoteca Comunale, Recanati). Někteří historici umění se však domnívají, že ve Stanza della Signature zůstala část fresky nazvaná Tribun předává pandekty  císaři Justiniánovi. Freska je připisována Lorenzu Lottovi.V roce 1525 však Lotto nečekaně opustil Bergamo a odešel do rodných Benátek. Důvodem byla nabídka namalovat prestižní  oltář věnovaný sv. Antonínovi pro benátský kostel Santi Giovanni e Paolo. Pro neshody s objednávajícími dominikány však malbu nezapočal. Navíc další objednávky od benátské republiky nepřicházely a tak jediným úspěchem bylo Lottovo jmenování členem výboru Arte dei Depentori  (1531), kde působil spolu s Tizianem a dalšími významnými benátskými malíři. Úspěch však měly jeho portréty a devocionálie určené pro paláce bohatých Benátčanů. 

Dokladem toho je Portrét Andrey Odoniho (1488-1545), jenž byl významným humanistou a prodejcem starožitností. Protože se však nedostavil očekávaný úspěch, Lotto na jaře 1533 Benátky opustil a vrátil se do oblasti Recanati. V průběhu 30. let 16. století Lotto namaloval několik úspěšných oltářních obrazů, mimo jiné i velmi kvalitní Klanění pastýřů, ale v roce 1540 se však vrátil do Benátek. Setrval zde do roku 1542, tedy jen tak dlouho, aby zde konečně mohl namalovat oltář se sv. Antonínem udělujícím almužny pro benátský kostel Santi Giovanni e Paolo. V roce 1542 se vrátil do Trevisa, ale ani zde se nedočkal potřebných objednávek. Lotto se proto v roce 1545 znovu objevil v Benátkách v naději, že se mu dostane nějaké nové práce. Ale zde se začaly objevovat hlasy, že jeho malířský styl je již zastarávající. V roce 1549 však vyhrál zakázku na velký obraz Nanebevzetí Panny Marie pro kostel San Francesco alle Scale v Anconě. Pro další objednávky zde zůstal až do roku 1552. V důsledku zhoršujícího se zraku a sluchu Lotto odešel do Loreta, kde se stal laickým bratrem v dominikánské klášterní komunitě Santa Casa, kde na podzim 1556 nebo na počátku roku 1557 zemřel.

Ačkoliv malířská tvorba Lorenza Lotta vycházela z benátského quattrocenta, dynamický pohyb jím namalovaných postav byl již předzvěstí nastupujícího manýrismu. S Lottovým jménem je také spojován vznik psychologického portrétu.

Lottova malířská díla v prvním desetiletí 16. století vykazovala vliv jeho benátských současníků. Dokládá to Pieta v lunetě treviského oltáře sv. Kristýny připomínající malířské kompozice Carla Crivelliho (1430/35-1495/1500). Naopak centrální část polyptychu v Recanati je reminiscencí oltářního polyptychu v benátském kostele sv. Zachariáše, který v roce 1505 namaloval Giovanni Bellini (1430/34-1516), či připomíná Giorgionův oltářní obraz Trůnící Madona s dítětem v Castelfrancu. Do této doby spadá i několik portrétů, mezi kterými vyniká Portrét mladého muže s lampou (dnes Uměleckohistorické muzeum ve Vídni). Zobrazeným mužem je Broccardo Malchiostro, mladý tajemník treviského biskupa Bernarda de´ Rossi. Charakter portrétu odkazuje na znalost portrétů Antonella da Messina (1439-1479). Hádankou zůstává skrytá olejová lampa za závěsem odkazující na nějaký náboženský symbol.

Obraz Kristus loučící se se svou matkou, který si objednala rodina Tassiů, pochází z Lottova bergamského období. Je na něm zobrazen Kristus, Panna Marie a apoštolové v očekávání začátku Ježíšovy kazatelské činnosti.  Klečící postava s knihou nacházející se v pravém dolním rohu obrazu je Elisabetha Rotta, manželka Domenica Tassiho. Přítomnost psíka odkazuje na manželčinu věrnost. Dramatický výjev odehrávající se v síni s výhledem do zahrady, krajiny a do další místnosti odkazuje na Mariin život. Výrazný pohyb některých postav odkazuje již na dobu nastupujícího manýrismu. V podobném manýristickém duchu Lotto namaloval i další obrazy jakými jsou Zvěstování (asi 1534, Villa Colloredo Mels, Recanati) nebo pozdější Nanebevzetí Panny Marie'' (1548/49, kostel San Francesco alle Scale, Ancona, Itálie).

Lottův malířský styl se však s pokračující dobou stával stále více nemoderním. Dostavily se proto finanční potíže, kvůli kterým se vrátil do oblasti Marche. V roce 1549 zde získal zakázku na velký obraz Nanebevzetí Panny Marie pro kostel San Francesco alle Scale v Asconě. Vzhledem k dalším objednávkám zde zůstal až do roku 1552. V důsledku zhoršujícího se zraku a sluchu Lotto odešel do Loreta, kde se stal laickým bratrem v dominikánské klášterní komunitě Santa Casa. V tomto klášteře vznikl i jeho poslední oltářní obraz nazvaný Ukázání Krista v chrámu (1555), jenž je  malířovou duchovní závětí. Sám se na obraze zpodobnil v postavě stojící v zadní řadě, která převyšuje okolí. Zde změnil i svou původní závěť, ve které si přál být pohřbe v benátském kostele Santi Giovanni e Paolo, a přijal závazek být pohřben v tomto klášteře, ve kterém také zemřel.

První fresky provedl Lorenzo Lotto již v Trevisu, ale stejně jako fresky ve Stanza papežského paláce, se nedochovaly. V roce 1523 si však Giovan Batista a Maffeo Suardiové objednali u Lorenza Lotta freskovou výzdobu soukromé kaple ve vile v Trescore Balneario u Bergama. Kaple byla zasvěcena sv. Barboře a sv. Brigitě. Freska dokončená v létě 1524 zobrazovala námět Kristus jako vinný keř spojující životy světců. Freska pokrývá tři stěny, z nichž jedna je věnována sv. Barboře, druhá sv. Brigitě a třetí sv. Maří Magdaléně spolu se sv. Kateřinou Alexandrijskou. Na severní stěně je zobrazena monumentální postava Krista odkazujícího na vinný keř, jehož ramena se doširoka rozbíhají a u stropu končí v kruhových cyklech s výjevy ze života světců. Tento freskový cyklus je nejrozsáhlejším freskovým dílem Lorenza Lotta. Druhý cyklus fresek Lotto namaloval v létě 1525 pro kapli ve farním kostele San Michele al Pozzo Bianco poblíž Porta Sant´Agostino. Z té doby pochází i třetí cyklus fresek určený pro lodžii kostela San Giorgio v Credaru. Dnes již málo zřetelnou fresku Lotto dokončil bezprostředně před odchodem z Bergama.

Všestrannost Lottovy tvorby v letech jeho působení v Bergamu dokládají četné kresby postav nebo biblických výjevů, které byly výchozím materiálem nejen pro jeho obrazy, ale také pro sérii intarzií chórových lavic pro kostel Santa Maria Maggiore v Bergamu. Jejich postupná realizace započala mezi březnem a červnem 1524, ale celý cyklus byl dokončen až v roce 1532. Práce provázela pravidelná korespondence mezi Lorenzem Lottem a zadavatelem cyklu, kterým bylo Consorzio della. Třicet přípravnách kartonů k těmto intarziím bylo nakonec malířem nabídnuto k prodeji v aukci v roce 1550. Jeho malířskou všestrannost dokládá i šest vyobrazení tkaných koberců, jejichž vzory bývají spojovány s malířovým jménem. První vyobrazení anatolských koberců najdeme na oltářních obrazech, které Lotto namaloval pro kostel sv. Kristýny v Tiverone a později pro Santo Spirito v Bergamu (1521). Dokládá to zálibu Benátčanů v drahých importech.
'

Lorenzo Lotto patří k fascinujícím malířských osobnostem v renesančních Benátkách, a v severní Itálii obecně. Vzhledem k jeho častým pobytům mimo rodné město byl v Benátkách zastíněn Tizianem a později zcela zapomenut. Jeho umělecký přínos byl znovu připomenut americkým historikem umění Bernardem Berensonem (1865-1959) v práci Lorenzo Lotto : An Essay in Constructive Art Criticism (1895). Opravdové umělecké vzkříšení Lorenza Lotta přinesla výstava jeho děl v Benátkách (1953), po které vyšla i řada monografií, včetně té z roku 1997.




#Article 171: Zoologie (122 words)


Zoologie je přírodní věda spadající do okruhu biologických věd, zabývající se studiem organismů z říše živočichů (Animalia). Tradičně se zoologie zabývá také studiem prvoků (protozoologií), kteří v současnosti již ovšem nejsou považováni za živočichy. Název pochází z řečtiny: ζοον (zoon) = zvíře, živočich, tvor; λόγος = slovo, smysl, nauka

Zoologii lze dělit na všeobecnou zoologii, zabývající se obecnými jevy a zákonitostmi vlastními všem nebo mnoha skupinám živočichů, a systematickou zoologii, která studuje jednotlivé skupiny živočichů.
Aplikovaná zoologie přenáší teoretické znalosti zoologie do praxe (např. lesnická zoologie).

Za zakladatele zoologie je považován Aristoteles. Odborníci zabývající se zoologií se nazývají zoologové.

Tradiční zoologické obory vymezené zájmem o určitou taxonomickou skupinu, v některých případech již taxonomicky neplatnou (například prvoci nebo červi).

Zoologie bezobratlých:

Zoologie obratlovců:




#Article 172: Savci (430 words)


Savci (Mammalia), dříve ssavci, jsou třída obratlovců, která se v současné době vyskytuje téměř po celém světě. Jejich hlavním spojovacím znakem je výživa mláďat produktem modifikovaných kožních žláz, tedy kojení mláďat (mléčné žlázy –  mammae – odtud název Mammalia). Dalším společným znakem celé skupiny je srst vyjma řádů kytovci, luskouni a sirény; mláďata jmenovaných jsou však také osrstěná. Všichni savci jsou teplokrevní. Tato skupina dosáhla mezi ostatními živočichy nejvyšší vývojové úrovně nervové soustavy. Věda, která zkoumá savce, se nazývá mammalogie nebo také teriologie.

Na světě žije kolem 6500 druhů savců, tři sluchové kůstky, spodní čelist tvořená jedinou kostí a připojená k lebce druhotným čelistním kloubem na kosti spánkové

Savci (v užším smyslu slova) se vyvinuli ze savcovitých plazů větve Synapsida (snahy některých vědců míří dokonce k synonymizaci Mammalia a Synapsida, aby bylo jasné, že se savci nevyvinuli z plazů, ale pouze z plazům podobných živočichů). Mezi starobylé formy blízké pravým savcům patří například raně jurský rod Megazostrodon z jižní Afriky a podobně starý rod Morganucodon z Evropy a Asie. První praví savci se objevili nejpozději asi před 180 až 165 miliony let v juře, od roku 2000 bylo učiněno mnoho významných paleontologických objevů pradávných forem. Podobný objev pochází i ze spodní jury Arizony (fosilie mláďat rodu Kayentatherium). První evoluční radiace vývojově primitivních savců nastala již v období rané jury, před necelými 200 miliony let. Větší savci se objevili už dříve než po miliónu let od události, která vyhubila dinosaury. Mezi první velké savce o hmotnosti v řádu stovek kilogramů patřili v paleocénu zástupci kladu Pantodonta, jako byl například rod Barylambda. Částečně funkcionálně segmentovaná páteř savců se vyvíjela komplexně a v závislosti na vývoji jednotlivých linií, vedoucím k různým způsobům života. Tvar páteře je do značné míry korelován s ekologií daného druhu savce.

Srovnáno podle abecedy.

Začátkem 21. století je nejucelenějším obecně přijímaným systémem dělení zavedené paleontology Malcolmem C. McKennou a Susan K. Bellovou, jež publikovali v roce 1997 ve své knize Classification of Mammals: Above the species level.
(České překlady jsou zde především orientační a nemusí vždy odpovídat přesnému vymezení skupiny. Skupiny označené † jsou vyhynulé – většina vyhynulých skupin ovšem není v tomto zjednodušeném přehledu zahrnuta.)

podtřída Prototheria – vejcorodí

podtřída Theriiformes

V posledních letech se pomalu prosazuje klasifikace na základě DNA. Tato metoda dokáže odhalit příbuzenské vztahy, jež nejsou patrné z klasického zkoumání tělesné stavby – její nevýhoda však spočívá v tom, že obvykle nedokáže zohlednit paleontologická data a zařazení vymřelých druhů.

Prototheria – vejcorodí

Theria – živorodí

Tato klasifikace je v plném souladu s aktuálními představami o fylogenetickém stromu vyšších taxonomických úrovní (nad úrovní řádu) recentních savců:




#Article 173: Šelmy (729 words)


Šelmy (Carnivora, z latinského carō, carnis = „maso“ a vorāre = „žrát“) jsou různorodý řád zahrnující okolo 296 druhů placentálních savců v 16 čeledích. Šelmy identifikujeme podle charakteristického tvaru lebky a podle chrupu s typickými špičáky a řezáky.

Šelmy se co do velikosti velmi liší (lasice kolčava může vážit jen několik desítek gramů, zatímco hmotnost medvědů ledních a hnědých mnohdy výrazně přesahuje půl tuny a váha samce rypouše sloního může být až okolo čtyř tun), ale sdílí několik podstatných znaků, které je předurčují k loveckému stylu života. Typická šelma je rychlá a hbitá (pro ploutvonožce to platí jen ve vodě) s ostrými zuby a drápy, má vynikající sluch, zrak a čich. V oku je odrazová vrstva, tapetum lucidum, která umožňuje vidět ve tmě.

Kočkovité šelmy kromě geparda mají zatahovací drápy a tak si je udržují ostré. Ostatní šelmy mají drápy většinou tupější a nezatažitelné, často je používají k hrabání. Masožravé šelmy mají velmi dobře vyvinuté trháky, jinak je tomu u šelem všežravých a býložravých.

Čelisti u většiny šelem jsou mohutné plné ostrých zubů, uzpůsobené pro efektivní zabíjení, ale i porcování kořisti. Dolní čelist je k lebce připojena válcovitým kloubem, takže se může pohybovat jen nahoru a dolů. Pro mocný stisk ostrých špičáků mají vyvinutý spánkový sval, který dosahuje nejvyšší účinnosti při otevřené tlamě. Stoličky a třenové zuby bývají uspořádané do trhákového komplexu, zuby do sebe při skusu dokonale zapadají. Pro trhání používají hlavní žvýkací sval. Chrup je heterodontní (rozrůzněný), počet zubů je 28 – 48, podle druhu.

Dravé druhy šelem se adaptovaly k rychlému pohybu, který potřebují k pronásledování kořisti. Páteř je velmi pružná, nohy dlouhé, klíční kost značně redukovaná, aby dala větší prostor pro pohyb lopatek. Některé zápěstní kůstky jsou srostlé (scaphoid a lunatum), čímž umožňují delší krok a zvýšení rychlosti běhu. Radius a ulna jsou volné, bez srůstu a redukcí.

Některé šelmy žijí samotářsky, jiné se spojují do párů. Další se slučují do všemožných skupin. Například lví smečky mají poměrně složitou strukturu, skládají se z několika sobě příbuzných rodin. Lvi, mnohé psovité šelmy a někteří další žijí ve smečkách, společně pečují o mladé, spolupracují při lovu a vůbec spolu tráví většinu času.

Šelmy patří na vrchol potravního řetězce. Některé druhy loví ve smečkách, jiné osamoceně. K lovu využívají své ostré smysly a velmi často na kořist zaútočí z úkrytu. Některé šelmy se ke kořisti připlíží a kořist uštvou během na dlouhé trati, případně loví skokem po krátkém sprintu. Způsob usmrcení oběti je různý podle druhu šelmy, kočkovití se zakousnou do šíje a snaží se poškodit míchu, případně prokousnou krk a tím kořist udusí. Psovití naproti tomu obětí prudce třesou, až ji zlomí vaz. Oproti tomu lasičky prokousnou kořisti lebku, tuto techniku lovu používá i jaguár. Šelmy často loví zvířata, jež jsou větší než ony samy.

Šelmy od útlého mládí rozvíjejí své bojové schopnosti. Mláďata si spolu často hrají a tím se učí zjišťovat sílu protivníka.

Lvi obvykle loví ve smečkách, když se chtějí zmocnit velkého zvířete, tak se samice plíží v rojnici až do vzdálenosti pár desítek metrů, při tom se snaží kořist obklíčit. Po krátkém útoku se snaží skolit zvíře na zem a prokousnout mu hrdlo. Dospělí samci se lovu ve smečce účastní jen málokdy.

Šelmy mezi sebou navzájem komunikují a to jak pachovými značkami tak i signály. Pachové značky většinou používají k vymezování teritorií, ale i k vyhledávání potenciálního partnera. Když se šelmy potkají, používají ke komunikaci různé pozice a gestikulace, dokonce i výrazy v obličeji hrají roli. Hlasové projevy používají k předávání různých sdělení jako je vstřícnost k partnerovi nebo hrozba nepříteli.

Dříve se šelmy dělily do dvou oddělených řádů: šelmy (Carnivora) a ploutvonožci (Pinnipedia). Skutečně se šelmy z těchto dvou řádů na první pohled liší. Ale při bližším prozkoumání se přišlo na to, že ploutvonožci jsou vlastně šelmy, které se specializovaly na vodní život. Pravděpodobně vznikly z předků společných s medvědovitými.

Podřád: psotvární (Caniformia)

Podřád: kočkotvární (Feliformia)

Většina šelem se řadí k sekundárním konzumentům, to znamená, že se živí jinými konzumenty. Velké šelmy jsou dokonce vrcholovými konzumenty, v dospělosti nemají přirozené protivníky a stojí na vrcholu potravní pyramidy. Šelmy udržují ekologickou rovnováhu mezi býložravci a vegetací (více viz zpětná vazba kořisti a dravce). Tedy pokud dojde k přemnožení býložravců s negativními dopady na vegetaci, šelmám se daří dobře a rychleji se množí a omezují stav býložravců. A naopak, pokud se přemnoží šelmy, poklesne množství kořisti (býložravců) a snižují se následně i stavy šelem.




#Article 174: Jaguár americký (3749 words)


Jaguár americký (Panthera onca) je kočkovitá šelma patřící do rodu Panthera. Je jediným zástupcem tohoto rodu v Americe. Po tygrovi (P. tigris) a lvu (P. leo) je největší kočkovitou šelmou a na západní polokouli úplně největší. Vyskytuje se od Mexika přes velkou část Střední Ameriky jižně do Paraguaye a severní Argentiny. Několik jedinců žije nedaleko Tucsonu v americkém státě Arizona.

Stavbou těla a zbarvením se nejvíce podobá levhartovi (P. pardus), i když je robustnější a obvykle většího vzrůstu. Jeho chování a areál jsou spíše podobné chování a areálu tygra. Preferuje deštné lesy, ale vyskytuje se i v zalesněných a otevřených terénech. Žije poblíž vody a stejně jako tygr je zdatným plavcem. Je to samotářský predátor lovící různé druhy živočichů. V potravním řetězci je na vrcholu (v hierarchii nemá vyššího predátora) a má velký význam pro přírodní rovnováhu. Jeho skus je mimořádně silný, a to i v poměru k ostatním velkým kočkám (lev, levhart, tygr). To mu umožňuje lovit krunýřem opatřené plazy a používat neobvyklou metodu usmrcování – prokousnutí lebky oběti mezi ušima a usmrcení narušením mozku.

Podle klasifikace IUCN patří mezi téměř ohrožené druhy a jeho populace klesá například z důvodu ztráty přirozeného prostředí. Mezinárodní obchod s jaguáry je zakázaný, ale každoročně zemře při konfliktech s lidmi, hlavně s farmáři v Jižní Americe, mnoho jedinců. Jaguár byl důležitým symbolem mnoha původních amerických kultur, například Mayů a Aztéků.

Mezinárodní slovo jaguar se rozšířilo z portugalštiny, kam se dostalo z některého jazyku ze skupiny tupí-guaraní. V něm slovo yaguara znamená „zvíře“, někdy se překládá jako „pes“, ale označují se jím všichni masožraví savci. Pro jaguára se v tomto jazyku používá výraz yaguareté, kde přípona -eté znamená „pravý“ nebo „opravdový“.

První část jeho vědeckého jména, Panthera, je latinský výraz pocházející z řeckého slova πάνθηρ, což znamená levhart a je to typový druh tohoto rodu. Toto slovo je pravděpodobně složenina dvou slov: παν, což znamená „všechno“, a θήρ, „predátor“, dohromady tedy „predátor všech“ (zvířat). To může být ale jen lidová etymologie a namísto toho může mít slovo původ ve slově pundarikam, což v sanskrtu znamená „tygr“.

Onca pochází z portugalského slova onça, které má z typografických důvodů přidanou cedillu. To pochází z latinského lyncea, lynx, kdy bylo písmeno l nesprávně považováno za člen určitý (italsky lonza, starofrancouzsky l'once).

V mnoha středoamerických a jihoamerických zemích se jaguárovi říká el tigre („tygr“).

Ameriští indiáni nazývají jaguára mnoha názvy, napřklad Aztékové: tecuani nebo ocelotl, Mayové: balam, Zapotékové: beedxe, Aravakové: kabadaro ale nejstarší fosilní nálezy jsou jen 2–3,8 milionů let staré. Fylogenetické studie dokázaly, že levhart obláčkový z rodu Neofelis je bazálním kladem této skupiny. Pozice zbylých druhů v kladu se liší studie od studie a je zatím nejasná. Na základě morfologických znaků britský zoolog Reginald Pocock usoudil, že jaguár je nejvíce příbuzný levhartovi, ale testy DNA jsou v tomto ohledu nejednoznačné.

Předkem či nejbližším příbuzným současného jaguára by mohl být vyhynulý Panthera gombaszoegensis. Analýza mitochondriálního DNA určila zrod jaguárů na dobu před 280 000 až 510 000 lety, což je později, než ukazují fosilní nálezy.

Poddruhy (subspecie) jaguára popsal v roce 1939 britský zoolog a taxonom Reginald Pocock. Na základě původu a morfologie lebky určil osm poddruhů. Neměl ale přístup ke vhodným vzorkům, aby mohl posoudit všechny poddruhy, a o existenci některých z nich vyjádřil pochyby. Pozdější přezkoumání jeho práce revidovalo jeho výsledky a konstatovalo, že existují jen tři poddruhy.

Nejnovějším studiím se také nepodařilo najít přesvědčivé důkazy o existenci poddruhů, a tak se od 90. let většinou neuznávají. Shawn Larson v roce 1997 studoval morfologické změny jaguára a objevil rozdíly mezi severními a jižními jedinci, ale také to, že rozdíly uvnitř těchto hypotetických poddruhů jsou větší než rozdíly mezi nimi, takže rozdělování na poddruhy není oprávněné. V roce 2017 vydali odborníci z SSC Cat Specialist Group, což je odnož Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN), studii o taxonomické revizi recentních kočkovitých šelem. Jaguár je v ní veden jako monotypický taxon, tedy jako druh bez dalšího dělení na subspecie.

Pocockovo rozdělení na poddruhy se nicméně někdy používá při obecném popisu jaguára. K. L. Seymour je rozdělil do tří skupin.

Vyhynulé poddruhy:

Jaguár je velmi silné zvíře. Podle místa výskytu dosahuje různého vzrůstu a mohutnosti, normální váha jedince se pohybuje v rozmezí 56–96 kilogramů, největší z nich mohou vážit až 158 kilogramů (což zhruba odpovídá váze velké samice či malého samce tygra nebo lva), nejmenší pak pouze 36 kilogramů. Samice jsou většinou o 30–40 % menší než samec. Průměrná hmotnost samic ze Střední Ameriky je 41 kg a samců 56 kg. Dospělý jedinec dorůstá průměrně délky 1,12–1,85 metru a s oháňkou měří až o 45–75 cm více. Výška v kohoutku jaguára je 63–76 centimetrů.

Byly pozorovány rozdíly ve velikosti v závislosti na oblasti a prostředí výskytu. Od severu k jihu se jeho rozměry zvětšují. Výzkum ukázal, že jedinec na území mexického státu Jalisco váží průměrně mezi 30–50 kilogramy, což je zhruba stejně jako puma americká (Puma concolor). Na druhou stranu v brazilském Pantanalu a venezuelských Ilanos váží průměrně 102 kilogramů a starší samec mnohdy 136 kg a někdy i více. Jaguár žijící v lese je často tmavší a menší než ten na otevřeném prostranství (Pantanal jsou otevřené mokřady), nejspíše kvůli menšímu výskytu velkých býložravců v lesích.

Díky krátkým a podsaditým končetinám je jaguár zdatný ve šplhání, plazení a plavání. Má ze všech kočkovitých šelem absolutně nejsilnější čelisti. Co se týče síly stisku v poměru k velikosti těla, porovnávací studie ho spolu s levhartem obláčkovým zařadila rovněž na první místo mezi kočkovitými šelmami před lva a tygra. Po hyeně skvrnité (Crocuta crocuta) má nejsilnější skus ze všech savců; je to druh adaptace, který mu umožňuje proniknout do želvích krunýřů. V jednom článku se píše, že „jaguár je schopný v zubech táhnout býka vážícího 300 kg 8 metrů a také rozdrtit nejtěžší kosti“. Jaguár loví v husté džungli divoká zvířata vážící až 300 kilogramů a jeho robustní tělesná konstrukce je tedy adaptací na potravu a prostředí.

Srst má jaguár většinou žlutohnědou, ale může být také červenohnědá nebo černá. Na srsti má skvrny (rozety), které připomínají květ růže a které používá jako maskování v džungli. Skvrny jsou u každého jedince jiné – rozety mohou mít jednu nebo více skvrn a tvar těchto skvrn se také různí. Skvrny na hlavě, krku a ocasu jsou plnější a mohou splynout v pás. Pod břichem, na krku, na vnitřních stranách končetin a v dolní části boků je jaguár bílý.

U jaguára se může objevit melanismus, což je černé zbarvení pokožky. Je méně časté než skvrnité zbarvení (objevuje se asi u šesti procent populace) a je způsobeno dominantní alelou. Melanický jaguár je celý černý, ale při bližším zkoumání jsou skvrny vidět. Někdy bývá označován jako černý panter, i když to není jiný druh. Výjimečně se u jaguára nebo jiné velké kočky může objevit albinismus a tomuto jedinci se pak občas říká bílý panter.

I když je jaguár velmi podobný levhartovi, je robustnější a těžší a má jiné skvrny – rozety jsou větší, většinou tmavší, se silnějšími liniemi a malými skvrnami uvnitř a je jich méně. Jaguár má také kulatější hlavu a kratší a zavalitější končetiny.

Samice sexuálně dospívá zhruba ve dvou letech, samec ve třech nebo čtyřech. Jaguáři se páří během celého roku. Výzkum na jedincích chovaných v zajetí neprokázal žádné sezónní výkyvy v kvalitě semene, ale kvůli celkově špatné kvalitě semene u nich ukázal menší úspěch v rozmnožování. Schopnost reprodukce se u samice projevuje estrálním cyklem, který trvá 6–17 dní a opakuje se vždy po 37 dnech. Samice v říji na sebe upozorňují řevem a jejich moč zanechává speciální pach.

Dvojice jaguárů se po páření oddělí a mládě vychovává jen samice. Období březosti trvá 93–105 dnů a samice poté porodí až čtyři mláďata, většinou ale dvě. Samice k mláďatům nepouští samce, protože by je mohl zabít. Toto chování je známé i u tygrů.

Mládě vážící obvykle 700–900 g se rodí slepé, zrak získá až po dvou týdnech. Po třech měsících ho matka odstaví, ale někdy může být kojeno až do 6 měsíců. V noře zůstává cca 2 měsíce, než ji začne doprovázet při lovu. Se svou matkou zůstane jeden až dva roky, než ji opustí. Z počátku mladý samec hodně cestuje se staršími jedinci do té doby, než si uplatní nárok na vlastní teritorium. Jaguár se v přírodě dožívá 12–15 roků, ale v zajetí může žít až 23 let, což z něj dělá jednu z nejdéle žijících kočkovitých šelem.

Jako většina kočkovitých šelem je jaguár mimo svou mateřskou skupinu samotářský. Dospělí jedinci se setkávají jen při námluvách a páření a sami si obsazují velké teritorium. Samičí teritorium, které dosahuje rozlohy 10–80 kilometrů čtverečních (v závislosti na typu prostředí), může přesahovat do jiného, ale samice se sobě navzájem snaží vyhnout. Samčí území je zhruba dvakrát větší, jeho velikost závisí na dostupnosti zvěře a nesahá na území jiného samce. Na označení svého teritoria používá jaguár moči, výkalů, drásání kůry stromů a vokalizace.

Stejně jako ostatní velké kočky umí jaguár řvát (přičemž samec řve silněji), čehož využívá k odstrašení narušitelů teritoria a sexuálních konkurentů. V přírodě byly zaznamenány situace, kdy se dva jedinci navzájem přeřvávali. Řev jaguára často připomíná opakující se zakašlání. Umí také mňoukat a bručet. Výjimečně se spolu mohou dva samci porvat o samici, ale většinou se vyhýbají násilí mezi sebou samými. Když už spolu zápasí, tak je to nejčastěji kvůli teritoriu: samcovo území může obklopit území dvou nebo tří samic a nestrpí v něm jiné samce.

Jaguár je často považován za nočního živočicha, ale ve skutečnosti je nejaktivnější za úsvitu a soumraku. Loví samec i samice, ale samec kvůli většímu teritoriu nacestuje více. Když má na dosah zvěř, loví ve dne. Je to celkem činorodý živočich, je aktivní zhruba 50–60 % času. Protože je jaguár vyhýbavý, je těžké ho zpozorovat a studovat.

Jako všechny kočkovité šelmy je jaguár pravý masožravec (jí pouze maso). Jeho strava je různorodá a sestává z 87 druhů živočichů. Dává přednost velkým živočichům, loví například kajmany (podčeleď Caimaninae), jeleny (Cervidae), kapybary (Hydrochoerus), tapíry (Tapiridae), pekariovité (Tayassuidae), vydry, psy, lišky a někdy i anakondy (Eunectes). Žere ale i menší živočichy, například žáby (Anura), myši (Mus), ptáky (Aves), ryby (Actinopterygii), lenochody (Folivora), opice (Simiiformes) a želvy (Testudines). Byly zaznamenány případy, kdy jaguáři útočili i na domestikovaná zvířata, například tury domácí (Bos primigenius) nebo koně (Equus caballus).

I když jaguár většinou zabíjí své oběti prokousnutím hrdla, jak to dělají všechna zvířata rodu Panthera, mnohdy používá metodu mezi kočkovitými šelmami velmi málo používanou: svými tesáky prokousne spánkovou kost oběti a usmrtí ji narušením mozku. To může být druh adaptace, protože kvůli vymírání živočichů v pozdním pleistocénu se staly důležitou potravou jaguára želvy, které mají tvrdé krunýře. Toto prokousnutí lebky používá především u savců (zvláště kapybar), u plazů, jako je kajman, jaguár skočí na záda oběti a poškodí její krční obratle, čímž ji znehybní. I když je schopný prokousnout želví krunýř, může jen do krunýře strčit tlapu a maso z něho vyhrábnout. U menších živočichů, například u malých psů, může jaguárovi k usmrcení stačit udeřit do jejich lebky tlapou.

Jaguár raději číhá na svou oběť a poté ji nečekaně napadne, než by ji honil. Před tím, než ji napadne, potichu ji sleduje a poslouchá, a poté na ní z úkrytu rychle skočí. Jaguár může za obětí dokonce skočit do vody, protože je schopný při plavání utáhnout i těžká těla. Má takovou sílu, že dokáže vytáhnout na strom mrtvoly zhruba až velikosti jalovice, aby je dostal nad linii případné povodně.

Po usmrcení oběti ji jaguár zatáhne do houští nebo jiného skrytého místa. Žrát ji začne na krku a hrudi. Nejdříve sežere srdce a plíce, potom ramena. Jaguár vážící 34 kilogramů, což je dolní hranice dospělých jedinců, potřebuje denně zkonzumovat 1,4 kilogramů masa. Jedinec s váhou 50–60 kilogramů chovaný v zajetí denně zkonzumuje více než 2 kilogramy masa. V přírodě je jeho spotřeba nestálá, protože musí vynaložit velké množství energie na ulovení oběti. Může sežrat až 25 kilogramů masa na posezení a poté být dlouho bez potravy. Na rozdíl od všech ostatních druhů rodu Panthera jaguár málokdy napadá člověka. Když už se to výjimečně stane, většinou se zjistí, že zvíře je staré nebo zraněné. Někdy se také stane, že vystrašený jaguár chovaný v zajetí napadne ošetřovatele.

Od doby, kdy v období pleistocénu přešel pevninský most přes Beringův průliv, se jaguár vyskytuje jen v Americe. Jeho přímým předkem je Panthera onca augusta, který byl větší než současný jaguár. Dnes se vyskytuje na území od jihozápadu USA přes Střední Ameriku do Jižní Ameriky až po velkou část amazonské Brazílie. V této oblasti leží Argentina, Belize, Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Kostarika, Ekvádor, Francouzská Guyana, Guatemala, Guyana, Honduras, Mexiko, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Surinam, Spojené státy americké a Venezuela. V Uruguayi a Salvadoru je už vyhynulý. Celková plocha výskytu byla v roce 2018 odhadnuta na asi 8,4 až 9 milionů km2.

Ve Spojených státech se vyskytuje jen výjimečně, a to hlavně v Arizoně, Novém Mexiku a Texasu. Na začátku 20. století byl rozšířen severně až k Grand Canyonu a západně až k jižní Kalifornii. Díky Endangered Species Act je ve Spojených státech chráněným druhem, takže už ho nelze legálně lovit pro kožešinu. V roce 2004 byl zdokumentován jeho výskyt v jižní Arizoně. Aby se na tomto území mohl dlouhodobě usadit, je potřeba ochránit ho před lidmi, poskytnout mu vhodnou potravu a zajistit mu spojení s mexickou populací. 25. února 2009 byl jihozápadně od Tucsonu chycen, označkován a zase vypuštěn třiapadesátikilový jedinec. To je severněji, než se předpokládalo, a ukazuje to na možnost existence rozvíjející se populace v jižní Arizoně. Později se potvrdilo, že je to stejný samec, který byl vyfocen v roce 2004 (říká se mu Macho B), a byl tehdy nejstarším známým jaguárem žijícím v přírodě (bylo mu asi 16 let). 2. března 2009 byl Macho B, v posledním desetiletí jediný jaguár žijící v přírodě pozorovaný v USA, znovu chycen a poté usmrcen, protože bylo zjištěno, že trpí v důsledku selhání ledviny. Od té doby do roku 2016 byl na území USA zachycen jaguár ještě několikrát, přičemž zřejmě šlo o jednoho samce pojmenovaného El Jefe.

Dokončení americko-mexické bariéry, která má zabránit přecházení hranic ilegálním přistěhovalcům, způsobí úbytek populace jaguára ve Spojených státech, protože se nebude moci mísit s mexickou populací. Také zabrání rozmachu jaguára dále na sever.

V minulosti jaguár žil ve velké části jižních USA a na jihu Jižní Ameriky. Na severu se jeho rozšíření zmenšilo o 1 000 kilometrů a na jihu o 2 000 kilometrů. Fosílie jaguára z doby ledové, které jsou staré 11 500 až 40 000 let, ukazují jeho přítomnost až v Missouri. Tehdejší jaguár vážil až 190 kilogramů, což je mnohem více než dnes.

Žije v deštných lesích v Jižní a Střední Americe, v mokřadech i na suchých travnatých půdách. Z těchto tří biotopů dává přednost hustým lesům. Na suchých územích, jako jsou argentinské pampy, mexické pastviny nebo jih Spojených států, zaznamenala populace jaguára největší úbytek. Dále žije v subtropických a suchých opadavých lesích (v minulosti i v dubových lesích ve Spojených státech). Jaguár je závislý na vodě a často ho lze nalézt u řek a močálů a v hustých deštných lesích, které mu poskytují vhodné prostředí k lovu zvěře. Jaguáři byli pozorováni i v nadmořské výšce 3 800 metrů, ale většinou se výškám vyhýbají a nevyskytují se v Andách ani na Mexické plošině.

Kromě výše uvedeného rozšíření možná došlo i k jeho introdukci mimo Ameriku. Existují nepřímé důkazy, že se skupina nepůvodních melanických levhartů nebo jaguárů vyskytuje v deštných lesích okolo Sydney v Austrálii. Zpráva obsahuje prohlášení více než 450 osob, které na tomto území viděli velké černé kočky. Vládu Nového jižního Walesu to znepokojilo natolik, že si objednala odborníka, aby jaguáry chytil. Třídenní lov byl sice neúspěšný, ale ekolog Johannes J. Bauer na to řekl: „I když je těžké to přijmout, nejspíše se tu nachází velká kočkovitá šelma. Na tomto území [to je] nejspíše levhart, ale možná jaguár.“

Dospělý jaguár nemá v potravním řetězci nadřazeného predátora. Je to také klíčový druh v tom smyslu, že redukuje populace býložravých savců, čímž pomáhá zachovávat strukturu lesů. Zjišťování toho, jak jaguár ovlivňuje ekosystémy, je ale obtížné, protože se musí porovnávat data z oblastí, kde nežije, s těmi, kde ano. Navíc se musí započítávat lidská aktivita. Přijímá se tvrzení, že populace středně velké zvěře, kterou normálně klíčový predátor loví, se za jeho absence rozmáhá, což má negativní efekt na ekosystém. Práce v terénu ale ukázaly, že tyto nárůsty populace mohou být jen chvilkovým vychýlením od normálu, a tak v hypotézu klíčových predátorů nevěří všichni vědci.

Jaguár má také efekt na jiné predátory. Jaguár a puma americká, druhá největší kočkovitá šelma Ameriky, jsou často sympatričtí (což znamená, že žijí na stejném území). Puma sympatrická s jaguárem je menší než obvykle, protože jaguár loví větší zvěř a na pumu zbude ta menší. Tato situace může být pro pumu výhodná, protože její schopnost žrát menší zvěř se jí vyplatí v oblastech ovlivněných člověkem. I když oba druhy patří mezi téměř ohrožené, puma je v současnosti mnohem rozšířenější.

Populace jaguára rychle ubývá. Mezinárodním svazem ochrany přírody je považován za téměř ohrožený druh, což znamená, že v blízké budoucnosti může být ohrožen vymíráním. K tomuto stavu přispěl úbytek oblastí jaguárova výskytu, například téměř celé severní oblasti. Výrazný úbytek zaznamenal v šedesátých letech 20. století, kdy bylo 15 000 jaguárů ročně zabito v brazilské Amazonii kvůli kožešině. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) z roku 1973 obchod s kožešinami prudce omezila. Detailní výzkum Wildlife Conservation Society z roku 2002 objevil, že jaguár ztratil 37 % oblasti svého původního rozšíření, na dalších 18 % o něm nejsou informace. Na druhou stranu jeho šance přežít je vysoká na 70 procentech jeho současného rozšíření, hlavně v Amazonii a sousedních oblastech Gran Chaco a Pantanal.

Hlavní problémy pro jaguára představují odlesňování, pytláctví, hurikány v severních oblastech jeho rozšíření, a chování farmářů, kteří často jaguára zabijí, když loví jejich dobytek. Když má jaguár k dispozici tura domácího, stane se hlavní součástí jeho jídelníčku. I když spásání pastvin krávami činí jaguárovi problém, mohla se jeho populace zvětšit, když se tur poprvé objevil v Americe, a to díky novému zdroji potravy. Přijmutí dobytka jako potravy dělá problémy rančerům, kteří si proto někdy najímají lovce jaguárů. V desátých letech 21. století výrazně vzrostl nelegální vývoz částí jaguářích těl do Číny v důsledku poptávky výrobců čínské medicíny.

Jaguár je uveden v příloze I v CITES, což znamená, že veškerý mezinárodní obchod s ním je zakázán. Zákaz lovu jaguára platí v Argentině, Belize, Kolumbii, Francouzské Guyaně, Hondurasu, Nikaragui, Panamě, Paraguayi, Surinamu, Spojených státech, Uruguayi a Venezuele. V Brazílii, Kostarice, Guatemale, Mexiku a Peru je lov omezen na „problémové jedince“ a v Bolívii je povoleno lovit jaguára jako trofej. V Ekvádoru a Guyaně není nijak chráněn zákonem.

Současné snahy o zachování jaguára většinou spočívají ve vzdělávání rančerů v této oblasti a v propagování ekoturistiky. Jaguár je považován za deštníkový druh, což znamená, že zajištěním jeho ochrany se zároveň ochrání i menší živočichové, kteří žijí na území jeho výskytu. Proto se organizace snažící se o zachování přírody mohou soustředit na jeho ochranu s vědomím, že tím ochrání i další druhy živočichů.

Kvůli nedostupnosti velké části území jaguárova výskytu je těžké odhadnout velikost jeho populace. Výzkumníci se většinou zaměřují na konkrétní bioregiony. V roce 1991 byla spočtena populace v Belize na 600–1 000 jedinců. O rok dříve bylo odhadnuto 125–180 žijících jaguárů na 4 000 km2 přírodní rezervace v Mexiku spolu s dalšími 350 ve státě Chiapas. V Mayské biosférické rezervaci (Reserva de la Biosfera Maya) v Guatemale o rozloze 15 000 km2 může žít 465–550 jedinců. Průzkum pomocí telemetrie s využitím GPS provedený v roce 2003 a 2004 ukázal v Pantanalu hustotu pouze sedm jaguárů na 100 km2 s tím, že tradičními metodami (vzorkováním a pozorováním) byla odhadnuta hustota 10 až 11 jaguárů na 100 km2. V roce 2018 byly publikovány dva velmi rozdílné odhady celkové populace: podle jednoho z nich čítá asi 64 000 jedinců, podle druhého cca 173 000. Obě studie se nicméně shodují, že naprostá většina z tohoto počtu žije v Amazonii. Státy s největším počtem těchto šelem jsou Brazílie, Peru a Kolumbie.

V minulosti byly snahy o ochranu jaguára realizovány ochranou velkých oblastí, kde žilo okolo padesáti jaguárů. Vědci si však uvědomili, že k zajištění výměny genů mezi jaguáry z různých oblastí, která je potřebná k zachování druhu, je potřeba tyto velké oblasti propojit. K tomuto účelu vznikl nový projekt Paseo del Jaguar (Jaguárova cesta).

V předkolumbovské Střední a Jižní Americe byl jaguár symbolem moci a síly. V andských kulturách kult jaguára, který rozšířila Chavínská kultura, přijímala 900 let před naším letopočtem většina území dnešního Peru. Pozdější Močikové ho na své keramice zobrazovali jako symbol moci.
V kolumbijské lokalitě San Agustín se dochovalo mnoho předkolumbovských kamenných soch lidí s jaguářím obličejem a tesáky.

V Mezoamerice vyvinuli Olmékové motiv „jaguárodlaka“, kdy zobrazovali člověka s jaguářími vlastnostmi a rysy v obličeji. V pozdní Mayské civilizaci byl jaguár považován za zprostředkovatele komunikace živých s mrtvými a ochránce královské domácnosti. Mayové viděli v jaguárovi společníka v duchovním světě a mnoho mayských vládců zahrnulo do svého jména výraz pro jaguára (v mnoha mayských jazycích b'alam). Aztékové měli ve své armádě elitní skupinu známou jako Jaguáří rytíři. Byli to bojovníci odění v jaguáří kožešině, pověstní statečností. V aztécké mytologii byl bůh noci, smrti a magie Tezcatlipoca reprezentován jaguárem. Jméno jaguára v aztéckém jazyku náhuatl – Ocelotl se však stalo označením jiné americké šelmy, ocelota velkého.

Pro amazonské indiány, např. Janomamy, Kamajuráy, Borory nebo Aravaky, je jaguár dodnes posvátným zvířetem. Jeho drápy a zuby nosí šamani jako symbol moci a motiv jaguářích skvrn si amazonští indiáni často malují nebo tetují na obličej z důvodu ochrany před zlými duchy. Jaguáří kožešinu nosili např. Borórové při pohřebních obřadech. V mnoha mýtech amazonských indiánů vystupuje jaguár jako totemický předek, jindy však jako symbol smrti nebo zla, který ohrožuje kulturního hrdinu. Časté jsou také příběhy o ženě, která s jaguárem počala dítě, z něhož později vyrostl kulturní hrdina.

Jaguár je v současnosti hojně používán jako symbol. Je národním zvířetem Guayany a je součástí jejího znaku. Na vlajce Amazonasu, kolumbijského departementu, je zobrazena černá silueta jaguára skákajícího na lovce. Jaguár se také objevuje na bankovkách brazilského realu.

Jaguár je často používán v názvech produktů, známým příkladem je automobilová firma Jaguar. Jméno jaguár má ve svém názvu několik sportovních týmů, například Jacksonville Jaguars hrající NFL nebo mexický fotbalový tým Jaguares de Chiapas. Mexická rocková skupina Jaguares je také pojmenována podle tohoto zvířete.

Ve znaku argentinské ragbyové federace je jaguár, ale kvůli neznalosti místních novinářů během jihoafrického turné v roce 1965 se národnímu týmu přezdívá Los Pumas (Pumy).

Prvním oficiálním maskotem Olympijských her se stal při olympijských hrách v Mexiku v roce 1968 v duchu Mayské civilizace červený jaguár.




#Article 175: Sebastiano del Piombo (572 words)


Sebastiano del Piombo (kolem 1485, Benátky – 21. červen 1547, Řím), vlastním jménem Sebastiano Luciani, byl italský renesanční malíř benátské školy, který působil v Římě.

Základům malířství se patrně vyučil u Giovanniho Belliniho, od něhož přešel do ateliéru Giorgioneho. Projevoval také hudební 
nadání (zvláště ve hře na loutnu) a byl vynikajícím společníkem. Roku 1511 jej pozval bankéř a mecenáš Agostino Chigi do Říma, kde se Sebastiano prosadil zvláště jako portrétista a strávil zde většinu svého života. 
Spřátelil se s Raffaelem Santi a Michelangelem Buonarroti. S úřadem papežského pečetníka roku 1531 získal také přízvisko del Piombo (Frate del Piombo). Podle svědectví Vasariho se však díky tomuto pravidelnému příjmu věnoval malířství stále méně a dával přednost pohodlnému životu. 

Zemřel 21. června 1547 a byl pohřben v kostele Santa Maria del Popolo v Římě.

Vyšel z benátské malířské školy založené především na barevnosti, ve svém díle však její dědictví propojil s monumentálními formami římské školy. Mezi jeho raná benátská díla patří například oltářní obraz Trůnící sv. Jan Chrysostomos se světci, 1508-1510, vytvořený pro kostel San Giovanni Crisostomo v Benátkách. Po příchodu do Říma vyzdobil pro bankéře Chigiho lunety v lodžii vily v Trastevere freskami s mytologickými náměty podle Ovidiových Metamorfóz. Podle Vasariho Sebastiano získal uznání a vážnost obrazem s námětem Piety z 1520-1528, jenž objednal Giovanni Botondi z Viterba pro kapli ve viterbském kostele San Francesco; dnes se nachází v Museo Civico ve Viterbu. 
Mezi lety 1516-1524 vytvořil výzdobu kaple Borgheriniů v kostele San Pietro in Montorio, již objednal florentský obchodník Pierfrancesco Borgherini. Najdeme zde Bičování Krista, dva Proroky, Proměnění, sv. Petra a sv. Františka. 

Ovládal malbu olejem na zeď a na kámen, dokázal malovat i na stříbře, mědi, cínu a jiných kovech. S tím souvisí i jeho roztržka s Michelangelem. Když se Michelangelo chystal k práci na fresce Posledního soudu v Sixtinské kapli, Sebastiano přemluvil papeže, aby Michelangelovi přikázal pracovat technikou 
oleje. Buonarroti na to však odmítl přistoupit a prosadil malbu technikou fresky.

Jak upozorňuje už Vasari, Sebastiano del Piombo vynikal v portrétování. Nejznámějšími podobiznami z jeho ruky jsou dva portréty Klementa VII., 1526 a 1531-32, v neapolském Museo Nazionale, portrét Andrea Dorii, 1526, v Galleria Doria-Pamphili v Římě, či portrét Pietra Aretina, 1525-1527, v 
Palazzo Publico v Arezzu. Zpodobnil také Marcantonia Colonnu, markrabího Ferdinanda z Pescary či Vittorii Colonnu, Federiga da Buzolo a papeže Pavla 
III. (tyto portréty se nedochovaly).

V pozdním období svého života mnoho svých děl nedokončil. Často maloval na kamennou podložku a jeho malířský projev se stal niternějším. Mezi práce z těchto let patří Pieta z Ubedy v Andalusii, kolem 1537-1539, nástěnná malba v kostele Santa Maria della Pace s výjevem Panna Maria navštěvuje sv. Alžbětu 
či portrét Piera Luigiho Farnese. 

Vytvořil také výzdobu kaple Agostina Chigiho v kostele Santa Maria del Popolo v Římě, a to po smrti Raffaela, který navrhl celou kapli i náhrobek. Sebastiano však k práci přistoupil až dlouho po objednavatelově smrti a mnoho práce neudělal, ústřední obraz Narození Panny Marie po 
Sebastianově smrti dokončil Francesco Salviati.

Práci del Piomba nalezneme také v českých sbírkách, 
konkrétně v Arcidiecézním muzeu v Olomouci. Zde se nachází 
tzv. Madona s rouškou, vytvořená kolem roku 1520. Panna Maria 
drží průsvitnou roušku nad spícím Ježíškem, který ke své tváři 
tiskne stehlíka. Jeho spánek je zde symbolickým vyjádřením spánku 
smrti, zatímco zamyšlená madona je předobrazem truchlící Panny 
Marie nad mrtvým Kristem. Inspirace pro tento obraz můžeme nalézt 
v antickém umění a u Raffaela a Michelangela. Dílo bylo také často
kopírováno jinými umělci.




#Article 176: Nelson Mandela (730 words)


Nelson Rolihlahla Mandela (18. července 1918 – 5. prosince 2013) byl jihoafrický bojovník proti apartheidu, politik a prezident Jihoafrické republiky v letech 1994 až 1999. Byl prvním černošským prezidentem zvoleným v prvních svobodných volbách v historii Jihoafrické republiky. Jeho vláda se soustředila na likvidaci dědictví apartheidu, zaměřovala se na institucionalizovaný rasismus, chudobu a sociální nerovnost, a zprostředkovala mezirasové usmíření v zemi. Politicky se hlásil k africkému nacionalismu a demokratickému socialismu. V letech 1991 až 1997 byl prezidentem Afrického národního kongresu. V mezinárodní politice byl generálním tajemníkem Hnutí nezúčastněných zemí v letech 1998 až 1999.

Narodil se jako příslušník královské rodiny národa Xhosů. Vystudoval právo na univerzitách v Alice a Johannesburgu. Po studiích se přidal k Africkému národnímu kongresu a stal se zakladatelem jeho mládežnické organizace. Poté co se moci v roce 1948 chopila Národní strana začal Mandelův význam ve straně vzrůstat. Během své právnické praxe byl několikrát zatčen kvůli podvratným aktivitám a spolu s vedením Afrického národního kongresu byl neúspěšně obžalován v letech 1956 až 1961. Ovlivněn marxismem se tajně stal členem Jihoafrické komunistické strany zasedl v jejím ústředním výboru. Ačkoliv byl původně odhodlaným stoupencem nenásíli, v roce 1961 ve spolupráci s jihoamerickými komunisty spoluzaložil militantní skupinu Umkhonto we Sizwe za účelem vedení sabotážní kampaně proti vládě apartheidu. V roce 1962 byl zatčen, usvědčen ze spiknutí s cílem svržení režimu a odsouzen k doživotnímu odnětí svobody.

Mandela strávil 27 let ve vězení, nejdříve na Robben Island poté ve věznicích v Kapském Městě a Paarlu. Zatím sílila mezinárodní kampaň za jeho propuštění, k němuž došlo v roce 1990, během eskalace občanských nepokojů. Mandela se zapojil do jednání s prezidentem de Klerkem s cílem ukončit režim apartheidu a ustanovení všeobecných svobodných voleb, v nichž dovedl Africký národní kongres k vítězství a stal se prvním černošským prezidentem Jihoafrické republiky. Do své vlády národní jednoty přizval členy ostatních jihoafrických politických stran a vytvořil novou ústavu. Nechal vytvořit Komisi pro pravdu a usmíření jejímž cílem bylo vyšetřování porušování lidských práv režimem apartheidu. Zatímco pokračoval v liberálně ekonomické politice předchozí vlády a podporoval pozemkovou reformu, bojoval proti chudobě a zlepšoval zdravotní péči.

V mezinárodní politice působil jako mediátor mezi Libyí a Spojeným královstvím během Aféry Lockerbie a dohlížel na intervenci Jihoafrického rozvojového společenství v Lesothu. Odmítl kandidovat ve druhém funkčním období a byl vystřídán svým zástupcem Thabo Mbekim. Mandela se stal státníkem na odpočinku věnujícím se charitě a boji proti chudobě a AIDS. Dne 5. prosince 2013, po dlouhé léčbě plicní infekce, této nemoci nakonec podlehl.

Po ukončení prezidentského období v roce 1999 se Mandela stal zástupcem řady sociálních spolků a spolků bojujících za lidská práva. Obdržel mnoho zahraničních ocenění, včetně Řádu sv. Jana od britské královny Alžběty a prezidentské medaile svobody od George W. Bushe.

V únoru 2003, krátce před americkou invazí do Iráku, Mandela označil Spojené státy americké za „hrozbu světovému míru“ a prohlásil, že prezident Bush chce „uvrhnout svět do holocaustu“. Tento incident nevyvolal téměř žádnou odezvu tisku v USA. Mandela Bushe obvinil z „ignorování OSN“. Mandela pokračoval s obviněním otázkou, jestli to je „protože současný generální tajemník OSN je černoch?“

Nelson Mandela byl 8. června 2013 hospitalizován kvůli plicní infekci. Koncem června byl jeho stav natolik vážný, že se očekávalo oznámení o jeho úmrtí, z tohoto stavu se však začal postupně zotavovat. Z nemocnice byl propuštěn na začátku září, ovšem jeho stav byl nadále kritický. Další měsíce strávil ve svém domě v Johannesburgu. Nemoci nakonec podlehl a 5. prosince 2013 zemřel. Shodou okolností zemřel v den premiéry jeho životopisného filmu Mandela: Long Walk to Freedom.

Svou první ženu potkal roku 1944. Evelyn Mase byla aktivistka a členka Afrického národního kongresu. Vzali se v říjnu 1944. V roce 1946 se jim narodil Madiba Thembi Thembekile. Druhé dítě, dcera Makaziwe, poté v roce 1947, ale žila jen devět měsíců než zemřela na meningitidu. V roce 1954 se jim narodila další dcera jménem Makaziwe Phumia. Rozvedli se roku 1958.

Nelson Mandela byl třikrát ženatý. Jeho první manželství s Evelyn Ntoko Mase skončilo po 13 letech rozvodem v roce 1958 a jeho 38 let trvající manželství s Winnie Madikizela skončilo odloučením v dubnu 1992 a rozvodem v březnu 1996. O svých 80. narozeninách se oženil s Graça Machelovou, vdovou po Samora Machelovi, bývalém prezidentovi Mosambiku a spojenci ANK, který zahynul při leteckém neštěstí o 15 let dříve.

Dle usnesení valného shromáždění OSN je 18. červenec Mezinárodním dnem Nelsona Mandely.

Nelson Mandela byl ztvárněn v několika filmech:




#Article 177: Tuhnutí (120 words)


Tuhnutí je skupenská přeměna, při které se kapalina mění na pevnou látku. Typickým příkladem je změna vody na led a nebo lávy na pevnou horninu.
 

K tuhnutí dochází při ochlazení kapaliny na teplotu tuhnutí. Teplota tuhnutí je různá pro různé látky. Velikost teploty tuhnutí je pro krystalické látky stejná jako teplota tání. Teplota tání (tuhnutí) závisí na druhu látky a na tlaku, u vody pak také na jejím znečištění dalšími příměsemi – salinita vody.

K tuhnutí při jedné hodnotě teploty dochází u chemicky čistých látek a eutektických slitin. Pro jiné směsi dochází k tuhnutí v určitém rozsahu teplot.

Teplo, které kapalina odevzdá při tuhnutí, se nazývá skupenské teplo tuhnutí, jeho velikost je pro stejnou látku stejná jako skupenské teplo tání.




#Article 178: Var (119 words)


Var je skupenská přeměna, při které se kapalina mění na plyn v celém svém objemu (nejenom z povrchu jako při vypařování).

K varu dochází při zahřátí kapaliny na teplotu varu. Teplota varu je různá pro různé kapaliny. Její velikost závisí také na tlaku nad kapalinou (s rostoucím tlakem teplota varu stoupá). To má vliv i na průběh varu (vzniku bublin páry) v nádobách s nezanedbatelnou výškou.

Teplo potřebné ke změně skupenství při varu se nazývá skupenské teplo varu.

Při přípravě potravin var představuje vkládání příslušné potraviny do vařící vody nebo jiné kapaliny založené na vodě (např. mléko, vývar apod.).

Převaření a následné ochlazení vody se používá jako účinný prostředek dezinfekce vody. Vařící voda během několika minut usmrtí většinu bakterií.




#Article 179: Vypařování (536 words)


Vypařování je skupenská přeměna, při které se kapalina mění na plyn pouze z povrchu (ne z celého objemu, jako při varu). Kapalina při vypařování odebírá teplo z okolí.

Podle kinetické teorie se z kapaliny vypařují ty molekuly, jejichž energie je dostatečná k překonání kohezních sil, a jejichž pohyb směřuje k volnému povrchu kapaliny, takže projdou povrchovou vrstvou a opustí kapalinu. Kapalinu tedy opouštějí molekuly s největší energií. Pokud je těchto molekul větší množství, vede to ke snížení střední energie zbývajících molekul kapaliny. To se při adiabatickém vypařování projeví snížením teploty kapaliny. Při rovnováze mezi párou a kapalinou se pára nazývá nasycená.

Množství tepla, které je při dané teplotě potřebné k přeměně jednoho kilogramu kapalné látky v plynnou fázi, se nazývá skupenské teplo výparné (vypařovací).

Opačným jevem k vypařování je kondenzace.

Kapaliny se vypařují při každé teplotě. Rychlost vypařování je závislá na tenzi nasycených par a to tak, že s vyšší tenzí nasycených par se rychlost vypařování zvyšuje. Rychlost vypařování tedy roste s teplotou. Pokud tenze nasycených par nad kapalinou dosáhne takové hodnoty, která je rovna tlaku okolního prostředí, začnou se páry nad povrchem kapaliny rozpínat, čímž umožňují rychlejší tvoření nových par, neboť jim uvolňují prostor nad povrchem kapaliny. Takovéto intenzivní vypařování, které probíhá nejen na povrchu, ale také uvnitř kapaliny, se nazývá var. Jedná se o skupenskou přeměnu, která za daného tlaku probíhá při konstantní teplotě, tzv. teplotě (bodu) varu. Teplota varu je závislá na tlaku okolního prostředí. Rychlost této skupenské přeměny je závislá na množství tepla přiváděného do vařící se kapaliny.

K vypařování dochází za jakékoli teploty kapaliny. Rychlost vypařování závisí na:

Na příkladu diagramu  je vidět, že fázová přeměna kapaliny v páru je provázena změnou objemu. Objem kapaliny  před fázovou změnou (bod 1 na ) je tedy odlišný od objemu plynu  po fázové změně (bod 2 na ). Při vypařování se objem vždy zvětšuje, tzn. . Při vypařování za stálého tlaku se teplota nemění. Izobarické vypařování je tedy současně také izotermické.

Na  se čára a nazývá dolní mezní čára, čára b je označována jako horní mezní čára. Bod K se nazývá kritický bod a  je kritický tlak. Čára c označuje izotermickou expanzi kapaliny, d vypařování kapaliny (děj izobaricko-izotermický), e je pak izotermická expanze nasycené páry ze stavu 2 na přehřátou páru. Čára f pro přehřátou kapalinu a čára g pro přechlazenou (podchlazenou) páru označují nestabilní (metastabilní) stavy. Oblast A je oblastí kapaliny, B je oblastí přehřáté páry a C je oblastí sycení.

Horní mezní čára je čarou nasycené páry, což představuje konec vypařování nebo naopak počátek kondenzace. Dolní mezní čára je hranicí oblasti samostatné kapaliny, jde tedy o možný počátek vypařování nebo konec kondenzace. Mezi dolní a horní mezní čarou dochází k samotné fázové přeměně, během níž existuje současně kapalina i pára, tzn. jde o směs dvou fází. Při postupu od bodu 1 k bodu 2 bude tato směs obsahovat stále více páry a méně kapaliny. Poměr hmotnosti páry ve směsi k celkové hmotnosti směsi se nazývá suchost.

Měrné výparné teplo je pro určitou kapalinu závislé na teplotě. Podle Clausius-Clapeyronova rovnice klesá toto teplo s rostoucí teplotou a pro kritickou teplotu  je nulové.

Mezi molárním skupenským vypařovacím teplem a teplotou varu (v kelvinech) za normálního atmosférického tlaku platí tzv. Troutonovo pravidlo (též Pictetovo-Troutonovo pravidlo)




#Article 180: Kapalnění (306 words)


Kapalnění neboli kondenzace je skupenská přeměna, při které se plyn mění na kapalinu.

Kondenzace (kapalnění) je děj, který je opakem vypařování.

Zkapalněné plyny, zvláště pak dusík a hélium, se používají jako chladicí médium např. v lékařství, pro chlazení detektorů záření, supravodivých cívek aj. Pro průmyslové zkapalňování plynů se používají tzv. zkapalňovače.

Ke zkapalňování nasycené páry dochází snížením její teploty nebo zvýšením tlaku (tedy přiblížením částic plynu blíže k sobě). Při zkapalňování se uvolňuje skupenské teplo kondenzační, jehož hodnota je rovna skupenskému teplu výparnému.

Při snižování objemu se přehřátá pára mění v nasycenou a začíná kondenzovat na tzv. kondenzačních jádrech. Kondenzační jádra mohou být částice prachu, ionty apod. Pokud pára kondenzuje na kondenzačních jádrech, je kapalina v páře dispergována (rozptýlena) jako mlha. Nasycená pára je pak s kapalinou v rovnováze. Směs nasycené páry a kapalinové mlhy se nazývá mokrou parou.

Pokud se v páře nevyskytují kondenzační jádra, dochází ke srážení páry až při vyšších tlacích (u vodních par až čtyřikrát větších), než by odpovídalo kondenzaci. Takové páry se nacházejí v nestabilním stavu a nazývají se přesycené páry.

Příkladem může být kondenzace vody. Molekula vody je složena ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Vodní molekuly se volně pohybují ve vzduchu a občas dochází k jejich srážkám. Když se dvě molekuly vody srazí, opět se odrazí, ale pokud začne klesat teplota, molekuly mají méně energie a začnou se tedy pohybovat pomaleji. Jakmile klesne teplota na teplotu rosného bodu, pohybují se molekuly natolik pomalu, že se spolu naváží. Vazba vzniká mezi atomy jednoho vodíku a atomem kyslíku. Vodní molekuly se spojují v krátké řady, což následuje přeměněním vodní páry v tekutinu. Při spojení dochází k vyzáření části tepla v podobě latentního tepla, což má za následek oteplení okolního prostředí. Pokud dojde k navázání dostatečného množství molekul, vzniká dešťová kapka, která se snáší na zemský povrch v podobě deště.




#Article 181: Sublimace (257 words)


Sublimace je skupenská přeměna, při které se pevná látka mění na plyn, aniž by došlo k tání pevné látky (tedy bez průchodu kapalnou fází).

Opačný proces se nazývá desublimace. Při desublimaci se tedy plyn mění přímo na pevnou látku bez předchozí kondenzace.

Při sublimaci je tlak nasycených par nad pevnou fází vždy nižší, než jejich tlak nad kapalnou fází.

Za normálního tlaku sublimují např. led (pod 0 °C), suchý led (–78,5 °C) nebo fluorid uranový (56,5 °C), jod, naftalen nebo kafr. Většina látek je schopná sublimace za sníženého tlaku – přesněji řečeno tlaku nižším, než odpovídá jejich trojnému bodu. Schopnost látky sublimovat tak můžeme posoudit z jejího fázového diagramu.

Sublimace ledu je na mikroskopické úrovni stejně rychlá jako odpařování vody, např. proto také prádlo uschne i za mrazu.

Sublimace se využívá při čištění chemických látek. Používá se k rozdělení směsí sublimujících a nesublimujících látek. Spočívá v ohřívání a ochlazování směsi za účelem sublimace a desublimace jedné složky směsi. Výsledný produkt po ochlazení a opětné přeměně zpátky do pevného skupenství se nazývá sublimát. Existuje též sublimační metoda (komerčního) potisku textilií a plachtovin.

Na sublimaci je založená lyofilizace.

Jod znečištěný např. pískem je v kádince, do jejíhož otvoru je položena baňka s chladnou vodou. Kádinka se začne ohřívat nad kahanem a jod pomalu „sublimuje“ (tání a vypařování jodu je při ohřevu nad kahanem nepostřehnutelné). Jeho nafialovělé páry stoupají vzhůru, kde je zastavuje baňka s chladnou vodou a opět přechází do pevného skupenství (dílčí změny skupenství jsou opět okem neviditelné). Na dně baňky (z vnější strany) je „přesublimovaný“ čistý jod.




#Article 182: Skupenské teplo varu (190 words)


Skupenské teplo varu (též skupenské teplo vypařování při teplotě varu nebo skupenské teplo výparné při teplotě varu) je (celkové) teplo, které přijme kapalina při přechodu v plyn během vypařování při teplotě varu (tedy při varu).

Skupenské teplo výparné je třeba určit ke každé teplotě zvlášť (vypařování může probíhat za libovolné teploty), zatímco skupenské teplo varu se určuje k teplotě varu (jedná se tedy o skupenské teplo výparné při teplotě varu).

Velikost skupenského tepla varu je pro stejnou látku stejná jako velikost skupenského tepla kondenzace.

Teplo, které přijme 1 kilogram látky se nazývá měrné skupenské teplo varu.

Hodnotu skupenského tepla varu lze určit ze vztahu

kde m je hmotnost a lv je měrné skupenské teplo varu, které má stejnou hodnotu jako skupenské teplo kondenzace.

Fyzikální veličina - skupenské teplo vypařování - má významnou úlohu při vypařování vody z povrchu těla (pocení), neboť při standardní teplotě povrchu těla činí 2,4 MJ/kg. Tato hodnota má pak za následek, že množství tepla odváděné tímto způsobem z organismu dosahuje asi 25 % z celkových tepelných ztrát, na nichž se mimo jiné podílí především výdej tepla vedením, prouděním a nejvíce zářením (sáláním). Tyto procesy jsou odpovědné za ochlazování organismu.




#Article 183: Flambování (127 words)


Flambování (z fr. flamber = hořet) je opalování některých pokrmů různě aromatizovaným alkoholem (koňakem, likérem, rumem, vodkou). Tato úprava zlepšuje vzhled nebo chuť pokrmu.

Flambování spočívá v tom, že se malé množství alkoholu, kterým se polije obsah pánve, následně zapálí a nechá hořet tak dlouho, až se alkohol spálí a ve flambovaném pokrmu zůstane jen složení šťávy, v níž veškerý přebytek tuku byl spálen a spotřebován plamenem. Zapálit se dají páry z nápoje, jehož teplota vzplanutí je nižší než teplota okolní, pro pokojovou teplotu 25 °C je to asi 45 % objemových alkoholu (méně koncentrované likéry je třeba před zapálením ohřát).

Při flambování je nutno dbát na bezpečnost a snížit riziko vzniku nehod. Například rozlití hořícího destilátu na keridon, nebo příliš prudké vzplanutí alkoholu a následné popálení.




#Article 184: Zavařování (140 words)


Zavařování je jeden ze způsobů tepelné konzervace potravin, při které se pokrm ve sklenici těsně uzavřené víčkem ohřívá na teplotu kolem 85 °C nebo vyšší.

Ohříváním uzavřených sklenic ve vodě nebo páře dojde k uvaření a pasterizaci pokrmu. Zároveň je z nádoby vytlačen přebytečný vzduch, který se vlivem vysoké teploty roztahuje. Po určité době se nechá sklenice zchladnout. Tím dojde ke smrštění vzduchu uvnitř sklenice, a protože je uzavřena víčkem, sníží se v ní tlak. Víčko je okolním atmosférickým tlakem přitlačeno pevně ke sklenici a tak je dosaženo vzduchotěsnosti a zároveň pasterizaci pokrmu. Pokrm je chráněn před kontaminací mikroorganizmy z vnějšího prostředí a může se tak déle uchovat bez zkažení.

První pokusy s hermetickým konzervováním ovoce provedl roku 1804 francouzský kuchař Apert. Tyto konzervy byly určeny pro francouzské válečné lodě.

Příkladem využití zavařování v přípravě pokrmů můžou být znojemské okurky.




#Article 185: Tlakový hrnec (393 words)


Tlakový hrnec (též Papinův hrnec, odtud hovorově papiňák) je silnostěnný hrnec sloužící k vaření za vyššího tlaku (280–300 kPa), než je běžný atmosférický tlak. Vyšším tlakem se dosáhne vyšší teploty vaření (120 °C až 130 °C, teplota varu vody za normálního tlaku je asi 100 °C), a tím i rychlejšího uvaření pokrmu. Též chuťové vlastnosti pokrmu mohou zůstat v uzavřené nádobě výraznější. Jmenuje se po svém vynálezci, francouzském matematikovi a fyzikovi Denisu Papinovi, jenž jej poprvé sestrojil roku 1679. Nešlo ale o první tlakový hrnec vůbec. Předchůdcem tlakového hrnce měl být kerotakis, tlakový hrnec údajně vynalezený alchymistkou Marií Židovkou (Prorokyní) ve 2. století v severní Africe.

Důležitou součástí hrnce je poklice, jíž je hrnec neprodyšně uzavřen. Poklice je opatřena otvorem, uzavřeným těžkou, ale pohyblivou zátkou, jež funguje jako pojistný ventil. Propouští přebytečnou páru, a tak zamezuje nebezpečnému zvýšení tlaku, které by mohlo vést k roztržení hrnce a výbuchu. Pro zvýšení bezpečnosti má tlakový hrnec navíc tepelnou pojistku, která se při nebezpečném zvýšení teploty roztaví a uvolní páru z hrnce. Nadto mají mnohé moderní hrnce „neselhatelnou“ přetlakovou pojistku v podobě otvoru v pokličce, jímž se v případě přetlaku mechanicky vytlačí část těsnění.

Při vaření v tlakovém hrnci dochází k úsporám času a energie. I tužší plátky hovězího masa (z falešné svíčkové, nebo z pera) jsou měkké cca po 20–60 minutách, zatímco při dušení pod poklicí je nutno počítat až s hodinami a maso je třeba předem naložit do oleje nebo loje. Drůbeží kostry ze současných velkochovů se rozvaří za cca 30–60 minut tak, že je možné je beze zbytku pozřít.

Čas vaření se začíná počítat od dosažení varného tlaku, což se u většiny moderních tlakových hrnců pozná podle objevení se (barevného) ukazatele. Po skončení vaření se obvykle ještě nechává hrnec „dojít“ 3–10 minut na vypnutém sporáku bez přísunu tepla.

Zvýšený tlak při vaření v tlakovém hrnci představuje jisté riziko. Většina negativních názorů vychází z dramatických zkušeností s vytržením pojistky při varu u starých hliníkových hrnců, k čemuž docházelo kvůli ucpání ventilu. Při náhlém poklesu tlaku dojde v přehřáté kapalině k bouřlivému varu, který může vyvrhnout vařený pokrm do okolí. Ani dnes není dobré do hrnce přidávat větší množství naťového koření (bazalky, majoránky, rozmarýny, tymiánu), aby se neucpaly otvory v pojistkách. Stejně tak není vhodné hrnec příliš naplnit, neboť hrozí velmi rychlý nárůst tlaku při vaření. Moderní tlakové hrnce se obvykle vyrábějí z nerezové oceli.




#Article 186: Lednička (977 words)


Lednička (též lednice, chladnička, mraznička) je skříň obsahující chladicí stroj a sloužící k uchování potravin při nízké teplotě (v chladničce asi 4°C, v mrazicím boxu až −20 °C). 

V minulosti byla lednice skutečně chlazena ledem. Jednalo se o tepelně izolovanou dvouplášťovou skříň, do níž se vkládal přírodní led. Ten postupně tál a ochlazoval vnitřek ledničky na stálou teplotu 0 °C. Výraz „lednice“ se v češtině používal jak pro toto chladicí zařízení, tak pro sklady přírodního ledu.

Jednoduchá chladnička může pracovat i na principu odparu vody nebo jiné látky. Povrch chlazené nádoby je zvlhčen pracovní látkou a ta se na vzduchu odpařuje. Tím odnímá nádobě skupenské teplo a ta se ochlazuje. Na tomto principu lze obvykle dosáhnout jen malého snížení teploty. Dá se ale použít i v primitivních podmínkách.

Lednice založená na chladícím cyklu vynalezeném Carlem von Linde vznikla v roce 1876. První lednice pro domácnosti byly dány do komerčního prodeje v roce 1911 v USA.

Existují čtyři odlišné principy chlazení ledniček: kompresorové, absorpční, adsorpční a na bázi Peltierova článku. Chladnička bývá obvykle elektrická, ale existují i typy plynové, případně využívající jiných zdrojů energie.

Základem je okruh s chladivem (kapalina s teplotou varu, která se mění s tlakem v rozsahu několika desítek stupňů kolem 0 °C) a kompresor. Kompresor vtlačuje chladivo v plynném stavu do výměníku (kondenzátoru), který je tvořen dlouhou tlustostěnnou kovovou trubicí (černá mřížka na zadní straně ledničky). Ve výměníku se plyn ochladí a změní na kapalinu (kondenzace) . Přebytečné teplo odevzdává kapalina okolí. Pak se kapalina dostává do výparníku, který má ve svých stěnách trubici s větším průřezem než byl ve výměníku. V tomto prostoru se pro kapalinu prudce sníží tlak, tím i teplota varu, a kapalina se začne vypařovat. Potřebné skupenské teplo odebírá z vnitřku ledničky. Pak je plyn přiváděn zpět ke kompresoru a cyklus se opakuje.

Absorpční lednička používá plynné nebo kapalné chladicí médium (např. bromid lithný, čpavek) z chladicího okruhu, které se v absorbéru rozpouští v chladné vodě a tím odnímá okolí teplo. Voda i s rozpuštěným plynem proudí do místa („vařiče“), kde je zahřáta a tím plyn opět uvolněn. Ohřátý plyn o vyšším tlaku, než měl v absorbéru, proudí do chladiče, kde jeho teplota klesne a při daném vyšším tlaku případně zkapalní. Poté proudí médium opět do absorbéru, kde se rozpustí ve vodě zchlazené v samostatném chladiči a cyklus se opakuje.

Absorpční lednička má proti kompresorové nižší účinnost a není schopna dosáhnout tak nízkých teplot; nicméně stačí její výkonnost na provoz běžných domácnostních chladniček s mrazicím oddílem, avšak bez velkých nároků na hluboké mražení. Na druhou stranu má bezhlučný chod, neobsahuje pohyblivé součásti (teoreticky vyšší spolehlivost) a nemusí být nutně napájena elektřinou – může být poháněna pouze teplem (například plynového hořáku nebo slunečního záření). S postupným vývojem spolehlivějších a tišších kompresorů a všeobecnou dostupností elektřiny se dnes využívají převážně kompresorové ledničky. I dnes požadovaná energetická úspornost podmiňuje tento trend.

Existovaly i ledničky se suchým absorbérem (CaCl2). Pracovaly v cyklickém režimu, kdy docházelo ke střídavému ohřívání a ochlazování absorbéru.

Princip adsorpční ledničky je podobný jako u absorpční. Rozdíl spočívá v tom, že u absorpčního agregátu se odnímá okolí teplo rozpuštěním chladicího média v absorbéru, zde se tak děje jeho přilnutím na povrchu adsorbentu. Ten je tvořen houbovitě porézní hmotou, čímž se dosáhne velké povrchové plochy při malém objemu; dříve se používal silikagel, v posledních letech se dosahuje podstatně lepších výsledků se zeolitem. Jako chladicí médium se užívají různé plyny a kapaliny, např. i voda.

Existují i transportní chladničky bez potřeby energetického zdroje na místě chlazení. Zde se chladicí médium na vhodném místě zahřátím oddělí od adsorbentu a po odděleném transportu se mu vrátí až na místě, kde je chlazení třeba. Na tomto principu fungují například samochladící sudy na pivo.

Peltierův článek využívá Peltierova jevu – při průchodu stejnosměrného elektrického proudu dvěma sériově zapojenými vodiči se jedna styčná plocha těchto vodičů zahřívá a druhá ochlazuje. Konstrukční řešení bývá takové, že je řada sériově zapojených článků složena do bloku s ohřívanou a ochlazovanou stranou. K bloku přiléhají žebra například z hliníku (pro snazší přenos tepla mezi blokem a vzduchem), případně se tepelná výměna zlepšuje ventilátorem. Výhodami této technologie jsou malé rozměry, možnost bezhlučného provozu (žádné pohyblivé části), vysoká spolehlivost, dlouhá životnost, snadná regulace výkonu a možnost přepínání chlazení/ohřev. Mezi nevýhody naopak patří nízká účinnost a relativně vysoká cena.

Ledničky na bázi Peltierova článku se používají v automobilech a tam, kde je potřeba mobilita.

Na mraznicích (hovorově mrazácích) a ledničkách vybavených mraznicí je mrazicí výkon označen pomocí hvězdiček. Jedná se o jednu až čtyři hvězdičky v řadě. Počet hvězdiček udává teplotu a způsob užití mrazicí části lednice.

Každá lednice prodávaná v Evropské unii musí být opatřena energetickým štítkem, který informuje o energetické třídě spotřebiče, tedy o jeho energetické náročnosti při provozu. Třídy se dělily od A +++ až po E, F či G. Aktuálně je možné prodávat pouze lednice energetických tříd A+++, A++ a A+. Prodej lednic s třídou A a horší je už zakázán. Rozdílná energetická třída lednice se samozřejmě promítá do odlišné spotřeby elektrické energie a výše účtů za elektřinu. Například roční provoz lednice nejúspornější třídy A+++ stojí běžnou domácnost do 600 Kč za rok, naopak u třídy A stejná domácnost, jež odebírá proud v distribuční sazbě D02d (nejrozšířenější sazba pro byty) zaplatí přes 1000 Kč ročně. Zejména starší lednice tříd B či C, které už se neprodávají, ale stále je mohou domácnosti využívat, dokáží spotřebovat elektřinu za tisíce korun ročně.

Udává teplotu okolního prostředí, ve které spotřebič bezchybně pracuje. SN – spotřebič pro teplotu +10 až +32 °C, N – spotřebič pro teplotu +16 až +32 °C, ST – spotřebič pro teplotu +18 až +38 °C, T – spotřebič pro teplotu +18 až +43 °C.

Ledničky z principu nejsou určeny pro provoz v nízkých teplotách (pod 0 °C, ale často i pod 10 °C), problematický tak bývá jejich celoroční provoz v nevytápěných místnostech a objektech (např. chatách, chalupách a dalších rekreačních zařízeních).




#Article 187: Termoska (160 words)


Termoska (též termoláhev) je speciálně vyrobená láhev, která slouží k uchování teploty obsahu, například pro udržení teplého nebo studeného nápoje (pokrmu). V roce 1892 ji vynalezl pracovník Oxfordské univerzity Sir James Dewar, který potřeboval pro účely laboratorních pokusů nádobu, která by po dlouhou dobu udržela velmi chladné tekutiny. V laboratorním a průmyslovém použití se používá název Dewarova nádoba. Používá se například k uchování kapalného dusíku.

Základem termosky je dvojitá vnitřní nádoba s lesklými dvojitými stěnami, z mezery mezi stěnami obou nádob je vyčerpán vzduch. Přes toto vakuum nemůže teplo pronikat vedením, tepelné záření se odráží zpět od lesklých stěn, u nádoby uzavřené zátkou je omezen i přenos prouděním.

Nádoby určené pro uchovávání zkapalněných plynů mají obvykle zátku záměrně netěsnou. Odpařování plynu vyrovnává malý průnik tepla, ke kterému dochází vlivem nedokonalého vakua či neúplnou odrazivosti stěn, ale i vedením materiálem zátky a vstupního otvoru.

Název termoska se běžně používá pro jakoukoli termoizolační láhev, vyrobenou například obalením běžné lahve v pěnové hmotě.




#Article 188: Fritování (278 words)


Fritování je tepelná úprava pokrmu podobná smažení. Na rozdíl od smažení je pokrm při fritování celý ponořen do horkého oleje, jeho příprava je proto rychlejší a rovnoměrnější. Rovněž teplotu oleje lze regulovat, a tak nemusí docházet k nezdravému přepálení oleje. Optimální teplota je 180 °C. Je-li teplota nižší, fritované potraviny se nasáknou tukem. Proto zahajujeme fritování až v momentě, kdy je olej zahřátý na předepsanou teplotu. Nenecháváme však fritovací olej zahřívat příliš dlouho, protože tím by se snížila jeho kvalita.

Ke fritování se nejčastěji používá fritovací hrnec. Fritují se hranolky, potraviny v trojobalu (např. řízky), ryby atd. Ke fritování by se měly používat jen fritovací oleje, které mají vyšší tepelnou odolnost a delší trvanlivost. Můžeme také fritovat na ztuženém tuku, který se před použitím nakrájí na kousky. Nikdy by se nemělo míchat více druhů oleje a tuku dohromady. Fritovací olej je nutné po čase vyměnit, signálem by měla být změna barvy oleje a přítomnost nečistot.

Některé druhy takto připravovaného jídla mohou být velmi nezdravou stravou vedoucí ke špatné životosprávě, obezitě, celulitidě a dalším zdravotním problémům a rizikům.

Vědci z Technické univerzity v Mnichově poprvé prokázali přítomnost rakovinotvorné látky – glycidamidu – ve smažených hranolcích a chipsech.

Glycidamid byl při tomto testu prokázán ve výrobcích ve velmi malém množství, od 0,3 do 1,5 mikrogramu na kilogram v deseti vzorcích bramborových lupínků a ve třech druzích hranolků. Glycidamid i akrylamid se uvolňují ve vysokých teplotách při tepelném zpracování bramborových produktů. K tomu dochází při 120 stupních Celsia. Daleko nebezpečnější látky vznikají při teplotách nad 180 °C. Studie dále odhalila, že nejnižší koncentrace látky akrylamidu byla po smažení na palmovém oleji a nejvyšších hodnot dosahovaly potraviny po fritování na slunečnicovém oleji.




#Article 189: Kinematika (242 words)


Kinematika je část mechaniky, která se zabývá klasifikací a popisem různých druhů pohybu, ale nezabývá se jeho příčinami. Naproti tomu dynamika zkoumá pohyb z hlediska působení sil.

Kinematika se tedy zaměřuje na sledování polohy, rychlosti apod. Nesleduje však dynamické veličiny, jako např. hybnost a energii, kterými se zabývá dynamika.

Důležitým kinematickým pojmem je hmotný bod. Jedná se o idealizaci, kdy libovolné těleso při popisu jeho pohybu nahrazujeme bodem s danou hmotností. Tento bod obvykle umísťujeme do těžiště tělesa.
Poloha tělesa je údaj, vyjadřující umístění tělesa vzhledem ke vztažné soustavě. Jednou z možností, jak zadat polohu tělesa je polohový vektor neboli průvodič. Je to spojitá vektorová funkce času, kterou je zvykem psát ve tvaru

( jsou jednotkové bázové vektory). Poslední rovnost je stručným zápisem předchozí sumy pomocí Einsteinovy konvence.

Od obecného polohového vektoru můžeme přejít ke konkrétní soustavě souřadnic. V rovině jsou nejpoužívanější kartézská soustava souřadnic a polární soustava souřadnic.

Mechanickým pohybem se ve fyzice označuje takový pohyb, při kterém dochází ke změně polohy tělesa, popř. hmotného bodu vzhledem ke vztažné soustavě. Kudy se hmotný bod pohybuje popisuje trajektorie, geometrická čára prostorem, kterou hmotný bod při pohybu opisuje.
Podle tvaru trajektorie rozlišujeme přímočarý pohyb (probíhá podél konstantně směřujícího vektoru) a křivočarý pohyb (nepřímočarý). Délku trajektorie nazýváme dráha.

Při pohybu se mění velikost i směr polohového vektoru.

První časovou derivaci polohového vektoru nazýváme okamžitá rychlost. Průměrnou rychlost zavádíme jako

Limitním přechodem od průměrné rychlosti zavádíme (zpětně) rychlost okamžitou:

První časovou derivaci rychlosti nazýváme zrychlení.




#Article 190: Dynamika (130 words)


Dynamika je část mechaniky, která se zabývá příčinami pohybu hmotných objektů (bodů, těles, soustav těles).

Zabývá se tedy veličinami spojenými s dynamikou pohybu, jako např. hybnost a energie.

Jedním ze základních cílů dynamiky je určit pohyb hmotného bodu (případně tělesa nebo těles), známe-li síly na hmotný bod (těleso nebo tělesa) působící. Jde tedy o určení polohy a rychlosti hmotného bodu (tělesa nebo těles) v daném čase. Dobrým příkladem je např. pohyb planet, u nichž známe dynamický zákon podle kterého se planety pohybují, ale to co nás opravdu zajímá je, kde se budou planety v budoucím čase nalézat. To je možné určit integrací Newtonových rovnic (pohybové rovnice, rovnice dynamiky v mechanice) alespoň v rámci nerelativistické fyziky. V mechanice prakticky všechny síly působící na hmotný bod (těleso nebo tělesa) jsou experimentálně objevené.




#Article 191: Mechanická energie (228 words)


Mechanická energie je skalární fyzikální veličina, která vyjadřuje míru schopnosti tělesa konat mechanickou práci, tzn. působit silou na jiné těleso a posouvat jej po určité dráze.

Mechanická energie je jeden z mnoha druhů energie.

Mechanickou energii mají:

Celková mechanická energie je definována jako součet kinetické a potenciální energie tělesa, tzn.

Přeměna mechanické energie mezi tělesy v izolované mechanické soustavě se děje konáním mechanické práce jednoho tělesa působícího na druhé a platí pro ni zákon zachování mechanické energie, který je zvláštním případem obecného zákona zachování energie. Tento zákon lze formulovat následujícím způsobem

Pro úplný diferenciál potenciální nestacionární potenciální energie  lze psát

Element práce vyjádříme jako

odkud pak dostáváme vztah pro okamžitý výkon ve tvaru

Dále předpokládejme, že na hmotný bod působí nestacionární potenciálová síla, disipativní síla a gyroskopická síla. Celkovou sílu lze psát ve tvaru

Pro okamžitý výkon výslednice uvažovaných sil můžeme psát (připomeňme, že gyroskopické síly jsou kolmé na vektor pohybu)

Ze vztahu kinetické energie a okamžitého výkonu víme, že platí rovnost

s jejíž pomocí předchozí vztah upravíme následujícím způsobem

Protože jsou disipativní síly záporné , tak se podílejí na úbytku celkové mechanické energie, přičemž z toho vyplývá za předpokladu stacionárních potenciálových sil, že změna celkové energie je spojena pouze s jejím úbytkem.

Pokud ke všemu nebudou na hmotný bod působit žádné disipativní síly (např. odpor prostředí), pak dostáváme zákon zachování mechanické energie v izolované soustavě ve tvaru




#Article 192: Mechanika tuhého tělesa (206 words)


Mechanika tuhého tělesa (mechanika dokonale tuhého tělesa, popř. také stereomechanika) je část mechaniky, která se zabývá pohybem tuhého tělesa a silami na ně působícími. Skutečná pevná tělesa jsou soubory atomů a molekul vázaných jistými vnitřními silami, které je možné vnější silou překonat a těleso deformovat.

Popis reálných těles s uvážením deformací je poměrně složitý, proto byl zaveden pojem tuhého tělesa, což je ideální těleso, které svůj tvar ani objem působením libovolně velkých sil nemění. Tuhé těleso je vymezeno svou hmotností  a geometrickým tvarem, kterému přísluší objem .

Tuhé těleso, jakožto soustavu atomů nebo molekul, lze nahradit soustavou hmotných bodů, jejichž vzájemné vzdálenosti se nemění.

Poloha dokonale tuhého tělesa v prostoru je plně určena polohou jeho tří bodů, které neleží v jedné přímce. Souřadnice těchto tří bodů však nelze volit zcela libovolně, poněvadž jejich vzájemné vzdálenosti jsou určeny tvarem tělesa. Z devíti souřadnic tří bodů tělesa lze volit pouze šest, neboť zbývající tři souřadnice již vyplynou z pevně určených vzdáleností vrcholů trojúhelníka tvořeného danými body. Poloha tuhého tělesa je tak určena šesti souřadnicemi, které lze považovat za šest nezávislých parametrů. Tuhému tělesu je tedy přisuzováno šest stupňů volnosti. Takový počet stupňů volnosti má však pouze tuhé těleso, jehož poloha není omezována žádnými dalšími podmínkami (tedy volné těleso).




#Article 193: Mechanika tekutin (245 words)


Mechanika tekutin (též mechanika kapalin a plynů) je část mechaniky, která se zabývá mechanickými vlastnostmi tekutin, tj. silami v kapalinách a plynech a pohybem kapalin a plynů (prouděním).

Tekutiny (tedy kapaliny a plyny) se na rozdíl od pevných látek vyznačují tekutostí, tedy schopností měnit svůj tvar a přizpůsobovat se tvaru nádoby, v níž se nachází. Schopnost tekutin téci je pro různé látky různá a je závislá na jejich vnitřním tření (viskozitě).

Část mechaniky tekutin zabývající se kapalinami se nazývá hydromechanika (hydraulika) a část zabývající se plyny se nazývá aeromechanika (pneumatika). Velké množství zákonitostí mechaniky tekutin je možné aplikovat i v těchto oblastech.

K přesnějšímu roztřídění jevů patřících do mechaniky tekutin lze tento obor rozdělit na hydrostatiku, aerostatiku, hydrodynamiku a aerodynamiku.

Ideální kapalina - Ideální plyn - Skutečná kapalina (Reálná kapalina) - Skutečný plyn (Reálný plyn) - Tekutost - Vnitřní tření

Hydrostatická tlaková síla - Hydrostatický tlak - Spojené nádoby - Hydrostatický paradoxon - Vztlaková síla - Archimédův zákon - Plování těles - Pascalův zákon

Atmosférický tlak - Podtlak - Přetlak - Manometr - Barometr - Aneroid - Barograf - Normální atmosférický tlak

Proudění - Ustálené proudění - Proudnice - Laminární proudění - Turbulentní proudění - Objemový průtok - Rovnice kontinuity - Tlaková potenciální energie - Bernoulliho rovnice - Hydrodynamický paradox - Navier-Stokesova rovnice

Odpor prostředí - Odporová síla - Součinitel odporu - Aerodynamický tvar - Aerodynamická vztlaková síla

Hydrostatická tlaková síla - Hydrostatický tlak - Vztlaková síla - Objemový průtok - Odporová síla - Viskozita




#Article 194: Gravitace (600 words)


Gravitace je univerzální vzájemné působení (interakce) mezi všemi formami hmoty (látka i silové pole interakcí), tedy všemi objekty, kterým lze připsat relativistickou hmotnost (klidová hmotnost přitom může být nulová) resp. jí odpovídající energii. Gravitace je jedna ze čtyř známých základních interakcí.

Gravitace mezi hmotnými objekty je působení přitažlivé. Je to prokázáno pro částice běžné hmoty a pro silové pole elektromagnetické (např. zakřivování paprsků světla) a silné interakce (odpovědné např. za významnou část hmotnosti hadronů), teoretické úvahy opodstatňují postulovanou univerzálnost přitažlivosti i pro ostatní druhy látky a polí.   

Gravitační pole je ve fyzikálním smyslu silové pole gravitační interakce. Obecně se tímto pojmem rozumí prostor kolem objektu, ve kterém se gravitace projevuje. Protože dosah gravitace je teoreticky nekonečný, za hranici gravitačního pole se obvykle považuje místo, kde její působení přestává být měřitelné. 

Běžně pozorovatelným důsledkem gravitace Země je tíha hmotných předmětů.

V klasické fyzice je gravitace univerzální ​pravá gravitační síla, popsaná Newtonovým gravitačním zákonem, podle kterého se dvě tělesa vzájemně přitahují úměrně jejich hmotnosti a vzdálenosti, pro kterou platí zákon superpozice (nezávislého skládání gravitačních sil od více objektů). Tento popis je pouze aproximativní (přibližný), ale mimo velmi vysoké hmotnosti a pro rychlosti malé v porovnání s rychlostí světla je nepřesnost zanedbatelná. Pro svou jednoduchost má stále široké praktické využití.

V obecné teorii relativity je gravitace přesněji popsaná Einsteinovými rovnicemi gravitačního pole jako projev zakřivení časoprostoru hmotou a energií. Na základě postulované ekvivalence gravitace a setrvačného zrychlení se toto zakřivení projevuje stejným způsobem, jako silové pole. Z teorie vyplývá, že gravitace ovlivňuje i dráhu světla (s nulovou klidovou hmotností) a vysvětluje tak například princip gravitační čočky nebo černé díry. Dalším důsledkem je zpomalování plynutí času vlivem gravitace (dilatace času) nebo gravitační rudý posuv​.

Kvantová fyzika dosud nezahrnuje konzistentní teorii gravitační interakce. Zatímco ostatní tři známé základní interakce kvantová teorie pole popisuje jako interakce podřízené jisté kalibrační symetrii a zprostředkované intermediálními částicemi, kvantová teorie gravitace s hypotetickou intermediální částicí gravitonem se zatím nedaří vytvořit. Gravitace tak zůstává problémem, jak relativistickou a kvantovou teorii spojit do jednoho celku označovaného jako teorie všeho.

Gravitaci nejlépe popisuje od svého vzniku v roce 1915 obecná teorie relativity coby zakřivení časoprostoru. Pro dostatečně slabá gravitační pole však vystačíme s aproximací Newtonovým gravitačním zákonem. Protože obecná teorie relativity neobsahuje jakékoli kvantování, čeká se, že její nástupce – teorie, která sjednotí gravitaci s ostatními silami – bude muset mít kvantový charakter. Projevy vyzařování gravitačních vln jsou také měřeny v binárních hvězdných systémech. Nejznámější vesmírnou laboratoří je podvojný pulzar PSR 1913+16, ve kterém se naměřilo zkracování oběžné doby o 7,6×10−5 s za rok, což velmi přesně odpovídá předpovědi OTR.

Dalším zcela novým jevem je existence horizontů událostí, tedy ploch, které lze překročit jen v jednom směru a neexistuje žádný dosud známý fyzikální mechanismus, který by umožňoval získávat informace z jejich druhé strany. To zahrnuje existenci černých děr a kosmologických horizontů událostí.

Obecná teorie relativity také předpovídá zakřivování drah paprsků světla, což vede ke vzniku gravitačních čoček. Ty jsou dnes dobře známým jevem projevujícím se jak na měřítkách jednotlivých hvězd, tak na měřítkách kup a nadkup galaxií. Využívají se při mnoha pozorováních, mj. např. k detekci přítomnosti temné hmoty.

Pro slabá gravitační pole přechází OTR k předpovědím shodným s Newtonovou teorií gravitace. Jednou z nejznámějších oprav k Newtonově teorii je stáčení perihelia drah planet, což byl jeden z nevysvětlených jevů, jehož objasnění je jedním z významných úspěchů OTR. Stáčení je nejvíce patrné u planet blíže k centrálnímu tělesu, proto je ve Sluneční soustavě nejlépe pozorovatelné stáčení dráhy Merkuru.

Geometrickou interpretaci gravitačního působení lze převést do polní formy v plochém časoprostoru. Mezi její zastánce patřil například Richard Feynman. V měřitelných předpovědích u slabých polí je obecné teorii relativity ekvivalentní




#Article 195: Tření (928 words)


Jako tření označujeme vznik tečné síly ve styčné ploše mezi dvěma tělesy. Tečná třecí síla je reakcí na tečnou složku sil působících na těleso a působí vždy proti směru vzájemného pohybu (příp. proti změně klidového stavu u klidového tření). Práce potřebná k překonání této síly se mění převážně v teplo (přesněji řečeno v přírůstek vnitřní energie, což se projeví zpravidla zvýšením teploty), třecí síla je proto silou disipativní.

Tření se liší podle skupenství stýkajících se těles. Vznik sil ve styčné ploše mezi dvěma pevnými tělesy nazýváme smykovým třením (případně pouze třením, nehrozí-li záměna s jinými druhy).
Tření povrchu pevných těles s kapalinami nebo plyny se označuje jako odpor prostředí.  Tření mezi částicemi či vrstvami tekutin se nazývá vnitřním třením (či přeneseně podle jeho projevu vazkostí či viskozitou, což jsou správně pojmy vyhrazené pro charakteristickou veličinu tohoto jevu). 

Tento článek se soustředí na odporové síly při styku dvou pevných těles. Pro odpor prostředí a vnitřní tření platí pro ně zcela rozdílné vztahy a jsou jim věnovány samostatné články. Samostatný článek je věnován také valivému odporu, dříve nevhodně nazývanému valivé tření, ač se jedná o jev odlišné fyzikální podstaty.

U smykového tření (též suchého tření či Coulombova tření) rozlišujeme:

Velikost třecí síly  (nebo ) mezi dvěma rovinnými povrchy se řídí empirickými pravidly, zvanými Amontonsovy zákony tření:

Dalším empirickým pravidlem pro tření je tz. Coulombův zákon tření:

Pokud na těleso nepůsobí žádná vodorovná síla, působí na ně pouze síly svislé, kolmé na stykovou plochu (normálové), tedy tíha tělesa  a reakce na ni . Žádná třecí síla nepůsobí. Jakmile začne na těleso působit vodorovná síla , začne také působit stejně velká třecí síla  jako reakce na ni. Když síla  přesáhne hodnotu , kde  je činitel klidového tření, začne těleso zrychlovat a pohybovat se. K udržení tělesa v rovnoměrnému pohybu pak postačí síla . Třecí síla  tak představuje vodorovnou složku reakce na sílu . Výslednicí složek  a  je reakce , která je od normály odkloněná o úhel , jehož velikost je  a který se nazývá třecí úhel. (Rovnovážný vektorový obrazec tak tvoří síly .)

 

Znázornění tření pomocí třecího úhlu, tj. odkloněním normálové reakce o tento úhel proti směru pohybu nebo proti síle, která má těleso do pohybu uvést, je základem grafického řešení mechanismů, kde se tření uplatňuje.Například, pokud se působiště síly  posune od stykové roviny o míru  posune se působiště reakce  směrem dopředu (nositelky všech sil se protínají v bodě O). V případě, že vzdálenost od stykové plochy dosáhne hodnoty , se těleso nezačne posouvat, ale začne se překlápět, protože působiště reakce (bod R) se dostane mimo stykovou plochu. Na rovnovážný vektorový obrazec nemá poloha působiště síly  vliv (velikost sil zůstane zachována).

Pokud síla  působí v obecném směru tj. pod úhlem , pak se její normálová složka přičte ke složce .

Činitel smykového tření je fyzikální veličina, která udává poměr třecí síly a kolmé tlakové síly mezi tělesy při smykovém tření.

Hodnota činitele smykového tření závisí na konkrétní dvojici látek na povrchu a drsnosti těles, mezi nimiž smykové tření probíhá. Pro případy, kdy platí Amontonsovy zákony tření, se hodnoty činitele pohybují od nuly (prakticky žádné tření) a mohou být i několikanásobně vyšší než 1, tedy třecí síla mnohonásobně převyšuje kolmý tlak (např. silikonová pryž, využívaná pro výrobu pneumatik). Od r. 2012 je známo a experimentálně prokázáno, že v určitém malém rozsahu kolmého tlaku může být činitel smykového tření dokonce záporný.

Klidové tření (statické tření) je tření, vznikající mezi tělesy, která se vzhledem k sobě nepohybují - jsou v klidu. Jedná se o speciální případ smykového tření.

Klidová třecí síla Ft má velikost stejnou, jako tečná složka výslednice sil snažících se uvést stýkající se tělesa do vzájemného pohybu, a vzhledem ke své opačné orientaci je udržuje ve vzájemném klidu, pokud nepřesáhne maximální hodnotu, při které ke vzájemnému pohybu dojde. Pro tuto maximální klidovou třecí sílu platí vztah obdobný jako pro sílu kinematického tření:

kde f0 je činitel klidového tření, Fn je kolmá tlaková síla mezi tělesy (např. tíha tělesa). Klidové tření bývá větší než smykové tření mezi stejnými tělesy.

Činitel klidového tření je fyzikální veličina, která udává poměr třecí síly a kolmé tlakové síly mezi tělesy při klidovém tření. Jeho hodnoty závisí na konkrétní dvojici látek na povrchu těles, mezi kterými má tření vznikat. Činitel klidového tření nemůže být z definice menší než činitel smykového tření pro stejná tělesa, jen výjimečně je stejně velký (např. pro materiálovou kombinaci teflon – teflon); pro většinu materiálových kombinací je přibližně o několik procent až desítek procent vyšší. Zpravidla platí, že pro dvě dané kombinace materiálů ve styku je činitel klidového tření vyšší právě když je vyšší i činitel smykového tření; obecně (pro všechny možné materiálové kombinace) však toto pravidlo neplatí. 

Pokud posouvající síla na těleso působí přes pružný prvek, to znamená, že síla na těleso plynule narůstá od nuly, nastane situace, kdy se po překonání klidového tření posune těleso tak daleko, kolik umožní nahromaděná energie pružného prvku. Pak se těleso zastaví a začne opět působit klidové tření, takže se situace neustále cyklicky opakuje. Výsledkem je trhavý pohyb posouvaného tělesa. Tento jev se nazývá Stick-Slip efekt (anglický výraz Stick-Slip znamená doslova „Drží-Klouže“). Tento jev působí například trhavý pohyb hydraulických a pneumatických válců zejména za nižšího tlaku. Také vrzání dveřních pantů má původ v tomto jevu. Je na něm však založeno i například hraní na smyčcové nástroje, i hra na skleněné skleničky třením prstu o jejich okraj.

Mezi jednotlivými částmi tělesa může docházet (a u reálných těles také dochází) ke tření. Toto tření, ke kterému dochází uvnitř látky, se označuje jako vnitřní. Vnitřní tření se projevuje např. při proudění reálných kapalin. Fyzikální veličina charakterizující vnitřní tření se nazývá viskozita.




#Article 196: Německo (13751 words)


Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN; : Bundesrepublik Deutschland, neoficiální německá zkratka BRD) je středoevropský stát, rozdělený na 16 spolkových zemí. Na západě sousedí Německo s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Na severu je jeho sousedem Dánsko a jeho břehy jsou omývány Severním a Baltským mořem. Na východě sousedí s Polskem, na jihu se Švýcarskem a na jihovýchodě s Českem a Rakouskem. Česko je sousedem dvou spolkových zemí v Německu, a to Bavorska a Saska.

Rozloha Německa je 357 023 km², přičemž území státu se nachází v mírném podnebním pásmu. Podle úředních údajů mělo Německo k 31. prosinci 2015 82,2 milionu obyvatel, což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Jeho populace ale již v letech 2003 až 2010 klesla kvůli dlouhodobě velmi nízké porodnosti, a to o skoro 800 000 obyvatel, takže až do roku 2012 bylo Německo jednou z mála západoevropských zemí s úbytkem obyvatelstva. Výsledek sčítání lidu 2011 znamenal snížení dosavadního úředního odhadu stavu obyvatelstva o zhruba 1,1 miliónu lidí. Německo je co do absolutního počtu imigrantů zemí, která je nejvíce postižena současnou evropskou migrační krizí, zvláště v roce 2015.

Dle známých dokumentů bylo území s latinským názvem Germania obydleno několika germánskými kmeny již před rokem 100 n. l. Od 10. století tvořila německá území jádro Svaté říše římské, která existovala až do roku 1806. V 16. století se severní oblasti staly centrem reformace. Ke sjednocení velké části tehdejšího Německa došlo po prusko-francouzské válce v roce 1871. V roce 1914 se Německo významně podílelo na vypuknutí první světové války. V roce 1939 rozpoutalo Německo druhou světovou válku, která trvala do roku 1945 a byla doposud největší válkou historie. Po porážce v této válce přišlo Německo o území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko. Na zbylém území Německa vznikly v roce 1949 dva státy, Německá demokratická republika (NDR) a Spolková republika Německo (SRN). Zvláštním politickým útvarem byl Západní Berlín, který ale měl po celou dobu své existence pevné vazby na SRN. V roce 1990 se znovusjednocený Berlín a pět obnovených zemí na území bývalé NDR připojily ke Spolkové republice Německo.

Západní Německo bylo v roce 1952 zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli a v roce 1957 zakládajícím státem Evropského hospodářského společenství (EHS). V současnosti je Německo významným členem jak Evropské unie (EU), tak Evropské měnové unie (EMU). Je také součástí Schengenského prostoru. Německou měnou je euro, které v roce 2002 nahradilo německou marku.

Německo je federativní a demokratickou parlamentní republikou, tvořenou šestnácti spolkovými zeměmi (Bundesländer). Hlavním a zároveň i největším městem je Berlín. Německo je členským státem OSN, NATO, uskupení G8 (resp. G7) a signatářem Kjótského protokolu.

Na základě nominální hodnoty HDP je německá ekonomika čtvrtá největší na světě a největší v Evropě. Do roku 2009, kdy je předčila Čína, bylo Německo největším světovým exportérem zboží. Německo je druhým největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci a jeho výdaje na obranu jsou šesté největší na světě. Životní úroveň je v Německu vysoká a v zemi funguje rozvinutý systém sociální pomoci. Německo je jedním z klíčových aktérů evropské i celosvětové politiky. V mnoha vědeckých a technologických oborech je Německo považováno za světového lídra.

Původ českého názvu Německa, tj. území, které obývají Němci, se obvykle odvozuje od slova „němý“, jež se v češtině použilo jako označení lidí, kteří se nedovedou dorozumět česky. Druhý možný výklad názvu je jeho odvození od germánského kmene Nemetů, který obýval Porýní. Moderní němčina má pro německý národ výraz Deutsche resp. die Deutschen, a Německo se nazývá Deutschland.

Do roku 1989 se v češtině běžně používal politický název Německá spolková republika (zkratka NSR), ale také název užívaný z československé strany v oficiálním styku - Spolková republika Německa (SRN) (nikoliv Spolková republika Německo, jak si přála německá strana). Výraz Bundesstaat se většinou překládá jako federativní stát. Běžný byl také geografický název západní Německo. Tehdy „spojenecká“ Německá demokratická republika (NDR) byla z geografického hlediska, avšak jen neoficiálně, nazývána východní Německo.

Slovenština dodnes používá název Německá spolková republika (zkratka NSR) a pouze v oficiálním styku (mj. mezinárodní dohody, smlouvy a podobné dokumenty, týkající se Německa a Slovenska) používá na výslovnou žádost německé strany název Spolková republika Německo (zkratka SRN).

Nález čelisti Mauer 1 v roce 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přítomni už před 600 000 lety. Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé. V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosílie nemoderního člověka. Tento nový druh člověka byl pojmenován Neandertálec. O těchto fosíliích nazvaných Neandrtal 1 je dnes známo, že jsou 40 000 let staré. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji, dále 40 000 let stará soška lvího muže, a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním. Disk z Nebry je vyrobený z bronzu a nalezený poblíž, jak název napovídá, Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko. Světový registr programu Paměť světa (UNESCO) tento nález nazval jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století.

Historie germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné. Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali Germáni jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny Galů, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě. Pod vládou císaře Augusta začalo Římské impérium území Germánie napadat (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). V roce 9 n. l. byly tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varem v bitvě v Teutoburském lese poraženy cheruským vůdcem Arminiem. Okolo roku 100, kdy Tacitus napsal knihu Germania, se germánské kmeny usadily podél řek Rýn a Dunaj (Limes Germanicus) a zabíraly většinu území dnešního Německa, Rakouska, jižního Bavorska a západního Porýní. Nicméně tato území spadala pod Řím jako provincie.

Ve 3. století se objevila řada západních germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, Frísové a Durynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území. Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Současně několik velkých kmenů vytvořilo zhruba to, co je dnešní Německo, a vysídlilo menší germánské kmeny. Velká území (známá od merovejského období jako Austrasie) byla obsazena Franky a severní Německo bylo ovládáno Sasy a Slovany.

Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena. Svatá říše římská zahrnovala východní část Karlova původního království a ukázala se jako nejsilnější. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu. Za vlády ottonských císařů (919–1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře Svaté říše římské. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské. Za vlády sálské dynastie (1024–1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc.

Pod vládou Štaufů (1138–1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany, předcházejíc německému osídlení do těchto oblastí a dále na východ (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy. Počínaje velkým hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348–1350 se počet obyvatel Německa snížil. Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.

Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala oficiálním náboženstvím. Náboženský konflikt vedl k třicetileté válce (1618–1648), která německé země zpustošila. Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %. Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1 800 takových území.

Pruské království byl největší německý stát, který existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem.

V roce 1806 byla Svatá říše dobyta v důsledku napoleonských válek.

Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen německý spolek (Deutscher Bund) - volná liga 39 svrchovaných německých států. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, který následovaly nové represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha. Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.

Národní a liberální ideály francouzské revoluce získaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Festival Hambach byl v květnu 1832 hlavní událostí v podpoře sjednocení Německa, svobody a demokracie. Ve světle revolucí v Evropě, které pomohly založit francouzskou republiku, začali intelektuálové i prostí občané revoluci v německých zemích. Králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl, což pro hnutí vedlo k dočasnému zádrhelu.

Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit severoněmecký spolek (Norddeutscher Bund) a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v Prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska. Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín.

V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení jako velikému národu, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.

Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, ve kterých bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam nepustily.

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností utrpělo od států Dohody porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padlo.

Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Německo přišlo o všechny své kolonie, a muselo vrátit Francii Alsasko a Lotrinsko. Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup.

Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa republiku, která měla být založena na parlamentní demokracii, nicméně boj o moc mezi levicovými až krajně levicovými silami na jedné straně a politicky středovými a pravicovými silami na straně druhé pokračoval v celé zemi. V Bavorsku vyhlásili komunisté podle vzoru ruských bolševiků krátkodobou Bavorskou republiku rad. Revoluční pokusy skončily 11. srpna 1919, kdy říšský prezident Friedrich Ebert, původně významný člen Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), podepsal Výmarskou ústavu. Oficiální název státu zůstal Německá říše, novou ústavou však byl konstituován demokratický stát, jenž je historiky nazýván Výmarská republika.

Německo ovšem zažilo v následujících letech bouřlivé období, kdy probíhala okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky. V důsledku tíživých reparací ve prospěch vítězných mocností první světové války došlo k obrovském vzestupu inflace, který vyústil až v katastrofální hyperinflaci let 1922 a 1923. Proto vznikl plán na restrukturalizaci reparací (tzv. Dawesův plán). Po zavedení nové měny (tzv. Rentenmark) v roce 1924 začala tzv. „zlatá dvacátá léta“ s postupnou ekonomickou prosperitou, kdy nastalo obnovování německého národního sebevědomí. Rozkvetl liberální kulturní život, především v Berlíně, Mnichově a jiných velkoměstech, ale také v místech, kde se soustředily tvůrčí síly směřující k modernímu uměleckému výrazu, jejichž příkladem je škola architektury zvaná Bauhaus v saském městě Dessau. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje jeho stav v období mezi lety 1924 a 1929 jako „jen částečnou stabilizaci“.

V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení vlády kancléře Hermanna Müllera a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v Říšském sněmu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány a do úřadu uvedeny bez ohledu na parlament říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy. Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a ponechala prostor deflaci, která způsobila vysokou nezaměstnanost a zanechala mnohé Němce, zejména nezaměstnané, na pouhém minimu mezd či sociálních dávek. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných. Ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera, původem Rakušana, novým kancléřem Německa.

V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl rasistické Norimberské zákony, které byly zaměřeny především proti Židům, ale také dalším skupinám obyvatel. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Sárským teritoriem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou původně zakázáno.

Rakouská republika byla k Německu připojena v březnu 1938 (tzv. Anschluss). Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se národnostní menšina sudetských Němců, silná počtem 3,3 milionu lidí, dožadovala nejen autonomie jako dříve, ale již přímo odtržení a připojení k Německu pod heslem Heim ins Reich (Domů do Říše). V září 1938 se vedoucí představitelé čtyř mocností, Adolf Hitler (Německá říše), Benito Mussolini (Itálie), Neville Chamberlain (Spojené království) a Édouard Daladier (Francie), dohodli na Mnichovském diktátu, kterým bylo Československo přinuceno odstoupit své tzv. sudetské pohraničí Německu. Šest měsíců poté, dne 15. března 1939, využil Hitler rozporů mezi politickými představiteli Čechů a Slováků jako záminku k rozbití Československa, k obsazení historických Českých zemí a jejich přeměně v Protektorát Čechy a Morava a také k vytvoření jemu poddajného Slovenského státu. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litevské republice. Západní politika tzv. appeasementu tak zcela ztroskotala.

Vláda tzv. Velkoněmecké říše se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop-Molotov a naplánovala tzv. operaci Himmler, tedy falešný polský útok na říšskou rozhlasový vysílač Hlivice (německy Reichssender Gleiwitz). 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle obsadil velkou část Polska. Z opačné světové strany začala dosavadní východní polská území obsazovat sovětská Rudá armáda. Spojené království a Francie reagovaly na invazi Polska vyhlášením války Německu, čímž formálně začala druhá světová válka. Německé zločiny v okupovaném Polsku si vyžádaly miliony lidských životů. Německo postupně napadlo a okupovalo Belgii, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Jugoslávii, Řecko a další evropské země.

V září 1943 se vzdal německý spojenec, Italské království. K obraně proti nastupujícím spojeneckým silám v Itálii musely být nasazeny velké jednotky Wehrmachtu a Waffen SS, které pak chyběly na jiných bojištích včetně východní fronty. Západní spojenci připravili a provedli vylodění v Normandii, čímž se ve velkém rozsahu otevřela západní fronta. I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hilterovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945.

Druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí, včetně 26,6 miliónu sovětských občanů. Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky, 80 % padlých vojáků zahynulo v bojích na východní frontě. V průběhu válečného konfliktu, v neposlední řadě v důsledku plošného bombardování měst v Německu letectvem Velké Británie a Spojených států, včetně bombardování Hamburku a Drážďan, přišly o život přibližně dva miliony německých civilistů.

Jedním z nejhrůznějších zločinů Německa za druhé světové války byl holokaust, nacistickým Německem prováděné systematické pronásledování a hromadné vyvražďování etnických a jiných velkých skupin obyvatelstva. Oběťmi holocaustu se stalo asi šest milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Rómů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce Svědků Jehovových a homosexuálů. Státními a vojenskými útvary byly zavražděny stovky tisíc politických protivníků nacistického režimu. Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků. Podle odhadů bylo zabito nebo se stali obětí nelidského zacházení asi 2,8 milionu sovětských válečných zajatců. Nacistický Generalplan Ost, který měl pro německé obyvatelstvo vytvořit životní prostor na východě, chystal po vítězné válce germanizaci, vysídlení a likvidaci Čechů, Poláků, Rusů a dalších slovanských národů.

Prohra ve válce pro Německo znamenala ztrátu území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a z okupovaných zemí. Jak v Německu, tak v zemích osvobozovaných od německé okupace došlo k masovému znásilňování žen. V důsledku bombardování během války bylo zničeno mnoho měst a vznikly obrovské ztráty na kulturním dědictví.

Po druhé světové válce byli zadrženi vrcholní nacisté a souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu a v následných procesech.

Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci.

Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland, neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik, zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako „Západní Německo“ a „Východní Německo“. Hlavním městem NDR se stal Východní Berlín. Spolková republika Německo zvolila Bonn jako prozatímní hlavní město (vážným kandidátem byl také Frankfurt nad Mohanem), čímž zdůraznila svůj postoj, že vytvoření dvou německých států považuje za umělé a pouze dočasné řešení a že se Berlínu v budoucnosti vrátí jeho funkce jako hlavní město znovusjednoceného Německa.

Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se „sociálně tržním hospodářstvím“ (soziale Marktwirtschaft). Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem finanční a materiální podpory ze strany USA při poválečné obnově, poskytnuté evropským zemím podle Marshallova plánu, a využilo ji k rychlé přestavbě průmyslu.

Spolkovým parlamentem SRN byl v roce 1949 zvolen Konrad Adenauer prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) a v tomto úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a následně pod Erhardovým vedením země zažila prudký a dlouhotrvající hospodářský růst, který začal již počátkem roku 1950. Do historie vešel jako „německý hospodářský zázrak“ (Wirtschaftswunder). Západní Německo se v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957.

Východní Německo bylo začleněno do východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR. Zůstaly v něm silné sovětské vojenské jednotky a země se stala členem Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy politbyra komunistické strany, zvané Sjednocená socialistická strana Německa (SED), podporované tajnou službou Stasi (Staatssicherheit) a řadou dílčích organizací kontrolujících téměř veškeré dění ve společnosti. Byla zavedena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP.

Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na domnělých a některých skutečných výhodách tamějších sociálních programů a neustále hrozila invazí ze strany SRN a západních „imperialistů“, velké počty občanů NDR se snažily uniknout do Spolkové republiky za svobodou a prosperitou. Do poloviny roku 1961 to bylo ještě částečně možné přechodem nebo přejezdem z východní do západní části Berlína. V onom roce však byla postavena Berlínská zeď, která prakticky znemožnila východním Němcům útěk do Západního Berlína a odtud do západního Německa. Tato zeď napříč Berlínem a na celé hranici Západního Berlína s územím NDR se stala symbolem studené války, a proto se její pád v roce 1989 stal nejen symbolem znovusjednocení Německa a zásadních změn, které se posléze uskutečnily v jeho východní části (tzv. Wende), ale také symbolem pádu komunismu v celé Evropě a dokonce i v Sovětském svazu samotném.

Na začátku 70. let 20. století se napětí mezi východním a západním Německem zmírnilo, k čemuž rozhodující měrou přispěla tzv. Ostpolitik, kterou prosadil spolkový kancléř Willy Brandt a ve které pokračoval i jeho nástupce Helmut Schmidt. V následujícím období se postupně normalizovaly i vztahy Spolkové republiky s dalšími zeměmi východního bloku. S Československem uzavřela SRN dne 11. května 1973 tzv. Pražskou smlouvu. Československý prezident Gustáv Husák vykonal v dubnu 1978 oficiální návštěvu Spolkové republiky Německo.

V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice, což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko. To mělo na NDR zničující dopady. Poté docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly stále více na podpoře. V den pádu berlínské zdi zmírnily východoněmecké úřady nečekaně omezení přístupu k hranicím, což dovolilo východoněmeckým občanům cestovat na Západ. Původně se zamýšlelo udržet Východní Německo jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil ve Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. smlouva 4 + 2) o rok později (12. září 1990), v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv daných v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Německo vedené spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem (vůdce koalice CDU/CSU a FDP, vicekancléřem a ministrem zahraničí byl Hans-Dietrich Genscher) bylo prakticky opět plně suverénním státem. Tím bylo umožněno i formální znovusjednocení Německa, které se uskutečnilo 3. října 1990 vstupem pěti zemí bývalé NDR (Neue Länder) do Spolkové republiky.

Na základě tzv. smlouvy Berlín/Bonn, která byla přijata 10. března 1994, byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. Bundesstadt („spolkové město“) se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů. Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999.

Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005.

Sjednocené Německo se aktivně podílí na politickém dění v rámci Evropské unie a NATO. V rámci Operace Spojenecká síla, na které se významně podílely též Spojené státy a další země, a po jejím skončení se Německo angažovalo při zajišťování stability na Balkáně. Vojenské jednotky Bundeswehru jsou také součástí mise NATO v Afghánistánu s cílem zajistit v této zemi bezpečnost po svržení vlády Talibanu (viz Válka v Afghánistánu). Tato vojenská nasazení NATO vyvolala jak v Německu samotném tak mezinárodně kontroverzní debaty, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno jak spojeneckými dohodami tak vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k výlučně obranným účelům.

V roce 2005 se jako první žena stala kancléřkou Německa Angela Merkelová, která vytvořila vládu tzv. velké koalice za účasti křesťanských stran CDU/CSU a sociálně-demokratické SPD. Po volbách v roce 2009 vznikla druhá vláda kancléřky Merkelové jako koalice CDU/CSU a Svobodné demokratické strany (FDP), jejíž předseda Guido Westerwelle se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Po volbách v roce 2013 se vrátila k moci tzv. velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od té doby není ve Spolkovém sněmu zastoupena liberální FDP, což je poprvé v historii Spolkové republiky. Od roku 2014 získává v parlamentech spolkových zemí mandáty nově založená konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD), není však doposud ve spolkovém parlamentu.

Mezi hlavní politické plány německého vedení na počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie (solární energie, větrná energie a další zdroje), tzv. „brzda dluhu“ (Schuldenbremse), která má zajistit vyrovnané státní a komunální rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.

Z ekonomického hlediska bylo začleňování „nových zemí“ do znovusjednoceného Německa po roce 1990 velmi nákladné. Pro krytí těchto nákladů byly zmobilizovány nejrůznější finanční zdroje včetně (v současnosti) 5,5 % tzv. solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag) k řadě daňových sazeb (mj. daně z příjmu obyvatelstva a z kapitálových výnosů). Tento příplatek je přes několik iniciativ k jeho zrušení či alespoň snížení vybírán i nadále, téměř 29 let po znovusjednocení Německa, ale již existuje návrh zákona, který od roku 2021 počítá s jeho zrušením. Použití těchto významných finančních prostředků není transparentní, neboť není nijak účelově vázáno. Tyto prostředky může spolková vláda použít podle svého uvážení.

Kromě značných vnitropolitických a ekonomických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v letech 1990 až 2015 potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností a zvětšováním sociální propasti mezi příjmovými skupinami, s nízkou porodností a z toho vyplývajícím stárnutím a dokonce úbytkem obyvatelstva.

Velká vlna imigrace zvláště z muslimských zemí od roku 2015 (ale i dříve) přinesla vážné problémy se začleňováním přistěhovalců do společnosti. V souvislosti s tím se projevilo zesílení pravicového i levicového extremismu. Mnoho Němců má pocit, že se nemohou na veřejnosti k těmto problémům svobodně vyjadřovat. Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa v prosinci 2017, kterým uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byly v Německu uspořádány protiizraelské demonstrace. V Berlíně byla propalestinskými demonstranty spálena improvizovaná izraelská vlajka. Centrální rada Židů v Německu (Zentralrat der Juden) vyjádřila velké znepokojení nad antisemitskými tendencemi, které se projevují i v mešitách v německých městech. Předseda rady Josef Schuster prohlásil, že reprezentanti muslimských svazů sice vystupují proti antisemitismu, avšak v mnoha muslimských obcích a jejich mešitách se proti nim nic nepodniká. Naopak imámové v nich rozhlašují výhrady proti Židům a Izraeli.

Hlavními geomorfologickými celky Německa jsou od severu k jihu Severoněmecká nížina, Středoněmecká vysočina, alpské předhůří a velehorské pásmo německých Alp.

Německo sousedí s devíti státy: Dánsko, Polsko, Česko, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Německo je zemí v Evropě, která sousedí s nejvíce státy.

Na severu sousedí Německo s Dánskem (délka hranic 67 kilometrů), na severovýchodě s Polskem (442 kilometrů), na východě s Českem (811 kilometrů), na jihovýchodě s Rakouskem (815 kilometrů; bez hranice v Bodamském jezeře), na jihu se Švýcarskem (316 kilometrů; s hranicí exklávy Büsingen, ale bez hranice v Bodamském jezeře), na jihozápadě s Francií (448 kilometrů), na západě s Lucemburskem (135 kilometrů) a s Belgií (156 kilometrů) a na severozápadě s Nizozemskem (567 kilometrů).
Délka hranic činí celkem 3 757 kilometrů (bez hranic v Bodamském jezeře).
Během dějin se často měnil i střed německého státu.

Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří.

Alpy, které vznikly třetihorním zvrásněním kontinentálních desek, jsou jedinými německými velehorami. Na hranicích s Rakouskem leží nejvyšší hora Německa – Zugspitze o nadmořské výšce 2962 metrů.
Středoněmecká vysočina nabývá směrem od severu k jihu na výšce a rozloze. Nejvyšší se nachází ve Schwarzwaldu – 1493 metrů vysoký Feldberg, následován 1456 metrů vysokým Großer Arber v Bavorském lese. Vrcholy o výšce vyšší než 1000 metrů mají dále Krušné hory, Smrčiny, Švábská Alba a pohoří Harz, které je izolovanou částí Středoněmecké vysočiny s nejvyšší horou Brocken o nadmořské výšce 1142 metrů. V severní části Německa se nachází jednotlivé kopce vyšší než 100 metrů, z nichž nejvyšší je Hagelberg v geomorfologické části Flaming v Braniborsku.
Nejnižší bod Německa je proláklina 3,54 metrů pod úrovní mořské hladiny u Neuendorf-Sachsebbande v Šlesvicku-Holštýnsku. Rovněž ve Šlesvicku-Holštýnsku se nachází nejhlubší zatopený bod Německa: 39,10 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně Hemmelsdorfer See severoseverovýchodně od Lübecku. Nejnižší umělý vytvořený bod Německa je 293 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně hnědouhelného dolu Hambach východně od Jülichu v severním Porýní-Vestfálsku.

Území Německa odvodňují z největší části řeky Rýn, Dunaj, Labe, Odra, Vezera a Emže. Německé území je odvodňováno do Severního moře, Baltského moře a Černého moře. Přes německé území vede hlavní evropské rozvodí.

Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. Rýn dominuje jihozápadu a západu Německa. Nejdůležitějšími přítoky jsou Neckar, Mohan, Mosela a Rúr. Ekonomický význam Rýna je značný, jedná se o jednu z hospodářsky nejvýznamnějších řek Německa a Evropy.

Na jihu má na německém území Dunaj délku 647 kilometrů, odvodňuje skoro celé předhůří Alp. Dunaj teče směrem do Rakouska a jihovýchodní Evropy. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Iller, Lech, Isar a Inn.
Na východě Německa má na německém území Labe délku 725 kilometrů. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Sála a Havola.
Hranici Německa a Polska z větší části tvoří Odra, jejím nejdůležitějším přítokem je Lužická Nisa.
 
Celé povodí Vezery leží v Německu. Vzniká soutokem Werry a Fuldy a odvodňuje severní část Německa.
Emže (Ems) teče v severozápadní části Německa.

Přirozená jezera na německém území jsou převážně ledovcového původu. Největší německá jezera se proto nachází v předhůří Alp a Meklenburské jezerní plošině. Největším jezerem, které leží celé na německém území, je Müritz, ležící v Meklenburské jezerní plošině. Největší jezero na německém území je Bodamské jezero, o které se ale Německo dělí s Rakouskem a Švýcarskem.

Na východě Německa se nachází mnoho velkých jezer, která se nachází v zatopených bývalých hnědouhelných dolech.

V Severním moři se nachází souostroví Severofríské ostrovy a Východofríské ostrovy. Ostrovy Helgoland a Neuwerk jsou rovněž obydlené. Severofríské ostrovy představují zbytky zatopené pevniny, které zůstala pod hladinou moře po snížení a následném zaplavení. Východofríské ostrovy jsou bariérové ostrovy, které vznikly příbojem a pohybem pobřežních písčin.

Největší německé ostrovy v Baltském moři jsou (od západu k východu) Fehmarn, Poel, Hiddensee, Rujána a Usedom; největším poloostrovem je Fischland-Darß-Zingst.
 
Největší německé vnitrozemské ostrovy se nachází v Bodamském jezeře, jsou to ostrovy Reichenau, Mainau a Lindau, dále ostrov Herrenchiemsee v Chiemsee.

Celé území Německa patří k mírnému klimatickému pásmu Střední Evropy v převládajícím západním prouděním vzduchu v přechodném pásmu mezi oceánským a kontinentálním klimatem. Podnebí v Německu je ovlivňováno Golfským proudem, celoročně převažují příznivé teploty.
Střední roční úhrn srážek je v letech 1961–1990 700 milimetrů. Střední měsíční množství srážek je mezi 40 milimetry v únoru a 77 milimetry v červnu.
Nejnižší naměřená teplota byla v Německu -45,9 °C; byla naměřena 24. prosince 2001 v Funtensee. Nejvyšší teplota byla registrována 8. srpna 2003 v Nennigu v Sársku a činila +40,3 °C.

Z prvohor pochází na území Německa krystalické horniny jako rula a žula, které se nachází ve Středoněmecké vysočině, např. v pohoří Harz. Sedimenty z Rheinisches Schiefergebirge (Porýnské břidličné vrchoviny) taktéž pochází z prvohor, z devonu a spodního karbonu. Vyzvednutí hornin a vytvoření pohoří proběhlo v pozdním pliocénu.
Na severu v Porýnské břidličné vrchovině se nachází karbonská souvrství, ve kterých se nachází veliká ložiska černého uhlí v Porúří.

V mesozoiku, v druhohorách se vytvořily horniny, které převládají v jižní a východní části Německa. Ve Falci, v Durynsku, části Bavorska a Saska pochází podloží hornin z triasu, časného mesozoika. Pohoří Jura (především Švábská a Franská Alba) pochází z doby jury. Z trias v Německu, z kterého pochází většina pískovců, v pohoří Jury ale převažuje vápenec.

V třetihorách následovala eroze, zarovnání terénu a vytvoření nížin.

Aktivní vulkanismus není v Německu pozorován, vulkanické horniny ale dosvědčují dřívější vulkanickou činnost.
Nachází se především v pohoří Eifel. V pohoří Eifel jsou prameny s výskytem kysličníku uhličitého, gejzíry atd.

Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří.

Na území Německa převládají drnopodzolové půdy a lesní hnědozemě. Drnopodzolové půdy se nejčastěji vyskytují na písčitých a štěrkopísčitých ledovcových usazeninách v Severoněmecké nížině. Lesní hnědozemě se vyskytují nejčastěji v Středoněmecké vysočině.

Německo leží v mírném klimatickém pásmu. Značnou část jeho území původně pokrývaly listnaté a jehličnaté lesy, které byly z velké části vykáceny a jen výjimečně je v nich uchována původní skladba dřevin. Flóra na území Německa se mění podle nadmořské výšky, geologického podloží a klimatických podmínek na daném místě. Od západu k východu ovlivňuje vegetaci zejména přechod od oceánského ke kontinentálnímu podnebí.

V listnatých lesích se nejčastěji vyskytuje buk lesní tvořící bučiny, případně se podél řek a jezer stále nachází řídké nivní lesy, v nichž dominuje buk a dub. V Alpách a německých středohorách se vyskytují lesy i na pozemcích s poměrně velkým sklonem. Pionýrskými dřevinami jsou na německém území bříza a borovice. Jehličnaté lesy se dnes nahrazují dříve velmi rozšířenými listnatými. Bez lidského vlivu by se tzv. potenciální vegetace na německém území, jako ve většině zemí v mírném klimatickém pásmu, skládala především z lesa. Výjimku tvoří vřesoviště a bažiny, dále alpínská a subalpínská společenství z Bavorských Alpách, ve Schwarzwaldu, v Krušných horách. Alpínská a subalpínská stanoviště mají obvykle chudé půdy, nižší teploty vzduchu a leží ve vyšších polohách. V Německu se ve větší míře než dříve vyskytují i různé zavlečené rostliny, jako např. akát. V dnešní době je zalesněno 29,5 % území, čímž má Německo jednu z největších ploch lesa v Evropě.

Největší podíl obdělané plochy slouží k pěstování obilí (ječmene, ovsa, žita a pšenice). Dále se pěstují brambory a kukuřice, což jsou plodiny dovezené z Ameriky. Z průmyslových plodin se nejčastěji pěstuje řepka olejná. Z ovocných stromů se nejčastěji vyskytují jabloně. V údolí řek, např. Mosely, Ahru a Rýna jsou provozovány vinice.

Původní druhy savců v Německu žijí nejčastěji v lesích. V lese žijí různé druhy lasic, daněk evropský, jelen evropský, srnec obecný, prase divoké a liška obecná. Bobr a vydra se vyskytují méně často, v poslední době ale stoupají jejich stavy.
Mnozí velcí savci byli v Německu vyhubeni: pratur v roce 1846, medvěd hnědý roku 1835, los evropský byl hojný ještě ve středověku, divoký kůň byl vyhuben v 19. století, zubr na přelomu 17. a 18. století a vlk roku 1904.
V současné době se do Německa vrací vlci a losi z Polska a Česka, kde stoupají jejich stavy.

Populace orla mořského, ptáka, jenž je ve znaku Německa, čítá asi 500 párů, především v Braniborsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Z dravých ptáků se v Německu nejvíc vyskytuje káně lesní a poštolka obecná, sokol stěhovavý je mnohem vzácnější. 50 % populace luňáka červeného hnízdí právě v Německu, ale kvůli intenzifikaci zemědělství klesají jeho stavy.
V Německu žije mnoho druhů ptáků, kteří profitují z přítomnosti člověka, jako např. holub hřivnáč, kos černý (původně čistě lesní pták), vrabec a sýkora. Tyto druhy ptáků jsou v zimě přikrmovány, v obchodech je bohatá nabídka krmení pro ptáky. Různé druhy havranů a racků se zase přiživují na skládkách. Zvláštností je celosvětově zcela nejsevernější hnízdiště plameňáků v Zwillbrocker Venn v Severním Porýní-Vestfálsku.

Dříve v řekách často se vyskytující lososi byli v průběhu industrializace v 19. století vyhubeni, ale v 80. letech 20. století se znovu v německých řekách objevili. Poslední jeseter byl v Německu uloven roku 1969. V rybnících se chovají např. kapři, a to již od dob Římanů.

Na pobřeží Severního a Baltského moře žijící tuleň obecný byl v minulosti téměř vyhuben. V poslední době se jeho stavy zvýšily na několik tisíc exemplářů.

Cílem ochrany přírody je zachování přírody a krajiny. Na území Německa se nachází 14 národních parků, 19 biosférických rezervací, 95 přírodních parků a tisíce přírodních rezervací, památných stromů atd.

Celkem se zemědělsky využívá 53,5 % německého území, lesy pokrývají 29,5 % území. 12,3 % jsou zastavěné plochy a dopravní infrastruktura. Vodní plochy zaujímají 1,8 %, zbývající 2,4 % jsou ostatní plochy, většinou skály a povrchové doly.

V Německu je asi 81 velkoměst (obce, které mají nad  obyvatel); 14 měst má víc než  obyvatel.

Pět největších německých měst s počtem obyvatel v srpnu 2018:

V německém názvosloví se aglomerace často nazývají Ballungsgebiete. Největší aglomerací je hustě zalidněná oblast ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, která zahrnuje velkoměsta Kolín nad Rýnem, Düsseldorf, Dortmund a Essen se všemi městy a obcemi v jejich spádovém území. Pro tento tzv. metropolní region Rýn-Rúr (Rhein-Ruhr) je vykázán celkový počet obyvatel 10,68 milionu. Region Lipsko-Drážďany je nazýván Střední Německo (Mitteldeutschland) a vykazuje dohromady 2,4 milionu obyvatel.

Spolková republika Německo je federativní parlamentně-demokratická a zastupitelská republika.

Spolkový prezident (Bundespräsident), v současné době Frank-Walter Steinmeier (19. března 2017–dosud), je hlavou státu. Má především reprezentativní povinnosti a pravomoce. Do funkce je volen Spolkovým shromážděním - institucí, která se skládá z členů Spolkového sněmu (Bundestag) a z téměř stejného počtu volitelů zastupujících spolkové země.

Spolkový kancléř (Bundeskazler) respektive kancléřka (Bundeskanzlerin), v současné době Angela Merkelová (22. listopadu 2005–dosud), je hlavou vlády a uplatňuje výkonnou moc. Jde o podobnou funkci, jakou má předseda vlády v jiných parlamentních demokraciích.

Německo je rozděleno na 16 spolkových zemí, které jsou souhrnně označovány jako Bundesländer.Každá země má svou vlastní ústavu a disponuje poměrně velkou autonomií v pohledu ke svému vnitřnímu uspořádání. Největší spolkovou zemí co se týče plochy je Bavorsko, avšak nejvíce obyvatelstva žije v Severním Porýní-Vestfálsku.

Hlavní směry německé zahraniční politiky jsou stabilní spojení se zeměmi západního světa (Westbindung) a tzv. evropská integrace. Od roku 1990 hraje Německo ve spolupráci s Francií rozhodující a vůdčí roli v rámci EU. Německo je od roku 1950 členem Rady Evropy a v roce 1957 podepsalo Římské smlouvy, základy pro dnešní Evropskou unii. Hlavním prvkem bezpečnostní politiky a vyjádření prozápadní politiky je členství v NATO, kam země vstoupila roku 1955. Dále je Německo členem OECD, G4, G8, G20, Světové banky a MMF. Německo se v EU také snaží prosadit více sjednocený politický, ekonomický a bezpečnostní aparát.

Německo má síť 227 zahraničních diplomatických misí a udržuje vztahy s více než 190 zeměmi. V roce 2011 bylo největší přispěvatelem do evropského rozpočtu (20 %) a třetím největším přispěvatelem do OSN (8 %).

V roce 1999 vláda kancléře Gerharda Schrödera vymezila nový základ německé zahraniční politiky tím, že se v rámci rozhodnutí NATO zapojila do války v Kosovu v rámci Operace Spojenecká síla. Němečtí vojáci byli oficiálně posláni do boje poprvé od roku 1945.

Ve vnitřní politice bývalého Západního Německa po druhé světové válce až do roku 1990 dominovala dvě velká uskupení. Jsou to středopravá (respektive konzervativní) Křesťanskodemokratická unie (CDU) se svou sesterskou Křesťansko-sociální unií Bavorska (CSU) a středolevá Sociálnědemokratická strana Německa (SPD). Dalším relativně významným politickým subjektem byla Svobodná demokratická strana (FDP), která se mnohdy podílela na výkonné moci.

Po znovusjednocení Německa v roce 1990 se rozložení politických sil v celé Spolkové republice začalo měnit. Vzniklo uskupení Svaz 90/Zelení, které postupně získalo poslanecké mandáty jak ve Spolkovém sněmu, tak v zemských sněmech. Obdobně získala politické pozice také značně levicová strana Die Linke. V důsledku migrační krize roku 2015 velmi posílilo hnutí Alternativa pro Německo, které ve volbách do Spolkového sněmu 2017 obdrželo 12,6 % hlasů a stalo se nejsilnější opoziční stranou.

Po svém založení v roce 1949 nesměla Spolková republika Německo zpočátku mít vlastní ozbrojené síly. Po korejské válce a také kvůli sovětské politice v tzv. východním bloku jí bylo západními spojenci povoleno znovu vytvořit plnohodnotné ozbrojené síly. Nejprve byla v roce 1951 založena polovojenská Spolková pohraniční stráž (Bundesgrenzschutz). V roce 1955 se Západní Německo stalo členem Severoatlantické aliance (NATO).

V Německé demokratické republice vznikla Nationale Volksarmee (Národní lidová armáda), která byla v roce 1990 v důsledku sjednocení Německa rozpuštěna. Personál a výzbroj byly částečně začleněny do celoněmeckých ozbrojených sil.

Ozbrojené síly (Bundeswehr) jsou rozděleny do složek, kterými jsou Heer (armáda a speciální jednotky rychlého nasazení Kommando Spezialkräfte), Marine (námořnictvo), Luftwaffe (letectvo), Ústřední zdravotní služba (Zentraler Sanitätsdienst der Bundeswehr) a základny ozbrojených sil (Streitkräftebasis).

V roce 2011 byly výdaje na armádu odhadovány na 1,3 % německého HDP, což je v porovnání s ostatními členy NATO poměrně málo. V absolutních číslech jsou německé vojenské výdaje 9. nejvyšší na světě.
V době míru je Bundeswehr pod vedením ministra obrany. Během válečného stavu by se vrchním velitelem stal kancléř.

V roce 2012 v Bundeswehru sloužilo 183 000 profesionálních vojáků a 17 000 dobrovolníků.
Německá vláda plánuje snížit počet vojáků na 170 000 profesionálů a 15 000 dobrovolníků. Ozbrojené síly mají k dispozici také záložníky, kteří se účastní obranných cvičeních a nasazení v zahraničí. Podle údajů organizace SIPRI bylo Německo v roce 2014 čtvrtým největším vývozcem zbraní na světě.

Německo je surovinově relativně chudá země, hospodářství je převážně soustředěno v sektoru průmyslu a služeb.

Německo vytvořilo v roce 2006 hrubý domácí produkt (HDP) ve výši 2 307,2 miliard eur (na jednoho obyvatele činil HDP 28 012 €), takže má třetí největší národní hospodářství světa. V hrubém národním produktu na osobu bylo Německo v roce 2006 přesto jen na 19. místě na světě, v Evropské unii na 13. místě.

V sektoru služeb pracovalo v roce 2006 63,8 % obyvatel, v průmyslu 33,4 % a v zemědělství 2,8 %. Služby produkovaly v roce 2006 68,5 % národního důchodu, průmysl 30,2 % a zemědělství 1,3 %. Ovšem v poslední době německou ekonomiku čím dál více brzdí nedostatek pracovních sil, způsobený extrémně nepříznivým demografickým vývojem. Odhaduje se, že v roce 2030 bude německé ekonomice chybět na 5,2 milionu kvalifikovaných sil, z toho 2,4 milionu vysokoškolsky vzdělaných odborníků. V tomto směru se ukázalo také neprozřetelným sedmileté omezení pracovního trhu pro zaměstnance z bývalého východního bloku, které vstoupilo v účinnost po rozšíření EU roku 2004.

Vývoj hospodářství v Německu po druhé světové válce (resp. po konstituování dvou německých států) byl poznamenán skutečností, že tři tradiční průmyslové oblasti dřívějšího Německa, a sice Horní Slezsko, Sasko a Porúří, se ocitly ve třech různých státech (Polsko, NDR a NSR). Proto měly zcela odlišné podmínky pro svůj další rozvoj. Horní Slezsko připadlo téměř celé Polsku. Ze Saska bylo strojové vybavení mnoha továren po válce odvezeno jako reparace do Sovětského svazu. V Porúří (s městy jako Dortmund, Essen a Duisburg) hrály významnou roli po dlouhou dobu i nadále těžký průmysl a těžba uhlí. Pro Německo je sice finančně výhodnější uhlí dovážet, což se v posledních letech projevilo v téměř úplném útlumu těžby černého (kamenného) uhlí, přesto však zatím zůstává spolu s USA na předním místě ve světě v těžbě hnědého uhlí (hlavně ve Východním Německu) i v jeho spotřebě.

V životní úrovni je Německo dle Indexu lidského rozvoje (HDI) na 4. místě na světě.

Zemědělsky se využívá více než polovina plochy státu. Zemědělství je z hlediska výrobních metod vyspělé. Plně zaměstnáno je v něm jen kolem 2-3 % práceschopného obyvatelstva. Mnoho zemědělců vykonává tuto činnost vedle jiného zaměstnání. Orná půda představuje 34 % plochy státu, 4 % orné půdy jsou zavlažovány.

Z 500 největších firem světa je 37 německých, z nichž 30 firem je označováno za společnosti zobrazené v akciovém indexu DAX (Deutscher Aktienindex). Tyto společnosti jsou vesměs činné nejen na německém nebo evropském trhu, nýbrž celosvětově.

Mezi nejvýznamnější německé firmy patří automobilky Volkswagen, Daimler AG a BMW, producent programů pro firemní použití SAP, pojišťovny Allianz a Münchener Rück, výrobce elektrických zařízení Siemens AG, chemické firmy Bayer AG a BASF, výrobci sportovního zboží Adidas a Puma a přes různé problémy nadále i velká obchodní banka Deutsche Bank. Mezi další firmy známé po celém světě patří výrobce pneumatik Continental (ke kterému patří česká firma Continental Barum), sesterské farmaceutické firmy Fresenius a Fresenius Medical Care, dále Robert Bosch GmbH a elektrárenské společnosti E.ON a RWE. Značný význam mají také mj. Deutsche Post, telekomunikační koncern Deutsche Telekom a obchodní společnost Metro.

Důležitým měřítkem významu německých koncernů je tzv. tržní kapitalizace (Marktkapitalisierung), která se zjišťuje násobením počtu akcií společnosti jejich aktuálním kurzem na burze cenných papírů ve Frankfurtu nad Mohanem. Ke dni 23. prosince 2015 byla jako největší vykázána chemická společnost Bayer (sídlo: Leverkusen) s kapitálem 96,0 miliard eur, následována koncernem SAP s kapitálem 89,8 miliard eur. Třetí byla automobilka Daimler AG (82,9 miliard eur), čtvrtý Siemens (79,0 miliard eur) a pátá Deutsche Telekom (76,3 miliard eur). Na devátém místě se umístila automobilka BMW (Bayerische Motorenwerke) s kapitalizací 63,5 miliard eur, přičemž téměř polovina akcií byla v držení Stefana Quandta a Susanne Klattenové, syna a dcery průmyslníka Herberta Quandta (1910–1982).

Pořadí velikosti společností z indexu DAX je ovlivněno skutečností, že automobilka Volkswagen (VW) má dva druhy akcií. Jen tzv. zvýhodněné akcie (Vorzugsaktien, zkráceně Vorzüge) v hodnotě 70,0 mrd. Eur jsou vedeny v indexu DAX, zatímco kurzy tzv. kmenových akcií (Stammaktien, zkráceně Stämme) lze nalézt pouze v seznamu Prime Standard bez tržní kapitalizace. Je známo, že zhruba polovina všech akcií VW je přímo či nepřímo (přes Porsche Holding) držena dvěma podnikatelskými rodinami, a sice rodinami Wolfganga Porscheho a Ferdinanda Piëcha, což jsou vnuci zakladatele firem Volkswagen a Porsche, Ferdinanda Porscheho. Volkswagen je jedna z největších automobilek světa a patří jí mj. 100 % akcií Škody Auto. V roce 2014 měla celkově 592 600 zaměstnanců.

První dlážděné silnice na území dnešního Německa založili již Římané. První státní silnice byly na německém území postaveny v 18. století. Rozvoj automobilismu dal výstavbě silnic nové impulsy. První dálnice světa, AVUS v Berlíně, byla postavena již v roce 1921. Silniční doprava vystřídala ve druhé polovině 20. století železniční dopravu v množství přepraveného nákladu.
Německo mělo k 1. lednu 2007 12 531 kilometrů dálnic, 40 711 kilometrů spolkových silnic, 86 597 zemských silnic a 91 520 kilometrů okresních silnic.

V roce 2006 zemřelo na německých silnicích 5094 lidí, počet mrtvých má klesající tendenci. V Německu jsou v obcích velice časté pěší zóny, zóny s maximální rychlostí 30 km/h atd.

Německo disponuje železniční sítí o délce asi 35 000 kilometrů. Denně je vypraveno přibližně 50 tisíc osobních a nákladních vlaků.

K 1. lednu 1994 byly sloučeny Deutsche Bundesbahn (příslušná pro západní část Německa) a Deutsche Reichsbahn (příslušná pro východní část Německa) do akciové společnosti Deutsche Bahn AG, která organizuje velkou část železniční dopravy v Německu. Vedle Deutsche Bahn AG je v Německu asi 350 menších regionálních železničních dopravců. Stát v Německu financuje údržbu železniční sítě a dotuje regionální dopravu. V regionální dopravě i dálkové dopravě jezdí vlaky většinou podle taktového jízdního řádu. Na dálkových trasách jezdí expresní vlaky ICE na tratích o celkové délce asi 2000 km. Kromě toho je spojení v rámci sítě vlaků Intercity (EC/IC). Podíl železnice na nákladní i osobní přepravě do roku 2005 klesal, od té doby má opět stoupající tendenci.

Letiště ve Frankfurtu nad Mohanem je nejdůležitějším letištěm společnosti Lufthansa a třetím největším letištěm v Evropě co do počtu odbavených osob, v objemu přepraveného zboží je největším letištěm Evropy. Frankfurtské letiště ročně odbaví více než 50 miliónů osob. Mnichovské Letiště Franze Josefa Strausse přepraví ročně 32 miliónů osob, jeho význam se zvětšuje. Velká města jako jsou Hamburk, Kolín nad Rýnem, Düsseldorf, Stuttgart a další disponují rovněž mezinárodními letišti. Německo má celkově 430 letišť a má největší hustotu přistávacích a startovacích drah na světě.

Hlavní město Berlín je zatím dosažitelné přes dvě velká, avšak potřebám města a jeho zázemí ne zcela vyhovující letiště, viz berlínská letiště. Jedno z nich je letiště Berlín-Schönefeld, otevřené v roce 1946 a do roku 1989 obsluhující Východní Berlín (avšak s možností autobusové přepravy do Západního Berlína) a Východní Německo. Druhé je letiště Berlín-Tegel, otevřené v roce 1948 a do roku 1989 příslušné pouze pro Západní Berlín, přitom dostupné pouze přes zvláštní letové koridory ze Západního Německa. Nové letiště Berlín-Braniborsko mělo být uvedeno do provozu v roce 2011 a stát se třetím největším německým letištěm, avšak vážné stavební a technické nedostatky způsobily, že ani v roce 2019 stále nebylo otevřeno.

Německo je jedním z největších exportérů světa, proto je závislé na své námořní flotile. Disponuje několika velkými moderními přístavy zařízenými i pro kontejnerovou přepravu zboží. U Severního moře jsou to přístavy v Hamburku (dostupný přes dolní tok Labe), Bremerhavenu a Wilhelmshavenu, u Baltského moře je významný přístav v Lübecku. Značný podíl zahraničního obchodu se realizuje přes přístavy v sousedních zemích, především v Nizozemsku (hlavně přístav Rotterdam). V plánu jsou rozsáhlé modernizace přístavů, mj. prohloubení koryta řek Labe (v Hamburku) a Vezery. Po prohloubení přístavu JadeWeserPort ve Wilhelmshavenu tam budou moci přistávat největší kontejnerové lodě světa. Osobní námořní doprava, v současnosti hlavně výletními loděmi (Kreuzfahrtschiffe), se koncentruje do přístavů v Bremerhavenu a v Kielu. Důležitý pro lodní dopravu je průplav mezi Severním a Baltským mořem (Nordsee-Ostsee-Kanal). Německé pobřeží Baltského moře, v Meklenburském zálivu, je nejnebezpečnější částí baltského pobřeží.
 
V Německu je dobře rozvinutá říční plavba, země má hustou síť vnitrozemských přístavů a průplavů. Nejdůležitější splavné řeky jsou Rýn, Mohan, Vezera a Labe. Významné jsou vnitrozemské říční kanály, z nichž nejvýznamnějšími jsou Středoněmecký průplav, kanál Dortmund-Ems, kanál Rýn-Herne a Elbe-Seitenkanal. Kanál Dunaj-Mohan překračuje hlavní evropské rozvodí a umožňuje plavbu ze Severního a Baltského moře do Černého moře. Říční přístav v Duisburgu na soutoku Rýna a řeky Ruhr s ročním obratem 70 miliónů tun zboží ročně patří k největším říčním přístavům světa. Ve spojení se železniční přepravou z Číny je důležitý pro projekt Nové hedvábné stezky.

Díky značné výkonnosti německého průmyslu je tato na plochu relativně malá země již dlouhá léta jedním z největších světových exportérů a importérů, přičemž dosahuje značného přebytku obchodní bilance. V roce 2010 vyvezlo Německo zboží za 1259 miliard dolarů, zatímco dovozy činily 1055 miliard, přebytek obchodní bilance tedy dosáhl výše 204 miliard. V roce 2017 byla výše německých vývozů již 1448 miliard dolarů, kdežto dovozy činily 1167 miliard. Z toho rezultoval přebytek obchodní bilance 281 miliard. Francie podle této statistiky v roce 2017 vyvezla zboží za 535 miliard dolarů, Spojené království za 445 miliard a Česko za 180 miliard (28. místo na světě).

Nejdůležitějším obchodním partnerem Německa je v současnosti Čína, na druhém místě jsou Spojené státy americké před Francií. V roce 2016 dosáhl německo-čínský obchod v obou směrech objemu 170 miliard eur, tj. přibližně 4 515 miliard Kč. Kancléřka Angela Merkelová navštěvuje Čínu každoročně, za dobu svého působení na vrcholném postu do září 2019 již 12krát. Vždy je doprovázena významnými německými manažery, jejichž cílem je dosáhnout dalšího rozvoje vzájemného obchodu. Při její doposud poslední návštěvě bylo 5. září 2019 podepsáno 11 smluv o hospodářské spolupráci. Jednou z nejvýznamnějších nových smluv je dohoda francouzsko-německého koncernu Airbus o rozšíření montáže dopravního letadla typu Airbus A320 v již existující výrobně čínské společnosti AVIC Aircraft Corporation ve městě Tchien-ťin. Další smlouvy se týkají mj. energetiky a elektromobility. Společnost ALBA Group bude spolupracovat s velkoměstem Šen-čen v oboru zpracování odpadů. Firma Siemens bude kooperovat s čínskou státní společností SPIC při výrobě plynových turbin pro energetiku. Největší německá a evropská pojišťovna Allianz se dohodla s čínskou velkobankou Bank of China na prohloubení spolupráce při financování a pojišťování hospodářské výměny mezi oběma zeměmi. Úspěšná jednání mezi německou a čínskou delegací nebyla nijak ovlivněna aktuálními událostmi v Hongkongu. Kancléřka Merkelová ovšem zmínila nutnost poklidného vyřešení současné situace v této autonomní čínské provincii. Čínský předseda vlády Li Kche-čchiang odpověděl na tuto zmínku v tom smyslu, že Čína „je schopná ukončit chaos v Hongkongu a znova tam nastolit pořádek v rámci zákonů“. Zahraničí se může podle něj spolehnout na to, že Čína má pro to „moudrost“. Podle názoru šéfredaktora německého zpravodajského webu T-Online.de Floriana Harmse „diktuje Čína pravidla vzájemné spolupráce i Německu“.

Vzdělávací systém v Německu je organizován hlavně v rámci jednotlivých spolkových zemí. Volitelná je docházka do mateřské školky pro všechny děti od tří do šesti let, po které následuje povinná školní docházka po dobu alespoň devíti let.

Vysoké školství se skládá z univerzit, technických univerzit, jiných vysokých škol a vysokých odborných škol.

Institucemi vědeckého výzkumu jsou v Německu hlavně univerzity, technické univerzity a vysoké odborné školy. Univerzity v Německu jsou zařízení oprávněná vydávat tituly doktora, profesora a docenta. Existuje také řada veřejnoprávních a soukromých výzkumných institucí. Mezi významné veřejnoprávní instituce patří Deutsche Forschungsgesellschaft a Frauenhofer-Institut. Výzkumem ve svých oborech se zabývají také velké hospodářské koncerny jako jsou automobilky nebo chemické společnosti (existuje např. Spolkový svaz výzkumných výrobců léčiv - Bundesverband Forschender Arzneimittelhersteller s cca 90 členskými firmami).

Němečtí vědci jsou častými laureáty Nobelových cen. Nobelovu cenu za fyziku získali Peter Grünberg, který je mimochodem rodák z Plzně, Theodor W. Hänsch, Wolfgang Ketterle, Herbert Kroemer, Horst L. Störmer, Hans Georg Dehmelt, Wolfgang Paul, Jack Steinberger, Johannes Georg Bednorz, Ernst Ruska, Gerd Binnig, Klaus von Klitzing, Arno Allan Penzias, Hans Bethe, Maria Göppert-Mayerová, J. Hans D. Jensen, Rudolf Ludwig Mössbauer, Max Born, Walther Bothe, Otto Stern, Werner Heisenberg, James Franck, Gustav Ludwig Hertz, Albert Einstein, Johannes Stark, Max Planck, Max von Laue, Wilhelm Wien, Karl Ferdinand Braun, Philipp Lenard a Wilhelm Conrad Röntgen.

Nobelovu cenu za chemii Joachim Frank, Stefan Hell, Gerhard Ertl, Johann Deisenhofer, Robert Huber, Hartmut Michel, Georg Wittig, Ernst Otto Fischer, Gerhard Herzberg, Manfred Eigen, Karl Ziegler, Hermann Staudinger, Otto Diels, Kurt Alder, Otto Hahn, Adolf Butenandt, Richard Kuhn, Carl Bosch, Friedrich Bergius, Hans Fischer, Hans von Euler-Chelpin, Adolf Otto Reinhold Windaus, Heinrich Otto Wieland, Walther Nernst, Fritz Haber, Richard Willstätter, Otto Wallach, Wilhelm Ostwald, Eduard Buchner, Adolf von Baeyer a Hermann Emil Fischer.

Za fyziologii nebo lékařství Thomas C. Südhof, Harald zur Hausen, Günter Blobel, Christiane Nüsslein-Volhard, Bert Sakmann, Erwin Neher, Georges Jean Franz Köhler, Bernard Katz, Max Delbrück, Feodor Felix Konrad Lynen, Konrad Bloch, Werner Forssmann, Fritz Albert Lipmann, Hans Adolf Krebs, Ernst Boris Chain, Gerhard Domagk, Hans Spemann, Otto Heinrich Warburg, Otto Fritz Meyerhof, Albrecht Kossel, Paul Ehrlich, Robert Koch a Emil Adolf von Behring.
 
Evropskou vědu a civilizaci ovlivnili ale i jiní badatelé. Zásadně tak učinil vynález knihtisku Johannese Gutenberga. Heinrich Rudolf Hertz umožnil svými objevy v oblasti elektromagnetismu vznik přístrojů pro bezdrátové spojení, Carl Friedrich Gauss spolu s Wilhelmem Eduardem Weberem poté i díky tomu vynalezli elektromagnetický telegraf. Otcem moderní astronomie je Johannes Kepler. Gustav Kirchhoff byl jedním z tvůrců spektrální analýzy, která dokáže určit složení hvězd, a definoval tzv. černé těleso. Nicolaus Otto vynalezl zážehový čtyřtaktní motor, Rudolf Diesel vznětový motor, Gottlieb Daimler vysokootáčkový zážehový motor, Karl Benz první benzínový automobil. Vývoj raketové techniky zásadně ovlivnil Wernher von Braun. Alexander von Humboldt patřil k nejvýznamnějším přírodovědcům své doby a zakladatelům geografie. Základní zákony elektřiny objevil Georg Simon Ohm. William Herschel objevil infračervené záření. Revoluci v geometrii a matematice vyvolali Bernhard Riemann a Georg Cantor. Významným matematikem byl i Carl Gustav Jacob Jacobi, David Hilbert, Leopold Kronecker nebo Hermann Weyl. Evoluční teorii rozvíjel Ernst Haeckel, ve 20. století Ernst Mayr. Významnou teorii o vzniku tornád předložil meteorolog a geolog Alfred Wegener. Daniel Gabriel Fahrenheit proslul výzkumem tepla. Robert Wilhelm Bunsen vynálezem řady laboratorních přístrojů. Friedrich Wöhler syntézou močoviny. Klíčovou postavou fyziky 19. století byl Hermann von Helmholtz. Rudolf Clausius byl zakladatelem termodynamiky. Justus von Liebig založil výrobu průmyslových hnojiv. Heinrich Wilhelm Olbers byl významný astronom, jehož teorii o zaniklé planetě Phaeton v naší sluneční soustavě už vyznává málokdo, ale jeho Olbersův paradox zásadně ovlivnil moderní kosmologii. Průkopníkem informatiky byl Konrád Zuse. Emmy Noetherová byla nejlepší matematičkou své doby, teorii čísel i matematickou statistiku ovlivnil Johann Peter Gustav Lejeune Dirichlet, Richard Dedekind zkonstruoval množinu reálných čísel, Felix Klein revolučním způsobem počal propojovat geometrii s algebrou, za otce moderní matematické analýzy je označován Karl Weierstrass. Ernst Karl Abbe, Carl Zeiss a Joseph von Fraunhofer založili moderní optiku. Friedrich Wilhelm Bessel jako první změřil paralaxu hvězdy a spočítal její vzdálenost od země. Georgius Agricola je vnímán jako zakladatel mineralogie. Otto von Guericke vynalezl vývěvu. Friedrich August Kekulé popsal zákonitosti řetězení uhlíku. Johann Gottfried Galle objevil planetu Neptun. August Ferdinand Möbius je zakladatelem topologie. Výzkum buněk významně posunuli kupředu Rudolf Virchow a Matthias Jacob Schleiden. Samuel Hahnemann založil stále diskutovanou homeopatii. Za praotce kvantové fyziky lze označit Arnolda Sommerfelda. Johannes Wilhelm Geiger sestrojil první měřič radioaktivity. Průkopníkem astrofotografie byl Max Wolf. Emile Berliner vynalezl mikrofon a gramofon. Významným kartografem byl Martin Waldseemüller, všestranností vpravdě renesanční vynikl jezuitský učenec Athanasius Kircher. Fyzik Karl Schwarzschild sehrál roli ve vývoji obecné teorie relativity. Theodor Schwann zavedl pojem metabolismus. Jako konstruktér vzducholodí vynikl Ferdinand von Zeppelin, jako konstruktér automobilový Ferdinand Porsche. Německý průmysl zásadně pozdvihl též Ernst Werner von Siemens. V Německu se narodil i zakladatel americké firmy na výrobu džín Levi Strauss. Otto Lilienthal byl průkopníkem letectví. Johann Philipp Reis vynalezl jeden z typů telefonu. Tradici matematiky v Německu zakládali lidé jako Adam Ries nebo Regiomontanus (Johannes Müller). Prestižní Fieldsovu medaili získali matematici Gerd Faltings a Peter Scholze.

V oblasti humanitních a sociálních věd se Němci výrazně prosazovali zejména ve filozofii. Představitelem metafyziky byl Mistr Eckhart. Největším německých scholastikem byl Albert Veliký. Renesančním myslitelem Mikuláš Kusánský. Gottfried Wilhelm Leibniz představil klasickou ontologii, na níž bylo zhusta reagováno. Paul Heinrich Dietrich von Holbach je klasikem filozofického materialismu a ateismu. Vrcholnou érou německé filozofie však bylo 18. a 19. století: Immanuel Kant, Friedrich Nietzsche, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Arthur Schopenhauer, Johann Gottlieb Fichte, Ludwig Feuerbach, Johann Gottfried Herder, Gottlob Frege, Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, Max Stirner nebo Wilhelm Dilthey patřili k největším filozofům své doby. Významnými teoretiky socialismu byli Karl Marx, Friedrich Engels, Ferdinand Lassalle, Eduard Bernstein a Rosa Luxemburgová. Ve 20. století byla nejvýznamnější školou fenomenologie, kterou reprezentovali Martin Heidegger, Edmund Husserl (lze ho ovšem také považovat za Rakušana, neřkuli za Čecha), Max Scheler či Hannah Arendtová, a tzv. Frankurtská škola, kterou představovali Jürgen Habermas, Theodor Adorno, Erich Fromm, Walter Benjamin, Herbert Marcuse a Max Horkheimer. K existencialistům patřil Karl Jaspers, k hermeneutice Hans-Georg Gadamer, k analytické filozofii Rudolf Carnap. Novokantovský přístup ve 20. století rozvíjel Ernst Cassirer. Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher byl nejvýznamnějším teologem 19. století, Dietrich Bonhoeffer století dvacátého.

K nejvýznamnějším sociologům světa patří Max Weber, Ferdinand Tönnies, Georg Simmel, Norbert Elias, Werner Sombart a Ulrich Beck. Zakladateli moderní psychologie jsou Wilhelm Wundt a Gustav Fechner, psychologii národů se pokusil rozvinout Erik Erikson. Nobelovu cenu za ekonomiku získali Reinhard Selten a Wassily Leontief. Franz Boas je jedním z nejdůležitějších kulturních antropologů 20. století. Archeolog Heinrich Schliemann proslul jako objevitel antické Tróje. Leopold von Ranke byl zakladatelem německé historiografie, historik Oswald Spengler proslul svou knihou Zánik Západu, Erwin Panofsky svými výpravami do historie umění. K zakladatelům indologie patřil Friedrich Max Müller. Za nejvýznamnějšího teoretika války je považován Carl von Clausewitz.

Podle oficiálních údajů ke dni 31. prosince 2015 mělo Německo 82 175 684 obyvatel, což je činí nejlidnatější zemí Evropské unie, po Rusku druhou nejlidnatější v Evropě a 18. nejlidnatější na světě. Hustota zalidnění je 225 obyvatel na čtverční kilometr. Celková průměrná délka života je 80,19 let (77,93 let pro muže a 82,58 let pro ženy). Podle odhadů z roku 2011 činila plodnost 1,41 dítěte na ženu či 8,33 narození na 1000 obyvatel, což je jedna z nejnižších na světě. Od 70. let v Německu úmrtnost překonává porodnost. Nicméně od roku 2010 je Německo svědkem zvýšené porodnosti a míry migrace, částečně za to může nárůst počtu dobře vzdělaných migrantů. Většina imigrantů přicházela z jižní a východní Evropy a usazuje se v městských oblastech.

Německo má chronicky jednu z nejnižších porodností na světě, což patří mezi jeho vůbec nejvážnější problémy a stává se velkou hrozbou pro budoucnost státu. Od roku 1972 počet zemřelých neustále překračuje počet narozených. V roce 2006 měla německá rodina 1,37 dítěte na ženu. V roce 2007 poprvé po deseti letech porodnost stoupla a narodilo se 684 862 dětí (1,38 dítěte na ženu). V následujících letech ale dále klesala až k 665 126 živě narozeným dětem roku 2009 (1,36 dítěte na matku). K 31. prosinci 2007 žilo na území Německa 82 217 800 obyvatel na ploše 357 104 čtverečních kilometrů. Německo patří mezi země s vysokou hustotou zalidnění, což je důsledkem především odsunu a emigrace etnických Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce. Asi 75 milionů obyvatel Německa (tj. 91 %) má německé státní občanství. Z těchto má 7,9 miliónu migrační minulost. Mezi nimi je 4,3 miliónů občanů ze zemí bývalého Sovětského svazu (51 procent) a Polska (34 %), kteří mají německý původ a přistěhovali se do Německa. Hovorově se jim říká ruští Němci. Dále to jsou v Německu dlouhodobě žijící cizinci a jejich rodinní příslušníci, včetně jejich dětí narozených v Německu, kteří si požádali o německé občanství.

V Západním Německu probíhající tzv. „hospodářský zázrak“ byl od konce 40. let až po 60. léta 20. století podstatně podpořen třemi přistěhovaleckými vlnami, které pomohly zamezit vzrůstajícímu nedostatku pracovních sil. Nejprve přišlo po druhé světové válce do tří západních okupačních zón asi dvanáct milionů německých uprchlíků a vyhnanců. Poté od vzniku obou německých států v roce 1949 až do postavení berlínské zdi v roce 1961 se z východního Německa do Německa západního přestěhovalo asi 3,1 milionu Němců; opačným směrem to bylo 400 000 lidí. Od poloviny padesátých let započalo ve velkém rozsahu zaměstnávání cizinců. Nově příchozím pracovníkům, kteří byli najímáni především na základě bilaterálních smluv, se ve veřejných debatách říkalo hostující dělníci(Gastarbeiter). Dohody o náboru pracovních sil uzavřelo Západní Německo s Itálií (1955), se Španělskem a Řeckem (1960), s Tureckem (1961), s Portugalskem (1964) a nakonec s Jugoslávií (1968). Další smlouvy byly uzavřeny s Marokem (1963–1966) a s Tuniskem (1965). Počet Turků vzrostl z 8 700 v roce 1961 na více než jeden milion v roce 1974. U pracovní migrace předcházely mužské pracovní síly příchodu dalších rodinných příslušníků.
  
Pohyb, který v polovině padesátých let 20. století začal jako úředně organizovaná a časově omezená pracovní migrace, plynule přešel v polovině 70. let 20. století do skutečné imigrační situace.

V roce 2009 byl zaznamenán slabý odliv turecké menšiny; do Německa imigrovalo asi 30 tisíc Turků, zatímco z Německa se do Turecka odstěhovalo asi 40 tisíc převážně německých občanů tureckého původu. V roce 2010 žily v Německu asi 3 miliony Turků.

V letech 2008 a 2010 celkově Německo opustilo více lidí, než kolik se do Německa přistěhovalo.

V roce 2014 žilo v 81milionovém Německu skoro 7 milionů obyvatel jiné státní příslušnosti. 96 % z nich žilo na území dřívějšího Západního Německa a (celého) Berlína. V roce 2011 mělo 1,6 miliónu tureckou státní příslušnost. Ze zemí Evropské unie žije v Německu 2,1 milionu obyvatel, z toho je 520 tisíc italské státní příslušnosti, 468 tisíc polské, 283 tisíc řecké a 38 tisíc obyvatel má české občanství. Z evropských zemí, které nejsou členy Evropské unie, žije v Německu 3,2 milionu lidí. Z toho jeden milion lidí pochází ze zemí bývalé Jugoslávie.

V roce 2016 mělo přistěhovalecký původ 22,5 % obyvatel Německa. Ve věkové skupině do 5 let bylo přistěhovaleckého původu 36 % všech dětí v Německu. Počet lidí s kořeny na Blízkém východě se od roku 2011 zvýšil o 51 % a počet lidí s africkými kořeny se zvýšil o 46 % na 740 tisíc. Ve Frankfurtu nad Mohanem tvoří lidé s přistěhovaleckým původem 51,2 % obyvatel. V roce 2018 pobývalo v Německu nelegálně na 230 000 migrantů. 60% migrantů pobíralo podporu v dlouhodobé nezaměstnanosti.

Z původních etnických menšin žije v Německu 15 až 50 tisíc Dánů (zdroje se různí), 50 až 60 tisíc Frísů, 60 tisíc Lužických Srbů a asi 70 tisíc Romů. Německo je po USA druhým nejčastějším cílem imigrantů na světě. Od roku 2015 se Německo zmítá v evropské migrační krizi. V letech 2015 a 2016 přišlo do Německa téměř 1,2 milionu migrantů.

Němčina je úřední a převažující jazyk v Německu. Je to také jeden ze 24 úředních a pracovních jazyků v Evropské unii (EU) a jeden ze tří pracovních jazyků Evropské komise. V rámci EU je němčina také nejrozšířenějším mateřským jazykem se zhruba 100 miliony rodilými mluvčími.

Mezi původní menšinové jazyky v Německu patří dánština, dolnoněmčina, lužická srbština, fríština a romština. Tyto menšinové jazyky jsou oficiálně chráněny evropskou chartou jazyků. Nejpoužívanějšími jazyky mezi imigranty jsou turečtina, kurdština, polština, ruština, srbochorvatština a další jazyky z Balkánu. Občané Německa jsou často mnohojazyční: 67 % německých občanů tvrdí, že se dokáží domluvit minimálně jedním cizím jazykem (kromě němčiny) a 27 % minimálně dvěma cizími jazyky.

Standardní němčina, zvaná Hochdeutsch, je západogermánský jazyk blízce příbuzný dolnoněmčině, nizozemštině a fríštině. V menší míře je také příbuzná s vymřelými východogermánskými a dnešními severogermánskými jazyky. Nejvíce německých slov je odvozeno z germánských větví indoevropské jazykové rodiny. Významná menšina slov je odvozena z latiny a řečtiny, ale také z francouzštiny. V poslední době přibývá mnoho slov převzatých z angličtiny. Tento způsob vyjadřování je známý jako Denglisch. Psaná němčina používá latinku. Německé dialekty jsou četné tradiční územní nebo i lokální útvary. Dají se vystopovat ke starým germánským kmenům (mj. Alemané, Bavoři, Frankové, Chattové a Sasové) a jsou v mnoha směrech odlišné od útvarů standardní němčiny v lexiku, fonologii a syntaxi.

K šíření znalostí němčiny a německé kultury v celosvětovém měřítku slouží v roce 1951 založený Goethe-Institut se sídlem v Mnichově, se 12 pobočkami v Německu a 159 pracovišti po celém světě, mj. i v Praze a v Bratislavě. Institut je nazván podle básníka Johanna Wolfganga von Goethe a je finančně podporován německým ministerstvem zahraničí.

Podle sčítání z roku 2011 je nejrozšířenějším náboženstvím v Německu křesťanství, ke kterému se hlásí 66,8 % z celkového počtu obyvatel. Ve vztahu k celkové populaci se 31,2 % označilo jako římští katolíci; 30,8 % jako protestanti zastupovaní evangelickou církví v Německu (EKD); 4,8 % jako součást jiných křesťanských vyznání (včetně evangelické svobodné církve, , s 0,9 %, stejně jako ostatních protestantů mimo EKD).K pravoslaví se přihlásilo 1,3 %, zatímco k judaismu 0,1 %. Ostatní náboženství zaujímají 2,7 %.

Geograficky je protestantství soustředěno hlavně v severních, středních a východních částech země. Většinou se jedná o členy EKD, kteří zahrnují luterány, reformované a sjednocenou církev, jejichž tradice sahají až k pruské unii z roku 1817. Katolíci jsou soustředěni na jihu a západě. V Německu počet příslušníků tradičních historických církví klesá, což souvisí hlavně s sekularizací společnosti a církevní daní.

V roce 2011 se 33 % obyvatel označilo jako agnostici, ateisté nebo jinak bezbožní. Nevěřících je nejvíce ve státech bývalého východního Německa a velkých metropolitních oblastech, kde se většina obyvatelstva identifikuje jako ateisté.

Islám je v zemi druhým nejpočetnějším náboženstvím. Podle zprávy o migraci za rok 2015 tvořili muslimové 5,4 až 5,7 % obyvatel Německa. Většina muslimů jsou sunniti a alevité z Turecka, ale také je tu menší počet ší'itů, ahmadíjů a jiných větví. Roste podíl muslimů ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu nebo z Afriky. Němečtí muslimové, velká část tureckého původu, nemají od státu plné oficiální uznání náboženské komunity.

Ostatní náboženství, která zaujímají méně než procento německé populace jsou buddhismus se 250 000 stoupenci (zhruba 0,3 %) a hinduismus s asi 100 000 stoupenci (0,1 %). Ostatní náboženské komunity v Německu mají pod 50 000 stoupenců každá.

Německá kultura je definována především společným jazykem. V průběhu dějin mnoho představitelů německé kultury, filozofie a vědy odešlo z Německa, většinou však zůstali spjati s Německem. Jako příklady emigrace z politických důvodů v 19. století lze uvést básníka Heinricha Heineho a filozofa a ekonoma Karla Marxe. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 až do roku 1871, kdy vzniklo Německé císařství, byly v důsledku nevýrazné společné identifikace německy mluvících lidí a roztříštěnosti státní organizace v rámci Německého spolku jak německá kultura, tak i věda důležitými sjednocujícími prvky německého národního uvědomění. Již předtím ovšem vznikl pojem „země básníků a myslitelů“, zakládající se na dědictví velkých osobností jako byli Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller a Immanuel Kant. Toto kulturní dědictví je dodnes živnou půdou německého vlastenectví. Na počátku 20. století patřilo tehdejší Německo k předním kulturním a vědeckým národům. Také díky německé klasické hudbě, která mohla těžit z odkazu Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera, Johannese Brahmse a dalších velkých skladatelů, i díky německému výtvarnému a filmovému umění byla německá kultura na počátku 20. století jednou z nejvyspělejších v celosvětovém měřítku.

Nástup nacismu v 30. letech 20. století a s ním spojená početná emigrace vynikajících německých vědců a spisovatelů, z nichž mnozí byli židovského původu, přinesly úpadek německé vědy a kultury, který trval až do konce druhé světové války. Trvalými nebo dočasnými emigranty se stali například Albert Einstein, Kurt Tucholsky, Thomas Mann a jeho bratr Heinrich Mann, Bertolt Brecht, Lion Feuchtwanger, Hannah Arendtová a mnoho dalších.

Německá literatura sahá zpět až hluboko do středověku, např. Walther von der Vogelweide je jedním z nejvýznamnějších středověkých básníků, Hildegarda z Bingenu literárně zpracovala své mystické vize. Mezi nejvýznamnější německé autory patří básníci a dramatikové Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller. Literárně významní jsou bratři Grimmové. Ke klasikům německé literatury patří i Heinrich Heine, Gotthold Ephraim Lessing, Heinrich von Kleist, Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, Friedrich Hölderlin, Novalis, Theodor Fontane či Georg Büchner. Ve 20. století se stali nositeli Nobelovy ceny za literaturu postupně Theodor Mommsen v roce 1902, Paul Heyse v roce 1910, Gerhart Hauptmann v roce 1912, Thomas Mann roku 1929, Hermann Hesse v roce 1946, Heinrich Böll roku 1972 a Günter Grass v roce 1999. V roce 2009 obdržela Herta Müllerová, německo-rumunská spisovatelka žijící v Berlíně, tuto cenu. Leureáty jsou také Nelly Sachsová, Thomas Mann a Rudolf Christoph Eucken. K významným autorům 20. století bývá řazen i Bertolt Brecht, Heinrich Mann, Alfred Döblin nebo Patrick Süskind. Především bestsellerem Na západní frontě klid se proslavil Erich Maria Remarque. V oblasti dětské literatury vynikl například Erich Kästner (Emil a detektivové) či Michael Ende (Nekonečný příběh), v oblasti populární literatury Karl May.

Frankfurtský knižní veletrh je jedním z největších knižních veletrhů světa.

Vývoj evropské klasické hudby byl ovlivněn celou řadou německých hudebních skladatelů. K čelním tvůrcům německého původu patřili Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel (přestože později odešel do Anglie), Ludwig van Beethoven, Carl Maria von Weber, Robert Schumann, Felix Mendelssohn Bartholdy, Richard Wagner, Johannes Brahms a Richard Strauss. Německou hudbu silně ovlivnili i Christoph Willibald Gluck, Georg Philipp Telemann, Carl Orff, Carl Philipp Emanuel Bach, Dietrich Buxtehude, Paul Hindemith, Giacomo Meyerbeer, Kurt Weill, Heinrich Schütz nebo Max Bruch.

Německo má silnou tradici sborového zpěvu, jehož rozvoj byl sice přerušen druhou světovou válkou, poté však zaznamenal velký rozmach. V současné době má Německo téměř centrální důležitost v hudebním životě Evropy. V Německu je mnoho prvotřídních hudebních škol a konzervatoří. Německo je také zemí s největším počtem symfonických orchestrů, kterých je celkově 92. Mezi nejvýznamnější patří tzv. A-orchestry: Bamberger Symphoniker (Bamberg), Berlínští filharmonikové (Berliner Philharmoniker), Gewandhausorchester (Lipsko), hr-Sinfonieorchester (rozhlasový orchestr, Frankfurt nad Mohanem), Mnichovská filharmonie (Münchner Philharmoniker), Sächsische Staatskapelle Dresden (Drážďany), Staatskapelle Berlin se svým šéfdirigentem Danielem Barenboimem, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks (Mnichov, zde působil v letech 1961–1979 Rafael Kubelík) a WDR Sinfonieorchester Köln (Kolín nad Rýnem). V těchto orchestrech působí v současnosti řada významných dirigentů jako jsou Valerij Gergijev, Simon Rattle, Jukka-Pekka Saraste, Christian Thielemann a Kirill Petrenko. Symfonické orchestry mají k dispozici velké koncertní sály s výbornou akustikou, mj. v Berlíně a v Mnichově (Gasteig). V Hamburku byla přestavěna budova bývalého skladu na tzv. Elbphilharmonie s velkým moderním koncertním sálem, který má vynikající akustiku.

Německo je čtvrtým největším hudebním trhem na světě. Přispívá k tomu skutečnost, že v zemi působí také velký počet hudebních sólistů z mnoha oborů. Mezi instrumentalisty německé národnosti je nutno jmenovat zejména světově proslulé houslistky jako jsou Anne-Sophie Mutter, Isabelle Faust a Julia Fischer. Velké renomé mají mj. sopranistka Diana Damrauová a tenorista Jonas Kaufmann. Vynikli i pianistka Clara Schumannová či varhaník Johann Pachelbel. K bohatému kulturnímu životu přispívá také, že v Německu vystupují při operních představeních a koncertech klasické hudby početní umělci z celého světa.

Filmovou hudbou proslul Hans Zimmer (Lví král, Piráti z Karibiku, Gladiátor aj.). Z oblasti jazzové hudby jsou nejznámější Adam Taubitz, Peter Brötzmann, Theo Jörgensmann, Till Brönner a Eberhard Weber. Slavným kapelníkem big bandu byl James Last. Proslulými operními pěvci byli Dietrich Fischer-Dieskau, Elisabeth Schwarzkopfová nebo Christa Ludwigová. U elektronické hudby odvedly pionýrskou práci skupina Kraftwerk, Karlheinz Stockhausen a Klaus Schulze. V popové a rockové hudbě přesahují hranice Německa umělci jako Udo Jürgens, Udo Lindenberg, Herbert Grönemeyer, Nena, Sandra a Xavier Naidoo. Z hudebních skupin jsou nejznámější Accept, Helloween, Gamma Ray, Die Toten Hosen, Die Ärzte, Alphaville, Scooter, Tokio Hotel, Blind Guardian, Modern Talking, Scorpions a Rammstein. Skupina Rammstein se prosadila s německými texty i v zahraničních hitparádách. V Německu se již dlouho těší velké popularitě také český zpěvák Karel Gott.

Nejslavnějším německým malířem je Albrecht Dürer. Dürerem byl silně inspirován i dřevorytec Hans Holbein mladší. Významným renesančním malířem byl Lucas Cranach starší. Ten je někdy řazen k tzv. dunajské škole, k níž patří i Albrecht Altdorfer. K renesanci náleží i Matthias Grünewald. Jedním z nejvýraznějších z Německa pocházejících barokních malířů je mistr Cosmas Damian Asam.

Významným dřevorytcem 19. století byl Wilhelm Busch. Z romantických malířů vynikli Caspar David Friedrich a Carl Spitzweg. Maria Sibylla Merianová proslula kresbami hmyzu, rostlin a zvířat. Impresionistické vlivy zpracoval Max Liebermann. Výraznou osobností avantgardy byl Max Ernst či expresionisté Franz Marc, Ernst Ludwig Kirchner a Käthe Kollwitzová. Expresionismus sehrál v německém umění mimořádnou roli a na území Německa přímo vnikl, v Mnichově a Berlíně.

Neoexpresionismus reprezentují Georg Baselitz či Anselm Kiefer. Hyperrealismus a výtvarné užití fotografie proslavilo Gerharda Richtera, “kapitalistický realismus” Sigmara Polkeho, performanční a happeningové umění Josepha Beuyse.

Svými karikaturami prosluli George Grosz či Otto Dix. Nejslavnějšími sochaři jsou Hans Arp a Jörg Immendorff. Významný je festival moderního umění documenta, který se koná každých pět let ve městě Kassel.

Německo má bohaté a mnohotvárné dějiny architektury, které jsou úzce spojené s dějinami architektury v sousedních zemích. Architektonické památky pochází již z dob římské antiky, například Porta Nigra v Trevíru. Na území Německa se nachází i další památky z doby před románským slohem, např. vstupní objekt do města Lorsch, tzv. Torhalle. Torhalle ukazuje vývoj směrem k románskému slohu, který se prosadil po roce 1030. Katedrála Panny Marie a svatého Štěpána ve Špýru je největší zachovaná románská stavba na světě. Významnou románskou stavbou je i Kostel svatého Michaela archanděla a Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Hildesheimu, katedrála v Naumburgu, hrad Wartburg, katedrála v Bamberku nebo katedrála v Trevíru.

Gotika vznikla ve Francii, první stavby v gotickém slohu na území Německa pochází ze 13. století, např. Katedrála Panny Marie v Cáchách, Liebfrauenkirche v Trevíru, Klášter Maulbronn, hrad Hohenzollern nebo Katedrála svatého Petra v Kolíně nad Rýnem. Po roce 1520 přišla renesance z území dnešní Itálie, ukázkové jsou augsburská nebo brémská radnice. Baroko se prosadilo na území dnešního Německa od roku 1650. Příkladem jsou díla chebského rodáka Balthasara Neumanna, např. Würzburská rezidence či bazilika Vierzehnheiligen. Barokní je i zámek Nymphenburg, komplex Zwinger v Drážďanech, zámek v Ludwigsburgu nebo největší berlínský palác Charlottenburg. Rokokovými skvosty jsou zámek Sanssouci v Postupimi, zámky Augustusburg a Falkenlust v Brühlu nebo kostel ve Wies. Kolem roku 1770 nastupuje období klasicismu. Nejdůležitějšími stavbami jsou Staré muzeum a Braniborská brána v Berlíně. Z doby historismu (období 1840 až 1900) pochází zámek Neuschwanstein, Památník Walhalla, zámek Lichtenstein, zámek Hohenschwangau, zámek ve Schwerinu a Berlínská katedrála. Ta pochází z dílny asi nevýznamnějšího německého architekta historismu Karla Friedricha Schinkela.

Na počátku 20. století byli němečtí architekti předními představiteli klasické moderny. Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe a škola architektury Bauhaus udali směr, kterým architektura kráčí dodnes. Ukázkovým dílem modernismu byla Gropiova továrna Fagus v Alfeldu. Také monumentální architektura v době nacismu výrazně ovlivnila tvář německých měst. Následkem bombardování v období 2. světové války byla zcela nebo částečně ztracena původní centra mnoha německých měst (Brémy, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Norimberk, Drážďany a jiné), řada z těchto center byla po válce, i za cenu vysokých nákladů, rekonstruována. V době obnovy po druhé světové válce se architektura vracela ke kořenům a snažila se navázat přetrženou nit, příkladem těchto tendencí byla například modernistická Nová Národní galerie v Berlíně z dílny Miese van der Roheho. Teprve později našla německá architektura nové formy projevu. V roce 1972 byl dokončen olympijský stadion v Mnichově, projekt, ve kterém německá architektura našla nový styl. Jeho autorem byl Frei Paul Otto, nositel prestižní Pritzkerovy ceny. Druhým německým laureátem této Nobelovy ceny za architekturu je Gottfried Böhm, představitel brutalismu, autor řady unikátních staveb, jako je radnice v Bergisch Gladbachu nebo kostel ve Velbertu. Řada z uvedených staveb byla zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO, jako první to byla katedrála v Cáchách v roce 1978. K roku 2019 má Německo na seznamu již 46 položek. Krom jednotlivých staveb jsou to celá historická centra měst Lübeck, Bamberg, Řezno, Quedlinburg, Výmar, Stralsund, Wismar a přístavní čtvrti v Hamburku. Tam míří většina turistů, ale na oblibě získávají i nákladně zmodernizované industriální památky, například v hlavním městě Berlíně nebo v mnoha velkoměstech Severního Porýní-Vestfálska.

V Německu se nachází přes 6000 muzeí, ke kterým patří soukromé i veřejné sbírky, zámky a zahrady. K největším a nejvýznamnějším patří Německé muzeum v Mnichově, celosvětově největší přírodovědeckotechnické muzeum. Významné je též Germanisches Nationalmuseum v Norimberku se sbírkami umění od rané historie do dnešní doby. Také v Berlíně se nachází celosvětově důležitá muzea, zejména na tzv. Ostrově muzeí. Nejstarším na ostrově je Staré muzeum. Vzniklo roku 1830. Tamní sbírka antických památek obsahuje například slavnou Periklovu bustu (významnou sbírku antického umění obsahuje též Glyptotéka v Mnichově). Jako druhé na Muzejním ostrově vzniklo roku 1855 Nové muzeum, obsahuje zejména egyptské vykopávky amarnského období, včetně známé Busty královny Nefertiti. Roku 1876 přibyla Stará národní galerie, kde je dnes k vidění například obraz Mlýn v Pontoise Paula Cézanna nebo Tahitské rybářky Paula Gauguina. V roce 1904 na ostrově vyrostlo Bodeho muzeum, v němž jsou shromážděny byzantské a renesanční sbírky. Jako poslední z pěti muzeí na ostrově bylo otevřeno v roce 1930 Pergamonské muzeum. Jsou v něm uloženy unikáty jako třeba Ištařina brána nebo Pergamonský oltář. Židovské muzeum otevřené v Berlíně roku 2001 na sebe upoutalo pozornost zejména originálním architektonickým řešením Daniela Libeskinda. Ve Frankfurtu vlastní cenné sbírky Städelovo muzeum. K vidění je zde například obraz Sandra Botticelliho Simonetta Vespuciová jako nymfa, Ecce Homo Hieronyma Bosche, Zeměpisec Jana Vermeera, Po snídani Pierra-Augusta Renoira nebo Portrét Dr. Gacheta Vincenta van Gogha. Jednou z nejvýznamnějších galerií světa je Stará pinakotéka v Mnichově, která schraňuje některé klenoty světového malířství jako Autoportrét Albrechta Dürera, obraz V zemi peciválů Pietere Brueghela nebo Madonna del Garofano Leonarda da Vinciho. Hamburger Kunsthalle návštěvníkům představuje například Grabowský oltář.

Rozhlasové a televizní vysílání ovlivnili ve svých počátcích němečtí vynálezci. Příjem televizního a rozhlasového vysílání probíhá jak pozemními vysílači, tak přes družicové vysílání. Rozšířená je i kabelová televize. Od roku 2003 probíhá digitalizace televizního a rozhlasového vysílání, je plánována kompletní digitalizace. Někteří poskytovatelé nabízí televizní a rozhlasové vysílání i přes Internet, v rámci protokolu IPTV jako součást širokopásmového připojení.
Německo má duální rozhlasové vysílání, veřejnoprávní rozhlas, a mnoho soukromých rozhlasových stanic, které jsou financovány reklamami.

V Německu existuje veřejnoprávní televize, mezi jiným stanice ARD a ZDF, jakož i soukromé televizní společnosti, k nimž patří ProsiebenSat.1 media AG, RTL Group, MTV Networks Deutschland, NBC Universal Deutschland, Tele München Gruppe, jakož i regionální poskytovatelé televizního vysílání. Vedle volně přijímaného televizního vysílání existuje v Německu také digitální placená televize. Nejznámější poskytovatel placeného televizního vysílání je Premiere.

Prostředí německé žurnalistiky je velice mnohotvárné, mezi nejčtenější deníky patří Bild, Westdeutsche Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. Nejznámějšími týdeníky jsou Der Spiegel a Focus.
 
Koncem roku 2007 disponovalo 72 % německého obyvatelstva připojením na internet; asi 24 % mělo širokopásmové připojení.

Klasikem německého filmu je režisér Friedrich Wilhelm Murnau, tvůrce klasického snímku Upír Nosferatu. Slavnou filmovou režisérkou byla i Leni Riefenstahlová. Klíčovou postavou poválečného německého filmu byli Wim Wenders, Werner Herzog, Volker Schlöndorff či Rainer Werner Fassbinder. V Hollywoodu se prosadil Roland Emmerich, v zahraničí uspěl i Tom Tykwer. Nejslavnějšími německými herci jsou Marlene Dietrichová, Klaus Kinski a Nastassja Kinski. V modelingu se prosadila Heidi Klumová a Claudia Schifferová, jako módní návrhář proslul Karl Lagerfeld.

Každoročně se pořádá filmový festival světového významu Berlinale.

Německá kuchyně je velmi mnohotvárná a liší se region od regionu. Známé jsou především vydatné a těžké pokrmy jako je vepřové koleno a uzené vepřové maso s kyselým zelím, kadeřavá kapusta s čajovkou, jakož i různé eintopfy. Eintopf je jídlo z jednoho hrnce, v hrnci se vaří, dusí a peče úplně všechno od masa přes luštěniny až po zeleninu. Tato vydatná jídla mají v Německu tradici díky relativně severní poloze, kdy v zimě byl nutný vydatný příjem kalorií. Regionální kuchyně je velice různorodá a ovlivňovaná kuchyněmi ze sousedních zemí. V dnešní době se v Německu jako i jiných evropských zemích přechází od těžkých k lehčím pokrmům.

Především v severním Německu se připravují různorodé pokrmy z brambor, na jihu je tradiční knedlík a nudle.
V Německu se k snídani jí chléb a pečivo s různými pomazánkami, s širokým výběrem uzenin a sýrů, oblíbené je zde vařené vejce, i vejce na hniličku, pije se čaj či káva, přičemž přednost dávají Němci kávě. V poledne se konzumuje teplé jídlo, večer se často podává studená večeře formou studené mísy (tzv. Kalteplatte).

V Německu jsou velice oblíbené různé druhy sladkého pečiva a koláčů s ovocnou nebo tvarohovou náplní, různé druhy oplatek. Odpolední svačinu tvoří tzv. Kaffee und Kuchen (káva a dort).

Sport má v Německu vysokou společenskou prestiž. V ročníku 2009/10 bylo přibližně 27,6 miliónu německých obyvatel členy 91 000 sportovních klubů a oddílů. V počtu medailí získaných na olympijských hrách (pokud sečteme olympijské výsledky Německa, západního Německa, východního Německa i tzv. společného německého týmu, jež se olympiád zúčastňoval v letech 1956–1964) je Německo třetí nejúspěšnější zemí na světě.

Země byla pořadatelem největších sportovních svátků včetně dvou letních (1936 v Berlíně a 1972 v Mnichově) a jedněch zimních olympijských her (1936 v Garmisch-Partenkirchenu), dvou mistrovství světa ve fotbale (1974 a 2006) a dalších významných soutěží. Německo hostí řadu motoristických závodů nejvyšší úrovně včetně tradiční Grand Prix Německa a většiny dosud uskutečněných Grand Prix Evropy formule 1.

Nejvýznamnějším německým sportovcem 20. století byl podle ankety ZDF automobilový závodník Michael Schumacher, který překonal mnoho rekordů formule 1 včetně zisku sedmi titulů mistra světa. V první desítce ankety se dále umístila kanoistka Birgit Fischerová, nejúspěšnější německá olympionička, tenisté Steffi Grafová a Boris Becker, cyklista Jan Ullrich, plavkyně Franziska van Almsicková, legendární boxer Max Schmeling a hned několik fotbalistů v čele s Franzem Beckenbauerem.

Německo má ale i řadu dalších sportovních legend. Mistrem světa ve Formuli 1 se stali krom legendárního Schumachera i Sebastian Vettel a Nico Rosberg. Anton Mang je pětinásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů.
Walter Röhrl je dvojnásobným mistrem světa v rallye. Tenisovou světovou jedničkou a vítězkou tří grandslamů byla vedle Graffové i Angelique Kerberová, Michael Stich vyhrál Wimbledon. Velkou tradici má v Německu jezdectví, Isabell Werthová si v koňském sedle vybojovala šest zlatých olympijských medailí, stejně jako její kolega Reiner Klimke. K úspěšným olympijským plavcům patřili i reprezentanti NDR Kornelia Enderová, Roland Matthes a Kristin Ottová. Nejúspěšnější atletkou je běžkyně Bärbel Wöckelová. Čtyři olympijské zlaté má kanoistka Katrin Wagner-Augustinová a veslařka Kathrin Boronová. Slavným šachistou byl Emanuel Lasker. Německo je největší světovou velmocí v zimních sportech, především v biatlonu, jízdě na bobech, jízdě na saních nebo rychlobruslení. Nejúspěšnější německou účastnicí zimních olympijských her v historii je dosud rychlobruslařka Claudia Pechsteinová s pěti zlatými medailemi. Rychlobruslařskými legendami jsou i Gunda Niemannová-Stirnemannová či Karin Enkeová. Čtyři zlaté mají bobisté Kevin Kuske a André Lange i sáňkaři Natalie Geisenbergerová, Tobias Arlt a Tobias Wendl. Úspěšnými biatlonisty byli Sven Fischer či Laura Dahlmeierová. Jens Weissflog je legendou skoků na lyžích, Markus Wasmeier sjezdového lyžování, Katarina Wittová krasobruslení.

Nejoblíbenějším druhem sportu v Německu je ovšem s náskokem kopaná. Německý fotbalový svaz má šest miliónů členů, v soutěžích hraje 170 tisíc týmů. Německá mužská reprezentace je celosvětově jeden z nejúspěšnějších týmů, vybojovala čtyřikrát titul mistrů světa (1954, 1974, 1990, 2014) a třikrát vyhrála mistrovství Evropy (1972, 1980, 1996). Německo je jedinou zemí na světě, která získala titul mistra světa v kopané v mužské a ženské kategorii. Hráči tří německých klubů se radovali z vítězství v Lize mistrů či jejím předchůdci Poháru mistrů (Bayern Mnichov, Hamburger SV, Borussia Dortmund), Bayern Mnichov celkem pětkrát. Pohár vítězů pohárů vyhrál i Werder Brémy a 1. FC Magdeburg (tehdy východoněmecký tým). Evropskou ligu (dříve Pohár UEFA) pak Borussia Mönchengladbach, Eintracht Frankfurt, Bayer Leverkusen a FC Schalke 04. Cenu Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získali Gerd Müller (1970), Franz Beckenbauer (1972, 1976), Karl-Heinz Rummenigge (1980, 1981), Lothar Matthäus (1990) a Matthias Sammer (1996). Oliver Kahn byl vyhlášen nejlepším hráčem světového šampionátu roku 2002. Miroslav Klose vede historickou tabulku nejlepších střelců mistrovství světa.

Ve světovém měřítku vyniká také německá házená (trojnásobní mistři světa) a pozemní hokej (čtyři zlaté na olympijských hrách). Narůstá i popularita basketbalu a ledního hokeje. Nejslavnějším německým basketbalistou je Dirk Nowitzki. Cenu pro světového házenkáře roku mají Daniel Stephan (1998), Henning Fritz (2004) a Nadine Krauseová (2006). Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byl uveden Siegfried Schneider.




#Article 197: Klasická mechanika (279 words)


Klasická mechanika je mechanika, zabývající se mechanickými jevy makroskopických těles, která se pohybují rychlostí zanedbatelnou vzhledem k rychlosti světla.

S takovými jevy se člověk běžně kolem sebe setkává, proto byla většina mechanických jevů zkoumána již ve starověku (Archimédés, Hérón). Na samém konci středověku pak začaly znovu být poznatky upřesňovány a dále rozšiřovány (Galileo Galilei, Blaise Pascal). Vyvrcholením bylo dílo Isaaca Newtona, který postuloval zákony klasické mechaniky (Newtonovy pohybové zákony), přetrvávající až do konce 19. století. Proto bývá klasická mechanika často označována jako Newtonova mechanika, jde-li o doslovnou citaci Newtona, nebo newtonovská mechanika, jde-li o mechaniku v duchu Newtonově, případně však dále rozvinutou.

Ke konci 19. století byly při pokusech sloužících k určení rychlosti světla zjištěny rozpory se stávající Newtonovou teorií. Tyto rozpory se podařilo odstranit Albertu Einsteinovi formulací teorie relativity. Relativistická fyzika je založena na obdobných principech jako newtonovská mechanika, proto bývá takto vzniklá relativistická mechanika dnes považována za součást klasické mechaniky. Někdy se v této souvislosti také hovoří o klasické relativistické mechanice, čímž se zdůrazňuje rozdíl od kvantové relativistické mechaniky.

Max Planck našel ke konci 19. století řešení problému označovaného jako ultrafialová katastrofa. Jeho řešení vedlo ke změně chápání fyzikálních principů, jejichž důsledkem byl vznik kvantové mechaniky, která se zabývá především mikroskopickými tělesy.

Jako klasická mechanika bývá primárně označována mechanika Newtonova (tedy mechanika pomalu se pohybujících makroskopických těles). Pokud je třeba rozlišovat pouze mezi principy, na nichž je založena kvantová mechanika, a principy, na nichž je založena Newtonova a Einsteinova teorie, pak je klasická mechanika společným označením pro Newtonovu i relativistickou mechaniku (jedná se tedy o společné označení pro pohyb makroskopických těles). Klasická mechanika se tedy zaměřuje na mechaniku makrosvěta, zatímco kvantová mechanika se zaměřuje na fyziku mikrosvěta.




#Article 198: Vztažná soustava (379 words)


Vztažná (nebo také referenční) soustava je zvolená skupina těles (příp. i jediné vztažné těleso), které jsou vzájemně v klidu, anebo zadaném či známém vzájemném pohybu. Poloha a pohyb zkoumaných těles jsou určovány (vztahovány) vzhledem ke zvolené vztažné soustavě, tedy vzhledem ke zvolené skupině těles.

Fyzikální pojem vztažné soustavy je velmi důležité odlišovat od matematického pojmu souřadnicové soustavy. Zaměňování těchto dvou pojmů je časté a vede k obtížím a paradoxům zejména v oblasti teorie relativity.

Volba vztažné soustavy představuje vlastně volbu „pevných“ bodů v prostoru, které jsou vzájemně v klidu, anebo vzájemně zadaném či známém pohybu. Vzhledem ke zvolené vztažné soustavě je pohyb fyzikálně vztahován a definován. Fyzikální popis pohybu je tedy závislý na volbě referenční soustavy.

Vzhledem k tomu, že klid nebo pohyb je závislý na volbě vztažné soustavy, je tento pohybový stav relativní. To tedy znamená, že i klid je pouze relativní, neboť je vždy nutno uvést vztažnou soustavu, vzhledem ke které je těleso v klidu či zadaném pohybu. Pojem klidu nebo pohybu tělesa je fyzikálně závislý na volbě vztažné soustavy.

Volbu vztažné soustavy, která má fyzikální obsah, nesmíme zaměňovat s volbou souřadnicové soustavy, - která má čistě matematický obsah a souvisí s popisem fyziky (nikoliv fyzikou samotnou).

Volbou vztažné soustavy neříkáme nic o zvolené souřadnicové soustavě. Zatímco pojem vztažné soustavy má fyzikální obsah, je pojem souřadnicové soustavy matematického rázu a závisí na libovůli subjektu bez fyzikálního obsahu. V dané vztažné soustavě lze použít libovolný souřadnicový systém. Obvykle se volí takový systém souřadnic, který popis daného pohybu co nejvíce zjednodušuje.

Např. pro popis pohybu planety ve vztažné soustavě dané Sluncem a vzdálenými stálicemi je možné použít jak kartézský, sférický nebo cylindrický systém souřadnic.

Mezi jednotlivými systémy souřadnic lze přecházet určitou matematickou transformací souřadnic, která opět nemění podkladovou fyziku, ale jen vlastnosti jejího popisu.

Vztažné soustavy dělíme na inerciální a neinerciální.

Inerciální neboli setrvačná soustava je taková soustava, v níž platí Newtonovy pohybové zákony pro volnou částici v nejjednodušším tvaru (pohyb volné částice je přitom definitoricky uvažován jako rovnoměrný přímočarý).

Každá soustava, která se vzhledem k inerciální vztažné soustavě pohybuje rovnoměrně přímočaře nebo je vzhledem k této soustavě v klidu, je také inerciální soustavou.

Neinerciální soustava se vzhledem k nějaké inerciální soustavě pohybuje se zrychlením. Newtonovy pohybové zákony pro volnou částici mají složitější tvar, její pohyb není rovnoměrný přímočarý.




#Article 199: Soustava souřadnic (871 words)


Soustava souřadnic (též souřadnicová soustava či systém souřadnic) umožňuje jednoznačně popsat polohu bodu pomocí čísel jakožto souřadnic čili koordinát. Geometrické úlohy je pak možno řešit matematickými prostředky, což je základ analytické geometrie. Polohu bodu na přímce určuje jedno (reálné) číslo, v rovině dvě, v prostoru tři čísla atd. Obecně je k určení polohy bodu v n-rozměrném prostoru třeba n čísel, která tvoří uspořádané n-tice (čti entice), neboť na jejich pořadí záleží. Polohu přímky lze pak označit pomocí dvou bodů, polohu roviny pomocí tří bodů a podobně i pro další geometrické útvary.

Soustavu souřadnic tvoří:

Nejběžnější a nejjednodušší soustava souřadnic je kartézská soustava souřadnic, kde osy jsou navzájem kolmé přímky, nejčastěji se stejnou délkovou jednotkou na všech osách, které se protínají v jediném bodě – počátku. Název je podle francouzského matematika René Descarta (1596–1650), latinsky Cartesius (proto „kartézská“), který tuto soustavu zavedl a užíval.

Nejjednodušší kartézskou soustavou je číselná osa:

Jedinou souřadnicí každého bodu je jeho vzdálenost od počátku (se znaménkem).

V rovině tvoří kartézskou soustavu dvě vzájemně kolmé osy, které se protínají v počátku. Souřadnicemi bodu jsou jeho vzdálenosti od osy y (souřadnice x, vodorovná, abscissa) a od osy x (souřadnice y, svislá, ordináta). V obrázku jsou zakresleny tři body se svými souřadnicemi, které se obvykle zapisují ve tvaru (x, y), Dají se tedy chápat také jako vektory, orientované úsečky spojující počátek s body. Délka vektoru čili vzdálenost bodu od počátku se vypočte pomocí Pythagorovy věty.

V (třírozměrném) eukleidovském prostoru tvoří kartézskou soustavu souřadnic tří navzájem kolmé osy. Souřadnice bodu jsou jeho vzdálenosti od tří rovin, které se protínají v osách x, y, z. Podle toho, v jakém pořadí se osy uvádějí, se někdy rozlišuje pravotočivá a levotočivá soustava souřadnic.

Pro některá použití je výhodnější polární soustava souřadnic. V ní se poloha bodu v rovině určuje vzdáleností od počátku a úhlem, který svírá jeho průvodič s osou x. V prostoru to pak bude sférická soustava souřadnic, kde je každý bod v trojrozměrném prostoru určen vzdáleností od počátku a dvěma úhly atd.

I když je Země prostorový útvar (geoid), pro mnoho praktických účelů stačí pracovat s povrchem tohoto geoidu, který je dvojrozměrný (i když ovšem ne rovinný). Taková soustava souřadnic ovšem nemá počátek. Na mapách se poloha bodu na zeměkouli určuje dvěma úhly, zeměpisnou délkou a šířkou. Z historických důvodů se jako základ soustavy volí rovník a dva zeměpisné póly, severní (S nebo N, z angl. North) a jižní (J nebo S, z angl. South). Zeměpisná šířka je pak úhel, který svírá průvodič bodu s rovinou rovníku: zeměpisná šířka bodu na rovníku je rovna 0, zeměpisná šířka pólů je 90° N a 90° S.

Zeměpisná délka se odvozuje od poledníků, hlavních kružnic, které se protínají na pólech. Udává úhel poloroviny poledníku daného bodu s rovinou základního či nultého poledníku, kterým byl mezinárodně stanoven poledník britské hvězdárny Greenwich na východním okraji Londýna. Od něho se zeměpisné délky počítají směrem na východ (V nebo E) jako kladné a na západ (Z nebo W) jako záporné.

Na soustavu souřadnic nepřímo navazuje i původní zavedení jednotné jednotky délky v mezinárodním systému SI, metru, která byla zvolena tak, aby kvadrant, čtvrtina obvodu Zeměkoule, vzdálenost rovníku od pólu, znamenala 10 miliónů techto jednotek. Jenže přesnost, s níž bylo možno změřit délku zemského kvadrantu, zdaleka nevyhovovala 
ani pro běžná měření. Proto byla definice později navázána na pevný vzorek (etalon) v Sévres u Paříže a ještě později na určité násobky délek určitých elektromagnetických vln. Geografický původ metru se tak stal dějinnou epizodou.

V šachové notaci pro zápis úloh a partií se používá jednoduchý systém souřadnic: políčka šachovnice označují dvěma souřadnicemi, sloupce tradičně malým písmenem a-h a řady číslicí 1–8. Bílý král stojí při zahájení na políčku e1, černá dáma na políčku d8.

Soustavu souřadnic lze označit jako vzájemně jednoznačné zobrazení mezi množinou bodů -rozměrného prostoru a uspořádanou n-ticí čísel. Polohu bodu na přímce tedy určíme jedním číslem, polohu bodu v rovině dvojicí čísel a polohu bodu v (třírozměrném) prostoru trojicí čísel.

Pro určení polohy bodu jsou základními údaji:

Pokud jsou souřadné osy v každém bodě prostoru na sebe navzájem kolmé, pak se hovoří o ortogonální soustavě souřadnic.

Pokud jsou všechny souřadnicové osy přímkami, pak se hovoří o přímočaré soustavě souřadnic. V mnoha případech je však výhodnější, jsou-li souřadnicovými osami křivky. Mohou to být speciální křivky, např. kružnice, ale také křivky zcela obecného tvaru. Takové soustavy souřadnic se označují jako křivočaré. Příkladem přímočaré soustavy souřadnic je kartézská soustava, křivočarou soustavou souřadnic je např. polární soustava.

Pro popis pohybu v prostoru se užívají některé význačné soustavy prostorových souřadnic. V některých případech je však pohyb omezen a lze jej popsat jako rovinný. Pro tyto účely se užívají soustavy rovinných souřadnic. V některých speciálních (nebo idealizovaných) případech lze pohyb považovat za jednorozměrný (například pohyb vlaku po kolejích). Pro jednorozměrný pohyb se nezavádí žádné speciální souřadnicové soustavy, neboť pohyb je vždy popsán jedním parametrem.

Ve fyzice je obvykle nutno kromě prostorových souřadnic uvažovat s další nezávisle proměnnou veličinou, kterou je čas. Její zavedení lze chápat jako další souřadnicovou osu. V nerelativistické fyzice jsou prostorová a časová část odděleny, tzn. předpokládáme, že časová osa je vždy kolmá ke všem prostorovým. Relativistická fyzika spojuje prostor a čas do tzv. prostoročasu. Také v prostoročasu lze zavést (prostoročasové) soustavy souřadnic.

Přechod mezi různými souřadnými systémy se provádí transformací souřadnic.




#Article 200: Kartézská soustava souřadnic (778 words)


Kartézská soustava souřadnic je taková soustava souřadnic, u které jsou souřadné osy vzájemně kolmé přímky, které se protínají v jednom bodě - počátku soustavy souřadnic. Jednotka se obvykle volí na všech osách stejně velká. Jednotlivé souřadnice polohy tělesa je možno dostat jako kolmé průměty polohy k jednotlivým osám.

V prostoru má kartézská soustava souřadnic 3 vzájemně kolmé osy (běžně označované x, y, z), v rovině 2 kolmé osy (x, y).

Soustava je pojmenována podle francouzského matematika a filosofa Descarta (1596-1650), latinsky Cartesius (proto „kartézská“), který se zasloužil (kromě jiného) o propojení algebry a eukleidovské geometrie. Nezávisle na něm byly souřadnice objeveny i matematikem Pierrem de Fermatem, který také uvažoval ve třech dimenzích, svůj objev ale nepublikoval. Ještě před Descartem a Fermatem používal konstrukce podobné kartézským souřadnicím filosof a teolog Mikuláš Oresme († 1382), profesor pařížské univerzity.

Představte si, že v místě, kde stojíte, je počátek prostorové kartézské soustavy. Osa x nechť směřuje přímo vpřed (směrem, kterým se díváte), osa y nechť směřuje vlevo a osa z nechť směřuje vzhůru. Taková soustava se nazývá pravotočivá souřadná soustava. Příklad pravotočivé soustavy je na .

Určení, zda je soustava pravotočivá či levotočivá, usnadňuje pravidlo pravé ruky.

Zaměníme-li osy x a y, získáme souřadnou soustavu levotočivou.

Obvykle se pracuje s pravotočivou souřadnou soustavou.

Nejjednodušší kartézskou soustavou je číselná osa. Jedinou souřadnicí každého bodu je jeho vzdálenost od počátku. Zápis je jednoduchý - například A=[0] nebo L=[-5]. Je potřeba brát ohled na znaménko.

V rovině tvoří kartézskou soustavu dvě vzájemně kolmé osy, které se protínají v počátku. Souřadnicemi bodu jsou jeho vzdálenosti od osy y (souřadnice x, vodorovná, abscisa) a od osy x (souřadnice y, svislá, ordináta). V obrázku jsou zakresleny čtyři body se svými souřadnicemi, které se obvykle zapisují ve tvaru (x, y), dají se tedy chápat také jako vektory, orientované úsečky spojující počátek s body. Délka vektoru čili vzdálenost bodu od počátku se vypočte pomocí Pythagorovy věty.

V matematice, fyzice a strojírenství je první osa obvykle definována nebo znázorněna jako vodorovná a orientovaná doprava a druhá osa je svislá, orientovaná směrem vzhůru. Počátek je často označen jako 0 a dvě souřadnice jsou často označeny písmeny X a Y nebo x a y. Osy pak mohou být označovány jako osa X a osa Y. Výběr písmen pochází z původní konvence, kdy se má použít druhá část abecedy pro značení neznámých hodnot, zatímco první část abecedy k značení hodnot známých. Ve vztahu k osám x,y je poloha libovolného bodu v dvourozměrném prostoru dána uspořádanou dvojicí reálných čísel, přičemž každé číslo udává vzdálenost tohoto bodu od počtu jednotek měřených podél dané osy. Souřadnice jsou obvykle psány jako dvě čísla v závorkách A=[a1;a2] - bod A [souřadnice na ose x, souřadnice na ose y].

Obě osy rozdělí rovinu na čtyři pravé úhly, oblasti nazvané kvadranty. Kvadrant může být pojmenován nebo číslován různými způsoby, ale kvadrant, kde jsou všechny souřadnice kladné, se obvykle nazývá první kvadrant.Dalším široce používaným souřadnicovým systémem je polární souřadnicový systém, kde hraje roli vzdálenost od počátku a úhel.

V (třírozměrném) eukleidovském prostoru tvoří kartézskou soustavu souřadnic tří navzájem kolmé osy, protínající se v počátku [0,0,0]. Stejně jako v dvojrozměrném případě se každá osa stává číselnou čárou. Pro libovolný bod prostoru se jedná o rovinu, která je kolmá ke každé ose souřadnic v konkrétním místě. Kartézskými souřadnicemi jsou tři čísla ve zvoleném pořadí.

Neexistují standardní názvy souřadnic ve třech osách (někdy se však používají výrazy abscisa, ordináta a aplikáta). Souřadnice jsou často označeny písmeny X, Y, Z (nebo x, y, z). Pak se podle toho mohou označovat roviny XY, YZ a XZ.

V matematice a fyzice jsou první dvě osy často definovány nebo zobrazovány jako horizontální, přičemž třetí osa směřuje nahoru. V takovém případě může být třetí souřadnice označována jako výška/nadmořská výška.

Bod v třírozměrném prostoru značíme A=[a1;a2;a3]. Místo písmene A můžeme vybrat jakékoli písmeno. Například bod K ležící na souřadnicích [1;2;3]. Souřadnice bodu jsou jeho vzdálenosti od tří rovin, které se protínají v osách x, y, z. Podle toho, v jakém pořadí se osy uvádějí, se někdy rozlišuje pravotočivá a levotočivá soustava souřadnic.

Osy dvojrozměrného kartezského systému rozdělují rovinu na čtyři nekonečné oblasti tzv. kvadranty, které jsou ohraničeny ze stran poloosami. Kvadranty se značí římskými číslicemi a proti směru hodinových ručiček, začíná se od pravého horního (severovýchodního) kvadrantu, viz obrázek napravo.

V každém z kvadrantů je x,y kladné nebo záporné: I (+, +), II (-, +), III (-, -) a IV (+, -).

Podobné rozdělení je i u trojrozměrného systému, prostor se ovšem dělí do osmi částí - oktantů. Označení určitého oktantu tvoří znaménka tří souřadnic, např. (+ + +) nebo (- + -). Zobecnění kvadrantu a oktantu na libovolný počet rozměrů je anglicky orthant a platí pro něj obdobný systém označení.




#Article 201: Christoph Amberger (221 words)


Christoph Amberger (1505 v Augsburgu – 1562) byl německý renesanční portrétista, který v polovině 16. století působil v Norimberku. Byl hlavním představitelem augsburské školy a stal se jedním z nejlepších portrétistů německé renesance. Své vzdělání získal Amberger u malíře Leonharda Becka. Ambergerovu tvorbu ovlivňoval Hans Holbein mladší a jeho portrétní obrazy, inspirován byl i koloritem a dekorativním stylem benátského malířství. Ve svých obrazech kladl velký důraz na zachycení rysů charakteristických pro portrétovanou osobu. Jeho dílo se vyznačuje manýristickou strohostí a odtažitostí. Kromě portrétů Amberger v pozdním období tvoří také oltářní obrazy podle italských vzorů. K jeho nejznámějším dílům patří:

Kosmograf Sebastian Münster, olej na dřevě, rozměry 54 x 42 cm. Jedná se o portrét významného německého učence a pozdějšího rektora basilejské university krátce před jeho smrtí (1488 - 1552). Ke zdůraznění trojrozměrnosti zde malíř používá stínování. Frontálním osvětlením Amberger zdůraznil chrakteristický výraz přemýšlivého člověka. Zářivý kolorit a použití frontálního osvětlení portrétovaného objektu jsou typickým rysem Ambergerova pozdního stylu.

Christoph Fugger, olej na dřevě, rozměry 97,5 x 80 cm. Podobizna dvacetiletého syna mocného augsburského obchodníka Raymonda Fuggera (1489 - 1535). Mladík je zachycen v elegantní a sebevědomé póze. Postava je obklopena velkým prostorem, motiv architektury v pozadí a dvorský postoj mladíka zdůrazňuje postavení a vliv rodiny Fuggerů. Amberger zde navazuje na italské umění a spojuje jej s tradiční německou strohostí měšťanského portrétu.




#Article 202: Polární soustava souřadnic (166 words)


Polární soustava souřadnic je taková soustava souřadnic v rovině, u které jedna souřadnice (označovaná ) udává vzdálenost bodu od počátku souřadnic, druhá souřadnice (označovaná ) udává úhel spojnice tohoto bodu a počátku od zvolené osy ležící v rovině (nejčastěji jí odpovídá osa  kartézských souřadnic).

Polární soustava souřadnic je vhodná v případech takových pohybů, při nichž se nemění vzdálenost tělesa od jednoho bodu (počátku souřadnic), například u pohybu po kružnici, případně se tato vzdálenost mění s nějakou jednoduchou závislostí.

Soubor:Polar to cartesian.svg|náhled|Ukázka převodu polárních souřadnic [r; φ] na kartézské [x; y]

Transformace polárních souřadnic na kartézské:

Převod kartézských souřadnic na polární:

Tato převodní funkce však funguje jen na intervalu  - pro jiné intervaly bychom museli změnit znaménko funkce arctg(x). Abychom mohli popsat inverzi pro daný úhel na celém jeho definičním intervalu, bývá často používána funkce arctg2(y,x) definovaná jako

Převod kartézských souřadnic na polární má potom zápis:

Jedná se o ortogonální soustavu souřadnic s Lamého koeficienty

.

Délka infinitesimální úsečky se spočte jako

tedy délka křivky obecně jako




#Article 203: Gastronomie (113 words)


Gastronomie je v širším pojetí nauka o vztahu kultury a potravy, v užším pojetí jde o kuchařské nebo kulinářské umění (fr. l'art culinaire) neboli gastronomie (věda o žaludku). V širším smyslu - nikoli navíc - nejde jen o umění přípravy jídel (vaření), nýbrž i o jejich konzumaci.

Je to v podstatě (v užším pojetí) součást sektoru služeb.

Umění kuchařské se dá považovat za užité umění.

Gastronomovým cílem je učinit z přípravy a konzumace jídla akt kultivovaný a povýšit tím pojídajícího člověka na ušlechtilou bytost, pozvednout jej z úrovně animálního stroje na zažívání.

Cílem kuchařského umění konkrétně je připravit pokrm tak, aby zasytil na prvním místě ducha konzumentů. Proto základní složky kuchařského řemesla jsou:




#Article 204: Úhlová rychlost (172 words)


Úhlová rychlost je fyzikální veličina popisující otáčivý pohyb tělesa (otáčení, rotaci). Vyjadřuje uraženou úhlovou dráhu, tedy změnu úhlu v obloukové míře (v radiánech), za jednotku času. Úhlová rychlost je pseudovektor (zjednodušeně se termín úhlová rychlost se stejnými jednotkami používá pro její průmět do osy rotace – pseudoskalár). Je třeba ji tedy nezaměňovat s úhlovou frekvencí, která je přímo skalárem s jednotkou s−1 a obvykle nesouvisí s otáčením.
Jednotkou uhlové rychlosti je radián za sekundu. Radián je v současné SI bezrozměrná jednotka, úhlová rychlost má tedy stejný rozměr jako úhlová frekvence.

Časová změna úhlové rychlosti je úhlové zrychlení.

Úhlová rychlost je definovaná jako časová změna (t) středového úhlu φ opsaného otáčejícím se (resp. natáčejícím se) průvodičem, kolmým k ose otáčení:

Úhlovou rychlostí 1 za 1 sekundu se otáčí průvodič, který při rovnoměrné rotaci opíše úhel 1 radiánu za 1 sekundu.

Například minutové ručičky všech hodin a hodinek mají stejnou úhlovou rychlost, při různé obvodové rychlosti jejich konců.

V některých případech (např. při prostorových pohybech) je vhodné definovat úhlovou rychlost jako vektorovou veličinu vztahem



#Article 205: Moment síly (258 words)


Moment síly je vektorová fyzikální veličina, která vyjadřuje míru otáčivého účinku síly.

Otáčivý účinek síly se vztahuje vzhledem k danému bodu nebo přímce. Bod, ke kterému se moment síly určuje, se nazývá momentovým bodem. Kolmá vzdálenost  síly od její osy k bodu je tzv. rameno síly.

Bod, vůči němuž se určuje moment síly, nemusí být bodem ležícím na ose otáčení. Moment síly můžeme určit vzhledem k libovolnému bodu, a to i k bodům, které se nachází mimo zkoumané těleso.

Moment síly je definován jako součin síly a kolmé vzdálenosti osy síly od daného bodu. Velikost momentu síly tedy závisí na velikosti síly a na vzdálenosti od osy otáčení (čím dále síla působí, tím větší moment síly vznikne, obě veličiny jsou přímo úměrné).

Směr vektoru momentu síly je kolmý na rovinu síly a polohového vektoru působiště, určuje se pravidlem pravé ruky: Zahnuté prsty pravé ruky ukazují směr otáčivého účinku síly (směr otáčení tělesa), vztyčený palec ukazuje směr momentu síly.

Nechť působiště síly  je vzhledem k libovolnému bodu  určeno polohovým vektorem . Moment síly vzhledem k bodu  je pak určen vztahem

Vektory  a  definují rovinu, k níž je výsledný vektor  kolmý. Směr vektoru  určuje směr osy otáčení (rotace). Tato osa prochází bodem , ke kterému moment síly určujeme.

Pokud je  úhel mezi vektory  a , pak lze z předchozího vztahu získat velikost momentu jako

Tento vztah lze chápat dvěma způsoby

Z distributivního zákona pro vektorový součin pak dostaneme

Výsledný moment sil působících v jednom bodě vzhledem k libovolnému bodu je tedy roven vektorovému součtu momentů všech složek k danému bodu.




#Article 206: Frekvence (234 words)


Frekvence (též kmitočet) je fyzikální veličina, která udává počet opakování periodického děje za daný časový úsek. Například v obvodu střídavého proudu takto označujeme počet kmitů napětí či proudu za jednotku času.

Slovo frekvence pochází z latinského slova frequentia. Český pojem kmitočet roku 1875 zavedl Josef Durdík pro počet kmitů vlny v čase.

Mezi frekvencí  a časovou periodou  platí vztah

Při popisu kmitání a vlnění se používá také úhlová frekvence (úhlový kmitočet)

U periodického vlnění se vlnová délka (délka vlny) určí podle vzorce , jednotky [m; m/s, Hz], kde  je rychlost šíření vlnění v prostředí,  délka vlny a  frekvence. Pro elektromagnetické vlnění ve vakuu je  rychlost světla ve vakuu, pro zvukové vlny jde o rychlost zvuku v daném prostředí.

Dříve se místo frekvence (resp. kmitočtu) např. nosné vlny rozhlasových stanic udávala délka vlny. Údaj vysíláme na vlně 183 m tedy znamenal vysílání s nosnou frekvencí 1640 kHz. Udávání frekvence pomocí délky vlny je považováno za zastaralé. Užitečná je ale její znalost u nižších frekvencí, protože ovlivňuje vhodnou velikost antén a schopnost průniku překážkami. Dnes používáme označení jednotku Hz a její násobky.

Před užíváním jednotky Hz se také používala zkratka cykly tedy např. 100 MHz se označovalo jako 100 megacyklů (100 Mcyc/s, cykly za 1 s). Názvy megacykly a kilocykly se dnes nepoužívá. Přestože se nejedná o jednotku SI, používá se u vzorkování jako vzorkovací frekvence jednotky vzorků za sekundu (100 MS/s, vzorky za 1 s).




#Article 207: Rakousko (6295 words)


Rakousko, oficiální název Rakouská republika,  Republik Österreich, je vnitrozemská spolková republika ležící ve střední Evropě. Skládá se z devíti spolkových zemí. Hraničí s Lichtenštejnskem a Švýcarskem na západě, s Itálií a Slovinskem na jihu, s Maďarskem a Slovenskem na východě a s Českem a Německem na severu. Jejím hlavním městem je Vídeň. Dalšími velkými městy jsou Štýrský Hradec, Linec, Salzburg a Innsbruck.

Rakousko je značně hornatou zemí, horská území zaujímají 60 procent jeho plochy. Nížiny se nacházejí zejména kolem Dunaje, největší rakouské řeky.

V zemi žije téměř devět milionů obyvatel, mluvících převážně německy (bavorským dialektem). Většinovou náboženskou konfesí je katolicismus. Rakousko má velmi vyspělou ekonomiku založenou na službách, nominální hrubý domácí produkt na hlavu je čtrnáctý nejvyšší na světě (2018). Rakousko je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy a Evropské unie. Je součástí Schengenského prostoru a eurozóny. Od roku 1955 pěstuje Rakousko tradici neutrality, není proto členem žádné vojenské aliance. I díky tomu je Vídeň sídlem řady mezinárodních organizací, například Organizace zemí vyvážejících ropu.

Rakouská republika vznikla roku 1918, navazuje však na státoprávní tradici Rakouska-Uherska (vznik 1867), Rakouského císařství (1804), Rakouského arcivévodství (1453), Rakouského vévodství (1156) a Rakouského markrabství (976). V dějinách země sehrály klíčovou úlohu zejména dva rody: Babenberkové a Habsburkové. V 19. století a na začátku století dvacátého bylo Rakousko klíčovou kulturní, intelektuální a vědeckou silou Evropy.

Země je významným cílem cestování, lákajícím turisty z celého světa k návštěvě malebných krajin, rozsáhlých horských terénů a výstavných obcí. Vyznačuje se vysokou úrovní služeb. Mezi nejoblíbenější cíle patří hlavní město Vídeň a města Salzburg a Štýrský Hradec, která jsou stejně jako Vídeň významnými kulturními středisky. Lákavé pro turisty jsou početné zámky, hrady, kláštery a kostely. V neposlední řadě nabízí Rakousko návštěvníkům světově známá alpská vysokohorská střediska, jakými jsou Innsbruck, Kitzbühel, oblast Solné komory nebo Zell am See.

Německý název Österreich pochází ze staroněmeckého slova Ostarrichi, které je doloženo v listině císaře Oty III. z roku 996 a označuje Východní marku (Marchia orientalis), která byla v tehdejší době nejvýchodnějším územím s obyvatelstvem mluvícím jedním z početných dialektů němčiny. V latině byl tento název zkomolen na Austria, což převzaly další jazyky, zejména negermánské. Zavádějící podoba s australis (jižní) je jen náhodná.

Originální české pojmenování Rakousko (historicky Rakúsy, později Rakousy) pochází od pohraničního hradu Ratgoz (dnes Raabs na soutoku moravské a rakouské řeky Dyje), jehož název čeští kupci zkomolili na Rakús (nebo Rakuš). Podle něho pak pojmenovali okolní území a později celou zemi. Tento název převzala slovenština jako Rakúsko a dříve též polština jako Rakusy.

Nejstarší lidské osídlení na území Rakouska je doloženo ve středním paleolitu, v době neandrtálců. Mnoho archeologických nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, kde byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – Venuše z Galgenbergu (též Tancující Fanny) nalezená u Stratzingu a Willendorfská venuše.

Z mladší doby kamenné pocházejí první naleziště mědi. Do této doby je řazena také známá zmrzlá mumie Ötziho, nalezená na hranicích s Itálií.

Během doby bronzové, mezi 3. a 1. stoletím př. n. l., vznikala stále větší obchodní centra a opevnění, převážně v oblastech těžby nerostných surovin. V okolí Hallstattu začalo systematické dobývání soli; po tomto místě je také pojmenována starší doba železná – doba halštatská. V mladší době železné jsou patrné známky keltského osídlení, které na jihu a na východě vytvořilo jeden z prvních státních útvarů na území dnešního Rakouska. Západ byl v té době osídlen Réty.

Převážná část dnešního rakouského státu byla v roce 15 př. n. l. obsazena Říší římskou. Římané na území dnešního Rakouska zřídili tři římské provincie, z nichž nejstarší a nejvýznamnější bylo Noricum, jež ustavil římský císař Claudius (vládl 41–54). Dalšími dvěma provinciemi byla Panonie a Raetie. Na jih od Vídně leželo největší římské město Carnuntum, přičemž další důležitá místa byla například Virunum (severně od Klagenfurtu) a Teurnia (poblíž Spittal an der Drau).

Od poloviny 4. století na toto území přicházeli Germáni, jež přispívali k oslabení moci římské říše. Římané se z této oblasti stáhli roku 476 a namísto nich se zde začali objevovat Bavoři a Slované. Bavoři se záhy dostali pod vliv Franské říše, nedokázali však zabránit Slovanům, aby si zde vytvořili své Karantánské knížectví. Bavoři získali převahu až v polovině 8. století, Karantánii ovládli, sami se však roku 757 dostali do područí Franské říše.

Frankové v této oblasti ustavili Východní marku (po rozdělení Franské říše se stala součástí Východofranské říše), jež však po celou 1. polovinu 10. století byla vydána v plen Maďarům, které dokázal porazit až král Ota I. roku 955. Jeho nástupce Ota II. pak Východní marku roku 976 reorganizoval a svěřil ji Leopoldovi I. Babenberskému.

Babenberkové se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na přelomu 11. a 12. století zapojit do boje o investituru, zpravidla na papežově straně, a později do mocenského zápasu mezi Štaufy a Welfy. Roku 1156 obdržel Jindřich II. Jasomirgott privilegium minus, kterým císař povýšil rakouskou marku na Rakouské vévodství a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil právě Babenberkům. Roku 1192 pak Babenberkové získali vládu také nad Štýrským vévodstvím. Babenberkové se stále více zapojovali do říšské politiky a účastnili se například křížových výprav. Agresivnější politikou na počátku 13. století si však znepřátelili své bavorské, české i uherské sousedy.

Když roku 1246 rod Babenberků vymřel, nastal o jejich dědictví boj. Dočasně získal vládu v rakouském, štýrském i korutanském vévodství Přemysl Otakar II., od roku 1273 se však císaři Rudolfovi I. Habsburskému dařilo českého krále z rakouských zemí vytlačovat, až jej nakonec zcela porazil roku 1278 v bitvě na Moravském poli, čímž babenberské dědictví definitivně získali Habsburkové.

Moc Habsburků se z jejich držav v severním Švýcarsku rozšířila ovšem nejen na rakouské a štýrské vévodství, nýbrž záhy také získali Korutany a Tyroly. Po smrti Rudolfa IV. Habsburského roku 1365 však došlo ke sporům mezi jeho syny, kteří si vládu v zemi roku 1379 rozdělili. Dvě větve rodu mezi sebou následující století soupeřily a ke sjednocení habsburských držav došlo znovu až roku 1491 za vlády Maxmiliána I. Po jeho smrti rakouské země obdržel jeho vnuk Ferdinand I., jenž roku 1526 získal také českou a uherskou korunu, a položil tak základy habsburského soustátí. Po jeho smrti roku 1564 se však moc v habsburském soustátí opět rozdělila mezi jeho nástupce. Rozdělená země musela čelit náboženskému neklidu i třicetileté válce a k jejímu sjednocení došlo opět až roku 1665 za vlády Leopolda I., který musel vzápětí čelit masivnímu osmanskému tažení. Protiútok rakouských a spřátelených vojsk však nakonec vytlačil Osmany z Uher, čímž se území habsburské monarchie podstatně zvětšilo. Dalších územních zisků pak habsburská monarchie dosáhla ve válce o dědictví španělské na počátku 18. století, kdy jí připadla některá území ovládaná španělskými Habsburky.

Císař Karel VI. ovšem roku 1740 zemřel bez mužského potomka, a jeho dcera Marie Terezie proto musela čelit několika armádám, jež si chtěly habsburské dědictví rozdělit. V nastalé válce bylo nakonec úspěšné jen Prusko, které získalo většinu Slezska a další menší území. Další války zemi ještě více vyčerpaly, což postavilo Marii Terezii a jejího syna Josefa II. před nutnost provést osvícenské reformy, jež začaly feudální správu nahrazovat moderní státní správou. Území monarchie bylo na konci 18. století rozšířeno při dělení Polska, ale během válek s revoluční Francií monarchie přišla o Rakouské Nizozemí.

Na počátku 19. století postihlo habsburskou monarchii Napoleonovo tažení. Svatá říše římská zanikla a habsburský panovník zůstal pouze rakouským císařem. Snahou státu bylo až do roku 1860, s krátkou přestávkou při revoluci roku 1848, potlačovat liberální myšlenky. Neúspěchy v zahraniční politice však nakonec císaře Františka Josefa I. donutily změnit kurs a přetvořit absolutistický systém na konstituční monarchii. Po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce roku 1866 byl zrušen Německý spolek, ve kterém Rakousko dominovalo, a od 70. let se monarchie začala orientovat na spojenectví s Německem. Rostoucí nacionální problémy se císař rozhodl vyřešit přeměnou Rakouského císařství na Rakousko-Uhersko, tím však uspokojil jen Maďary.

Katastrofu pro Rakousko-Uhersko znamenala první světová válka, v níž Rakušané bojovali po boku Německa a prohráli. Na konci války, roku 1918, se monarchie rozpadla. Rakouští Němci se pokusili prosadit koncepci Německého Rakouska, nakonec však byli nuceni přijmout svůj stát v hranicích, jak jej vymezila Saintgermainská smlouva. První Rakouská republika se potýkala s obrovskými hospodářskými problémy, jež nedokázaly nestabilní vlády dvou znepřátelených politických stran uspokojivě řešit. Roku 1933 tak Engelbert Dollfuss nastolil autoritativní režim, avšak i on musel čelit vážným problémům, zejména vzestupu rakouského nacismu (tzv. austrofašismu). Pokus o převrat rakouských nacistů roku 1934 sice skončil neúspěchem, Rakousko však muselo čelit stále většímu tlaku Hitlerova Německa, jež si nakonec 18. března 1938 vynutilo „pozvání“ k záboru (anšlusu) Rakouska. Anšlus podpořila v referendu většina Rakušanů.

Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo druhé světové války, ve které zahynulo 300 tisíc rakouských mužů. Mnozí prominentní nacisté byli původem Rakušané, například Hitler, Kaltenbrunner, Seyss-Inquart, Stangl, nebo Globocnik, a Rakušané tvořili přes 13 % příslušníků SS a okolo 40 % dozorců v německých vyhlazovacích táborech. Tato kontroverzní část historie byla široce reflektována až s jistým zpožděním (oproti Německu) a vedla později k několika aférám - v roce 1986 se Rakousko například dostalo do mezinárodní izolace poté, co byl prezidentem Rakouska zvolen bývalý generální tajemník OSN Kurt Waldheim, o němž vyšlo najevo, že má nacistickou minulost.

Po pádu nacistické moci bylo Rakousko podobně jako Německo obsazeno Spojenci a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až roku 1955, kdy byla podepsána mezi zástupci Rakouska a Spojenců státní smlouva. Poté došlo k definitivnímu stažení všech cizích armád. Ačkoliv se na osvobození Rakouska a hlavního města Vídně podílela Rudá armáda, dokázali rakouští politikové při vyjednávání využít příznivé situace a vyhlášením trvalé neutrality zajistit své zemi svobodu a nezávislost. Pomohlo jim také to, že v parlamentních volbách v letech 1945, 1949 a 1953 získali rakouští komunisté pouze kolem 5 % hlasů. Rakousko se tak nezařadilo do východního bloku, což umožnilo jeho pozoruhodný hospodářský vzestup a prosperitu.

Podle státní smlouvy z roku 1955 je Rakousko od zpětného získání suverenity neutrální zemí, není a nemůže být členem Severoatlantické aliance. Přesto se začlenilo do západních nevojenských struktur, mj. vstoupilo v roce 1995 do Evropské unie.

Rakousko se rozkládá v jižní části střední Evropy, v délce 575 km ve směru západ-východ a 294 km sever-jih. Jeho území, o trochu větší než Česko, má charakteristický tvar obrácené křivule, s protaženým hrdlem na jihozápadě.

Přibližně 60 % země je hornaté povahy. Rakousko zahrnuje většinu Východních Alp (jmenovitě Tyrolské Střední Alpy, Vysoké Taury a Nízké Taury, Severní vápencové Alpy, Jižní vápencové Alpy a Vídeňský les, na hranicích Karnské Alpy a Karavanky). V Horních a Dolních Rakousech, severně od Dunaje, leží jižní okraj starého pohoří Českého masivu, které zasahuje dále do Česka a Bavorska. Na severovýchod zasahují okrajem Západní Karpaty.

Nížiny leží na severovýchodě podél Dunaje (především Alpské předpolí a Vídeňská pánev s Moravským polem), ale i na jihovýchodě ve Štýrsku, které je pro podobnost své krajiny s italským Toskánskem nazýváno také Štýrská Toskána.

Z celkové plochy Rakouska (83 871,1 km²) připadá na pahorkatiny a nížiny přibližně jedna čtvrtina. Pouze 32 % leží níže než 500 m n. m. a 43 % rozlohy je zalesněno. Nejníže položené místo je poblíž hranice s Maďarskem u Apetlonu (okres Neusiedl am See – Burgenland) 114 m n. m. Naproti tomu nejvýše položeným místem je vrch Grossglockner (3798 m n. m.).

Pět nejdůležitějších geografických útvarů Rakouska:

Celková délka státní hranice: 2832 km, z toho s Německem 784 km, s Českem 362 km, s Itálií 430 km, Maďarskem 366 km, Slovinskem 330 km, Švýcarskem 164 km, Slovenskem 91 km a s Lichtenštejnskem 35 km.

Údolí Kleinwalsertal, které patří k spolkové zemi Vorarlbersko, je na základě polohy dostupné po silnici pouze z Německa a je tak funkční enklávou Německa. Obdobně obec Jungholz. Na druhé straně existuje i funkční enkláva Rakouska, která patří ke Švýcarsku. Obec Samnaun nebyla po dlouhou dobu spojená se Švýcarskem jakoukoli cestou, nýbrž přístupná pouze přes Tyrolsko. To vedlo k tomu, že odtud vymizela rétorománština a místo ní přijali tamní obyvatelé dialekt podobný tyrolskému. Mezitím byla postavena silnice vedoucí do Samnaun, která se již ubírá výhradně po švýcarském území, která už zde kdysi byla zavedena. V podobném stavu jako Samnaun byla až do roku 1980 obec Spiss na rakousko-švýcarské hranici. Byla po dlouhou dobu dosažitelná pouze přes Samnaun a bojovala se silným odchodem obyvatel, protože oproti ostatním enklávám měla velmi malé možnosti hospodářského rozvoje.

Deset nejvyšších hor Rakouska (Rakouské Alpy):

Největší jezero Rakouska je mělké stepní Neziderské jezero v Burgenlandu, ke kterému náleží 77 % svojí celkové rozlohy 315 km², zbytek jezera patří Maďarsku. Další větší jezera jsou horská nebo podhorská Attersee s 46 km² a Traunsee s 24 km² v Horních Rakousech. Velké je také Bodamské jezero o rozloze 536 km². K Rakousku však náleží pouze malá část, jezero totiž leží na hranicích s německými spolkovými zeměmi Bavorskem a Bádensko-Württemberskem a se Švýcarskem.

Jezera mají vedle hor velký význam také v cestovním ruchu, především Korutanská jezera a oblast Salzkammergut. Nejznámější jsou Wörthersee, které je největší jezero Korutan, Millstätter See, Ossiacher See a Weißensee. Známá jsou také jezera Mondsee a Wolfgangsee na hranicích Salcburska a Horních Rakous.

Drtivá většina Rakouska (80 566 km², 96 % území) je odvodňována Dunajem do Černého moře. Pouze Vorarlbersko na západě je z většiny (2366 km²) odvodněno Rýnem do Severního moře.

Velké přítoky Dunaje v Rakousku (od západu na východ):

Přítoky Dunaje ústící mimo území Rakouska:

Úmoří Severního moře:

Žádná část Rakouska není odvodňována do jemu nejbližšího moře Jaderského, jeho hranice s Itálií vede právě po rozvodí.

Rakouské klima je označováno za smíšení oceánského a kontinentálního klimatu, resp. panonské klima. Díky zvláštnostem těchto podnebí je východní Rakousko známé mrazivými zimami a horkými léty s celoročně nízkými srážkami. Západ země podléhá zpravidla méně silným podnebním podmínkám, a tak jsou zimy většinou mírnější a léta spíše teplá. Leží zde také oblasti bohaté na srážky. Z geografických podmínek vychází další klimatická zóna, a to alpínské klima, které způsobuje v horách silnější zimu než na hlouběji položeném východě. Další zajímavostí jsou občasné severní a jižní větry, které jsou na jedné straně polárně ledové a na straně druhé s sebou někdy přinášejí saharský písek.

Díky tomu se Rakousko zcela oprávněně řadí k středoevropskému přechodovému klimatu, s ohledem k Alpám ve středu a na západě a k Panonské nížině na východě země.

Když působí stabilní tlaková výše z východu (ideálně „Omega-Hoch“ či v podobě posledních písmen řecké abecedy) může člověk počítat s dlouhým a nerušeným sluníčkem a až dvěma týdny vysokých teplot. V zimě ovlivňuje tlaková výše svit slunce a ostré mrazy (do −20 °C). Délka svitu slunce je o 10 až 20 % delší než kupříkladu v severním Německu.

Topná sezóna je běžně od poloviny října do poloviny dubna a působí vysokou spotřebu energie.

Stejně jako směrem ze západu na východ slábne oceánské klima, klesá i průměrné množství srážek. To způsobuje, že např. ve Vídni jsou pouze poloviční srážky oproti Salzburgu. Ve východních a jihovýchodních částech země se již projevuje panonské kontinentální klima, které je v jižních jezerních oblastech částečně ovlivněno středomořským klimatem.

Celoročně se také oblasti podél alpských hřebenů vyznačují vysokými srážkami, do těchto poloh s nízkým tlakem vanou vlhké vzdušné proudy ze severu či jihu a zmizí zase jako srážka. To způsobuje v zimě vysoké množství sněhu na horách i v údolích, stejně jako kalamitní oblasti na severu i jihu. V létě jsou následkem vysokých srážek silné deště, eroze půdy a záplavy. Kraje s nejsilnějšími dešti jsou: celé alpské předhůří, tyrolské nížiny, tyrolský okres Reutte a Bregenzský les. Zde spadne až 3000 mm dešťových srážek nebo sněhu za rok (průměrně 900 mm).

Na jaře a na podzim je možné všechno – od sněžení po horka. Denní teploty mohou v červenci a srpnu nezřídka vystoupit i přes 30 °C, vlhkost vzduchu je většinou vysoká, často dochází k tvorbě dešťových mraků a následně i k náhlým bouřkám.

V posledních letech bylo Rakousko, stejně jako sousední země, častou obětí poruch počasí, které byly mnoha experty označovány jako důsledky globálního oteplování (průměrné teploty se trvale zvedají). Kvůli silným dešťům byly již několikrát ničivé záplavy a sesuvy půdy, které si vyžádaly i oběti na životech. Náhodně dochází i k bouřím síly orkánu a ohromným vánicím, které vedou k tomu, že mnoho obcí je zcela odříznuto od světa a množí se také pády lavin. Zemi v posledních letech sužovala ale i častá sucha.

Rakousko je podle ústavy z roku 1920 spolkovou parlamentní republikou. Hlavou státu je spolkový prezident (Bundespräsident) volený na šest let v přímých volbách. Prezident sídlí v paláci Hofburg. Spolkový prezident jmenuje členy spolkové vlády. Rakouský parlament je dvoukomorový a skládá se z Národní rady (183 členů) a Spolkové rady (61 členů). Národní rada je volena obyvatelstvem na pětileté období, členy Spolkové rady volí zemské sněmy rakouských spolkových zemí. Rakouská spolková vláda je odpovědná Národní radě. V jejím čele stojí spolkový kancléř, členy vlády jsou vicekancléř a spolkoví ministři (vicekancléř je zároveň ministrem jednoho rezortu). Vláda může být rozpuštěna prezidentským dekretem, nebo vyjádřením nedůvěry v Národní radě. Národní rada proti tomu může být rozpuštěna prezidentem na žádost premiéra, případně na žádost vlastní. Volit poslance a prezidenta mohou Rakušané od 16 let. Limit byl snížen z 18 let v roce 2007. Hranicí pro vstup do Národní rady je pro politickou stranu zisk 4 procent hlasů. Volební systém je poměrný. Od druhé světové války dominovaly politickému systému dvě strany: Rakouská lidová strana (Österreichische Volkspartei, ÖVP) a Sociálně demokratická strana Rakouska (Sozialdemokratische Partei Österreichs, SPÖ). Zatím všichni pováleční neúředničtí premiéři byli buď lidovci (Leopold Figl, Julius Raab, Alfons Gorbach, Josef Klaus, Wolfgang Schüssel, Sebastian Kurz), nebo sociální demokraté (Karl Renner, Bruno Kreisky, Fred Sinowatz, Franz Vranitzky, Viktor Klima, Alfred Gusenbauer, Werner Faymann, Christian Kern). Dvě největší strany spolu velmi často vytvářely vládní koalice. Systém velkých koalic dal ale časem vzejít alternativní třetí síle, nacionalisticky orientované Svobodné straně Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ). I když byla zpočátku ostrakizována, nakonec vstoupila i do vlády (prvně roku 1983). Další strany, které se od roku 1945 podílely na vládě, byli komunisté (krátce po válce), Aliance pro budoucnost Rakouska (Bündnis Zukunft Österreich; BZÖ), odštěpek Svobodné strany založený roku 2005 Jörgem Haiderem a od roku 2019 Strana zelených.

Od roku 2017 je spolkovým prezidentem Alexander Van der Bellen. Spolkovým kancléřem se dne 18. prosince 2017 stal 31letý předseda Rakouské lidové strany (ÖVP) Sebastian Kurz. Na konci května 2019 po pádu vlády Sebastiana Kurze oznámil prezident Van der Bellen, že pověří Brigitte Bierleinovou sestavením úřednické vlády, která zemi povede až do voleb na podzim 2019. Po těchto volbách se stal kancléřem opět Sebastian Kurz, který vytvořil koalici Rakouské lidové strany a Strany zelených.

Rakousko je rozděleno do devíti spolkových zemí, které jsou zase rozděleny do 80 okresů a 15 statutárních měst. Okresy se dále dělí na jednotlivé obce, města či městysy.

Vídeň je územně zcela obklopena Dolními Rakousy. Východní Tyrolsko sice náleží k spolkové zemi Tyrolsko, ale není s ním fyzicky spojeno. Tato kuriozita vznikla po první světové válce, když v roce 1918 připadlo Jižní Tyrolsko Itálii. Tím se stalo Východní Tyrolsko exklávou Tyrolska.

V ústavě je rovnost mužů a žen pevně zakotvena. Historicky vyplývající výjimky jsou regulace důchodu a branná povinnost, která platí pouze pro muže. Ženy smějí jít v Rakousku do důchodu o pět let dříve než muži. Výjimkou je odchod do penze státních úředníků, kteří mají tzv. definitivu. Právně je však podloženo postupné zvyšování nástupního věku do penze pro ženy až do roku 2027.

Skoro ve všech oblastech Rakouska je průměrná mzda žen menší než mzda muže na odpovídajícím místě (výjimku tvoří úřady). Toto vyplývá z neúplného prosazení rovnosti mužů a žen v praxi na jedné straně a také z toho, že mnoho žen pracuje na částečný pracovní úvazek, a tím pádem mají nižší šance na pracovní postup. Vedoucí pozice tak obsazují většinou muži. Tarifní mzdy jsou ovšem pro obě pohlaví stejné. V Rakousku využívají pouze dva muži ze sta možnost vzít si tzv. otcovskou dovolenou.

Pro ženy jsou připravována různá podpůrná opatření (pozitivní diskriminace). Např. při obsazování veřejných pracovních míst by měly být ženy stejné kvalifikace upřednostňovány před muži, i když nezaměstnanost mužů je na vyšší úrovni. V praxi ale tato podpora nevykazuje významné výsledky. Oficiálně nahlášení lidé bez práce v Rakousku k roku 2004 se skládali ze dvou třetin z mužů a z jedné třetiny z žen.

Rakousko přešlo z tradičního rozložení pravomocí mezi policií a četnictvem na moderní federální policii. Policie v této době disponuje protiteroristickou jednotkou EKO Kobra. Bezpečnost mimo stát má na starost armáda Rakouska (Bundesheer). Její protiteroristickou jednotkou je Jagdkommando. V Rakousku je povinná vojenská služba pro každého muže, jenž dovrší 18 let. Absolvuje pak šestiměsíční vojenský výcvik a následujících 8 let je pak aktivní zálohou a může být státem povoláván k plnění různých úkolů. Vojenský výcvik lze však odmítnout a nahradit ho devítiměsíční civilní službou. Od roku 1998 se mohou stát součástí profesionální části armády i ženy. K roku 2012 se armádní výdaje pohybovaly na úrovni 0,8% HDP.

Rakousko je členem Evropské unie (EU). Přihlášku podalo 17. června 1989, přístupová jednání byla zahájena 1. února 1993. V roce 1994 se uskutečnilo referendum, v němž se 66 procent hlasujících vyslovilo pro vstup do unie. Členem se Rakousko stalo 1. ledna 1995, ve stejné chvíli jako Švédsko a Finsko. Později vstoupilo do schengenského prostoru (1. prosince 2007) a přijalo euro na úkor tradičního šilinku (1. ledna 1999). Rakouská vláda dlouhodobě v EU podporuje její rozšiřování na Balkán (kam obecně míří značná část zájmu rakouské zahraniční politiky), naopak oponuje vstupu Turecka a oznámila, že při jeho případném vstupu by nechala rakouský souhlas potvrdit občany v referendu. V europarlamentu je pro Rakousko vyčleněno osmnáct křesel.

Proti tomu Rakousko není členem NATO, neboť rakouská ústava zemi prohlašuje za trvale neutrální a výslovně uvádí, že to znamená nemožnost členství v jakékoli vojenské alianci pro všechny příští časy. Zakazuje rovněž přítomnost jakýchkoli zahraničních vojenských základen na svém území. Rakouská neutralita má však přeci jen jiný charakter než švýcarská a zejména po rozpadu sovětského bloku na počátku 90. let 20. století začala být mírně přehodnocována - v roce 1991 například rakouská vláda umožnila přelet zahraničních vojenských letounů přes své území při útoku na Irák a od vstupu do Evropské unie v roce 1995 se Rakousko též podílí na společné obranné politice EU. Připojilo se též k Partnerství pro mír, tedy programu spolupráce Severoatlantické aliance s armádami států, které nejsou jejími členy. Pod hlavičkou OSN rovněž vyslalo své jednotky do Bosny a Kosova, po konci jugoslávské války. Roku 2017 se Rakousko připojilo ke smlouvě o úplném zákazu jaderných zbraní (kterou jinak odmítly všechny členské státy NATO). V Evropě je jedinou větší zemí, která tak učinila. Vídeň je jedním ze čtyř sídelních měst Organizace spojených národů (vedle New Yorku, Ženevy a Nairobi).

V Česku má Rakousko velvyslanectví v Praze a konzuláty v Brně a v Českých Budějovicích. Vztahy obou zemí jsou na oficiální úrovni velmi dobré, avšak doposud nijak úzké. Tématy, která čas od času vzbuzují emoce, jsou otázky spojené s odsunem Sudetských Němců po druhé světové válce a téma české jaderné energetiky, a to méně u hlavních představitelů obou zemí, jako spíše u veřejnosti. Roku 2015 Česko, Rakousko a Slovensko vytvořily jednotku regionální spolupráce nazvanou Slavkovský formát. Zejména Svobodná strana Rakouska usiluje o připojení Rakouska k Visegrádské skupině, jejímiž členy jsou Polsko, Česko, Maďarsko a Slovensko, avšak prozatím se jí to nepodařilo prosadit.

Rakousko bylo v roce 2010 v hodnocení podle HDP na obyvatele 10. nejbohatším státem světa a 3. nejbohatším státem v EU – v tomto ukazateli dosahuje hodnoty 39 500 USD na obyvatele (dle MMF, 2010).

V roce 2001 bylo v Rakousku zaměstnáno 3 420 788 lidí na 396 288 pracovištích. Největší burza Rakouska je Vídeňská burza, jejíž největší index je ATX.

K nejznámějším rakouským firmám patří Red Bull, výrobce stejnojmenného energetického nápoje. Zakladatel této firmy Dietrich Mateschitz je nejbohatším Rakušanem, díky tomu, že se mu v polovině 80. let podařilo vytvořit zcela novou větev trhu s nealkoholickými nápoji. Zejména výrobou terénních motocyklů proslula firma KTM. Křišťálovým sklem pak společnost Swarovski. Zakladatel firmy Daniel Swarovski se narodil na území Česka, v Jiřetíně pod Bukovou. Mezinárodní význam má rovněž energeticko-petrochemická společnost OMV (dříve ÖMV). Velkou tradici má také výrobce pian a klávesových nástrojů Bösendorfer, nebo výrobce sportovních potřeb Fischer. Zejména ve střední a východní Evropě se uplatnily rakouské maloobchodní řetězce Billa nebo Julius Meinl. Milovníci vláčků pro děti znají dobře značku Roco. Ve finančním podnikání a pojišťovnictví se prosadili Raiffeisen, Erste nebo Vienna Insurance Group. Celosvětově známé jsou také sušenky Manner společnosti Josef Manner  Comp AG. K nejúspěšnějším rakouským firmám v Česku patří Kapsch, který zde řadu let provozoval mýtný systém na dálnicích, a konglomerát Steyr-Daimler-Puch, který vyzbrojil Armádu České republiky obrněnci Pandur II.

Rakousko vytvořilo po druhé světové válce svou verzi sociálního státu. Přispěla k tomu i tradičně významná role odborů v rakouské společnosti. Do 80. let byla značná část podniků ve státních rukách, ale v této dekádě přišla vlna privatizací. Rakouská ekonomika byla v 50.-80. letech silně závislá na německé, k čemuž přispívalo i obklíčení zeměmi východního bloku (Československo, Maďarsko, Jugoslávie). Pád východního bloku a vstup Rakouska do Evropské unie roku 1995 ekonomickou závislost na Německu snížily. Velkou roli v rakouském hospodářství hraje cestovní ruch, který se podílí na HDP až devíti procenty. Roku 2008 bylo Rakousko například celosvětově na devátém místě ve výši příjmů z turismu. Návštěvníkům nabízí nejen řadu historických památek, ale sází též na agroturistiku a Alpy jsou zázemím řady horských a lyžařských středisek.

Rakousko je světovou špičkou v ekologickém zemědělství, má největší podíl takto spravovaných ploch na světě.

Asi 60 % výroby energie zajišťují vodní elektrárny, 32 % tepelné elektrárny a zbytek jiné obnovitelné zdroje. Část elektřiny musí Rakousko dovážet, zejména z Německa a České republiky. Roku 1972 Rakousko začalo stavět svou první jadernou elektrárnu ve Zwentendorfu. Jejímu spuštění však zabránilo referendum z roku 1978, v němž se proti zprovoznění elektrárny postavilo 50,5 procenta hlasujících. Prakticky hotová elektrárna tak nikdy nebyla uvedena do provozu. Tím padl i vládní plán z roku 1976 na stavbu dalších tří jaderných elektráren, dokonce byl přijat zákon zakazující další výstavbu jakýchkoli jaderných zařízení.

Automobilová síť v zásadě probíhá ve východo-západních liniích podél Dunaje a v severojižní linii podél pohoří Alp. Skládá se z vedlejších silnic, dálnic a silnic s vyšší povolenou rychlostí. K proslulým dopravním stavbám patří Most Evropy na dálnici A13. S výškou 190 metrů byl v době svého dokončení v roce 1963 po dobu deseti let nejvyšším mostem v Evropě a jeho nejvyšší pilíř, s výškou 146,5 metrů, byl nejvyšším mostním pilířem na světě.

Železniční dopravu provozují z velké většiny státní železnice (Österreichische Bundesbahnen), pouze částí disponují soukromé společnosti. Nejfrekventovanější trať vede z Vídně ve směru na Linec, Salcburk a Mnichov/Innsbruck a od konce 20. století je upravována pro vysokorychlostní provoz. Ve Vídni je v provozu rozsáhlá síť S-Bahn.

Letecká doprava: Letecké společnosti Austrian Airlines, Österreichischer Luftverkehr létají vzdušnými cestami do 56 států a 36 zemí Evropy, Blízkého východu a Severní Afriky.

Lodní doprava je možná pouze po Dunaji, části jeho vedlejších přítoků a jezerech.

K roku 2018 žilo v Rakousku 8,83 milionu obyvatel, z toho 1,8 v hlavním městě Vídni. Střední délka života Rakušanů je v současnosti (rok 2005) u žen 82,1 let a u mužů 76,4 let (v porovnání s rokem 1971: 75,7 ženy a 73,3 muži). Dětská úmrtnost je kolem 0,45 %.

První sčítání lidu, které odpovídá dnešním kritériím, se konalo v Rakousku-Uhersku v letech 1869 a 1870. Od počátku sčítání v oblasti dnešního Rakouska počet obyvatel každoročně stoupal až do posledního před začátkem 1. světové války, které se konalo roku 1913. Až do rozpadu Rakouska-Uherska byl silný nárůst obyvatelstva v oblasti dnešního Rakouska způsoben významnou měrou přísunem z ostatních korunních zemí Rakouska. Lidé se přesouvali do velkých měst, především do Vídně. Při prvním sčítání po konci války se počet obyvatel snížil o 347 000. Ale již roku 1920 se opět zvýšil o 35 000 osob a zvedal se dále kontinuálně až do roku 1935. Snížení přírůstku mezi lety 1934 a 1935 už pouze na 1000 osob následoval opětovný pokles (poprvé od 1. světové války), a to o 3000 osob. Počet obyvatel dále klesal až do roku 1939, kdy se konalo poslední sčítání před koncem 2. světové války. Byl zaznamenán pokles o 108 000 lidí v porovnání k dosavadnímu maximu z roku 1935. Když byl v roce 1946 zjišťován počet obyvatelstva, poprvé od konce války, na základě potravinových lístků, bylo spočteno cca 7 mil. obyvatel, čímž bylo vytvořeno nové maximum – i přes velké válečné ztráty.

Do roku 1953 opět spadly počty osob o přibližně 672 000 na 6 928 000. Nadále pak stoupaly díky vysoké porodnosti na nové maximum v roce 1974, kdy žilo v Rakousku 7 599 000 osob. Následujících 6 let pak obyvatelstvo nepatrně oslabovalo (s výjimkou roku 1976) na 7 549 000 osob v roce 1980. Na začátku 80. let se střídaly drobné přírůstky a úbytky, aby pak roku 1987 začal počet obyvatelstva opět znatelně sílit. Od 90. let má znatelný vliv imigrace přistěhovalců, ke konci roku 2004 žilo v Rakousku 8 175 000 obyvatel.

Mezi lety 1754 a 1857 bylo počítáno přítomné civilní obyvatelstvo, od 1869 do 1981 se zakládaly počty na výsledcích počtů s desetiletými mezerami, přičemž byly mezi počítáními zjišťovány změny a od 1869 do 1923 počítáno přítomné civilní obyvatelstvo a od 1934 do 1981 obyvatelstvo s trvalým pobytem. Mezi lety 1982 a 2001 se sice konalo sčítání obyvatelstva, ale bylo zpětně zjištěno z průměrných změn obyvatelstva. Od roku 2002 spočívá sčítání lidu na centrálním rejstříku přihlašovaných osob (Zentrales Melderegister), z kterého se mohou tyto informace zjišťovat, a počítání lidu čistě k účelu zaznamenání změny obyvatelstva tak už vlastně nebude potřeba.

Němčina je úřední a mateřský jazyk přibližně 98 % rakouských občanů. Rakouská varianta standardní němčiny vykazuje určité odchylky od ostatních německy hovořících zemí. Ty jsou zachyceny v Rakouském slovníku, který je pak brán jako zdroj pravidel nadřazený Dudenovu slovníku. V Rakousku se vyskytují především dva základní dialekty hornoněmeckých jazyků:

Vedle toho mluví také některé původní menšiny slovanskými a jinými jazyky, to jsou například burgenlandská chorvatština, slovinština a maďarština. Obyvatelé hovořící těmito jazyky mají také vliv na výuku a úřední styk v daném mateřském jazyce. Burgenlandská chorvatština a slovinština jsou dodatečné úřední jazyky v těch správních a soudních okresech Štýrska, Burgenlandska a Korutan, kde žije chorvatské nebo slovinské, respektive smíšené obyvatelstvo.

V obcích Oberpullendorf, Oberwart, Rotenturm a Unterwart je vedle němčiny úředním jazykem také maďarština. Kromě toho žije v Rakousku přibližně 35 000 Jenišů, ze kterých přibližně 3500 vede stále kočovný život. V 60. letech minulého století se usadili v Burgenlandsku, Mühlviertel, Waldviertel, na Hausrucku, v Totes Gebirge, v Seetálských a Fischbachských Alpách.

V roce 1992 se Rakousko vydalo novou cestou v imigračním zákonodárství vydáním pobytového zákona, který se např. na rozdíl od Německa neřídí etnickými a nacionálními hledisky. Spíše určuje horní hranici celkové hrubé migrace podle vzoru USA a Kanady a při jejím stanovení bere v úvahu demografický a ekonomický vývoj přijímající země i počet osob s uznaným statusem uprchlíka. Po více než pětiletém pobytu se přistěhovalcům otevírá perspektiva trvalého pobytu. V roce 2016 bylo 1 579 000 obyvatel Rakouska (22,1 %) přistěhovaleckého původu.

Největší obydlená oblast Rakouska je s odstupem metropole Vídeň s počtem obyvatel 2,6 milionu (stav k roku 2018). Koncentruje v sobě celou čtvrtinu obyvatel země. Druhým největším městem je Štýrský Hradec (265 778 obyvatel), následuje Linec (191 501), Salzburg (145 871) a Innsbruck (122 458). Všechna ostatní města mají méně než sto tisíc obyvatel. Tuto hranici může v dohledné době překročit jen Klagenfurt (96 640 lidí k roku 2014). Populace dalších měst již nepřekračuje hranici 60 000. Celkem asi 200 rakouských obcí má status města. Velký problém, především v hospodářsky slabších oblastech, je odliv obyvatelstva z venkova do městských aglomerací.

Státní svátky v Rakousku upravuje § 7 Spolkového zákona o dnech pracovního klidu (vydán 1984). Celkově je v Rakousku 13 státních svátků (dnů pracovního volna):

Krom Vídně láká turisty zejména Salzburg, nejen jako rodiště Mozarta, ale i díky památkám jako jsou místní barokní Katedrála svatého Ruperta a Virgila, pevnost Hohensalzburg či zámek Mirabell. Nedaleko se nachází též středověký hrad Hohenwerfen. Ve Štýrském Hradci patří k nejnavštěvovanějším zámek Eggenberg a vrch Schloßberg s proslulou hodinovou věží. V Innsbrucku renesanční zámek Ambras, který nechal postavit Ferdinand II. Tyrolský. Mimo tato hlavní turistická centra patří k největším pamětihodnostem klášter Admont s největší klášterní knihovnou na světě, klášter Melk, kde je pohřbeno několik příslušníků knížecího rodu Babenkerků, Mariazellská bazilika (nejvýznamnější poutní místo v Rakousku), hrad Liechtenstein známý díky divadelnímu festivalu, který se na něm každoročně koná, hrad Hochosterwitz nedaleko Klagenfurtu, nejstarší cisterciácký klášter na světě Heiligenkreuz a také koncentrační tábor Mauthausen.

K diskutovaným modernistickým a postmodernistickým experimentům patří Kunsthaus ve Štýrském Hradci, vídeňský Haas-Haus z dílny Hanse Holleina nebo surrealistické provokace Friedensreicha Hundertwassera (zejm. Hundertwasserhaus ve Vídni). K nejvýznamnějším technickým památkám patří horská dráha Semmering, považovaná za první skutečnou horskou železnici na světě. Dostala se i na seznam světového dědictví UNESCO, stejně jako prehistorická kůlová obydlí v Alpách či celá historická centra Vídně, Salzburgu a Štýrského Hradce.

Rakousko bylo, především na začátku 20. století, jedním z vedoucích vědeckých center světa a přineslo mu geniální myslitele a výzkumníky jako zakladatele kvantové fyziky Wolfganga Pauliho a Erwina Schrödingera, otce zoopsychologie Konrada Lorenze, vynálezce Viktora Kaplana, průkopníka termodynamiky Ludwiga Boltzmanna, objevitele struktury benzolu Johanna Josefa Loschmidta, objevitele krevních skupin Karla Landsteinera, nebo zachránce matek doktora Ignaze Semmelweise. K významným vědcům patřil též objevitel Dopplerova jevu Christian Doppler, badatelka v oblasti radioaktivity Lise Meitnerová, její synovec Otto Frisch, zakladatel etologie Karl von Frisch, molekulární biolog Max Perutz, fyzik Martin Karplus, neuropsychiatr Eric Kandel, teoretický fyzik Walter Kohn, biochemik Richard Kuhn, farmakolog Otto Loewi, objevitel kosmického záření Victor Franz Hess, lékař Julius Wagner-Jauregg, tvůrce stupnice tvrdosti nerostů Friedrich Mohs, autor teze o prakontinentu Gondwana geolog Eduard Suess, zakladatel paleobiologie Othenio Abel, autor teorie fázového přechodu fyzik Paul Ehrenfest, zakladatel sexuologie Richard von Krafft-Ebing, matematik Emil Artin, biolog Giovanni Antonio Scopoli, významný lékař Theodor Billroth, fyzik Richard von Mises, astronom Georg Joachim Rhaeticus, středověký astronom Georg von Peuerbach, průkopník výzkumu stresu Hans Selye, botanik Nikolaus Joseph von Jacquin, teoretický fyzik Victor Frederick Weisskopf nebo vynálezce a zakladatel firmy Osram Carl Auer von Welsbach.

Také v humanitních a sociálních vědách se Rakousko ve své hvězdné hodině na přelomu 19. a 20. století stalo epicentrem Evropy. Lingvista a filozof Ludwig Wittgenstein způsobil myšlenkovou revoluci v přístupu k jazyku a ke světu skrze jazyk. Sigmund Freud založil první psychoterapii – psychoanalýzu – a změnil způsob, jakým na sebe moderní člověk nazírá. Do učebnic psychologie vzápětí vstoupili i Alfred Adler, Wilhelm Reich, Anna Freudová, o něco později Viktor Frankl. Oborem, kterému se v Rakousku obzvláště dařilo, byla rovněž ekonomie. Celá jedna škola je dnes v ekonomii nazývána „rakouská“ (Carl Menger, Friedrich August von Hayek, Ludwig von Mises, Friedrich von Wieser). Ovšem celosvětovou proslulost získali i autoři mimo tuto tradici: Ekonom Karl Polanyi, autor slavného díla Velká transformace a zakladatel antropologické ekonomie či zakladatel moderního managementu Peter Drucker. Nejvýznamnějším rakouským sociologem byl Alfred Schütz, jazykovědcem Karl Bühler. Paul Felix Lazarsfeld založil kvantitativní výzkum médií. Prosadili se i muzikolog Ludwig von Köchel či religionista Volker Zotz. Ve filozofii se hovoří o tzv. Vídeňském kroužku. Přináležel k němu, do jisté míry, i Karl Popper. Z filozofů byl členem kupříkladu Otto Neurath. K existencialismu je řazeno dílo Martina Bubera. Významným představitelem postmoderní filozofie byl Paul Karl Feyerabend. Marxismus rozvíjeli Otto Bauer či Rudolf Hilferding. Velkou roli ve vývoji středoevropské filozofie, především jako pedagog, sehrál Franz Brentano. Kritikou techniky a západní civilizace proslul Ivan Illich. Představitelem hnutí new age se stal Fritjof Capra. Filozofem Nové levice byl André Gorz.

Podle QS World University Ranking 2019 je nejkvalitnější rakouskou vysokou školou Vídeňská univerzita, celosvětově se umísťující na 154. místě. Technická univerzita Vídeň je na 192. místě. Vídeňská univerzita byla založena roku 1365, a je tak nejstarší univerzitou v německy mluvících zemích. Založil ji Rudolf IV. Habsburský podle vzoru pařížské Sorbonny. Hlavní sídlo se nachází na proslulé Ringstrasse. Působily a studovaly zde slavné osobnosti různorodého zaměření: Karl Landsteiner, Erwin Schrödinger, Theodor Adorno, Sigmund Freud, Rudolf Carnap, Friedrich Hayek, Konrad Lorenz, Elias Canetti, Elfriede Jelineková, Edmund Husserl, Gustav Mahler, Gregor Mendel, Karl Popper, Stefan Zweig, Pius III., z Čechů pak například Tomáš Garrigue Masaryk.

Většinu novinového trhu ovládají bulvární tituly v čele s Kronen Zeitung, mezi serióznější deníky patří středolevicový Der Standard, středopravicový Die Presse, středový Kurier a katolický Salzburger Nachrichten. Zvláštní roli sehrává státní deník Wiener Zeitung, jeden z nejstarších stále vycházejících deníků na světě, založený roku 1703 (pod názvem Wiennerisches Diarium). Vlastní ho rakouská vláda a slouží ke zveřejňování jejích oficiálních stanovisek. Soukromá média již několikrát napadla jeho existenci pro narušování tržního prostředí, ale rakouský nejvyšší soud to odmítl a tradice tak pokračuje. K největším týdeníkům patří News, Profil, Format a Falter. V zemi působí veřejnoprávní rozhlas a televize Österreichischer Rundfunk (ORF) s několika stanicemi. Největší soukromou televizí je ATV, první rakouská komerční terestricky šířená televizní stanice, která vznikla v roce 1997. Největší tiskovou agenturou je APA (Austria Presse Agentur).

Rakouská kuchyně bývá často redukována pouze na vídeňskou kuchyni, ačkoli obsahuje i tradiční kuchařské umění bývalého Rakouska-Uherska. Vedle samotných krajových specialit je tato kuchyně ovlivněna především svými sousedy, tedy Čechy a Maďary. Jako příklad může sloužit třeba guláš, který je původem z Maďarska. Celosvětové proslulosti dosáhl vídeňský řízek (Wiener Schnitzel) z telecího masa. Podle legendy stál u zrodu této speciality vojevůdce Josef Václav Radecký z Radče, který v dopise císaři Františku Josefovi I. doporučil pochoutku cotoletta alla milanese, se kterou se seznámil během italského tažení. Mělo jít o kotletu obalovanou směsí strouhanky a parmezánu. Císařský kuchař však nesehnal parmezán a nahradil ho moukou a vejcem. Tím vynalezl „trojobal“ i vídeňský řízek. Zvláštní proslulost si vydobyly některé sladkosti. Především sacherův dort (Sacher-Torte) s meruňkovou marmeládou a čokoládovou polevou, vynalezený roku 1832 pro knížete Metternicha. Ze Salcburku pochází marcipánové pralinky zvané Mozartovy koule (Mozartkugel). Milovanými lidovými sladkými pochoutkami jsou „štrůdl“ čili jablečný závin (Wiener Apfelstrudel) a císařský trhanec (Kaiserschmarren). I řada jiných typických rakouských jídel je Čechům velmi dobře známa a vnímají je jako vlastní (nudle s mákem, ovocné knedlíky, bábovka).

Rakousko má rovněž unikátní kávovou kulturu. Vídeňská kavárenská kultura a vídeňské kavárny jsou od roku 2011 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.




#Total Article count: 206
#Total Word count: 196831